Je už dlouho po poledni, možná, že se už chýlí večer, těžko říct. V tomhle ročním období, blízko slunovratu, je denní světlo matoucí. Někdy nejenom denní světlo.
Sedím na ulici před domem a poslouchám rádio. Dávají nějaký odborný pořad o počítačích, nebo o hrách, nějak si to nedokážu ujasnit. Přestože je všude klid, patrně nedělního večera a rádio je výborně slyšet, dělá mi problém tomu rozumět. Nevím jestli to je únavou, nebo magií léta. I tak si ale svůj čas užívám. Kolem prochází malá skupinka, dva kluci a dívka, jsou zjevně opojení nadčasovostí okamžiku podobně jako já. Dívka se na mne otáčí a usměje se. Rázem mám pocit, že je mi velice blízká, přestože jsem si jist, že ji neznám. Její vlasy, sytě slámové ani krátké ani dlouhé a lehce rozcuchané, podtrhují letní dojem. Něco mi chce říci, ale neslyším ji dobře, vedle hraje hlasitě rádio. Ani nepoznávám jazyk, kterým mluví. Nejspíš pochopila, že jsem cizinec, a tak možná zkouší, zda se netrefí do příbuzného jazyka. Bohužel nevím, jak odpovědět, tak se jen smutně pousměji. Jako by to pochopila, přestane mluvit a vše, co nejspíš chtěla říci, vyzařuje úsměvem a očima. Přes podvečerní slunce sice nevidím jakou mají barvu, ale stejně se nedokáži odtrhnout, dokud se sama neotočí.
Chtěl bych na ni zavolat, ale mám pocit, že mne přes rádio neuslyší. Měl bych s tím něco udělat. Hledám hlasitost, abych to ztlumil, nebo úplně vypnul, ale ať točím, čím točím, zdá se, že to na hlasitost, a dokonce ani stanici, nemá vliv. Dívám se pořádně, co to je za rádio, ale vypadá normálně. Takové to z 80. let, z umělé hmoty a hliníku, s jedním reproduktorem a prutovou anténou na VKV. Proč to jenom nejde vypnout? Že by nějaký vtípek? Točím knoflíky až nadoraz, a přestože jeden i cvakne, rádio hraje pořád dál. Zkoumám, jak je napájené a hledám přípojku elektřiny nebo baterie. Přívodní šňůru to nemá, ale zásobník na monočlánky, který je tradičně vzadu, je plný. Vybírám jeden po druhém, a když vyskládám všechny, najdu za nimi jakousi změť drátů, která vypadá, jako by ji tam někdo dodělal dodatečně. Přemýšlím, k čemu by mohla být dobrá a zkouším vytáhnout i ji. Teprve, až se mi to podaří, si uvědomuji, že rádio pořád hraje dál. Nebo ne? Už to není rádio, ale hlouček nějakých kluků, kteří zastavili zrovna u mne a hlasitě se mezi sebou baví.
Začínám být nervozní, ztrácejí se mi souvislosti. Dívka, jako by mne chápala, se vrací. Nebo možná vůbec neodešla, nevím, na dlouhou chvíli jsem na ni zapomněl. Usmívá se, bere mne za ruce a naznačuje, že bychom měli najít větší klid. Jsem pro, můžu na ní oči nechat a nejspíš to je na mně vidět. Obejmu ji a cítím chvění v obětí, které mne pohltí. Ani nevím, jak se ocitáme na dolním konci ulice. Konečně v klidu a sami, nebo ... ne? Pořád mi něco brání, abych rozuměl, nebo abych něco řekl. Pořád něco slyším a teprve teď, když už jsem se fakticky izoloval v prostoru, si všímám, že mám pořád sluchátka, která poslouchám. Připadám si jako totální pako a chci si je sundat, když v tom mi dojde, že nejsou do ničeho zapojená.
