Versailles - zahrady

Přišlo jaro a s jarem přiletěla Jarmila a prý jestli někam nevyrazíme. Byl jsem někam připravený vyrazit už půl roku, takže jsem obratem navrhl Fontainbleau - zámek s parkem a lesy asi hodinu cesty jihovýchodně od Paříže. Doporučila mi to moje francouzská kolegyně, co má anglické kořeny, žije v Německu a má za manžela Dána, takže se vyzná. Fontainbleau je také vyhledávaným místem skálolezců, ale to jsem zatím neplánoval.

Při předstartovní přípravě se ovšem ukázalo, že názory na Fontainbleau (na internetu) se různí. Prý je to něco jako Versailles, ale lepší (případně horší - to byl ten druhý názor) a rozhodně se vyplatí tam jet namísto přelidněného Versailles (případně nemá vůbec cenu tam jezdit, když to člověk může mít ve Versailles lepší - to byl ten druhý názor). Tak jsem si nakonec řekl, proč jezdit hodinu na jihovýchod, když mohu jet půl hodiny na jihozápad do Versailles, kde to navíc budu mít lepší (případně horší - to byla ta druhá varianta), a jal se zkoumat nabídku Château Versailles.

Musím přiznat, že po dvou a půl letech ve Francii, pořád nechápu jak francouzští weboví designeři přemýšlí a co je vede k tomu dělat weby tak, jak je dělají. Ať už to je internetové bankovnictví, online obchod, noční kabaret, La Poste nebo třeba Château Versailles. Pokaždé, když tam něco potřebuji najít, je to většinou jinde, než bych to čekal. Tipuji, že to nějak souvisí s jazykem, výchovou a kulturní tradicí, která se takto prostě projevuje v praxi. A nemyslím, že by ty stránky nutně byly špatné, jen prostě to, co by člověk čekal na jednom místě, je na mnoha místech a to, co člověk považuje za důležité, je zastrčené někde v rohu.

Tudíž, po důkladné několikafázové analýze webových stránek Château Versailles jsem nebyl přesvědčení, že zhruba tuším, co a jak bude potřeba udělat, abychom se tam dostali, ale nebyl jsem si úplně jist, jestli mi něco neuniklo. Zámek ve Versailles je sice hlavní turistickou atrakcí, nicméně, k zámku se pojí též zajímavé zahrady a dále pak detašované „sídlo“ Marie-Antoinetty (Domaine de Marie-Antoinette). Člověk si může vybrat jestli navštíví všechno naráz a koupí si lístek univerzální se vstupem všude, nebo se vydá na jednotlivé atrakce jednotlivě. Samozřejmě, na univerzální lístek je sleva, potíž je ovšem v tom, jak to všechno za jeden den stihnout. Druhá věc, která není zřejmá, vstup do zahrad je (snad) zdarma s výjimkou dnů, kdy jsou v zahradách k vidění vodotrysky doprovázené hudbou. Tyto dny jsou v zásadě víkendy a v tyto dny se i do zahrad platí vstupné. Celý areál zámku je obklopen parkem, kterému vévodí Grand Canal, který je otevřený a přístupný veřejnosti zdarma a který spojuje část náležející Marii-Antoinettě s vlastním zámkem. Protože první víkend v dubnu shodou okolností začala sezóna vodotrysků, vypadalo to, že budeme mít šanci je vidět v akci.

Další věc, kterou je potřeba zvážit je doprava. Do Versailles se dá dostat poměrně pohodlně z Paříže městským vláčkem (RER) nebo také autem. Výhoda vláčku je, že člověk nemusí hledat parkování a může se po cestě kochat pařížským předměstím, nevýhoda je, že je trochu omezen jízdním řádem a druhak, že ač vlastní vláček je ve Versailles poměrně rychle, dostat se na něj v Paříži nemusí být úplně jednoduché, podle toho, kde člověk je/bydlí, respektive může trvat skoro stejně tak dlouho jako vlastní cesta. Pro cestu autem je dobré si připravit dopředu pár míst, kde se dá zaparkovat, protože o víkendu to nemusí být úplně triviální. Což jsem také udělal, neboť jsme se nakonec dohodli, že pojedeme autem.

Parkovišť v okolí je opravdu hromada, ovšem pokud člověk nechce platit pět babek za hodinu stání, je dobré věnovat tomu trochu péči. Samozřejmě, čím dál od zámku, tím je parkování levnější (ale také je pravděpodobnější, že tam bude místo). Zkoušet hledat místo na ulici je adrenalin a osobně se do toho nepouštím, pokud je jiná možnost, ale proti gustu... Navíc, pro mne může být oříšek i zaparkovat v garáži pod hotelem a pak svoje auto znovu najít. A když ho konečně najdu, tak najít pokladnu, kde zaplatit :).

