Zobrazují se příspěvky se štítkemdoprava. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemdoprava. Zobrazit všechny příspěvky

30. listopadu 2015

Fontainebleau

Přišel podzim, zrovna se lámal letní čas na zimní, a nečekaně se ozvala Jarmila, s již tradiční nabídkou, někam vyrazit, s tím, že bude mít volno celý den, takže bychom mohli dát šanci nějakým vzdálenějším pamětihodnostem. Nutno ovšem zmínit, že „celý den“ znamená v Jarmilině rytmu časový úsek od poledne jednoho dne, do poledne druhého dne, tudíž ho většinou nelze celý vyplnit homogenní aktivitou, jakou je třeba výlet. Další věc, která je na tom zvláštní, že zatímco člověk by čekal, že v noci stejně bude spát, Jarmila to nepotřebuje, minimálně ne tolik, jako běžný smrtelník, takže večery s ní bývají dlouhé. Na druhou stranu, všechny výlety, které jsme zatím podnikli, se do tohoto rozdělení krásně vešly.

Původní myšlenka, že bychom dokončili prohlídku Versailles, přesněji řečeno Trianonu a usedlosti Marie-Antoinetty, vzala zasvé, když se ukázalo, že ve Versailles je v pondělí zavřeno. Každé pondělí. Pokud tedy někdo plánujete návštěvu Versailles, neplánujte to na pondělí. Kde ovšem zavřeno nebylo, byly další dva cíle, které máme v hledáčku už nějakou dobu - zámek Fontainebleau (tam je zavřeno pro změnu v úterý) a zámek Chantilly (taky zavřeno v úterý, ale jen mimo sezónu, v sezóně je otevřeno pořád). Oba jsou plus mínus stejně daleko, jen Fontainbleau je na jih a Chantilly na sever. Oba mají kolem sebe zajímavé vodní nádrže, a oba jsou populárními turistickými destinacemi.

Fontainebleau je ovšem také známé mezi skálolezci, protože v okolních lesích jsou populární „balvany“, vyhledávané lezci z celé Evropy. Chantilly naproti tomu je známé svojí šlehačkou. O balvanech jsem Jarmile raději ani neříkal, ale o šlehačce se asi někde dočetla, protože když vyšlo najevo, že máme tyhle dvě volby, naznačovala mi celkem zřetelně, že by dala přednost Chantilly. Zdůvodňovala to ovšem tím, že tam bude otevřeno o hodinu déle. Čemuž jsem se nebránil a udělal navigační přípravu pro Chantilly. V obou zámcích probíhají příležitostně i zajímavé doprovodné akce, nebo představení, ale na náš den zrovna nikde nic nebylo, takže různá otevírací doba byl jediný objektivní rozlišovací znak.

V mezičase mi Jarmila napsala, že bude bydlet tentokrát jinde, než obvykle, a ať jí zavolám do hotelu na pokoj. Volám tedy do hotelu a poprvé v historii (kdy volám někomu do hotelu) se mne spojovatelka ptá na jméno hosta, kterému volám. Okamžitě mě napadne, že jsem zvědav, jak tohle dopadne. Jarmila má hezké české příjmení, které ale obsahuje dobrou polovinu písmen s diakritikou, takže je mi jasné, že pokud to řeknu „hezky česky“, tak ta Francouzka na ústředně nemá šanci tomu rozumět. Na druhou stranu, jsem asi příliš velký patriot, abych se snažil tu výslovnost prznit tím, že se to pokusím přečíst francouzsky, a to přesto, že mám v živé paměti jednu z prvních hodin francouzštiny na Pražském Francouzském Institutu, kde nám učitel, rodilý Francouz, zdůrazňoval, že pokud budeme chtít, aby Francouzi chápali správně naše jména, musíme jim je číst francouzsky, tedy tak, jak by je četl Francouz. A jako příklad tehdy dával jméno prezidenta Václava Havla a přesvědčoval nás, že by se to mělo číst [vaklaf avel], byť už si teď vlastně ani nejsem jist, jestli ta poslední písmena na konci by se měla správně číst nebo ne, protože ve francouzštině se normálně poslední jedno až tři nevyslovují.

Takže jsem to řekl česky a spojovatelka prohlásila, že tam nikdo takový není. Ptám se jí tedy, jestli volám do správného hotelu a na správné ulici, což ji znejistilo natolik, že mne nakonec vyzvala, ať jí to nahláskuji, aby pak prohlásila: „Ale to vůbec není to, co jste mi říkal prvně monsieur, a bez dalších otázek mne přepojila. Což jsem chápal, ale to bylo tak všechno, co jsem byl ochoten s tím dělat. Nový hotel měl ovšem i nějaké výhody. Třeba jsem tam mohl bez problémů zaparkovat skoro před vchodem a nemusel hledat místo někde v garáži. A protože to bylo v oblasti, kterou už trochu znám, nemusel jsem ani nijak zvlášť bloudit, abych tam dojel, a do gpsky se díval spíš pro jen pro formu, než z nutnosti.

Vyrazili jsme tedy na Chantilly, ale první věc, kterou bylo potřeba udělat, bylo trefit na periferik. Ať už jede člověk na jih, nebo na sever, nemá cenu se snažit prodírat přes Paříž a zvlášť v pondělí, byť kolem poledne bývá doprava relativně mírná. No a stalo se to, co se stává maximálně jednou za čtyři návštěvy, že jsem místo na vnější periferik najel na vnitřní. Což by samo o sobě ještě nebyla žádná tragédie, ale při pokusu sjet na nejbližším sjezdu se mi podařilo trefit A6a, hlavní dálnici na Orly a obecně jih Francie, na které se posléze ukázalo, že nejbližší možnost otočení bude asi za pět kilometrů a tedy, že by možná stálo za to zvážit možnost, přece jenom jet nakonec místo do Chantilly na Fontainebleau. Na správné dálnici jsme už byli a mohli se vyhnout, kromě zajížďky, i objíždění celé Paříže. Když jsem pak nadhodil, že A6 se také jmenuje dálnice slunce (Autoroute du Soleil), a že tudíž by nás toto mohlo i potkat, souhlasila i Jarmila.

Pokračovali jsme tedy za sluncem a na jih, až jsem si všiml, že navigace na telefonu už delší dobu neukázala změnu polohy. Bohužel Google maps, zdá se, jdou poslední dobou od desíti k pěti, a to, co před pár lety vypadalo, jako v zásadě hotová věc, je čím dál horší a méně funkční. Kromě toho, že přestalo fungovat zvětšování a zmenšování mapy, tak se navigace po posledních aktualizacích navíc začala zasekávat a mrznout. A to se přihodilo i teď mně. Cesta na zámek sice nebyla nějak komplikovaná a v hrubých obrysech jsem ji měl v hlavě, ale kde přesně odbočit jsem si nepamatoval a spoléhal se slepě na techniku, věříce, že doby, kdy spolujezdec měl na klíně mapu, aby dělal navigátora, máme definitivně za sebou.

Když se ukázalo, že mapy přestaly fungovat úplně, a budu muset restartovat telefon, „přeroutoval“ jsem navigaci na palubní navigaci v autě. Celé to chvíli trvalo, takže poté, co jsem konečně zadal správně cíl trasy do palubního systému, byli jsme už pár kilometrů za naším sjezdem. To ale nevadilo, protože možných sjezdů je tam víc, ale malá zajížďka to byla, a také jsme se dostali na placený úsek, který jsme si na pár kilometrů a za pár centů mohli dosyta užít.

Zámek Fontainebleau je přímo ve městečku stejného jména, a celé osídlení je obklopené lesy, které se nepřekvapivě jmenují Fontainebleauský les. Ať člověk přijíždí odkudkoliv, tak si toho nemůže nevšimnout, protože les sám má rozlohu dvě stě osmdesát kilometrů čtverečných, takže to není žádný lesík, a městečko se zámkem je přesně uprostřed. Jinak jsou okolo většinou pláně a pole, tudíž to o to víc vynikne. Navigace je také jednoduchá, protože stačí jet „pořád do lesa“.

Protože jsme za sebou měli už návštěvu zámku ve Versailles, mohli jsme srovnávat, a ač nejsem nějaký zámkofil, musím přiznat, že Fontainebleau se mi líbil svojí stylizací více. Jednak jsou jednotlivé místnosti zařízené a vybavené nábytkem, což ve Versailles (až na jednu část) není, a jednak, doplňující výstavy byly více svázané se zámkem nebo jeho dřívějšími obyvateli. Navíc, hlavním tématem zámku Fontainebleau je Napoleon, což je osoba svojí výjimečností určitě zajímavá a to i ve srovnání  se zástupem francouzských králů a jiné šlechty. Pro zájemce existuje virtuální prohlídka na google street view, které je překvapivě velice kvalitní a docela věrně vystihuje, co uvidíte na místě, a nebo přímo oficiální virtuální prohlídka i s exponáty (ta ovšem trochu „drhne“).

Na zámek jsme dorazili až odpoledne a tak se stalo, že jsme byli mezi posledními, co pustili dovnitř, a pak byli celou dobu mezi posledními, kteří procházeli trasu prohlídky. To se projevovalo tak, že vždy, když jsme přešli do další místnosti, objevil se odněkud zřízenec a dveře, kterými jsme prošli, za námi zamkl a postavil se k nim, snad, abychom se nepokusili proniknout zpátky. Trochu mě to znervózňovalo a měl jsem pocit, že náš zpomalený pohyb vpřed zase znervózňoval je. Nakonec jsme to ale stihli v limitu, i díky tomu, že část expozice, věnovaná papežské části zámku, byla zavřená. Co mne zaujalo, že kromě obligátních suvenýrů se před prohlídkou dal půjčit dobový kostým dvorní dámy (a možná i pážete), ve kterém se pak člověk mohl procházet po zámku a fotit se in situ. Jarmilu to sice nezaujalo, ale dvě holčičky, co šli s mámou kousek před námi, si to docela užívaly.

Protože ale nejen uměním živ je člověk, a večeře byla ještě daleko, rozhodli jsme se využít nabídky místní kavárny a před prohlídkou parku se trochu zahřát a posilnit, a protože moc toho už na výběr neměli, nezbylo nám, než si dát palačinku a jako zákusek, poslední dva makarónky. Od té doby, co jsem Jarmile ukázal café gourmand, se nebojí experimentovat, a tohle byl pokus, jak se k tomu přiblížit. Mimochodem, z café gourmand se na našich výletech stal takový malý test, podle kterého se dá leckdy dobře odhadnout obecná kvalita kavárny, nebo restaurace. Od, dnes již památného, café gourmand ve Versailles, kde nám místo toho donesli zbytky koláčů (a z citronového sundali citrón, protože asi vypadal už dost špatně), se ukazovalo, že vlastní provedení se liší nejen skladbou, ale i kvalitou jednotlivých „komponent“ a že zdaleka neplatí, že by café gourmand nemohlo překvapit, v jakémkoliv smyslu.

