Je m'en vais

Bude to téměř přesně rok, co jsem se vrátil do Česka, a necelé dva roky od posledního příspěvku. Což značí, že patrně došlo k nějakým změnám, prozřením, nebo jiným událostem, které měly zásadní vliv na vedení tohohle blogu. Jednak musím předeslat, že jsem loni na začátku roku dal výpověď ve firmě, která se ovšem zrealizovala až loni o prázdninách. O tom, jak jsem chodil (fyzicky, i virtuálně) po pohovorech, jsem tehdy psát nemohl, protože to bylo tajné, byť některé historky by mohly patřit ke zlatým hřebům tohoto blogu (nebo taky ne). O tom, jak jsem dával výpověď, jsem také psát nemohl, protože to bylo také tajné, a když jsem to nakonec odtajnil, tak jsem už neměl čas ani sílu o tom psát. A o ostatních věcech jsem nepsal proto, že jsem už neměl motivaci. Postupně jsem dospěl do stavu, asi jako bych bydlel v Praze, a blogoval o tom, jak to v té Praze chodí. Koho by to zajímalo?

Na druhou stranu, po návratu do vlasti, jsme si říkal, že aspoň jeden článek, možná dva, bych ještě rád přidal, jako rozloučení se vším, co na těchhle stránkách během pěti let vzniklo. Přitom se měnil i charakter blogu. Počáteční smršť příspěvků, která měla spíše terapeutický význam, vystřídaly články o zajímavostech, psané pro mé příznivce v Česku, a ty později vystřídaly články, které jsem psal už čistě pro vlastní zábavu, až ani ty nebyly, a o jiných jsem psát nemohl. Nakonec ale, v duchu předchozího předsevzetí, bych přece jen loňský (a předloňský) rok nějak shrnul.

To, že jsem se rozhodl dát výpověď, nebylo žádné překvapení, minimálně pro mého šéfa, kterému jsem to naznačoval už několik let. Důvody, které k tomu vedly, byly hlavně únava a zmar. Přes veškerou snahu a úsilí, některé věci prostě nešlo změnit. Po třinácti letech u firmy už mi málokdo mohl zazlívat, že jsem tomu nedal dost času. Druhým důvodem byly změny v práci, kdy mi ubylo toho, co mne bavilo, a přibylo toho, co mne nebavilo, až se to prostě překlopilo. A třetím důvodem byla chuť zkusit něco jiného, resp. nedělat vůbec nic. Takže loni po novém roce jsem šéfovi oznámil, že končím, a pak jsme jen ladili detaily.

Dát výpověď ve Francii je výjimečná událost, takže to má určité formální náležitosti. Po několika pokusech ji napsat se šéf slitoval a napsal mi ji sám. Musím přiznat, že některé obraty bych ani po téměř šesti letech ve Francii sám nedal. Stejně jako úvodní větu, která začínala stylem: „Je mi ctí Vám oznámit svoji demisi...“. Prostě, úřední komunikace má ve Francii svá pravidla. Důstojnosti tomu dodávalo i to, že jsem výpověď, na doporučení personální ředitelky, napsal ručně a předal osobně do vlastních rukou. Druhým, jak se později ukázalo, ne úplně triviálním detailem, byla výpovědní lhůta, která je ve Francii tříměsíční, ale počítá se od data předání výpovědi, takže pokud chcete skončit s posledním dnem v měsíci (pro jednoduchost ve výpočtech), je potřeba buď výpověď podat přesně tři měsíce v předstihu, a pokud to nejde, protože například den podání výpovědi vychází na den pracovního klidu, je potřeba to ve výpovědi zvlášť ošetřit - což byl také můj případ.

Kvůli pracovním závazkům jsem se nakonec se šéfem dohodl, že odjedu na konci června. Do té doby jsem měl stihnout předat svoji práci, nebo dokončit, co šlo dokončit, a vyřešit i ostatní náležitosti, jako třeba ukončit pronájem bytu, nebo odhlásit se z různých služeb. Přestože jsem měl z těchto věcí docela strach, maje v paměti neuvěřitelnou byrokracii při jejich zřizovaní, ukázalo se nakonec, že to až takový problém nebyl. Odhlášení telefonu/internetu proběhlo bez problémů, stejně tak elektřiny, nebo zrušení roční šalinkarty (francouzskou roční šalinkartu můžete zrušit během roku a nic vás to nestojí, pokud k tomu máte dobrý důvod, třeba stěhování do zahraničí).

Jako největší problém se tak paradoxně ukázalo odhlášení z fitka, kam jsem musel poslat doporučený dopis s doručenkou a oni mně i tak naúčtovali další dva měsíce, protože výpověď z fitka je pro ně tak zásadní a destabilizující operace, že mají dvouměsíční výpovědní lhůtu na vyřízení (počítající se od následujícího měsíce), kterou samozřejmě naúčtují. I tak jsem měl ale štěstí, že mě vůbec odhlásili, protože na internetu jsem našel hodně příběhů, kdy fitko dotyčného odhlásit „zapomnělo“, nebo ho neodhlásilo, protože inkriminovaný doporučený dopis s doručenkou neobsahoval všechny předepsané náležitosti.

Poslední na seznamu pak bylo předání bytu. Z toho jsem měl největší obavu, vida, jak mě pořád prudili z agentury, přes kterou jsem ho měl pronajatý, kvůli nějakým potvrzením a prohlášením, jestli dodržuji všechna nařízení a vyhlášky. Na druhou stranu, s domácím, přestože jsme se nikdy neviděli, jsme měli poměrně dobrý vztah, takže jsem byl zvědav, jak se to vyvine. Starosti mi dělala hlavně podmínka v nájemní smlouvě, že musím byt uvést do původního stavu, jako byl před pronájmem, tedy zakitovat a přemalovat všechny díry, vyčistit a nebo přemalovat špinavé stěny, vyčistit podlahy, koberce, atd. Což byla výzva, protože byt, když jsem se do něj stěhoval, byl fungl nový, právě postavený.

Oříškem bylo i jak to provést organizačně. Ideální by bylo, uvádět byt do původního stavu, až z něj vše vystěhuji (ukázalo se, že nikdo neměl zájem si nějaký můj nábytek nechat, přestože např. šatní skříně v ložnici, podle mne, nemohly být lepší), jenže vystěhování jsem zase chtěl provést co nejpozději, abych tam nemusel bydlet na zemi. Takže bylo jasné, že pokud bude potřeba nějaký větší zásah, například vymalovat, tak to asi nestihnu.

Poslední neznámou bylo stěhování. Stěhování do Francie mi zařídila a zaplatila firma. Teď to bylo v mé režii, takže jsem oslovil šest českých stěhovacích firem a jednu vybral. Vlastně jsem ani nečekal, že by to mohl být problém, protože první stěhování proběhlo bezchybně, a podle informací na webu, byli všichni oslovení profesionálové každým coulem. Což, jak se později ukázalo, byla zásadní chyba.

V mezičase se sice událo pár událostí, o kterých bych se asi zmínil, kdybych měl o čem psát, ale které si samostatný článek nezasloužily. Namátkou vzpomenu náraz do svodidel, při cestě autem z Prahy zpět do Paříže, kdy jsem jel asi sto padesát kilometrů po dálnici stovkou s rozbitým a vibrujícím diskem a modlil se abych dojel. Případně výměnu světlometu v autě, která trvala čtyři měsíce (a chvíli jsem pochyboval, jestli to do odjezdu stihnu), protože se servis s pojišťovnou nemohli domluvit, kdo to zaplatí (v tom jsem byl nevinně). Zlatým hřebem pak byly ztracené klíče od domu, které, jak se později ukázalo, zůstaly v Krakově na letišti, a já to zjistil, až když jsem vystoupil z taxíku před vchodem doma.

Všechny tyto skvělé zážitky ovšem nebyly nic proti tomu, co mne čekalo při stěhování. Původní plán byl, že v sobotu připravím náklad, v neděli ráno to stěhováci naloží, já večer přiletím do Prahy, a v pondělí ráno to přivezou ke mně domů v Praze. Já pak v pondělí večer odletím zpátky do Paříže, v úterý půjdu do práce, ve středu odevzdám vše v práci a udělám rozlučku s kolegy, a ve čtvrtek předám byt a odletím definitivně. Ke stěhování jsem si vybral firmu Stěhování Langer, protože nabízeli velké auto, vše, co jsem potřeboval, a zaručovali se, že jejich cena se „nedá navýšit“.

Sobotní příprava byla hektická, i díky tomu, že jsem objevil staré krabice z předešlého stěhování, včetně krabice na šaty, takže jsem si mohl dost věcí předbalit. Večer jsem ještě zaparkoval auto před dům, kde sice byl zákaz parkovat (s výjimkou motorek), ale pořád tam někdo parkoval, a šel spát s očekáváním věcí příštích. V neděli ráno mě probudil telefon, že pánové nemají moji adresu, jestli bych jim ji nemohl říci. Byli u mě asi o hodinu a půl dříve, než měli, ale protože jsem stejně nespal, tak mi to nevadilo a spustil jsem akci kulový blesk v předstihu. Ukázalo se, že šatní krabice, které slibovali na stránkách, nemají, dokonce že nemají ani stěhovací krabice, ale zato měli hromadu nějakých krabic, které sebrali patrně někde u popelnic u obchoďáku, minimálně podle nápisů na krabicích. Měli aspoň lepící pásku a bublinkovou fólii, takže nakonec to všechno nějak zabalili (i díky tomu, že jsem většinu krabic měl svých) a odjeli.

Po odvezení šatních skříní z ložnice se ukázalo, že na stěně za nimi vznikly dva široké černé pruhy, které nešly ničím odstranit. Protože se skříně stěny nedotýkaly, vysvětluji si to tak, že lepící páska, kterou byla slepená zadní část, uvolňovala nějakou chemikálii, která přes vzduch reagovala s bílou barvou a ta zčernala. Byly to skříně PAX z IKEA. Už předtím jsem se snažil zakitovat a zamalovat díry po kuchyňské lince, ale to se mi také nepovedlo. Kitování bylo ještě v pohodě, ale celý byt byl vymalován nějakou speciální bílou barvou, která byla omyvatelná a dost odolná, a tu se mi nepodařilo koupit, a ta, co jsem koupil, byla bohužel o dost jiná. Takže jsem se rozhodl, že to vše nafotím a pošlu domácímu, ať mi to strhne z kauce.

Odpoledne jsem se pak vypravil na letiště a ještě, než jsem tam dorazil, dostal jsem email od stěhováků, že mi cenu musí neplánovaně navýšit o šestnáct tisíc, protože museli platit mýto, a ať se na to nachystám. Když pominu, že mýto bylo, podle smlouvy, v ceně, tak mne zarazilo, co za mýto to bylo, a proč mi to neřekli ráno, když byli u mě. Chtěl jsem zavolat do firmy, ale ukázalo se, že telefon na zákaznickou linku je ten stejný, jako mobil, co měli v autě. Zavolal jsem jim tedy do auta a chtěl telefon na „šéfa“, a dostal telefon na někoho dalšího, což jsem tehdy ještě netušil, že pan Langer byl nejspíš osobně řidič toho stěhovacího auta, co mne stěhovalo, a že celá firma bylo to stěhovací auto a „šéf“ byl jeho kámoš, co měl podobnou firmu. Ten druhý „šéf“ mi slíbil, že mi dovezou potvrzení o mýtném, takže budu vědět, za co platím. Nakonec to vyjednávání trvalo dost dlouho a nakonec mě to stálo i letadlo do Prahy, které jsem i díky nepozornosti zmeškal. Sice znám Orly už skoro jako své boty, ale i tak se mi podařilo si sednout před špatnou stojánku, a pak ještě přijít pozdě.

Zavolal jsem tedy Ireně, jestli by to mohla v pondělí ráno přebrat za mne, a ať si nechá ukázat účtenky a zaplatí, co si řeknou, s tím, že to s nimi dořeším sám. Pánové ovšem měli jen účtenky na mýto ve Francii, které bylo asi za osm set, takže komu, nebo proč, museli platit šestnáct tisíc, nikdo nebyl schopen vysvětlit, a nemusím ani dodávat, že nevysvětlil ani později, přestože jsem to po nich opakovaně několik měsíců žádal. Poté, co jsem navrhl schůzku u nich v kanceláři, přestali odpovídat úplně. Na radu právníka jsem poslal dopis se žádostí do vlastních rukou panu Langerovi na adresu uvedenou na stránkách i v živnostenském rejstříku, ale ten se mi obratem vrátil, že tam adresát nebydlí. Když jsem se pak vypravil na adresu sám, našel jsem polorozpadlý, vybydlený dům na Smíchově, kde na jednom ze zvonků bylo napsáno Langerová, ale počítám, že to nebyl nikdo, kdo by pana Langera mohl znát.

Táhlo se to až do konce roku a nakonec to skončilo oznámením na Českou obchodní inspekci, s žádostí o zprostředkování mimosoudního vyrovnání, která můj případ sice zpracovala a vyzvala pana Langera, aby se k věci vyjádřil, ale tím to skončilo. Nikdo se neozval. Podle ČOI je to v pořádku a není způsob jak druhou stranu přimět, aby se vyjádřila, resp. ČOI může udělit pokutu, ale nijak se nemůže angažovat ve vlastním sporu. Sice mě ve Francii párkrát okradli, ale nakonec mě nejvíc obrali zase Češi. To člověka po návratu z ciziny zamrzí.

Pak mne už čekalo jen předání bytu, s jedinou drobnou komplikací, a sice, že mi prasklo těsnění u rozvodu vody, a v pondělí, když jsem odcházel z bytu, našel jsem na dveřích lístek od souseda pode mnou, že mu ze stropu teče voda. Sice jsem tomu zpočátku nevěřil, protože u mne bylo všude sucho, ale po zevrubnějším prozkoumání situace a konzultaci se sousedem se ukázalo, že prasklo (nebo se rozpadlo) těsnění u rozvodu vody pod bojlerem, a že to teklo pod mojí podlahou v předsíni (takže to nebylo vidět) až do skříně v ložnici, kde už byl nacucaný koberec, a mimo to, také dolů k sousedovi. Charakter závady bohužel vyžadoval vypnout hlavní přívod vody do bytu, takže poslední dny v bytě, jsem nejen spal ve spacáku na karimatce, ale neměl ani vodu, jen když jsem si ji na chvíli šel ven na chodbu pustit, a pak hned zase zastavit. Ale přežil jsem to.

