Pro ucelenější zážitek doporučuji přečíst si nejdříve první příspěvek o části na Sardinii, který končí tím, že usínáme na lodi na Sardinii, abychom druhý den vyrazili na Korsiku.
Způsob, jak tam vyrazit, zabral v mé přípravě poměrně zásadní místo. Nabízelo se totiž několik variant. Například vmáčknout se k někomu do auta, využít hromadné dopravy, nebo, v extrémním případě, použít taxík až do Santa Teresa di Gallura, odkud pak jel trajekt do Bonifacia. Každá varianta skýtala určité výhody a nevýhody, ale v zásadě jsem se žádnou nebyl vyloženě spokojen.
Zároveň ale bylo jasné, že na Korsice bude auto potřeba tak jako tak, takže nakonec jsme se s Irenou dohodli, že si půjčíme auto na Sardinii, hned v Olbii. To sice obnášelo určité riziko, a kamarádi mě strašili, že s půjčeným autem na trajekt nebudu moci, ale když mi pak v půjčovně potvrdili, že s autem na trajekt mohu, ale když se mi na Korsice něco stane, tak budu mít smůlu, protože tam nemají zastoupení a doprava tam (či zpět) je poměrně obtížná, rozhodl jsem se to risknout. Další důsledek byl, že návrat budeme muset naplánovat tak, abychom odlétali zase z Olbie, tudíž dostat se z Korsiky zpátky na Sardinii (opět trajektem).
Z Olbie do Santa Teresy to je podle Google maps šedesát kilometrů a autem to má trvat zhruba hodinu. Trajekt jede ve tři odpoledne (on teda jezdí čtyřikrát denně, ale tohle byla optimální doba), takže máme poměrně pohodovou rezervu, když ráno vyrazíme a ještě si třeba stihneme prohlédnout Santa Teresu.
Fiat 500L - Pop Star
Pavel nás vezme autem do Olbie na letiště, s tím, že pár věcí přeložíme do našeho auta, abychom ulehčili zbytku výpravy, která to má trochu složitější, protože musí koordinovat opuštění lodi a vily, kde bydlela suchozemská část, současně. Přestože jsme tam před devátou, padesátimetrová fronta u Europcar nedává moc nadějí, ale nakonec se ukazuje, že naše půjčovna je jen místního významu (Maggiore) a čeká před ní jen asi osm lidí. Pak se ale ukazuje, že tam sice je pár lidí, ale také to odpovídajícím způsobem (místnímu významu) odsýpá, takže tam strávím možná tři čtvrtě hodiny ve frontě, abych si vítězoslavně odnesl Fiat Qubo. To se mi ale nezdá. Jednak se mi nelíbí, a jednak mám pocit, že jsem si zaplatil vyšší kategorii, takže po ověření na internetu (skutečně mi dali nižší kategorii) se tam obratem vracím a domáhám se odpovídajícího vozu. Tentokrát se vracím s Fiatem 500L. Mám sice pořád trochu pochybnosti, ale už jsem s ním párkrát na služebce jel, a vím, že tak špatné auto to nebylo.
Překládáme tedy Pavlovo auto do našeho, Pavel vyráží podpořit zbytek rodiny v balení a já s Irenou míříme do Santa Teresy. Při jízdě se ukazuje, že FIAT 500L 1.3 Multijet 85 CV Pop Star (měli jsme ho v bílé) skutečně nejede špatně, vevnitř je prostorný a pohodlný, a dokonce zrychluje i do kopce. Sice jsem se těšil, že si vyzkouším Alfu nebo Golfa, ale nakonec jsem musel uznat, že tahle nafouklá pětistovka má něco do sebe. A navíc také perfektně splývá s prostředím. Protože jsme na dovolené, nijak se neženeme, občas trochu zabloudíme, ale i tak, přijíždíme na nástupiště trajektu jako druhé auto. Stavíme se tedy do fronty a vyrážíme na prohlídku Santa Teresy.
Santa Teresa di Gallura je malebné městečko, v podstatě na skále, která chrání zátoku s přístavem proti převládajícím západním větrům, které vanou od Gibraltaru. Dokonce má i malebnou, a k prasknutí narvanou pláž, opět chráněnou před větry. Úzké uličky, a v nich malé domky, s barevnou fasádou jako z pohádky, dodávají místu magickou atmosféru. Po pobřeží pak vede vyhlídková cesta, ze které je pěkně vidět do zátok a na moře, a po které jsme se také vydali a po cestě se dokonce i vykoupali, v krásně čistém moři, v jednom z mnoha zákoutí ve skalách kolem přístavu. Během oběda na náměstí se hlásí pak i zbytek výpravy, že dorazili do přístavu, parkují hned za námi, a že zůstávají na jídlo na místě. Se suchozemskou částí výpravy se tak shledáváme poprvé vlastně až na trajektu.
Santa Lucia di Moriani
Plavba do Bonifacia poklidně plyne a protože suchozemci projevili zájem si Bonifacio prohlédnout, dostáváme s Irenou úkol, protože vyrážíme první, přebrat naši vilu na Korsice. Ne že bychom se nechtěli do Bonifacia podívat, ale počítáme s tím, že se tam stavíme při našem návratu. Takže vyrážíme do Santa Lucia di Moriani, jak se jmenuje místo, kde máme bydlet. To v té chvíli ovšem nevíme. Postupně zjišťuji, že nevím, nejen jak se jmenuje místo, ale ani kde to tam přesně je, a ani od koho bychom měli vilu přebrat. Doprava na Korsice je poměrně jednoduchá. Po každém břehu vede jedna silnice, od shora až dolů, a z nich pak vybíhají silnice do vnitrozemí. My vyrážíme po té východní, kolem Porto Vecchia, Solenzary, Ghisonaccie a Alérie.
Ostatní jsou přesvědčeni, že mi budou stačit GPS souřadnice a telefon, tak jim věřím, a po příjezdu na souřadnice, volám. Nějaká paní na druhé straně se tváří, že napřed neví o čem mluvím. Přisuzuji to svému přízvuku. Pak se mne na něco ptá, ale já jí vůbec nerozumím. Ona si myslí, že jí nerozumím proto, že mám možná špatný signál, nebo telefon, a tak prostě opakuje otázku. Já opakuji, že jí nerozumím. Na chvíli se na tom zasekneme, zjevně také není rodilá mluvčí. Pak se vyjasní, že chce vědět, kde jsme. V té chvíli zjišťuji, že to vlastně nevím. Odkazuji se tudíž na Janu, která to celé domlouvala. Nakonec se nějak domluvíme, prý dorazí do dvou minut.
Madame skutečně dorazí do dvou minut a jde nám ukázat vilu. Když pominu mravenčí dálnici na zahradě a hromadu mrtvých mravenců na terase v prvním patře (jsou to ovšem zřetelně mravenci jiného druhu, větší a zjevně nebezpečnější), tak jsem v podstatě spokojen. Jediná věc, která se ukazuje trochu rušivá, je hlavní silnice asi dvacet metrů od vily. Projdeme se i na pláž, která je pár minut od vily. Sice se musí přes staveniště, ale to nikoho, zdá se, nevzrušuje. Postupně přijíždějí ostatní a ukazuje se, že hlavní silnice je více než trochu rušivá, a že v podstatě nejde mít otevřené okno směrem k ní. Což trochu komplikuje spaní. Slibujeme si, že příště je potřeba věnovat více pozornosti nejenom vybavení a dostupnosti, ale také přítomnosti potenciálním dálnicím. Naše T10, která nám vede vedle domu, je totiž taková korsická dálnice.
Nicméně, jsme rozhodnutí vytrvat. Přece jenom, plánujeme čas trávit hlavně na výletech po okolí, a na večerní posezení na zahradě, u sklenky vychlazeného růžového, to stačí. Tedy, výlety plánuje hlavně Polda, který údajně zná někoho, kdo na Korsice už byl, a zná to tam, takže má informace z první ruky. My ostatní spíš čekáme s čím Polda přijde.
Bavella
Na druhý den Polda navrhuje, že vyrazíme na Solenzaru, což je řeka v dolní části Korsiky, proslavená vodopády a tím, že kolem ní vede spousta turisticky zajímavým cest, částečně i slavná GR20, a vytyčuje jako postupný cíl Village de Bavella, která se nachází asi třicet kilometrů směrem do vnitrozemí, od ústí řeky Solenzara. Nikdo ovšem netuší, že těch třicet kilometrů se pojede v serpentýnách, kde dvě auta proti sobě se jen tak tak vyhnou. Na Solenzaře je údajně spousta hezkých míst na navštívení (a na koupání!), takže Bavella vypadá dobře.
Přestože byl jasně domluvený odjezd v devět ráno, překvapuje mne, že jsme nakonec s Irenou první, kdo vyjíždí, někdy kolem čtvrt na deset. Do Bavelly přijíždíme také první. Chvíli rekognoskujeme terén, a pak objevujeme stánek s mapami okolí, které jsou volně k dispozici. Bereme si tedy jednu mapu s vyznačenými cestami a protože zbytek výpravy je pořád v nedohlednu, rozhodujeme se vyrazit do hor. Irenu zaujme „alpinistická“ verze GR20, která tudy prochází, a která vede přes pár vrcholů v okolí. Převýšení šest set metrů nás nemůže odradit, náš cíl, Punta di u Pargulu ve výšce 1785 m, také ne.
GR20 stojí za samostatnou zmínku. GR je z francouzského sentier de grande randonnée (hlavní turistická stezka) a 20 je její číslo v evropském číslování a současně také bývalé číslo departmentu Korsiky (dnes má Korsika departmenty dva, 2A a 2B). Má necelých 180 kilometrů a protíná celý ostrov od severozápadu na jihovýchod. Celkové převýšení po celé trase je třináct kilometrů. Přechází korsický masiv a je vyhlášená horská trasa pro všechny příznivce hor. Dá se zvládnout za patnáct dní, když člověk půjde denně alespoň sedm hodin. Na trase jsou tábory, kde je možné přespávat, mimo ně je nocování zakázáno. GR20 má typické červenobílé značení a v terénu je také vyznačena hromádkami kamenů, což na první pohled vypadá zvláštně, ale v terénu, který je jinak dost nepřehledný, a nedává moc šancí na to, umístit barevnou značku, je to řešení velice praktické. GR20 je považována za jednu z nejtěžších turistických tras v Evropě.
GR20 je většinou popisovaná v itinerářích od severu na jih, byť k tomu není nějaký zvláštní důvod, a někteří proto doporučují ji jít opačně, aby se člověk pořád nepotkával s těmi stejnými lidmi. Je pravdou, že my šli ten kousek na Pargulu právě opačně a potkávali jsme dost skupinek jdoucí proti nám. Většinou působily zádumčivě. Nutno přiznat, že zhruba dva kilometry na mapě a zhruba šest set metrů kumulovaného převýšení jsme šli dvě a tři čtvrtě hodiny. Sice jsme se kochali, odpočívali, na skálu si vylezli, ale i tak, že bychom to šli nějak rychle se říci nedalo. Sestup sice byl rychlejší, ale ne nutně pohodlnější, protože to pro změnu na prašném nebo štěrkovém podloží z kopce klouzalo a v mém případě i navíc otravný v tom, že mi každou chvíli zapadl nějaký kámen do sandálů (které sice na výstup fungovaly dobře, ale na sestup se ukázaly jako jasně nedostatečné).
Naše vybavení nebylo nijak ohromující. V mapce psali, že je dobré mít s sebou odpovídající vybavení, což bylo: dobré boty, sluneční brýle, opalovací krém a dost vody. To jsme v zásadě měli. To, že jsme neměli nic dalšího byla naopak výhoda právě při zdolávání překážek, nebo prudkých výstupů. Navíc jsem se přepnul do nějaké jiného energetického režimu, takže jsem neměl vůbec hlad (možná to bylo tím vedrem, nebo zvykem z lodě na větší jídlo večer) a kromě vody jsem nic nepotřeboval. Nutno přiznat, že jsme nevylezli až na vrchol, ale skončili u nějakého rozcestníku Bocca di u Pargulu (1.662 m n.m.), ale i to na „alpinistický“ zážitek stačilo. Na to, že to byla těžší varianta GR20, byl tam docela provoz.
V serpentýnách se osvědčil i Fiat 500L. Zpátky si zařídila Irena, a tak jsem se mohl kochat výhledy do údolí, které stály zato. Dodatečně pak zjišťuji, že červený prach z výstupu, který se mi nalepil na propocené triko, se nedá vyprat.
Cap Corse
Den po výstupu volíme volnější režim, a zatímco ostatní vyráží opět pod Poldovým vedením na kešky a koupání, my volíme za cíl Bastii, relativně velké město na sever od nás, které se mi zdálo, že by mohlo být zajímavé. Po příjezdu se ukazuje, že se mi to jen zdálo. Dojem tak zachraňuje jen oběd v restauraci u tržiště na hlavním náměstí, kde jednak dobře vaří, a jednak je tam příjemný stín, když jinak venku zuří prudké slunce.
Protože máme ale relativně dost času, vyrážíme na Cap Corse, severní výběžek Korsiky, o kterém se traduje, že je miniaturou celého ostrova. Přejíždíme ústřední pohoří na západní pobřeží a hledáme romantickou pláž na koupání. První pokus o sestup po skaliskách k vodě ovšem ukazuje, že to asi nebude snadné. Skála je od moře tak rozedraná, že se po ní v podstatě nedá jít bosou nohou, nebo stát. Nakonec tedy potřeba vítězí nad uměleckým dojmem a končíme na naprosto konzumní písečné pláži L'Ambada. Nechápu, jak někdo na takovou pláž může dobrovolně jít. Kromě toho, že jsem se nedovedl vyhnout tomu, abych měl po chvíli písek všude, je navíc tento tak rozpálený, že se po něm nedá chodit (je to tmavý „korsický“ písek), a navíc je tam hlava na hlavě a člověk musí jít tři sta metrů vodou, aby se vůbec ponořil. Takže ani tady se nezdržíme.
Monte Cinto
Relaxační den jsme zařadili také proto, že na další den jsme plánovali vyrazit na Monte Cinto, nejvyšší horu Korsiky s vrcholem ve výšce 2.706 metrů a bylo potřeba se připravit, a to i teoreticky, protože nebylo úplně jasné, jestli a jak se tam vlastně dá dojít. Z dostupných zdrojů pak postupně vyšlo najevo, že na vrchol vedou tři cesty. Jedna ze severu, z Asca, o kterou se bez lezecké přípravy a vybavení nemá cenu pokoušet, a dvě z jihu, jedna „zleva“ od horského jezera Lac du Cinto (2289 m n.m.) a druhá „zprava“ z Refuge de l'Erco, což je příbytek na úpatí (1.667 m n.m), kde je možné bezpečně přenocovat před výstupem. Nocovat jsme tam nechtěli, ale i tak to vypadalo jako volba pro nás. Do nedalekého Lozzi (1.080 n.m.), se totiž dalo dojet autem a pak stačilo vystoupat z Lozzi na refuge a z refuge na vrchol.