Park ve Fontainebleau by určitě byl zajímavý na procházku, ale zavírali ho v šest večer a tak jsme tam moc času nestrávili. Místo toho jsme vyrazili do městečka, najít nějakou restauraci k večeři, ale bohužel jsme tam byli moc brzo, což nám vysvětlili v jedné, když jsme se chtěli usadit k jídlu. Kuchyně prý otvírá až v sedm. Jestli čekat do sedmi ve Fontainebleau, nebo vyrazit do Paříže a zkusit štěstí tam, nakonec dopadlo ve prospěch Paříže, protože to vypadalo časově optimálně. Bohužel jsem nevzal v úvahu večerní zácpu na A6, což mne nenapadlo, že by směrem k Paříži mohlo nastat, ale když jsem pak o tom přemýšlel, tak mi došlo, že v tuhle hodinu vlastně na směru nezáleží.

Ve výsledku jsme tedy moc času neušetřili, ale zase jsem mohl vzít Jarmilu do restaurace, kterou jsem měl už delší dobu v plánu, ale která tím, že je kousek od práce, v oblasti, která je absolutně mimo turistický ruch, není normálně úplně po cestě, aby se tam mohl člověk po procházce kolem Seiny zastavit. Teď nám ale hrálo do karet, že jsme jeli okolo, bylo to po cestě k hotelu, a navíc jsem tam mohl lehce zaparkovat v garáži ve firmě. V restauraci bylo vidět, že většina osazenstva jsou místní, a i obsluha byla tradiční, a nakonec jsme se výborně najedli a došlo i na café gourmand, které bylo zatím nejlepší, jaké jsem za svůj pobyt v Paříži měl. Z čehož jsem měl radost i proto, že moje předchozí pokusy, navečeřet se v Paříži, dopadly zoufale. Škoda, že je ta restaurace tak z ruky.

A tím skončil náš výlet do Chantilly. Nikoliv ovšem testování restaurací, protože za týden se objevila Jarmila znovu, ale protože měla volno jen večer, nezbylo nám, než začít tím, že zajdem někam na večeři. Zároveň se pochlubila vizitkou do nějaké restaurace, kterou jí údajně doporučila kolegyně, a která byla blízko hotelu, kde bydlela posledně. Hotel se sice od té doby zase změnil, ale protože to nebylo daleko ani od toho nového, vyrazili jsme tam pěšky, a abych se pojistil, pro jistotu jsem tam zavolal a zamluvil místo pro dva. Sice mne trochu překvapilo, že se mne ani nezeptali na jméno, ale řekl jsem si budiž. Byla neděle večer, kdy normálně moc lidí do restaurací nechodí, takže tam asi nával nebude. Navíc bylo dost brzo, kolem sedmé.

Když jsme tam dorazili, kromě jednoho stolu, kde byli zjevně cizinci, tam nikdo nebyl. Měli tam tři stoly pro dva, a když nás k jednomu usazovali, tak jsem si všiml, že ten nejlepší byl zarezervovaný. Říkám tedy číšníkovi, jestli to není ten náš, a byl. Je pravda, že postupem času se restaurace začala plnit, ale pořád bylo vidět, že je neděle. Večeři jsme si užili, i obligátní café gourmand. Tedy minimálně Jarmila, protože já, přestože jsem se na akci připravil mírnou hladovkou, jsem měl dost, a ukázalo se, že laťka nastavená před týdnem, zůstane zatím nepřekonána. A protože bylo teprve devět hodin, řekli jsme si, co s načatým večerem a vyrazili do víru velkoměsta.

Výhoda nočních procházek kolem Seiny, kdy je zima, fouká a případně i trochu prší, je v tom, že tam není moc lidí a stejně tak i provoz v ulicích není tak rušný (a hlučný). V podstatě jde o optimální podmínky pro klidnou procházku. Což jsme také učinili a pak se ještě podívali na druhou stranu řeky na Place de la Concorde a trochu to omrkli kolem rue Rivoli, ale protože kolem půlnoci už nikde nic nefungovalo, vrátili se zpátky na levý břeh a pomalu se vraceli k hotelu.

Za zmínku stojí jen krátká zastávka na palačinku (v případě Jarmily) a na malou „šestnáctku“ (můj případ) v brasserii po cestě, která byla jediná široko daleko, kde měli tou dobou otevřeno, a kde nás družný číšník zkoušel, odkud jsme a podle přízvuku se to snažil uhodnout. Nutno přiznat, že mu to moc nešlo. Mě hádal na Němce a Jarmilu pro změnu na Rusku, čímž si nás úplně nezískal, ale je fakt, že český přízvuk v podstatě nikdo nezná, takže se není čemu divit. Dojem však napravil, když zjistil, že jsme Češi a vytasil se s českým „děkuji“. Na bulváru Saint-Germain v jednu hodinu v noci.

Pak už se mi jenom protočily panenky, když jsem platil parkování v garáži kousek od hotelu, a mohl vyrazit domů, plný elánu do dalšího pracovního týdne.

Fotky: Jarmila

19. listopadu 2015

Návštěva

Pokud čekáte, že zaglosuji o nedávných událostech, tak vás zklamu. Napíšu místo toho o tom, o čem jsem si myslel, že psát možná ani nebudu, ale pak se to začalo hromadit takovým způsobem, že to už nemohu ignorovat - jsou to návštěvy.

První přišla v září (jinými slovy, událost, kterou budu dále popisovat, se udála poměrně dávno). Všechno začalo nevinně už před prázdninami, kdy mi napsala Lenka, že prý bude projíždět Paříží někdy na začátku září, a že bychom mohli někam vyrazit. Nevím, jestli to bylo inspirováno mým bohatým kulturním a společenským životem, který pravidelně zveřejňuji na svém blogu, nebo čirou zvědavostí, ale rozhodně jsem nemohl si tuhle příležitost nechat ujít. Exotické návštěvy jsou pro mne totiž stále nejlepší způsob, jak se dostat na místa, kam bych se jinak sám nepodíval, nebo o kterých bych sám ani nevěděl. Nicméně před prázdninami jsem ještě plánoval jachtu, právě na to září, takže jsem Lence nemohl nic slíbit a tak celá akce usnula, až do té chvíle, než byla jachta zamluvená, a zároveň potvrzené, že Lenku zvládnu.

Přitom se ukázalo, že v mezičase usnula Lenka, a tak kromě toho, že přijede vlakem na letiště v Roissy a od tam zase druhý den odletí, vlastně ani neví, kde bude bydlet, a tudíž, v rámci zjednodušení logistiky celého víkendu, bude nejlepší, když přespí u mne. Sice jsem ji dopředu varoval, že nemám nábytek - dvě židle a jedno kancelářské křeslo a jeden psací stůl pod oknem nelze považovat za dostatečné, třeba pro společnou večeři, byť by se to dalo obejít tím, že nebudeme večeřet - tedy minimálně ne u mne. Na druhou stranu jsem se ale těšil, protože jsem už dávno chtěl vyzkoušet, jestli u mne může vůbec někdo přespat (i za cenu, že budu spát na zemi na karimatce), ale nesehnal jsem žádného pokusného králíka, který by do toho šel. Lidi buď do Paříže nejezdí, nebo mají lepší místo na spaní, nebo jich je víc než jeden/jedna. Navíc to asi chtělo, aby to byla holka, protože kluka bych klidně nechal spát v obýváku na zemi místo sebe. Takže jsem si od kolegy vypůjčil luxusní samonafukovací kempinkovou matraci, cvičně ji nafoukl, lehl si na ni, zase ji vyfoukl, a považoval se za připraveného. Což, jak se později ukázalo, nebyla příprava dostatečná.

Lenka měla přijet v sobotu kolem poledne, ale vlak měl zpoždění, a když jsem to tak zkoumal na stránkách SNCF (francouzské dráhy), všiml jsem si, že ten její vlak bude zastavovat také v Massy. Což mi bylo povědomé, že by mělo být někde poblíž, protože vždycky, když jsem si testoval rychlost připojení internetu, tak nejlepší výsledky jsem měl právě na server v Massy. Kde to je, jsem ale až do toho dne netušil. Nicméně krátký pohled na mapy na internetu mne přesvědčil, že to je nejen blízko, ale také na druhou stranu, než letiště, takže když se sejdeme tam, já si ušetřím cestu na letiště a Lenka může vystoupit o hodinu dřív. Navíc jsem doufal, že parkování na nádraží v Massy, bude o něco jednodušší, než parkování na letišti Charlese de Gaula v Roissy. Což jsme také provedli a já se díky tomu také poprvé podíval do Massy - minimálně tedy na nádraží TGV - a bylo to tam docela dobré - asi jako na nádraží.

Kam vyrazíme jsme dopředu nedomlouvali. Sice jsem měl v nabídce klasické destinace jako Versailles, věž na Montparnassu, nebo eventuálně procházku kolem Seiny, ale s ničím jsem neuspěl. Lenka chtěla do Printemps, což je druhý největší obchoďák s oblečením a doplňky v Paříži, pod záminkou, že prý na střeše je vyhlídka, která je volně dostupná, a ze které je pěkný výhled na Paříž. Sice jsem měl jisté pochybnosti, že tam ta vyhlídka fakt je, ale protože na druhou stranu vím, kde je Printemps, a tudíž jsem si byl jist, že to najdeme, jsme tam nakonec vyrazili. S tím, že se po cestě stavíme na „běžných“ turistických místech. A protože jsem chtěl vyzkoušet další věc, kterou jsem měl už delší dobu v plánu, ale nikdy jsem nenašel dostatečnou motivaci, popadl jsem příležitost za pačesy a naplánoval výlet do Printemps přes Paříž na kole. Tedy na tom kole, co parkuje ve stojanech na mnoha místech v Paříži, a které si člověk za paušální poplatek může půjčit na půl hodiny a zase ho jinde vrátit. A protože mám jednu stojánku nedaleko, vyrazili jsem už ode mne na kolech.

Při průjezdu Paříží se ukázalo, že pro úplně pohodlný průjezd je potřeba nějak rozumně vyřešit dvě věci. Navigaci, aby se člověk nemusel na každé křižovatce dívat do mapy nebo na mobil, kde je, a pak také vědět, kde je nejblíže cíle možnost kolo vrátit (a kde je případně další možnost, kdyby ta první byla už obsazená). Obojí se dá vyřešit mobilem s GPS a připojením k internetu, ale nutnost dívání se na mobil to neodstraní, a ta pak zůstává opruzem po celou dobu přesunu. Leda by to člověk už znal tak dobře zpaměti, že by mapu nepotřeboval. Což se nakonec ukázalo jako velice užitečné, zvláště při dlouhých nočních přesunech relativně prázdnými ulicemi.