Můj rozum už není schopen dál pokračovat a vzdává svůj marný boj. Krása okamžiku i nadčasový úsměv dívky je navždy ztracen. Svět se v ten moment zhroutí do jediného bodu, projde singularitou tuposti a poté vstoupí do jiné reality. Probouzím se a vedle ucha mám na polštáři telefon, ze kterého hraje mluvený pořad.
Chvíli ještě trochu tápu, ale realita je neúprosná. Je ráno, nebo večer? V tomhle ročním období, blízko slunovratu, je denní světlo matoucí. Někdy nejenom denní světlo.
21. června 2013
18. června 2013
Chèque Cadhoc
Francie stojí na šecích. Máte zaplatit někomu zálohu, chce po vás šek. Nabízí vám vaše firma nějakou finanční výhodu, nabízí to v šeku. Platíte nájem a neumíte to udělat bezhotovostně, budete potřebovat šek. Šekem zaplatíte i v Carrefouru chleba, když na věc přijde. Důvod je prostý, není to anonymní (což vyhovuje francouzské byrokracii) a je to zadarmo. Zaplatit hotově lze jen do výše 3.000 babek - je na to zákon - pokud jde o Francouze a do 15.000 babek pokud jde o cizince.
Jako jsou v Česku populární „stravenky“ (ať už určené k jídlu, nebo určené naopak k čemukoliv jinému kromě jídla), tak jsou ve Francii populární různé šeky, kterými firma opíjí své zaměstnance. Zaměstnanci s dětmi ve školním věku dostanou chèque scolaire, aby si za to mohli koupit tužky, sešity a pytlíky na cvičky. Zaměstnanci, kteří rádi jezdí na dovolenou si mohou zažádat o chèque vacances, což je příspěvek podniku na dovolenou. Funguje to jednoduše. Zaměstnanec si u své firmy „koupí“ zmíněný šek za cenu nižší než nominální. Rozdíl pak činí ten příspěvek a jeho výše se odvíjí od „koeficientu domácnosti“, čím víc dětí, případně nezaměstnaný partner, tím líp. Omezení s tím spojené spočívá v tom, že následně ten šek musí utratit „schválený způsobem“, tedy za dovolenou, nebo něco, co s ní souvisí. Pokud se navíc rozhodne pro nějakou nabídku sponzorovaného pobytu se zvýhodněnou cenou, může výrazně ušetřit. Zálohu na ni (tu dovolenou) samozřejmě složí šekem, pro změnu svým.
Chèque scolaire se mne netýká. K tomu, abych trávil dovolenou státně schváleným a regulovaný způsobem, jsem se zatím také nedostal, tudíž jsem ani nemusel skládat tu zálohu a úspěšně se tak šekům vyhýbám, dokonce nemám ani šekovou knížku. Téměř. Přece jenom, jeden šek mě pořád straší - chèque cadhoc. Název je taková slovní hříčka, se spojení dvou slov cadeau (dárek) a ad-hoc (ad-hoc). Na slovní hříčky si tady potrpí. Chèque cadhoc jsem vyfasoval už dohromady třikrát. Je to až překvapivé, že existuje šek, který se rozdává bez rozdílu všem.
První várka mi měla vypršet v květnu a utratit to byl oříšek. Měl jsem sice už trochu trénink z Prahy, kde mne pro změnu mučili Flexipassy, které jsem nakonec prodával se slevou kolegovi, protože se mi nepodařilo najít jiného, trvale udržitelného odběratele. Buď jsem s tím totiž mohl platit za něco, co jsem nepotřeboval nebo nechtěl, nebo za něco, co bych možná chtěl, ale zase to bylo jednodušší a levnější pořídit jinak. Nicméně oceňuji genialitu a lobbying dotyčného, který to vymyslel (skoro bych si tipl, že to vymysleli frantíci), že se mu podařilo přesvědčit firmy (a od státu na to vymoci výjimky), aby místo peněz dávali zaměstnancům tuhle zoufalost a ještě si za to nechat platit. Počítám, že chèque cadhoc funguje na podobném principu.
