Expedice Sardinie - Korsika 2016 (Korsika)

Pro ucelenější zážitek doporučuji přečíst si nejdříve první příspěvek o části na Sardinii, který končí tím, že usínáme na lodi na Sardinii, abychom druhý den vyrazili na Korsiku.

Způsob, jak tam vyrazit, zabral v mé přípravě poměrně zásadní místo. Nabízelo se totiž několik variant. Například vmáčknout se k někomu do auta, využít hromadné dopravy, nebo, v extrémním případě, použít taxík až do Santa Teresa di Gallura, odkud pak jel trajekt do Bonifacia. Každá varianta skýtala určité výhody a nevýhody, ale v zásadě jsem se žádnou nebyl vyloženě spokojen.
Zároveň ale bylo jasné, že na Korsice bude auto potřeba tak jako tak, takže nakonec jsme se s Irenou dohodli, že si půjčíme auto na Sardinii, hned v Olbii. To sice obnášelo určité riziko, a kamarádi mě strašili, že s půjčeným autem na trajekt nebudu moci, ale když mi pak v půjčovně potvrdili, že s autem na trajekt mohu, ale když se mi na Korsice něco stane, tak budu mít smůlu, protože tam nemají zastoupení a doprava tam (či zpět) je poměrně obtížná, rozhodl jsem se to risknout. Další důsledek byl, že návrat budeme muset naplánovat tak, abychom odlétali zase z Olbie, tudíž dostat se z Korsiky zpátky na Sardinii (opět trajektem).

Z Olbie do Santa Teresy to je podle Google maps šedesát kilometrů a autem to má trvat zhruba hodinu. Trajekt jede ve tři odpoledne (on teda jezdí čtyřikrát denně, ale tohle byla optimální doba), takže máme poměrně pohodovou rezervu, když ráno vyrazíme a ještě si třeba stihneme prohlédnout Santa Teresu.

Fiat 500L - Pop Star

Pavel nás vezme autem do Olbie na letiště, s tím, že pár věcí přeložíme do našeho auta, abychom ulehčili zbytku výpravy, která to má trochu složitější, protože musí koordinovat opuštění lodi a vily, kde bydlela suchozemská část, současně. Přestože jsme tam před devátou, padesátimetrová fronta u Europcar nedává moc nadějí, ale nakonec se ukazuje, že naše půjčovna je jen místního významu (Maggiore) a čeká před ní jen asi osm lidí. Pak se ale ukazuje, že tam sice je pár lidí, ale také to odpovídajícím způsobem (místnímu významu) odsýpá, takže tam strávím možná tři čtvrtě hodiny ve frontě, abych si vítězoslavně odnesl Fiat Qubo. To se mi ale nezdá. Jednak se mi nelíbí, a jednak mám pocit, že jsem si zaplatil vyšší kategorii, takže po ověření na internetu (skutečně mi dali nižší kategorii) se tam obratem vracím a domáhám se odpovídajícího vozu. Tentokrát se vracím s Fiatem 500L. Mám sice pořád trochu pochybnosti, ale už jsem s ním párkrát na služebce jel, a vím, že tak špatné auto to nebylo.

Překládáme tedy Pavlovo auto do našeho, Pavel vyráží podpořit zbytek rodiny v balení a já s Irenou míříme do Santa Teresy. Při jízdě se ukazuje, že FIAT 500L 1.3 Multijet 85 CV Pop Star (měli jsme ho v bílé) skutečně nejede špatně, vevnitř je prostorný a pohodlný, a dokonce zrychluje i do kopce. Sice jsem se těšil, že si vyzkouším Alfu nebo Golfa, ale nakonec jsem musel uznat, že tahle nafouklá pětistovka má něco do sebe. A navíc také perfektně splývá s prostředím. Protože jsme na dovolené, nijak se neženeme, občas trochu zabloudíme, ale i tak, přijíždíme na nástupiště trajektu jako druhé auto. Stavíme se tedy do fronty a vyrážíme na prohlídku Santa Teresy.

Santa Teresa di Gallura je malebné městečko, v podstatě na skále, která chrání zátoku s přístavem proti převládajícím západním větrům, které vanou od Gibraltaru. Dokonce má i malebnou, a k prasknutí narvanou pláž, opět chráněnou před větry. Úzké uličky, a v nich malé domky, s barevnou fasádou jako z pohádky, dodávají místu magickou atmosféru. Po pobřeží pak vede vyhlídková cesta, ze které je pěkně vidět do zátok a na moře, a po které jsme se také vydali a po cestě se dokonce i vykoupali, v krásně čistém moři, v jednom z mnoha zákoutí ve skalách kolem přístavu. Během oběda na náměstí se hlásí pak i zbytek výpravy, že dorazili do přístavu, parkují hned za námi, a že zůstávají na jídlo na místě. Se suchozemskou částí výpravy se tak shledáváme poprvé vlastně až na trajektu.

Santa Lucia di Moriani

Plavba do Bonifacia poklidně plyne a protože suchozemci projevili zájem si Bonifacio prohlédnout, dostáváme s Irenou úkol, protože vyrážíme první, přebrat naši vilu na Korsice. Ne že bychom se nechtěli do Bonifacia podívat, ale počítáme s tím, že se tam stavíme při našem návratu. Takže vyrážíme do Santa Lucia di Moriani, jak se jmenuje místo, kde máme bydlet. To v té chvíli ovšem nevíme. Postupně zjišťuji, že nevím, nejen jak se jmenuje místo, ale ani kde to tam přesně je, a ani od koho bychom měli vilu přebrat. Doprava na Korsice je poměrně jednoduchá. Po každém břehu vede jedna silnice, od shora až dolů, a z nich pak vybíhají silnice do vnitrozemí. My vyrážíme po té východní, kolem Porto Vecchia, Solenzary, Ghisonaccie a Alérie.

Ostatní jsou přesvědčeni, že mi budou stačit GPS souřadnice a telefon, tak jim věřím, a po příjezdu na souřadnice, volám. Nějaká paní na druhé straně se tváří, že napřed neví o čem mluvím. Přisuzuji to svému přízvuku. Pak se mne na něco ptá, ale já jí vůbec nerozumím. Ona si myslí, že jí nerozumím proto, že mám možná špatný signál, nebo telefon, a tak prostě opakuje otázku. Já opakuji, že jí nerozumím. Na chvíli se na tom zasekneme, zjevně také není rodilá mluvčí. Pak se vyjasní, že chce vědět, kde jsme. V té chvíli zjišťuji, že to vlastně nevím. Odkazuji se tudíž na Janu, která to celé domlouvala. Nakonec se nějak domluvíme, prý dorazí do dvou minut.

Madame skutečně dorazí do dvou minut a jde nám ukázat vilu. Když pominu mravenčí dálnici na zahradě a hromadu mrtvých mravenců na terase v prvním patře (jsou to ovšem zřetelně mravenci jiného druhu, větší a zjevně nebezpečnější), tak jsem v podstatě spokojen. Jediná věc, která se ukazuje trochu rušivá, je hlavní silnice asi dvacet metrů od vily. Projdeme se i na pláž, která je pár minut od vily. Sice se musí přes staveniště, ale to nikoho, zdá se, nevzrušuje. Postupně přijíždějí ostatní a ukazuje se, že hlavní silnice je více než trochu rušivá, a že v podstatě nejde mít otevřené okno směrem k ní. Což trochu komplikuje spaní. Slibujeme si, že příště je potřeba věnovat více pozornosti nejenom vybavení a dostupnosti, ale také přítomnosti potenciálním dálnicím. Naše T10, která nám vede vedle domu, je totiž taková korsická dálnice.

Nicméně, jsme rozhodnutí vytrvat. Přece jenom, plánujeme čas trávit hlavně na výletech po okolí, a na večerní posezení na zahradě, u sklenky vychlazeného růžového, to stačí. Tedy, výlety plánuje hlavně Polda, který údajně zná někoho, kdo na Korsice už byl, a zná to tam, takže má informace z první ruky. My ostatní spíš čekáme s čím Polda přijde.

Bavella

Na druhý den Polda navrhuje, že vyrazíme na Solenzaru, což je řeka v dolní části Korsiky, proslavená vodopády a tím, že kolem ní vede spousta turisticky zajímavým cest, částečně i slavná GR20, a vytyčuje jako postupný cíl Village de Bavella, která se nachází asi třicet kilometrů směrem do vnitrozemí, od ústí řeky Solenzara. Nikdo ovšem netuší, že těch třicet kilometrů se pojede v serpentýnách, kde dvě auta proti sobě se jen tak tak vyhnou. Na Solenzaře je údajně spousta hezkých míst na navštívení (a na koupání!), takže Bavella vypadá dobře.

Přestože byl jasně domluvený odjezd v devět ráno, překvapuje mne, že jsme nakonec s Irenou první, kdo vyjíždí, někdy kolem čtvrt na deset. Do Bavelly přijíždíme také první. Chvíli rekognoskujeme terén, a pak objevujeme stánek s mapami okolí, které jsou volně k dispozici. Bereme si tedy jednu mapu s vyznačenými cestami a protože zbytek výpravy je pořád v nedohlednu, rozhodujeme se vyrazit do hor. Irenu zaujme „alpinistická“ verze GR20, která tudy prochází, a která vede přes pár vrcholů v okolí. Převýšení šest set metrů nás nemůže odradit, náš cíl, Punta di u Pargulu ve výšce 1785 m, také ne.

GR20 stojí za samostatnou zmínku. GR je z francouzského sentier de grande randonnée (hlavní turistická stezka) a 20 je její číslo v evropském číslování a současně také bývalé číslo departmentu Korsiky (dnes má Korsika departmenty dva, 2A a 2B). Má necelých 180 kilometrů a protíná celý ostrov od severozápadu na jihovýchod. Celkové převýšení po celé trase je třináct kilometrů. Přechází korsický masiv a je vyhlášená horská trasa pro všechny příznivce hor. Dá se zvládnout za patnáct dní, když člověk půjde denně alespoň sedm hodin. Na trase jsou tábory, kde je možné přespávat, mimo ně je nocování zakázáno. GR20 má typické červenobílé značení a v terénu je také vyznačena hromádkami kamenů, což na první pohled vypadá zvláštně, ale v terénu, který je jinak dost nepřehledný, a nedává moc šancí na to, umístit barevnou značku, je to řešení velice praktické. GR20 je považována za jednu z nejtěžších turistických tras v Evropě.

GR20 je většinou popisovaná v itinerářích od severu na jih, byť k tomu není nějaký zvláštní důvod, a někteří proto doporučují ji jít opačně, aby se člověk pořád nepotkával s těmi stejnými lidmi. Je pravdou, že my šli ten kousek na Pargulu právě opačně a potkávali jsme dost skupinek jdoucí proti nám. Většinou působily zádumčivě. Nutno přiznat, že zhruba dva kilometry na mapě a zhruba šest set metrů kumulovaného převýšení jsme šli dvě a tři čtvrtě hodiny. Sice jsme se kochali, odpočívali, na skálu si vylezli, ale i tak, že bychom to šli nějak rychle se říci nedalo. Sestup sice byl rychlejší, ale ne nutně pohodlnější, protože to pro změnu na prašném nebo štěrkovém podloží z kopce klouzalo a v mém případě i navíc otravný v tom, že mi každou chvíli zapadl nějaký kámen do sandálů (které sice na výstup fungovaly dobře, ale na sestup se ukázaly jako jasně nedostatečné).

Naše vybavení nebylo nijak ohromující. V mapce psali, že je dobré mít s sebou odpovídající vybavení, což bylo: dobré boty, sluneční brýle, opalovací krém a dost vody. To jsme v zásadě měli. To, že jsme neměli nic dalšího byla naopak výhoda právě při zdolávání překážek, nebo prudkých výstupů. Navíc jsem se přepnul do nějaké jiného energetického režimu, takže jsem neměl vůbec hlad (možná to bylo tím vedrem, nebo zvykem z lodě na větší jídlo večer) a kromě vody jsem nic nepotřeboval. Nutno přiznat, že jsme nevylezli až na vrchol, ale skončili u nějakého rozcestníku Bocca di u Pargulu (1.662 m n.m.), ale i to na „alpinistický“ zážitek stačilo. Na to, že to byla těžší varianta GR20, byl tam docela provoz.

V serpentýnách se osvědčil i Fiat 500L. Zpátky si zařídila Irena, a tak jsem se mohl kochat výhledy do údolí, které stály zato. Dodatečně pak zjišťuji, že červený prach z výstupu, který se mi nalepil na propocené triko, se nedá vyprat.

Cap Corse

Den po výstupu volíme volnější režim, a zatímco ostatní vyráží opět pod Poldovým vedením na kešky a koupání, my volíme za cíl Bastii, relativně velké město na sever od nás, které se mi zdálo, že by mohlo být zajímavé. Po příjezdu se ukazuje, že se mi to jen zdálo. Dojem tak zachraňuje jen oběd v restauraci u tržiště na hlavním náměstí, kde jednak dobře vaří, a jednak je tam příjemný stín, když jinak venku zuří prudké slunce.

Protože máme ale relativně dost času, vyrážíme na Cap Corse, severní výběžek Korsiky, o kterém se traduje, že je miniaturou celého ostrova. Přejíždíme ústřední pohoří na západní pobřeží a hledáme romantickou pláž na koupání. První pokus o sestup po skaliskách k vodě ovšem ukazuje, že to asi nebude snadné. Skála je od moře tak rozedraná, že se po ní v podstatě nedá jít bosou nohou, nebo stát. Nakonec tedy potřeba vítězí nad uměleckým dojmem a končíme na naprosto konzumní písečné pláži L'Ambada. Nechápu, jak někdo na takovou pláž může dobrovolně jít. Kromě toho, že jsem se nedovedl vyhnout tomu, abych měl po chvíli písek všude, je navíc tento tak rozpálený, že se po něm nedá chodit (je to tmavý „korsický“ písek), a navíc je tam hlava na hlavě a člověk musí jít tři sta metrů vodou, aby se vůbec ponořil. Takže ani tady se nezdržíme.

Monte Cinto

Relaxační den jsme zařadili také proto, že na další den jsme plánovali vyrazit na Monte Cinto, nejvyšší horu Korsiky s vrcholem ve výšce 2.706 metrů a bylo potřeba se připravit, a to i teoreticky, protože nebylo úplně jasné, jestli a jak se tam vlastně dá dojít. Z dostupných zdrojů pak postupně vyšlo najevo, že na vrchol vedou tři cesty. Jedna ze severu, z Asca, o kterou se bez lezecké přípravy a vybavení nemá cenu pokoušet, a dvě z jihu, jedna „zleva“ od horského jezera Lac du Cinto (2289 m n.m.) a druhá „zprava“ z Refuge de l'Erco, což je příbytek na úpatí (1.667 m n.m), kde je možné bezpečně přenocovat před výstupem. Nocovat jsme tam nechtěli, ale i tak to vypadalo jako volba pro nás. Do nedalekého Lozzi (1.080 n.m.), se totiž dalo dojet autem a pak stačilo vystoupat z Lozzi na refuge a z refuge na vrchol.

Kousek pod Lozzi je navíc malé městečko Calacuccia a u něj poměrně velké jezero, takže i kdyby to neklaplo s Monte Cinto, tak by bylo kam se vypravit. Jako první postupný cíl tedy určujeme Calacuccii, mimo jiné také proto, že by tam měly být turistické informace, kde, doufám, se nám podaří zjistit podrobnosti k výšlapu.

Vyrážíme dopoledne, protože to nevypadá až tak daleko. Podle Google maps je to sedmdesát čtyři kilometrů, ale skoro hodinu a půl, což byl údaj, který jsem podcenil. Po cestě ještě nakupujeme sušenky, abychom měli alespoň nějakou energetickou zásobu. Já sice mám pocit, že toho moc nesním, ale Irena tvrdí, že se nám to může hodit. Posledních šestnáct kilometrů trasy pak vede po skále (a ve skále), se srázem na jedné straně, který je někdy chráněn kamennou zídkou, a vlastní skálou na straně druhé. Díky tomu není do poloviny zatáček vůbec vidět, takže je potřeba jet velmi opatrně. Irena raději spí, takže si ani nevychutná okamžik, kdy proti mně vyjede tahač s návěsem a musím couvat serpentýnami dolů, do výklenku ve skále, kam mě řidič tahače navigoval, aby mě mohl objet.

V Calacuccii nacházíme turistické informace, ale nevypadá to tam nějak akčně. Paní mi na otázku, zda mají nějakou mapu pro výstup na Monte Cinto, nabídne dvoustránkový malý leták, s ilustrační kresbou, kterou bych zvládl možná i já nakreslit lépe, ze které je vidět maximálně, že tam vede cesta. Prý nic jiného nemají. Ptám se jí tedy, jestli by mi mohla prodat tu mapu, co mají nalepenou na zdi a mají u ní cenu. Vytáhne novou, prý mohla. Pak se ještě ptám, jestli nemá něco detailnějšího pro přilehlé jezero, kde by byly vyznačené turistické cesty. Prý nic nemá, ale stejně tam žádné cesty nejsou.

No, neměl jsem z toho pocit, že by tady žili turistickým ruchem, ale z mapy jsem měl radost. Jednak byla poměrně detailní (1:25 000) a jednak byla nepromokavá. Z toho by si měl svaz českých turistů vzít příklad. Ty jejich mapy na jedno použití se už přežily. Každopádně, bez mapy jsem to viděl dost skepticky, ale s mapou naše šance (někam) dojít výrazně stouply. Přece jenom, GPS v mobilu je sice dobrá věc, ale jednak jsem neměl offline mapy, o signálu jsem si nedělal iluze a hlavně, žádný mobil nenahradí pořádnou papírovou mapu.

Přesouváme se tedy o kousek dál a výš do Lozzi, respektive do autokempu nad Lozzi, kde parkujeme auto, bereme si vodu a krabici sušenek a vyrážíme na refuge de l'Erco. Podle mapy by tam měla být značená cesta. A také že je. Těch, odhadem šest kilometrů na mapě, nám sice trvá vyjít dvě hodiny, ale je to po pěkné cestě. Moc lidí nepotkáváme, spíš krávy. Refuge je příbytek pro nocování, který může využít kdokoliv, kdo tam přijde, pokud tam je místo. Na GR20 jsou placené, tenhle vypadá, že je volný. Také je u něj k dispozici pitná voda. My jsme už ale dobrali vodu v pěkném potůčku, který teče okolo.

U refuge potkáváme nějaký pár, který právě dorazil, ale chystají se tam nocovat, s tím, že na vrchol se vydají druhý den brzo ráno. Odhadují, že výstup by mohl trvat tak pět hodin. To mi přijde dost, a tolik času nemáme, jsme však odhodlaní dojít kam to půjde, pojíme pár sušenek a vyrážíme.

Stoupání je možná prudší než na Bavelle, ale zase je lepší cesta, takže nám to jde celkem dobře, pokud se dá jeden a půl kilometru za dvě hodiny označit jako celkem dobře. Končíme před spárou ve skále, kterou je potřeba přelézt a jelikož to nevypadá triviálně, nechce si mi to zkoušet. Jsme asi sedm set metrů od vrcholu a čtyři sta metrů pod ním. Podle mapy tady začíná tečkovaná část výstupu, kterou mapa vysvětluje jako „těžší část trasy“. I tak si užíváme nádherný výhled do údolí, nad kterým krouží v naší výšce pár dravců. Kroužíme s nimi.

Sestup už je jednodušší a rychlejší a od refuge do Lozzi je to v podstatě pěkná procházka. Na cestě potkáváme dva býky, kteří stojí v zatáčce těsně vedle sebe, příčně na cestu, každý otočený na jinou stranu. Pronikám po levé straně, využívaje slepého úhlu, který má býk hlídající levou stranu, protože mu stíní jeho parťák stojící před ním. Po té, co je mineme, se oba synchronně otáčí o devadesát stupňů. Zjevně odhalili svůj omyl. Vracíme se na základnu, toho dne jako poslední, příjemně unavení a naladění.

Relaxace

Poslední den byl opět v duchu relaxace, po předchozím výstupu na Monte Cinto, zcela na místě. Navíc Polda s rodinou ten den odjel, takže žádný společný úkol nebyl stanoven a všichni si to tak nějak užívali. Zašli jsme na společný oběd do místní společensko-kulturně-sportovní zóny, kousek vedle v Moriani-Plage, kde byly restaurace, obchůdky a různé další atrakce. Večer jsme pak s Irenou vyrazili na vodopády, kde byli předchozí den Pavel s Danou na keších, a které Dana líčila v superlativech. Navíc byly kousek od nás.

To, co ovšem vypadalo, vzdušnou čarou na mapě, jako kousek, bylo přes půl hodiny jízdy autem celkem do kopce, v divokých serpentýnách, až k místu, kde přes silnici byla nasypaná hromada hlíny a průjezd dál byl nemožný. Pokud tedy člověk neměl terénní čtyřkolku, na kterých se tam někteří proháněli. Dana nám dala dva tipy, ale ten první, co byl níže a blíže, jsme přejeli, tak jsme pokračovali plynule na ten vyšší (Cascade de l'Ucelluline). Přístup nebyl úplně triviální, ale i tak tam bylo relativně plno, a hodně lidí se v přilehlé tůni koupalo. Než jsme tam ale vylezli, tak všichni odešli, takže jsme toho využili a také se pod vodopádem vykoupali. Po dlouhé době sladká, čistá a čerstvá voda měla povzbuzující účinek. Stejně tak výhled na moře.

Také jsme si všimli, že někdo zapomněl na větvích stromku, který rostl na skalní plošině pod tůňkou tričko a kraťasy, a pod ním mobil. Obojí jsme tam nechali. U auta jsme pak potkali nějakou slečnu jak usilovně něco hledá se psem, a protože jsme je viděli i vodopádu, zeptal jsem se jí, jestli nehledá mobil. Když přiznala, že ano, poslali jsme ji na skálu pod vodopádem.

Večer nás pak navštívila majitelka, dámskou části naší výpravy důvěrně přezdívaná babice, která si přišla stěžovat na naše stížnosti, které psala Jana pravidelně na agenturu, přes kterou jsme měli vilu zamluvenou. Normálně bych se do toho nepletl, ale protože majitelka neuměla moc dobře anglicky a jen o něco lépe německy, nakonec jsme končili u francouzštiny a v ten moment jsem přicházel na scénu já, většinou jinak zcela neinformován, takže naše hovory někdy vypadaly dost bizarně.

Například, když si začala stěžovat, že jsme si stěžovali, že se nedá chodit na pláž a já jí tvrdil, že na pláž se chodit dá, protože jsem tam sám několikrát byl, na což one prohlásila, že mne tam teda zavede, aby mi ukázala, že to jde. A tak jsme šli na pláž. Netušil jsem co, ale něco se zjevně ztratilo v překladu. Pak se vyjasnilo, že se tam tudy sice chodit dá, ale dělníci na stavbě nám říkali, že je tam průchod zakázán. Na což ona prohlásila, že si nemáme všímat dělníků a normálně tam chodit dál. Nebo, když jsme upozorňovali, že ze stavby jsou od rána slyšet stavební stroje, tak nám tvrdila, že tam probíhají jen dokončovací práce v interiéru a žádný hluk odtam nejde. A pak jsme šli kolem toho bagru... Aspoň jsem si trochu procvičil francouzštinu.

Bonifacio

Ve čtvrtek odjíždíme skoro všichni, jen Pavlovi s Danou se tam nakonec tak zalíbilo, že zůstávají do pátku. S Irenou míříme do Bonifacia, abychom se přeplavili na Sardinii. Nocleh máme v Santa Terese. Máme koupený lístek na trajekt na osmou večer, ale pokud to půjde, plánujeme ho vyměnit na pátou. V jednu přijíždíme do Bonifacia, ale budka s lístky je zavřená až do tří. Vyrážíme tedy napřed na oběd a poté na prohlídku druhé části náhorní plošiny, kterou jsme při první návštěvě nestihli. Je od tam pěkný výhled na útesy a na moře. A moře je neklidné. Jednak zjevně fouká přesně do bonifácké zátoky, takže i lodě v maríně jsou neklidné, jednak jsou už i trochu vlny (tipuji tak do dvou metrů). Předpověď hlásí vítr v bonifácké úžině kolem třiceti uzlů, ale těžko říci, jestli k tomu není potřeba připočíst bonifáckou konstantu.

V dáli vidíme loďku, která se udatně probíjí, zmítána vlnami, proti větru a zjevně míří do Bonifacia. Když se přiblíží, ukáže se, že to je trajekt, který má v pět odjíždět. To dává tušit potíže. Když se chlapíka v budce ptám, jestli nám může vyměnit lístek z osmé na pátou, tak prohlásí, že ho vyměnit musí, protože v osm žádný trajekt nepojede. Jen si říkám, co bychom dělali, kdybychom přijeli až na tu osmou.

Na trajektu si ti zkušení už lehají na záda na palubu a připravují se na vlny. Musím přiznat, že po týdnu na lodi mne tohle už nemůže rozhodit a vyplutí si užívám. Místo na Santa Teresu plujeme sice první půlku cesty na Mallorcu, ale to jen kvůli vlnám kapitán musí křižovat. Přitom pozoruji posádku trajektu, která krmí racky, kteří se v silném větru dokáží zastavit na jednom místě nad palubou. Pak mne ale začne přerušovaná slaná sprcha unavovat, a tak si jdu na chvíli zdřímnout. Což se bude posléze hodit.

Sardinie

Protože přijíždíme do Santa Teresy v předstihu a máme odhadem tak ještě dvě až tři hodiny světla, vyrážíme na Capo Testa, což je mys, pět kilometrů na západ od Santa Teresy, tvořený žulovými masivy, který sloužil už Římanům jako strategické místo, a kde se současně od nepaměti těžila žula. V tom, co zbylo, pak moře vytvořilo svým stálým působením roztodivné tvary, někdy něco připomínající, jindy fantastické. My měli příležitost to vidět navíc v momentě, kdy celou západní stranu bičovaly vlny rozbouřeného moře, podporované silným větrem. Po možná hodině lezení po balvanech se vracíme do Santa Teresy, napřed najdeme náš B&B, pak něco k snědku a jdeme spát. Venku kvílí třicet uzlů.

Druhý den je naším jediným úkolem přepravit se do Olbie, odkud pak další den ráno máme odlétat. Nocleh máme kousek na východ od Olbie směrem do ústí olbijského zálivu, nedaleko od moře v oblasti, která se jmenuje Pittulongu. Než tam ale dojedeme, zastavíme se ještě v Tempio Pausania, což je stylové kamenné městečko, nicméně jinak nijak zvlášť zajímavé, a protože se tam dlouho nezdržíme, pokračujeme v podstatě plynule na Monte Limbara, která se vypíná nedaleko a kam to vypadá, že by se dalo vyjet autem, až téměř na vrchol. Což se nám v zásadě i podaří, nicméně původní plán, dojít pěšky, bere za své, když se na vrcholu spustí déšť, silný vítr a teplota klesne na patnáct stupňů. Pozorujeme tedy okolní údolí pouze z auta a vracíme se zpět.

Cestou zpět pak ještě pozdravíme Lago del Coghinas, které je zajímavé hlavně tím, že tam je teplo, svítí slunce, a voní tráva, a pak už nabereme směr na Pittulongu. V B&B se nemůžeme dozvonit, tak se tam pokouším dovolat. Nějaká paní mi odpovídá italsky, tak jí italsky říkám, že nemluvím italsky, a jestli neumí anglicky. Prý ne, ale umí francouzsky. Výborně, tak to na ni vybalím francouzsky a ona mi odpovídá italsky. Nakonec to nějak dáme dohromady. Zvláštní, že přestože mluvila jen italsky, tak si dovedla s Irenou pěkně povykládat, a i já jsem z jejího vyprávění něco pochytil. Irena přitom mluvila nějakým obecným románským jazykem, patrně vycházejícím ze španělštiny. Člověk by neměl mít předsudky. Večer pak oficiálně zakončíme celou expedici večeří na pláži, kterou Irena objevila při odpoledním koupání, za svíček, šumění moře, a přistávajících letadel.

Druhý den ráno už stačí jen vrátit auto, což je díky tomu, že je zase sobota a změna turnusů, ještě horší, než prvně jeho převzetí, pak podat zavazadla, což je díky (dez)organizaci, kterou to easyjet řeší, také na dlouhé lokte, a nakonec, doběhnout na last call na stojánku, kde sice vyvolávají last call, ale nikoho zatím do letadla nepustili. Po startu se kocháme všemi ostrovy a zátokami, kde jsme plachtili, protože letová dráha vede přesně podél pobřeží mezi Sardinií a La Maddelenou, pak vidíme i vrcholky hor na Korsice a dokonce poznáváme cestu, kde jsme stoupali na Monte Cinto. A protože jsme se nestihli najíst, dáváme si snídani v letadle, která nakonec není tak špatná, jak by se mohlo zdát. Korunu tomu nasadí letuška, která se nás ptá, jestli nejsme Belgičani, protože se jí zdálo, že mám belgický přízvuk.

Expedice Sardinie - Korsika 2016 (Sardinie)

Na počátku roku, v posilvestrovské náladě, jsme se s kamarády rozhodli, že letos vyrazíme společně na loď. Sice jsem o tom už několik let mluvil, ale teprve letos dozrál čas k tomu, abychom to uskutečnili. Respektive k tomu, aby mužská část výpravy, získala požehnání svých drahých poloviček k účasti. Bylo to skoro novoroční předsevzetí. Jako destinace byla vybrána Korsika a jako předběžný termín konec srpna. Záměr by takový, že zatímco pánové se budou plavit na lodi a užívat si volnost moře, dámy budou trávit stejnou dobu na břehu a kochat se přírodními krásami na pevnině. Děti se rozdělí podle pohlaví - kluci na loď, holky na břeh.