Lenka měla celodenní lístek na 24 hodin, já měl svoje roční předplatné na šalinkartě. Nejdřív bych ale možná měl zmínit, jak to funguje. Když si člověk koupí jednorázový lístek na 24 hodin, může na něj jezdit celých 24 hodin, a dokud bude kola vracet do půl hodiny od vypůjčení, nebude nic doplácet. Je tam ještě podmínka, že mezi vrácením a půjčením kola je potřeba minimálně 5 minut počkat (nebo se projít a půjčit si kolo jinde), aby se to bralo jako dvě výpůjčky. Co je vlastně na lístku důležité je číslo, které se musí před každým půjčením zadat do terminálu, který je u stojanů s koly a kterým dotyčný prokáže, že je oprávněn si kolo vypůjčit. To zadávání není úplně přímočaré a chvíli trvá, navíc ne všechno je v angličtině, takže nedomorodec se v tom může lehce ztratit. Pokud se mu ale podaří proplout nástrahami autentikačního dialogu, může si nakonec vybrat, které kolo chce odemknout a následně ho vytáhnout ze stojanu. Problém je, když je takových zájemců s lístkem více, protože pak všichni čekají, až si to jeden vyřídí, a protože ten jeden v tom většinou trochu plave, často se mu to podaří až na několikátý pokus.

Na druhou stranu, pokud má člověk předplatné na šalinkartě, nemusí vůbec k terminálu chodit, ale stačí, když prostě přijde ke stojanu s kolem, které si chce vzít a přiloží šalinkartu ke stojanu. Ta se bezdrátově ověří a kolo se odemkne. Výhoda je jasná, jednodušeji to už udělat nešlo. Stačí přijít, pípnout si, vzít kolo a jet. Bohužel celý pocit výhody vezme zasvé, když výpůjční doba přetáhne půlhodinu v paušálu. Pak se totiž konto předplatného dostane do mínusu. A zatímco na jednodenním lístku se doplatek prostě strhne z karty, kterou se zaplatil lístek, aniž by tím systém dotyčného nějak buzeroval, na šalinkartě je potřeba doplatek vyrovnat na terminálu (kartou), jinak automat další kolo nepůjčí. A protože u terminálu už stojí další zoufalci, kteří zápasí s tím, jak si kolo vůbec vypůjčit, případně si tam snaží koupit denní lístek, může to být někdy na dlouhé lokte.

To jsou ovšem jen drobné vady na kráse jinak velice praktického systému, jehož kouzlo spočívá hlavně v tom, že po Paříži jsou ta kola v podstatě na každém rohu a odkudkoliv kamkoliv se tak dá jednoduše a v odlehlých hodinách, kdy není už velký provoz, i rychle, dojet. A ještě se přitom člověk může kochat a uvidí toho víc, než kdyby šel pěšky a z jiné perspektivy, která je také zajímavá.

Takže jsme vyrazili do Printemps na kole a pro velký úspěch to vzali napřed po nábřeží, pak kolem Eiffelovky a přes řeku nahoru k Opeře a k Printemps. Na Champ de Mars, přímo pod Eiffelovkou mne zaujala nabídka půjčit si Ferrari za devadesát babek (nebylo ovšem řečeno na jak dlouho), aby se v něm mohl člověk projet (po dlažbě) a případně se nechat vyfotit. Pak, po krátkém záseku na stojánce Vélibu, jsme stihli neohroženě překonat Place de la Concorde, projít (ne projet) i zahrady tuilerieské, a dát si kávu se zmrzlinou v jedné z mnoha kaváren kolem rue Rivoli, která vynikala třeba tím, že jsem tam na dně své kávy našel utržený kousek papíru ze sáčku s cukrem. Číšník se dušoval, že ho to upřímně překvapilo, a já s ním plně souhlasil, že mne také. Nabízenou druhou kávu jsem ovšem odmítl, abych se nepředávkoval ještě před večerem. I přes drobný deštík, který nás neodradil, jsme pak dorazili do Printemps, a když se pak prodrali zákazníky až nahoru, tak se mohli přesvědčit, že tam nejen je vyhlídka, ale že je z ní i docela pěkný výhled.

Procházkou po Boulevard de Clichy, kolem Moulin Rouge, Pigalle až na Montmartre, jsme nemohli minout basiliku Sacré-Cœur, a tam, pod ní, se také rozhodli navečeřet. Což není těžké, neboť, kromě obchodů se suvenýry, tvoří zbývající část zástavby, minimálně v přízemí, restaurace. Vybrali jsme si jednu, kde nikdo nebyl. Po jídle se ukázalo proč. Pečený králík nebyl úplně v nejlepší formě, a káva po jídle připomínala spíš citronovou šťávu s kofeinem. No což, poučil jsem se, že příště se už nenechám zlákat od pohledu a raději zkonzultuji napřed internet. A protože se už připozdilo, vydali jsme se zpět na kole. A dali to na jeden zátah, a nebýt toho, že místo, které jsem si vyhlédl na odložení kol, bylo obsazené, zvládli bychom to pod hodinu a to aniž bychom to nějak hrotili. Jen občas jsme jeli na červenou, nebo jednosměrkou v protisměru. I s tím ale, jak jsem vypozoroval, lidé, kteří nežijí v Paříži, mají zpočátku problémy.

Příplatky za přesčas půlhodinové výpůjčky rostou geometrickou řadou. První půlhodina je v ceně, druhá stojí jednu babku, třetí stojí dvě babky, čtvrtá stojí čtyři babky, atd. Nutno ovšem podotknout, že v rámci předplatného (nikoliv ovšem na lístek) je možné si koupit za pár babek navíc paušál, na tři čtvrtě hodiny v ceně.

V noci jsem si ověřil, že šedesát centimetrů široká matrace, byť by byla jinak sebepohodlnější, na spaní nestačí (pokud není člověk vyloženě trénovaný, třeba spaním na kladině) a usoudil, že přespat se u mne dá, ale matraci je potřeba zajistit jinou. Druhý den jsem už jen Lenku vyprovodil na letadlo a netušil, že mi tím začala návštěvní sezóna.

24. září 2014

Transpozice

Doporučuji si před tímto příspěvkem přečíst konec minulého.

První známky toho, že ne všechno půjde podle plánu, se objevily zanedlouho po vystoupení z vlaku v Aix-en-Provence. Po krátkém občerstvení v mé oblíbené bagetárně Paul (jiná na nádraží není) jsem pln elánu a motivace vyrazil do místní půjčovny aut, abych se na dva zbylé dny vybavil nějakým „žihadlem“. Neměl jsem nějak zvláštní nároky, obyčejně beru cokoliv nad Fiatem 500 (což je mimochodem docela populární auto, zvlášť ve variantě kabriolet). I tak jsem ovšem byl překvapen, když mi ve všech pěti půjčovnách, co tam jsou, oznámili, že mají všechna malá auta rozpůjčovaná. Prý je stávka, a tak je velký zájem na letišti a vůbec. Samozřejmě jsem si mohl udělat rezervaci, ale to jsem nikdy předtím nedělal, protože jsem zjistil, že když pak na místě obejdu víc půjčoven, seženu většinou auto nejen levnější, ale i lepší. Teď se to ale vymstilo. Sice mi v jedné nabídli Mercedes E Klasse za bratru 250 babek na den, ale nějak jsem si nedovedl představit, jak to pak zdůvodním finančnímu kontrolorovi v práci, že jsem si neudělal rezervaci, a musel jsem tak vzít zavděk tímhle, byť mně osobně by to jinak nevadilo. Druhá dostupná varianta bylo BMW řady 5, tam jsem se pro jistotu už ani na cenu neptal.

Pak se ale na mě přece jen usmálo štěstí. U mé druhé nejvíc oblíbené značky našli jedno užitkové auto, za pohodovou cenu a s reklamními nálepkami přes oba boky, kufr a zadek navíc jako bonus. Měl jsem variantu bez oken, což mělo tu výhodu, že jsem neviděl dozadu a ani moc dozadu a do stran a mohl se soustředit na výhled dopředu. Když jsem pak dorazil do kanceláře, došel mi email od ČSA: „Váš let z Paříže do Prahy byl zrušen, kontaktujte co nejrychleji naši zákaznickou linku. Hezký den.“ Tak jsem je kontaktoval a ukázalo se, že by mi mohli jako náhradní dát let z Nice do Prahy. Což by mělo dvě výhody. Byl to přímý let a přestal bych být závislý na letu z Marseille do Paříže, který původně celou cestu do Prahy začínal, a který samozřejmě byl s Air France. A navíc bych ušetřil čas a opruz s přestupem na CDG. Tak jsem to vzal. Do Nice to je z Aix zhruba 150 km po dálnici a podle google maps to mělo jít za hoďku a půl dojet. Ještě jsem se pro jistotu ujistil, že můj let v neděli z Prahy stále platí. Díky stávce jsem se ocitl v situaci ještě lepší než před stávkou. A navíc si ještě projedu svůj užitkový pickup. Co víc jsem si mohl přát.

Během následujících dvou dní se pak neudálo nic zvláštního, kromě toho, že jsem se marně snažil dovolat na zákaznickou linku Air France, abych zrušil svůj let z MRS na CDG. Mohl bych to sice udělat přes internet, ale to bych musel souhlasit s tím, že mi proplatí jen letištní poplatky. A s tím jsem principiálně nesouhlasil. Nicméně moje snaha nebyla moc úspěšná. Buď mi suše automat řekl, že všichni operátoři jsou obsazeni a aby neplýtval mým časem, mám zavolat jindy a zavěsil. A když jsem se tam nakonec přece jen dovolal a vysvětlil chlapíkovi na druhé straně svůj problém, chlapík prohlásil, že mě přepojí na reklamace a v tom to spadlo. Napsal jsem tedy aspoň email na jejich zákaznické centrum, na který mi zatím nikdo neodpověděl, a na protest se odhlásil z letu, na který mne 24 hodin před odletem automaticky přihlásili.

Za zmínku pak stojí ještě společná večeře s kolegy z celého světa v Aix, ze které jsem dva z nich vezl zpět do hotelu. Varoval jsem je, že mám v autě jen jedno místo a že se budou muset tulit, ale mysleli, že si dělám legraci a vtipkovali. Legrace je přešla, když v garáži uviděli moje auto. Naštěstí jsme byli všichni v dobré náladě, takže jsme si to náramně užili a nebýt toho, že mi při jednom prudším zabrždění spadl pod plynový pedál popelník a tudíž jsem nemohl přidat plyn, dokud jsem ten popelník neodstranil (což bylo o půlnoci, za jízdy, po pár skleničkách a s mizerným osvětlením, trochu výzva), nedošlo ani k žádným výjimečným událostem. Naopak jsem ocenil, že jsem měl spolujezdce, protože na trase z Aix je jedna křižovatka, na které z mého auta nebylo prostě vidět doprava. Leda bych si přesedl.