Nic z toho se ovšem nestalo při příjezdu do Versailles, dokonce i vytipované parkoviště bylo otevřené a mělo volná místa a jako bonus, bylo v neděli zdarma (což jsem ani nevěděl).

Co mě trochu vyděsilo, byla asi 200 metrová fronta, která čekala u zámku, když jsme tam dorazili. Mnohem menší pak byla u vchodu s nápisem „Vstupenky“. Když jsme se ale s frontou dostali dovnitř, vyšlo najevo, že díky sofistikovanému uspořádání místností se fronta uvnitř kroutí a možná ještě tak 40 metrů má. Cedulkou na zdi, která hlásala, že vstup do zahrad je zdarma, jsem se nenechal zmást. Měl jsem totiž nastudováno, že právě začala sezóna vodotrysků a tudíž jsou zahrady se vstupným. Co jsem ovšem nastudováno neměl byl fakt, že do zahrad se kupují lístky někde úplně jinde (u vstupu do zahrad - kdo by to byl řekl) a že tahle celá budova, fronta v ní, a také fronta venku slouží jen ke vstupu do zámku. Štěstí, že Informace, kde jsem se to dozvěděl byly odhadem tak v půlce fronty na lístky, takže jsme si ušetřili druhou půlku čekání a vyrazili do zahrad, kde skutečně bylo lidí o poznání méně.

Překvapilo nás, že ač bylo všude plno vodotrysků, žádný nestříkal. Čekal jsem něco jako Křižíkovu fontánu v Praze, ale tady nebyly ani vodotrysky. Zato však byla hudba, která hrála z repráků, dovedně maskovaných na stromech, ostošest. Že by soudruzi zapomněli zapnout vodu? Nebo se objevil nějaký drobný zádrhel na poslední chvíli? (Přece jenom, byl to první víkend, kdy měly být vodotrysky v akci.) Těžko říct. Nicméně i bloumání po suchých zahradách nás utahalo a tak nabídka stylové zahrádky s infračervenými teplomety nešla odmítnout, zvláště, když počasí bylo ne úplně výletní - sice nepršelo, ale trvale zatažená obloha a občasný studený vítr tomu nepřidaly. Po pozdním obědě se ovšem na nás přece jen usmálo štěstí - někdo konečně pustil vodu, takže jsme si mohli naši původní trasu projít znovu a tentokrát se kochat i vodní dekorací. Což, i když se to nezdá, dělá hodně. A dokonce jsme našli i jeden vodotrysk s hudbou - byť s Křížíkovou fontánou se to nedá srovnat. Bohužel, než jsme si stačili nové efekty pořádně užít, objevil se chlapík s asi metrovým klíčem a začal kohoutky zase zavírat. Vypadá to, že vodotrysky jsou jen na příděl a samozřejmě o tom nikde na webu není zmínka. Každopádně dát si jeden den na zahrady je poměrně realistické, pokud se člověk nechce honit.

Na zpáteční cestě k autu přes Versailles jsem pak chtěl předvést typický francouzský zákusek café gourmand, bohužel nás ale v kavárně považovali za ignoranty a místo toho nám donesli něco úplně jiného. Když jsem pak paní, co nás obsluhovala, překvapil tím, že jsem se podivil, že znám tento klasický dezert dost jinak, přiznala, že už neměli ty správné ingredience a tak nám prostě dali nějaké zbytky. Zbytky špatné nebyly, ale café gourmand to nebylo. Tož tak, aspoň byla upřímná, člověk nemůže chtít všechno.

Foto: Jarmila

Sem tam něco

Od posledního příspěvku uplynulo pár měsíců a je tudíž čas vydat souhrn událostí tiskem. Předně, sehnal jsem si konečně českou klávesnici k počítači. A udělal jsem to tak, že jsem šel na francouzské stránky HP pro náhradní díly a tam ji objednal, kartou zaplatil, a s expresním doručením v ceně ji měl druhý den ve firmě (stálo to celé asi 50 babek a půl hodiny času). Škoda, že na to naše IT za 8 měsíců nepřišlo.

V březnu na Paříž udeřil smog. Takový ten, co v Praze bývá běžně půl zimy, vzduch se nehne, obloha není vidět a všechno je tak nějak přidušené. Zatímco v Praze to nikomu nevadí, v Paříži to způsobilo ohrožení nejvyššího významu. Asi jako když loni napadlo 20 cm sněhu. Celý pařížský region balancoval na hraně života a smrti, kdo nemusel, byl vyzván, aby nevycházel a když se situace pořád nezlepšovala, vydala pařížská radnice rozhodnutí o radikálním omezení automobilové dopravy. Bohužel mi o tom nikdo neřekl. Takže si takhle jedu v pondělí do práce, všude je překvapivě prázdno a když přijedu na periferik, na tabulích, kde normálně svítí, jak dlouho to potrvá k následujícím významným sjezdům, svítilo toto: 17/03 NUM PAIR CIRCULATION INTERDITE. Přečetl jsem si to, ale nějak jsem se nedovtípil, co to přesně znamená, respektive, pochopil jsem slova, ale ne smysl a řekl si, že to je zajímavý systém a zřejmě ti, co ví, která čísla jsou myšlena, tak také vědí, co dělat.