Vlastní předání proběhlo překvapivě hladce a bezproblémově. Paní z agentury měla několik archů s dotazníky, které pečlivě vyplňovala, a až na závady, které jsem už předtím hlásil domácímu, vše bylo v bezvadném stavu, takže byla sama spokojená. A pak jsem mohl už sbalit svých posledním pár švestek a vyrazit, naposledy, na letiště a domů. Nalétal jsem se za dobu ve Francii poměrně dost, jak služebně, tak i soukromě, a tohle byl symbolicky, na dlouhou dobu, můj poslední let. A po roce bez létání musím přiznat, že mi to nechybí.

Svůj byt v Praze jsem na stěhování připravoval dopředu. Nechal jsem ho po posledních nájemnících vymalovat, stěny opravit, pak to všechno uklidil, abych pak vybaloval do „čistého“, ale i tak to zabralo volným tempem skoro celé prázdniny. Ve Francii jsem byl formálně zaměstnaný až do konce července, díky čemuž jsem měl celý červenec na to se přehlásit na zdravotní pojištění a obecně čas na přechod do českého systému. I tak ovšem zkušenost s přihlašování na ZPMV připomínala to nejtužší z francouzských začátků. To už by bylo ale na jiný blog. Odhlášení z Francie bylo naproti tomu bez problémů.

Když jsem v práci ohlašoval svůj konec, zjistil jsem, že většina lidí, kterým jsem to psal, byli mimo Paříž, ať už to byli kolegové z Provence, nebo bývalí kolegové v Praze, nebo na jiných pobočkách po celém světě, takže nakonec jsem v Paříži ani žádnou oficiální rozlučku, takovou, jakou jsem udělal v Praze, před stěhováním, nedělal, přestože seznam adresátů byl dlouhý. V Paříži jsem totiž kromě kolegů z týmů vlastně ani nikoho pořádně neznal. Místo toho jsme jen s týmem a nejbližšími příznivci vyrazili na společný oběd do místní zahrádky, a proběhlo to lépe, než bych si dovedl představit. V podstatě celé to ukončení a předání práce proběhlo nakonec lépe, než jsem si dovedl představit. A to i díky podpoře všech mých šéfů. Nakonec mě celková podpora a účast kolegů překvapila a potěšila. I proto na ně, i na to, co jsem ve Francii prožil, budu vzpomínat rád.

Kulminace

V pátek, když už jsem byl na odchodu z práce s představou volného víkendu, který navíc sliboval letní počasí, ale také příležitost k domácím pracem, jsem dostal stručnou SMS ze své banky: „Pro podezření ze zneužití bude vaše platební karta zablokovaná v pondělí 12:00 přesně a nová vám bude obratem vystavena a zaslána na vaši adresu“. Což mi trochu zkazilo okamžité rozpoložení. Tak jsem zavolal do banky, abych se informoval, co se děje a zjistil, že v podstatě nic. Prý dostali avízo od Visa, že by mohlo dojít ke zneužití a tudíž se rozhodli jednat. Namítl jsem, že jsem žádnou podezřelou transakci na svém účtu nenašel a ani, že bych si byl vědom nějakého podezřelého obchodu, který bych v poslední době navštívil a zeptal se, jestli by mi nemohli říct, co vlastně Visa považuje za nebezpečné, abych se tomu příště mohl vyhnout. Prý nemohli. Takže počítám, že některému z mých stálých internetových obchodů ukradli údaje o platebních kartách, ale protože moje stálé internetové obchody jsou dostatečně známé (a velké), tak se to ve spolupráci s Visou ututlalo a řeší se to takto. Není nad to, když člověk nakupuje u prověřených značek.

Každopádně prý mohu kartou klidně dál do pondělka platit, schválně mi dali čas, abych si mohl vybrat dost peněz na přežití, než mi za týden dojde karta nová. Tak jsem jim poděkoval, rychle provedl pár plateb na podezřelých místech, aby se případně „spláchly“ s tou starou kartou, a oprášil svoji druhou platební kartu, kterou jsem si v rámci experimentu pořídil na začátku pobytu u druhé online banky, ověřil, že ještě funguje, a začal platit tou. Platit hotově by totiž byl strašný opruz. Tím, že se všechno počítá na centy, člověku se začnou velmi rychle hromadit „měďáky“, tedy mince 1, 2 a 5 centů, z čehož ty nejmenší dvě nejdou typicky použít do automatů a při placení často člověk zjistí, že mu jeden nebo dva centy chybí, takže musí rozměnit další větší minci – prostě, strašně rychle se množí.

Když už jsem u těch karet, zmíním zajímavost, které jsem si všiml při poslední návštěvě Česka před měsícem. Všechny drobné platby, které jsem platil kartou (v tomto případě ovšem českou), za různé drobné nákupy, lístky na vlak, občerstvení, atd., jsem mohl provést bezkontaktně a všude to bezproblémově fungovalo. Vzhledem k tomu, že mám s touhle technologií zkušenost z první ruky, byl jsem příjemně překvapen. Zdá se, že někdo úspěšně proloboval u českých bank zavedení bezkontaktních plateb. Francii tenhle boom teprve čeká. S tím, jak jsou tady banky pružné, počítám, že tak do pěti, maximálně deseti let, na tom budou stejně.

Další kartou, se kterou bojuji, je mezinárodní karta zdravotního pojištění, která je v rámci EU standardní a kterou místní zdravotní pojišťovna vydává na požádání. Drobný problém je v tom, že karta platí omezenou dobu. První mi vydali na 3(!) měsíce, druhou na rok, a o další vydání lze požádat teprve až té předchozí vyprší platnost. Takže se samozřejmě stane, že si chci požádat o kartu, protože pojedu do ciziny a automatický systém mě uzemní, že už jednu mám, a ať s tím neotravuji. Pravidelně totiž jezdím do ciziny přesně v tom období, kdy mi už vypršela předchozí karta a novou mi ještě nestihli vydat (trvá to totiž 2-3 týdny). Psal jsem jim, ať si ten systém opraví a oni mi odpověděli, že mi pošlou novou kartu až ta stará vyprší a v mezičase mi pošlou dočasný certifikát, kterým se budu prokazovat. Do odjezdu bohužel nedošlo ani jedno.

Abych se ale vrátil k víkendu. V sobotu bylo skoro až moc horko, a tak jsem nakonec svůj oblíbený výlet do Versailles odložil na neděli. Přestože Météo France vytrvale předpovídalo střídavou oblačnost a 23 stupňů, byla modrá obloha a můj venkovní teploměr ukazoval 29 ve stínu. V neděli se naštěstí trochu ochladilo a podmínky na kolo byly ideální. A nejenom na kolo, jak se ukázalo, když jsem dorazil do versailleského parku. Pokud jsem posledně měl pocit, že tam bylo narváno, tak teď tam bylo lidí dvakrát tolik a jízda na kole kolem kanálu už spíš připomínala bojovou hru o tom, jak nesestřelit nějakého chodce. Ale zase bylo co obdivovat. Navíc si u kanálu zjevně dalo sraz několik skautských skupin, které jsem odlišil podle stejnokrojů, aby tam pořádaly nějaké skautské rituály. Co přesně jsem nepochopil, trochu to vypadalo jako přísahy, nebo něco podobného, i s ohledem na to, že se toho účastnilo dost přihlížejících dospělých, patrně rodičů. Takže Grand Canal byl doslova v obležení, nemluvě o versailleských zahradách.

Než jsem ale mohl vyrazit do parku, musel jsem se stavit na pumpě dofouknout kola, protože nové pláště jsou sice super, ale nové duše zjevně vzduch moc dlouho neudrží. Při průjezdu parkem Saint-Cloud mě pak zmátlo, že moje oblíbená cesta byla zavřená a když jsem se ptal chlapíka, co tam stál a organizovaně odrazoval přicházející a přijíždějící návštěvníky, jestli bych to nemohl projet po druhé straně, tak jen lakonicky zakroutil hlavou a poslal mě zpátky za začátek parku. Prý to mám vzít tamtudy. Takže jsem objížděl centrální část, která byla celá omotaná výstražnou páskou „nebezpečná oblast – pyrotechnici“ a přemýšlel, co tam komu „upadlo“.

Také jsem objevil další praktický aspekt mé stále cyklistické trasy, kromě toho, že skýtá členitý terén, v krásném prostředí, vede také ve svém závěru kolem pekárny, která má v sobotu a v neděli otevřeno, čím se z ní stala už téměř pravidelná zastávka. Není nad to si na odpolední, případně večerní, svačinu, případně večeři, koupit čerstvou, ještě teplou bagetu spolu s pain au chocolat aux amandes, který tam mají fakt dobrý. Akorát si člověk musí na to vzít igelitový pytlík, protože ta čokoládovo mandlová buchta je tak mastná, že během pár vteřin promastí libovolný papír. Což se ovšem předpokládá. Počítám, že to dělají z pravého másla.

V naší luxusní rezidenci se společenství vlastníků rozhodlo, že mechanické zámky a klíče jsou technologie minulosti a rozhodli se zavést otevírání vstupních dveří bezkontaktním přívěškem. Trochu mne to znervózňuje, protože, jak jsem už psal, z těmito bezkontaktními a zabezpečenými technologiemi mám zkušenosti z první ruky a jistotu tomu nepřidá ani to, že dodavatelem systému je La poste, tedy francouzská pošta, která má stejnou reputaci asi jako Česká pošta. Nicméně výbor SVJ rozhodl a tak to budeme mít možnost v praxi ověřit. Správce pak rozhodl, že přívěsky bude předávat výhradně vlastníkům a ti je pak budou předávat nájemníkům. Napsal jsem výboru, že by se mi zdálo jednodušší, kdybych si mohl přívěsky vyzvednout také u výboru, tedy sousedky o dvě patra výše, jako ostatní vlastníci, než aby to posílali mému domácímu přes půl Francie a on to pak posílal zpátky, ale přestože domácí i výbor by v zásadě proti tomu nic neměli, jelikož správce rozhodl, tak jak rozhodl, už se nedá nic dělat. Holt, když se jednou rozhodne, improvizace a iniciativa jdou stranou.

K poště bych ovšem rád zmínil jednu věc, která mne zaujala a pokud skutečně funguje, tak by se mi i líbila. Před pár dny jsem chystal na odeslání balík a protože se mi osvědčilo vyřizování podání a platby přes internet, šel jsem na svůj účet u La poste. Což není úplně triviální, protože díky promyšlené koncepci a integraci informačních systémů má člověk hned dva účty. Jeden, na kterém si může balíky podávat a platit, a druhý, na kterém je může sledovat. Oba mají samozřejmě nezávislé přihlašovací údaje, protože tak daleko, aby na to stačil jeden účet, integrace v La poste, tedy přesněji řečeno v její dceřiné firmě Colissimo, nepokročila.

Přihlásil jsem se tedy na svůj podávácí účet a vybafla ne mne reklama na novinku – od teď je možné balíky odesílat tak, že je člověk nechá ve své(!) poštovní schránce a pošťák je tam vyzvedne. Jak přesně přijde na to, že ho má vyzvednout (a že to není balík, který naopak třeba včera doručil) mi není úplně jasné, stejně tak jak má přijít na to, že se má podívat zrovna do mé schránky, ale dovedu si představit, že nějak by to jít zařídit mohlo. Například, když zadám podání a platbu na internetu, dostane nějaké echo ze systému. Případně, když doručuje do schránek (což jsem jednou viděl v akci), vidí, co je v ostatních schránkách, i když třeba pro dotyčného zrovna nic nemá. Každopádně je to zajímavý nápad a dobré využití pro francouzské normalizované poštovní schránky (kam se vejde i žehlička v krabici).

Ještě k tomu balíku. Jak jsem jednou už psal, mám dvoje úplně stejné polobotky, které se liší jen barvou. Jedny černé a druhé v barvě „koňak“. K těm druhým se mi nedávno po nemalém úsilí podařilo koupit parádní opasek (a mimochodem ještě koženou bundu). Také jsem psal, že ač jsou ty polobotky velice pohodlné a vypadají skvěle, mají v sobě kurvítko. A to se právě aktivovalo. Psal jsem výrobci, který mne ujistil, že v botech problém není. Problém je údajně v tom, že je mám už dlouho (přes 5 let), tudíž je logické, že se rozpadnou. Poradili mi však ševce, který by je snad údajně mohl spravit, byť už to zdaleka nebude tak dobré jako originál. Švec se shodou okolností nachází v nějaké zapadlé vesničce v Anglii.

Napsal jsem tedy ševci (i s fotkami), co by se s tím dalo dělat. Prý těžko říct podle fotek, ale mohu to tam poslat, a když to půjde spravit, tak mi to za 70 anglických babek rádi opraví. A protože s poštovným mi to pořád vyšlo levnější než nové boty (pokud bych je vůbec sehnal), rozhodl jsem se to prubnout. Navíc mám teď ten opasek, který by jinak přišel vniveč. Odtud tedy ten balík. Druhé, černé, polobotky zaktivovaly svoje kurvítko asi o čtrnáct dní později. Tak doufám, že vydrží, než mi opraví ty první, případně než seženu náhradu. Můj problém, zdá se, není ojedinělý, a na internetu lze najít dost podobně postižených. Asi je to fakt dobře vymyšlené kurvítko.

Momentálně sedím ve vlaku do Aix-en-Provence a jak je dobrým zvykem, píšu blog. Teoreticky bych tam měl být do konce týdne a pak se přesunout do Prahy na víkendovou akci. Schválně jsem si kvůli tomu na zpáteční cestu do Paříže místo vlaku koupil letadlo, abych mohl plynule navázat spojem do Prahy. Celá akce byla tak dobře promyšlená a zorganizovaná, že by bylo překvapivé, kdyby nevyšla. Leda snad, ze zásahu vyšší moci. Nebo stávky pilotů Air France, která začala v pondělí, a která má trvat až do příštího pondělí.