V pátek po poledni jsem pak vyrazil do Nice. Původně jsem myslel, že se budu kochat, ale zrovna přišla průtrž, kdy i přes nejrychlejší režim stěračů se valil přes přední sklo shora dolů souvislý proud vody a to nemluvě o gejzírech od aut jedoucích přede mnou. Snažil jsem se je tedy předjíždět, abych jel první, ale z Côte d'Azur jsem i tak toho moc neviděl. Na vracení aut byla trochu fronta, ale protože jsem si schválně dal větší rezervu, stihl jsem ještě sendvič ve své oblíbené bagetárně Paul (jediné na letišti) a pak splynul s davem českých turistů, vracejících se z dovolené na francouzské riviéře.

Do Prahy jsem jel na výroční setkání spolužáků z vysoké, což byla dlouho dopředu plánovaná (a očekávaná) akce, takže bylo nemyslitelné, aby to zhatila taková malichernost, jako stávka pilotů Air France. Nicméně piloti se nedali a nedlouho po začátku akce v sobotu po obědě se ozvali znovu z ČSA, aby mi oznámili, že mi zrušili i zpáteční let z Prahy do Paříže. Prý jestli by mi nevadilo letět o den později. Když jsem se ptal, jakou mám jinou možnost, tak žádnou. Takže mi to nevadilo. Možná bych měl zmínit, proč mi ČSA rušila letenky, když stávkovali piloti Air France a nikoliv ČSA? Protože letenky, co jsem si koupil u ČSA, byly na lety provozované Air France, na které ČSA jenom přeprodávala místa. Na trase Praha - Paříž si obě společnosti lety mezi sebou rozdělily zhruba tak půl na půl a já měl smůlu, že jsem se zrovna trefil do té druhé půlky. A nakonec i to bylo svým způsobem štěstí, protože v neděli mne přepadla migréna, a tak, místo v letadle, jsem mohl trpět v pohodě, v Praze, v hotelu a v pondělí se pak už ve formě vrátit. Vive Air France !


19. září 2014

Kulminace

V pátek, když už jsem byl na odchodu z práce s představou volného víkendu, který navíc sliboval letní počasí, ale také příležitost k domácím pracem, jsem dostal stručnou SMS ze své banky: „Pro podezření ze zneužití bude vaše platební karta zablokovaná v pondělí 12:00 přesně a nová vám bude obratem vystavena a zaslána na vaši adresu“. Což mi trochu zkazilo okamžité rozpoložení. Tak jsem zavolal do banky, abych se informoval, co se děje a zjistil, že v podstatě nic. Prý dostali avízo od Visa, že by mohlo dojít ke zneužití a tudíž se rozhodli jednat. Namítl jsem, že jsem žádnou podezřelou transakci na svém účtu nenašel a ani, že bych si byl vědom nějakého podezřelého obchodu, který bych v poslední době navštívil a zeptal se, jestli by mi nemohli říct, co vlastně Visa považuje za nebezpečné, abych se tomu příště mohl vyhnout. Prý nemohli. Takže počítám, že některému z mých stálých internetových obchodů ukradli údaje o platebních kartách, ale protože moje stálé internetové obchody jsou dostatečně známé (a velké), tak se to ve spolupráci s Visou ututlalo a řeší se to takto. Není nad to, když člověk nakupuje u prověřených značek.

Každopádně prý mohu kartou klidně dál do pondělka platit, schválně mi dali čas, abych si mohl vybrat dost peněz na přežití, než mi za týden dojde karta nová. Tak jsem jim poděkoval, rychle provedl pár plateb na podezřelých místech, aby se případně „spláchly“ s tou starou kartou, a oprášil svoji druhou platební kartu, kterou jsem si v rámci experimentu pořídil na začátku pobytu u druhé online banky, ověřil, že ještě funguje, a začal platit tou. Platit hotově by totiž byl strašný opruz. Tím, že se všechno počítá na centy, člověku se začnou velmi rychle hromadit „měďáky“, tedy mince 1, 2 a 5 centů, z čehož ty nejmenší dvě nejdou typicky použít do automatů a při placení často člověk zjistí, že mu jeden nebo dva centy chybí, takže musí rozměnit další větší minci – prostě, strašně rychle se množí.

Když už jsem u těch karet, zmíním zajímavost, které jsem si všiml při poslední návštěvě Česka před měsícem. Všechny drobné platby, které jsem platil kartou (v tomto případě ovšem českou), za různé drobné nákupy, lístky na vlak, občerstvení, atd., jsem mohl provést bezkontaktně a všude to bezproblémově fungovalo. Vzhledem k tomu, že mám s touhle technologií zkušenost z první ruky, byl jsem příjemně překvapen. Zdá se, že někdo úspěšně proloboval u českých bank zavedení bezkontaktních plateb. Francii tenhle boom teprve čeká. S tím, jak jsou tady banky pružné, počítám, že tak do pěti, maximálně deseti let, na tom budou stejně.

Další kartou, se kterou bojuji, je mezinárodní karta zdravotního pojištění, která je v rámci EU standardní a kterou místní zdravotní pojišťovna vydává na požádání. Drobný problém je v tom, že karta platí omezenou dobu. První mi vydali na 3(!) měsíce, druhou na rok, a o další vydání lze požádat teprve až té předchozí vyprší platnost. Takže se samozřejmě stane, že si chci požádat o kartu, protože pojedu do ciziny a automatický systém mě uzemní, že už jednu mám, a ať s tím neotravuji. Pravidelně totiž jezdím do ciziny přesně v tom období, kdy mi už vypršela předchozí karta a novou mi ještě nestihli vydat (trvá to totiž 2-3 týdny). Psal jsem jim, ať si ten systém opraví a oni mi odpověděli, že mi pošlou novou kartu až ta stará vyprší a v mezičase mi pošlou dočasný certifikát, kterým se budu prokazovat. Do odjezdu bohužel nedošlo ani jedno.

Abych se ale vrátil k víkendu. V sobotu bylo skoro až moc horko, a tak jsem nakonec svůj oblíbený výlet do Versailles odložil na neděli. Přestože Météo France vytrvale předpovídalo střídavou oblačnost a 23 stupňů, byla modrá obloha a můj venkovní teploměr ukazoval 29 ve stínu. V neděli se naštěstí trochu ochladilo a podmínky na kolo byly ideální. A nejenom na kolo, jak se ukázalo, když jsem dorazil do versailleského parku. Pokud jsem posledně měl pocit, že tam bylo narváno, tak teď tam bylo lidí dvakrát tolik a jízda na kole kolem kanálu už spíš připomínala bojovou hru o tom, jak nesestřelit nějakého chodce. Ale zase bylo co obdivovat. Navíc si u kanálu zjevně dalo sraz několik skautských skupin, které jsem odlišil podle stejnokrojů, aby tam pořádaly nějaké skautské rituály. Co přesně jsem nepochopil, trochu to vypadalo jako přísahy, nebo něco podobného, i s ohledem na to, že se toho účastnilo dost přihlížejících dospělých, patrně rodičů. Takže Grand Canal byl doslova v obležení, nemluvě o versailleských zahradách.

Než jsem ale mohl vyrazit do parku, musel jsem se stavit na pumpě dofouknout kola, protože nové pláště jsou sice super, ale nové duše zjevně vzduch moc dlouho neudrží. Při průjezdu parkem Saint-Cloud mě pak zmátlo, že moje oblíbená cesta byla zavřená a když jsem se ptal chlapíka, co tam stál a organizovaně odrazoval přicházející a přijíždějící návštěvníky, jestli bych to nemohl projet po druhé straně, tak jen lakonicky zakroutil hlavou a poslal mě zpátky za začátek parku. Prý to mám vzít tamtudy. Takže jsem objížděl centrální část, která byla celá omotaná výstražnou páskou „nebezpečná oblast – pyrotechnici“ a přemýšlel, co tam komu „upadlo“.

Také jsem objevil další praktický aspekt mé stále cyklistické trasy, kromě toho, že skýtá členitý terén, v krásném prostředí, vede také ve svém závěru kolem pekárny, která má v sobotu a v neděli otevřeno, čím se z ní stala už téměř pravidelná zastávka. Není nad to si na odpolední, případně večerní, svačinu, případně večeři, koupit čerstvou, ještě teplou bagetu spolu s pain au chocolat aux amandes, který tam mají fakt dobrý. Akorát si člověk musí na to vzít igelitový pytlík, protože ta čokoládovo mandlová buchta je tak mastná, že během pár vteřin promastí libovolný papír. Což se ovšem předpokládá. Počítám, že to dělají z pravého másla.

V naší luxusní rezidenci se společenství vlastníků rozhodlo, že mechanické zámky a klíče jsou technologie minulosti a rozhodli se zavést otevírání vstupních dveří bezkontaktním přívěškem. Trochu mne to znervózňuje, protože, jak jsem už psal, z těmito bezkontaktními a zabezpečenými technologiemi mám zkušenosti z první ruky a jistotu tomu nepřidá ani to, že dodavatelem systému je La poste, tedy francouzská pošta, která má stejnou reputaci asi jako Česká pošta. Nicméně výbor SVJ rozhodl a tak to budeme mít možnost v praxi ověřit. Správce pak rozhodl, že přívěsky bude předávat výhradně vlastníkům a ti je pak budou předávat nájemníkům. Napsal jsem výboru, že by se mi zdálo jednodušší, kdybych si mohl přívěsky vyzvednout také u výboru, tedy sousedky o dvě patra výše, jako ostatní vlastníci, než aby to posílali mému domácímu přes půl Francie a on to pak posílal zpátky, ale přestože domácí i výbor by v zásadě proti tomu nic neměli, jelikož správce rozhodl, tak jak rozhodl, už se nedá nic dělat. Holt, když se jednou rozhodne, improvizace a iniciativa jdou stranou.

K poště bych ovšem rád zmínil jednu věc, která mne zaujala a pokud skutečně funguje, tak by se mi i líbila. Před pár dny jsem chystal na odeslání balík a protože se mi osvědčilo vyřizování podání a platby přes internet, šel jsem na svůj účet u La poste. Což není úplně triviální, protože díky promyšlené koncepci a integraci informačních systémů má člověk hned dva účty. Jeden, na kterém si může balíky podávat a platit, a druhý, na kterém je může sledovat. Oba mají samozřejmě nezávislé přihlašovací údaje, protože tak daleko, aby na to stačil jeden účet, integrace v La poste, tedy přesněji řečeno v její dceřiné firmě Colissimo, nepokročila.

Přihlásil jsem se tedy na svůj podávácí účet a vybafla ne mne reklama na novinku – od teď je možné balíky odesílat tak, že je člověk nechá ve své(!) poštovní schránce a pošťák je tam vyzvedne. Jak přesně přijde na to, že ho má vyzvednout (a že to není balík, který naopak třeba včera doručil) mi není úplně jasné, stejně tak jak má přijít na to, že se má podívat zrovna do mé schránky, ale dovedu si představit, že nějak by to jít zařídit mohlo. Například, když zadám podání a platbu na internetu, dostane nějaké echo ze systému. Případně, když doručuje do schránek (což jsem jednou viděl v akci), vidí, co je v ostatních schránkách, i když třeba pro dotyčného zrovna nic nemá. Každopádně je to zajímavý nápad a dobré využití pro francouzské normalizované poštovní schránky (kam se vejde i žehlička v krabici).