Ptal jsem se kolegů, co s ním - prý si mám něco koupit. Stáhl jsem si z internetu seznam povolených obchodů, ale nevyznal jsem se v něm. Zkoušel jsem se ptát příležitostně, třeba u Maria Dessuti, ale neuspěl jsem. Navíc to bylo potřeba dát do souladu se svými základními životními potřebami, což nebylo snadné:
Vyrazil jsem tedy nakonec do Auchanu, vyzbrojen svými šeky (mezitím se mi sešly už dvě dávky, dohromady za devadesát babek), několikrát se ujistil na informacích, že s tím skutečně mohu zaplatit a vítězoslavně naložil dva vyhlédnuté hrnce, jeden s pokličkou a jeden zase s rukojetí a oba se stejným průměrem, abych mohl sdílet tu jednu pokličku (na což jsem obzvláště hrdý). Když na mě pak na kase přišla řada, říkám pokladní, že budu chtít platit šekem, ale ona, že to napřed namarkuje, a pak to vyřešíme. Takže to namarkovala a pak říká: „Ale tím šekem nemůžete platit za potraviny“, a já na to „no vždyť to nechci, chci zaplatit tyhle dva hrnce“, a ona „no, to ale musím rozmarkovat za dva nákupy“ a fronta za mnou začala povážlivě hlučet. Nikdo mě však neinzultoval.
Doma jsem si hned cvičně uvařil tu rok starou polévku z pytlíku, která byla mimochodem překvapivě dobrá, a zjistil, že nemám žufánek. Premiéra tedy úplně jako šéfkuchař nebyla. Nicméně žufánek jsem pořídil vzápětí a od té doby je moje kuchyně úplná. Navíc oceňuji na těch hrncích jednu věc, která je velice praktická, a to je vylaserovaná objemová stupnice na vnitřní straně. Odměřit litr na polévku je tak hračka. Radost z toho, že jsem se úspěšně zbavil svých chèques cadhoc ovšem netrvala dlouho. Týden na to jsem totiž vyfasoval další várku.
Jako jsou v Česku populární „stravenky“ (ať už určené k jídlu, nebo určené naopak k čemukoliv jinému kromě jídla), tak jsou ve Francii populární různé šeky, kterými firma opíjí své zaměstnance. Zaměstnanci s dětmi ve školním věku dostanou chèque scolaire, aby si za to mohli koupit tužky, sešity a pytlíky na cvičky. Zaměstnanci, kteří rádi jezdí na dovolenou si mohou zažádat o chèque vacances, což je příspěvek podniku na dovolenou. Funguje to jednoduše. Zaměstnanec si u své firmy „koupí“ zmíněný šek za cenu nižší než nominální. Rozdíl pak činí ten příspěvek a jeho výše se odvíjí od „koeficientu domácnosti“, čím víc dětí, případně nezaměstnaný partner, tím líp. Omezení s tím spojené spočívá v tom, že následně ten šek musí utratit „schválený způsobem“, tedy za dovolenou, nebo něco, co s ní souvisí. Pokud se navíc rozhodne pro nějakou nabídku sponzorovaného pobytu se zvýhodněnou cenou, může výrazně ušetřit. Zálohu na ni (tu dovolenou) samozřejmě složí šekem, pro změnu svým.
Chèque scolaire se mne netýká. K tomu, abych trávil dovolenou státně schváleným a regulovaný způsobem, jsem se zatím také nedostal, tudíž jsem ani nemusel skládat tu zálohu a úspěšně se tak šekům vyhýbám, dokonce nemám ani šekovou knížku. Téměř. Přece jenom, jeden šek mě pořád straší - chèque cadhoc. Název je taková slovní hříčka, se spojení dvou slov cadeau (dárek) a ad-hoc (ad-hoc). Na slovní hříčky si tady potrpí. Chèque cadhoc jsem vyfasoval už dohromady třikrát. Je to až překvapivé, že existuje šek, který se rozdává bez rozdílu všem.
První várka mi měla vypršet v květnu a utratit to byl oříšek. Měl jsem sice už trochu trénink z Prahy, kde mne pro změnu mučili Flexipassy, které jsem nakonec prodával se slevou kolegovi, protože se mi nepodařilo najít jiného, trvale udržitelného odběratele. Buď jsem s tím totiž mohl platit za něco, co jsem nepotřeboval nebo nechtěl, nebo za něco, co bych možná chtěl, ale zase to bylo jednodušší a levnější pořídit jinak. Nicméně oceňuji genialitu a lobbying dotyčného, který to vymyslel (skoro bych si tipl, že to vymysleli frantíci), že se mu podařilo přesvědčit firmy (a od státu na to vymoci výjimky), aby místo peněz dávali zaměstnancům tuhle zoufalost a ještě si za to nechat platit. Počítám, že chèque cadhoc funguje na podobném principu.
Ptal jsem se kolegů, co s ním - prý si mám něco koupit. Stáhl jsem si z internetu seznam povolených obchodů, ale nevyznal jsem se v něm. Zkoušel jsem se ptát příležitostně, třeba u Maria Dessuti, ale neuspěl jsem. Navíc to bylo potřeba dát do souladu se svými základními životními potřebami, což nebylo snadné:
- počítačové hry - nakupuji online
- letenky - nakupuji online
- košile - nakupuji online
Vyrazil jsem tedy nakonec do Auchanu, vyzbrojen svými šeky (mezitím se mi sešly už dvě dávky, dohromady za devadesát babek), několikrát se ujistil na informacích, že s tím skutečně mohu zaplatit a vítězoslavně naložil dva vyhlédnuté hrnce, jeden s pokličkou a jeden zase s rukojetí a oba se stejným průměrem, abych mohl sdílet tu jednu pokličku (na což jsem obzvláště hrdý). Když na mě pak na kase přišla řada, říkám pokladní, že budu chtít platit šekem, ale ona, že to napřed namarkuje, a pak to vyřešíme. Takže to namarkovala a pak říká: „Ale tím šekem nemůžete platit za potraviny“, a já na to „no vždyť to nechci, chci zaplatit tyhle dva hrnce“, a ona „no, to ale musím rozmarkovat za dva nákupy“ a fronta za mnou začala povážlivě hlučet. Nikdo mě však neinzultoval.
Doma jsem si hned cvičně uvařil tu rok starou polévku z pytlíku, která byla mimochodem překvapivě dobrá, a zjistil, že nemám žufánek. Premiéra tedy úplně jako šéfkuchař nebyla. Nicméně žufánek jsem pořídil vzápětí a od té doby je moje kuchyně úplná. Navíc oceňuji na těch hrncích jednu věc, která je velice praktická, a to je vylaserovaná objemová stupnice na vnitřní straně. Odměřit litr na polévku je tak hračka. Radost z toho, že jsem se úspěšně zbavil svých chèques cadhoc ovšem netrvala dlouho. Týden na to jsem totiž vyfasoval další várku.
2. června 2013
Moins cher
Vliv pařížského prostředí na poločas rozpadu mých košil by si zasloužil samostatnou studii. I „držáky“, která pamatují snad ještě dobu totality se začaly pomalu odporoučet do věčných lovišť. Což mi způsobilo podobné starosti, které jsem řešil už před rokem, kde a jaké košile dokoupit. Bohužel, před rokem jsem zjevně situaci uspokojivě nevyřešil, neboť košile loni nové, zdaleka nevypadají, že by vydržely a zdaleka nevypadají (po roce nošení) ani tak, jak bych si přál. Po neúspěšném průzkumu v různých nákupních centrech v blízkém i vzdáleném okolí jsem se nakonec rozhodl provést anketu mezi kolegy. Ukázalo se, že už samotná diskuse o košilích nebude snadná.