Piloti stávkují proto, že je Air France chce přeložit do své nízkonákladové odnože, která se jmenuje Transavia, kde by museli létat víc hodin a vydělali by si míň peněz. Chápu, že Air France, pokud chce konkurovat EasyJetu nebo Ryanairu, nemá v podstatě jinou možnost. Chápu také piloty, že se jim to nelíbí. A protože už tři roky žiji ve Francii, chápu také, že místo, aby piloti, kterým se to nelíbí, odešli, začnou stávkovat – protože každý Francouz má kromě práva na práci, také právo na „nezhoršení“ svých výhod a požitků. A pokud se nedej bože něco zhorší, je čas k mobilizaci, bez ohledu na na firmu, zákazníky, prostě všechny okolo.

Posledně jsem, při stávce řídících letového provozu, zůstal jen o pár hodin déle v Mnichově, přestože mně do poslední chvíle tvrdili, že poletíme načas. Air France nabízí možnost si bezplatně cestu o týden přeložit. Nebo v případě zrušení, vrácení peněz, byť by to normálně v dané třídě nebylo možné. Jediný háček je v tom, že o tom zrušení nám řeknou nejdříve den předem. A den předem už mohou být všechny alternativní způsoby přepravy beznadějně vyprodány. Jak se dostanu v pátek do Paříže, abych stihl spoj do Prahy, je tak zatím ve hvězdách.

Dovolená

Začátkem prázdnin jsem jako tradičně vyrazil na dovolenou do Česka, tedy přesněji řečeno na Moravu. Po cestě jsem se na den zdržel v Praze, abych se stavil u svého zubaře a také se pozdravil se svými spolužáky z vysoké. Přitom se přesvědčil, že D1 je rok od roku větší zoufalost a na celé trase Paříž - Brno bezkonkurenčně nejhorší a nejnebezpečnější úsek. Dovolenou jsem přežil. Sice první týden převážně pršelo, ale na jednu vyjížďku na kole to vyšlo, takže druhý týden jsem byl pro změnu nemocný a původní záměr, projít se po dlouhé době zase jednou po Brně, se scvrkl do krátké noční procházky. Šance tedy bude zase až na Tmou. Místo toho si kladu otázku, zda má cenu s sebou vézt 1250 km v autě kolo, abych pak na něm ujel necelých třicet kilometrů, vyměnil duši, zjistil, že mám kompletně sjetý zadní plášť, a zase ho vezl zpátky. Za zmínku tedy stojí v podstatě jen návštěva nového brněnského Výčepu na stojáka, kde si vyprahlý Brňan může dát, nepřekvapivě na stojáka, jedno, dvě, případně i více piv. Může u toho stát venku nebo vevnitř, u stolu, u plotu, u kašny, nebo u zdi. Piva mají dobrá, ale po dvou hodinách bych si asi raději přece jenom sedl. Což potvrzovaly i okolo na zemi sedící skupinky. Vzhledem k tomu, jaký tam ale byl cvrkot, bych řekl, že újmu z toho určitě nemají.

Při zpáteční cestě, už na francouzské straně, kdy jsem jel na autopilota a tudíž se nechal lehce rozptýlit, jsem pozoroval zajímavý úkaz, který mne překvapil. Při jednom z letmých pohledů na navigaci v Google maps mou pozornost najednou upoutal nápis Burger King a tečka, která vypadala, že leží na mojí cestě a blíží se. V předstihu jsem se připravil na to, že když se budu vracet, pojede v opačném směru zrovna Tour de France (tu jsem ovšem za celou dobu nezahlédl), ale tohle jsem nečekal.

Burger King totiž ve Francii být neměl, a také, jak se ukázalo později, opravdu nebyl, až do loňského roku, kdy otevřel postupně tři pobočky - v celé Francii! - a jednu jsem právě míjel. Proč otevřeli jednu zrovna na „východní dálnici“ (l'Autoroute de l'Est jinak také známá jako A4) jsem ovšem úplně nechápal. Vždy, když tam jedu, mám pocit, že tam jede jen pár podobných zoufalců, jako jsem já. Koho by taky bavilo jet čtyři hodiny po dálnici konstantní sterilní stotřicítkou a ještě si za to platit skoro třicet babek. Možná ale vlastně jsem ta správná cílová skupina. V Německu totiž výhradně zastavuji na odpočívadlech, kde Burger King je. Tedy zastavoval jsem, až do poslední cesty (směrem do Česka), kde jsem se opět zastavil a po akci dospěl k názoru, že bude potřeba najít alternativu.

Což je škoda. Jako, poslední dobou už ne tak častý, nicméně pořád aktivní, návštěvník rychlých občerstvoven, musím konstatovat, že nejlepší hamburgry (pokud se tedy bavíme o těch nejlevnějších, průmyslových a v otrockých podmínkách vyráběných) jsou v Česku a směrem na západ ta kvalita klesá. Minimálně ve směru Praha, Norimberk, Frankfurt, Strasbourg, Paříž. Při zpáteční cestě jsem si na pumpě před Rozvadovem dokonce v mekáči, nebál bych se to říct, pochutnal. V Paříži doporučuji návštěvu mekáče pouze pokud jste alergičtí na obložené bagety, palačinky, koláče a jiné pečivo, všechny obchody jsou zároveň zavřené a hrozí akutní smrt hladem. KFC je na tom podobně, jen to tam páchne jinak. Výjimku tvoří situace, kdy si jdete do mekáče koupit zmrzlinu, kávu, nebo obecně něco, co neobsahuje zeleninu, maso a buchtu-slupku. Nicméně možná ten pařížský Burger King příležitostně zkusím, záleží, kdy se dostanu na nádraží Saint-Lazare, protože tím směrem normálně nejezdím. Leda bych si chtěl zajet Eurostarem do Londýna.

Kromě odpočívadla na A4 a pařížského nádraží, třetí Burger King se nachází na letišti v Marignane, což je marseilleské letiště (byť je 25 km od Marseille). Tam bohužel, od té doby, co jsem se odstěhoval z Prahy, už nelétám, ale jezdím z Paříže vlakem. Chystají se ovšem další a možná budu mít časem jednu i blízko u práce...

Takže, objevení Burger Kingu, uprostřed polí na dálnici A4, byl, po průjezdu D1, druhý nejdramatičtější zážitek na zpáteční cestě. Druhý den jsem se, jak už je poslední dobou dobrou tradicí, vydal do 4 Temps, abych si vyzvedl reklamovanou bundu. Tam mě už zdáli všichni vítali, dokonce měli i bundu, a dokonce mě i ujistili, že ji zkontrolovali, a že je už v pořádku. A v podstatě měli pravdu, až na jeden zlomený knoflík na vnitřní straně předního lemu, ten, proti kterému jsou přišité přední knoflíky. Prodavač mne ujistil, že to je banalita a že na to záruka je také, takže s tím mohu kdykoliv přijít a oni to opraví. Tak jsem jen podotkl, že to tedy mohou opravit hned. Slíbili, že mi to opraví do týdne, což mělo být tento týden. Zatím se ale nikdo neozval, takže tam asi zítra zavolám sám a případně se tam opět vypravím tuto sobotu.

Tím, že jsem neuspěl s bundou, tak snad z pocitu, aby tahle výprava nepřišla vniveč, zašel jsem za lidových deset babek alespoň na poslední letní blockbuster. Digitální efekty pokročily, takže Tom Cruise tam vypadá na pětatřicet. Emily Blunt vypadá parádně i bez efektů, ale hlavně to po dlouhé době mělo něco do sebe a občas jsem se i bavil. Takže palec spíš nahoru. Nicméně druhý den mě, jak už začíná být po návštěvě 4 Temps také tradicí, skolila migréna a tak jsem si státní svátek 14. července užil jinak, než jsem původně zamýšlel a nakonec jsem byl rád, že jsem byl schopen dorazit druhý den do práce. Nové auto tam na mne zatím nečekalo, tak jsem si aspoň přezul pláště na kole, doufaje, že na nich také toto léto ještě vyjedu. Koupil jsem si je (po neúspěšných návštěvách v kamenných prodejnách kol v Moravských Budějovicích) kde jinde, než na Amazonu. Proti trudomyslnosti se mazlím s novou kytarou a už jsem ji objednal nový, široký a komfortní popruh z bizona, aby mě z toho mazlení tak nebolelo levé rameno.

V mezičase se mi podařilo konečně dostat ze sociálky doplatek za návštěvy u lékaře z roku 2012, který mi dlužili, což považuji za osobní úspěch. Přitom se ukázalo, že mi ty poplatky postupně dopláceli už v roce 2013, ale protože mi nikdy neposlali vyúčtování, nebo nějaký přehled o tom, kdy a jak mi jednotlivé doplatky poslali, neměl jsem šanci to zjistit. Občas mi sice na účet přišly nějaké peníze od naší místní „kasy“, ale vzhledem k tomu, že byly často sloučené za více položek a nebyl u nich žádný popis, tak se to dalo těžko určit. Jediný způsob, jak se posléze ukázalo, jak to zjistit, by byl, podívat se na internetu na výpis, který mám na svém zdravotním účtu. Doplatky, které mi posílali za rok 2012, tam totiž nebyly, a právě tak jsem je měl podle sociálky identifikovat!

To mi ovšem řekli až poté, co jsem do nich nepřestával tepat svými emaily, až se nakonec někdo slitoval, a ten výpis, kdy, kolik a za co mi poslali, udělal a poslal mi ho. Dokonce jsem je tak zmátl, že mi poslali víc než měli (protože si to špatně ověřili), takže nakonec mi přišel dopis, ať vrátím 27,69, které jim dlužím, protože mi je poslali omylem, a pokud to neudělám do dvou měsíců, budou oprávněni je na mě získat za použití „jakýchkoliv prostředků“. Tak jsem jim je poslal a doufám, že mi je stejně strhnou znova a budeme pokračovat v krasojízdě. Momentálně to ovšem vypadá na férové vyrovnání, takže je na čase začít vymáhat doplatky za rok 2013. Mám totiž pocit, že mi prohlídku u ušního proplatili špatně.

La galette

Přišla krize už i do Francie. Úroky z hypoték povážlivě rostou a začínají se blížit třem procentům, poprvé za posledních patnáct let nerostly ceny nemovitostí v Paříži a na periferiku je od předvčerejška nejvyšší povolená rychlost sedmdesátka. Na nový rok se mi kolega postěžoval, jak jsou ve Francii drahé byty (ve srovnání např. s Německem prý až třikrát, když se to přepočítá na počet průměrných platů nutných ke koupi průměrného domu) a když jsem se ho ptal proč, tak z něj vypadlo, že za to může systém daní a regulací, který je (jak asi ve všem ostatním) dovedený k dokonalosti.

Například, již zmiňovaná daň z bydlení. Nebo daň z nebydlení - ano i tato daň ve Francii existuje. Oficiálně se to jmenuje „daň z prázdného bytu“ (Taxe sur les logements vacants). Protože stát zjistil, že když někdo má víc bytů a nebydlí v nich, a ani je nepronajímá, tak přichází státní pokladna o daň z bydlení. Proto zavedli daň z nebydlení, kterou platí vlastník, za to, že v bytě nikdo nebydlí. Zajímavý způsob jak motivovat vlastníky aby byty pronajímali (daň z bydlení totiž platí nájemník).

Další zajímavá regulace je na minimální pozemek, nutný k postavení domu, která říká, že na metr čtverečný obytné plochy je třeba minimálně 5 metrů pozemku (samozřejmě ne všude, třeba v Paříži by to nešlo). Na domek se 160 m2 tedy bude potřeba 800 m2 pozemku, což zvyšuje cenu jakékoliv nové nemovitosti, protože pozemky jsou tím pádem drahé (jsou potřeba ze zákona). Stát se dostává do patové situace. Na jedné straně by rád, aby bytů bylo co nejvíce (má z nich daň ať tam někdo bydlí, nebo ne), na druhé straně by chtěl, aby tržní cena byla co největší, aby z ní měl co největší daň z nemovitosti a na třetí zdražuje peníze, takže zvyšuje cenu hypoték, což následně vede k menší poptávce po bytech, což následně vede k nižší ceně, atd. Před pár dny jsem si všiml na nějakém revolučním plakátku, vylepeném na silniční zátarase, toto „Francie upadá do krize, přestože nikdy dřív neplatili Francouzi tolik daní jako teď.“

A když už jsme u daní, prezident Hollande loni do svého majetkového přiznání nezahrnul svoji partnerku - tudíž se vešel do limitu, který je osvobozen od daně z bohatství (l'impôt de solidarité sur la fortune - zkráceně L'ISF), který je normálně 1.300.000 €. Ještě předloni to bylo 800.000, tam by se nevešel, ale podařilo se mu ještě loni prosadit změnu na 1.3 M, kam se už vešel, byť o fous. Jinak, kdo se nevejde do limitu platí, čtvrt, nebo půl procenta z hodnoty celého majetku. Údajně těch lidí není málo a státní kasa si tak přijde ročně na více než 4 miliardy. Pan prezident nicméně neplatil, protože tak bohatý nebyl. Problém byl, že svoji přítelkyni jinak ale používá zcela otevřeně jako první dámu a nechává jí hradit výdaje ze státní kasy. Veřejné mínění nyní debatuje, zda by ji měl přiznat i v majetkové dani, pak by totiž musel danit společný majetek, který by už asi limit přesáhl (což by mimo jiné znamenalo, že spáchal daňový únik), nebo naopak se od ní distancovat a v tom případě by měla vrátit všechny „dotace“, které dostala jako první dáma. Prezident slíbil, že situaci objasní do 14. ledna. Počítám, že se to vyřeší nějak „po francouzsky“.

Mobilní operátor Free se vytasil s novým tarifem 4G LTE s 20 GB FUPem za baťovských 15,99/měsíc, ceny bavoráků oproti loňsku mírně klesly, a na tradičním novoročním přípitku (cidrem) nad galette nám šéf pobočky oznámil, jak ten loňský rok byl těžký, a jak ten letošní bude ještě těžší.