Ještě k tomu balíku. Jak jsem jednou už psal, mám dvoje úplně stejné polobotky, které se liší jen barvou. Jedny černé a druhé v barvě „koňak“. K těm druhým se mi nedávno po nemalém úsilí podařilo koupit parádní opasek (a mimochodem ještě koženou bundu). Také jsem psal, že ač jsou ty polobotky velice pohodlné a vypadají skvěle, mají v sobě kurvítko. A to se právě aktivovalo. Psal jsem výrobci, který mne ujistil, že v botech problém není. Problém je údajně v tom, že je mám už dlouho (přes 5 let), tudíž je logické, že se rozpadnou. Poradili mi však ševce, který by je snad údajně mohl spravit, byť už to zdaleka nebude tak dobré jako originál. Švec se shodou okolností nachází v nějaké zapadlé vesničce v Anglii.

Napsal jsem tedy ševci (i s fotkami), co by se s tím dalo dělat. Prý těžko říct podle fotek, ale mohu to tam poslat, a když to půjde spravit, tak mi to za 70 anglických babek rádi opraví. A protože s poštovným mi to pořád vyšlo levnější než nové boty (pokud bych je vůbec sehnal), rozhodl jsem se to prubnout. Navíc mám teď ten opasek, který by jinak přišel vniveč. Odtud tedy ten balík. Druhé, černé, polobotky zaktivovaly svoje kurvítko asi o čtrnáct dní později. Tak doufám, že vydrží, než mi opraví ty první, případně než seženu náhradu. Můj problém, zdá se, není ojedinělý, a na internetu lze najít dost podobně postižených. Asi je to fakt dobře vymyšlené kurvítko.

Momentálně sedím ve vlaku do Aix-en-Provence a jak je dobrým zvykem, píšu blog. Teoreticky bych tam měl být do konce týdne a pak se přesunout do Prahy na víkendovou akci. Schválně jsem si kvůli tomu na zpáteční cestu do Paříže místo vlaku koupil letadlo, abych mohl plynule navázat spojem do Prahy. Celá akce byla tak dobře promyšlená a zorganizovaná, že by bylo překvapivé, kdyby nevyšla. Leda snad, ze zásahu vyšší moci. Nebo stávky pilotů Air France, která začala v pondělí, a která má trvat až do příštího pondělí.

Piloti stávkují proto, že je Air France chce přeložit do své nízkonákladové odnože, která se jmenuje Transavia, kde by museli létat víc hodin a vydělali by si míň peněz. Chápu, že Air France, pokud chce konkurovat EasyJetu nebo Ryanairu, nemá v podstatě jinou možnost. Chápu také piloty, že se jim to nelíbí. A protože už tři roky žiji ve Francii, chápu také, že místo, aby piloti, kterým se to nelíbí, odešli, začnou stávkovat – protože každý Francouz má kromě práva na práci, také právo na „nezhoršení“ svých výhod a požitků. A pokud se nedej bože něco zhorší, je čas k mobilizaci, bez ohledu na na firmu, zákazníky, prostě všechny okolo.

Posledně jsem, při stávce řídících letového provozu, zůstal jen o pár hodin déle v Mnichově, přestože mně do poslední chvíle tvrdili, že poletíme načas. Air France nabízí možnost si bezplatně cestu o týden přeložit. Nebo v případě zrušení, vrácení peněz, byť by to normálně v dané třídě nebylo možné. Jediný háček je v tom, že o tom zrušení nám řeknou nejdříve den předem. A den předem už mohou být všechny alternativní způsoby přepravy beznadějně vyprodány. Jak se dostanu v pátek do Paříže, abych stihl spoj do Prahy, je tak zatím ve hvězdách.

8. června 2014

Intermezza

Pomalu přišlo léto, nebo to tak aspoň podle teplot vypadalo. Protože jsem chtěl zůstat stylový, odložil jsem svoje standardní rifle, které mám sice několikery, ale protože vypadají všechny stejně, kolegyně si myslí, že nosím pořád jedny, a vytáhl ze svého šatníku svoje letní, přímořské „pláťáky“ z OP Prostějov. Zároveň s tím jsem také oprášil svoje hnědé polobotky, které mám shodou okolností úplně stejné jako svoje černé „pracovní“, a které používám převážně pro volný čas a léto. Koupil jsem si je před mnoha lety a netušil, že se z nich stanou moje oblíbené boty (tehdy jsem ještě nosil do práce tenisky a šortky). Bohužel tyhle polobotky mají v sobě „kurvítko“, které způsobí, že se jim po určité době rozpadne podrážka tak, že se už nedá opravit. Takže jsou sice perfektní, pohodlné, díky pěnové podrážce velice příjemné na chůzi, ale časem mě opustí a já už teď mám hrůzu z toho, jak a kde koupím podobné.

Nicméně, abych se vrátil k letnímu stylu. Při prvním testu oprášených hnědých polobotek se ukázalo, že černý „standardní“ opasek k nim už není tak cool, jak býval za mlada, a že můj starý hnědý už nemá dostatečnou délku, asi tak o dvě dírky. Nezbylo tedy než přijmout chlapské rozhodnutí a vydat se nějaký opasek koupit. V našem lokálním nákupním centru jsem nepochodil a tak jsem nakonec vyměkl a vyrazil do 4 Temps, což je nákupní centrum na La Défense, a kde je asi tak minimálně deset obchodů s pánskou konfekcí a doplňky, kde mají mimo jiné i opasky. Navíc se tam dá dojet ode mne tramvají přímou linkou a pokud je navíc hezky, může se člověk přitom kochat malebným pařížským předměstím.

Tam jsem zjistil, že hnědých opasků je k mání relativně dost, ale francouzská hnědá není úplně kompatibilní s mojí hnědou botou. Také jsem dostal lukrativní nabídky na opasek za osmdesát babek s výhodou, že když koupím dva najednou, bude to dohromady jen za stodvacet. Protože jsem si ale zcela začátečnicky s sebou inkriminované boty nevzal, musel jsem nakonec zbaběle připustit, že budu muset koupi odložit o týden, neboť trefit některé odstíny jsem si, navíc v umělém osvětlení obchodů, netroufal.

Druhý víkend tedy už připraven, se správnými botami i kalhotami, jsem znovu dorazil do 4 Temps, abych po důkladné obhlídce zjistil, že byť opasků je hodně, buď mají trochu jinou barvu, nebo šířku, nebo nejsou v požadované délce. Nakonec jsem tedy skončil u H&M v podstatě s jedinou možností co zbyla a koupil tam opasek, který sice byl o něco světlejší v odstínu, ale zato neměl správnou délku. Je zajímavé, že i když si to člověk v obchodě vyzkouší, stejně pak doma zjistí, že to má špatně. Takže druhý den jsem tam naklusal znovu, s tím, že bych chtěl kratší verzi a přitom si všiml, že tam mají lepší barvu (skoro přesnou). Dopadlo to tedy tak, že jsem nakonec místo výměny délky vyměnil typ a vítězně se vrátil. A stačily k tomu jen tři návštěvy.

Pří výběru jsem mimo jiné zjistil, že moje hnědá není vlastně hnědá (marron), ale medová (miel) a že mám pěkný přízvuk, čímž mne překvapila prodavačka v jednom butiku, ale když viděla, že na mě nemá správnou délku, tak její zájem rychle opadl :). Také jsem zjistil, že přijít do obchodu s tím, že bych si chtěl zkusit pásek a že potřebuji konkrétní velikost, nemá žádný vliv na to, co vám prodavač nabídne, protože on to ví vždycky líp.


Při svém hraní na kytaru jsem pokročil a už se mi jednou podařilo zahrát jednu písničku v Rocksmith 2014 na 100 %. Což byl můj osobní postupný cíl. Sice to je skoro nejjednodušší písnička, co tam je, ale i tak to má všechny ingredience správného rockového šlágru (skluzy, příklepy, odtrhy a výtahy). Také jsem přitom přišel na zajímavou věc, že to zahraji přesněji, když se nedívám na vizualizaci prstokladu a hraji to jen podle sluchu, jako bych měl nějakou kolizi v koordinaci rytmu podle grafiky a podle zvuku (a nebo to mám špatně seřízené na xboxu). Každopádně povzbuzen tímhle úspěchem jsem si objednal nová trsátka a struny a protože jsem chtěl zkusit nějaký hi-tech, rozhodl jsem se pro speciální trsátka, vyrobená ze speciálního materiálu. Bohužel je ve Francii nikde neměli, až na dva obchody, do jednohož z nich jsem také napsal.

Fred mi obratem odpověděl, že je rád, že se zajímám o tyhle trsátka, protože si je taky oblíbil, a že sice normálně koncovým zákazníkům neprodávají, protože jsou distributoři, ale v tomhle udělají výjimku, protože se jim ještě ta trsátka nepodařilo rozdistribuovat. A dokonce souhlasil, že mi namíchá „zkušební balíček“ z různých typů (materiálu a tloušťky) abych je mohl všechny vyzkoušet. Tak jsem toho využil a koupil si u nich i nové struny, nový ořech, speciální zámky na popruh a speciální kovové pravítko, abych si mohl změřit výšku strun. Rozhodl jsem se totiž seřídit si kytaru. E a A už od začátku trochu drnčelo a u G a D zase byla trochu ujetá intonace.

Po prozkoumání internetu a ujištění se, že je ok sundat naráz všechny struny, jsem je sundal, vyhodil ořech, dal tam nový a zjistil, že je nižší, resp. má špatné zakřivení a že na to, abych ho tam mohl dát, bych potřeboval víc, než sadu pilníků a dremel. Takže jsem tam zase vrátil ten původní a doufal, že si toho kytara nevšimla. Aspoň jsem si tedy namazal hmatník citronovým olejem (což kytaristi dělají, a mně to přišlo jako dobrý nápad) a seřídil si výšku strun. Což je trochu na dlouhé lokte, protože na to, aby člověk struny zvedl, nebo snížil, je musí celkem dost povolit, ale na změření výšky je musí zase naladit. Tak jsem si aspoň procvičil ladění (podle ucha to zatím nedám, ale už aspoň poznám, jestli jsem aspoň přibližně v tónu). Také jsem zjistil, že nová trsátka jsou sice opravdu „dost jiná“, ale také, že nejsem schopen s nimi nic pořádně zahrát, protože mají jiný tvar a pocitově nejsem sto určit, kde přesně mají „špičku“. Moje staré trsátko je ovšem už ohrané tak, že tu špičku má trochu nakřivo a úplně jistá hra s ním taky už není. Každopádně to vypadá, že výměna typu trsátka není úplně triviální věc a nejspíš si budu muset jeden tvar vybrat a toho se držet.

