Tváří na tvář

Kdysi dávno jsem se tady rozepsal o francouzských verbálních pozdravech a naznačil, že se někdy vrátím i k těm neverbálním. Měl jsem to sice v hlavě, ale nechával jsem si to na okurkovou sezónu, až nebude o čem psát, neb to bylo téma nadčasové, které stárnutím nijak neutrpělo - spíše naopak. Situace se ovšem vyvinula nakonec jinak, a tak příležitost se vyjádřit k neverbálním pozdravům právě nastala.

Nejprve je potřeba zdůraznit, že neverbální pozdravy jsou ve Francii poměrně důležitou součástí společenského chování a komunikace. Určitě více, než v Česku. Na rozdíl od smršti verbálních pozdravů, které rozebíral můj první příspěvek, jsou neverbální pozdravy v zásadě jen dva. Podání ruky a dotek tváří. Záměrně nepíši „pusa“, protože by to bylo zavádějící. Později vysvětlím proč.

Podání ruky je univerzální pozdrav. Pokud nevíte, jak se s někým (neverbálně) pozdravit, podejte mu ruku. Samozřejmě, pokud jste muž, a druhá osoba je žena, vyčkejte, co udělá ona. Podání ruky se používá buď při představení, pokud se zdravím s někým, koho jsem nikdy předtím neviděl, podobně jako v Česku, nebo jako denní pozdrav, kterým se zdraví lidé, kteří se denně vídají, třeba v práci, a kteří patří do stejné skupiny nebo organizace. Uklízečku, nebo recepční, i když je vídáme denně, takhle nezdravíme.

Je to tedy formální, ale zároveň i přátelský pozdrav. V každém případě je ovšem doprovázen pozdravem verbálním. Při představování, například bonjour (dobrý den) a enchanté (těší mne). Při denním setkání to může být bonjour nebo salut, následované ça va? [sa va] (jak se máš? - doslova, jak to jde?), pokud jde o známé, nebo kolegy.

Tady by se hodilo udělat krátkou odbočku. Ça va je svým způsobem také verbální pozdrav, protože ve skutečnosti nikoho nezajímá, jak vám to skutečně jde, nebo jak vám je, podobně jako anglické how are you? Jen ve skutečně důvěrném kruhu (mezi přáteli, dobrými známými) si můžete dovolit na tuto otázku odpovědět v duchu jejího původního smyslu, jinak je to bráno jako spouštěč zdravícího obřadu. Další detail, který je potřeba zmínit, je, že ça va je často uvozeno jiným verbálním pozdravem, například bonjour nebo salut.

Typický pozdrav s kolegy tedy vypadá následovně:

Podávám ruku kolegovi a říkám:

• Salut !
• Ça va ? (otázka na kolegu)
• Ça va. (odpovídá kolega)
• Ça va ? (otázka na mne)
• Ça va. (odpovídám stejně)

Jak je vidět, při formálně správném postupu musí při zdravení zaznít čtyřikrát ça va. Přičemž otázka ça va znamená jak se máš? a odpověď ça va, znamená dobře. Což i Francouzům při každodenním zdravení přijde moc, takže to zkracují tak, že druhou a třetí odpověď spojí v jednu. Přitom se drží za ruce.

To přátelské podání ruky je skutečně důležité, a tak si ráno vlastně podá ruku každý s každým. Protože pozdrav začíná vždy ten, kdo přichází, znamená to, že například u nás, když někdo přišel ráno do práce, tak obešel kolegy, co tam už byli, každému potřásl rukou, a zeptal se, jak to jde. Pak si sedl na své místo a čekal, až ho přijdou pozdravit ti, co dorazí po něm.

Doteď jsem psal o podání ruky a zmiňoval přitom kolegy. Nebylo to náhodou, protože takto se zdraví převážně muži mezi sebou (až na výjimky, ale o tom později). Ženy se zdraví podáním ruky jen v tom prvním případě uvedeném výše, tedy při setkání cizích lidí. Pokud se lépe znají, zdraví se dotykem tváří, které provází stejné verbální pozdravy, jako v případě mužů. A zdraví se tak i s muži. Zatímco ženy mezi sebou zvládají tento pozdrav intuitivně správně, u mužů může dojít k pomýlení a je potřeba jej tedy blíže vysvětlit. Následující řádky budou určeny tedy převážně jim.