Nicméně, galette byla, je, a bude, i kdyby na chleba nebylo. Tuhle tříkrálovou tradici si Frantíci vzít nedají. Oč přesně běží je la galette des rois neboli galette králů, což je tradiční koláč, který se peče na večer tříkrálový a do kterého se zapeče „zrnko“ (la fève). V současné době existují dvě „školy“. Severní, vycházející z bretaňské tradice, peče koláč z lístkového těsta, do kterého se dává mandlová náplň a který se, jako všechno z Bretaně, vyznačuje absurdním množstvím másla (na mé z Auchanu udávají např. 33 % másla v těstě a 23 % másla v nádivce). Druhá, jižní škola, peče bábovku králů (le gateau des rois), která se vyznačuje tím, že je více dietní, a spíše připomíná bábovku ovšem z vánočkového těsta. Drobný rozdíl je i v použitém „zrnku“. Zatímco v severní galette lze najít jednu zapečenou figurku, v jižní variantě je kromě figurky ještě také fazole.

Tříkrálová tradice pak spočívá v tom, že se v rodině, nebo s přáteli, galette nakrájí a kdo najde ve svém kousku figurku je král, případně královna. Jde o čestný titul, ze kterého neplynou žádné povinnosti. Může si však zvolit svoji královnu, případně krále. V jižní variantě k tomu slouží právě fazole. Existují různé modifikace této tradice. Například, že ten, kdo má fazoli, kupuje galette příští rok, nebo že se krájí o jeden dílek víc, než je přítomných osob a volný dílek je pro Boha, strýčka příhodu, nebo prvního cizího člověka, který přijde. Milovníci napětí zase doporučují, aby se při krájení galette jeden člověk ujal krájení a druhý, nejlépe nejmladší dítě, si zalezl pod stůl, aby nevěděl, co se krájí, a určoval, komu daný kousek připadne.

V komerčním balení je pak možné v galette najít roztodivné figurky, a součástí každého balení je i papírová koruna pro šťastného krále - ten má totiž nakonec jak figurku, tak i korunu. Momentálně mám čtyři figurky z průmyslových galette, co jsem si koupil v supermarketu : jednoho Asterixe, jednoho človíčka s nápisem Balin The Hobbit (což považuji za trochu matoucí), jednu figurku s nápisem Queen Mara (netuším, k čemu se tato váže) a jednu figurku bez nápisu, která se asi nejvíce blíží třem králům, byť by mohla klidně být i teroristou.

Přestože je na webu spousta informací, co na první pohled zřejmé není, že se galette jí teplá. Což asi není problém, když se čerstvě upeče, ale i když si ji člověk koupí, tak by si ji pak měl „rozpéct“. Zahřátím se jednak uvolní nějaké máslo, a jednak zvýrazní chuť mandlové náplně. Když se k tomu pak přidá i správně (ne)vychlazený cidre, tak se dá přežít i v Bretani.

Vánoční úklid

Jednou to muselo přijít a byť jsem to svým způsobem čekal, tak mne to stejně překvapilo. Když přemýšlím, proč jsem tak dlouho nepsal, napadá mne sice, že přece proto, že se nic zvláštního, nebo zapsáníhodného nestalo, ale není to tak úplně pravda. Ne, že by se vůbec nic nestalo, ale buď už jsem o tom psal dříve (např. daně jsou věčné), nebo se sice stalo, ale zase jsem nevěděl, co přesně bych o tom měl napsat. Pro zachování kontinuity kontinua těchto příspěvků však tyto věci v následujících pár větách (případně odstavcích) přece jenom zmíním.

Jako tradičně jsem vyrazil na týden na Jadran a jako tradičně si tam skvěle zaplachtil. Přežil jsem dokonce i tradiční akci v Brně, byť to letos byla blamáž. Pak se také podíval párkrát do Mnichova a Barcelony, kam mě mí zákazníci volají.

Vsuvka: blamáž (v originále blâmage) není francouzské slovo, byť jsem se o tom svoje kolegy snažil přesvědčit. Nakonec jsme se shodli na tom, že to je německé slovo (což je také matoucí, protože němčina nemá circumflex - stříšku), které bylo „přejaté“ z francouzštiny, podobně jako bylo „handy“ přejaté z angličtiny.

Také se mi podařilo zaplatit daně za rok 2012, o čemž jsem měl chvíli už vážné pochybnosti. Systém placení daní je tady o poznání více zkostnatělý, než v Česku. Daňové přiznání se podává do konce června a daň si berňák strhne (pokud všechno proběhne bez problémů) někdy v říjnu. V říjnu se také přihlásil o daň z bydlení (taxe d'habitation), kde mne trochu překvapilo, že to dělá přes šest set babek, a že se, podle výpisu, který jsem s tím současně dostal, zvýšila oproti předchozímu roku o 25 %. Po konzultaci s kolegy se ukázalo, že zatímco v Paříži k zásadnímu zdražení nedošlo, já platím daň za to, že bydlím v luxusní čtvrti. Daň z bydlení je totiž vlastně komunální daň, kterou vybírá obec a kterou investuje do infrastruktury a služeb, jako jsou knihovny, kulturní domy, sportoviště, jesle a školky, prostě věci, které běžně využívám. Jsem tak aspoň rád, když vím, kdo financuje tu, už dva roky probíhající a neustále znovu začínající, přestavbu hlavní silnice, po které jezdím denně do práce.

Vsuvka: Ptal jsem se kolegů, proč ve Francii nedaní příjmy stejně jako v Česku přímo u zdroje. Důvod, který jsem se dozvěděl, je typicky francouzský: údajně se o tom diskutovalo někdy v devadesátých letech, ale pak zjistili, že by přišla o práci spousta daňových úředníků. Takže odbory řekly ne a tím diskuse skončila. Vive la France !

V mezičase jsem se také zmínil domácímu, že jsem zklamán, protože nemáme v domě internet zavedený optikou, přestože bydlíme v tak luxusní a technologicky rozvinuté obci. Domácí mi obratem odpověděl, že je také překvapen, a že to tedy navrhl na příští zasedání SVJ, které bude za půl roku, k hlasování. Hlasovat se přitom nebude o tom, zda zavést optiku nebo ne, ale o tom, zda to dovolit operátorům. Jestli to budou ovšem operátoři chtít není úplně jasné.

Na vedlejší parcele úspěšně probíhá dostavba megakomplexu obytných a kancelářských prostor, která začala v okamžiku mého nastěhování a nejspíš skončí až se budu stěhovat pryč. Jak se těch dalších pár tisíc lidí navíc bude ovšem ráno dopravovat do práce vědět raději ani nechci.

V listopadu jsem pak přežil tradiční výstavku ve Villepinte, která se poslední roky vyznačuje tím, že je buď během ní stávka, nebo stávka sice není, ale i tak MHD nejezdí nejplynuleji. První den jsem si vzal auto a zpáteční cesta, kdy jsem se zasekl na A86, když jsem se chtěl vyhnout zácpě na A1 a zavřenému periferiku, která trvala dvě hodiny, se rázem zařadila na přední místa mé „co už bych nikdy nechtěl zopakovat“ hitparády. Musím ovšem přiznat, že se na tom podepsala i moje únava a to, že jsem (opět!) netrefil správnou odbočku na mé oblíbené křižovatce.

Druhý den jsem tedy pro jistotu jel RER, což podle jízdního řádu mělo trvat něco přes hodinu. Takže to, že to nakonec trvalo hodinu a tři čtvrtě bylo ve své relativní podstatě pozitivní. Výrazně pozitivní moment této akce, a současně novinka oproti loňsku, bylo uspořádání souběžné výstavky zbraní, střeliva a všeho ostatního, které byla ve stejném areálu, a na kterou se dalo projít na naši registraci. Konečně jsem viděl naživo FN-SCAR, nebo Dragunova. Doufám, že příští rok to takto udělají zase - to bych se na to dokonce i těšil, protože letos jsem se tam dostal až těsně před koncem, spíše náhodou a vůbec jsem to nestihl všechno projít. Bylo tam vše, od neprůstřelných vest, přes obrněné motorové čluny a transportéry, ruční palné zbraně až po satelitní špionážní systémy a taktické spojovací sítě. Takový sen malého kluka, který se zhmotnil.

Kromě všedních záležitostí na mne přišla tradičně se zimním splínem i tradiční krize středního věku, která se normálně projevuje pochybnostmi o smyslu života, milenkou a Porschem. Vzhledem k tomu, že pochybnosti o smyslu života (plynoucí z toho, že bych už všeho dosáhl) nemám, protože jsem ničeho nedosáhl a přestože rozumím významu slova milenka, nejsem si jist, jestli v případě starého mládence má tento význam smysl, zůstává jako jediné srozumitelné a moji krizi určující to poslední - Porsche. Navíc systém danění, kdy se daně neodečítají hned, ale až s více než ročním zpožděním, může za to, že jsem se mohl chvíli opájet iluzí, že mám na to, abych si něco koupil. Něco, co si kupují muži středního věku, aby si tím splnili svůj dětský sen - dokonalou hračku. Nebo prostě něco technicky dokonalého. Porsche sice ne, na to bych potřeboval platovou třídu o více než pár stupňů vyšší, ale něco „menšího“ už by se dalo. Po konzultaci se znalcem a shlédnutí pár dílů Top Gearu jsem pak dospěl k názoru, že to „něco“ by měla být zadokolka benzíňák o minimálně 300 koních. Pak jsem se pomazlil s myšlenkou, udělal průzkum trhu, spočítal si orientační předběžnou cenu, když to viděl, tak se rozhodl místo toho zamáznout hypotéku, zamáčkl slzu a koupil si raději za padesát babek „věrnou repliku volantu Ferrari 458 Italia“ k Xboxu, a šel se prohánět ve virtuálním monopostu na virtuální okruh Le Mans.

To by ovšem nebyla krize, kdyby se dala tak snadno. A protože mi navíc vrátili nějaký přeplatek z poplatků za služby, nebylo potřeba ani hledat nějakou výmluvu a před pár týdny jsem dostal, od strejdy Amazonu, doručenou až do domu, elektrickou kytaru. Kytara byla přibalená ke hře, a tak se momentálně ve volných chvílích přistihuji s kytarou na krku, jak pařím kytarové „karaoke“ na známé pecky. Dnes jsem si byl koupit nové struny...

Tout abus sera puni

Původně jsem chtěl příspěvek nazvat Když udeřila vedra, ale mám dojem, že už mám takové příspěvky dva a nechci se opakovat (alespoň ne vícekrát, než by se hodilo k mému věku). To nicméně nemění nic na faktu, že vedra udeřila. Venku je 35,8 ve stínu, v bytě mi teploměr ukazuje přeživatelných 30,6 a co v takovém počasí, než zasednout na rozpálenou židli, k rozpálené klávesnici a rozpálenému monitoru a rozpáleně něco napsat.

Tout abus sera puni stojí na štítku nalepeném v tramvaji (pro zájemce nechávám k vyřešení, kvůli čemu tam ten štítek je). Poslední dobou jsem párkrát jel tramvají a z nějakého důvodu jsem to měl před očima. A nemaje na práci a na mysli nic lepšího, lehce jsem se nechal unést k rozjímání nad touto větou. Pomineme-li věcný význam (který také nechávám k hloubání laskavému čtenáři), jde graficky i syntakticky o téměř dokonalý tvar. Čtyři slova, každé o čtyřech písmenech. Žádné akcenty, apostrofy, čárky, členy, předložky, spojky, atd. Prostě ryzí význam zkondenzovaný do čtyř slov, z nichž každé je zásadní. Graficky to pak doplňuje vyladěná rovnováha otevřených a uzavřených písmen, která vysázená kvalitním řezem přímo lahodí oku. Pokud to navíc člověk přečte správně francouzsky, dostává perfektně frázovaný zvuk střídajících se souhlásek a samohlásek, začínajících souhláskou a končící samohláskou (ou je jedna samohláska a koncové s v abus se nečte), kde žádný zvuk nezanikne, ani se nedeformuje. Taková téměř zvuková a grafická nirvána k vyjádření něčeho tak banálního. A pak že francouzština není elegantní. Nebo je to latina?

Onehdá mi napsali z finančního úřadu, konkrétně z části, která vybírá audiovisuální poplatky. Prý, že jsem vloni ve svém daňovém přiznání uvedl, že nemám televizi a jestli to nechci přehodnotit. A až to přehodnotím, mám jim poslat zpátky takový papírek, na kterém vyznačím, jak jsem to přehodnotil. Pokud to nepřehodnotím, tak riskuji, že zaplatím 150 babek za to, že jsem to nepřehodnotil, tak ať to raději přehodnotím. Mám na to 4 týdny. Pokud to vyplním špatně, zaplatím také 150 babek.

Tady bych udělal malou odbočku. Na francouzském daňovém přiznání je jedna kolonka, ve které je napsáno zaškrtněte pokud nemáte ve svém hlavním ani jiném bydlišti televizi. Slouží to k tomu, že tím, že to člověk nezaškrtne, tak přizná, že se dívá na televizi a tudíž je potřeba pro něj nějak financovat televizní programy odpovídající kvality a tudíž by na ně měl přispět. Vybíraný obnos se pak jmenuje contribution à l'audiovisuel public, který finančák zkasíruje spolu s daní. Loni to bylo 125 babek, letos 131. Vysílací čas holt něco stojí. Bere se to vždy na rok aktuální, tedy, pokud podávám v dubnu 2012 daňové přiznání za rok 2011, tak v něm přiznávám, že 1. ledna 2012 jsem měl televizi (což je rozhodné datum pro daný rok) a podle toho pak platím za rok 2012.