Na cestě z práce mi to ale nedalo, a tak jsem se díval na periferiku kolem, a pak mi to došlo. Později jsem se dozvěděl od kolegů, že to vyhlásili přes víkend v televizi (tu nemám) a v rádiu (to mám akorát v autě, ale neposlouchám ho) a samozřejmě pak kasírovali ty, co to nedodrželi. Během cesty domů jsem ještě přemýšlel, jakou mám vlastně espézetku (protože už i tak banální informaci si nepamatuji) a po příjezdu se ujistil, že náhodou tu správnou. Aspoň že tak. Kolega slíbil, že příště mi dá vědět. Druhý den se magistrát poplácal po zádech, jací jsou pašáci a jak tu dopravu zvládli, protože prokazatelně ubylo aut na ulicích, a všechno se vrátilo do starých kolejí. Jestli to mělo nějaký vliv na smog se neví. Naštěstí pak začal foukat vítr a vyřešilo se to samo. Paříž totiž má oproti Praze skutečně daleko méně smogu. Dokonce, než se udála tahle katastrofa, tak jsem byl přesvědčený, že v Paříži smog v podstatě není (minimálně v porovnání s tím, na co jsem byl zvyklý z Prahy). Vysvětluji si to tím, že často fouká vítr ze západu, tedy z otevřené strany a město samo je v podstatě placka.

Současně se smogem mi přestal fungovat internet. Měl jsem už dříve výpadky, a postupně se to stupňovalo, až se prostě už modem jednou nepřipojil a zůstal tak. Tak jsem zadal na Free žádost o opravu. Pořád něco prověřovali a za týden poslali chlapíka, který prohlásil, že všechno je ok, ale pro jistotu mně odpojil všechny ostatní nepoužívané zásuvky, pak zkontroloval i přívod do bytu a že mám správně odpojený kondenzátor (což je nějaká specialita France Telecomu, kterou dává na každou přípojku a první věc, kterou musí majitel přípojky udělat, je ten kondenzátor odpojit) a prohlásil, že nic nezjistil. Jelo to pak asi 5 hodin a zase to spadlo. Tak jsem druhý víkend, znovu zapojil odpojené zásuvky, a znovu přepojil dráty v zásuvkách. Což překvapivě pomohlo a Internet začal fungovat. Načež mi napsali z Free, že už to opravili a tím moji reklamaci vyřešili. Bohužel to po pár týdnech začalo zase vypadávat. Řekl bych, že to bude linkou a doufám, že sem brzo zavedou optiku. Na posledním shromáždění místního SVJ, ze kterého mi můj domácí poslal kopii zápisu, totiž odhlasovali, že si do našeho domu mohou operátoři na svoje náklady začít tahat kabely (pokud budou chtít). Připomínám, že toto hlasování bylo na jednání zaneseno na můj popud (prostřednictvím mého domácího, který dále požádal správcovskou firmu), ale někdo tu technologii do Francie dostat musí. Teď už stačí počkat ještě dva měsíce, kdyby se náhodou někdo ze spoluvlastníku rozhodl toto hlasování napadnout a pak už to bude jen na těch operátorech. Tipuji, že tak do pěti let bych to mohl mít doma.

V práci mi končí čtyřletý leasing služebního auta, které jsem zdědil po někom kdo odešel, takže jsem si začal vyřizovat nové. Napsal jsem na Arval, který to pro nás dělá, a zeptal se, co mi mohou nabídnout. Zeptali se mě na platovou třídu a poslali mi nabídku. Byla tam sice spousta aut, ale to, co mám teď, tam nebylo. Podivil jsem se, a dozvěděl, že dolehla krize i na firemní auta, takže Passata v kombíku vyřadili. Což by asi nebyl nějak velký problém, protože sedan tam zůstal. Pak jsem ale zjistil, že je nějak podezřele hůř vybavený a se slabším motorem. Ukázalo se totiž, že jsem auto zdědil po nějakém šéfovi. Tak jsem tedy požádal Arval, ať mi udělají nabídku na to, co tam mají, ale s pořádným motorem, že si to doplatím. Prý to nejde. Podle platové třídy mám nárok na tenhle motor, a když budu chtít lepší motor, tak buď budu muset být větší šéf, nebo budu muset pracovat jinde. S motorem se prostě nedá hnout. Tak jsem prozkoumal stránky francouzského Volkswagenu (čímž jsem si výrazně rozšířil slovní zásobu týkající se autodoplňků a vybavení) a řekl si, že když mi nedají jiný motor, tak by mi mohli dát aspoň jinou standardní výbavu, takže bych za stejné peníze místo DVD přehrávače a 230V zásuvky v kufru mohl mít pořádná světla a automatickou kontrolu tlaku v pneumatikách. Ale ani to nejde. Tak jsem si doplatil aspoň ta světla. Naše firemní politika služebních aut je velice pružná.

Při té příležitosti jsem také zjistil, že jsem až doteď jezdil bez techničáku. Respektive, co jsem považoval za techničák, byla fotokopie dočasného certifikátu o imatrikulaci, jehož platnost skončila v červenci 2010. Protože jsem to nějak zvlášť nezkoumal a protože mi kolegové hned na začátku vysvětlili, že ve Francii je v pořádku jezdit s fotokopií (navíc dost mizernou) úředního dokumentu, byl jsem přesvědčen, že to, co mám, je techničák, a že to je ok. Ani když jsem to vytáhl v servisu, tak mi nikdo nic neřekl. Nebyl to jejich problém. Takže jsem teď konečně objevil pravdu a požádal Arval, jestli by mi neposlali skutečný techničák, když mám jen to dávno neplatné potvrzení. Obratem mi poslali (mizernou) fotokopii. Tak jsem se ještě ze zvědavosti zeptal, zda jsou si jisti, že tahle kopie bude platit ještě někde jinde než ve Francii a oni obratem odpověděli, že ne, a že mi teda pošlou originál. Voilà, všechno jde, když se člověk nedá. Originál se bude hodit mimo jiné až půjdu na technickou kontrolu, kam musím po čtyřech letech a která patrně přijde dřív, než nové auto. Teď ještě zjistit, jestli mám auto vůbec správně vybavené.

Minulý měsíc proběhly ve Francii komunální volby (Élections municipales). V souvislosti s tím vyšel v našem obecním měsíčníku i návod k použití, který vysvětloval jak funguje volební systém, jak probíhají volby a kdo může volit. Tam jsem ke svému překvapení zjistil, že bych mohl volit také, pokud bych byl zapsaný v seznamu voličů na magistrátě. Ne, že bych věděl koho volit, ale nejspíš bych se ze zvědavosti zúčastnil, kdybych mohl. V seznamu voličů jsem ovšem zapsaný nebyl, a zápis končil posledním dnem minulého roku. Takže třeba příště.

Politická volba ve Francii je poměrně jednoduchá, v podstatě existují čtyři základní kategorie: levice, pravice, extrém a „bez nálepky“ (sans étiquette). První dvě kategorie jsou jasné, extrém je v podstatě ten zbytek (anarchisté, Národní fronta, atd.) a poslední jsou ti, kteří se nehlásí k žádnému jasně definovanému směru. Většina Francouzů volí z těch prvních tří možností, protože „beználepkoví“ jsou už z principu podezřelí. Ptát se ovšem, kdo koho volil, je společenské tabu. Mně to tolerují, protože je jim jasné, že je mi to šumafuk a ptám se čistě ze studijních důvodů :).

Volby samotné skončily fiaskem socialistů.

Tady je zajímavá mapka, která ukazuje pouze změny oproti minulému rozložení. Která města (volební obvody) přešla na pravici a která na levici (a která k Národní frontě).

Z toho François Hollande, jako předseda socialistů, vyvodil osobní zodpovědnost a odvolal svého stranického kolegu, předsedu vlády. Někteří ministři si vyměnili křesla, takže třeba ministr financí se stal ministrem pro výzkum, nebo ministryně pro ženská práva (ano toto ministerstvo ve Francii existuje) si přibrala k ženským právům i sport (což je ve Francii zřejmě velice příbuzný obor). Z největšího zoufalce udělali evropského komisaře. Čímž vznikla úplně nová vláda, která už nebude dělat takové chyby, jako ta předchozí. Všichni se poplácali po zádech, jak skvěle tuhle politickou krizi zvládli a už tak mizerná podpora Hollanda ze strany běžného lidu se ještě více snížila. Občas si kolegy dobírám, že jsou větší komunisti (nikoliv ovšem ve smyslu aplikovaného režimu, ale ve smyslu ideí o tom, jak má společnost fungovat), než jsme byli za totáče my, a oni to ani nepopírají. Momentálně to ovšem pro socialisty moc růžově nevypadá.

A to by bylo pro dnešek vše.