A jako poslední upgrade jsem si na kytaru namontoval pořádné zámky na popruh, poté, co jsem ji při jedné tréninkové seanci málem poslal hlavou na zem a bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy se mi to skutečně povede. Ne, že bych u hraní prováděl nějaké kejkle, ale hraji ve stoje a mám ji relativně vysoko, což způsobuje, že poutko u krku je vůči patentu dost zešikma a má tendenci se vyvléknout. Takže bylo jen otázkou času, kdy se zvětší natolik, až se mu to povede. Teď jsem tedy na kytaru přidal profi zámky, ze kterých se jen tak lehce nevyvlíkne, ani když udělám piruetu. Také jsem tím zvýšil její hodnotu zhruba o čtvrtinu :). A začal jsem se dívat po nějaké pořádné kytaře. Ne že bych tak dobře hrál, ale krize středního věku se jen tak nedá.

Také jsem si konečně musel nechal poslat šekovou knížku, protože naše leasingovka po mně chtěla, abych zaplatil doplňky, které jsem si objednal do služebního auta nad rámec firemního standardu, a jediný způsob, jak to šlo zaplatit, bylo šekem. Nabízel jsem sice, že to pošlu převodem, ale prý ne. Zkasírují totiž šek teprve až tehdy, kdy to auto dodají, tak proto. Kolega si dokonce postěžoval, že by třeba například svoje nová okna raději zaplatil převodem, protože když je platí šekem, tak se ta firma, co mu je dodává, nepřetrhne. Prostě dokud je nemají, tak ten šek nezkasírují. Zatímco, kdyby ty peníze už prokazatelně měli, museli by dodržet termín. Pro mne osobně to byla spíš exotika, při které jsem si akorát musel zopakovat, jak se píší správně slovně francouzské číslovky, protože sumu tam je potřeba vypsat slovně i číselně. Pak jsem se ptal, jestli ten podpis musí být přesně podle podpisového vzoru, ale kolegové mně ubezpečili, že ne, protože to nikdo nekontroluje. Platba nakonec proběhla tak, že jsem vyplnil na šek sumu, komu ji mají vyplatit a poslal ho normálním dopisem do leasingovky. A nakonec chápu, že to má něco do sebe. Chci někomu zaplatit nějakou nestandardní, vyšší sumu a nechce se mi to vybírat z bankomatu, tak mu na to prostě vystavím šek. A protože šekové operace jsou z historických důvodů zdarma, je zřejmé, proč je spousta lidí používá.

Dnes jsem jel po delší době metrem, na nádraží, odkud jsem pak pokračoval vlakem na služebku. Na jedné zastávce (tuším, že to byl Saint-Michel nebo Odéon) mě řidič překvapil hlášením, které znělo asi takto:
„Upozornění pro cestující. Prosím, vemte na vědomí, že do soupravy právě nastoupili dva kapsáři. Věnujte proto zvýšenou pozornost svým osobním věcem.“ A pro ty kapsáře dodal: „Pánové, myslím, že to fakt nemá cenu.“. A po chvíli, co jsem pořád stáli ve stanici, dodal: „Vemte všichni na vědomí, že kapsáři zase vystoupili, nicméně i přesto vám doporučuji dávat si na svoje věci pozor.“ A rozjel se.


Momentálně už sedím ve vlaku, za oknem ubíhá 300 km/h a já se těším, až vystoupím v Aix-en-Provence a nasaji atmosféru Středomoří.

Tak zatímco předchozí odstavce jsem napsal ve vlaku do Aix, následující řádky dopisuji o dva týdny později.

Zákazník si vybral, že stráví noc v Marseille a protože jsme v rámci utužení dobrých zákaznických vztahů plánovali společnou večeři, rozhodl jsem se z Aix vyrazit rovnou do Marseille a neztrácet čas zajížďkou přes svůj nocleh. Google maps mi hlásily zácpu v Marseille a 35km trasu odhadovaly na hodinu - a téměř se nemýlily - trvalo to asi hodinu a půl. Nejenže jediná přístupová cesta do Starého přístavu (Vieux Port) byla totálně zacpaná, ale také se mi nepodařilo napoprvé najít parking (a ani napodruhé). Takže, když jsem to tam napotřetí konečně slavnostně „hodil“, bylo už dost pozdě. Naštěstí mojí kolegové, beroucí Marseille útokem z druhé strany, byli ve skluzu ještě větším, takže jsem to byl nakonec já, kdo převzal roli průvodce.

Večeře v luxusní restaurace téměř nad mořem s výhledem na záliv mně úplně nesedla, ale bylo to částečně mojí vinou, nechal jsem příliš unést místem a šel naplno do ryb. Při zpáteční cestě jsem si pak už jen užil půlnoční zácpu na nábřeží, protože obě únikové cesty, které jsem měl naplánované, byly uzavřené. Tak jsem si apoň trochu zajezdil a pokochal se industriální zónou. Na nocleh jsem dorazil kolem jedné, což byl dobrý start do zítřejšího/dnešního mítinku. Naštěstí domácí už jsou na tohle zvyklí, takže mi všechno nachystali dopředu. Původní myšlenka, že se pozdravím s kolegy vzala za své, protože mítink se protáhl a druhý den jsem pro změnu odjížděl relativně brzo, protože jsem se nechtěl vrátit domů o půlnoci. Další den mě totiž čekal let do Prahy, se vstáváním v 04:30. O tom ale jindy.

24. května 2013

On ne passe pas

Minulý týden jsem si zase, po krátké pauze, odskočil do Mnichova. Mám tam oblíbeného zákazníka a oblíbenou kolegyni. Schůzka od tří do pěti dávala šanci na poměrně bezbolestný let „na otočku“, což znamená, že člověk nemusí vstávat o půl páté ráno, nebo že nepřiletí o půlnoci - teoreticky. Navštívil jsem tedy stránky své oblíbené letecké společnosti, abych si udělal rezervaci. Normálně chodím na vyhledávače letenek, ale zjistil jsem, že na lety do Mnichova to v podstatě nemá smysl. S Air France letět nechci a tím pádem jiná volba není.

Tam jsem ovšem bohužel zjistil, že ranní let je sice v pohodě (odlet v 11:00 je tak akorát na to, aby člověk „nemusel vstávat o půl páté“), ale večer to nějak neklaplo. Optimální spojení v 19:15 bylo už plné a další let byl až ve 21:15. Nu což, řekl jsem si, aspoň se nezasekám na periferiku a do půlnoci snad budu doma. Mnichovské letiště (Terminal 2) je celkem příjemné, dá se tam najíst nebo jen tak posedět bez ztráty kytičky. (Proto je nutné nelétat s Air France, která létá z Terminálu 1, kde se stěží dá posedět o jídle už ani nemluvě.)

Po schůzce jsem se ovšem necítil na to, abych vyrazil do víru velkoměsta a tak jsem byl na letišti o dvě hodiny dřív a protože kolega letadlo na 19:25 do Marseille sehnal, přemýšlel jsem, co s načatým večerem. Takže když jsem zaslechl poslední výzvu pro odlet do Paříže ve 19:15, neváhal jsem a vyrazil na stojánku, jestli bych se tam náhodou ještě nevmáčkl. A byl jsem o to víc překvapen, když mi řekli, že ano. A bylo to grátis. Sice jsme měli trochu zpoždění, ale na druhou stranu pořád jsem byl o hodinu a půl v Paříži dříve, ale zase dost pozdě na to, aby hrozila nějaké výrazná zácpa. Pro jistotu jsem to hned po přistání zkontroloval na Google mapách, ale kromě krátké kolony na ohybu A1 těsně před Paříží, byla celá trase zelená.

V dobré náladě jsem vyrazil s očekáváním drobného zdržení a užíval si volnou silnici. Když jsem dorazil ke koloně v předvídaném místě, trochu mě zarazilo, že se postupně čtyřproudová dálnice zužovala na tři, dva, jeden až posléze dráha opustila dálnici úplně a vyvrhla nás na Saint-Denis. Už se mi to stalo jednou, takže jsem věděl, že nemám očekávat žádnou nápovědu. Prostě dálnice je zavřená, tak si jeďte kam chcete, nám je to jedno.

Věděl jsem, že se budu držet na západní straně, ale nevěděl jsem, jak velká je uzavírka. Nicméně, něco mi vnuklo dát si před cestou z letiště do držáku v autě telefon s připravenou navigací, přestože trasu znám dost dobře, a teď se to hodilo. Místo navigace jsem vygooglil uzavírky, kde jsem s hrůzou zjistil, že je zavřená nejen A1 až na periferik, ale také celý západní periferik. Což jsem vygooglil asi ve stejné době, kdy jsem se už přiblížil k periferiku a zjistil, že na něj nenajedu.

Bylo jasné, že nemá cenu se proplétat v uličkách okolo, takže jsem se skoro otočil a zamířil sem, což byl nejbližší most přes řeku. Plán byl, že pojedu podél druhého břehu po D7 (D není dálnice ale státní silnice - route départementale, dálnice jsou značené A -  autoroute) v podstatě až domů. Bohužel, tu křižovatku na druhé straně jsem ale nedal, a uvázl na N315. To ovšem stále ještě nebylo ztraceno, protože jsem se tím vlastně namířil na A86, což je vlastně druhý městský okruh (první je periferik). Když pominu, že z N315 se na A86 v podstatě nedá odbočit, nakonec jsem se tam nějak dostal a už si to uháněl kolem Colombes a Nanterre na jih.

V mezičase jsem zjistil dvě věci - navigace, která naviguje zarputile zpátky na periferik, je k ničemu (dělaly to obě, jak Google, tak navigace zabudovaná v autě, která by teoreticky měla uzavírky zvládat, ale nějak je nezvládala), a druhak, ten výřez z mapy na telefonu, nebo na navigaci mi zdaleka nestačí na to, abych zvládl naplánovat trasu. Takže jsem to řešil spíš ad-hoc.

První ad-hoc nastal před tunelem. Západní tunel na A86 (10 km) je určitě zajímavý a jednou si ho stojí za to projet. Pro mě měl ovšem dvě nevýhody, je placený a vyúsťuje daleko za Versailles (tedy, nevyúsťuje, jde z něj i odbočit na A13, ale tím jsem si nebyl jist), což by se mi ne úplně hodilo (a navíc jsem si ho už jednou projel :)). Takže jsem uhnul na D173 s tím, že se pak napojím na A13, která mě vyhodí kousek od Boulogne-Billancourt, kde už to znám. Tento plán nepočítal s tím, že A13 do Paříže bude zavřená a místo na Paříž se ocitnu na silnici do Versailles.