Já televizi nemám (ani jsem nikdy neměl), takže jsem s klidným svědomím tehdy (a i letos) zatrhl, že televize nemám. No a finančák mi napsal, že se na mě trochu poptávali (podle nějakého zákona, který dovoluje ptaní se na to, jakou službu si kdo kde objednal a užívá), a že vyplavalo napovrch, že jsem si 12. prosince 2011 objednal internetovou přípojku od Free, což by mi teoreticky mělo bránit tvrdit, že nemám televizi, protože podle zákona o daních (Code général des impôts) a prováděcí vyhlášky (Livre des procédures fiscales) je potřeba na otázku o televizích odpovědět záporně (tedy netvrdit, že nemám televizi) i v případě, že ji nemám, ale mám takzvaný dispositif assimilé, což je terminus technicus, který je definován v zákoně, nicméně nikdo pořádně neví, co to je. Teoreticky to může být cokoliv, díky čemuž lze sledovat televizi. Tuner v počítači, tuner ve Freeboxu, vysílání po internetu (a sledování v počítači), atd.

Napsal jsem tedy na úřad odpověď, že bych si napřed potřeboval ujasnit, jak to s tím deklarováním televizí je, protože je pro mne jako cizince dost těžké pochopit, když je v daňovém přiznání otázka, zda nemám televizi, tak bych na ni měl odpovědět záporně, přesto že ji nemám, neboť ve skutečnosti ta otázka není o televizi, ale o něčem úplně jiném - což ovšem francouzský výběrčí neřeší, protože je mu to šumafuk - i když by stačilo do formuláře přidat tři slova. Dále jsem napsal, že přestože jsem si přípojku objednal 12. prosince 2011, tak 1. ledna 2012 jsem se na televizi dívat nemohl, protože jsem Freebox dostal až 6. ledna (protože ve Free jsou zoufalci, kteří to nebyli schopní dodat dřív - to jsem tam ovšem nepsal) a navíc, že se v zásadě na televizi nedívám, párkrát jsem to zkusil, ale pak toho nechal. Sice si platím dvě babky měsíčně v rámci připojení k internetu za televizi, ale protože se na to mohu dívat jen na počítači (což jde), tak tam stejně z nějakých podivných důvodů nemám TF1 (což je něco jako ČT1, ale větší a důležitější). Říkal jsem si, že dvě babky měsíčně za televizi bych dal, i kdybych se na ni nedíval, čistě pro případ, kdybych se na ni musel dívat, ale za rok a půl tahle situace nenastala. Ale když bych k tomu měl připočíst ještě 125 babek příspěvek, tak se mi to zdálo už zbytečně moc jenom za to, že jsem připraven, a to navíc ještě bez TF1.

Z úřadu mi odpověděli, že v tom případě mám tedy situaci přehodnotit tak, že televizi pořád nemám (tedy přesněji, 1. ledna 2012 jsem neměl). Což byla šalamounská odpověď, která ale vůbec neodpovídala na moji otázku, jaké jsou tedy podmínky pro placení. Pro jistotu jsem ještě konzultoval svoji korespondenci s kolegou, zda náhodou nebylo něco ztraceno v překladu, ale ten mi potvrdil, že moje formulace je významově přesná a jasná (až na nějaké chybky) a že na mě úředník akorát kašle (bienvenue en France). Nakonec jsem z nich ale jakés takés vyjádření vypáčil a vypadá to, že letošních 131 babek si dopřeji zaplatit - pokud mě tedy vyzvou, abych přehodnotil i letošní daňové přiznání, což se zatím nestalo.

Také jsem dostal svůj v životě první avis de contravention, oznámení o přestupku, protože jsem jel příliš rychle. Byla neděle ráno - půl osmé - byl jsem sám na periferiku, zrovna jsem vyjížděl na dovolenou a překročil jsem dovolenou osmdesátku. Automatický systém řešení přestupků, který změří rychlost, vyfotí SPZ, zjistí majitele a pošle pokutu zcela autonomně a bez zásahu lidské ruky, funguje díky tomu bezchybně, takže ještě než jsem se vrátil z dovolené, tak mi volali z práce, že dostali na firmu oznámení (asi 3 dny po přestupku), a že to musím do patnácti dnů zaplatit, tak abych to stihl. Musím pochválit dokonalý systém, kde kromě oznámení dojde i kompletní vysvětlení různých pojmů a různých způsobů plateb, od platby kartou, přes virtuální kolek, až po po platbu hotovostí někde na trésor public (státní pokladna). Tak jsem si za svých osmdesát sedm svých 45 babek nakonec zaplatil přes internet kartou. Pochopil jsem, že to byla nejlevnější pokuta, jakou jsem mohl dostat. Nejdražší (z těch drobných pokut) bylo telefonování za jízdy za devadesát. Současně mi slíbili, že přijdu o jeden bodík, tak jsem zvědav jak. Ve firmě mi ukazovala naše nákupčí skříň plnou od shora dolů takových oznámení. 

Toutes les contraventions seront punies.

Chèque Cadhoc

Francie stojí na šecích. Máte zaplatit někomu zálohu, chce po vás šek. Nabízí vám vaše firma nějakou finanční výhodu, nabízí to v šeku. Platíte nájem a neumíte to udělat bezhotovostně, budete potřebovat šek. Šekem zaplatíte i v Carrefouru chleba, když na věc přijde. Důvod je prostý, není to anonymní (což vyhovuje francouzské byrokracii) a je to zadarmo. Zaplatit hotově lze jen do výše 3.000 babek - je na to zákon - pokud jde o Francouze a do 15.000 babek pokud jde o cizince.

Jako jsou v Česku populární „stravenky“ (ať už určené k jídlu, nebo určené naopak k čemukoliv jinému kromě jídla), tak jsou ve Francii populární různé šeky, kterými firma opíjí své zaměstnance. Zaměstnanci s dětmi ve školním věku dostanou chèque scolaire, aby si za to mohli koupit tužky, sešity a pytlíky na cvičky. Zaměstnanci, kteří rádi jezdí na dovolenou si mohou zažádat o chèque vacances, což je příspěvek podniku na dovolenou. Funguje to jednoduše. Zaměstnanec si u své firmy „koupí“ zmíněný šek za cenu nižší než nominální. Rozdíl pak činí ten příspěvek a jeho výše se odvíjí od „koeficientu domácnosti“, čím víc dětí, případně nezaměstnaný partner, tím líp. Omezení s tím spojené spočívá v tom, že následně ten šek musí utratit „schválený způsobem“, tedy za dovolenou, nebo něco, co s ní souvisí. Pokud se navíc rozhodne pro nějakou nabídku sponzorovaného pobytu se zvýhodněnou cenou, může výrazně ušetřit. Zálohu na ni (tu dovolenou) samozřejmě složí šekem, pro změnu svým.

Chèque scolaire se mne netýká. K tomu, abych trávil dovolenou státně schváleným a regulovaný způsobem, jsem se zatím také nedostal, tudíž jsem ani nemusel skládat tu zálohu a úspěšně se tak šekům vyhýbám, dokonce nemám ani šekovou knížku. Téměř. Přece jenom, jeden šek mě pořád straší - chèque cadhoc. Název je taková slovní hříčka, se spojení dvou slov cadeau (dárek) a ad-hoc (ad-hoc). Na slovní hříčky si tady potrpí. Chèque cadhoc jsem vyfasoval už dohromady třikrát. Je to až překvapivé, že existuje šek, který se rozdává bez rozdílu všem.

První várka mi měla vypršet v květnu a utratit to byl oříšek. Měl jsem sice už trochu trénink z Prahy, kde mne pro změnu mučili Flexipassy, které jsem nakonec prodával se slevou kolegovi, protože se mi nepodařilo najít jiného, trvale udržitelného odběratele. Buď jsem s tím totiž mohl platit za něco, co jsem nepotřeboval nebo nechtěl, nebo za něco, co bych možná chtěl, ale zase to bylo jednodušší a levnější pořídit jinak. Nicméně oceňuji genialitu a lobbying dotyčného, který to vymyslel (skoro bych si tipl, že to vymysleli frantíci), že se mu podařilo přesvědčit firmy (a od státu na to vymoci výjimky), aby místo peněz dávali zaměstnancům tuhle zoufalost a ještě si za to nechat platit. Počítám, že chèque cadhoc funguje na podobném principu.

Ptal jsem se kolegů, co s ním - prý si mám něco koupit. Stáhl jsem si z internetu seznam povolených obchodů, ale nevyznal jsem se v něm. Zkoušel jsem se ptát příležitostně, třeba u Maria Dessuti, ale neuspěl jsem. Navíc to bylo potřeba dát do souladu se svými základními životními potřebami, což nebylo snadné:

• počítačové hry - nakupuji online
• letenky - nakupuji online
• košile - nakupuji online

Nakonec, když se začal blížit den D, zašel jsem do blízkého Auchanu, kde mne zaujala reklama cuisinez comme un chef (vařte jako šéfkuchař), v rámci které nabízeli sadu hrnců i jednotlivě. Původní idea sice byla, že ty hrnce si člověk mohl koupit za nějaké Auchan body (něco jako Billa nálepky), které dostával za útratu, když měl věrnostní kartu Auchan. Tu sice nemám (ač tam nakupuji pravidelně), ale nic mi nebránilo v tom, si ty hrnce koupit za plnou pálku. A zaplatit to šekem. Z věcí do domácnosti to byla další relativně důležitá věc, která mi chyběla, hned po počítačových hrách, letenkách a košilích. Mám sice sexy pánev z pravého rezavějícího železa, ale ta na vaření polévky z pytlíku není úplně vhodná. Nevím totiž jak se mi to stalo, ale v rámci nějakého hnutí mysli jsem si po příjezdu do Francie koupil polévku v pytlíku, aniž bych ji měl v čem uvařit. Variantu s konvicí na čaj jsem zavrhl jako příliš hardcore a pánev neměla dostatečný objem.

Vyrazil jsem tedy nakonec do Auchanu, vyzbrojen svými šeky (mezitím se mi sešly už dvě dávky, dohromady za devadesát babek), několikrát se ujistil na informacích, že s tím skutečně mohu zaplatit a vítězoslavně naložil dva vyhlédnuté hrnce, jeden s pokličkou a jeden zase s rukojetí a oba se stejným průměrem, abych mohl sdílet tu jednu pokličku (na což jsem obzvláště hrdý). Když na mě pak na kase přišla řada, říkám pokladní, že budu chtít platit šekem, ale ona, že to napřed namarkuje, a pak to vyřešíme. Takže to namarkovala a pak říká: „Ale tím šekem nemůžete platit za potraviny“, a já na to „no vždyť to nechci, chci zaplatit tyhle dva hrnce“, a ona „no, to ale musím rozmarkovat za dva nákupy“ a fronta za mnou začala povážlivě hlučet. Nikdo mě však neinzultoval.

Doma jsem si hned cvičně uvařil tu rok starou polévku z pytlíku, která byla mimochodem překvapivě dobrá, a zjistil, že nemám žufánek. Premiéra tedy úplně jako šéfkuchař nebyla. Nicméně žufánek jsem pořídil vzápětí a od té doby je moje kuchyně úplná. Navíc oceňuji na těch hrncích jednu věc, která je velice praktická, a to je vylaserovaná objemová stupnice na vnitřní straně. Odměřit litr na polévku je tak hračka. Radost z toho, že jsem se úspěšně zbavil svých chèques cadhoc ovšem netrvala dlouho. Týden na to jsem totiž vyfasoval další várku.

L'Année fiscale

Dostal jsem přáníčko od berňáku. Bylo to v krásném igelitovém pytlíku velikosti A4, v takovém, v jakém vám vaše oblíbená spořitelna, nebo váš dodavatel elektřiny, posílají výroční časopis o světlých zítřcích. Dodává to punc zájmu a zároveň nemáte pocit, že se o vás nikdo nezajímá. Ve Francii si na to potrpí i státní pokladna. Možná to znamená, že také prosperuje, nebo že má o vás zájem. Nicméně, ten zájem má ze zákona a jak se říká, v životě jsou dvě jistoty ...

Už jsem o tom nejspíš psal, ale protože jednak mi už paměť neslouží a jednak jsem určitě neměl minule tolik informací, vrhnu se do toho znovu. Ve Francii funguje finanční systém trochu „jinak“ a neznalého může překvapit. Také mají daně a sociální a zdravotní odvody, ale mechanismy se liší a i občan se toho účastní trochu jinak. Jak jsem už zmiňoval, moje výplatnice jsou dvě stránky A4 hustě popsané s mnoha řádky (52 dohromady na obou stranách) a sloupci (7 na stránce) a v nich hromadou čísel. Co je samozřejmě nejdůležitější je, že na začátku je hrubá mzda a pak následují srážky. Srážek je několik druhů, všechny nakonec vybere stát nebo ekvivalent zdravotní pojišťovny (mutuelle), ale podle toho na co, tak jsou rozděleny i na výplatnici. Sociální a zdravotní pojištění, jak by se řeklo u nás.

Pěkná vizualizace je tady, bohužel v francouzštině, ale je to interaktivní a člověk si může zjistit více o jednotlivých položkách. Ta moje je dost podobná, jen o něco delší. Dokonce mám pocit, že francouzští účtaři jsou náležité hrdí na to, že tomu rozumí. Obecně se má zato, že francouzská výplatnice patří k nejsložitějším na světě. Ale je možné, že to je jen národní pověra vycházející z typické francouzské nátury.

Zajímavé na té výplatnici je, že tam není daň z příjmu (ani její záloha, jak zvykem v Česku). Nevím, jestli to je výdobytek odborů, nebo naopak důsledek tuhé byrokracie, ale daň prostě na výplatnici není a to tedy znamená, že peníze, které člověk dostává během roku, jsou nedaněné a naopak, stát je o daň ochuzen až do doby, kdy dojde k placení. Údajně existuje možnost, nechat si daň srážet, ale jak jsem pochopil, není to povinnost. Na druhou stranu, člověk se nesmí nechat strhnout tím, že je v balíku a pěkně šetřit, aby měl na zaplacení daně, až ho úřad vyzve. A úřad ho vyzve až v dubnu. A dá mu čas do konce května, případně do konce června, pokud se rozhodne podat přiznání na internetu.

