Původně jsem chtěl uplatnit bonusovou letenku na Bednu, ale na tu už bonusová letenka nebyla. Asi nejsem sám, kdo se na ni chystá. Bonusové letenky od ČSA jsou obecně zajímavý marketingový experiment, u kterého mi zatím uniká jeho cíl. Měl jsem na účtu něco přes 16 tisíc mil, ale asi dva tisíce mi mělo vypršet k 31. březnu. Bonusová zpáteční letenka Paříž - Praha stála myslím 25 tisíc mil. Do 30. března. 31. března ovšem ČSA změnilo cenovou politiku a zlevnilo bonusové letenky s ČSA, takže se najednou Paříž - Praha dala pořídit za 15 tisíc mil. Stačilo tedy počkat do 31. března a pak ve vhodný moment se do věci vložit a utratit míle dříve, než o půlnoci nevratně vyprší kritické množství. Což se podařilo.
Naplánoval jsem si akci na otočku, v sobotu ráno do Prahy, ze soboty na neděli hra, v neděli odpoledne z Prahy. Na Roissy jsem dojel autem a doufal, že se před zpáteční cestou vyspím v letadle a neusnu pak někde na periferiku v nedělní večerní zácpě. V Praze jsem si domluvil zázemí na převlečení, neb jsem si nebyl jist, zda budu po hře ve stavu přípustném pro cestu letadlem. Nakonec se ukázalo, že to byly obavy liché, nicméně i tak zázemí bodlo a sprcha pro probdělé noci dokáže divy. S ČSA to ovšem zjevně jde z kopce, protože při přistání už ani nehrály Vltavu. Nemluvě o tom, že jsem zvědav, kdy se mi podaří odletět na čas. Slané křupky v rámci občerstvení by možná vyhrály v soutěži o syntetickou stravu, ale jinak rozhodně nepotěší. Jediná výhoda je, že obsahují hodně soli, takže pokud se člověk předtím vypotil, pomáhají vyrovnat osmotický tlak.
Vlastní akce v Praze proběhla téměř podle plánu, až na malé zpoždění na startu. Byla to ovšem nezvykle „čistá“ šifrovačka. Zatímco z jiných her se často vracím promočený/propocený až na kost, případně od bahna, tady jsem za celou noc nevytáhl ani stoličku, ani čelovku, a lehce se zpotil jen při výstupu po schodech z metra. Zato jsem objevil výhody McCafé na Florenci (ranní čaj s medem a citrónem neměl chybu) a dokonce si s obsluhou i vyjasnil rozdíly mezi místní nabídkou a konkurenčními Starbucks. V pondělí jsem si pak vzal dovolenou, abych se z toho vyspal a nakonec byl vlastně překvapený, jak relativně hladce to proběhlo. Nemít problém s převlékáním, byla by doba cestování srovnatelná s cestou z Brna.
Chtěl jsem ověřit jak funguje mobilní připojení, ale přece jenom kovové vozy, možná i pokovená skla a když to ještě jede skoro 300 km/h, podmínky nejsou úplně ideální. Přesto jsem pár emailů vyřídil a trochu si zasurfoval. Ale pak jsem už jen kochal. Bylo totiž hezky. Když jsem vystoupil z vlaku, vítala mne modrá obloha bez mráčků, slunce a vůně Provence - borovice a moře - jaký kontrast ve srovnání s Paříží. Kolegyně v mezičase zorganizovaly večeři v Cassis, kde, když jsem viděl přístav a kotvící lodě a moře a ve vzduchu cítil příslib léta, popadla mne chuť vzít loď a vyrazit na moře - už mám asi absťák. Jít na večeři se třemi Francouzkami má výhodu v tom, že člověk nemusí za celý večer říct ani slovo a přesto se řeč nezastaví. A když už něco řekne, většinou je tím tak překvapí, že si vyslouží absolutní pozornost.
Moji spolusedící vtipkovali o tom, proč nejedeme a když přišel průvodčí, tak vyzvídali na něm. Průvodčí přiznal, že příčinou poruchy byl tripod, což mělo stejný účinek, jako kdyby řekl, že to byl hradlanát. Nikdo netušil, která bije. Distingovaná dáma naproti se zeptala, k čemu ten tripod slouží. Průvodčí prohlásil, že přenáší tah z motoru na kola soupravy. Gentleman, co seděl vedle mne a vypadal, že by mohl být doktor - opravoval tam nějaké písemky z medicíny, seděl celou dobu v obleku s nonšalantní šálou, ani sako si nesundal a používal macbook a iphone - provedl hlasitou úvahu: „No, je jasné, že tah z motoru se musí na kola nějak přenášet, takže proto vynalezli tripod." Nato starý pán naproti, který už stěží vstával, dodal: „Bipod už asi nestačil.“ Čímž celá technická diskuse skončila a skupinka se dál věnovala fotkám o tom, jaké domy si kdo kde koupil a čím si je zařídil. Osobně mi to nedalo spát, takže jsem až dodatečně vygooglil, co to ten tripod vlastně je a musím uznat, že průvodčí měl pravdu a původní nedůvěra byla absolutně neodůvodněná.
Po příjezdu do Paříže pak na peróně rozdávali zřízenci všem, co vystoupili z vlaku, obálky s žádostmi o odškodnění. Představa, že bych si kvůli tomu pak dopisoval s SNCF a vyúčtování cesťáku by se tím určitě protáhlo, mě od účasti v experimentu odradila.
Přes víkend jsem se pak připravoval na poslední den kurzu vystupování na veřejnosti a to konkrétně tvorbou krátké přednášky o šifrovačkách. Přestože to byla přednáška krátká, zabralo mi to skoro celý víkend. Pak se ukázalo, že většina kolegů jen oprášila nějaké pracovní prezentace a byli jsme jen dva ze sedmi, kdo si připravil něco zvlášť pro kurz. O to větší to ale mělo úspěch. Takže školení mám za sebou a také první zářez na pažbě vystoupení ve francouzštině.
Žádné komentáře:
Okomentovat