Předně, ač to možná někdy z dálky tak vypadá, nikdy se nikdo nikoho nedotýká rty. Tváře se dotýkají navzájem svými měkkými částmi a jsou, dalo by se říci, rovnoběžné. Protože tento dotyk vyžaduje určitou koordinaci a cvik, zvláště v bezprostřední blízkosti, kdy už nevidíte, kde přesně je ten druhý, může se stát, že vám to zpočátku úplně nepůjde - narazíte si lícní kosti, nebo se napíchnete na brýle. To se ovšem časem poddá. Pro pomoc s orientací a stabilizací je dovolené se druhé osoby lehce dotýkat rukou na nadloktí. Gentleman si může před pozdravem brýle sundat, ale není to povinné. Já jsem to nedělal, protože je pro mne manipulace s brýlemi vždy komplikovaná, a nejspíš by to zdravenou uvedlo do rozpaků.

Další důležitý prvek pozdravu, který možná vede ke zmatení, je, že ve chvíli, kdy se dotknete tvářemi, vydáte oba zvuk, jako byste si dávali pusu - podobně jako se dělá pusa na malé děti - jen s tím rozdílem, že máte svoje rty vedle uší toho druhého, v bezpečné vzdálenosti od jeho tváře. O to lépe to je ale slyšet, což se hodí, protože zvuk zároveň značí potvrzení pozdravu a je signálem, že můžete tváře zase oddálit, abyste totéž provedli z druhé strany.

Nevím, jestli existuje nějaké doporučení, kterou tváří začínat, mám dojem, že jsem zažil obě možnosti. Údajně také existují varianty pozdravů, v jiných částech Francie, se třemi, nebo dokonce čtyřmi, střídavými dotyky, ale to jsem osobně nezažil. V Paříži a v Provence, kde jsem se hlavně pohyboval, se používaly jen dotyky dva. Pokud bych si nebyl jist, použil bych dva.

Během svého pobytu ve Francii jsem zažil situace, kdy cizinci, neznalí všech detailů, se pokoušeli zdravenou ženu políbit, nebo naopak nevydali závěrečné mlasknutí. To druhé nijak nevadí, to první může ovšem dotyčnou vyvést z míry. Je potřeba si uvědomit, že ženy tento typ pozdravu používají denně, se všemi svými kamarády, nebo blízkými kolegy, takže těch pozdravů zažijí hodně. Proto je jasné, že si rozhodně nepřejí, aby je přitom někdo olizoval, nebo oslintával, byť to některým pánům může přijít patřičné.

Na druhou stranu, tento pozdrav, pokud je proveden správně, je určitě hygieničtější, než podání rukou. Běžný muž, předtím, než dorazí do práce, osahá spoustu věcí. Kliky všelijakých dveří, pokud jede autem, tak i kliky od auta a volant, pokud jede MHD, tak zase různé tyče, apod. a jeho ruka není zrovna sterilní. Může si ji po příchodu do práce a před pozdravem umýt, ale to ne vždy je možné, a ne každý to dělá. Takže mužské ranní podávání rukou je i takové sdílení všeho, co jsme po cestě do práce nachytali. Naproti tomu dotyk tváří, pokud s obličejem neprovádíte nějaké vylomeniny, je v podstatě čistý. V tomhle to ženy mají určitě lépe domyšlené.

Na závěr bych ještě rád zmínil dvě výjimky. I ženy mohou používat pozdrav podání ruky, pokud si chtějí udržet formální odstup (ať už od ženy, nebo od muže). I muži se mohou zdravit dotykem tváří, pokud jde o dobré nebo staré kamarády, běžné to ale není, ani pro ty staré a dobré kamarády.

Když jsem pozdrav dotykem tváří probíral s českými přáteli, narazil jsem na různé reakce. Pro některé, stejně jako pro mne, to byl pozdrav exotický, pro jiné to byl pozdrav známý. Je možné, že vliv má i věk (naše starší generace odchovaná socialismem na to není zvyklá, zatímco dnešní mládežníci to považuji za samozřejmé), nebo prostředí (v umělecky orientovaných kruzích je běžnější, než v technických nebo vědeckých). Navíc, pro někoho, kdo není zvyklý na kontaktní pozdravy, ať už dotykem tváří, nebo i podáním ruky, mohou tyto pozdravy vyvolávat pocit důvěrnosti, což jsem na sobě zpočátku pozoroval, než jsem si na to zvykl. Samy Francouzky jsou si toho vědomy, a ví, že cizinci, pokud to neznají, to mohou takto (špatně) pochopit, a nebojí se toho využít! Na druhou stranu, určitou důvěrnost tyto pozdravy symbolizují. Pokud vás takhle začnou zdravit, znamená to, že vás, jako cizince, přijaly mezi sebe.