Bude to téměř přesně rok, co jsem se vrátil do Česka, a necelé dva roky od posledního příspěvku. Což značí, že patrně došlo k nějakým změnám, prozřením, nebo jiným událostem, které měly zásadní vliv na vedení tohohle blogu. Jednak musím předeslat, že jsem loni na začátku roku dal výpověď ve firmě, která se ovšem zrealizovala až loni o prázdninách. O tom, jak jsem chodil (fyzicky, i virtuálně) po pohovorech, jsem tehdy psát nemohl, protože to bylo tajné, byť některé historky by mohly patřit ke zlatým hřebům tohoto blogu (nebo taky ne). O tom, jak jsem dával výpověď, jsem také psát nemohl, protože to bylo také tajné, a když jsem to nakonec odtajnil, tak jsem už neměl čas ani sílu o tom psát. A o ostatních věcech jsem nepsal proto, že jsem už neměl motivaci. Postupně jsem dospěl do stavu, asi jako bych bydlel v Praze, a blogoval o tom, jak to v té Praze chodí. Koho by to zajímalo?
Na druhou stranu, po návratu do vlasti, jsme si říkal, že aspoň jeden článek, možná dva, bych ještě rád přidal, jako rozloučení se vším, co na těchhle stránkách během pěti let vzniklo. Přitom se měnil i charakter blogu. Počáteční smršť příspěvků, která měla spíše terapeutický význam, vystřídaly články o zajímavostech, psané pro mé příznivce v Česku, a ty později vystřídaly články, které jsem psal už čistě pro vlastní zábavu, až ani ty nebyly, a o jiných jsem psát nemohl. Nakonec ale, v duchu předchozího předsevzetí, bych přece jen loňský (a předloňský) rok nějak shrnul.
To, že jsem se rozhodl dát výpověď, nebylo žádné překvapení, minimálně pro mého šéfa, kterému jsem to naznačoval už několik let. Důvody, které k tomu vedly, byly hlavně únava a zmar. Přes veškerou snahu a úsilí, některé věci prostě nešlo změnit. Po třinácti letech u firmy už mi málokdo mohl zazlívat, že jsem tomu nedal dost času. Druhým důvodem byly změny v práci, kdy mi ubylo toho, co mne bavilo, a přibylo toho, co mne nebavilo, až se to prostě překlopilo. A třetím důvodem byla chuť zkusit něco jiného, resp. nedělat vůbec nic. Takže loni po novém roce jsem šéfovi oznámil, že končím, a pak jsme jen ladili detaily.
Dát výpověď ve Francii je výjimečná událost, takže to má určité formální náležitosti. Po několika pokusech ji napsat se šéf slitoval a napsal mi ji sám. Musím přiznat, že některé obraty bych ani po téměř šesti letech ve Francii sám nedal. Stejně jako úvodní větu, která začínala stylem: „Je mi ctí Vám oznámit svoji demisi...“. Prostě, úřední komunikace má ve Francii svá pravidla. Důstojnosti tomu dodávalo i to, že jsem výpověď, na doporučení personální ředitelky, napsal ručně a předal osobně do vlastních rukou. Druhým, jak se později ukázalo, ne úplně triviálním detailem, byla výpovědní lhůta, která je ve Francii tříměsíční, ale počítá se od data předání výpovědi, takže pokud chcete skončit s posledním dnem v měsíci (pro jednoduchost ve výpočtech), je potřeba buď výpověď podat přesně tři měsíce v předstihu, a pokud to nejde, protože například den podání výpovědi vychází na den pracovního klidu, je potřeba to ve výpovědi zvlášť ošetřit - což byl také můj případ.
Kvůli pracovním závazkům jsem se nakonec se šéfem dohodl, že odjedu na konci června. Do té doby jsem měl stihnout předat svoji práci, nebo dokončit, co šlo dokončit, a vyřešit i ostatní náležitosti, jako třeba ukončit pronájem bytu, nebo odhlásit se z různých služeb. Přestože jsem měl z těchto věcí docela strach, maje v paměti neuvěřitelnou byrokracii při jejich zřizovaní, ukázalo se nakonec, že to až takový problém nebyl. Odhlášení telefonu/internetu proběhlo bez problémů, stejně tak elektřiny, nebo zrušení roční šalinkarty (francouzskou roční šalinkartu můžete zrušit během roku a nic vás to nestojí, pokud k tomu máte dobrý důvod, třeba stěhování do zahraničí).