Jeden kolega mi radil zkusit obchod Zara, druhý poněkud podezřele znějící Mario Dessuti. Zaru znám a asi by mě nikdy nenapadlo si tam jít kupovat košili, ale řekl jsem si nakonec, že stejně nemám na vybranou a tak se tam vypravil. A jak jsem si představoval, košili jsem si tam nekoupil. Problém s těmihle globalizovanými obchody je v tom, že všude mají stejnou nabídku a pokud se mi nelíbí střih, materiál, nebo kvalita zpracování, je jedno jestli to je v Praze, nebo v Paříží, všude to je na jedno brdo. To samé se mi stalo s Marks & Spencer, kde jsem si kdysi koupil pyžamo a při pokusu ho koupit znova jsem zjistil, že ho už přestali prodávat (vyrábět) a bylo jedno, jestli to by M&S v Praze, nebo v Paříži. Kdysi jsem si u M&S (v Praze) koupil i košile a tuhle chybu už neudělám - vlastně, teď, když nad tím přemýšlím, tak v podstatě všechno, co jsem si koupil u M&S byla chyba, s výjimkou toho pyžama, které pro jistotu už nemají a ponožek. I tak jsem se ale vypravil do místního M&S, abych se ve svém pozorování znovu utvrdil.
Mario Dessuti oproti tomu znělo skoro jako Adibas pánské módy, ale kolega se dušoval, že to skutečně existuje a že s tím má dobrou zkušenost, obchod je prý kousek od práce a hlavně, největší výhoda je, že tam mají všechny košile za jednotnou cenu čtyřicet babek, což, jak se všichni v práci shodli je moins cher. Tady bych udělal malou lingvistickou odbočku.
Ve francouzštině neexistuje jednoslovný ekvivalent českého levný (anglického cheap, německého billig, slovenského lacný). Pokud chce Francouz říci, že je něco levné, použije spojení pas cher, které doslovně přeloženo značí ne drahé. Ve Francii je tudíž zboží buď drahé (cher), nebo „méně drahé“ (moins cher), nebo „ne drahé“ (pas cher). Předpokládám, že etymologie vychází z doby, kdy všechno bylo drahé a jen něco nebylo až tak drahé, takže to vlastně bylo „méně drahé“ až „nedrahé“. Latina, zdá se totiž, jednoslovný výraz má, takže se vymlouvat na románské kořeny nelze. Na druhou stranu, Francouzi tomu rozumí úplně stejně jako Češi, Němci nebo Slováci. Tudíž jsou neustále v supermarketech bombardováni billboardy s nápisy jako např. vivre mieux, vivre moins cher (žít lépe, žít levněji) apod. Technicky existuje pro levný i výraz bon marché (což by se dalo přeložit jako dobrý obchod / dobrá cena), ale to jsem snad slyšel za celou dobu jednou. Všechno se točí kolem cher.
Zpět však ke košilím. Vyrazil jsem tedy jednou v polední pauze do zmiňovaného obchůdku. Původně jsem chtěl navštívit i v okolí inzerovaný obchod Bruce Field, které ovšem v mezičase zkrachoval, takže nakonec jsem byl rád i za Mario Dessuti. Naproti byl Mario Cerutti, ale tím jsem nenechal zmást. Překvapivě ochotný prodavač, na kterého jsem tam narazil, nakonec způsobil, že jsem si koupil nejen košili, ale i „pracovní“ kalhoty, čistě na zkoušku, abych zjistil, zda by to mohla být moje značka. Ne že bych si na značkách zakládal, ale pokud se mi nějaká osvědčí, tak se většinou snažím u ní setrvat dokud nezkrachuje. Bohužel poslední dobou krachují dost často.
Protože ale test kalhot nedopadl úplně přesvědčivě a i košile mě zatím nechává chladným, a protože se v mezičase další tři košile rozpadly, musel jsem sáhnout k extrémním prostředkům a jít na internet. Normálně takový průzkum dělám, když si chci koupit nový počítač, nebo telefon, ale ne u košil nebo kalhot. Ovšem tady, nevěda už jak dál, nic jiného mi nezbylo. A skutečně jsem našel poměrně obsáhlý internetový obchod s košilemi (dokonce český) a i poměrně zajímavé diskuse k různým značkám (v češtině). Dokonce jsem chvíli zvažoval, že bych si tam pár „testovacích“ kousků objednal, ale nakonec se ukázalo, že případná doprava sem, případně řešení reklamací by to asi zkomplikovalo víc, než bych si přál. Nicméně, našel jsem minimálně značku (přesněji dvě), která by mohla stát za pokus a tak mě nenapadlo nic jiného, než to dát do Googlu a zkusit najít něco ve Francii.