Do zdravého jádra námořníků se přihlásil Polda a Pavel s Radkem a Martinem. Což dávalo už pět lidí do posádky (včetně mě) a mohli jsme zahájit organizaci. Poměrně brzo se podařilo přesvědčit i Janu, aby mohl jet i Rosťa, čímž nás už bylo šest a rozšířilo se tím i zázemí na souši, kde zůstávaly Dana, Vilma s Hankou a Petrou, a Jana s Jéňou. Abych trochu narušil jednodruhové roztřídění, přizval jsem na loď Irenu, se kterou se mi to před dvěma lety v Chorvatsku líbilo, ale na loňské Chorvatsko jsem ji nepřesvědčil, doufaje, že by se mohla nechat zlákat exotickou korsickou přírodou.

Přestože jsme organizaci začali téměř bezprostředně po novoročním rozhodnutí, nebylo dlouho jasné, odkud vlastně budeme vyplouvat a ani ve kterém termínu. Původní plán, že půjčíme loď na Korsice, vzal zasvé, když se ukázalo, že tam skoro není co, a ani kde, půjčit. Jako alternativa se pak vynořila Sardinie, kterou nám doporučovali i Zindulkovci. Když se pak i suchozemská část smířila s tím, že stráví týden místo na Korsice na Sardinii, zamluvili jsme loď na Sardinii. Nicméně, jak někdo podotkl, když už tam budeme, nebylo by možná špatné, se přece jen na tu Korsiku podívat, a tak se z původního týdenního výletu stala čtrnáctidenní dovolená, s druhým týdnem na Korsice, a to už v kompletní sestavě. A protože čtrnáct dní se nám už na konec srpna umístit nepodařilo, přeložili jsme celou akci na začátek července.

Organizace se rozjela naplno a v podstatě se nezastavila až do odjezdu. Rodiny cestovaly z Česka auty, aby celou cestu završily trajektem z Livorna do Golfo Aranci, což je malebná zátoka u ústí olbijského zálivu a já s Irenou jsme plánovali do Olbie přiletět. Protože část výpravy projevila zájem vyplout už v sobotu (kdy jsme měli přebírat loď), nakonec jsem zvolil ranní let s EasyJet, abych byl v devět ráno v Olbii a mohl co nejdříve lod převzít. Trajekt totiž také přijížděl ráno, dokonce už v sedm, a Irena měla přiletět večer.

Sardinie

1. den - vítr sílí

Přebírání lodi v maríně Cala Dei Sardi bylo jiné, než na co je člověk zvyklý z chorvatských megamarín. Jednak vlastní marína je v podstatě jen jedno molo do tvaru T, u kterého kotví všechny lodě. Výhoda je, že pokud chce člověk sehnat někoho z charterovky North Sardinia Sail (NSS), stačí se projít po molu nebo nakouknout do kanceláře. Druhak, vlastní organizace předání je jiná. Respektive, je. Takže když s Janou, které pro mne přijela na letiště, přijedeme do maríny, dostanu pořadové číslo 6, s tím, že v 11:30 se mám hlásit v kanceláři, abych udělal „byrokratickou část“ (jak mi vysvětlili předtím), abych pak následně mohl převzít loď. Měl jsem určité pochyby, jak to bude fungovat, ale skutečně, asi v 11:33 vcházím do kanceláře NSS. Podepíšu všechny smlouvy, doplatím všechny doplatky, a za to dostanu „kapitánský kufřík“, který obsahuje důležité věci jako mapy, dalekohled, kličku na otevírání nádrží s vodou a nebo korsickou národní vlajku „s černochem“, kterou bych měl vyvěsit, kdybych veplul do korsických vod. Na závěr mi sdělí, že loď by mohla být kolem půl druhé. Využívám tedy volného času a přidávám se ke zbytku výpravy, která se v mezičase dočasně usadila ve vile, kde bude první týden ubytována suchozemská část, a která je nedaleko od maríny.

Spolu pak vyrážíme na oběd do místní pizzerie, kde číšníci mluví pouze italsky a německy, což zjistí Jana náhodou, když se číšníka omylem zeptá německy. Do té doby jsme se snažili se střídavými úspěchy domlouvat anglicky. Uprostřed oběda mi volají z NSS, že loď je připravená, takže po obědě vyrážíme ve dvou autech na loď. Respektive já s Rosťou na loď a Pavel s Poldou na nákup. Z NSS mi jako osobní asistentku pro předání přidělují Danielu, která je velmi sympatická, takže je těžké se soustředit na mapy a světlice. Nicméně loď s Rosťou nakonec přece jen přebereme, drobné nedostatky si vyjasníme, naložíme proviant a v zásadě spokojení se těšíme na první vyplutí.

Máme pěknou pětačtyřicítku Sun Odyssey, se čtyřmi kajutami a dvěma záchody (jeden záchod dokonce s elektrickým splachováním, které se ovšem v průběhu plavby ukáže jako daleko méně účinné, než klasické ruční), která sice má nejlepší léta za sebou, ale je vidět, že je dobře udržovaná a na které nám fungují všechny instrumenty. Jediné, co nefunguje, ale to se ukáže až později, je ukazatel pitné vody v tanku, respektive její spotřeby. Také nefunguje ukazatel stavu baterie motoru, ale kdo by ten potřeboval, že.

Šéf maríny nám ovšem radí, abychom raději nevyjížděli. Sice nefouká až zas tolik, aby se nedalo vyplout, nicméně podle něj, vítr má ještě sílit, a navíc na volném moři bude ještě silnější. Nakonec tedy v sobotu nevyplouváme, přestože k večeru vítr upadá, s tím, že do druhého dne do večera by se měl vítr utišit, a že bychom mohli tedy vyplout v neděli odpoledne nebo večer. V maríně je slyšet ze všech stran čeština, a když pak potkám (jiného) Pavla, se kterým jsem byl loni v La Manche, tak mi potvrdí, že ve stejném termínu tam Zindulka organizuje nějakou firemní regatu. Dokonce mě do ní omylem strčili, když objednávali lodě, takže v maríně měli trochu chaos v tom, kam vlastně patřím.

Do večera se tedy nic zásadního nestane a večer pak vyrazíme s (naším) Pavlem na letiště vyzvednout Irenu a zpátky to vezmeme kolem Auchanu, který je výjimečně jednou za rok, zrovna ten den, otevřen až do půlnoci, abychom tam dokoupili věci, které byly potřeba, ale na loď je nikdo nedovezl, protože jsem k tomu výslovně nevyzval (utěrky, houbičky, jar, pytlíky do koše), a jiné věci, které se mohly hodit, ale nikoho nenapadlo je koupit (víno, klobása).

2. den - vítr pořád sílí

Druhý den sledujeme netrpělivě vítr a s námi možná polovina zbylých lodí. Když se odpoledne zdá, že by mohl začít ustávat, vyrážíme na moře. Předtím si ale ještě dáme jedno cvičné přistání v maríně, aby si posádka zvykala, při kterém nás zachraňují ještě náhodní kolemjdoucí ze břehu, a při kterém si zopakuji, že vítr z boku, byť by šel jen nepatrně, není radno podceňovat. Zvlášť když fouká kolem dvaceti uzlů. Pak ještě dotankujeme vodu a můžeme vyrazit.

Podle předpovědi má foukat něco přes dvacet, v nárazech kolem třiceti. Míříme na sever, k souostroví La Maddalena, Ovšem, nezdá se, že by vítr ustával. Právě naopak. Původně refované plachty ještě více refujeme, až nám nezbyde jen malý cípek hlavasky. V té chvíli fouká už kolem čtyřiceti uzlů a přestože nejsou nějak velké vlny, část posádky začíná být zádumčivá. Je jasné, že na nějaký jachting už to nevypadá, takže nabíráme směr do nejbližší zátoky, která je shodou okolností přesně proti větru. Vítr stoupá na pětačtyřicet. Zasouváme poslední kousek hlavasky do stěžně, a byť vypadala, že ničemu nepomáhala, po jejím sbalení loď viditelně zrychlila. Přesto máme skoro tři tisíce otáček na motoru, abychom se proti větru vůbec pohnuli. Posádka hlásí, že v poryvech se vítr přehoupl přes padesát uzlů. Přemýšlím, jestli nám ten budík nepřidává.

Po více než hodinovém boji se živlem, který svádí u kormidla hlavně Martin s Poldovou a Rosťovou pomocí, a který já kontroluji ze suchého podpalubí, protože mne téměř nepřetržitá vodorovná sprcha, která panuje na palubě, neláká, doplouváme do zátoky Gulfo Pevero, která je zhruba pět mil vzdušnou čarou od naší domovské maríny. No, moc daleko jsme nedojeli, ale zato jsme si to užili. Kotvíme tam, kde to nejméně fouká a připravujeme se na noc. Chci vyhlásit hlídky, ale vida, že k půlnoci se vítr přece jen uklidňuje, a vida také vyčerpanou posádku, nakonec od tohoto záměru upouštím. Kdybychom se utrhli, tak stejně odplujeme na moře. Pro jistotu ale nastavím hlídání polohy lodi na mobilu, a nakonec všichni usínáme spánkem zaslouženým.

3. den - rodinný výlet

Ráno už podle předpovědi moc nefouká, takže využíváme klidných podmínek, k pohodové přeplavbě na motor do zhruba osm mil vzdálené zátoky a maríny Cala Bitta, kde hodláme nabrat na loď suchozemskou část naší výpravy, která bydlí ve vile nedaleko od maríny a která projevila zájem se na lodi také jednou svézt. Zkouším novinku a volám do maríny vysílačkou, jestli tam můžeme přistát, abychom nabrali posádku. Odpovídají mi italsky, ale chápu z toho, že můžeme. Aby taky ne, když je přední molo celé holé. Podle pilotu postavili tuhle marínu jako obslužnou pro luxusní rekreační komplexy, které měly vyrůst na pevnině, ale nějak k tomu růstu nakonec nedošlo, a tak tam zbyla jen ta marína.

Nabereme zbytek výpravy, a plně naložení, v počtu 13 osob (včetně Jéni), přeplouváme na necelé čtyři míle vzdálený ostrov Caprera, který patří do souostroví La Maddalena, do zátoky Porto Palma, která je zjevně vhodná ke koupání a kotvení.

Nutno zmínit, že celé arcipelago La Maddalena je chráněná oblast, která se podle míry ochrany uvnitř ještě rozděluje na zóny MA a MB. Zóna MB v podstatě kopíruje pobřeží ostrovů do vzdálenosti 300 metrů do moře. V zóně MB se může kotvit jen na místech, kde neroste mořská tráva (Posidonia Oceanica) a v sezóně se v zónách MB nesmí kotvit po setmění. To samé platí pro stání na bójkách. Do zóny MA se v podstatě nesmí vůbec - ani projíždět. Překvapivě, zóny MA jsou i kolem ostrovů, které nepatří vyloženě do oblasti kolem La Maddaleny.

V zátoce Porto Palma se koupeme, piknikujeme, kupujeme si od projíždějící lodi se zmrzlinou Magnum za šest babek a užíváme si čisté a klidné moře. V předvečer pak vyrážíme zpět do Cala Bitta, abychom vrátili suchozemskou část na pevninu. Cestou tam a i cestou zpět nám i trochu foukne, takže vytáhneme plachty a posádka může předvést, jak se v mezičase zocelila. Tentokrát už do maríny vysílačkou nevolám (vida, že se tam od rána nic nezměnilo, a pořád je tam stejně prázdno), ale když přistaneme, hned přijde chlapík a poradí mi, že mám vždy před připlutím do maríny vysílačkou zavolat na kanálu VHF 9, je to prý dobrý zvyk. Beru si tedy ponaučení pro příště.

V maríně pak dobereme vodu, při které se Pavel seznámí s obsluhou maríny, a kterou svým vyjednavačským umem přiměje k tomu, aby nám prodali vodu v ceně dvanácti babek jen za devět, ale vystavili k tomu doklad na dvanáct. Protože Cala Bitta není nic, kde by člověk chtěl dlouho zůstávat, pro přespání se ještě trochu posuneme o nějakých jedenáct mil po pobřeží, do komorní zátoky Porto Puddu, kde kotvíme na pěti metrech, kousek od pláže.

4. den - Bonifacio

Na Bonifacio jsem se těšil od té doby, co jsem věděl, že budeme v oblasti, takže jakmile se naskytla příležitost, zamířili jsme tam. Chvíli jsme motorovali, ale podle zásady, že v bonifácké úžině vždycky fouká, i na plachty došlo. Příjezd do Bonifacia je úchvatný a zvlášť, když tam člověk přijíždí na malé lodi, může si vychutnat majestátnost útesů otevřených do moře a stejně tak bonifáckou zátoku, která je dlouhým úzkým průsmykem, na jehož jedné straně stojí ve skále město a na druhé jsou v malých zátokách kotviště pro lodě.

Nebylo mi úplně jasné, kam zakotvit, tak jsem se držel osvědčeného postupu, napřed to celé projet a třeba se něco vyvrbí. A na konci zátoky, před marínou, se skutečně vyvrbil mladík na člunu, který nás navedl až do maríny, v podstatě k poslednímu molu, které bylo pro náš typ lodě. Schválně jsem si to změřil na mapě, podle které to vypadá, že vzdálenost mezi protějšími moly našeho bazénu, u kterých se stálo na mooringová lana (tak jak to známe z Chorvatska), byla 135 stop. Když tak proti sobě zaparkovali dvě pětačtyřicítky, zbývalo tam tak akorát místo ještě na jednu mezi ně, a to nepočítám mooringy, které se táhly napříč bazénem z jedné strany na druhou.

Do toho jsem nacouvával. Naštěstí jsem měl stání vedle na straně blíž k výjezdu volné, i tak ale bylo otáčení, před naproti stojícím katamaránem, který trochu „přesahoval“, poměrně hodinářská práce. Když jsem chlapíkovi na břehu řekl, že tam nocovat nebudeme, ale zdržíme se tak na čtyři hoďky, tak velkoryse prohlásil, že to je v pohodě, a že se ani nemusíme nikde hlásit. Vyrazili jsme tedy do víru Bonifacia, nejprve na jídlo a posléze na prohlídku, s tím, že se sejdeme na lodi zase v pět odpoledne, abychom ještě stihli někam do večera doplout. Původní záměr, dát si k pozdnímu obědu v nějaké dobré restauraci nějakou místní specialitu, vzal za své, když jsme se nemohli dohodnout, která je dobrá restaurace, a co je místní specialita. Nakonec jsme tedy skončili v bufetu, kde si polovina dala sendviče, Rosťa nic, Irena salát a já mušle. Tolik tedy k místní specialitě v dobré restauraci.

Pak jsme vyrazili na prohlídku, ale protože se čas už chýlil, stačili jsme s Irenou už jen rychle projít tam a zpět cíp Bonifacia, který stojí na útesu „napravo“ od hlavní cesty, která nahoru na útes od přístavu vede. Rosťa se někam ztratil a Polda s Pavlem a kluky vyrazili někam na keše. V pět jsem byl u lodi první, ovšem za cenu, že jsem někde ztratil Irenu, doufaje, že najde cestu zpět. Našla zbytek výpravy.