Po krátkém zaváhání (a prohlídce rezidenční zástavby) se tedy vracím zpět na křižovatku a všímám si, že v tomhle směru je dokonce ukazatel objíždky. Naštěstí se příliš nevzdaluje od A13 a tak jen křižovatky a semafory ruší poklidnou, téměř půlnoční jízdu. Pak ještě netrefím správný výjezd (shodou okolností jsem tudy už několikrát jel a věděl jsem, že si musím dávat pozor, ovšem únava a podmínky mne přemohly), takže se ocitnu na druhé (špatné) straně řeky, ale to mi nemůže zabránit v tom, abych se, možná hapticky, ale vytrvale blížil k domovu. Po dvou hodinách a skoro 80 kilometrech, tam pak nakonec i dorazím. Škoda, že byla tma a pršelo, užil bych si to víc.

Dodatečně pak zjišťuji, že uzavírky na periferiku, po deváté večer, jsou poměrně obvyklé a byla to jen moje nezkušenost, že jsem se nepoučil před cestou. Správný kapitán se pozná podle přípravy. A kdybych to udělal, nejspíš bych volil úplně jiný přípoj na Paříž a východní periferik a možná si tak minimálně hodinu ušetřil. Tak snad příště.


28. dubna 2013

Tripod


Roissy - letiště Charles de Gaulle
Po delší době jsem vyrazil do Prahy. Byla to taková „last minute“ akce, kdy se mi nabídlo místo v týmu na jedné šifrovačce. Navíc jsem měl u ČSA nějaké míle, které mi zase měly vypršet, takže nakonec slovo dalo slovo, ČSA bonusovou letenku a za pouhých 2.800 Kč ze svého za letištní poplatky, které nejsou součástí bonusové letenky, jsem mohl opět spatřit to naše malé domácké letiště se schizofrenním názvem ve vší jeho kráse.

Původně jsem chtěl uplatnit bonusovou letenku na Bednu, ale na tu už bonusová letenka nebyla. Asi nejsem sám, kdo se na ni chystá. Bonusové letenky od ČSA jsou obecně zajímavý marketingový experiment, u kterého mi zatím uniká jeho cíl. Měl jsem na účtu něco přes 16 tisíc mil, ale asi dva tisíce mi mělo vypršet k 31. březnu. Bonusová zpáteční letenka Paříž - Praha stála myslím 25 tisíc mil. Do 30. března. 31. března ovšem ČSA změnilo cenovou politiku a zlevnilo bonusové letenky s ČSA, takže se najednou Paříž - Praha dala pořídit za 15 tisíc mil. Stačilo tedy počkat do 31. března a pak ve vhodný moment se do věci vložit a utratit míle dříve, než o půlnoci nevratně vyprší kritické množství. Což se podařilo.

Naplánoval jsem si akci na otočku, v sobotu ráno do Prahy, ze soboty na neděli hra, v neděli odpoledne z Prahy. Na Roissy jsem dojel autem a doufal, že se před zpáteční cestou vyspím v letadle a neusnu pak někde na periferiku v nedělní večerní zácpě. V Praze jsem si domluvil zázemí na převlečení, neb jsem si nebyl jist, zda budu po hře ve stavu přípustném pro cestu letadlem. Nakonec se ukázalo, že to byly obavy liché, nicméně i tak zázemí bodlo a sprcha pro probdělé noci dokáže divy. S ČSA to ovšem zjevně jde z kopce, protože při přistání už ani nehrály Vltavu. Nemluvě o tom, že jsem zvědav, kdy se mi podaří odletět na čas. Slané křupky v rámci občerstvení by možná vyhrály v soutěži o syntetickou stravu, ale jinak rozhodně nepotěší. Jediná výhoda je, že obsahují hodně soli, takže pokud se člověk předtím vypotil, pomáhají vyrovnat osmotický tlak.

Vlastní akce v Praze proběhla téměř podle plánu, až na malé zpoždění na startu. Byla to ovšem nezvykle „čistá“ šifrovačka. Zatímco z jiných her se často vracím promočený/propocený až na kost, případně od bahna, tady jsem za celou noc nevytáhl ani stoličku, ani čelovku, a lehce se zpotil jen při výstupu po schodech z metra. Zato jsem objevil výhody McCafé na Florenci (ranní čaj s medem a citrónem neměl chybu) a dokonce si s obsluhou i vyjasnil rozdíly mezi místní nabídkou a konkurenčními Starbucks. V pondělí jsem si pak vzal dovolenou, abych se z toho vyspal a nakonec byl vlastně překvapený, jak relativně hladce to proběhlo. Nemít problém s převlékáním, byla by doba cestování srovnatelná s cestou z Brna.

Cassis - přístav před večerem
Jen jsem se vrátil do práce, šéf mi navrhl, abych vyrazil do naší základny v Provence. Zatímco předtím jsem tam jezdil celkem pravidelně (několikrát do roka), od doby, kdy jsem se přestěhoval do Francie, jsem tam nebyl ani jednou. Takže jsem se docela těšil a abych si to ještě víc užil, naplánoval si cestu vlakem. O TGV jsem už psal, takže vynechám detaily, jen zmíním, že cesta z Paříže (lyonské nádraží) do Aix-en-Provence trvá tři hodiny. Letadlem je to sice (do Marseille) jen za hodinu, ale člověka pořád kvůli něčemu buzerují, zatímco ve vlaku si sedne a pak má tři hodiny na co chce. Vlak má maximálně jednu zastávku v Avignonu (někdy ani to ne), pak v Aix a nakonec v Marseille.

Chtěl jsem ověřit jak funguje mobilní připojení, ale přece jenom kovové vozy, možná i pokovená skla a když to ještě jede skoro 300 km/h, podmínky nejsou úplně ideální. Přesto jsem pár emailů vyřídil a trochu si zasurfoval. Ale pak jsem už jen kochal. Bylo totiž hezky. Když jsem vystoupil z vlaku, vítala mne modrá obloha bez mráčků, slunce a vůně Provence - borovice a moře - jaký kontrast ve srovnání s Paříží. Kolegyně v mezičase zorganizovaly večeři v Cassis, kde, když jsem viděl přístav a kotvící lodě a moře a ve vzduchu cítil příslib léta, popadla mne chuť vzít loď a vyrazit na moře - už mám asi absťák. Jít na večeři se třemi Francouzkami má výhodu v tom, že člověk nemusí za celý večer říct ani slovo a přesto se řeč nezastaví. A když už něco řekne, většinou je tím tak překvapí, že si vyslouží absolutní pozornost.

Cassis - přístav v noci
Bohužel jsem zůstával na jihu jen necelé tři dny a v pátek se vracel zpět. Návrat mi usnadnilo jen to, že počasí se v pátek výrazně zhoršilo, ochladilo se a mělo pršet. Tentokrát ovšem dráhy zklamaly a nadělily nám hodinové zpoždění. Údajně proto, že souprava před námi se porouchala a celá jedna trať byla kvůli tomu uzavřena, aby se po ní porouchaná souprava dostala do stanice. Tím se zbylé vlaky musely dělit o tu druhou a tím pádem jsme museli počkat. Postáli jsme si tak u města Macon, které leží zhruba na půli cesty a jak jsem zjistil při pohledu na mapy, překvapivě také nedaleko švýcarské hranice a Ženevy.

Moji spolusedící vtipkovali o tom, proč nejedeme a když přišel průvodčí, tak vyzvídali na něm. Průvodčí přiznal, že příčinou poruchy byl tripod, což mělo stejný účinek, jako kdyby řekl, že to byl hradlanát. Nikdo netušil, která bije. Distingovaná dáma naproti se zeptala, k čemu ten tripod slouží. Průvodčí prohlásil, že přenáší tah z motoru na kola soupravy. Gentleman, co seděl vedle mne a vypadal, že by mohl být doktor - opravoval tam nějaké písemky z medicíny, seděl celou dobu v obleku s nonšalantní šálou, ani sako si nesundal a používal macbook a iphone - provedl hlasitou úvahu: „No, je jasné, že tah z motoru se musí na kola nějak přenášet, takže proto vynalezli tripod." Nato starý pán naproti, který už stěží vstával, dodal: „Bipod už asi nestačil.“ Čímž celá technická diskuse skončila a skupinka se dál věnovala fotkám o tom, jaké domy si kdo kde koupil a čím si je zařídil. Osobně mi to nedalo spát, takže jsem až dodatečně vygooglil, co to ten tripod vlastně je a musím uznat, že průvodčí měl pravdu a původní nedůvěra byla absolutně neodůvodněná.

Po příjezdu do Paříže pak na peróně rozdávali zřízenci všem, co vystoupili z vlaku, obálky s žádostmi o odškodnění. Představa, že bych si kvůli tomu pak dopisoval s SNCF a vyúčtování cesťáku by se tím určitě protáhlo, mě od účasti v experimentu odradila.

Přes víkend jsem se pak připravoval na poslední den kurzu vystupování na veřejnosti a to konkrétně tvorbou krátké přednášky o šifrovačkách. Přestože to byla přednáška krátká, zabralo mi to skoro celý víkend. Pak se ukázalo, že většina kolegů jen oprášila nějaké pracovní prezentace a byli jsme jen dva ze sedmi, kdo si připravil něco zvlášť pro kurz. O to větší to ale mělo úspěch. Takže školení mám za sebou a také první zářez na pažbě vystoupení ve francouzštině.

16. února 2013

Taxi parisien

Taxi ve Francii má svoje „špecifíka“, stejně jako cokoliv jiného, co je státem regulované. Nebo, možná bych měl raději napsat taxi v Paříži a „městem regulované“. Každopádně, pro cizince může skýtat určitá překvapení, většinou nemilá.

Stejně jako v Praze je pár velkých taxi služeb (AAA, Citi, atd.) tak v Paříži jsou G7, Taxi Bleu, atd. Rozdíly v cenách nejsou nějak výrazné a pokud člověk vyloženě nejede 100 km, tak je asi jedno, co si vybere. Vybrat si přitom může taxi zelené, větší, menší, dále může chtít řidiče mluvícího anglicky a řidiče beroucího platební karty. Platební karty sice oficiálně berou všichni, ale když se zeptáte potom řidiče, tak je to většinou naopak. A na stojánce taxíků to je tak každý desátý.

Také je možné si objednat taxi telefonem, nebo přes internet, což je obzvlášť cool, protože to online ukáže číslo a značku vozu a i za jak dlouho přijede. Pro cizince, který se chce vyhnout diktování netriviální adresy je to výhoda. Ovšem pozor, za objednání přes internet (nebo přes mobilní aplikaci) se platí příplatek. Navíc je potřeba se kvůli tomu zaregistrovat a koupit si nějaké body, ze kterých se to pak hradí. Prostě řešení „user friendly“ pro francouzsku. Většinou to vyjde na dodatečné dvě, dvě a půl babky. To ovšem není to nejhorší. Pokud si objednáte taxi po telefonu, tak ve chvíli, kdy řidič převezme vaši objednávku (a vyrazí na vaši adresu) zapne taxametr. Takže ještě než nastoupíte, máte najeto třeba už 5 km. Nejzajímavější na tom je, že se to nedá absolutně ovlivnit a které taxi a odkud přijede, je zcela v režii dispečinku. A je na to zákon.