Kousek pod Lozzi je navíc malé městečko Calacuccia a u něj poměrně velké jezero, takže i kdyby to neklaplo s Monte Cinto, tak by bylo kam se vypravit. Jako první postupný cíl tedy určujeme Calacuccii, mimo jiné také proto, že by tam měly být turistické informace, kde, doufám, se nám podaří zjistit podrobnosti k výšlapu.
Vyrážíme dopoledne, protože to nevypadá až tak daleko. Podle Google maps je to sedmdesát čtyři kilometrů, ale skoro hodinu a půl, což byl údaj, který jsem podcenil. Po cestě ještě nakupujeme sušenky, abychom měli alespoň nějakou energetickou zásobu. Já sice mám pocit, že toho moc nesním, ale Irena tvrdí, že se nám to může hodit. Posledních šestnáct kilometrů trasy pak vede po skále (a ve skále), se srázem na jedné straně, který je někdy chráněn kamennou zídkou, a vlastní skálou na straně druhé. Díky tomu není do poloviny zatáček vůbec vidět, takže je potřeba jet velmi opatrně. Irena raději spí, takže si ani nevychutná okamžik, kdy proti mně vyjede tahač s návěsem a musím couvat serpentýnami dolů, do výklenku ve skále, kam mě řidič tahače navigoval, aby mě mohl objet.
V Calacuccii nacházíme turistické informace, ale nevypadá to tam nějak akčně. Paní mi na otázku, zda mají nějakou mapu pro výstup na Monte Cinto, nabídne dvoustránkový malý leták, s ilustrační kresbou, kterou bych zvládl možná i já nakreslit lépe, ze které je vidět maximálně, že tam vede cesta. Prý nic jiného nemají. Ptám se jí tedy, jestli by mi mohla prodat tu mapu, co mají nalepenou na zdi a mají u ní cenu. Vytáhne novou, prý mohla. Pak se ještě ptám, jestli nemá něco detailnějšího pro přilehlé jezero, kde by byly vyznačené turistické cesty. Prý nic nemá, ale stejně tam žádné cesty nejsou.
No, neměl jsem z toho pocit, že by tady žili turistickým ruchem, ale z mapy jsem měl radost. Jednak byla poměrně detailní (1:25 000) a jednak byla nepromokavá. Z toho by si měl svaz českých turistů vzít příklad. Ty jejich mapy na jedno použití se už přežily. Každopádně, bez mapy jsem to viděl dost skepticky, ale s mapou naše šance (někam) dojít výrazně stouply. Přece jenom, GPS v mobilu je sice dobrá věc, ale jednak jsem neměl offline mapy, o signálu jsem si nedělal iluze a hlavně, žádný mobil nenahradí pořádnou papírovou mapu.
Přesouváme se tedy o kousek dál a výš do Lozzi, respektive do autokempu nad Lozzi, kde parkujeme auto, bereme si vodu a krabici sušenek a vyrážíme na refuge de l'Erco. Podle mapy by tam měla být značená cesta. A také že je. Těch, odhadem šest kilometrů na mapě, nám sice trvá vyjít dvě hodiny, ale je to po pěkné cestě. Moc lidí nepotkáváme, spíš krávy. Refuge je příbytek pro nocování, který může využít kdokoliv, kdo tam přijde, pokud tam je místo. Na GR20 jsou placené, tenhle vypadá, že je volný. Také je u něj k dispozici pitná voda. My jsme už ale dobrali vodu v pěkném potůčku, který teče okolo.
U refuge potkáváme nějaký pár, který právě dorazil, ale chystají se tam nocovat, s tím, že na vrchol se vydají druhý den brzo ráno. Odhadují, že výstup by mohl trvat tak pět hodin. To mi přijde dost, a tolik času nemáme, jsme však odhodlaní dojít kam to půjde, pojíme pár sušenek a vyrážíme.
Stoupání je možná prudší než na Bavelle, ale zase je lepší cesta, takže nám to jde celkem dobře, pokud se dá jeden a půl kilometru za dvě hodiny označit jako celkem dobře. Končíme před spárou ve skále, kterou je potřeba přelézt a jelikož to nevypadá triviálně, nechce si mi to zkoušet. Jsme asi sedm set metrů od vrcholu a čtyři sta metrů pod ním. Podle mapy tady začíná tečkovaná část výstupu, kterou mapa vysvětluje jako „těžší část trasy“. I tak si užíváme nádherný výhled do údolí, nad kterým krouží v naší výšce pár dravců. Kroužíme s nimi.
Sestup už je jednodušší a rychlejší a od refuge do Lozzi je to v podstatě pěkná procházka. Na cestě potkáváme dva býky, kteří stojí v zatáčce těsně vedle sebe, příčně na cestu, každý otočený na jinou stranu. Pronikám po levé straně, využívaje slepého úhlu, který má býk hlídající levou stranu, protože mu stíní jeho parťák stojící před ním. Po té, co je mineme, se oba synchronně otáčí o devadesát stupňů. Zjevně odhalili svůj omyl. Vracíme se na základnu, toho dne jako poslední, příjemně unavení a naladění.
Relaxace
Poslední den byl opět v duchu relaxace, po předchozím výstupu na Monte Cinto, zcela na místě. Navíc Polda s rodinou ten den odjel, takže žádný společný úkol nebyl stanoven a všichni si to tak nějak užívali. Zašli jsme na společný oběd do místní společensko-kulturně-sportovní zóny, kousek vedle v Moriani-Plage, kde byly restaurace, obchůdky a různé další atrakce. Večer jsme pak s Irenou vyrazili na vodopády, kde byli předchozí den Pavel s Danou na keších, a které Dana líčila v superlativech. Navíc byly kousek od nás.
To, co ovšem vypadalo, vzdušnou čarou na mapě, jako kousek, bylo přes půl hodiny jízdy autem celkem do kopce, v divokých serpentýnách, až k místu, kde přes silnici byla nasypaná hromada hlíny a průjezd dál byl nemožný. Pokud tedy člověk neměl terénní čtyřkolku, na kterých se tam někteří proháněli. Dana nám dala dva tipy, ale ten první, co byl níže a blíže, jsme přejeli, tak jsme pokračovali plynule na ten vyšší (Cascade de l'Ucelluline). Přístup nebyl úplně triviální, ale i tak tam bylo relativně plno, a hodně lidí se v přilehlé tůni koupalo. Než jsme tam ale vylezli, tak všichni odešli, takže jsme toho využili a také se pod vodopádem vykoupali. Po dlouhé době sladká, čistá a čerstvá voda měla povzbuzující účinek. Stejně tak výhled na moře.
Také jsme si všimli, že někdo zapomněl na větvích stromku, který rostl na skalní plošině pod tůňkou tričko a kraťasy, a pod ním mobil. Obojí jsme tam nechali. U auta jsme pak potkali nějakou slečnu jak usilovně něco hledá se psem, a protože jsme je viděli i vodopádu, zeptal jsem se jí, jestli nehledá mobil. Když přiznala, že ano, poslali jsme ji na skálu pod vodopádem.
Večer nás pak navštívila majitelka, dámskou části naší výpravy důvěrně přezdívaná babice, která si přišla stěžovat na naše stížnosti, které psala Jana pravidelně na agenturu, přes kterou jsme měli vilu zamluvenou. Normálně bych se do toho nepletl, ale protože majitelka neuměla moc dobře anglicky a jen o něco lépe německy, nakonec jsme končili u francouzštiny a v ten moment jsem přicházel na scénu já, většinou jinak zcela neinformován, takže naše hovory někdy vypadaly dost bizarně.
Například, když si začala stěžovat, že jsme si stěžovali, že se nedá chodit na pláž a já jí tvrdil, že na pláž se chodit dá, protože jsem tam sám několikrát byl, na což one prohlásila, že mne tam teda zavede, aby mi ukázala, že to jde. A tak jsme šli na pláž. Netušil jsem co, ale něco se zjevně ztratilo v překladu. Pak se vyjasnilo, že se tam tudy sice chodit dá, ale dělníci na stavbě nám říkali, že je tam průchod zakázán. Na což ona prohlásila, že si nemáme všímat dělníků a normálně tam chodit dál. Nebo, když jsme upozorňovali, že ze stavby jsou od rána slyšet stavební stroje, tak nám tvrdila, že tam probíhají jen dokončovací práce v interiéru a žádný hluk odtam nejde. A pak jsme šli kolem toho bagru... Aspoň jsem si trochu procvičil francouzštinu.
Bonifacio
Ve čtvrtek odjíždíme skoro všichni, jen Pavlovi s Danou se tam nakonec tak zalíbilo, že zůstávají do pátku. S Irenou míříme do Bonifacia, abychom se přeplavili na Sardinii. Nocleh máme v Santa Terese. Máme koupený lístek na trajekt na osmou večer, ale pokud to půjde, plánujeme ho vyměnit na pátou. V jednu přijíždíme do Bonifacia, ale budka s lístky je zavřená až do tří. Vyrážíme tedy napřed na oběd a poté na prohlídku druhé části náhorní plošiny, kterou jsme při první návštěvě nestihli. Je od tam pěkný výhled na útesy a na moře. A moře je neklidné. Jednak zjevně fouká přesně do bonifácké zátoky, takže i lodě v maríně jsou neklidné, jednak jsou už i trochu vlny (tipuji tak do dvou metrů). Předpověď hlásí vítr v bonifácké úžině kolem třiceti uzlů, ale těžko říci, jestli k tomu není potřeba připočíst bonifáckou konstantu.
V dáli vidíme loďku, která se udatně probíjí, zmítána vlnami, proti větru a zjevně míří do Bonifacia. Když se přiblíží, ukáže se, že to je trajekt, který má v pět odjíždět. To dává tušit potíže. Když se chlapíka v budce ptám, jestli nám může vyměnit lístek z osmé na pátou, tak prohlásí, že ho vyměnit musí, protože v osm žádný trajekt nepojede. Jen si říkám, co bychom dělali, kdybychom přijeli až na tu osmou.
Na trajektu si ti zkušení už lehají na záda na palubu a připravují se na vlny. Musím přiznat, že po týdnu na lodi mne tohle už nemůže rozhodit a vyplutí si užívám. Místo na Santa Teresu plujeme sice první půlku cesty na Mallorcu, ale to jen kvůli vlnám kapitán musí křižovat. Přitom pozoruji posádku trajektu, která krmí racky, kteří se v silném větru dokáží zastavit na jednom místě nad palubou. Pak mne ale začne přerušovaná slaná sprcha unavovat, a tak si jdu na chvíli zdřímnout. Což se bude posléze hodit.
Sardinie
Protože přijíždíme do Santa Teresy v předstihu a máme odhadem tak ještě dvě až tři hodiny světla, vyrážíme na Capo Testa, což je mys, pět kilometrů na západ od Santa Teresy, tvořený žulovými masivy, který sloužil už Římanům jako strategické místo, a kde se současně od nepaměti těžila žula. V tom, co zbylo, pak moře vytvořilo svým stálým působením roztodivné tvary, někdy něco připomínající, jindy fantastické. My měli příležitost to vidět navíc v momentě, kdy celou západní stranu bičovaly vlny rozbouřeného moře, podporované silným větrem. Po možná hodině lezení po balvanech se vracíme do Santa Teresy, napřed najdeme náš B&B, pak něco k snědku a jdeme spát. Venku kvílí třicet uzlů.
Druhý den je naším jediným úkolem přepravit se do Olbie, odkud pak další den ráno máme odlétat. Nocleh máme kousek na východ od Olbie směrem do ústí olbijského zálivu, nedaleko od moře v oblasti, která se jmenuje Pittulongu. Než tam ale dojedeme, zastavíme se ještě v Tempio Pausania, což je stylové kamenné městečko, nicméně jinak nijak zvlášť zajímavé, a protože se tam dlouho nezdržíme, pokračujeme v podstatě plynule na Monte Limbara, která se vypíná nedaleko a kam to vypadá, že by se dalo vyjet autem, až téměř na vrchol. Což se nám v zásadě i podaří, nicméně původní plán, dojít pěšky, bere za své, když se na vrcholu spustí déšť, silný vítr a teplota klesne na patnáct stupňů. Pozorujeme tedy okolní údolí pouze z auta a vracíme se zpět.
Cestou zpět pak ještě pozdravíme Lago del Coghinas, které je zajímavé hlavně tím, že tam je teplo, svítí slunce, a voní tráva, a pak už nabereme směr na Pittulongu. V B&B se nemůžeme dozvonit, tak se tam pokouším dovolat. Nějaká paní mi odpovídá italsky, tak jí italsky říkám, že nemluvím italsky, a jestli neumí anglicky. Prý ne, ale umí francouzsky. Výborně, tak to na ni vybalím francouzsky a ona mi odpovídá italsky. Nakonec to nějak dáme dohromady. Zvláštní, že přestože mluvila jen italsky, tak si dovedla s Irenou pěkně povykládat, a i já jsem z jejího vyprávění něco pochytil. Irena přitom mluvila nějakým obecným románským jazykem, patrně vycházejícím ze španělštiny. Člověk by neměl mít předsudky. Večer pak oficiálně zakončíme celou expedici večeří na pláži, kterou Irena objevila při odpoledním koupání, za svíček, šumění moře, a přistávajících letadel.
Druhý den ráno už stačí jen vrátit auto, což je díky tomu, že je zase sobota a změna turnusů, ještě horší, než prvně jeho převzetí, pak podat zavazadla, což je díky (dez)organizaci, kterou to easyjet řeší, také na dlouhé lokte, a nakonec, doběhnout na last call na stojánku, kde sice vyvolávají last call, ale nikoho zatím do letadla nepustili. Po startu se kocháme všemi ostrovy a zátokami, kde jsme plachtili, protože letová dráha vede přesně podél pobřeží mezi Sardinií a La Maddelenou, pak vidíme i vrcholky hor na Korsice a dokonce poznáváme cestu, kde jsme stoupali na Monte Cinto. A protože jsme se nestihli najíst, dáváme si snídani v letadle, která nakonec není tak špatná, jak by se mohlo zdát. Korunu tomu nasadí letuška, která se nás ptá, jestli nejsme Belgičani, protože se jí zdálo, že mám belgický přízvuk.
Zobrazují se příspěvky se štítkemjazyk. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemjazyk. Zobrazit všechny příspěvky
16. srpna 2016
23. ledna 2016
PF 2016
Letošní rok začal tím, že mi došla od Francouzské republiky výzva k zaplacení pokuty za překročení rychlosti. Teda, došla do firmy a sekretářka mi ji promptně přeposlala. Jak už bývá tradicí, bylo to na cestě z dovolené, a na dálnici, kde byla snížená rychlost na 110 km/h, jsem jel sto dvacet. Počítám, že normálně se tam jezdí tak padesát, protože to bylo už na kraji Paříže, kde jsou pořád zácpy, ale já tam zrovna jel v neděli o půlnoci, kdy tam skoro nikdo nebyl - na šesti pruzích. Chápu to tak, že to byla pomsta za to, že jsem celou cestu předtím jel po Francii 135 km/h, ale bylo tak hnusně, že se to nedalo změřit. A protože mi tradičně zase udělali nabídku, že když to uhradím hned a bez odmlouvání, nejlépe na internetu, tak dostanu třetinovou slevu, tak jsem nelenil a obratem svých čtyřicet pět babek zaplatil. Jestli jsem přišel také o bod netuším, a ani nevím, jak to zjistit.