První odkaz, co mi vypadl, byl nějaký výprodej na francouzském Amazonu a druhý byl výprodej někde jinde. Normálně si na Amazonu kupuji hudbu, knihy a videa, poslední dobou pak i telefony, žehličky a varné konvice - proč tedy nezkusit košile? Protože to byl výprodej, nabídka byla omezená, nicméně jednu jsem si vybral. Stejně tak na tom druhém internetovém odchodě. A také ceny byly díky výprodeji výrazně nižší, takže jsem neměl pocit, že riskuji příliš, v nejhorším bych to vrátil, nebo třeba i někomu (pro)dal. Prostě jsem objednal takový zkušební vzorek a během týdne jsem ho měl ve schránce. Košile z francouzského e-shopu došla dřív a vypadá zatím dobře, ale ještě jsem neměl možnost ji vyzkoušet, ta druhá z Amazonu byla ve skutečnosti z německého e-shopu, a přišla mi o číslo menší. Pro jistotu jsem si ji vyzkoušel, a asi bych ji nosit mohl, ale byla prostě o číslo menší a bylo to znát (na délce rukávů, v ramenou i kolem krku). Což mě mrzelo, protože košile se mi docela líbila. Po reklamaci na Amazonu mi obratem vrátili peníze a posléze po dotazu přímo u obchodníka se ukázalo, že mi to vyměnit nemůže a že jestli chci, tak si ji mohu nechat. Takže hledám dál a nemusí to být už nutně moins cher.
Jeden kolega mi radil zkusit obchod Zara, druhý poněkud podezřele znějící Mario Dessuti. Zaru znám a asi by mě nikdy nenapadlo si tam jít kupovat košili, ale řekl jsem si nakonec, že stejně nemám na vybranou a tak se tam vypravil. A jak jsem si představoval, košili jsem si tam nekoupil. Problém s těmihle globalizovanými obchody je v tom, že všude mají stejnou nabídku a pokud se mi nelíbí střih, materiál, nebo kvalita zpracování, je jedno jestli to je v Praze, nebo v Paříží, všude to je na jedno brdo. To samé se mi stalo s Marks & Spencer, kde jsem si kdysi koupil pyžamo a při pokusu ho koupit znova jsem zjistil, že ho už přestali prodávat (vyrábět) a bylo jedno, jestli to by M&S v Praze, nebo v Paříži. Kdysi jsem si u M&S (v Praze) koupil i košile a tuhle chybu už neudělám - vlastně, teď, když nad tím přemýšlím, tak v podstatě všechno, co jsem si koupil u M&S byla chyba, s výjimkou toho pyžama, které pro jistotu už nemají a ponožek. I tak jsem se ale vypravil do místního M&S, abych se ve svém pozorování znovu utvrdil.
Mario Dessuti oproti tomu znělo skoro jako Adibas pánské módy, ale kolega se dušoval, že to skutečně existuje a že s tím má dobrou zkušenost, obchod je prý kousek od práce a hlavně, největší výhoda je, že tam mají všechny košile za jednotnou cenu čtyřicet babek, což, jak se všichni v práci shodli je moins cher. Tady bych udělal malou lingvistickou odbočku.
Ve francouzštině neexistuje jednoslovný ekvivalent českého levný (anglického cheap, německého billig, slovenského lacný). Pokud chce Francouz říci, že je něco levné, použije spojení pas cher, které doslovně přeloženo značí ne drahé. Ve Francii je tudíž zboží buď drahé (cher), nebo „méně drahé“ (moins cher), nebo „ne drahé“ (pas cher). Předpokládám, že etymologie vychází z doby, kdy všechno bylo drahé a jen něco nebylo až tak drahé, takže to vlastně bylo „méně drahé“ až „nedrahé“. Latina, zdá se totiž, jednoslovný výraz má, takže se vymlouvat na románské kořeny nelze. Na druhou stranu, Francouzi tomu rozumí úplně stejně jako Češi, Němci nebo Slováci. Tudíž jsou neustále v supermarketech bombardováni billboardy s nápisy jako např. vivre mieux, vivre moins cher (žít lépe, žít levněji) apod. Technicky existuje pro levný i výraz bon marché (což by se dalo přeložit jako dobrý obchod / dobrá cena), ale to jsem snad slyšel za celou dobu jednou. Všechno se točí kolem cher.
Zpět však ke košilím. Vyrazil jsem tedy jednou v polední pauze do zmiňovaného obchůdku. Původně jsem chtěl navštívit i v okolí inzerovaný obchod Bruce Field, které ovšem v mezičase zkrachoval, takže nakonec jsem byl rád i za Mario Dessuti. Naproti byl Mario Cerutti, ale tím jsem nenechal zmást. Překvapivě ochotný prodavač, na kterého jsem tam narazil, nakonec způsobil, že jsem si koupil nejen košili, ale i „pracovní“ kalhoty, čistě na zkoušku, abych zjistil, zda by to mohla být moje značka. Ne že bych si na značkách zakládal, ale pokud se mi nějaká osvědčí, tak se většinou snažím u ní setrvat dokud nezkrachuje. Bohužel poslední dobou krachují dost často.
Protože ale test kalhot nedopadl úplně přesvědčivě a i košile mě zatím nechává chladným, a protože se v mezičase další tři košile rozpadly, musel jsem sáhnout k extrémním prostředkům a jít na internet. Normálně takový průzkum dělám, když si chci koupit nový počítač, nebo telefon, ale ne u košil nebo kalhot. Ovšem tady, nevěda už jak dál, nic jiného mi nezbylo. A skutečně jsem našel poměrně obsáhlý internetový obchod s košilemi (dokonce český) a i poměrně zajímavé diskuse k různým značkám (v češtině). Dokonce jsem chvíli zvažoval, že bych si tam pár „testovacích“ kousků objednal, ale nakonec se ukázalo, že případná doprava sem, případně řešení reklamací by to asi zkomplikovalo víc, než bych si přál. Nicméně, našel jsem minimálně značku (přesněji dvě), která by mohla stát za pokus a tak mě nenapadlo nic jiného, než to dát do Googlu a zkusit najít něco ve Francii.
První odkaz, co mi vypadl, byl nějaký výprodej na francouzském Amazonu a druhý byl výprodej někde jinde. Normálně si na Amazonu kupuji hudbu, knihy a videa, poslední dobou pak i telefony, žehličky a varné konvice - proč tedy nezkusit košile? Protože to byl výprodej, nabídka byla omezená, nicméně jednu jsem si vybral. Stejně tak na tom druhém internetovém odchodě. A také ceny byly díky výprodeji výrazně nižší, takže jsem neměl pocit, že riskuji příliš, v nejhorším bych to vrátil, nebo třeba i někomu (pro)dal. Prostě jsem objednal takový zkušební vzorek a během týdne jsem ho měl ve schránce. Košile z francouzského e-shopu došla dřív a vypadá zatím dobře, ale ještě jsem neměl možnost ji vyzkoušet, ta druhá z Amazonu byla ve skutečnosti z německého e-shopu, a přišla mi o číslo menší. Pro jistotu jsem si ji vyzkoušel, a asi bych ji nosit mohl, ale byla prostě o číslo menší a bylo to znát (na délce rukávů, v ramenou i kolem krku). Což mě mrzelo, protože košile se mi docela líbila. Po reklamaci na Amazonu mi obratem vrátili peníze a posléze po dotazu přímo u obchodníka se ukázalo, že mi to vyměnit nemůže a že jestli chci, tak si ji mohu nechat. Takže hledám dál a nemusí to být už nutně moins cher.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)