V mezičase ovšem přistála druhá pětačtyřicítka i na našem pravoboku a vypadalo to, že vyplutí bude ještě méně triviální, než přistání. Stáli jsme tam totiž v úplně plném bazénu, těsně na fendry, a šikmo ve směru výjezdu navíc z druhé strany katamarán, který přečuhoval. Nicméně, nocovat jsme v Bonifaciu nechtěli, takže jsem dal pokyn k vyplutí. Chlapík z německé lodi nalevo, se kterým se Irena v mezičase seznámila, jen suše prohlásil, že vyplutí bude „tricky“, s čímž jsem nemohl nesouhlasit. Posádka z běloruské lodi napravo, se kterou se zase seznámil Pavel s Poldou, a které se líbila naše pruhovaná trika, se zajímala pro změnu kam jedeme, a kde budeme spát. V zásadě nám ale všichni fandili.

Začal jsem se vysouvat z mezery mezi sousedními loděmi, jak mi to natlačené fendry dovolovaly, a když byla skoro půlka lodě venku, přijeli najednou tři chlapíci z maríny na gumáku, že rozhodně nemám vyjíždět, protože se blíží „big boat“ a musím počkat až přejede. Takže jsme tam stáli do půlky venku z řady, ale pořád ještě dost na těsno, aby nás v poloze držely fendry, o které jsme se o vedlejší lodě opírali. Mohli jsme aspoň ještě trochu pokonverzovat.

Když už to trvalo poměrně dlouho, a zdálo se nám, že máme už jet, provedl jsem manévr, o kterém jsem do té doby ani netušil, že jde, vytočil loď ze škvíry, a jal se opustit bazén, když se najednou objevili znovu chlapci v gumáku, s tím, že máme počkat. A pak jsem uviděl konečně ten „big boat“. A pochopil jsem, že fakt vyplout nemohu. Do maríny, úplně dozadu, couvala mohutná několikapatrová jachta, která zabírala celou plavební dráhu. Protože trochu foukalo, mohl jsem si procvičit další dovednost, jak udržet loď na místě, když se člověk může pohybovat jen v jednom směru a fouká mu přitom zboku. To už o nás věděly všechny lodě v bazénu.

Nakonec i „big boat“ přejel a my konečně vyjeli do zátoky, ve které ale bylo pořád dost rušno, takže jsem byl stále ve střehu. Někde v půlce se k nám najednou začala z boku blížit na kolizním kurzu poměrně velká plachetnice jménem Ancares, která právě odrazila a chtěla se zařadit do plavební dráhy ladným obloukem. To, že na konci jejich ladného oblouku jsme byli my, jim zjevně nevadilo. Ani chlapíkovi u kormidla, ani slečnám na přídi, které nás celou dobu pozorovaly. Napřed jsem měl zato, že se chtějí zařadit za nás, ale když už to vypadalo na srážku, tak mi nezbylo, než na ně nedůstojně zařvat. Naštěstí nám „pohladili“ svojí kotvou na přídi jen náš záďový koš a kromě skřípání kovu ke škodě nedošlo. Pak stačilo ještě minout loď v protisměru, ke které jsem se dostal skoro až na fendry, když jsem uhýbal Ancaresu, a byli jsme z největšího mumraje venku. U ústí zátoky jsem pak dal kormidlo Pavlovi a šel si dát panáka.

Zbytek cesty do zátoky Sant'Manza na Korsice už byl na motor, protože vítr úplně opadl, takže jsem se věnoval jen stanovování kurzu a užíval si poklidnou plavbu až do zátoky, která měla přes míli na šířku a skoro tři na délku a ve které uprostřed byla jediná „kotevní bóje“. Když jsem tu bóji viděl, pochopil jsem, že víc by se jich tam už nevešlo. Nebo spíš lodí, které na takových bójích kotví. My to však dali normálně na kotvu.

5. den - motýlek

Po kotvení na Korsice se vracíme zpět na Sardinii a bereme to rovnou kolem Ile Cavallo, o kterém v pilotu píší, že se tam raději nemáme přibližovat, natož pak zkusit zakotvit, protože ostrov je soukromý a majitelé si nepřejí, aby tam veřejnost jezdila. Tomu údajně také pomáhají gumové čluny obsazené agresivními strážci, které usměrňují lodě, které by tam „zabloudily“. Tak se tam ani nepřibližujeme. Následně pak míjíme i neobydlený Ile Lavezzi, který je hned vedle (byť je to spíš takový shluk skalisek, než souvislý ostrov) a protože začne trochu foukat, rozhodneme se vyzkoušet motýla. Na motýla to sice moc nejede, protože jachta vedle nás, se kterou závodíme, a která jede jen na genu, nám po čase ujede, ale zato se nám podaří nechtěná halza.

Naštěstí to odnesu jen já, který, ač vyzbrojen rukavicemi, jsem odvazoval kontraotěž ráhna, a když došlo na nečekanou halzu, tak při pokusu chránit si obličej a hlavu, jsem držel otěž déle, než bylo záhodno. Mám spálené nejen rukavice (poprvé jsem je vytáhl), ale také konečky dvou prstů (poprvé jsem na zkoušku vytáhl rukavice s nechráněnými konečky). No nic, zdá se, že do konce týdne si za lana už moc nezatahám. Bezprostřední dezinfekci provádím speciální edicí koňaku Rémy Martin (Sklep 16), který je pro podobné účely první pomoci výhodně uložen ve stolku v kokpitu, a který se osvědčil už den předem v Bonifaciu.

Následně pak kotvíme v malebné zátoce u ostrova Santa Maria, stejného jména, kousek od izolovaného nebezpečí a pozorujeme turistický ruch. Kolem nás proudí lodi plné turistů do a ze zátoky, které se umně proplétají mezi kotvícími jachtami. My se v mezičase koupeme, užíváme si čistého moře a výborné klobásy, kterou jsme koupili první den v Auchanu, a která v mezičase, na záchodě, pěkně dozrála. Záchod bylo jediné místo, kam jsem ji mohl, pro její silnou vůni, pověsit.

Moc se nám ze zátoky nechce, ale jsme v zóně MB a je jasné, že do večera se musíme uklidit někam na pevninu (tedy na hlavní ostrov Sardinie). A protože pěkně fouká vyrážíme oklikou, kolem ostrovů přímo naproti. Když se ovšem po více než hodině dostaneme skoro na stejné místo, ze kterého jsem vyjeli, fouká zase už moc, a nemá cenu dál pokoušet štěstí s plachtami, navíc to máme dále jen na čistou stoupačku. Současně ověřujeme teorii o bonifácké konstantě - která je v našem případě kolem patnácti uzlů, a kterou je potřeba speciálním způsobem přičíst k předpovědi. Například, když předpověď říká, že bude foukat třiadvacet, s nárazy kolem třiceti, bude ve skutečnosti foukat čtyřicet.

Takže nakonec to je na motor až do zátoky Porto Liscia, která je hned vedle Porto Puddu, kde jsem stáli druhý den plavby. Kotvíme sice na šestnácti metrech, ale to nám nevadí, protože máme šedesát metrů řetězu. Sice trochu fouká, ale to nám taky nevadí, protože fouká od břehu do moře. S námi tam v padesátimetrových rozestupech kotví pár dalších lodí.