Hned po výzvě mi dorazilo péefko od známého, stylově v obálce a s motivem, který mne pobavil. Navíc v provedení vysoké kvality, takže jsem ho vzal další den do práce, abych kolegům předvedl, jak to děláme v Česku. Ukázalo se ovšem, že zkratku PF nikdo neznal, a ani když jsem jim to rozvedl do francouzštiny - pour féliciter - tak netušili, o čem mluvím. Pokusil jsem se jim tedy vysvětlit tento zvyk, ale bohužel, uvedený text ve francouzštině nedává smysl. Minimálně ne tedy v tom smyslu, jaký bychom si asi představovali.
Pour féliciter znamená doslova pro blahopřát. Schválně to píši takhle, aby vyniklo, že féliciter je sloveso, které se ovšem může pojit jen s nějakou osobou (které se blahopřeje). Předložka pour se pak ovšem objeví spíš za oslavencem, například:
- Féliciter les parents pour la naissance de son fils.
- Blahopřát rodičům k narození jejich syna.
Jediný platný kontext, který jsem našel je například:
- Donner des conseils pour féliciter des parents.
- Dávat rady, jak blahopřát rodičům.
Prostě, ač jsem se snažil, jak jsem mohl, naroubovat to na nějaký smysluplný francouzský význam, který by se dal nějak vztáhnout k příchodu nového roku, se mi nepodařilo. Možná, kdyby to bylo pour fêter, kde fêter znamená oslavovat a může se pojit i s událostí, dalo by se k tomu něco vymyslet. Navíc jsem zjistil, že vlastně ani nevím, co to má přesně znamenat česky.
Je to přání dotyčnému, aby se mu dařilo v novém roce? Nebo je to výzva, aby oslavil příchod nového roku? (Otázka je, proč by to měl chtít dělat.). Nebo to je výzva k radosti, že jsme přežili rok předchozí a doufáme, že přežijeme i ten následující. To, že mi poslední dobou na většině péefek chodí obrázky dotyčného s rodinou, k vyřešení téhle zapeklité otázky také nepřispívá. České všechno nejlepší do nového roku mi přijde daleko jasnější a přímočařejší. To ovšem překvapivě nikdo neposílá.
Protože mi to ale nedalo, jal jsem se prohledat internetové zdroje, abych se dozvěděl, že tuto „tradici“ zavedl nějaký intelektuál, někdy v předminulém století, protože mu to patrně přišlo cool. Nicméně, narazil jsem i na zajímavé anonymní vysvětlení na anonymním českém jazykovém fóru, kde jedna z účastnic tvrdila, že pour féliciter byl jeden z přípisků, které se ve Francii kdysi psaly na vizitky. Když dotyčný toho, koho chtěl navštívit, nesehnal, tak u něj nechal svoji vizitku, a k ní něco připsal. A pokud zrovna chybějící byl oslavenec a dotyčný dorazil s kytkou, nechal tam s vizitkou i kytku a na svoji vizitku napsal p.f., což mělo znamenat, že tam byl proto, aby mu blahopřál. Bohužel ani to mi nikdo z kolegů nepotvrdil. Ptal jsem se pak i své německé kolegyně (která je ovšem Francouzka), ale zdá se, že v Německu to také nikdo nezná. Takže to vypadá, jako další francouzské brambory.
Hned po výzvě mi dorazilo péefko od známého, stylově v obálce a s motivem, který mne pobavil. Navíc v provedení vysoké kvality, takže jsem ho vzal další den do práce, abych kolegům předvedl, jak to děláme v Česku. Ukázalo se ovšem, že zkratku PF nikdo neznal, a ani když jsem jim to rozvedl do francouzštiny - pour féliciter - tak netušili, o čem mluvím. Pokusil jsem se jim tedy vysvětlit tento zvyk, ale bohužel, uvedený text ve francouzštině nedává smysl. Minimálně ne tedy v tom smyslu, jaký bychom si asi představovali.
Pour féliciter znamená doslova pro blahopřát. Schválně to píši takhle, aby vyniklo, že féliciter je sloveso, které se ovšem může pojit jen s nějakou osobou (které se blahopřeje). Předložka pour se pak ovšem objeví spíš za oslavencem, například:
- Féliciter les parents pour la naissance de son fils.
- Blahopřát rodičům k narození jejich syna.
Jediný platný kontext, který jsem našel je například:
- Donner des conseils pour féliciter des parents.
- Dávat rady, jak blahopřát rodičům.
Prostě, ač jsem se snažil, jak jsem mohl, naroubovat to na nějaký smysluplný francouzský význam, který by se dal nějak vztáhnout k příchodu nového roku, se mi nepodařilo. Možná, kdyby to bylo pour fêter, kde fêter znamená oslavovat a může se pojit i s událostí, dalo by se k tomu něco vymyslet. Navíc jsem zjistil, že vlastně ani nevím, co to má přesně znamenat česky.
Je to přání dotyčnému, aby se mu dařilo v novém roce? Nebo je to výzva, aby oslavil příchod nového roku? (Otázka je, proč by to měl chtít dělat.). Nebo to je výzva k radosti, že jsme přežili rok předchozí a doufáme, že přežijeme i ten následující. To, že mi poslední dobou na většině péefek chodí obrázky dotyčného s rodinou, k vyřešení téhle zapeklité otázky také nepřispívá. České všechno nejlepší do nového roku mi přijde daleko jasnější a přímočařejší. To ovšem překvapivě nikdo neposílá.
Protože mi to ale nedalo, jal jsem se prohledat internetové zdroje, abych se dozvěděl, že tuto „tradici“ zavedl nějaký intelektuál, někdy v předminulém století, protože mu to patrně přišlo cool. Nicméně, narazil jsem i na zajímavé anonymní vysvětlení na anonymním českém jazykovém fóru, kde jedna z účastnic tvrdila, že pour féliciter byl jeden z přípisků, které se ve Francii kdysi psaly na vizitky. Když dotyčný toho, koho chtěl navštívit, nesehnal, tak u něj nechal svoji vizitku, a k ní něco připsal. A pokud zrovna chybějící byl oslavenec a dotyčný dorazil s kytkou, nechal tam s vizitkou i kytku a na svoji vizitku napsal p.f., což mělo znamenat, že tam byl proto, aby mu blahopřál. Bohužel ani to mi nikdo z kolegů nepotvrdil. Ptal jsem se pak i své německé kolegyně (která je ovšem Francouzka), ale zdá se, že v Německu to také nikdo nezná. Takže to vypadá, jako další francouzské brambory.
6. dubna 2015
Historie se opakuje
Když jsem si řekl, že po dlouhé době zase něco přidám, a přemýšlel nad názvem, a napadlo mne to, co je v nadpisu, bylo jasné, že to bude přesně vystihovat tón i obsah. Když jsem se ale konečně dostal ke psaní a viděl nadpis předchozího příspěvku, tak jsem lehce zaváhal, jestli bych to neměl přejmenovat na „Časy se nemění 2“, ale nakonec jsem nevyměkl. Což ovšem nemění nic na faktu, že časy se stále nemění.
Po zimním období se mi tradičně ulomil kousek zubu, toho, co mi loni můj nový pařížský zubař spravoval. Mohla za to kolegyně, která přivezla na ochutnávku nějaký typický zákusek (Cannelés de Bordeaux) z oblasti, odkud pochází její manžel. Zjevně to je drsná oblast, protože to chutnalo trochu jako sladký chleba, a kromě toho to lepilo zuby k sobě tak silně, že nešly rozlepit, a můj, chudák, nevydržel. Nevyčítám to ovšem kolegyni (ani zákusku). Ten zub má už své dny spočteny a jde jen o to, jak dlouho to ještě vydrží.
Objednal jsem se tedy k zubaři, který mne překvapil tím, že mne vzal hned na druhý týden. Přesněji, vzala mne sestřička. Což je mimochodem jediný důvod, proč by se tam člověk chtěl objednat. I tak si ale nejsem jist, jestli to pořád stačí k tomu, aby se tam člověk těšil. Bohužel sestřičku jsem si nakonec moc neužil, protože si dělala něco vedle a doktor to tam odedřel všechno sám. Na druhou stranu, z původní obavy, že mi znovu nabídne korunku, mne vyvedl tím, že se na zub podíval, zamumlal něco v tom smyslu, že to přece kvůli tomu malému kousku nebude všechno vyndávat a dělat znovu a nalepil tam něco, čemu říkal kompozit. Za tenhle pragmatický přístup jsem mu byl vděčný, nicméně i tak jsem si dovolil ho překvapit nakonec tím, že jsem si chtěl vypláchnout, což je tradice, kterou se snažím zavést do francouzského zubařství.
Kromě tradičního zubu (v tuto roční dobu) mne také zradil internet. Moje ADSL přípojka od Free, která, zdá se, když se venku ochladí a trochu sprchne, to nedává. Vypadávalo to tak nějak pravidelně nepravidelně už od začátku roku, ale když to pak už nejelo přes 3 dny, zavolal jsem na helplinku. Vzal to nějaký chlapík, co se mi představil s tím, že je momentálně v zaučení, takže se se mnou bude bavit pod dozorem svého trenéra. Jsem na to zvyklý, protože z nějakého důvodu, se většinou podpory trénují právě na mně, takže mě to nijak nerozhodilo. Chlapík postupoval metodicky, takže se mnou napřed vyplnil dotazník „živelné pohromy“, pak „nové spotřebiče v bytě“, pak „stavební úpravy“, abychom se nakonec dostali k problému. Vysvětlil jsem mu, že se to děje, když teplota venku klesne k nule a prší. Prohlásil, že to budou sledovat, a pokud se to nezlepší (a nezjistí závadu někde jinde), tak ke mně někoho pošlou. A když se mě pak na rozloučenou ještě zeptal, zda nemám ještě nějaké jiné přání, využil jsem momentu překvapení a navrhl, jestli by mne tedy nemohli přepojit na optiku, když ji už máme konečně v domě.
Což, abych odbočil, byla velká sláva. Napřed mi došel email od Orange, že náš dům je nyní konečně připojen a nyní mám konečně možnost využívat internet naplno s nabídkou Orange. Což nebyl spam, protože jsem se sám přihlásil, aby mi napsali, hned jak to budou rozjíždět. Pak mi do schránky došly reklamní materiály - „přeřaďte na vyšší rychlost“ a nakonec mi volal nějaký prodavač z Orange, aby mi všechny výhody vysvětlil osobně. V mezičase se ještě po domě potulovali pochybná individua a nabízeli parrainage, což jsem ale odmítl, protože jsem si jednak nebyl jist, zda nabídku Orange chci a druhak mi celá akce přišla trochu podezřelá. Pak jsem ovšem zjistil, že parrainage je oblíbený obchodní trik a v marketingové mluvě to znamená, že stávající zákazník přivede nového zákazníka. Například teď mi Boursorama nabízela, že za každého nového zákazníka, kterého jim přivedu, aby si otevřel běžný účet, mi dají stopadesát babek (a jemu dalších osmdesát). Bankovnictví je zjevně v krizi.
Parrainage jsem sice nevyužil, ale díky náporu jsem se začal zajímat o další aspekty nabídky, abych zjistil, že nic není tak růžové, jak se nám snaží oranžové propagační materiály namluvit. Po prosurfování různých diskusních fór a pomocí se ukázalo, že co se technologie týká, je ta od Orange asi nejhorší (ve smyslu zastaralá a obskurní) co bych mohl dostat. Druhá věc, která se ukázala, že ostatní operátoři (SFR, Bouygues), s výjimkou Free, na tom nejsou o moc lépe. Na druhou stranu, abych Orange nekřivdil, má alespoň slušnou infrastrukturu a zvládá např. streamování videí z Youtube v HD kvalitě, což u Free nejde, protože na to nemá kapacitu. Takže jsem byl rozpolcen.
Abych se ale vrátil ke Free, chlapík mne ujistil, že na optiku mne nepřipojí, protože to momentálně nejde - přesně, řekl, že nejsem éligible, což je oblíbené francouzské slovo, kterým lze vyjádřit mnoho různých významů, od „nemá to cenu", přes „není jak“, až po „nám se nechce“. Na fórech jsem se pak dočetl, že se mnou není éligible valná většina stávajících zákazníků Free, a že Free prostě nechce lidi na optiku přepojovat, protože už teď nezvládá provoz kapacitou sítě.
V mezičase dorazil opravář od Free. Byl to ten samý chlapík, co byl u mne už před rokem, takže jsem mu jenom ukázal, co u mne loni už dělal (aby to nedělal znovu), ale on se nedal, odpojil a znovu zapojil kabel v centrální zásuvce a internet se rozjel. Chlapík prohlásil, že s tím se toho už moc dělat nedá, když to jede, a tak jsme chvíli pokecali, a odešel. Načež to ještě chvíli jelo a znovu vypadlo. Zavolal jsem tedy na Free znovu, jestli by ho ještě nemohli poslat zpátky, ale nemohli. Prý se musí zahájit nové kolečko vyšetřování, které začne opět na ústředně a pak se mi zase ozvou. Byl tam ten samý učeň co minule.
Internet mi nejel už dva týdny, kdy dorazil opravář znovu. Tentokrát to byl ale jiný chlapík. Ten napřed všechno proměřil, pak prohlásil, že do zásuvky nic nejde, vypojil a znovu zapojil kabel v hlavní zásuvce a internet se rozjel. Zároveň prohlásil, že jsem měl kabely odizolované a to byla chyba, protože pak špatně drží v konektoru, a že to ten opravář před týdnem neměl odizolovávat. No, nepřiznal jsem, že jsem si je odizoloval sám před rokem, kdy mi to právě po podobné opravě zase nejelo. V mezičase jsem byl napojený přes wifi na souseda (naprosto legálně přes svůj Free Wifi účet), nicméně rychlost nebyla nijak ohromující, stejně tak latence. Navíc, tím, že jsem svoje domácí wifi použil na připojení k sousedovi, neměl jsem kam připojit svůj mobil. Byly to krušné dva týdny.
Chlapík z Orange mi volal podruhé, prý proč váhám, když mi minule nabídl tak skvělou slevu. Tak jsem mu vysvětlil, že váhám proto, že bych potřeboval pevnou veřejnou IP adresu a mód „bridge“ na modemu, což jak jsem zjistil, jejich služba neposkytuje a že zatím nevím, jak to vyřešit jinak. On prohlásil, že mi udělá nabídku, kterou určitě neodmítnu a nabídl mi další slevu, na již tak slevněnou nabídku. Nicméně pevnou IP adresu ani „bridge“ mi nedá. Tak jsem ještě chvíli váhal a pak, po konzultaci s kolegy, podlehl. Teď jsem zvědav, jak tu optiku ke mně zavedou, navíc můj domácí si myslí, že to bude hračka, a zatím jsem ho nepřesvědčil, že telefonní kabely, co mám v bytě, na to stačit nebudou.
Jeden kolega donesl do práce takový sešitek „žertovných“ úloh z matematiky pro základní školy, což je tak ideální úroveň pro nás. Např.: Obchodník jede po poušti na velbloudu s průvodcem, který si účtuje za každý den průvodcování kilo zlata navíc. Obchodník má s sebou sedm kilo zlata a cesta mu bude trvat sedm dní. Co musí udělat, aby dojel do cíle, když má s sebou ještě džina v láhvi, který mu splní tři přání.
Kolegové se pak večer trumfují, kdo našel nejelegantnější řešení. Dokonce jsem jim dal k řešení i pár úloh ze Sendviče (ty, co šly řešit bez znalosti češtiny) a jeden kolega dvě vyřešil a dvě skoro, což není tak špatné na začátečníka.
Vedle v novostavbě otevřeli Intermarché, což je jeden z řetězců, kde prodávají potraviny. Oproti Auchanu to má tu výhodu, že to je blíž a většinou tam není taková fronta. Je tam sice menší výběr, ale mají tam trochu jiné značky než v Auchanu, takže tam teď příležitostně zajdu. Moje oblíbené toulouské klobásy s čočkou, případně švýcarskou briošku, které v Auchanu přestali prodávat, tam sice také nemají, ale zato tam mají bagety, které se blíží daleko více tomu, co se dá koupit normálně v pekárně. Možná proto tam nikde v blízkosti neotevřeli pekárnu. Zato přibyla lékárna a škola. Je vidět, že radnice plní svoje předvolební sliby.
Už je to pár týdnů, co se mi nějak uvolnila řadící páka v autě. Najednou jsem jel do práce a říkám si, to je zvláštní, jak se najednou viklá. Po prozkoumáním internetů a konzultaci se známým, co se vyzná v autech, jsem se tedy vypravil do servisu. Ne, že by to viklání bylo nějak zásadní, ale ta náhlá změna mě překvapila, a chtěl jsem se ujistit, že mi něco neuniklo. Přece jenom je to skoro nové auto a má najeto pár tisíc.
Do servisu jsem dorazil tuto středu. Nějak si jim to asi nepovedlo rozplánovat, takže nás tam zjevně bylo víc, než by se hodilo. Od minule také přestavěli interiér a postavili tam malou recepci s recepční, která se mne hned zeptala, jestli mám domluvenou schůzku a v kolik. Odpověděl jsem, že mám na deset patnáct. Překvapila mne tím, že se optala: „Na deset čtyřicet?". Ne, říkám, na deset patnáct. „Aha, na deset třicet“. Na to já, už mírně na rozpacích, opakuji znovu, že na deset patnáct. Chvíli přemýšlela, a pak opatrně dodala: „Na čtvrt na jedenáct?“. Což jsem potvrdil, že ano, že na čtvrt na jedenáct a šel si sednout „do řady“. Načež přišla servismanka a začala se všech vyptávat, na kdy tam jsou, aby vzala toho, kdo by měl jít první. Kolega vedle říká, že tam je na deset patnáct, a já, abych se neblamoval, říkám, že taky. Což ji ale nepřesvědčilo, takže jsem si dal druhou rozpačitou chvilku se servismankou, až se kolega vedle mne slitoval a říká jí, že tam jsem taky na deset patnáct.
Pak se samozřejmě ukázalo, že viklání páky je úplně normální a aby mne technik přesvědčil, prošel tam se mnou ještě vystavená nová auta a ukazoval mi na nich, že jim se páky viklají taky. Takže jsem auto zase odvezl a smířil se s tím, že jsem buď přehnaně pozorný, nebo začínám mít halucinace. Deset patnáct mi ale vrtalo hlavou. Přece nemohu mít tak zoufalou výslovnost. Navíc v případě, kde se dá, to co chci říct, jasně domyslet. To by snad měli pochopit.
Takže první věc, když jsem pak byl druhý den v práci, v pauze na kávu, jsem na kolegy vytáhl svých deset patnáct a jal se zkoušet, jak tomu rozumí. K mému překvapení mi nikdo nerozuměl. Tak jsem jim vylíčil historku ze servisu a oni mě ujistili, že když to řeknu tak, jak to říkám, tak mi fakt nikdo nerozumí a přidali vysvětlení, kterému jsem zase já nerozuměl, protože to vypadalo, že zvuk vnímají jinak, než bych čekal. Tedy, tu desítku mám v pohodě, problémem je patnáctka. Prý, jak řeknu jedenáct. Říkám jedenáct a všichni tomu v pohodě rozumí a že prý musím to „-náct“ u patnáct říct podobně. Sice se mi zdálo, že to říkám podobně od začátku, ale zkouším to ještě víc podobně. No, prý je to lepší, ale příště si mám raději domluvit schůzku na deset třicet - vtipálci.
Dnes mi volal technik, aby se se mnou domluvil na instalaci a protože jsem mu to nevzal, nechal mi vzkaz, abych mu zavolal zpátky. Bohužel se mi nepodařilo ze vzkazu vyluštit telefonní číslo, na které jsem mu měl volat. Přestože jsem si zprávu poslechl víc než desetkrát, tak jsem to nedal. Moje sebevědomí sice utrpělo, zvláště s ohledem na předchozích „deset patnáct“, ale nedalo se nic dělat, přípojku bych rád, tak jsem poslal empétrojku se zprávou kolegyni. K mému překvapení to nerozkódovala také. Moje sebevědomí se vrátilo na původní hodnoty. Takže mám novou hádanku na příští týden - kdo vyluští správné číslo, z hlasové zprávy, kterou mi nechal Orange na mobilu, ten dostane čokoládu.
Po zimním období se mi tradičně ulomil kousek zubu, toho, co mi loni můj nový pařížský zubař spravoval. Mohla za to kolegyně, která přivezla na ochutnávku nějaký typický zákusek (Cannelés de Bordeaux) z oblasti, odkud pochází její manžel. Zjevně to je drsná oblast, protože to chutnalo trochu jako sladký chleba, a kromě toho to lepilo zuby k sobě tak silně, že nešly rozlepit, a můj, chudák, nevydržel. Nevyčítám to ovšem kolegyni (ani zákusku). Ten zub má už své dny spočteny a jde jen o to, jak dlouho to ještě vydrží.
Objednal jsem se tedy k zubaři, který mne překvapil tím, že mne vzal hned na druhý týden. Přesněji, vzala mne sestřička. Což je mimochodem jediný důvod, proč by se tam člověk chtěl objednat. I tak si ale nejsem jist, jestli to pořád stačí k tomu, aby se tam člověk těšil. Bohužel sestřičku jsem si nakonec moc neužil, protože si dělala něco vedle a doktor to tam odedřel všechno sám. Na druhou stranu, z původní obavy, že mi znovu nabídne korunku, mne vyvedl tím, že se na zub podíval, zamumlal něco v tom smyslu, že to přece kvůli tomu malému kousku nebude všechno vyndávat a dělat znovu a nalepil tam něco, čemu říkal kompozit. Za tenhle pragmatický přístup jsem mu byl vděčný, nicméně i tak jsem si dovolil ho překvapit nakonec tím, že jsem si chtěl vypláchnout, což je tradice, kterou se snažím zavést do francouzského zubařství.
Kromě tradičního zubu (v tuto roční dobu) mne také zradil internet. Moje ADSL přípojka od Free, která, zdá se, když se venku ochladí a trochu sprchne, to nedává. Vypadávalo to tak nějak pravidelně nepravidelně už od začátku roku, ale když to pak už nejelo přes 3 dny, zavolal jsem na helplinku. Vzal to nějaký chlapík, co se mi představil s tím, že je momentálně v zaučení, takže se se mnou bude bavit pod dozorem svého trenéra. Jsem na to zvyklý, protože z nějakého důvodu, se většinou podpory trénují právě na mně, takže mě to nijak nerozhodilo. Chlapík postupoval metodicky, takže se mnou napřed vyplnil dotazník „živelné pohromy“, pak „nové spotřebiče v bytě“, pak „stavební úpravy“, abychom se nakonec dostali k problému. Vysvětlil jsem mu, že se to děje, když teplota venku klesne k nule a prší. Prohlásil, že to budou sledovat, a pokud se to nezlepší (a nezjistí závadu někde jinde), tak ke mně někoho pošlou. A když se mě pak na rozloučenou ještě zeptal, zda nemám ještě nějaké jiné přání, využil jsem momentu překvapení a navrhl, jestli by mne tedy nemohli přepojit na optiku, když ji už máme konečně v domě.
Což, abych odbočil, byla velká sláva. Napřed mi došel email od Orange, že náš dům je nyní konečně připojen a nyní mám konečně možnost využívat internet naplno s nabídkou Orange. Což nebyl spam, protože jsem se sám přihlásil, aby mi napsali, hned jak to budou rozjíždět. Pak mi do schránky došly reklamní materiály - „přeřaďte na vyšší rychlost“ a nakonec mi volal nějaký prodavač z Orange, aby mi všechny výhody vysvětlil osobně. V mezičase se ještě po domě potulovali pochybná individua a nabízeli parrainage, což jsem ale odmítl, protože jsem si jednak nebyl jist, zda nabídku Orange chci a druhak mi celá akce přišla trochu podezřelá. Pak jsem ovšem zjistil, že parrainage je oblíbený obchodní trik a v marketingové mluvě to znamená, že stávající zákazník přivede nového zákazníka. Například teď mi Boursorama nabízela, že za každého nového zákazníka, kterého jim přivedu, aby si otevřel běžný účet, mi dají stopadesát babek (a jemu dalších osmdesát). Bankovnictví je zjevně v krizi.
Parrainage jsem sice nevyužil, ale díky náporu jsem se začal zajímat o další aspekty nabídky, abych zjistil, že nic není tak růžové, jak se nám snaží oranžové propagační materiály namluvit. Po prosurfování různých diskusních fór a pomocí se ukázalo, že co se technologie týká, je ta od Orange asi nejhorší (ve smyslu zastaralá a obskurní) co bych mohl dostat. Druhá věc, která se ukázala, že ostatní operátoři (SFR, Bouygues), s výjimkou Free, na tom nejsou o moc lépe. Na druhou stranu, abych Orange nekřivdil, má alespoň slušnou infrastrukturu a zvládá např. streamování videí z Youtube v HD kvalitě, což u Free nejde, protože na to nemá kapacitu. Takže jsem byl rozpolcen.
Abych se ale vrátil ke Free, chlapík mne ujistil, že na optiku mne nepřipojí, protože to momentálně nejde - přesně, řekl, že nejsem éligible, což je oblíbené francouzské slovo, kterým lze vyjádřit mnoho různých významů, od „nemá to cenu", přes „není jak“, až po „nám se nechce“. Na fórech jsem se pak dočetl, že se mnou není éligible valná většina stávajících zákazníků Free, a že Free prostě nechce lidi na optiku přepojovat, protože už teď nezvládá provoz kapacitou sítě.
V mezičase dorazil opravář od Free. Byl to ten samý chlapík, co byl u mne už před rokem, takže jsem mu jenom ukázal, co u mne loni už dělal (aby to nedělal znovu), ale on se nedal, odpojil a znovu zapojil kabel v centrální zásuvce a internet se rozjel. Chlapík prohlásil, že s tím se toho už moc dělat nedá, když to jede, a tak jsme chvíli pokecali, a odešel. Načež to ještě chvíli jelo a znovu vypadlo. Zavolal jsem tedy na Free znovu, jestli by ho ještě nemohli poslat zpátky, ale nemohli. Prý se musí zahájit nové kolečko vyšetřování, které začne opět na ústředně a pak se mi zase ozvou. Byl tam ten samý učeň co minule.
Internet mi nejel už dva týdny, kdy dorazil opravář znovu. Tentokrát to byl ale jiný chlapík. Ten napřed všechno proměřil, pak prohlásil, že do zásuvky nic nejde, vypojil a znovu zapojil kabel v hlavní zásuvce a internet se rozjel. Zároveň prohlásil, že jsem měl kabely odizolované a to byla chyba, protože pak špatně drží v konektoru, a že to ten opravář před týdnem neměl odizolovávat. No, nepřiznal jsem, že jsem si je odizoloval sám před rokem, kdy mi to právě po podobné opravě zase nejelo. V mezičase jsem byl napojený přes wifi na souseda (naprosto legálně přes svůj Free Wifi účet), nicméně rychlost nebyla nijak ohromující, stejně tak latence. Navíc, tím, že jsem svoje domácí wifi použil na připojení k sousedovi, neměl jsem kam připojit svůj mobil. Byly to krušné dva týdny.
Chlapík z Orange mi volal podruhé, prý proč váhám, když mi minule nabídl tak skvělou slevu. Tak jsem mu vysvětlil, že váhám proto, že bych potřeboval pevnou veřejnou IP adresu a mód „bridge“ na modemu, což jak jsem zjistil, jejich služba neposkytuje a že zatím nevím, jak to vyřešit jinak. On prohlásil, že mi udělá nabídku, kterou určitě neodmítnu a nabídl mi další slevu, na již tak slevněnou nabídku. Nicméně pevnou IP adresu ani „bridge“ mi nedá. Tak jsem ještě chvíli váhal a pak, po konzultaci s kolegy, podlehl. Teď jsem zvědav, jak tu optiku ke mně zavedou, navíc můj domácí si myslí, že to bude hračka, a zatím jsem ho nepřesvědčil, že telefonní kabely, co mám v bytě, na to stačit nebudou.
Jeden kolega donesl do práce takový sešitek „žertovných“ úloh z matematiky pro základní školy, což je tak ideální úroveň pro nás. Např.: Obchodník jede po poušti na velbloudu s průvodcem, který si účtuje za každý den průvodcování kilo zlata navíc. Obchodník má s sebou sedm kilo zlata a cesta mu bude trvat sedm dní. Co musí udělat, aby dojel do cíle, když má s sebou ještě džina v láhvi, který mu splní tři přání.
Kolegové se pak večer trumfují, kdo našel nejelegantnější řešení. Dokonce jsem jim dal k řešení i pár úloh ze Sendviče (ty, co šly řešit bez znalosti češtiny) a jeden kolega dvě vyřešil a dvě skoro, což není tak špatné na začátečníka.
Vedle v novostavbě otevřeli Intermarché, což je jeden z řetězců, kde prodávají potraviny. Oproti Auchanu to má tu výhodu, že to je blíž a většinou tam není taková fronta. Je tam sice menší výběr, ale mají tam trochu jiné značky než v Auchanu, takže tam teď příležitostně zajdu. Moje oblíbené toulouské klobásy s čočkou, případně švýcarskou briošku, které v Auchanu přestali prodávat, tam sice také nemají, ale zato tam mají bagety, které se blíží daleko více tomu, co se dá koupit normálně v pekárně. Možná proto tam nikde v blízkosti neotevřeli pekárnu. Zato přibyla lékárna a škola. Je vidět, že radnice plní svoje předvolební sliby.
Už je to pár týdnů, co se mi nějak uvolnila řadící páka v autě. Najednou jsem jel do práce a říkám si, to je zvláštní, jak se najednou viklá. Po prozkoumáním internetů a konzultaci se známým, co se vyzná v autech, jsem se tedy vypravil do servisu. Ne, že by to viklání bylo nějak zásadní, ale ta náhlá změna mě překvapila, a chtěl jsem se ujistit, že mi něco neuniklo. Přece jenom je to skoro nové auto a má najeto pár tisíc.
