9. dubna 2012

Velikonoce s IKEOU

Zjistil jsem, že mi přece jenom něco chybí. Třeba sobotní velikonoční mše u Salvátora. Ta mše měla svou atmosféru, přestože jsem míval pocit, že většina přítomných si "zašla na Halíka". Chorál v plném kostele za tradičního doprovodu Stivínovy flétny dokázal člověka motivovat k duchovní aktivitě. A navíc mám k tomu kostelu silné pouto. Tak to všechno teď nemám. Mohl jsem sice meditovat i bez Halíka, mše a všech ostatních náležitostí, ale nějak mi to letos uniklo. Řekl jsem si tedy, že k tomu přistoupím pragmaticky a aspoň ty tři volné dny využiji pracovně.

V mém kuchyňském koutě se totiž na mne už nějakou dobu směje sporák a kolem něj pusto. Ne že bych neměl v plánu jej doplnit o další kamarády, ale chtělo to víkend. A také promyslet co a jak. Během týdne jsem tedy po večerech vždy strávil pár romantických chvil u hrnku s čajem, metrem a katalogem IKEA a snažil se přijít na to, "kam s ním". A před Velikonocemi to pomalu dozrálo. Protože jsem si ale byl jist, že to na první pokus nedám, jednak proto, že některé rozměry nebyly dopředu úplně dané a jednak proto, že jsem věděl, že barvu podle Internetu nevyberu, vypravil jsem se v sobotu do IKEI s tím, že zkusím rozseknout tu barvu a pak koupím tři skřínky (v původním plánu jsem jich měl pět, ale říkal jsem si, že bude lepší začít se třemi, které navíc dávaly možnost vyzkoušet více různých kombinací, a pak se případně vydat dokoupit další dvě, pokud budou potřeba a pokud už budu vědět přesně, jaké chci).

Dopoledne jsem optimisticky nasedl do auta, neboť poslední zkušenost vybízela k myšlenkám na to, že v poledne budu zpátky, abych po cestě zjistil, že poslední oprava dveří, která mě stála 140 babek, problém s táhnutím kolem okna nevyřešila. Druhá věc, která mne zaskočila, že v sobotu byl zacpaný i periferik a tak jsem se do IKEI dostal až kolem poledne. Pak jsem se pro změnu zasekl na výběru barvy dvířek, protože se mi nelíbila ani jedna, navíc jsem byl také trochu omezen tím, že jediný kus nábytku, který v kuchyni je, je dřez se skřínkou z bílé dřevotřísky. Když jsem pak konečně vybral nějakou barvu, čekal jsem pro změnu, až se mne ujme nějaký prodavač. Po konverzaci, ve které jsem si trochu pletl sokl a pracovní desku (což zní francouzsky dost podobně) se mi nakonec podařilo se s prodavačkou domluvit. Ale byly už skoro tři a měl jsem hlad. Rozhodl jsem tedy vyzkoušet IKEA restauraci (o které vím, že např. v Brně je populární). Byl jsem ovšem už tak vyhladovělý, že bych snědl cokoliv a tak test rozhodně nebyl objektivní. Pak se ještě ukázalo, že se tou dobou rozhodlo si koupit kuchyň asi víc lidí, strávil jsem proto další skoro hodinu v depu a doma jsem byl jako na koni kolem páté.

Nebudu popisovat, že přenášení věcí z auta do výtahu a z výtahu do bytu taky není hned, takže jsem nakonec stihl ještě skočit do Auchanu těsně před zavíračkou, abych měl aspoň něco k jídlu (když už budou ještě ty dva dny). Zároveň jsem si chtěl koupit baterku do napěťové zkoušečky zásuvek, která mi po 10 letech došla. Zkusil jsem cvičně svého oblíbeného hodináře, který sídlí ve stejném obchodním centru jako Auchan a který mi zatím vždy pomohl, byť mi zatím nikdy nic neprodal. Ani tentokrát nezklamal. Když jsem mu ukázal baterku, tak si ji prohlédl, napsal mi na papírek její označení a další dvě jiná (ovšem ekvivalentní) a poslal mě do novinového stánku o patro níž. Tam jsem baterku znovu vytáhl, ale prodavač zjevně měl problémy se čtením, tak jsem mu ukázal papírek, který už přečetl hravě, skoro, jako by na písmo svého kolegy hodináře byl už zvyklý, vytáhl krabici od bot, ve které měl hromadu různých baterek a začal hledat něco, co by se blížilo alespoň jednomu z těch označení od hodináře. A nakonec ji i našel.