Jako největší problém se tak paradoxně ukázalo odhlášení z fitka, kam jsem musel poslat doporučený dopis s doručenkou a oni mně i tak naúčtovali další dva měsíce, protože výpověď z fitka je pro ně tak zásadní a destabilizující operace, že mají dvouměsíční výpovědní lhůtu na vyřízení (počítající se od následujícího měsíce), kterou samozřejmě naúčtují. I tak jsem měl ale štěstí, že mě vůbec odhlásili, protože na internetu jsem našel hodně příběhů, kdy fitko dotyčného odhlásit „zapomnělo“, nebo ho neodhlásilo, protože inkriminovaný doporučený dopis s doručenkou neobsahoval všechny předepsané náležitosti.
Poslední na seznamu pak bylo předání bytu. Z toho jsem měl největší obavu, vida, jak mě pořád prudili z agentury, přes kterou jsem ho měl pronajatý, kvůli nějakým potvrzením a prohlášením, jestli dodržuji všechna nařízení a vyhlášky. Na druhou stranu, s domácím, přestože jsme se nikdy neviděli, jsme měli poměrně dobrý vztah, takže jsem byl zvědav, jak se to vyvine. Starosti mi dělala hlavně podmínka v nájemní smlouvě, že musím byt uvést do původního stavu, jako byl před pronájmem, tedy zakitovat a přemalovat všechny díry, vyčistit a nebo přemalovat špinavé stěny, vyčistit podlahy, koberce, atd. Což byla výzva, protože byt, když jsem se do něj stěhoval, byl fungl nový, právě postavený.
Oříškem bylo i jak to provést organizačně. Ideální by bylo, uvádět byt do původního stavu, až z něj vše vystěhuji (ukázalo se, že nikdo neměl zájem si nějaký můj nábytek nechat, přestože např. šatní skříně v ložnici, podle mne, nemohly být lepší), jenže vystěhování jsem zase chtěl provést co nejpozději, abych tam nemusel bydlet na zemi. Takže bylo jasné, že pokud bude potřeba nějaký větší zásah, například vymalovat, tak to asi nestihnu.
Poslední neznámou bylo stěhování. Stěhování do Francie mi zařídila a zaplatila firma. Teď to bylo v mé režii, takže jsem oslovil šest českých stěhovacích firem a jednu vybral. Vlastně jsem ani nečekal, že by to mohl být problém, protože první stěhování proběhlo bezchybně, a podle informací na webu, byli všichni oslovení profesionálové každým coulem. Což, jak se později ukázalo, byla zásadní chyba.
V mezičase se sice událo pár událostí, o kterých bych se asi zmínil, kdybych měl o čem psát, ale které si samostatný článek nezasloužily. Namátkou vzpomenu náraz do svodidel, při cestě autem z Prahy zpět do Paříže, kdy jsem jel asi sto padesát kilometrů po dálnici stovkou s rozbitým a vibrujícím diskem a modlil se abych dojel. Případně výměnu světlometu v autě, která trvala čtyři měsíce (a chvíli jsem pochyboval, jestli to do odjezdu stihnu), protože se servis s pojišťovnou nemohli domluvit, kdo to zaplatí (v tom jsem byl nevinně). Zlatým hřebem pak byly ztracené klíče od domu, které, jak se později ukázalo, zůstaly v Krakově na letišti, a já to zjistil, až když jsem vystoupil z taxíku před vchodem doma.
Všechny tyto skvělé zážitky ovšem nebyly nic proti tomu, co mne čekalo při stěhování. Původní plán byl, že v sobotu připravím náklad, v neděli ráno to stěhováci naloží, já večer přiletím do Prahy, a v pondělí ráno to přivezou ke mně domů v Praze. Já pak v pondělí večer odletím zpátky do Paříže, v úterý půjdu do práce, ve středu odevzdám vše v práci a udělám rozlučku s kolegy, a ve čtvrtek předám byt a odletím definitivně. Ke stěhování jsem si vybral firmu
Stěhování Langer, protože nabízeli velké auto, vše, co jsem potřeboval, a zaručovali se, že jejich cena se „nedá navýšit“.