To, že není na výplatnici daň, může také přinést nedorozumění a posléze i zklamání, pokud si člověk vyjedná plat a pak zjistí, že to, co bylo nabídnuto jako čistá mzda je ve skutečnosti před zdaněním. A není to ztraceno v překladu, ve Francii se skutečně tomuhle polotovaru říká čistá mzda. Díky megalomanské výplatnici není ovšem potřeba populární potvrzení o dosažených příjmech, protože to je automaticky na každé výplatnici, kde je na konci uveden i celkový příjem od začátku fiskálního roku, včetně srážek a „čistého příjmu“. Ten údaj o čistém příjmu je důležitý následně pro podání daňového přiznání. A protože firma to hlásí finančáku také, pak se stane, že člověku dojde do schránky v úhledném pytlíku daňové přiznání, které je už předvyplněné sumou, kterou má člověk na poslední výplatnici za dané zdaňovací období. Pro případ, že by byl mimo svoji schránku, dojde mu i email s tím, že ještě jednodušší a zábavnější je podat daňové přiznání na Internetu. Kdo by odolal?

V rozechvění jsem z pytlíku vytáhl daňové přiznání, které má jen dva listy A4, ale zato přes sto políček, krypticky číslovaných jako 1AU, nebo 2TR a podobně. Z toho byla předvyplněná políčka dvě. Moje příjmy, jak je nahlásila má firma, a moje odečitatelné položky, kde byla nula. Zbytek se mne netýkal. Jednak mne překvapilo, že jsem si vydělal tolik a jednak mě polilo horko, když jsem zjistil z internetové simulace, kolik budu platit daň. Vyzvídal jsem u kolegů, co se dá udělat pro snížení této závratné sumy, ale bohužel většina nabízených řešení nebyla pro mne schůdná. Například oženit se, pořídit si děti (navíc vyložený bonus přichází až se třetím dítětem), platit paní na uklízení, zateplit si dům, nebo financovat ve své čtvrti ekologické iniciativy. Dokonce jsem koketoval s tím, zkusit uplatnit slevu za úroky z hypotéky, tak jako jsem to dělal v Česku. Bohužel místní zákon, který to umožňoval (minulý čas je na místě, protože už zase neplatí), se vztahoval jen na nemovitosti zakoupené nejdříve v roce 2007 a jen na la résidence principale, což ve stručnosti znamená nemovitost, kde člověk současně bydlí.

Pak jsem si ale naštěstí vzpomněl, že mi omylem započítali ve firmě do roku 2012 i dvě výplaty z roku 2011, čímž jich tam bylo dohromady čtrnáct místo dvanácti. To mi jednak snížilo základ a jednak, díky progresívní sazbě, ještě více snížilo daň. Drobné zklamání z toho, že si vlastně tolik nevydělám tím bylo vrchovatě vyváženo :). Sice jsem něco našetřil, ale každá babka dobrá. V euforii jsem se tedy vrhl na internet, že přiznání podám. Podání probíhá nepoměrně jednodušeji než v Česku. Pokud mohu srovnat, neboť elektronické daňové přiznání v Česku jsem podával od roku 2006. V podstatě člověk jen odkliká věci, které jsou už předvyplněné, jako jméno, adresa, telefon, dokonce i email, a pak potvrdí i vlastní údaje o příjmech a případně je opraví nebo doplní. Stejně tak pro případné slevy na dani. A pak to odešle. Žádný digitální podpis, žádné komplikované ověřování prostupnosti atd.

Jediný drobný zádrhel jsem měl v políčku, kde jsem chtěl vysvětlit, proč jsem si daňový základ snížil. Vylíčil jsem tam celou situaci a když jsem to chtěl odeslat, objevila se chyba - údajně nesmím používat formátovací znaky, speciální znaky a podezřelé znaky. Ty první a ty poslední tam nebyly výslovně uvedeny a ty druhé jsem v textu žádné neměl. Při hledání na internetu, zda se někdo potýkal s podobným problémem, jsem našel nějaký starý odkaz, kde nakonec autor tvrdil, že to vyřešil tím, že odstranil kompletně interpunkci, nové řádky a pod. To mi přišlo sice hardcore, ale v zoufalství nevěda, dal jsem tomu šanci. Bohužel to nepomohlo. Pak jsem zkoušel kopírovat text do políčka v různých kódováních (pokud to tedy mělo nějaký vliv, čímž si nejsem jist), ale také bezúspěšně. Nakonec tedy metodou postupného přidávání textu jsem objevil, že zakázaný znak bylo velké dlouhé é. Což mě překvapilo, protože to je úplně normální znak francouzské abecedy. Vyplnění přiznání 5 minut, vyplnění vzkazu hodina a půl...

Následně přijde dopis s vyúčtováním. To je totiž další zvláštnost. Výsledná vypočtená daň v daňovém přiznání není. Mám sice příručku o třiceti stranách, která výpočet popisuje, ale to je spíše pro fajnšmekry, kteří si to chtějí zkontrolovat. Provést výpočet bezchybně není v silách běžného smrtelníka, a proto s tím státní aparát počítá a dělá to za něj. Tak se nechám překvapit. Naštěstí vydělávám méně než milion babek ročně, takže mi nehrozí, že bych platil 75 procent daň, jak se teď chystá zavést president Hollande.

Také jsem se konečně rozhoupal k tomu, zrušit svůj první francouzský účet. Bohužel Barclays ve srovnání s Boursoramou nemá šanci. A vzhledem k tomu, že mám ještě další účet u těch zoufalců z ING Direct, přišlo mi, že mít tři účty je zbytečné, nehledě na to, že Barclays byla navíc jediná, která měla měsíční poplatky. Měl jsem sice trochu výčitky, protože se na začátku snažili, ale bohužel já od banky potřebuji hlavně spolehlivý online přístup. Boursorama je sice v rámi možností skoro OK, ale stejně je kvůli zkostnatělému francouzskému bankovnictví tak 10 let za českými bankami. Pořád doufám, že si jednou budu moci povolovat a zakazovat inkaso přímo v bance a nebudu si muset kvůli tomu dopisovat s několika institucemi.

Napsal jsem tedy žádost, přidal přestřiženou platební kartu a Barclays, snad aby dostála svému obrazu, už přes měsíc zavírá můj účet.

Loi Chatel

Tak se to nakonec stalo. Přišla mi carte vitale. Krásná, zelená a s čipem. A také s průvodním dopisem, kde bylo napsáno, že platí do konce roku. Po konzultaci s domorodci se ukázalo, že to je pouze doporučení. Kartu je potřeba totiž každý rok „aktualizovat“. Dobře si vybavuji historku, kterou vyprávěl kolega, jak jednou v lékárně se ho zeptali, zda chce aktualizovat svoji kartu a on naivně řekl ano. Pak trvalo asi tři měsíce uvést věci zpět do pořádku.

Nicméně, tohle si teď nepřipouštím. Až příště navštívím svého praktického lékaře budu moci konečně vyzkoušet výhody online propojení, kterým disponuje. S kartou a finálním číslem ze sociálky také přišel čas bilancování. Zjistil jsem, že tento rok se mi nahromadilo celkem dost různých dokumentů, které jsem zatím jen štosoval, v očekávání věcí příštích. Teď ovšem přišla chvíle je zpeněžit, respektive požádat o proplacení všeho, co jsem absolvoval. Jak jsem už zmiňoval, systém zdejší se liší od českého v tom, že většinu (což je většinou do 70 %) proplácí sociálka (CPAM - Caisse Primaire d'Assurance Maladie), zbytek pak proplácí Mutuelle, podle toho, jak výhodnou Mutuelle dotyčný má. Francouz si tedy nevybírá zdravotní pojišťovnu, tu má přímo ve státu, ale vybírá si pak Mutuelle, aby dostal i ten zbytek. Systém je, jak se dá čekat, poměrně komplikovaný, takže např. návštěva lékaře je, tuším od roku 2005, zatížená poplatkem 1 euro, který neproplácí nikdo. Stejně tak věci ne nutně nezbytné jsou většinou spíš v režii Mutuelle. Například proplácení brýlí, apod.

Za rok jsem napočítal 12 konzultací (návštěv praktického lékaře), což byly většinou rýmičky, nebo návštěvy kvůli pravidelným odborným vyšetřením, na které mi, stejně jako v Česku, musí napsat doporučení praktický lékař. Pět neschopenek a čtyři lístky z lékárny. Ty konzultace a lékárny by se částěčně (konzultace), nebo zcela (lékárny) vyřešily sami, pokud bych měl kartu. Že jsem ji neměl, dostal jsem vždy jen „potvrzení o zaplacení“, což byl list A4 popsaný odshora dolů. Normálně bych do listu vyplnil svoje nacionále a číslo a poslal na místní pobočku sociálky. Protože jsem neměl ale dlouho ani číslo (a když jsem pak měl provizorní, tak jsem to stejně raději odkládal), přišlo to na  mne až teď. Včetně neschopenek, které se normálně musí odesílat do dvou dnů od vystavení na sociálku také.

Vyplňování vedlo mimo jiné k tomu, že jsem si uvědomil, jak často vlastně jsem musel chodit k doktorovi. Normálně bych to vyřešil krátkou absencí, chvíli si doma poležel a zase byl fit, ale místní systém bohužel vyžaduje neschopenku byť na jediný den, takže to dopadlo takto. Druhý důsledek byl, že jsem se naučil svoje číslo sécurité sociale (nebo, jak říkají místní zkráceně sécu) zpaměti, přestože má 15 cifer. Normálně nejsem schopný si už zapamatovat ani PIN na platební kartu. Celé to vedlo k tomu, že jsem posílal poměrně tlustou obálku a proto jsem se k tomu rozhodl napsat i průvodní dopis a zkusit si trochu procvičit krkolomné úvody a závěry. Naštěstí jsem našel tabulku, kde byly i fráze pro sociálku, a přestože mi to přišlo laciné, a měl jsem nutkání zaimprovizovat, nakonec jsem, s pocitem, že stejně budu za zoufalce, použil schválenou formulaci z tabulky. A poslal to doporučeně s doručenkou. Zrovna včera mi přišlo avízo o doručení.

Zajímavé bylo, že ohledně mé žádosti o ukončení mobilního paušálu mi avízo přišlo také poštou do schránky. Čekal jsem, že technologie třetího tisíciletí by mohly zvládnout doručenku i emailem, ale chápu, že jiné mechanismy ve státní mašinérii nejsou zatím na tento futuristický přístup nastaveny.

Mimochodem, když jsem u těch futuristických technologií, dnes jsem se při návštěvě svého bankovního konta online dozvěděl, že do února 2014 musí všechny instituce ve Francii přejít na zpracování inkasa podle SEPA, což, jestli jsem pochopil, se už začíná blížit systému, který se používá v Česku už přes 20 let. Bravo, francouzské bankovnictví se tak může z devatenáctého století ocitnout rovnou v jednadvacátém. Což také vysvětlilo to zvláštní inkaso od dopravního podniku, které se na účtu nově objevilo.

Ještě jednu možnost jsem dostal, abych si zlepšil svoji úroveň psaní úředních dopisů. Už minule jsem zmiňoval, že mi z pojišťovny (Axa), kde mám pojištěný byt (byť není můj), poslali novou nabídku na další pojišťovací období (rok). Nabídku mi zvýšili, oproti loňskému roku, o 13 babek. Což by nebylo asi tak hrozné, bráno absolutně, horší bylo, že to bylo přes 9 %. Což se mi zdálo nějak moc. Jsem sice z Česka zvyklý, že se mi pojišťovací splátky každým rokem snižují (Allianz), ale tady mi kolegové vysvětlili, že ve Francii se pravidelně pro změnu zvyšují. Může za to takzvaný „index ceny novostaveb“, který se počítá už od roku 1953, a který říká, že pokud dnes postavíte to samé jako v roce 1953, tak to bude zhruba 16x dražší. Pojišťovny ho musí zohledňovat do ceny pojistek. Index se počítá čtvrtletně a pro pojištění je rozhodující roční klouzavé navýšení. Což v mém případě dělalo 4,8 procenta.

Ještě je potřeba uvést, že mi zvýšení oznámili v dopise, který došel 22. listopadu, 8 dní před koncem pojištěného období. Podle zákona to mají udělat nejpozději 15 dní před koncem, ale o tom za chvíli. Píšu tedy email do pojišťovny (bohužel pobočka, která vede moji pojistku je souhrou roztodivných náhod v Grenoblu), proč mi zvyšují poplatek o 9 procent. Přichází lakonická odpověď, že to je kvůli zvýšení diktovanému státem a zvýšení poplatku vlastní pojišťovny. Zkoumám tedy všeobecné obchodní podmínky, kde se píše, že pojišťovna má právo měnit výši splátky v rámci změn indexu novostaveb a že to nezakládá právo na to od smlouvy odstoupit, nicméně, pokud je změna mimo tento rozsah, tak mohu jako pojištěnec požadovat ukončení smlouvy.

Volám tedy do pojišťovny, ale zjevně nemám odpovídající slovní zásobu na to, abych se dozvěděl víc, než bylo v předchozím emailu, prý mám napsat stížnost (réclamation). Dávám dohromady oficiální stížnost, dávám k dispozici již zjištěné údaje (index je 4,8 %, oni mi dávájí 9,2 %), a žádám nějaké vysvětlení, které by mi umožnilo to zvýšení pochopit a zaplatit. Mezitím se proklatě zkracuje čas pro zaplacení dalšího období. Za pár dní přichází stručný email, který říká, že: 9,2 = 4,8 + 4,4 a že 4,4 % procenta je navýšení pojišťovny. Když pominu, že tohle vysvětlení jsem si mohl napsat sám a ušetřit si dny čekání, tak druhá věc, která se mi nelíbí, že podle webu Axa na rok 2012 plánuje/plánovala průměrné zvýšení pojistek zhruba kolem 2,5 %.

Našel jsem si tedy nejbližší pobočku Axy v okolí a vyrazil tam rozhodnut, že smlouvu ukončím a přejdu někam jinam. Nejde o 13 babek (ty už jsem v tom čase, který jsem tomu věnoval, dávno utratil) ale o princip :). Na pobočce mne uzemnili tím, že pobočky jsou nezávislé (jak jinak), takže co dělá pobočka v Grenoblu, je jedna věc a co by mohli udělat oni tady jiná. Kdybych ale chtěl, tak prý mohou moji smlouvu převzít a aspoň budu moci si všechno vyjasnit osobně. Večer pak zkouším francouzskou Allianz, ale po vyplnění celého třístránkového formuláře na webu se všemi údaji o sobě i bytu jsem se na konci dočkal jen hlášky, že služba momentálně nefunguje a že jim je to líto a brzo to zase fungovat bude. Proč, když to nefunguje, mě vůbec nechají vyplnit ty tři stránky? Nevím, ale Allianz padla taky.