6. den - La Maddalena

Předposlední den se konečně také dostáváme k tomu, abychom se podívali na La Maddalenu, tím myslím „hlavní město“, na hlavním ostrově celého souostroví. Plánujeme krátkou zastávku, na nákup, na dočerpání vody, a pokud k tomu budou podmínky, tak i na prohlídku ostrova. Podle pilota mi vychází, že nejlepší bude jet do starého přístavu Cala Gavetta, který se ale teď jmenuje Porto Mercantile. Má to být blízko do města a komornější. Přijíždíme tam ještě před polednem. Volám vysílačkou na kanále VHF 9 „Porto Mercantile“, ale nikdo se mi neozývá. Po zkušenosti z Cala Bitta si netroufnu tam natvrdo vjet a proto zkouším ještě telefon, který najdu na internetu. Dovolám se dokonce, a někdo mi na druhém konci potvrdí, že tam můžeme zajet, dokonce na dvě hodiny zdarma. Jedeme tedy do maríny, podle pravidla, napřed si to celé projet a třeba se něco vyvrbí.

Ještě než se ale stihneme otočit, objeví se dva chlapíci na gumáku a vyhodí nás ven. Prý, ať si stoupneme zvenku. Teda doufám, že to říkali, mluvili italsky, i když jsme jim anglicky říkal, že jsem někomu volal, a že nám dovolili tam zajet. Prý nemám komu co volat, jen jim. Oni tam totiž pracují. Při výjezdu také zjišťuji svoji osudovou chybu. Marína se měla volat na kanále VHF 72, což bylo napsáno na velké tabuli u vjezdu. Proto nám nikdo neodpovídal.

Když se mi podaří přistát zvenku (ne, že by zrovna nějak foukalo, ale rozteče pacholat a umístění mooringu nějak neodpovídaly velikosti naší lodi), přijde ten samý chlapík, co byl prvně na člunu, s tím, že tam můžeme stát jen hodinu, a ať si stoupneme bokem, že mooringy jsou padesátimetrová lana pro velké lodě. A nezapomene zdůraznit, že tam pracuje. Řeknu mu, že si jen dobereme vodu a nakoupíme, což akceptuje s tím, že někdo musí být pořád na lodi, protože čeká velkou loď, která tam bude kotvit. A obligátně dodá, že on tam pracuje. Přemýšlím, jestli v italštině má tahle fráze nějaký zvláštní význam, který se překladem do angličtiny vytrácí.

Vyšleme tedy část posádky na nákupy a s Poldou a Martinem převazujeme loď, a to rovnou několikrát, protože se mi pořád něco nezdá. Chlapík z maríny měl přece jen v jedné věci pravdu. To mooringové lano nebylo na naši loď. Nicméně, to bylo asi tak všechno, co jsem si chtěl o něm pamatovat, a stejně tak opadla jakákoliv touha se tam zdržovat déle, než bylo nezbytně nutné. Navíc nechutně peklo.

Protože ostatní se nabažili města při nákupech, nakonec jednohlasně volíme útěk, do romantické zátoky Cala Capo Ferrari, která je přesně na opačné straně ostrova, kde, jak je už dobrou tradicí, se koupeme, šnorchlujeme, piknikujeme a jinak reflektujeme krásy moře. Pak to kolem ostrova otáčíme dál, obeplouváme i již známou Capreru a míříme k „pevnině“. V průběhu také domlouváme se suchozemskou částí výměnu části posádky. Kluci by se chtěli jít dívat na finále ve fotbalu a Petra by se zase chtěla svézt na lodi. Navrhuji za tím účelem touch down v Cala Bitta. Nakonec ale suchozemci od této varianty odstupují, takže se už nikde nezastavujeme a pokračujeme do zátoky Liscia Di Vacca, která uzavírá ze severu Porto Cervo.

V pilotu sice píší, že je lepší Porto Cervo navštívit mimo sezónu, kdy by tam měly být ceny dostupné i pro nemilionáře, ale to nás nemůže odradit. Hoši doufají, že najdou nějakou hospodu, nebo bar na břehu, kde by mohli finále sledovat. Pavel jede s nimi, aby na ně dohlédl a s Pavlem jede Irena, aby na to nebyl sám. Za tím účelem také poprvé od začátku plavby spustíme na vodu gumák. A to jsem je musel v maríně při přebírání lodi přesvědčovat, že nechci závěsný motor. Napřed si nejsme jistí, zda se výpravě na gumáku podaří dosáhnout cíle, protože se chvíli po prvním výsadku vracejí ke člunu a nasedají, ale pak nám mizí v dáli směrem k hlavní obydlené části, takže počítáme, že asi ví, co dělají, a když se ani po delší době nevrací, věříme, že našli svůj cíl. S Rosťou a Poldou vychutnáváme poslední noc na moři, západ slunce, světla na pobřeží a další atrakce, které stání v zátoce nabízí. Podle toho, jak se vrátila výprava za fotbalem bych řekl, že poslední noc se po všech stránkách vydařila.

7. den - delfínci

Poslední den už improvizujeme a protože máme, zdá se, celkem dost času, necháme se navnadit Poldou na návštěvu ústí olbijské zátoky, kde údajně, když připlouval trajektem, viděl delfíny. Protože jsme zatím žádné delfíny neviděli, rozhodneme se dát Poldovi šanci, a vyrážíme na Olbii. Míjíme zátoku s naší marínou, kam se pak budeme muset vrátit, a plujeme dál na jih, kolem majestátného Capo Figari a točíme na Golfo Aranci, nicméně zastavujeme ještě před ní, u malého ostrova Isola di Figarolo, v jehož závětří už kotví další lodě. No, není to tam taková pohoda jako v zátokách, kde jsme stávali předtím, ale co bychom pro delfíny neudělali. Navíc, vykoupat, nebo vypít láhev dobrého růžového, se tam dá taky.

Když se ovšem ani po několika hodinách neobjeví ani avizovaní delfíni, ani nic jiného, vzdáváme to, vytahujeme kotvu, obkroužíme ostrůvek i Capo Figari pro změnu ze druhého směru, a protože přestává foukat roztáčíme motor a směřujeme zpátky, tentokrát už skutečně „domů“ do Cala Dei Sardi. Přitom spekulujeme, kolik toho Polda na trajektu noc před přistáním vypil. Čeká nás však ještě jeden úkol. Musíme dotankovat, ale to by nemusel být problém, protože pumpa je hned ve vedlejší maríně v Portiscu, která je od té naší coby kamenem dohodil. Po cestě se navíc ještě trochu rozfouká, takže si zakřižujeme, a když se blížíme k pumpě, tak už fouká tak silně, že balíme plachty v předstihu, abychom se pak zařadili do fronty.

Napřed to vypadá, že tam čeká pár lodí a půjde to rychle. Pak to vypadá, že přesto, že tam čeká pár lodí, tak to půjde pomalu, a nakonec to vlastně docela rychle uteklo. Po loňské blamáži na pumpě v Chorvatsku, tentokrát neponechám nic náhodě a nic zvláštního se nestane. Pak už stačí jen přeplout posledních pár set metrů do naší maríny a jsme doma. A protože tam ani není nával, předáváme loď bez problémů hned po přistání. Využíváme svérázného zázemí maríny (sprchy a záchody zamykané pohybovým čidlem, které je potřeba neustálým pohybem udržovat v zamknutém stavu - což například na záchodě může být výzva) a usínáme poslední noc na lodi s tím, že druhý den, do osmi hodin ráno, ji máme opustit. Tím tématicky končí část na Sardinii a druhý den nás čeká druhá část expedice - Korsika, byť se tam musíme napřed dopravit.

Fotky: Polda (1, 11, 13, 15-19), Pavel (2, 3, 5-7)