Je už dlouho po poledni, možná, že se už chýlí večer, těžko říct. V tomhle ročním období, blízko slunovratu, je denní světlo matoucí. Někdy nejenom denní světlo.
Sedím na ulici před domem a poslouchám rádio. Dávají nějaký odborný pořad o počítačích, nebo o hrách, nějak si to nedokážu ujasnit. Přestože je všude klid, patrně nedělního večera a rádio je výborně slyšet, dělá mi problém tomu rozumět. Nevím jestli to je únavou, nebo magií léta. I tak si ale svůj čas užívám. Kolem prochází malá skupinka, dva kluci a dívka, jsou zjevně opojení nadčasovostí okamžiku podobně jako já. Dívka se na mne otáčí a usměje se. Rázem mám pocit, že je mi velice blízká, přestože jsem si jist, že ji neznám. Její vlasy, sytě slámové ani krátké ani dlouhé a lehce rozcuchané, podtrhují letní dojem. Něco mi chce říci, ale neslyším ji dobře, vedle hraje hlasitě rádio. Ani nepoznávám jazyk, kterým mluví. Nejspíš pochopila, že jsem cizinec, a tak možná zkouší, zda se netrefí do příbuzného jazyka. Bohužel nevím, jak odpovědět, tak se jen smutně pousměji. Jako by to pochopila, přestane mluvit a vše, co nejspíš chtěla říci, vyzařuje úsměvem a očima. Přes podvečerní slunce sice nevidím jakou mají barvu, ale stejně se nedokáži odtrhnout, dokud se sama neotočí.
Chtěl bych na ni zavolat, ale mám pocit, že mne přes rádio neuslyší. Měl bych s tím něco udělat. Hledám hlasitost, abych to ztlumil, nebo úplně vypnul, ale ať točím, čím točím, zdá se, že to na hlasitost, a dokonce ani stanici, nemá vliv. Dívám se pořádně, co to je za rádio, ale vypadá normálně. Takové to z 80. let, z umělé hmoty a hliníku, s jedním reproduktorem a prutovou anténou na VKV. Proč to jenom nejde vypnout? Že by nějaký vtípek? Točím knoflíky až nadoraz, a přestože jeden i cvakne, rádio hraje pořád dál. Zkoumám, jak je napájené a hledám přípojku elektřiny nebo baterie. Přívodní šňůru to nemá, ale zásobník na monočlánky, který je tradičně vzadu, je plný. Vybírám jeden po druhém, a když vyskládám všechny, najdu za nimi jakousi změť drátů, která vypadá, jako by ji tam někdo dodělal dodatečně. Přemýšlím, k čemu by mohla být dobrá a zkouším vytáhnout i ji. Teprve, až se mi to podaří, si uvědomuji, že rádio pořád hraje dál. Nebo ne? Už to není rádio, ale hlouček nějakých kluků, kteří zastavili zrovna u mne a hlasitě se mezi sebou baví.
Začínám být nervozní, ztrácejí se mi souvislosti. Dívka, jako by mne chápala, se vrací. Nebo možná vůbec neodešla, nevím, na dlouhou chvíli jsem na ni zapomněl. Usmívá se, bere mne za ruce a naznačuje, že bychom měli najít větší klid. Jsem pro, můžu na ní oči nechat a nejspíš to je na mně vidět. Obejmu ji a cítím chvění v obětí, které mne pohltí. Ani nevím, jak se ocitáme na dolním konci ulice. Konečně v klidu a sami, nebo ... ne? Pořád mi něco brání, abych rozuměl, nebo abych něco řekl. Pořád něco slyším a teprve teď, když už jsem se fakticky izoloval v prostoru, si všímám, že mám pořád sluchátka, která poslouchám. Připadám si jako totální pako a chci si je sundat, když v tom mi dojde, že nejsou do ničeho zapojená.
Můj rozum už není schopen dál pokračovat a vzdává svůj marný boj. Krása okamžiku i nadčasový úsměv dívky je navždy ztracen. Svět se v ten moment zhroutí do jediného bodu, projde singularitou tuposti a poté vstoupí do jiné reality. Probouzím se a vedle ucha mám na polštáři telefon, ze kterého hraje mluvený pořad.
Chvíli ještě trochu tápu, ale realita je neúprosná. Je ráno, nebo večer? V tomhle ročním období, blízko slunovratu, je denní světlo matoucí. Někdy nejenom denní světlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat