Pain des Landes

V rámci zvyšování konkurenceschopnosti a plnění čtvrtletních předepsaných kvót se můj šéf rozhodl, že mě přihlásí na školení „vystupování na veřejnosti“ (prise de parole en public), které v rámci interních školení naše firma občas pořádá. Marně jsem se snažil z toho vykroutit tím, že už jsem to samé školení absolvoval v Praze (tématická interní školení jsou většinou pořádána po celém světě, často ovšem zajištěny z lokálních zdrojů), nebo tím, že moje francouzština není (stále ještě) na úrovni, kdy bych si mohl hrát s formou. Použil jsem k tomu i čerstvě dosažený certifikát ze svého více než ročního individuálního kurzu, který mi můj učitel vystavil na konci a kde pomocí složitých úvah a matematických modelů vypočítal, že jsem stále na úrovni B2.1, zatímco úroveň předepsaná pro moji pozici je B2.2. To bylo také poprvé, kdy jsem se dozvěděl, že pro moji pozici je předepsaná nějaké úroveň. Tedy, přesněji řečeno, věděl jsem, že obecně pro práci ve Francii je, pro potřeby státní administrativy, oficiálně přijatelná právě úroveň B2, ale nikdo mi nikdy neřekl, že by to bylo nutné i v naší firmě. Budiž mi tedy omluvou, že zákazníci, o které se starám, jsou všude jinde jen ne ve Francii.
 
Vystupování na veřejnosti má ve Francii svoji tradici. Francouzi rádi řeční, rádi diskutují (a oponují) a pokud to někdo umí dobře, má vždy respekt. Proto i ten poslední inženýr neopovrhne příležitostí se zlepšit, byť v jeho případě ani tak nejde o řečnění, ale spíš o předávání informací (často ne úplně radostných) svým zákazníkům.

A protože šéf byl neoblomný (dostal to nařízeno shora), celý náš tým včetně jeho se tak ocitl na soupisce účastníků. Pozitivní na tom bylo jen to, že s výjimkou jedné kolegyně z jiné organizace, kterou k nám na kurz přidali, jsem byl mezi svými. Kurz normálně trvá tři dny, ale protože by to bylo dost náročné, odstavit kompletně celou technickou podporu na tři dny, rozhodli jsme se požádat o rozklad na dva dny a jeden zvlášť o dva týdny později. Minulý týden proběhly právě první dva dny. Když pominu univerzální omáčku o verbální a neverbální komunikaci a její důležitosti, což je samozřejmě zcela validní úvaha pokud ovšem člověk přitom současně nemusí zápasit s časováním sloves, zůstaly mi v hlavě tři věci.

První, když nám školitelka tvrdila, že 7 % z vlivu toho, co říkáme, se přenáší slovy a 93 % neverbálně, ať už tónem, nebo vyloženě „nezvukově“, tedy gesty a pohledy. Argumentoval jsem tím, že když na ně budu mluvit česky, tak z toho co řeknu, rozhodně 93 % nepřenesu, takže nakonec jsme se shodli na tom, že uvedené hodnocení platí, pokud samozřejmě mluvíme stejnou řečí. Což bohužel trochu snížilo moji důvěru v teoretickou věrohodnost kurzu. Nicméně teorie nebyla tím, proč se tam všichni těšili. Hlavním tahákem byla živá vystoupení následovaná hodnocením.

Pro rozehřátí jsme začali krátkým improvizovaným vystoupením na volné téma. Mělo trvat jen tři minuty a v podstatě sloužilo jen k tomu, dostat příležitost se předvést a ostatním příležitost se naučit všímat různých projevů - verbálních i neverbálních a umět je rozlišit. Také to sloužilo k tomu, odstranit zábrany ve skupině a případný strach, nebo trému z vystupování před cizími lidmi. Což ovšem u nás bylo už vyřešené předem a tak jediná účastnice, které nebyla od nás k nám docela dobře zapadla. Vybral jsem si téma „šifrovačky“, jednak proto, že mi je blízké a jednak proto, že tím, že jsem to už několikrát někomu francouzsky vysvětloval, mám už docela rozvinutou slovní zásobu (minimálně kolegům, svému učiteli francouzštiny a nebo svému obvoďákovi a to nepočítám, že jsem to nejspíš i několikrát zmínil, když jsem chodil v Praze na francouzštinu do IFP :)).

Nahrávalo se to na video a v průběhu pak každý dostal možnost sám sebe zhodnotit (ovšem bez zvuku). Co mě pak překvapilo, když mi ve vyhodnocení ostatní tvrdili, že jsem působil velice uvolněným dojmem (přestože jsem byl docela vystresovaný), že jsem si velice chytře vzal do ruky fixu (protože jsem si myslel, že budu mít čas něco nakreslit), takže jsem nedělal žádná nepatřičná gesta nebo pohyby rukama, že jsem mluvil pomalu a dělal dobře pauzy (protože jsem hledal slova nebo správný tvar), a že jsem udržoval pohledem kontakt s posluchači (protože jsem si nebyl jist, jestli vůbec rozumí, tomu co říkám :)). Takže nakonec jsem z toho vyšel tak nějak divně dobře, byť z důvodů, které tak nějak nesouvisely s tím, že bych byl dobrý řečník.

Další zajímavé cvičení bylo čtení textu na čas, s cílem zjistit, jednak jak člověk vnímá slova a jednak, jaký vliv má rychlost na srozumitelnost. Měli jsme nějaký cvičný text, který údajně při standardním čtení mělo trvat přečíst zhruba minutu. Moji kolegové s výjimkou jednoho, to zvládli kolem 45 vteřin, což znamená, že to četli rychleji, než norma. Počítám, že to je profesionální deformace. Mně to trvalo při „normálním“ čtení minutu a 38 vteřin, což bylo zhruba dvakrát tak dlouho. Pak jsme to měli číst dvakrát rychleji a dvakrát pomaleji. Při čtení „dvakrát rychleji“ se mi podařilo dostat se na minutu 8 vteřin a můj kolega, se kterým jsem byl ve dvojici, mne pak překvapil tím, že když jsem to četl rychleji, tak mi prý bylo líp rozumět, protože to bylo plynulejší :). To, že jsem ovšem při tom byl zjevně na limitu svých sil a občas už ani pořádně nevěděl, co vlastně čtu, byla jiná.

Hřebem večera, minimálně těchto dvou dnů, ovšem bylo desetiminutové vystoupení, opět s hodnocením, tentokrát ovšem na zadané téma. První šla kolegyně a vytáhla si téma borovice z Landes (Pin des Landes), o kterém jsem si do doby, než o tom začala mluvit, myslel, že je ve skutečnosti chleba z Landes (Pain des Landes), protože jsem tomu tak rozuměl a vůbec jsem netušil, co je na chlebu z Landes tak zajímavého (ne, že bych věděl něco o borovici). Další témata byla postupně Beach Boys (ano ta skupina ze 60. let, co hraje doteď), mamuti, indická kinematografie, škeble Saint-Jacques, a mě vyšel Mys Horn. Během vystoupení kolegů jsem pochopil, že na desetiminutovou improvizaci teda zatím nemám a zbaběle to udělal v angličtině. Plus body jsem pak získal za nákres zeměkoule a kontinentů :).

Na poslední den si máme připravit třiceti až čtyřicetiminutovou přednášku opět na volné téma. Uvažuji o tom, že bych oprášil šifrovačky a šifry obecně a udělal to francouzsky. Mám na to ještě více než týden.