Do servisu jsem dorazil tuto středu. Nějak si jim to asi nepovedlo rozplánovat, takže nás tam zjevně bylo víc, než by se hodilo. Od minule také přestavěli interiér a postavili tam malou recepci s recepční, která se mne hned zeptala, jestli mám domluvenou schůzku a v kolik. Odpověděl jsem, že mám na deset patnáct. Překvapila mne tím, že se optala: „Na deset čtyřicet?". Ne, říkám, na deset patnáct. „Aha, na deset třicet“. Na to já, už mírně na rozpacích, opakuji znovu, že na deset patnáct. Chvíli přemýšlela, a pak opatrně dodala: „Na čtvrt na jedenáct?“. Což jsem potvrdil, že ano, že na čtvrt na jedenáct a šel si sednout „do řady“. Načež přišla servismanka a začala se všech vyptávat, na kdy tam jsou, aby vzala toho, kdo by měl jít první. Kolega vedle říká, že tam je na deset patnáct, a já, abych se neblamoval, říkám, že taky. Což ji ale nepřesvědčilo, takže jsem si dal druhou rozpačitou chvilku se servismankou, až se kolega vedle mne slitoval a říká jí, že tam jsem taky na deset patnáct.
Pak se samozřejmě ukázalo, že viklání páky je úplně normální a aby mne technik přesvědčil, prošel tam se mnou ještě vystavená nová auta a ukazoval mi na nich, že jim se páky viklají taky. Takže jsem auto zase odvezl a smířil se s tím, že jsem buď přehnaně pozorný, nebo začínám mít halucinace. Deset patnáct mi ale vrtalo hlavou. Přece nemohu mít tak zoufalou výslovnost. Navíc v případě, kde se dá, to co chci říct, jasně domyslet. To by snad měli pochopit.
Takže první věc, když jsem pak byl druhý den v práci, v pauze na kávu, jsem na kolegy vytáhl svých deset patnáct a jal se zkoušet, jak tomu rozumí. K mému překvapení mi nikdo nerozuměl. Tak jsem jim vylíčil historku ze servisu a oni mě ujistili, že když to řeknu tak, jak to říkám, tak mi fakt nikdo nerozumí a přidali vysvětlení, kterému jsem zase já nerozuměl, protože to vypadalo, že zvuk vnímají jinak, než bych čekal. Tedy, tu desítku mám v pohodě, problémem je patnáctka. Prý, jak řeknu jedenáct. Říkám jedenáct a všichni tomu v pohodě rozumí a že prý musím to „-náct“ u patnáct říct podobně. Sice se mi zdálo, že to říkám podobně od začátku, ale zkouším to ještě víc podobně. No, prý je to lepší, ale příště si mám raději domluvit schůzku na deset třicet - vtipálci.
Dnes mi volal technik, aby se se mnou domluvil na instalaci a protože jsem mu to nevzal, nechal mi vzkaz, abych mu zavolal zpátky. Bohužel se mi nepodařilo ze vzkazu vyluštit telefonní číslo, na které jsem mu měl volat. Přestože jsem si zprávu poslechl víc než desetkrát, tak jsem to nedal. Moje sebevědomí sice utrpělo, zvláště s ohledem na předchozích „deset patnáct“, ale nedalo se nic dělat, přípojku bych rád, tak jsem poslal empétrojku se zprávou kolegyni. K mému překvapení to nerozkódovala také. Moje sebevědomí se vrátilo na původní hodnoty. Takže mám novou hádanku na příští týden - kdo vyluští správné číslo, z hlasové zprávy, kterou mi nechal Orange na mobilu, ten dostane čokoládu.
8. září 2013
Dépannage
V některých konstrukcích není francouzština příliš vynalézavá. Například la panne znamená porucha (nikoliv panna), nebo závada, prostě cokoliv, co brání tomu, aby věc fungovala. A její opravení, jak se dá i vlastně odvodit, je ve francouzštině doslova odporušení neboli le dépannage (všimněte si, že závada je rodu ženského, zatímco oprava mužského). Může se to týkat zašití košile, opravení výtahu, nebo znovuzprovoznění počítače.
Předpona de je obecně dost častá, a to i ve slovech, kde by to člověk nehledal. Třeba nalačno se řekne à jeun a tak odlačnění bude logicky déjeuner. Pro jistotu to funguje jako sloveso i podstatné jméno, aby člověk, potácející se na pokraji smrti hladem, náhodou neumřel při hledání správného gramatického tvaru. Jako sloveso to znamená obědvat a jako podstatné jméno je to oběd. Aby se to odlišilo, tak snídaně je pro změnu le petit déjeneur (tedy doslova malý oběd nebo ještě doslovněji malé odlačnění). Čímž se déjeneur ovšem obsahově zcela vyčerpalo, takže pro večeři už existuje jiné slovo dîner, nicméně opět je to stejné slovo pro podstatné jméno (večeře) a pro sloveso (večeřet). Což dokazuje, že vše, co souvisí s jídlem, je zásadního významu.
Abych se ale vrátil k depanáži (neplést s apanáží). Nedávno mi v autě zablikala na palubní desce kontrolka a zůstala svítit. Chvíli jsem zjišťoval, co by to mohlo být, než jsem si všiml, že to mám napsáno (při nastartování) rovnou pod nosem, byť francouzsky. Přepnul jsem si totiž palubní počítač do francouzštiny (i když umí i češtinu), neboť jsem časem došel k tomu, že tyhle detaily pomáhají k aklimatizaci. Když jsem ho před dvěma roky viděl poprvé ve francouzštině, tak mě to vyděsilo (a proto jsem to hned přepnul do češtiny), teď už to ale vlastně ani nevnímám.
Měl jsem tam napsáno, že mám prasklou pravou přední obrysovou žárovku. Což byla poměrně neškodná porucha, protože ty obrysovky i když svítí, tak stejně skoro nejsou vidět, a proto jsem jezdil se zapnutými potkávacími světly, byť to, zdá se, není povinné. Resp. je na to údajně zákon, ale není na to vyhláška, takže, jak mi to kdysi vysvětlovali, není, kdo by to kontroloval a kdo by to postihoval.
Nicméně jsem detailista, takže jsem na internetu vyšťoural český servisní manuál, abych zjistil, že výměna obrysové žárovky obnáší sundání masky a za určitých okolností může vyžadovat i rekalibraci světel. Navíc je potřeba dávat pozor, protože na potkávacích světlech může být až 30 kV (a ty se mohou příležitostně zapnout) a proto je lepší raději úplně odpojit baterku a pořádně se ujistit, že nic není pod proudem. Čímž ze mne původní nadšení domácího kutila vyprchalo a nemaje, ani nářadí, ani diagnostiku, jsem se tedy rozhodl svěřit výměnu autorizovanému servisu. Auto je stejně na leasing, takže by to měla hradit leasingová smlouva. A abych tam nejel jen kvůli žárovce, tak jsem po nich chtěl, ať se mrknou i na geometrii, neb jsem měl lehký pocit, že to jede lehčeji doleva. Nabídli mi to za férovou cenu (protože to leasingovka neproplácí), která byla jen o 80 % vyšší, než kolik to stálo v servisu v Praze (kde to ta samá leasingovka proplácela). Dohodli jsme se tedy nakonec, že napřed zjistí, jestli to je vůbec potřeba a teprve pak to budou řešit. No a pak mi řekli, že to potřeba nebylo a že žárovku vyměnili.
Jinou depanáž jsem rozjel na své nové košili, které se v pračce odpáral celý rukáv. Po korespondenci s prodejcem se ukázalo, že tento to má na háku, přestože se zjevně jedná o skrytou vadu - jak by člověk měl poznat, byť po důkladné prohlídce, že se mu při praní odpáře rukáv? Když jsem to diskutoval s kolegy, tak mě ujistili, že tohle (skryté vady) u košile nikdo neřeší. Kdyby to byla televize, nebo auto, tak ano, ale u položky za pár babek nemám šanci, i když jsem formálně v právu. Nicméně jeden kolega se nabídl, že to vezme své sousedce, která šije, jestli by to opravila. Ta zatím přišla s tím, že rukávy (oba) byly přišité špatným stehem - řetízkovým - zatímco správný má být obnitkovací (názvosloví jsem si musel najít), takže to vypáře a přešije. Protože kolega je z Marseille a ta sousedka je také tam, tak je to na dlouhé lokte. Pro jistotu jsem se pak podíval na svoje ostatní košile a zjistil, že polovina z nich má rukávy přišité tím samým stehem. Jsem zvědav, jak to dopadne.
Zlatým hřebem ovšem byla zkušenost s kancelářskou židlí, kterou mám doma u počítače. Před, možná půl rokem, z ní začaly vypadávat nějaké kousky suchého maziva, nebo oleje. Chvíli trvalo, než jsem zjistil, od čeho mám ty černé tečky na (světlém) koberci. Pak to přestalo. Nicméně mi to nedalo, a tak jsem napsal do obchodu, kde jsem židli před třemi lety koupil, v domnění, že mi možná dole chybí jen nějaký kryt, který by zabránil tomu, aby ty věci padaly na koberec. Je možné, že jsem ho ztratil, když jsem se stěhoval a počítal jsem s tím, že bych ho v nejhorším objednal a nějak do Francie dostal. Jaké však bylo moje překvapení, když mi odepsali, že prý potřebuji vyměnit celý píst, že mi to vymění v rámci záruční opravy, a že mám napsat, kdy se u mne má zastavit technik, aby to vyměnil. Zmátlo mne jednak, že židle je ještě v záruce (kupoval jsem ji tehdy v showroomu jako předváděcí kousek s 80% slevou, i se kterou ovšem byla cena pořád na úrovni „dobré kancelářské židle“), a že to vyžaduje výměnu pístu. Odpověděl jsem, že to asi bude problém, protože už nebydlím v Praze.
Po pár dnech ovšem přišla odpověď, kterou jsem nečekal. Prý to mám domluvené ve francouzské pobočce, která je shodou okolností kousek od Paříže, a že se mi ozvou. Nakonec jsem tedy vezl židli (sice mi nabízeli i opravu na místě, ale to by bylo také komplikované) tam. „Kousek“ sice bylo pětadvacet kilometrů od Paříže, ale to tak nějak odpovídalo v proporcích tomu pražskému umístění. Navíc to bylo stejným směrem, jako bydlím já. Dokonce i ta „obchodní“ zóna, kde to bylo, jako by té pražské z oka vypadla. Tam mi pak jeden žoviální monsieur, který vypadal jako bývalý ragbista, píst na počkání vyměnil, promazal mechaniku a popřál bonne journée. Jedinou vadou na kráse bylo, že jsem se při zpáteční cestě dostal do ranní špičky (mezi devátou a desátou ranní) a cesta zpět, místo půl hodiny, trvala skoro hodinu a půl.
Předpona de je obecně dost častá, a to i ve slovech, kde by to člověk nehledal. Třeba nalačno se řekne à jeun a tak odlačnění bude logicky déjeuner. Pro jistotu to funguje jako sloveso i podstatné jméno, aby člověk, potácející se na pokraji smrti hladem, náhodou neumřel při hledání správného gramatického tvaru. Jako sloveso to znamená obědvat a jako podstatné jméno je to oběd. Aby se to odlišilo, tak snídaně je pro změnu le petit déjeneur (tedy doslova malý oběd nebo ještě doslovněji malé odlačnění). Čímž se déjeneur ovšem obsahově zcela vyčerpalo, takže pro večeři už existuje jiné slovo dîner, nicméně opět je to stejné slovo pro podstatné jméno (večeře) a pro sloveso (večeřet). Což dokazuje, že vše, co souvisí s jídlem, je zásadního významu.
Abych se ale vrátil k depanáži (neplést s apanáží). Nedávno mi v autě zablikala na palubní desce kontrolka a zůstala svítit. Chvíli jsem zjišťoval, co by to mohlo být, než jsem si všiml, že to mám napsáno (při nastartování) rovnou pod nosem, byť francouzsky. Přepnul jsem si totiž palubní počítač do francouzštiny (i když umí i češtinu), neboť jsem časem došel k tomu, že tyhle detaily pomáhají k aklimatizaci. Když jsem ho před dvěma roky viděl poprvé ve francouzštině, tak mě to vyděsilo (a proto jsem to hned přepnul do češtiny), teď už to ale vlastně ani nevnímám.
Měl jsem tam napsáno, že mám prasklou pravou přední obrysovou žárovku. Což byla poměrně neškodná porucha, protože ty obrysovky i když svítí, tak stejně skoro nejsou vidět, a proto jsem jezdil se zapnutými potkávacími světly, byť to, zdá se, není povinné. Resp. je na to údajně zákon, ale není na to vyhláška, takže, jak mi to kdysi vysvětlovali, není, kdo by to kontroloval a kdo by to postihoval.
Nicméně jsem detailista, takže jsem na internetu vyšťoural český servisní manuál, abych zjistil, že výměna obrysové žárovky obnáší sundání masky a za určitých okolností může vyžadovat i rekalibraci světel. Navíc je potřeba dávat pozor, protože na potkávacích světlech může být až 30 kV (a ty se mohou příležitostně zapnout) a proto je lepší raději úplně odpojit baterku a pořádně se ujistit, že nic není pod proudem. Čímž ze mne původní nadšení domácího kutila vyprchalo a nemaje, ani nářadí, ani diagnostiku, jsem se tedy rozhodl svěřit výměnu autorizovanému servisu. Auto je stejně na leasing, takže by to měla hradit leasingová smlouva. A abych tam nejel jen kvůli žárovce, tak jsem po nich chtěl, ať se mrknou i na geometrii, neb jsem měl lehký pocit, že to jede lehčeji doleva. Nabídli mi to za férovou cenu (protože to leasingovka neproplácí), která byla jen o 80 % vyšší, než kolik to stálo v servisu v Praze (kde to ta samá leasingovka proplácela). Dohodli jsme se tedy nakonec, že napřed zjistí, jestli to je vůbec potřeba a teprve pak to budou řešit. No a pak mi řekli, že to potřeba nebylo a že žárovku vyměnili.
Jinou depanáž jsem rozjel na své nové košili, které se v pračce odpáral celý rukáv. Po korespondenci s prodejcem se ukázalo, že tento to má na háku, přestože se zjevně jedná o skrytou vadu - jak by člověk měl poznat, byť po důkladné prohlídce, že se mu při praní odpáře rukáv? Když jsem to diskutoval s kolegy, tak mě ujistili, že tohle (skryté vady) u košile nikdo neřeší. Kdyby to byla televize, nebo auto, tak ano, ale u položky za pár babek nemám šanci, i když jsem formálně v právu. Nicméně jeden kolega se nabídl, že to vezme své sousedce, která šije, jestli by to opravila. Ta zatím přišla s tím, že rukávy (oba) byly přišité špatným stehem - řetízkovým - zatímco správný má být obnitkovací (názvosloví jsem si musel najít), takže to vypáře a přešije. Protože kolega je z Marseille a ta sousedka je také tam, tak je to na dlouhé lokte. Pro jistotu jsem se pak podíval na svoje ostatní košile a zjistil, že polovina z nich má rukávy přišité tím samým stehem. Jsem zvědav, jak to dopadne.
Zlatým hřebem ovšem byla zkušenost s kancelářskou židlí, kterou mám doma u počítače. Před, možná půl rokem, z ní začaly vypadávat nějaké kousky suchého maziva, nebo oleje. Chvíli trvalo, než jsem zjistil, od čeho mám ty černé tečky na (světlém) koberci. Pak to přestalo. Nicméně mi to nedalo, a tak jsem napsal do obchodu, kde jsem židli před třemi lety koupil, v domnění, že mi možná dole chybí jen nějaký kryt, který by zabránil tomu, aby ty věci padaly na koberec. Je možné, že jsem ho ztratil, když jsem se stěhoval a počítal jsem s tím, že bych ho v nejhorším objednal a nějak do Francie dostal. Jaké však bylo moje překvapení, když mi odepsali, že prý potřebuji vyměnit celý píst, že mi to vymění v rámci záruční opravy, a že mám napsat, kdy se u mne má zastavit technik, aby to vyměnil. Zmátlo mne jednak, že židle je ještě v záruce (kupoval jsem ji tehdy v showroomu jako předváděcí kousek s 80% slevou, i se kterou ovšem byla cena pořád na úrovni „dobré kancelářské židle“), a že to vyžaduje výměnu pístu. Odpověděl jsem, že to asi bude problém, protože už nebydlím v Praze.
Po pár dnech ovšem přišla odpověď, kterou jsem nečekal. Prý to mám domluvené ve francouzské pobočce, která je shodou okolností kousek od Paříže, a že se mi ozvou. Nakonec jsem tedy vezl židli (sice mi nabízeli i opravu na místě, ale to by bylo také komplikované) tam. „Kousek“ sice bylo pětadvacet kilometrů od Paříže, ale to tak nějak odpovídalo v proporcích tomu pražskému umístění. Navíc to bylo stejným směrem, jako bydlím já. Dokonce i ta „obchodní“ zóna, kde to bylo, jako by té pražské z oka vypadla. Tam mi pak jeden žoviální monsieur, který vypadal jako bývalý ragbista, píst na počkání vyměnil, promazal mechaniku a popřál bonne journée. Jedinou vadou na kráse bylo, že jsem se při zpáteční cestě dostal do ranní špičky (mezi devátou a desátou ranní) a cesta zpět, místo půl hodiny, trvala skoro hodinu a půl.
24. srpna 2013
Salut !
Jedna z věcí, o které jsem se zatím nezmiňoval, která však patří ke každodennímu rituálu, je zdravení a jeho různé formy a způsoby. Možná je to proto, že ač se s tím případný návštěvník setká téměř okamžitě, vyžaduje to určitou dobu, a také méně formální vztahy, aby si uvědomil všechny různé nuance a varianty. A také se hodí nějaká základní znalost francouzštiny.
Když mě napadlo, že o tom něco napíšu, a přemýšlel jsem, jak začít, došlo mi, že nejdříve budu muset udělat malou exkurzi do francouzských termínů, které se při zdravení používají. Což může být pro některé docela nuda, nicméně, bez toho by to bylo těžké pochopit.
Při běžném denním styku v práci, na úřadech, v obchodech, a podobně, je zdravení důležitá (a poměrně netriviální) součást společenské kultury. Což platí nejspíš o každé společnosti, národu, zemi, ale francouzská sofistikovanost je svým způsobem výjimečná a zajímavá (byť má i dost podobností s českými pozdravy a způsoby zdravení). Tam, kde si anglosaské země vystačí s poměrně neurčitým hello, případně určitějším good morning/evening, nabízí francouzština spoustu variací, které je ovšem třeba používat správně. Nyní tedy k teorii.
Francouzský den (le jour) se dělí na ráno (le matin), poledne (le midi), odpoledne (l'après-midi), večer (le soir) a noc (la nuit). Oproti češtině je vidět, že ve Francii nemají dopoledne, místo toho je pořád ráno, až do oběda. Pokud vám někdo řekne, že něco udělá „na konci rána“ (à la fin du matin), znamená to, že to udělá před obědem a nejspíš těsně před ním. Nebo to znamená, že by to měl udělat dopoledne, ale je si téměř jist, že to nestihne. Díky tomu se nedá „ráno“ moc použít jako termín při dojednávání schůzek. „Sejdeme se ráno“ je příliš neurčité. Francouzské ráno se spíš blíží významově českému dopoledni. Naproti tomu odpoledne je stejné v obou. Poledne (le midi) se používá poměrně často, a oproti českému je jeho francouzský význam přesný. Pokud se řekne à midi, znamená to přesně ve 12:00. Je to mimochodem také díky tomu, že když se řekne francouzsky „ve dvanáct (hodin)“ (à douze heures) a „ve dvě (hodiny)“ (à deux heures), zní to velice podobně. Takže, aby se předešlo nedorozumění, používá se místo prvního à midi. Co se týká večera a noci, je to také dost podobné českému významu. Večer začíná v blíže neurčenou dobu, v zimě, když se setmí, v létě po sedmé hodině večerní, nebo jinak podle zvyklostí. Dokud je člověk vzhůru, je to pořád večer a až jde spát, začíná noc.
Posud je vše dost podobné. V čem je však rozdíl, že francouzština vytváří k některým částem dne (dokonce i ke dni samému) jejich „přechýlené“ ženské tvary - le jour x la journée, le matin x la matinée, le soir x la soirée. Tohle dokonce funguje i na rok - l'an x l'année. Ve všech případech vyjadřuje „ženský“ tvar konkrétní časový úsek (jinými slovy dobu, nebo interval), který je definován začátkem a koncem (byť tento může být neurčitý). Zatímco „mužský“ tvar vyjadřuje neurčitý pojem, který nespecifikuje blíže vlastní trvání. Dá se to zapamatovat třeba tak, že žena je praktická/konkrétní, zatímco muž je nepraktický/abstraktní :).
Například, „Je hezký den“ (C'est un beau jour), oproti: „Od rána do večera jsem moc nejedl“ (Je n'ai pas mangé beaucoup pendant la journée). La journée může znamenat 24 hodin (tedy od 00:00 do 24:00), nebo od rána do večera, nebo od mého příchodu do práce, do mého odchodu z práce, záleží na kontextu. Každopádně to je ale vždy určitá doba vymezená začátkem a koncem. V češtině se místo toho spíš používá opis od - do. Podobně by se dalo říci „od rána do oběda“ (matinée). Večer, ve smyslu konce dne, je le soir, ale večer, jako doba od, například příchodu z práce, do doby, než jdu spát, je la soirée. Někdy mohou ženské tvary přibírat i další význam, například matinée se používá v divadle (kde to ovšem znamená odpolední představení - nejspíš byli herci, v době kdy se toto označení zavedlo, zvyklí se probouzet odpoledne) a soirée znamená také večírek.
U let je to jednodušší. Vše, kde se používá letopočet je l'année, protože to je vždy konkrétní doba od 1. ledna daného roku, do 31. prosince téhož roku. „Narodil se v roce 2008“, bude Il est né dans l'année 2008. Zatímco „má pět let“ bude il a cinq ans. Ovšem „v (jeho) prvním roce“ bude dans sa première année, protože to vymezuje přesně jeden rok od jeho narození. Toliko tedy k teorii. A jaké jsou tedy možné pozdravy?
Bonjour
Bonjour je úplně základní pozdrav, se kterým se nedá nikdy udělat chyba, a který docela přesně odpovídá českému „dobrý den“. Můžete to použít na cizí lidi, i když je už dávno večer, v obchodě, v telefonu, ale i na nejbližší kolegy, nebo přátele. V obchodě nebo na úřadě to navíc má ještě vedlejší význam, pokud vás takhle pozdraví prodavač(ka) nebo úředník/úřednice, znamená to automaticky „co si přejete?“ (nebo „co pro vás mohu udělat?“). Často je to spojené s monsieur nebo madame.
Přijdete do pekárny a prodavačka začne konverzaci bonjour monsieur. Na to se dá odpovědět bonjour madame, ale většinou stačí jen bonjour. Pak řeknete, co chcete koupit a na konec přidáte s'il vous plaît. Čímž jednak dáte najevo, že už nic dalšího nechcete a jednak je to formální standardní ukončení objednávky. Je to tak formální a tak standardní, že když to tam nedáte, budou vás mít za burana. Mě už za něj mají, protože na to zapomínám. Většinou použiji zdvořilostní tvar na začátku věty, ale na konci už na to zapomenu.
Ovšem pozor, bonjour je pozdrav „potkávací“ (podobně jako české „dobrý den“), pro loučení je potřeba použít nějaký z pozdravů níže.
Au revoir
Au revoir je přímý ekvivalent českého „na shledanou“ (doslova to znamená znovu na viděnou). Je to, podobně jako bonjour, zcela univerzální pozdrav na rozloučení. Pokud se tedy potřebujete rozloučit. Používá se to i při telefonování, byť to vlastně nedává smysl, když mluvíte s někým, koho jste v životě neviděli, a nejspíš ani neuvidíte. Francouzština ale nemá obdobu českého „na slyšenou“.
Na druhou stranu, jsou situace, kdy české „na shledanou“ ve francouzštině nefunguje. Například, když jedete s cizími lidmi ve výtahu a při nástupu se pozdravíte bonjour, tak při výstupu si neřeknete au revoir. Protože se s těmi lidmi vlastně vůbec znovu vidět nechcete. Místo toho se použije jeden z pozdravů pro loučení uvedených dále.
Salut
Salut je pozdrav, který použijete při setkání s někým, s kým se už znáte buď dobře, nebo dlouho, byť ne třeba nijak důvěrně. Takto zdravím svoje kolegy. Je to méně formální, ale není to tak neformální, nebo důvěrné, jako české ahoj. Někdy telefonuji poprvé s někým, koho jsem možná viděl předtím jednou a řekneme si salut, čistě jen z toho titulu, že pracujeme ve stejné firmě, ve stejné organizaci. Jindy mi moji kolegové řeknou ráno bonjour.
Obecně ovšem platí, že použít salut s cizími lidmi by bylo krajně nezdvořilé a divné, zdaleka to není tak univerzální jako anglické hello, které se dá použít v podstatě všude. Na rozdíl od hello je ovšem salut jediný pozdrav, který lze použít jak při setkání, tak při loučení.
Bonsoir
Po bonjour je to druhý nejčastější (a také druhý formální) pozdrav. Používá se večer, od kdy přesně se nedá přesně říci, záleží to na situaci i vztahu těch, co se zdraví. Prakticky ovšem by se dalo říci, že s odchodem z práce začíná „večer“ a od té chvíle je vhodné použít i příslušný pozdrav. Bonsoir je nicméně pořád formální, tedy pozdraví vás tak třeba prodavačka, nebo vrátný. Na druhou stranu, podobně jako bonjour se to dá použít i s kolegy, aniž by to znělo strojeně. Bonsoir je sice potkávací pozdrav, ale dá se podle situace chápat i jako pozdrav rozloučení.
Bonne journée
Po předchozím teoretické úvodu doufám, že bonne journée, je už jasné :). Používá se při loučení, místo formálního au revoir a znamená „hezký den“, nebo „hezký zbytek dne“. Prakticky se ovšem používá většinou jen dopoledne, protože odpoledne a večer přejímají tento význam jiné pozdravy. Typická situace je ráno v práci ve výtahu. Při nástupu si všichni řeknou bonjour a při výstupu bonne journée.
Bon après-midi
Je další loučící pozdrav, používaný odpoledne, kdy bonne journée už nevystihuje přesně zbývající dobu, po kterou přejeme dotyčnému dobré. Jako příklad je opět možné vzít výtah v práci (zdá se, že výtah představuje skvělý model pro všechny možné situace), když se lidé vrací z oběda. Typicky se už nezdraví při nástupu. Pokud se předtím neviděli, mohou použít bonjour. Při výstupu si ale popřejí bon après-midi - tedy dobré odpoledne. Protože bon après-midi je výhradně loučící pozdrav, nikdy se nepoužije pro setkání.
Bonne soirée
Při loučení s někým, kdo odpoledne/večer odchází, nebo o něm víte, že nejde hned spát, se často používá bonne soirée. Je to taková obdoba bonne journée, nebo bon après-midi pro večer. Méně formální a více závisející na okolnostech. Když odcházím večer z práce, tak mne jedna recepční na vchodu zdraví bonsoir, což je formálnější varianta a v pozdravu převažuje výraz toho, že se vlastně vidíme poprvé během dne (služba se po obědě střídá) a tudíž se hodí pozdrav „setkávací“ bez vedlejšího významu. Druhá recepční mě zdraví bonne soirée, čímž mi přeje „hezký večer“ (nebo zbytek dne) a v pozdravu převládá význam „loučící se“, s tím, že současně dává najevo, že tím, že odcházím z práce, mám před sebou ještě celý večer, který mohu strávit jinak (než prací). A přeje mi, abych ho strávil dobře.
Bonne nuit
Pouze, pokud se s někým vidíte těsně před spaním :).
Bon matin
Ve francouzštině neexistuje, místo toho se používá bonjour.
Další pozdravy, které se používají pravidelně jsou bon week-end (week-end, s pomlčkou uprostřed, je skutečně francouzské slovo, které ovšem Francouzi někdy zkrátí jen na bon week, čímž zmatou ty, co mluví anglicky), kterým se v pátek loučíte s ostatními, případně před dovolenou bonnes vacances. Vzhledem k tomu, že Francouzi mají spoustu dovolené, je tento pozdrav také poměrně běžný :). Tolik tedy k verbální pozdravům. Někdy příště si probereme ty neverbální.
Když mě napadlo, že o tom něco napíšu, a přemýšlel jsem, jak začít, došlo mi, že nejdříve budu muset udělat malou exkurzi do francouzských termínů, které se při zdravení používají. Což může být pro některé docela nuda, nicméně, bez toho by to bylo těžké pochopit.
Při běžném denním styku v práci, na úřadech, v obchodech, a podobně, je zdravení důležitá (a poměrně netriviální) součást společenské kultury. Což platí nejspíš o každé společnosti, národu, zemi, ale francouzská sofistikovanost je svým způsobem výjimečná a zajímavá (byť má i dost podobností s českými pozdravy a způsoby zdravení). Tam, kde si anglosaské země vystačí s poměrně neurčitým hello, případně určitějším good morning/evening, nabízí francouzština spoustu variací, které je ovšem třeba používat správně. Nyní tedy k teorii.
Francouzský den (le jour) se dělí na ráno (le matin), poledne (le midi), odpoledne (l'après-midi), večer (le soir) a noc (la nuit). Oproti češtině je vidět, že ve Francii nemají dopoledne, místo toho je pořád ráno, až do oběda. Pokud vám někdo řekne, že něco udělá „na konci rána“ (à la fin du matin), znamená to, že to udělá před obědem a nejspíš těsně před ním. Nebo to znamená, že by to měl udělat dopoledne, ale je si téměř jist, že to nestihne. Díky tomu se nedá „ráno“ moc použít jako termín při dojednávání schůzek. „Sejdeme se ráno“ je příliš neurčité. Francouzské ráno se spíš blíží významově českému dopoledni. Naproti tomu odpoledne je stejné v obou. Poledne (le midi) se používá poměrně často, a oproti českému je jeho francouzský význam přesný. Pokud se řekne à midi, znamená to přesně ve 12:00. Je to mimochodem také díky tomu, že když se řekne francouzsky „ve dvanáct (hodin)“ (à douze heures) a „ve dvě (hodiny)“ (à deux heures), zní to velice podobně. Takže, aby se předešlo nedorozumění, používá se místo prvního à midi. Co se týká večera a noci, je to také dost podobné českému významu. Večer začíná v blíže neurčenou dobu, v zimě, když se setmí, v létě po sedmé hodině večerní, nebo jinak podle zvyklostí. Dokud je člověk vzhůru, je to pořád večer a až jde spát, začíná noc.
Posud je vše dost podobné. V čem je však rozdíl, že francouzština vytváří k některým částem dne (dokonce i ke dni samému) jejich „přechýlené“ ženské tvary - le jour x la journée, le matin x la matinée, le soir x la soirée. Tohle dokonce funguje i na rok - l'an x l'année. Ve všech případech vyjadřuje „ženský“ tvar konkrétní časový úsek (jinými slovy dobu, nebo interval), který je definován začátkem a koncem (byť tento může být neurčitý). Zatímco „mužský“ tvar vyjadřuje neurčitý pojem, který nespecifikuje blíže vlastní trvání. Dá se to zapamatovat třeba tak, že žena je praktická/konkrétní, zatímco muž je nepraktický/abstraktní :).
Například, „Je hezký den“ (C'est un beau jour), oproti: „Od rána do večera jsem moc nejedl“ (Je n'ai pas mangé beaucoup pendant la journée). La journée může znamenat 24 hodin (tedy od 00:00 do 24:00), nebo od rána do večera, nebo od mého příchodu do práce, do mého odchodu z práce, záleží na kontextu. Každopádně to je ale vždy určitá doba vymezená začátkem a koncem. V češtině se místo toho spíš používá opis od - do. Podobně by se dalo říci „od rána do oběda“ (matinée). Večer, ve smyslu konce dne, je le soir, ale večer, jako doba od, například příchodu z práce, do doby, než jdu spát, je la soirée. Někdy mohou ženské tvary přibírat i další význam, například matinée se používá v divadle (kde to ovšem znamená odpolední představení - nejspíš byli herci, v době kdy se toto označení zavedlo, zvyklí se probouzet odpoledne) a soirée znamená také večírek.
U let je to jednodušší. Vše, kde se používá letopočet je l'année, protože to je vždy konkrétní doba od 1. ledna daného roku, do 31. prosince téhož roku. „Narodil se v roce 2008“, bude Il est né dans l'année 2008. Zatímco „má pět let“ bude il a cinq ans. Ovšem „v (jeho) prvním roce“ bude dans sa première année, protože to vymezuje přesně jeden rok od jeho narození. Toliko tedy k teorii. A jaké jsou tedy možné pozdravy?
Bonjour
Bonjour je úplně základní pozdrav, se kterým se nedá nikdy udělat chyba, a který docela přesně odpovídá českému „dobrý den“. Můžete to použít na cizí lidi, i když je už dávno večer, v obchodě, v telefonu, ale i na nejbližší kolegy, nebo přátele. V obchodě nebo na úřadě to navíc má ještě vedlejší význam, pokud vás takhle pozdraví prodavač(ka) nebo úředník/úřednice, znamená to automaticky „co si přejete?“ (nebo „co pro vás mohu udělat?“). Často je to spojené s monsieur nebo madame.
Přijdete do pekárny a prodavačka začne konverzaci bonjour monsieur. Na to se dá odpovědět bonjour madame, ale většinou stačí jen bonjour. Pak řeknete, co chcete koupit a na konec přidáte s'il vous plaît. Čímž jednak dáte najevo, že už nic dalšího nechcete a jednak je to formální standardní ukončení objednávky. Je to tak formální a tak standardní, že když to tam nedáte, budou vás mít za burana. Mě už za něj mají, protože na to zapomínám. Většinou použiji zdvořilostní tvar na začátku věty, ale na konci už na to zapomenu.
Ovšem pozor, bonjour je pozdrav „potkávací“ (podobně jako české „dobrý den“), pro loučení je potřeba použít nějaký z pozdravů níže.
Au revoir
Au revoir je přímý ekvivalent českého „na shledanou“ (doslova to znamená znovu na viděnou). Je to, podobně jako bonjour, zcela univerzální pozdrav na rozloučení. Pokud se tedy potřebujete rozloučit. Používá se to i při telefonování, byť to vlastně nedává smysl, když mluvíte s někým, koho jste v životě neviděli, a nejspíš ani neuvidíte. Francouzština ale nemá obdobu českého „na slyšenou“.
Na druhou stranu, jsou situace, kdy české „na shledanou“ ve francouzštině nefunguje. Například, když jedete s cizími lidmi ve výtahu a při nástupu se pozdravíte bonjour, tak při výstupu si neřeknete au revoir. Protože se s těmi lidmi vlastně vůbec znovu vidět nechcete. Místo toho se použije jeden z pozdravů pro loučení uvedených dále.
Salut
Salut je pozdrav, který použijete při setkání s někým, s kým se už znáte buď dobře, nebo dlouho, byť ne třeba nijak důvěrně. Takto zdravím svoje kolegy. Je to méně formální, ale není to tak neformální, nebo důvěrné, jako české ahoj. Někdy telefonuji poprvé s někým, koho jsem možná viděl předtím jednou a řekneme si salut, čistě jen z toho titulu, že pracujeme ve stejné firmě, ve stejné organizaci. Jindy mi moji kolegové řeknou ráno bonjour.
Obecně ovšem platí, že použít salut s cizími lidmi by bylo krajně nezdvořilé a divné, zdaleka to není tak univerzální jako anglické hello, které se dá použít v podstatě všude. Na rozdíl od hello je ovšem salut jediný pozdrav, který lze použít jak při setkání, tak při loučení.
Bonsoir
Po bonjour je to druhý nejčastější (a také druhý formální) pozdrav. Používá se večer, od kdy přesně se nedá přesně říci, záleží to na situaci i vztahu těch, co se zdraví. Prakticky ovšem by se dalo říci, že s odchodem z práce začíná „večer“ a od té chvíle je vhodné použít i příslušný pozdrav. Bonsoir je nicméně pořád formální, tedy pozdraví vás tak třeba prodavačka, nebo vrátný. Na druhou stranu, podobně jako bonjour se to dá použít i s kolegy, aniž by to znělo strojeně. Bonsoir je sice potkávací pozdrav, ale dá se podle situace chápat i jako pozdrav rozloučení.
Bonne journée
Po předchozím teoretické úvodu doufám, že bonne journée, je už jasné :). Používá se při loučení, místo formálního au revoir a znamená „hezký den“, nebo „hezký zbytek dne“. Prakticky se ovšem používá většinou jen dopoledne, protože odpoledne a večer přejímají tento význam jiné pozdravy. Typická situace je ráno v práci ve výtahu. Při nástupu si všichni řeknou bonjour a při výstupu bonne journée.
Bon après-midi
Je další loučící pozdrav, používaný odpoledne, kdy bonne journée už nevystihuje přesně zbývající dobu, po kterou přejeme dotyčnému dobré. Jako příklad je opět možné vzít výtah v práci (zdá se, že výtah představuje skvělý model pro všechny možné situace), když se lidé vrací z oběda. Typicky se už nezdraví při nástupu. Pokud se předtím neviděli, mohou použít bonjour. Při výstupu si ale popřejí bon après-midi - tedy dobré odpoledne. Protože bon après-midi je výhradně loučící pozdrav, nikdy se nepoužije pro setkání.
Bonne soirée
Při loučení s někým, kdo odpoledne/večer odchází, nebo o něm víte, že nejde hned spát, se často používá bonne soirée. Je to taková obdoba bonne journée, nebo bon après-midi pro večer. Méně formální a více závisející na okolnostech. Když odcházím večer z práce, tak mne jedna recepční na vchodu zdraví bonsoir, což je formálnější varianta a v pozdravu převažuje výraz toho, že se vlastně vidíme poprvé během dne (služba se po obědě střídá) a tudíž se hodí pozdrav „setkávací“ bez vedlejšího významu. Druhá recepční mě zdraví bonne soirée, čímž mi přeje „hezký večer“ (nebo zbytek dne) a v pozdravu převládá význam „loučící se“, s tím, že současně dává najevo, že tím, že odcházím z práce, mám před sebou ještě celý večer, který mohu strávit jinak (než prací). A přeje mi, abych ho strávil dobře.
Bonne nuit
Pouze, pokud se s někým vidíte těsně před spaním :).
Bon matin
Ve francouzštině neexistuje, místo toho se používá bonjour.
Další pozdravy, které se používají pravidelně jsou bon week-end (week-end, s pomlčkou uprostřed, je skutečně francouzské slovo, které ovšem Francouzi někdy zkrátí jen na bon week, čímž zmatou ty, co mluví anglicky), kterým se v pátek loučíte s ostatními, případně před dovolenou bonnes vacances. Vzhledem k tomu, že Francouzi mají spoustu dovolené, je tento pozdrav také poměrně běžný :). Tolik tedy k verbální pozdravům. Někdy příště si probereme ty neverbální.
15. dubna 2013
Pain des Landes
V rámci zvyšování konkurenceschopnosti a plnění čtvrtletních předepsaných kvót se můj šéf rozhodl, že mě přihlásí na školení „vystupování na veřejnosti“ (prise de parole en public), které v rámci interních školení naše firma občas pořádá. Marně jsem se snažil z toho vykroutit tím, že už jsem to samé školení absolvoval v Praze (tématická interní školení jsou většinou pořádána po celém světě, často ovšem zajištěny z lokálních zdrojů), nebo tím, že moje francouzština není (stále ještě) na úrovni, kdy bych si mohl hrát s formou. Použil jsem k tomu i čerstvě dosažený certifikát ze svého více než ročního individuálního kurzu, který mi můj učitel vystavil na konci a kde pomocí složitých úvah a matematických modelů vypočítal, že jsem stále na úrovni B2.1, zatímco úroveň předepsaná pro moji pozici je B2.2. To bylo také poprvé, kdy jsem se dozvěděl, že pro moji pozici je předepsaná nějaké úroveň. Tedy, přesněji řečeno, věděl jsem, že obecně pro práci ve Francii je, pro potřeby státní administrativy, oficiálně přijatelná právě úroveň B2, ale nikdo mi nikdy neřekl, že by to bylo nutné i v naší firmě. Budiž mi tedy omluvou, že zákazníci, o které se starám, jsou všude jinde jen ne ve Francii.
Vystupování na veřejnosti má ve Francii svoji tradici. Francouzi rádi řeční, rádi diskutují (a oponují) a pokud to někdo umí dobře, má vždy respekt. Proto i ten poslední inženýr neopovrhne příležitostí se zlepšit, byť v jeho případě ani tak nejde o řečnění, ale spíš o předávání informací (často ne úplně radostných) svým zákazníkům.
A protože šéf byl neoblomný (dostal to nařízeno shora), celý náš tým včetně jeho se tak ocitl na soupisce účastníků. Pozitivní na tom bylo jen to, že s výjimkou jedné kolegyně z jiné organizace, kterou k nám na kurz přidali, jsem byl mezi svými. Kurz normálně trvá tři dny, ale protože by to bylo dost náročné, odstavit kompletně celou technickou podporu na tři dny, rozhodli jsme se požádat o rozklad na dva dny a jeden zvlášť o dva týdny později. Minulý týden proběhly právě první dva dny. Když pominu univerzální omáčku o verbální a neverbální komunikaci a její důležitosti, což je samozřejmě zcela validní úvaha pokud ovšem člověk přitom současně nemusí zápasit s časováním sloves, zůstaly mi v hlavě tři věci.
První, když nám školitelka tvrdila, že 7 % z vlivu toho, co říkáme, se přenáší slovy a 93 % neverbálně, ať už tónem, nebo vyloženě „nezvukově“, tedy gesty a pohledy. Argumentoval jsem tím, že když na ně budu mluvit česky, tak z toho co řeknu, rozhodně 93 % nepřenesu, takže nakonec jsme se shodli na tom, že uvedené hodnocení platí, pokud samozřejmě mluvíme stejnou řečí. Což bohužel trochu snížilo moji důvěru v teoretickou věrohodnost kurzu. Nicméně teorie nebyla tím, proč se tam všichni těšili. Hlavním tahákem byla živá vystoupení následovaná hodnocením.
Pro rozehřátí jsme začali krátkým improvizovaným vystoupením na volné téma. Mělo trvat jen tři minuty a v podstatě sloužilo jen k tomu, dostat příležitost se předvést a ostatním příležitost se naučit všímat různých projevů - verbálních i neverbálních a umět je rozlišit. Také to sloužilo k tomu, odstranit zábrany ve skupině a případný strach, nebo trému z vystupování před cizími lidmi. Což ovšem u nás bylo už vyřešené předem a tak jediná účastnice, které nebyla od nás k nám docela dobře zapadla. Vybral jsem si téma „šifrovačky“, jednak proto, že mi je blízké a jednak proto, že tím, že jsem to už několikrát někomu francouzsky vysvětloval, mám už docela rozvinutou slovní zásobu (minimálně kolegům, svému učiteli francouzštiny a nebo svému obvoďákovi a to nepočítám, že jsem to nejspíš i několikrát zmínil, když jsem chodil v Praze na francouzštinu do IFP :)).
Nahrávalo se to na video a v průběhu pak každý dostal možnost sám sebe zhodnotit (ovšem bez zvuku). Co mě pak překvapilo, když mi ve vyhodnocení ostatní tvrdili, že jsem působil velice uvolněným dojmem (přestože jsem byl docela vystresovaný), že jsem si velice chytře vzal do ruky fixu (protože jsem si myslel, že budu mít čas něco nakreslit), takže jsem nedělal žádná nepatřičná gesta nebo pohyby rukama, že jsem mluvil pomalu a dělal dobře pauzy (protože jsem hledal slova nebo správný tvar), a že jsem udržoval pohledem kontakt s posluchači (protože jsem si nebyl jist, jestli vůbec rozumí, tomu co říkám :)). Takže nakonec jsem z toho vyšel tak nějak divně dobře, byť z důvodů, které tak nějak nesouvisely s tím, že bych byl dobrý řečník.
Další zajímavé cvičení bylo čtení textu na čas, s cílem zjistit, jednak jak člověk vnímá slova a jednak, jaký vliv má rychlost na srozumitelnost. Měli jsme nějaký cvičný text, který údajně při standardním čtení mělo trvat přečíst zhruba minutu. Moji kolegové s výjimkou jednoho, to zvládli kolem 45 vteřin, což znamená, že to četli rychleji, než norma. Počítám, že to je profesionální deformace. Mně to trvalo při „normálním“ čtení minutu a 38 vteřin, což bylo zhruba dvakrát tak dlouho. Pak jsme to měli číst dvakrát rychleji a dvakrát pomaleji. Při čtení „dvakrát rychleji“ se mi podařilo dostat se na minutu 8 vteřin a můj kolega, se kterým jsem byl ve dvojici, mne pak překvapil tím, že když jsem to četl rychleji, tak mi prý bylo líp rozumět, protože to bylo plynulejší :). To, že jsem ovšem při tom byl zjevně na limitu svých sil a občas už ani pořádně nevěděl, co vlastně čtu, byla jiná.