Sobotní příprava byla hektická, i díky tomu, že jsem objevil staré krabice z předešlého stěhování, včetně krabice na šaty, takže jsem si mohl dost věcí předbalit. Večer jsem ještě zaparkoval auto před dům, kde sice byl zákaz parkovat (s výjimkou motorek), ale pořád tam někdo parkoval, a šel spát s očekáváním věcí příštích. V neděli ráno mě probudil telefon, že pánové nemají moji adresu, jestli bych jim ji nemohl říci. Byli u mě asi o hodinu a půl dříve, než měli, ale protože jsem stejně nespal, tak mi to nevadilo a spustil jsem akci kulový blesk v předstihu. Ukázalo se, že šatní krabice, které slibovali na stránkách, nemají, dokonce že nemají ani stěhovací krabice, ale zato měli hromadu nějakých krabic, které sebrali patrně někde u popelnic u obchoďáku, minimálně podle nápisů na krabicích. Měli aspoň lepící pásku a bublinkovou fólii, takže nakonec to všechno nějak zabalili (i díky tomu, že jsem většinu krabic měl svých) a odjeli.
Po odvezení šatních skříní z ložnice se ukázalo, že na stěně za nimi vznikly dva široké černé pruhy, které nešly ničím odstranit. Protože se skříně stěny nedotýkaly, vysvětluji si to tak, že lepící páska, kterou byla slepená zadní část, uvolňovala nějakou chemikálii, která přes vzduch reagovala s bílou barvou a ta zčernala. Byly to skříně PAX z IKEA. Už předtím jsem se snažil zakitovat a zamalovat díry po kuchyňské lince, ale to se mi také nepovedlo. Kitování bylo ještě v pohodě, ale celý byt byl vymalován nějakou speciální bílou barvou, která byla omyvatelná a dost odolná, a tu se mi nepodařilo koupit, a ta, co jsem koupil, byla bohužel o dost jiná. Takže jsem se rozhodl, že to vše nafotím a pošlu domácímu, ať mi to strhne z kauce.
Odpoledne jsem se pak vypravil na letiště a ještě, než jsem tam dorazil, dostal jsem email od stěhováků, že mi cenu musí neplánovaně navýšit o šestnáct tisíc, protože museli platit mýto, a ať se na to nachystám. Když pominu, že mýto bylo, podle smlouvy, v ceně, tak mne zarazilo, co za mýto to bylo, a proč mi to neřekli ráno, když byli u mě. Chtěl jsem zavolat do firmy, ale ukázalo se, že telefon na zákaznickou linku je ten stejný, jako mobil, co měli v autě. Zavolal jsem jim tedy do auta a chtěl telefon na „šéfa“, a dostal telefon
na někoho dalšího, což jsem tehdy ještě netušil, že pan Langer byl nejspíš osobně řidič toho stěhovacího auta, co mne stěhovalo, a že celá firma bylo to stěhovací auto a „šéf“ byl jeho kámoš, co měl podobnou firmu. Ten druhý „šéf“ mi slíbil, že mi dovezou potvrzení o mýtném, takže budu vědět, za co platím. Nakonec to vyjednávání trvalo dost dlouho a nakonec mě to stálo i letadlo do Prahy, které jsem i díky nepozornosti zmeškal. Sice znám Orly už skoro jako své boty, ale i tak se mi podařilo si sednout před špatnou stojánku, a pak ještě přijít pozdě.
Zavolal jsem tedy Ireně, jestli by to mohla v pondělí ráno přebrat za mne, a ať si nechá ukázat účtenky a zaplatí, co si řeknou, s tím, že to s nimi dořeším sám. Pánové ovšem měli jen účtenky na mýto ve Francii, které bylo asi za osm set, takže komu, nebo proč, museli platit šestnáct tisíc, nikdo nebyl schopen vysvětlit, a nemusím ani dodávat, že nevysvětlil ani později, přestože jsem to po nich opakovaně několik měsíců žádal. Poté, co jsem navrhl schůzku u nich v kanceláři, přestali odpovídat úplně. Na radu právníka jsem poslal dopis se žádostí do vlastních rukou panu Langerovi na adresu uvedenou na stránkách i v živnostenském rejstříku, ale ten se mi obratem vrátil, že tam adresát nebydlí. Když jsem se pak vypravil na adresu sám, našel jsem polorozpadlý, vybydlený dům na Smíchově, kde na jednom ze zvonků bylo napsáno Langerová, ale počítám, že to nebyl nikdo, kdo by pana Langera mohl znát.