V neděli ráno jsem se s písní na rtech pustil do skládání skříněk. První zklamání přišlo, když jsem zjistil, že jsem koupil o jednu sadu pantů méně. S tím se ovšem dalo počkat. S čím se ovšem už počkat nedalo, když jsem při skládání třetí skřínky zjistil, že mi chybí dva malé, ale důležité díly korpusu. Zrovna, když jsem si začal libovat jak mi to začíná jít od ruky. No nic. Další návštěva oddělení kuchyní ovšem byla o poznání rychlejší, protože jsem si celý seznam připravil předem (rozhodl jsem se dokoupit ještě jednu skřínku, sokly, chybějící panty, a pár dalších blbostí), a tak mi tam jen na místě doplnili ty věci, které z Internetu nevyjely a které bylo potřeba vyzvednout v depu. A protože i tam bylo méně lidí, nakonec jsem byl doma skoro dřív než v sobotu. Stihl jsem přitom znovu i oběd v restauraci IKEA. Pro jistotu jsem si ale nedával to samé, co měli den předtím.

Po složení korpusů skříněk jsem se ovšem zasekl podruhé. Chyběly mi vruty na přichycení nohou. Ty nohy samy o sobě jsou dost vachrlaté, a když se navíc zastrčí do nástavce, který drží v korpusu silou vůle, nepovažuji to za dostatečně robustní. Pár jsem jsi měl, ale ne dost. No nic, řekl jsem si, příští týden vyrazím někam pro vruty. IKEA totiž v pondělí měla zavřeno. Ne tak ovšem Castorama. Minimálně ta, která je na La Défense. Nákupní centrum Les 4 temps má výjimečně otevřeno i ve státní svátek. Koupil jsem si tedy vruty a bagety, které mi mezitím došly. A abych se trochu procvičil, tak jsem si tam zajel autem. Pak jsem doma přišrouboval nohy a zjistil že se to pořád celkem viklá.  A tím také skončil. Další etapa, osazení šuplíků, dvířek a případně soklů a krycích desek, mne čeká zase někdy jindy. Kdy to ale bude netuším, protože příštích pár víkendů už mám v podstatě obsazených.

1. dubna 2012

Sám sobě holičem

Ten název sice zní divně, ale kdybych napsal "sám sobě kadeřníkem", měl bych z toho zase divný pocit. Takže nakonec došlo na lámání chleba, ale napřed ještě jednu novinku. A před ní ještě malou vsuvku. Poté, co jsem dopsal předchozí příspěvek, složila mne nějaká rýmička. Původně jsem myslel, že jsem jen unavený (což po odstrašující zpáteční cestě s Lufthansou nebylo nečekané), tak jsem si vzal v pondělí volno. V úterý v práci jsem ovšem nepookřál a ve středu už jsem byl kompletně vyřízen. Rýmička se změnila na prudkou rýmu s obligátní migrénou. Takže nezbylo, než jít ve čtvrtek ke svému oblíbenému doktorovi a kromě diskuse, gramatických a morfologických rozdílů mezi češtinou, polštinou a francouzštinou, probrat také můj zdravotní stav. Ten se nakonec vyřešil sám minulý víkend, takže v pondělí jsem byl opět v práci a tentokrát už skutečně jenom unaven. A také bez hlasu, což bylo zvláštní tím, že jsem si toho předtím nevšiml. Asi proto, že jsem nepotřeboval mluvit.

A teď ta novinka. Mám sporák. Koupil jsem ho od kolegy za 50 babek. Údajně ho používal jen pár měsíců před asi třemi lety, než se přestěhoval. Pak jej nechal u rodičů v garáži, kdyby se náhodou něco někde šustlo, ale protože se nikde nic nešustlo, tak tam ten sporák akorát ležel a sloužil jako odkládací prostor. Je tedy skoro jako nový. Jen škoda, že ho kolega před těmi třemi lety po poslední večeři neumyl. Na druhou stranu, co by člověk chtěl za 50 babek. S mojí hi-tech sestavou, co mám v Praze, se to sice srovnat nedá, ale ... nebudu se opakovat ... navíc ta sestava v Praze byla taky výrazně dražší. A je fakt, že na to, abych si ohřál fazole Heinz, nebo si příležitostně upekl tarte Tatin, nepotřebuji až takový hi-tech.

Kromě pár hodin strávených odstraňováním zbytků byla s instalací sporáku spojená ještě jedna věc. Potřeboval jsem koupit kabel, abych si ten sporák mohl připojit (speciální zásuvku na sporák mám). V Praze bych šel do elektra (což už moc vidět není), nebo do Hornbachu, Bauhausu nebo podobného kutilského obchodu. A naštěstí podobné obchody tady mají taky, jen se jinak jmenují. Zjevně vlna německých řetězců "pro váš dům, byt a zahradu" postupuje pouze na východ.