Hřebem večera, minimálně těchto dvou dnů, ovšem bylo desetiminutové vystoupení, opět s hodnocením, tentokrát ovšem na zadané téma. První šla kolegyně a vytáhla si téma borovice z Landes (Pin des Landes), o kterém jsem si do doby, než o tom začala mluvit, myslel, že je ve skutečnosti chleba z Landes (Pain des Landes), protože jsem tomu tak rozuměl a vůbec jsem netušil, co je na chlebu z Landes tak zajímavého (ne, že bych věděl něco o borovici). Další témata byla postupně Beach Boys (ano ta skupina ze 60. let, co hraje doteď), mamuti, indická kinematografie, škeble Saint-Jacques, a mě vyšel Mys Horn. Během vystoupení kolegů jsem pochopil, že na desetiminutovou improvizaci teda zatím nemám a zbaběle to udělal v angličtině. Plus body jsem pak získal za nákres zeměkoule a kontinentů :).
Na poslední den si máme připravit třiceti až čtyřicetiminutovou přednášku opět na volné téma. Uvažuji o tom, že bych oprášil šifrovačky a šifry obecně a udělal to francouzsky. Mám na to ještě více než týden.
Vystupování na veřejnosti má ve Francii svoji tradici. Francouzi rádi řeční, rádi diskutují (a oponují) a pokud to někdo umí dobře, má vždy respekt. Proto i ten poslední inženýr neopovrhne příležitostí se zlepšit, byť v jeho případě ani tak nejde o řečnění, ale spíš o předávání informací (často ne úplně radostných) svým zákazníkům.
A protože šéf byl neoblomný (dostal to nařízeno shora), celý náš tým včetně jeho se tak ocitl na soupisce účastníků. Pozitivní na tom bylo jen to, že s výjimkou jedné kolegyně z jiné organizace, kterou k nám na kurz přidali, jsem byl mezi svými. Kurz normálně trvá tři dny, ale protože by to bylo dost náročné, odstavit kompletně celou technickou podporu na tři dny, rozhodli jsme se požádat o rozklad na dva dny a jeden zvlášť o dva týdny později. Minulý týden proběhly právě první dva dny. Když pominu univerzální omáčku o verbální a neverbální komunikaci a její důležitosti, což je samozřejmě zcela validní úvaha pokud ovšem člověk přitom současně nemusí zápasit s časováním sloves, zůstaly mi v hlavě tři věci.
První, když nám školitelka tvrdila, že 7 % z vlivu toho, co říkáme, se přenáší slovy a 93 % neverbálně, ať už tónem, nebo vyloženě „nezvukově“, tedy gesty a pohledy. Argumentoval jsem tím, že když na ně budu mluvit česky, tak z toho co řeknu, rozhodně 93 % nepřenesu, takže nakonec jsme se shodli na tom, že uvedené hodnocení platí, pokud samozřejmě mluvíme stejnou řečí. Což bohužel trochu snížilo moji důvěru v teoretickou věrohodnost kurzu. Nicméně teorie nebyla tím, proč se tam všichni těšili. Hlavním tahákem byla živá vystoupení následovaná hodnocením.
Pro rozehřátí jsme začali krátkým improvizovaným vystoupením na volné téma. Mělo trvat jen tři minuty a v podstatě sloužilo jen k tomu, dostat příležitost se předvést a ostatním příležitost se naučit všímat různých projevů - verbálních i neverbálních a umět je rozlišit. Také to sloužilo k tomu, odstranit zábrany ve skupině a případný strach, nebo trému z vystupování před cizími lidmi. Což ovšem u nás bylo už vyřešené předem a tak jediná účastnice, které nebyla od nás k nám docela dobře zapadla. Vybral jsem si téma „šifrovačky“, jednak proto, že mi je blízké a jednak proto, že tím, že jsem to už několikrát někomu francouzsky vysvětloval, mám už docela rozvinutou slovní zásobu (minimálně kolegům, svému učiteli francouzštiny a nebo svému obvoďákovi a to nepočítám, že jsem to nejspíš i několikrát zmínil, když jsem chodil v Praze na francouzštinu do IFP :)).
Nahrávalo se to na video a v průběhu pak každý dostal možnost sám sebe zhodnotit (ovšem bez zvuku). Co mě pak překvapilo, když mi ve vyhodnocení ostatní tvrdili, že jsem působil velice uvolněným dojmem (přestože jsem byl docela vystresovaný), že jsem si velice chytře vzal do ruky fixu (protože jsem si myslel, že budu mít čas něco nakreslit), takže jsem nedělal žádná nepatřičná gesta nebo pohyby rukama, že jsem mluvil pomalu a dělal dobře pauzy (protože jsem hledal slova nebo správný tvar), a že jsem udržoval pohledem kontakt s posluchači (protože jsem si nebyl jist, jestli vůbec rozumí, tomu co říkám :)). Takže nakonec jsem z toho vyšel tak nějak divně dobře, byť z důvodů, které tak nějak nesouvisely s tím, že bych byl dobrý řečník.
Další zajímavé cvičení bylo čtení textu na čas, s cílem zjistit, jednak jak člověk vnímá slova a jednak, jaký vliv má rychlost na srozumitelnost. Měli jsme nějaký cvičný text, který údajně při standardním čtení mělo trvat přečíst zhruba minutu. Moji kolegové s výjimkou jednoho, to zvládli kolem 45 vteřin, což znamená, že to četli rychleji, než norma. Počítám, že to je profesionální deformace. Mně to trvalo při „normálním“ čtení minutu a 38 vteřin, což bylo zhruba dvakrát tak dlouho. Pak jsme to měli číst dvakrát rychleji a dvakrát pomaleji. Při čtení „dvakrát rychleji“ se mi podařilo dostat se na minutu 8 vteřin a můj kolega, se kterým jsem byl ve dvojici, mne pak překvapil tím, že když jsem to četl rychleji, tak mi prý bylo líp rozumět, protože to bylo plynulejší :). To, že jsem ovšem při tom byl zjevně na limitu svých sil a občas už ani pořádně nevěděl, co vlastně čtu, byla jiná.
Hřebem večera, minimálně těchto dvou dnů, ovšem bylo desetiminutové vystoupení, opět s hodnocením, tentokrát ovšem na zadané téma. První šla kolegyně a vytáhla si téma borovice z Landes (Pin des Landes), o kterém jsem si do doby, než o tom začala mluvit, myslel, že je ve skutečnosti chleba z Landes (Pain des Landes), protože jsem tomu tak rozuměl a vůbec jsem netušil, co je na chlebu z Landes tak zajímavého (ne, že bych věděl něco o borovici). Další témata byla postupně Beach Boys (ano ta skupina ze 60. let, co hraje doteď), mamuti, indická kinematografie, škeble Saint-Jacques, a mě vyšel Mys Horn. Během vystoupení kolegů jsem pochopil, že na desetiminutovou improvizaci teda zatím nemám a zbaběle to udělal v angličtině. Plus body jsem pak získal za nákres zeměkoule a kontinentů :).
Na poslední den si máme připravit třiceti až čtyřicetiminutovou přednášku opět na volné téma. Uvažuji o tom, že bych oprášil šifrovačky a šifry obecně a udělal to francouzsky. Mám na to ještě více než týden.
17. března 2013
Bonjour, mon chien !
Šel jsem takhle onehdy po městě a na přechodu se vedle mě nějaký chlapík zrovna obul do svého psa a něco mu dlouho vysvětloval - francouzsky. Napadlo mě hned, že má chlapík smůlu, protože pes mu nemůže rozumět, když na něho mluví cizí řečí. Kdo kdy viděl, aby se psi (dobrovolně) učili francouzsky. To může napadnout jenom pár zoufalců...
Pominu-li banální absurditu této spontánní myšlenky, kterou jsem obratem odhalil, vedlo mne to k zamyšlení, jak vlastně pes „rozumí“ řeči člověka. Nikdy jsem žádného psa neměl, takže google byl můj nejlepší pes. I tak mi to ale moc jasné nebylo. Pes údajně umí rozlišit slova. Někteří psi víc, jiní méně, ale nepodařilo se mi zjistit, jak ta slova přesně rozlišují. Jestli podle zvuku (jako člověk), nebo podle intonace, nebo i podle gest, případně i podle nějakého mimosmyslového vnímání (například, že člověk, který psa vede se musí na příkazy „soustředit“). Údajně, v nějakém pokusu, nějaký pes byl schopen reagovat na slovo, které předtím neznal, správně ho přiřadit nějaké věci a tu věc přinést.
Sám si někdy připadám jako ti psi a cítím se všemi, co se učí francouzsky jako já. Francouzština má totiž jednu vlastnost, která je jí typická - hodně slov zní dost podobně. Některá znějí dokonce stejně - těm se říká homofony (homophones). Čeština je má taky, ale jsou to spíš výjimky, třeba standardy a standarty, nebo hold a holt. Pro češtinu ovšem na rozdíl od francouzštiny není potřeba na to dělat cvičení do učebnic. Minulou hodinu jsem si jedno takové dal.
s'en - cent - sang - sent - sens = [sɑ̃]
prit - prie - pris - prix = [pʀi]
foi - fois - foie - Foix = [fwa]
Pár příkladů z několika set. A není v tom nějaký detail, o kterém by se dalo říci, že třeba cizinec neslyší, ale rodilý mluvčí ano. I rodilí mluvčí potvrdí, že tohle se prostě vyslovuje stejně. Zbývá samozřejmě jediné, co lze pro rozlišení použít, a to je kontext. Důsledek této podobnosti je ovšem ten, že pokud se člověk snaží zapsat něco, co slyší, musí ta slova už znát i jak se píší. Zapsat to podle zvuku nejde.
Druhou nástrahu tvoří slova, která se sice vyslovují jinak, ale pro netrénované ucho je těžké je rozlišit a hlavně - používají se ve stejném kontextu. Například au dessous [o dəsu] znamená pod a au dessus [o dəsy] znamená nad. Takže se třeba bavím s kolegou o charakterizaci našeho posledního čipu a ptám se, jestli splňujeme nějakou specifikaci, a kolega odpoví buď prvním nebo druhým, podle toho, jestli čip je v limitu, nebo ho překračuje. Většinou to napoprvé nedám, takže to musím nějak ještě dodatečně ověřit, jestli jsem to správně chytl.
A poslední kuriozitu, kterou bych rád zmínil v tomto krátkém jazykovém koutku je někdy poměrně zásadní rozdíl mezi jazykem mluveným a psaným.
J'en veux plus je úplně perfektně normální věta, která znamená, že si ještě dám, nebo že si už nedám. Rozlišit, kterou variantu má mluvčí na mysli je možné tím, jak se u toho tváří (což ovšem není úplně spolehlivé), nebo tím jak vyslovuje poslední slovo. Pokud řekne [ʒɑ̃ vø ply], tak to znamená, že už ne a pokud řekne [ʒɑ̃ vø plys], tak ještě chce.
Celá bizarnost je důsledkem dvou věcí. Gramaticky správné odmítnutí by mělo být je n'en veux plus, jenže částici ne před en (ani před ničím jiným) nikdo neříká. Gramaticky správné potvrzení by bylo j'en veux encore plus. Ale encore je možné vynechat. Takže se použije dvojí výslovnost pro plus a je to. Voilà.
Pominu-li banální absurditu této spontánní myšlenky, kterou jsem obratem odhalil, vedlo mne to k zamyšlení, jak vlastně pes „rozumí“ řeči člověka. Nikdy jsem žádného psa neměl, takže google byl můj nejlepší pes. I tak mi to ale moc jasné nebylo. Pes údajně umí rozlišit slova. Někteří psi víc, jiní méně, ale nepodařilo se mi zjistit, jak ta slova přesně rozlišují. Jestli podle zvuku (jako člověk), nebo podle intonace, nebo i podle gest, případně i podle nějakého mimosmyslového vnímání (například, že člověk, který psa vede se musí na příkazy „soustředit“). Údajně, v nějakém pokusu, nějaký pes byl schopen reagovat na slovo, které předtím neznal, správně ho přiřadit nějaké věci a tu věc přinést.
Sám si někdy připadám jako ti psi a cítím se všemi, co se učí francouzsky jako já. Francouzština má totiž jednu vlastnost, která je jí typická - hodně slov zní dost podobně. Některá znějí dokonce stejně - těm se říká homofony (homophones). Čeština je má taky, ale jsou to spíš výjimky, třeba standardy a standarty, nebo hold a holt. Pro češtinu ovšem na rozdíl od francouzštiny není potřeba na to dělat cvičení do učebnic. Minulou hodinu jsem si jedno takové dal.
s'en - cent - sang - sent - sens = [sɑ̃]
prit - prie - pris - prix = [pʀi]
foi - fois - foie - Foix = [fwa]
Pár příkladů z několika set. A není v tom nějaký detail, o kterém by se dalo říci, že třeba cizinec neslyší, ale rodilý mluvčí ano. I rodilí mluvčí potvrdí, že tohle se prostě vyslovuje stejně. Zbývá samozřejmě jediné, co lze pro rozlišení použít, a to je kontext. Důsledek této podobnosti je ovšem ten, že pokud se člověk snaží zapsat něco, co slyší, musí ta slova už znát i jak se píší. Zapsat to podle zvuku nejde.
Druhou nástrahu tvoří slova, která se sice vyslovují jinak, ale pro netrénované ucho je těžké je rozlišit a hlavně - používají se ve stejném kontextu. Například au dessous [o dəsu] znamená pod a au dessus [o dəsy] znamená nad. Takže se třeba bavím s kolegou o charakterizaci našeho posledního čipu a ptám se, jestli splňujeme nějakou specifikaci, a kolega odpoví buď prvním nebo druhým, podle toho, jestli čip je v limitu, nebo ho překračuje. Většinou to napoprvé nedám, takže to musím nějak ještě dodatečně ověřit, jestli jsem to správně chytl.
A poslední kuriozitu, kterou bych rád zmínil v tomto krátkém jazykovém koutku je někdy poměrně zásadní rozdíl mezi jazykem mluveným a psaným.
J'en veux plus je úplně perfektně normální věta, která znamená, že si ještě dám, nebo že si už nedám. Rozlišit, kterou variantu má mluvčí na mysli je možné tím, jak se u toho tváří (což ovšem není úplně spolehlivé), nebo tím jak vyslovuje poslední slovo. Pokud řekne [ʒɑ̃ vø ply], tak to znamená, že už ne a pokud řekne [ʒɑ̃ vø plys], tak ještě chce.
Celá bizarnost je důsledkem dvou věcí. Gramaticky správné odmítnutí by mělo být je n'en veux plus, jenže částici ne před en (ani před ničím jiným) nikdo neříká. Gramaticky správné potvrzení by bylo j'en veux encore plus. Ale encore je možné vynechat. Takže se použije dvojí výslovnost pro plus a je to. Voilà.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)