Což je mimochodem poměrně běžný (na můj vkus) jev. Nějaké stránky nefungují, ale není tam uvedeno proč, nebo kdy zase budou. Prostě nefungují.

Ale zpátky k pojišťovně. Jsem v prekérní situaci. Chci ukončit smlouvu, ale je poslední den období. Volám tedy znovu do Grenoblu. Prý mám poslat doporučený dopis s doručenkou, musím to udělat ještě dnes (rozhoduje razítko pošty) a v dopise mám uvést, že podle loi Chatel, ukončuji smlouvu. La loi Chatel (Chatelův zákon), je zákon, který umožňuje pojištěncům ukončit smlouvu bez penalizace, buď před vypršením období, nebo do 20 dnů po něm, pokud pojišťovna nedoručila výši nové splátky dříve, než 15 dní před koncem období. Jasné, ne?

Protože jsem se teoreticky také trochu připravil, tak namítám, že loi Chatel nemohu použít, protože podle jiného zákona (o pojištění nájemníků) musím byt mít pojištěný i v prosinci, a zatím žádnou jinou pojistku domluvenou nemám. Navrhuji, že bych použil zákon o ukončení smlouvy z důvodu, že nová částka neodpovídá zvýšením zvýšení indexu ceny novostaveb, ale to by vyžadovalo zaplatit celé další období a pak žádat vrácení poměrné částky. Výhoda by byla, že bych měl prosinec pokrytý a v mezičase něco mohl sehnat. Což se zase nezdá paní z pojišťovny na druhé straně tak, že mi nabízí, že mi vypočítá novou splátku. Prý jestli mám nějakou bižuterii. Přiznávám, že ne. Což vedlo k nové nabídce, která byla skoro o 20 babek levnější, než původní sazba! A pokud na tu nabídku přistoupím a potom budu chtít, mohu nechat svoji smlouvu převést do pobočky, kterou mám blíž.

Jsem z toho jelen a pro jistotu se ptám, jestli rozdíl je opravdu jen v bižuterii, protože když jsem porovnal, čistě vizuálně, smlouvu, kterou mi poslala, s tou z minulého roku, tak nevidím žádný, byť sebemenší, rozdíl. A pak nabídku přijímám. Takže jsem pořád u Axa, pořád v Grenoblu a nemám už pojištěnou bižuterii a bůhví co pojištěného mám. Ale nemusel jsem použít loi Chatel.

La Poste

Přežil jsem sice skvělou akci v Brně, i výstavku, ale neradoval se dlouho. Už víkend po výstavce mne odstavila nějaká slabost a další víkend, když jsem si naplánoval dokonce na pátek dovolenou, abych měl čas „udělat nákupy“, mne skolila pařížská rýmička. Počítám, že to přinesl nějaký kolega, bylo jich více, který s tím hrdinně chodil do práce. Mne ovšem v pátek místo nákupů čekala postel, víkend jsem přežil s migrénou, abych v pondělí zase začal nabírat normální provozní režim.

Protože jsem potřeboval neschopenku (l'arrêt de travail), hned jsem se objednal ke svému praktickému lékaři, který ovšem v pondělí neordinoval, v úterý byl plný, takže mne vzal až dnes. Nechápu ještě úplně přesně jak to funguje, ale údajně mi mohl dát neschopenku maximálně jeden den dozadu, takže v pondělí si vezmu dovolenou - ještě, že jsem si nechal pár posledních dní v zásobě na podobné případy.

Pařížská rýmička je poměrně zákeřná a může se projevovat různě. Většinou tak, že má člověk rýmu (tak, že zlikviduje menší rodinné balení papírových kapesníků), kašle a občas má trochu teplotu. Připomíná to trochu prasečí chřipku, jen s tím rozdílem, že u toho nejsou horečky a většinou stačí ležet v posteli - pokud ovšem se k tomu nepřidá migréna. Když jsem tedy po pár dnech vybíral zase poštovní schránku, doufal jsem, že tam najdu svoji carte vitale. V mezičase mi totiž už dorazilo definitivní číslo sécurité sociale a tak jsem měl zato, že to byla reakce na moji odeslanou žádost o carte vitale a že tedy už musí dorazit každou chvíli.

Moje nadšení trochu zchladil dnes pan doktor, když mi prozradil, že má pacienty, kteří na kartu čekají i několik měsíců (jeden prý dokonce už deset). Myslel jsem, že mi jen špatně rozuměl, a že patrně myslí „čekají, od začátku podání žádosti o sécurité sociale“ (což v mém případě už také trvá přes 10 měsíců), ale ubezpečil mne, že ne. Že čekají na kartu od podání žádosti o kartu (té, co jsem vyplnil před čtrnácti dny). Tak moje nadšení zase rychle opadlo. Možná je to jen nepříjemnost, protože s definitivním číslem bych už teoreticky neměl mít žádný problém, ale je fakt, že potvrzení o jeho přidělení, které mi přišlo poštou, má omezenou platnost jen do konce roku. Nepočítám, že by francouzská sociálka předvídala konec světa a spíš místo toho tuším nějakou kulišárnu.

Ve schránce jsem tak místo toho našel dopis od realitky, že mi zvýšili nájem (podle nějakého zákona o výpočtu a zvyšování nájmů), a že mám dodat potvrzení o pojištění, jak mi velí moje povinnost nájemníka. Čímž mi připomněli, že bych měl zaplatit pojistku na další rok. Tady totiž platí pojištění nemovitosti nájemník. A když jsem se začal pídit po tom, jak to zaplatit, zjistil jsem, že mi pojistku zdražili a nikde nenašel proč. Takže se celá akce zasekla a čekám na vysvětlení od pojišťovny. Doufám, že to pak i s tím potvrzením stihnu, aby nedošlo zase k nějakému porušení zákona (jako minule s dovolenou).

Také jsem se rozhodl zaplatit tu daň z bydlení - online. Řekl jsem si, aspoň něco ti Frantíci už dotáhli do 21. století. Bohužel ne tak docela. Zaplatit daň online spočívalo v tom, že jsem si na internetu zadal, že to chci zaplatit online, v prohlížeči se mi z toho vygenerovala stránka pro povolení k inkasu, kterou jsem musel poslat (poštou) do svojí banky. Protože inkaso ve Francii nejde povolit online, ale musí se vždycky poslat papír a to i do super-moderní-zcela-plně-internetové banky, jako mám já. Tak jsem to tam poslal a jsem zvědav jak se to vyvrbí.

Na to, že mi poštou chodí výplatnice, nebo každý měsíc faktura z realitky, už jsem si zvykl, ale když mi posledně ohledně služební kreditky nabídli, abych se zaregistroval online (abych nemusel štosovat papírové výpisy, které, přestože jsem udělal pár položek za měsíc, měly minimálně vždy aspoň tři samostatné listy) a poté, co jsem vyplnil všechny náležitosti, mi sdělili, že mi přístupové heslo přijde poštou, začalo mi docházet, proč je La Poste pořád v kurzu. Po pekárně a lékárně je to v podstatě třetí nejdůležitější věc, kterou chcete mít v okolí, ale na rozdíl od pekáren nebo lékáren jich je o poznání méně.

I můj učitel francouzštiny mi doporučoval, abych vždy, když budu ve sporu, sáhl k písemné korespondenci a nespoléhal na telefon nebo email. Jedině doporučený dopis s potvrzením o doručení (lettre recommandée avec accusé de réception - zkráceně RAR) je účinný prostředek jak dosáhnout svého. Čímž pak motivačně uvedl hodinu, kde mi předložil příklad dopisu, který byl špatně formulovaný (pro cvičební účely napsaný Japoncem a adresovaný francouzské firmě), a chtěl abych ho přeformuloval správně. Chudák Japonec si v něm stěžoval, že si koupil auto, a že s ním, a se servisem, má jenom problémy. Při té hodině jsem pochopil, že psaní formálních dopisů ve francouzštině nebude věc, ve které někdy něčeho dosáhnu, a pokud se nebudu chtít ztrapnit, budu muset spoléhat na předdefinované šablony, včetně uvítacích, závěrečných a výplňkových frází. Ty fráze se patrně tradují už z dob Františka I., jinak si nedovedu vysvětlit, proč se na některé z nich dnešní slovníky vůbec nechytají.

Ale abych se vrátil k poště. Některé věci se mi líbí. Třeba samoobsluha. Člověk přijde, sám si dopis nebo balíček zváží, zaplatí (kartou nebo drobnými), váha mu vytiskne známku, tu si sám nalepí a nakonec to sám hodí do schránky, která je venku. Nebo to, že třeba pro poslání balíku do zahraničí je možné si podací lístek připravit a vytisknout doma na počítači (po zaplacení online kartou), nalepit na balík a na poště při podání si to jen nechat oskenovat a orazit.

Dnes se obě věci potkaly. Formální dopisy a moderní poštovní technologie. Potřeboval jsem zrušit svůj mobilní paušální tarif, který jsem si před měsícem na zkoušku objednal. Přestože to je super výhodný tarif, zrovna mně úplně nevyhovuje. A přestože té firmě pořád fandím, v tomhle mne trochu zklamala. Zatímco objednání SIMky jde udělat na pár kliků online, zrušení je potřeba udělat zasláním doporučeného dopisu s potvrzenkou. Oproti ostatním operátorům je rozdíl pořád ještě dost velký v tom, že to je zadarmo a že je to možné udělat kdykoliv. Nicméně, je potřeba zapojit poštu.

Nejdřív jsem si zkusil najít na internetu, co přesně tam poslat. Obchodní podmínky Free jsou totiž poměrně vágní a říkají jen něco ve smyslu - pokud to chcete zrušit, pošlete nám svoji žádost v dopise (doporučeném s potvrzenkou) na naši adresu. Když je něco vágní, je potřeba to nepodcenit, protože vágnost často neznamená interpretační volnost, ale spíš jen, že dotyčný buď nevěděl, nebo nepovažoval za nutné být přesnější. A protože domorodci jsou na tohle samozřejmě už vytrénovaní, tak mě ani nepřekvapilo, když jsem na webu našel více dotazů, jak přesně má ten dopis vypadat a pak dokonce i šablonu, kam stačilo už jen doplnit nacionále odesílatele a adresáta. Protože to zjevně je netriviální, dokonce na to existuje celý web. Podotýkám, že ten web se zabývá pouze tvorbou žádostí o zrušení přípojky (mobilní, internetové) :).

Maje šablonu, rozhodl jsem se prubnout technologie třetího tisíciletí v podání La Poste. A sice poslání doporučeného dopisu s doručenkou z tepla svého domova. Už jsem jednou přes internet posílal balík (tam ale bylo potřeba ten balík donést na poštu), takže jsem nebyl úplný panic, tady tohle byl ale whole new level. Někdo ovšem někde v diskusi psal, že to přesně takhle udělal, a vyšlo to, což mě povzbuzovalo.

Připravil jsem si tedy krásný dopis v PDF, včetně podpisu, který jsem si vyfotil a vložil jako obrázek a zaregistroval se na boutique. Uznáte, že tomu jde těžko odolat. Drobný problém nastal jen při zadávání adresy adresáta, která nebyla přesně podle normy, ale nakonec jsem se přes to dostal, když jsem „oddělení rušení připojek“ napsal do kolonky pro ulici. Finální test inteligence ovšem přišel nakonec. Když se mi zobrazila výsledná podoba, byl na mém dopise vpravo nahoře červený obdélník a v něm červeně napsáno - „toto místo musí zůstat volné, pro vytištění adresy adresáta“. Ten obdélník i nápis se lehce kryl s adresou adresáta, kterou jsem tam napsal už sám. Ukázalo se totiž, že jsem někde zatrhl volbu, že chci, aby vytiskli adresu ve výrobě. Tak jsem to zase odtrhl, lehce vyladil umístění, prošel celou proceduru, potvrdil a nakonec zaplatil. Co by se teď mělo stát, že pošta ten můj dopis vytiskne, dá do obálky (doporučeně s doručenkou) a doručí. Pak mi emailem potvrdí, že to přišlo. A stálo to ani ne sedm babek. A pak mi třeba zruší ten paušál.

Ça roule

Došla mi žádost o carte vitale. Tak jsem ji obratem podepsal, přidal fotokopii občanky a fotku a svěřil svůj osud do rukou La poste. Zajímavé, že nikde nezmiňovali číslo sécurité sociale. Tak doufám, že se ho časem také dozvím, protože na něj čeká moje mutuelle. A čeká už rok.

Při té příležitosti (vydat se na poštu) jsem vyplnil i žádost o slevu na svůj nový mobilní telefon. Samsung ve Francii rozjel propagaci ve velkém a začal u té příležitosti nabízet slevy na kde co, třeba na nová pouzdra, nebo nové telefony do těch pouzder. Řekl jsem si, že tedy zkusím Samsung také o něco pumpnout - 70 babek se může hodit. Bez dossieru to ale samozřejmě nepůjde. Chci si tedy vyrobit svůj, podle instrukcí na webu, ale zaseknu se hned na druhém kroku - identifikaci telefonu. V nabídce je asi šest možností, ale ani jedna se mi nepozdává. Abych to vysvětlil, na webu je potřeba zadat všechny údaje do formuláře, který následně vygeneruje PDF a unikátní číslo složky, které pak dotyčný žadatel vytiskne a spolu s dalšími náležitostmi zašle jako svůj dossier na adresu Samsungu.