Takže jsem se v týdnu vydal do obchodu, který se jmenuje Castorama. Což sice zní divně, ale vypadá to dost podobně jako Hornbach, byť je to možná o něco menší. Shodou okolností, ten obchod, který jsem si vybral, byl na La Défense, což je jednak administrativní čtvrt, ale také zastávka metra, RER a nebo tramvaje T2 (která shodou okolností projíždí kolem mého domu). Jinak je to asi trochu z ruky, ale možnost vrátit se zpátky tramvají mě zaujala. La Défense je známá asi hlavně díky svému hranatému "oblouku" (Grande Arch), který jsem ovšem neviděl, protože jsem se celou dobu pohyboval výhradně v budovách nákupního centra Les 4 Temps  (což by se dalo přeložit jako "čtyři roční období"), kde také sídlí Castorama. Při zpáteční cestě jsem pak byl docela překvapen, že kolem tramvaje jsou poměrně malebné domy v různých architektonických stylech. Mám v plánu to prozkoumat pořádně až se naskytne další příležitost.

Další důsledek toho, že mám sporák je také to, že si mohu konečně začít plánovat kuchyň a tím pádem i řešit ledničku, která mi začíná trochu chybět. Původní řešení, s krabicí z Amazonu na balkóně, vzalo za své ve chvíli, kdy se denní teploty přehouply přes kritickou mez až na 20 až 25 stupňů (a v noci neklesly pod 15). Je fakt, že od té doby se trochu ochladilo, ale dlouhodobé skladování čehokoliv venku už nepřichází v úvahu. Byť jsem měl pocit, že pár sýrům, které jsem tam přece jenom nechal, ty vyšší teploty nijak neuškodily a ani šunka se nijak objektivně nezměnila. Testovat to nějak cíleně ovšem nehodlám.

Problém s ledničkou je totiž spíš problém s místem. Není ho tu mnoho a tak, pokud by se například ledničku dalo strčit pod dřez (místo myčky), nebo nějak jinak "udat", ušetřilo by to místo. Ale kvůli tomu je potřeba promyslet, kde co a jak bude, protože třeba právě teď jsem zjistil, že pokud bych dal ledničku pod dřez, nemohl bych mít sporák vedle v rohu. Ještě nějaký ten oříšek v tom tedy bude. Vzpomínám si, že v Praze jsem neměl kuchyň skoro tři čtvrtě roku (byť lednička tam byla provizorně zapojená dřív). A také si vybavuji, jak mě začalo rušit, když jsem tu ledničku zapojil.

S tím jak se oteplilo ovšem také přišel další problém - kam k holiči? Přesto, že jsem se už nějakou dobu nenápadně pídil po cenách a dostupnosti, předběžné výsledky průzkumu byly znepokojující. Vypadalo to, že pod 20 babek za stříhání se nedostanu. Minule jsem to zbaběle řešil tak, že jsem se nechal ostříhat v Praze, ale tohle zjevně nebyl dlouhodobě udržitelný postup. A za 20 babek už se dá užít větší sranda, než 20 minut u holiče. Průzkum v práci žádný zádrhel neodhalil, protože kromě jednoho kolegy všichni svorně přiznali, že k holiči (kadeřnici) nechodí a stříhají se sami.

Což byl poslední moment, který jsem potřeboval k tomu, abych se rozhodl. Když to dokázala Demi Moore v G.I.Jane, tak proč ne já. (Dlužno ovšem podotknout, že Demi Moore tam toho dokázala víc, třeba kliky na jedné ruce. Tak daleko jsem se zatím ještě nedostal.) Navíc se stejně už od vojny nechávám stříhat strojkem a druh účesu se liší pouze výškou použitého nástavce. V zimních měsících 9 mm, v letních 6 a v extrémních případech 4 mm. Navíc, strojky jsou tady poměrně rozšířené. Tak jsem si řekl, že si koupím v Auchanu za 40 babek tondeuse, což se mi vrátí po dvou ostříháních a navíc s tím bude i nějaká zábava.

To bych se ovšem před tím nesměl podívat na internet na nějaká doporučení. Tam jsem se totiž dozvěděl, že pokud chci, aby to byla zábava, nemohu si vzít nějaký low-end strojek za pár babek, ale pořádný hi-tech se speciálně tvarovanými lamelami z uhlíkových kompozitů a s lineárním motorem s elektronickou regulací. Čímž se bohužel původních 40 babek zněkolikanásobilo a těch stříhání bude potřeba o trochu víc, aby se ten strojek zaplatil. Ale když jsem zjistil, že můj oblíbený Amazon to je schopný přivézt ještě tentýž den večer (což bylo včera - v sobotu), nebylo co řešit. Chlapík z rozvážky si sice dal načas, ale aspoň to našel a tak jsem kolem půl jedenácté večer měl strojek doma.

Je to fakt docela zábava. Akorát kolem uší na zaholování jsem neměl úplně jistou ruku, takže budu muset počkat, až to troch doroste :).