Táhlo se to až do konce roku a nakonec to skončilo oznámením na Českou obchodní inspekci, s žádostí o zprostředkování mimosoudního vyrovnání, která můj případ sice zpracovala a vyzvala pana Langera, aby se k věci vyjádřil, ale tím to skončilo. Nikdo se neozval. Podle ČOI je to v pořádku a není způsob jak druhou stranu přimět, aby se vyjádřila, resp. ČOI může udělit pokutu, ale nijak se nemůže angažovat ve vlastním sporu. Sice mě ve Francii párkrát okradli, ale nakonec mě nejvíc obrali zase Češi. To člověka po návratu z ciziny zamrzí.
Pak mne už čekalo jen předání bytu, s jedinou drobnou komplikací, a sice, že mi prasklo těsnění u rozvodu vody, a v pondělí, když jsem odcházel z bytu, našel jsem na dveřích lístek od souseda pode mnou, že mu ze stropu teče voda. Sice jsem tomu zpočátku nevěřil, protože u mne bylo všude sucho, ale po zevrubnějším prozkoumání situace a konzultaci se sousedem se ukázalo, že prasklo (nebo se rozpadlo) těsnění u rozvodu vody pod bojlerem, a že to teklo pod mojí podlahou v předsíni (takže to nebylo vidět) až do skříně v ložnici, kde už byl nacucaný koberec, a mimo to, také dolů k sousedovi. Charakter závady bohužel vyžadoval vypnout hlavní přívod vody do bytu, takže poslední dny v bytě, jsem nejen spal ve spacáku na karimatce, ale neměl ani vodu, jen když jsem si ji na chvíli šel ven na chodbu pustit, a pak hned zase zastavit. Ale přežil jsem to.
Vlastní předání proběhlo překvapivě hladce a bezproblémově. Paní z agentury měla několik archů s dotazníky, které pečlivě vyplňovala, a až na závady, které jsem už předtím hlásil domácímu, vše bylo v bezvadném stavu, takže byla sama spokojená. A pak jsem mohl už sbalit svých posledním pár švestek a vyrazit, naposledy, na letiště a domů. Nalétal jsem se za dobu ve Francii poměrně dost, jak služebně, tak i soukromě, a tohle byl symbolicky, na dlouhou dobu, můj poslední let. A po roce bez létání musím přiznat, že mi to nechybí.
Svůj byt v Praze jsem na stěhování připravoval dopředu. Nechal jsem ho po posledních nájemnících vymalovat, stěny opravit, pak to všechno uklidil, abych pak vybaloval do „čistého“, ale i tak to zabralo volným tempem skoro celé prázdniny. Ve Francii jsem byl formálně zaměstnaný až do konce července, díky čemuž jsem měl celý červenec na to se přehlásit na zdravotní pojištění a obecně čas na přechod do českého systému. I tak ovšem zkušenost s přihlašování na ZPMV připomínala to nejtužší z francouzských začátků. To už by bylo ale na jiný blog. Odhlášení z Francie bylo naproti tomu bez problémů.
Když jsem v práci ohlašoval svůj konec, zjistil jsem, že většina lidí, kterým jsem to psal, byli mimo Paříž, ať už to byli kolegové z Provence, nebo bývalí kolegové v Praze, nebo na jiných pobočkách po celém světě, takže nakonec jsem v Paříži ani žádnou oficiální rozlučku, takovou, jakou jsem udělal v Praze, před stěhováním, nedělal, přestože seznam adresátů byl dlouhý. V Paříži jsem totiž kromě kolegů z týmů vlastně ani nikoho pořádně neznal. Místo toho jsme jen s týmem a nejbližšími příznivci vyrazili na společný oběd do místní zahrádky, a proběhlo to lépe, než bych si dovedl představit. V podstatě celé to ukončení a předání práce proběhlo nakonec lépe, než jsem si dovedl představit. A to i díky podpoře všech mých šéfů. Nakonec mě celková podpora a účast kolegů překvapila a potěšila. I proto na ně, i na to, co jsem ve Francii prožil, budu vzpomínat rád.