Kromě formuláře musí dossier obsahovat: potvrzení o nákupu, originál štítek s čárovým kódem, který je potřeba odstranit z krabičky a samozřejmě RIB. Bez RIBu by to nešlo. Když pominu to, že odstranění štítku vyžadovalo pečlivou a přesnou práci s nožem, tak mi pořád nebylo jasné, jak přesně vyplnit ten první formulář, stejně jako mě fascinovala kolonka, kam to vypadalo, že si mám sám napsat výši slevy. Rozhodl jsem se tam tedy zavolat. Po proklikání se tónovou volbou jsem se ovšem nakonec dostal k automatu, který prohlásil něco ve smyslu: "všichni naši operátoři jsou zaneprázdněni, díky, že zavoláte jindy" a zavěsil. Tak jsem to vzdal, přestal to řešit, nějak to vyplnil, vytiskl, přidal všechny doličné předměty a poslal Samsungu. Jsem zvědav, co se bude dít. Slevu by mi měli vrátit do 10 týdnů.

Ještě bych se rád tématicky vrátil k předchozímu příspěvku. Ten let do Mnichova nebyl s Lufthansou, ale s Air France. A Air France příjemně překvapila. Jednak mi přehodili zpáteční letenku na dřívější let (o dvě hodiny) a jednak mi novou letenku vystavili v priority class a stálo to jenom sto babek. V letadle jsem pak zjistil, že letím v business třídě, když mi letuška přinesla místo obligátních (nepoživatelných) slaných křupek, kompletní menu o třech (mikro) chodech, moučníku, druhém moučníku a sýru. Což bylo zvlášť výhodné i vzhledem k tomu, že v terminálu samotném byl jen jeden osamocený (a prázdný) výčep a měl jsem obavu, jestli po přistání v Paříži někde nějaké jídlo seženu.

Mám pocit, že si to dělají naschvál. V Mnichově létá Lufthansa z terminálu 2 (což je ten novější a mnohem hezčí - až donedávna můj nejoblíbenější terminál) a Air France z terminálu 1 (což je ten starší a se spartánskou výbavou). V Paříži si to prohodí (Lufthansa z jedničky, Air France z dvojky).

Zato Air Berlin tenhle víkend dostál svému slovu - tedy přesněji slovu mé kolegyně. I když vlastně, nebyl to Air Berlin, ale FlyNiki. Odlet z Paříže minulou středu večer byl z terminálu 3. A tak jsem si prvně uvědomil, kde jsem to vlastně posledně přistál, když jsem se divil, že tenhle terminál neznám, přestože do Paříže létám už čtyři roky. Terminál 3 se vyznačuje tím, že tam nevede ani vlak, ani shuttle, ani lokální vláček. Létají z něj obskurní společnosti jako Air Berlin, FlyNiki, nebo WizzAir. Je potřeba tam dojít pěšky. Ukazatele říkají, že to trvá pět minut. Když jsem vystupoval z RER, kde jsem musel nechat odjet asi 3 vlaky, protože jsem se do nich nedostal, a časová rezerva se tím povážlivě ztenčila, tak jsem to proklínal. Navíc se těch pět minut jde normálně venku po chodníku, přes silnice a podchody. Na přechodu navíc typicky čeká hromada cestujících na to, až jim zmáčknu tlačítko pro chodce (už jsem to dělal dvakrát). Prostě vyloženě dostupný terminál.

Takže se ve chvatu dostavím na terminál a zjistím, že tam je pár lidí, pár zaměstnanců a při registraci kufru si všimnu, že u mého letu jede nenápadný nápis, že let bude asi o hodinu a půl opožděn. Trochu mě to mate, protože na všech ostatních tabulích svítí, že let bude podle plánu. Ptám se tedy letušky, co to znamená. Prý ještě nepřiletělo letadlo, možná přiletí za hodinu a tím pádem se to trochu posune. Ale jestli chci, tak mě prý ubytují vedle v hotelu, dostanu k tomu voucher na 150 babek a zítra si odletím jako pán v 8:30. Chvíli to zvažuji, ale nakonec nechci. Jen upozorním otce, který pro mne jede na letiště do Vídně, aby to posunul o hodinu a půl.

O hodinu později mne oslovuje chlapík, co předtím registroval kufry, že hledají dobrovolníka, který přespí v Paříži a nabízí mi znovu to, co už mi nabízela slečna předtím. Voucher prý budu moci použít na jakýkoli let s FlyNiki. Vzhledem k tomu, že ve mě dozrává chlapské rozhodnutí s FlyNiki už nikdy nikam neletět, ztrácí tahle kompenzace trochu ze své přitažlivosti. Znovu to zvažuji a znovu odmítám. Do Vídně přilétám před půlnocí, úplně plným letadlem. Nechápu to, protože cena za letenku nebyla tak malá (minimálně ta moje). Přilétám nakonec asi o dvě hodiny později a navíc zjišťuji, že cesta ze stojánky k výdeji zavazadel trvá pěšky asi čtvrt hodiny a vypadá, že prochází všemi zákoutími vídeňského letiště. Připomíná mi to cestu skrz obchodní dům IKEA a jen nechápu, proč považovali za důležité to mít na letišti. Navíc letadla jsou tak low cost, že se do mezery mezi sedadly nevejdu nohama - což se potvrzuje i při zpátečním letu. Takže - Fly Niki? Jamais!

A když už jsem u toho cestování. Včera jsem se vracel z výstavky RER. RER je zkratka, která znamená Réseau Express Régional - regionální expresní síť (spojů). E považuji za artefakt, protože jsme se ploužili asi dvacítkou. A to jsem nechal jeden vlak ujet, přesněji řečeno, jsem se tam nevešel. Kolegyně, se kterou jsem se vracel, se tam naopak vešla, resp. nepodařilo se jí zůstat na peróně. Protože kolem třetí odpoledne někdo spadl do kolejiště, byla v sedm večer zcela ochromená celá severovýchodní trasa. Cesta domů mi trvala skoro dvě hodiny.

Dnes jsem se tedy rozhodl na to vyzrát a odešel z výstavky před koncem, abych se vyhnul špičce. Jedu si tak v přímém vlaku (přímý vlak vynechává většinu zastávek mezi výstavištěm a Paříží), v poloprázdném vagóně a libuji si jak jsem na to vyzrál. Byla to předčasná sebechvála. Nikdy se nechvástej, žes vyzrál na RATP. Na Gare du Nord, dvě zastávky před tím, než jsem měl přestupovat, nám řekli, že na další zastávce to nějak neodsýpá a chvilku si počkáme. Pak chvilku zvedli na pár minut. Po dalších pár minutách suše oznámili, že vlak, ve kterém jedem, nepřeváží pasažéry a máme si vystoupit. Po dalších pár minutách zahlásili, že už zase převáží a máme si nastoupit. Pak hlásili, že to už pojede, ale musíme si pár minut počkat. Když jsme se konečně rozjeli, tak to bylo jen na chvíli, aby nám pak řidič pustil předmluvenou zprávu, že protože výjimečně stojíme v tunelu mimo stanici, nemáme vystupovat do kolejiště - což si ani nedovedu moc představit, vzhledem k tomu, jak jsou tunely malé. Nicméně, člověk nikdy neví. Možná, že ten zoufalec, co tam včera spadl, měl jen podobný zážitek jako já dnes a nedovedl se s tím vyrovnat jinak, než skokem. Připomnělo mi to scénku z Obecné školy.

Někde stále klid

Ne, že by se za posledních pár týdnů nic nestalo, ale nějak jsem neměl čas a sílu o tom psát. Tak to zkusím dohnat teď.

Dnes jsem volal pro velký úspěch na sociálku, jak se to (ne)hýbe. Pokud si dobře vzpomínám, poslední zmínku na blog jsem psal někdy na začátku prázdnin, že po mně ze sociálky chtějí kopii občanky a ověřený překlad rodného listu. Oboje jsem jim poslal obratem, jen ten překlad nebyl ověřený. To ale podle naší firemní "mobility" sekce nemělo vadit. No, sociálka na to měla jiný názor, takže mi za dva týdny přistál ve schránce další dopis, tentokrát jen s výzvou na dodání ověřeného překladu. Sláva, že aspoň občanka prošla. Tak jsem se s tím vypravil na osobní. Ti sice chvíli ještě trvali na tom, že to musí jít, ovšem po krátké diskusi se sociálkou i naše firma musela kapitulovat. Holt i nadnárodní kolos je na francouzskou administrativu krátký.

Začal jsem tedy hledat, kde sehnat překlad a protože ve výzvě, kterou mi poslali ze sociálky, bylo, že se mohu obrátit na svůj konzulát, tak jsem to zkusil. Je to zvláštní, konzulát je asi věc, kterou by každý občan, který žije v cizině, měl nějakým způsobem zaregistrovat, ale mne to nikdy nějak nenapadlo. Tohle byla konečně ta první příležitost. A díky tomu, že jsem v Paříži (a ne třeba v Calais), mohl jsem si dovolit naplánovat i osobní schůzku. Předtím mi to ovšem museli ve firmě posvětit, což chvíli trvalo, takže jsem se k tomu dostal až koncem prázdnin.

Volám tedy na konzulát, zda by mi mohli vystavit ověřený překlad. Prý to nebude problém a na co to prý potřebuji - ptala se nějaké slečna na druhé straně. Říkám jí, že na carte vitale, a ona na to, jestli na to mám nějaký papír. Říkám si v duchu, že je nějaká zvědavá, ale nahlas jen potvrzuji, že shodou okolností ho mám, protože mne písemně vyzvali, abych to doplnil a to už dvakrát. A ona na to vítězoslavně, jako by se konečně dočkala, že v tom případě mi to tedy přeloží zadarmo :). Docela mě tím vyvedla z míry. Český úřad, který českému občanovi, sám z vlastní iniciativy, nabídne službu zdarma, to bych nečekal. Jediné, co mě napadá, je, že vliv cizího prostředí posiluje pocit sounáležitosti.

Vypravil jsem se tedy na konzulát. Bohužel konzulát a velvyslanectví jsou dvě různé věci. Bohužel proto, že zatímco budova velvyslanectví je patrně jedna z nejluxusnějších (a nejdražších) budov, které Česko v zahraničí má, konzulát sídlí v malé uličce kousek od bulváru Saint-Germain a luxusního na něm není nic. Kdyby tam byla opravna praček, vypadalo by to stejně. Což mi bylo trochu líto i za tu ochotnou dámu, co se mi tak snažila vyjít vstříc.

Původně mi řekli, že mi to udělají do dvou dnů, ale pak se ukázalo, že bylo potřeba přednostně řešit občany v nouzi a já, protože jsem v žádné nouzi nebyl, jsem s tím v zásadě souhlasil. Překlad jsem tedy dostal až druhý týden. To bylo někdy na začátku září. Obratem, jsem překlad zaslal na sociálku a znovu začal vyčkávat co se stane. Nestalo se nic, jak by se poučený čtenář už mohl dovtípit. Začátkem října jsem tedy zavolal znova. Jejich linka byla skvělá - odpálkovali mě s tím, že si k mému (dočasnému) číslu nemohou momentálně nic zobrazit a mám si zajít na místní pobočku osobně a zeptat se tam. To mne trochu rozladilo, proto jsem se tam vypravil hned druhý den.

Slečna na pobočce byla už sdílnější (a příjemnější). Tak jsem se jí vyplakal, že už jsem tam poslal hromadu věcí (mimo ověřeného překladu jsem posílal také žádost o změnu RIBu - tedy čísla účtu, na který mi bude sociálka proplácet lékařské výlohy a léky) a že mi odtam nikdy nic nedošlo zpět, přestože jsem o to výslovně žádal, ať mi aspoň pošlou emailem potvrzení, že to došlo v pořádku a že to zpracovali. Slečna mi sdělila, že asi nic nedostanu, nicméně, že překlad tam mají, potvrdila mi i že RIB mi změnili, a že teď je to už ve finální fázi a je potřeba vyčkat. Mám si prý zavolat kolem 25. října. Když jsem se ptal, na co se mám přesně toho 25. ptát a proč mi nepošlou rovnou tedy to číslo, nebo rovnou tu kartu, tak jsem se dozvěděl, že je potřeba si zavolat a ujistit se, že opravdu všechno je OK. Momentálně totiž probíhá poslední ověřovací fáze, která může ovlivnit indikátor mé žádosti, a proto je potřeba tam zavolat a ujistit se, že ani v poslední fázi se nevyskytly nějaké problémy.

Trochu mne to znepokojilo - ptám se tedy, co to je ten indikátor, a co se vlastně ještě ověřuje. Slečna na to, že se musí zkontrolovat ještě jednou se zaměstnavatelem, jestli tam pořád pracuji, s českými úřady, jestli jsem poskytl pravdivé údaje a pokud to všechno klapne, tak se indikátor mé žádosti dostane do stavu E (což je interní stav, a one mi říká tuto důvěrnou informaci, jen proto, že se o to tak upřímně zajímám). A pokud bude indikátor ve stavu E, přidělí mi konečně to číslo (le numéro de sécurité sociale). Já na to vítězoslavně - a to mi ho pak teda pošlou poštou, ne? Ona na to zkušeně - nepošlou, a proto je potřeba si zavolat. Ovšem pokud mi ho přidělí, pošlou mi časem formulář, který budu muset vyplnit, abych dostal carte vitale. Paráda, jak prosté.

Volám tedy dnes na sociálku a dáma na druhé straně říká - tak vidím, že pořád pracujete, všechno máte v pořádku, přidělili jsme vám definitivní číslo, takže vám můžeme poslat žádost o carte vitale. Jak dlouho to bude trvat? - Prý deset dní. Tak jsem zvědav. Původně jsem myslel, že svoje výročí v Paříži oslavím už jako plnohodnotný člen společnosti, ale zatím zdá se, budu muset ještě chvíli vydržet. Vypadá to ovšem minimálně na dobré cestě. Musím také přiznat, že mi v mezičase poslali zpět ten ověřený překlad. Měl jsem pocit, že to bylo na základě toho, že jsem si stěžoval, že mi nikdy nic nepřišlo zpět.

Protože ovšem dobré zprávy nechodí nikdy samy, přišlo mi současně z berňáku, že mám zaplatit daň z bydlení. Skutečně - z bydlení - nikoliv z nemovitosti (tu nemám). Po studiu francouzského práva se ukázalo, že právo na bydlení zároveň každému Francouzi ukládá povinnost z něj platit daň, bez ohledu na to, jestli je majitel nebo nájemník. Prostě, bydlíš - platíš.