Takže nastupujete do taxíku a už máte třeba deset babek natočeno. Tomu říkám výhoda objednání si taxi online (to platí ovšem i pro taxi objednané na telefonu). To, že je zákazník zcela vydán na milost a nemilost taxislužbě je podle frantíků zcela ok, je přece jasné, že chudák taxikář musí nějak na objednávku přijet a kdyby si to měl jako režii zahrnout do nákladů, tak by to nebylo fér. Přiznávám, že nikde jinde jsem se s podobným principem nesetkal. Zákazník si ovšem rád připlatí, stejně jako za kufr, nebo za čtvrtého pasažéra.

Další specifikum je, že taxi v Paříži se dělí na taxi, které může do Paříže (taxi parisien) a taxi, které do Paříže nemůže (přesněji nemá oprávnění stát na stojánkách). Samozřejmě, licence pro Paříž je dostatečně tučná a taxikáři se to čas od času nebojí dát najevo nějakou tou stávkou. Třeba tak, že zablokují jednu z nejfrekventovanějších křižovatek na periferku, shodou okolností pod okny naší firmy.

Pak se tedy může stát, že přiletíte do Paříže, jdete si vzít a taxík a koordinátor taxíků chce vědět kam jedete, jestli do Paříže, nebo na banlieue. Podle toho dostanete taxík. Nebo tam máte dvě fronty, jako se mi stalo předevčírem na Orly. Vracím se tak zrovna z Barcelony, kde jsem strávil čtyři dny u zákazníka a jdu si pro taxík. (Mimochodem, původně jsem myslel, že z Barcelony bude delší zpráva, ale nakonec z toho sešlo.) A v tom se ke mně vrhne nějaký chlapík a začne mi nabízet dopravu na banlieue. A že prý nemusím čekat tu hroznou frontu (která se vytvořila u taxíků do Paříže) a že mi to vyjde stejně jako s taxíkem a ať se klidně zeptám tady toho zřízence, který mi to potvrdí. Tak se ptám koordinátora taxíků, a ten mi potvrdí, že moje adresa sice není vyloženě Paříž, ale pořád spadá pod pařížské taxíky a mám si jít tedy stoupnout do té fronty vedle. Která vypadá, že bude tak minimálně na dvacet minut.

Chlapík se ovšem nevzdává a tak i přesto, že mi jasné, že to je nějaké šméčko, a přesto že jsem viděl tenhle film, nakonec to risknu (nechce se mi čekat ve frontě a přece jenom chlapík se nebál diskutovat s koordinátorem, což mi minimálně dodalo pocit, že vyloženě podraz udělat nechce).

Samozřejmě nemá vůbec označení taxi, ale dušuje se, že mi vystaví účtenku stejně jako pravé taxi (což byla podmínka, abych to mohl vyúčtovat v cesťáku). Vyjedeme z letiště a já se ptám, kolik to teda asi bude stát. A chlapík říká, že to musí spočítat. Datluje moji adresu do GPS, ale protože má nějakou předpotopní, kde moje adresa není, nakonec, než to zadá, tak už pák kilometrů ujedeme. Když se mu to konečně podaří, je to čtrnáct kilometrů a chce za to šedesát babek. Namítám, že to nepřichází v úvahu, že za šedesát babek jezdím taxíkem z domu na Roissy, letiště Charles De Gaulle, které je dvakrát tak daleko.

Chlapík se to snaží uhrát na noční tarif. Já sice nevím, jaký je přesně noční tarif, ale už jsem několikrát jel na/z Orly (i pozdě večer), takže se nedám a tvrdím mu, že to je normálně taxíkem maximálně pětatřicet babek. On prý ale není taxík, ale transporteur de personnes, takže jezdí za jinou sazbu. Oponuji, že když mi to nabízel na letišti, tak mi tvrdil, že mě to nebude stát víc než taxík. Snaží se mi vnutit, že mám příplatek za to, že jedeme na banlieue. Což vyvracím lehce tím, že byl u toho, když mi koordinátor taxíků potvrdil, že moje adresa patří pod pařížské taxi. Nakonec mu tedy navrhnu, ať mě hodí zpátky na letiště, že si vezmu ofiko taxi. To se mu nechce a nabízí to tedy za padesát babek. Nedám se zviklat a říkám, že to ve firmě nezdůvodním a jsem ochoten mu dát maximálně čtyřicet.

S tím dojedeme ke mně domů, kde mu musím půjčit propisku, aby mi mohl vypsat facture, a když vidím, jak to smolí, tak se nemůžu nesmát. Ještě mě znovu zkouší ukecat na čtyřicet pět, ale nemá šanci, takže to mám nakonec za čtyřicet.

Když jsem pak už byl doma, našel jsem si účtenku od taxíku, kterým jsem v pondělí ráno jel na letiště, abych si to porovnal. Bylo to oficiální taxi, objednané přes internet, za ofiko sazbu, bez příplatků. Stálo to čtyřicet babek a pár centů. Měl jsem měl pocit, že jsem si právě udělal zkoušku B2 z francouzštiny...

18. prosince 2012

On se répète

- „Mohl bych ochutnat kousek od tebe“, ptám se kolegy v kantýně, který se zjevně chystá si pošmáknout na své andouillette.
- „Určitě. Myslím, že tahle bude pro tebe akorát - není moc silná.
- „Co myslíš tím silná? Jako kořeněná?“
- „Kořeněná, to ani ne, prostě - silná. V restauraci by byla silnější.“

A jak se řeklo, tak se stalo. Andouillette je tradiční jídlo, které jsem původně považoval jen za takovou specialitu, vhodnou například jako předkrm. Člověk zkusí tenký plátek a hned má chuť to pořádně zajíst. Ne tak ovšem Francouz. Ten si to dá klidně k obědu, v plné délce. Andouillete je něco jako český tvarůžek, ale z masa. Tedy přesněji řečeno, není z masa, ale zvířecího původu. Dělá se totiž z vnitřností - většinou tlustého střeva - čímž získává svoji charakteristickou vůni a tomu odpovídající chuť. Přestože vypadá jako klobása, maso v ní opravdu není. A přestože opečená vypadá dokonce i lákavě, chutná a voní - no - jako tlusté střevo. Přesto, vždy, když je k obědu, jde na dračku. Takže onehdá jsem se odhodlal a pod záminkou pokusu o hlubší porozumění mezi národy šel do toho. Tím do toho, byl asi jeden a půl centimetru silný plátek, který mi kolega zkušeně odkrojil. A vypadá to, že mám na nějakou dobu zase o čem přemýšlet.

Což mi připomnělo vtip, který zmiňuje Stephen Clarke ve své knize Talk To The Snail. Řekl to údajně Jacques Bodoin o skotské specialitě haggis: « D'abord, j'ai cru que c'était de la merde, mais après, j'ai regretté que ça n'en fût pas. » Bon appétit! ;-)

Minulý pátek byl firemní Vánoční oběd. Chtěl jsem se původně zúčastnit, ale protože jsem den předtím měl chvilkovou indispozici (která tak nějak navazovala na služební cestu o den den dřív), tak jsem nakonec odřekl. Nechtěl jsem se trmácet přes půl Paříže na oběd, který, jak se později ukázalo, zabral i s cestou čtyři hoďky. I když mne to trochu mrzelo, byla totiž přislíbena ukázka „molekulární“ kuchyně (cuisine moléculaire), což je taková zvláštní metoda vaření, připomínající spíš chemii, než kuchyni. Ne, že bych tím byl nějak osloven, ale jednou to vidět mohlo být zajímavé. Jinak ovšem mít na vybranou mezi tímhle a andouillette, měl bych dilema.

Ve úterý se mi stala zajímavá věc. Zrušili mi let, který byl naplánovaný na středu ráno (6:50 odlet z Roissy). Zajímavé na tom bylo, že mi poslali email, který došel někdy po deváté večer. A když jsem se k němu o jedenácti dostal, nevěděl jsem, jestli mám jásat (že nebudu muset vstávat ráno ve čtyři), nebo naopak spílat Lufthanse, že zase budu na schůzce pozdě, pokud tam vůbec budu. Email totiž alternativu nenabízel, jen lakonicky poznamenal, že mám zavolat někam do Německa. Ha - říkám si, to jsem teda zvědav, jak to mají zařízené. Ha - nijak převratně. Dovolal jsem se na automat, který mě nejdřív seznámil se všemi možnostmi, které jsem nepotřeboval, jak udělat rezervaci letu, hotelu, změnit rezervaci, atd, aby nakonec rezignoval a prohlásil, že teda, když jinak nedám, mě přepojí na operátora. Samozřejmě to celé říkal v němčině. Já se pro změnu celou dobu modlil, abych to německy dojednávat nemusel. A protože byli všichni operátoři obsazeni udělal mi férovou nabídku, pokud by mi nevadilo mluvit anglicky, mohu stisknout dvojku a přepojí mne na anglického operátora. Pro jistotu to ovšem řekl taky německy. Tím mi v tom ovšem nemohl zabránit.

Byly to ovšem jenom vlny, protože nakonec jsem stejně skončil u nějaké slečny, která mi říkala Sir a evidentně s angličtinou zápasila. Ovšem pořád to bylo o řád lepší, než kdybych se musel já ztrapňovat v němčině. Prý mne může přehodit na následující let o dvě hodiny později. Paráda, budu na schůzce jen o dvě hodiny později. Na druhou stranu, dvě hodiny spánku navíc byly k nezaplacení a ani jsem tam vlastně nechyběl :). Zpátky jsem se vracel až o čtvrt na deset večer a domů se dostal těsně před půlnocí. Výhoda byla, že kolem půlnoci už nebyla zácpa na periferiku. I tak jsem však ve čtvrtek odpadl a v pátek přišel o molekulární orgie.

Pro velký úspěch jsem si výlet do Mnichova zopakoval z pondělka na úterý. Tentokrát už v „rozumnou hodinu“ a nikdo nic nezrušil. V Mnichově zuří Vánoční trhy úplně stejně jako všude jinde (v Praze). Měl jsem původně chuť využít přenocování k tomu, že si koupím nějaké oblečení (už mám vyhlídnutý obchod), ale bohužel v návalu mě to totálně odradilo. Tak snad po novém roce. A proč v Mnichově? Chci otestovat novou teorii, kterou jsem vypracoval po nošení svých nových francouzských košil. Francouzská jednačtyřicítka není stejná jako česká a chci ověřit, jestli to skutečně vychází z fyziognomie jednotlivých národů. Německá by mi měla být bližší. Ty francouzské košile jsou (i v rovném střihu) užší, obtaženější a mají jinak přišité rukávy.

Přestože jsem v Mnichově zůstával jen na jednu noc, našel jsem na pokoji „pozornost“ podniku - u příležitosti blížících se Vánoc - sedmičku Bordeaux 2005 A.O.C. (Appellation d'Origine Contrôlée). Nevím úplně přesně jak to bylo myšleno, ale sám bych to nedal, ani kdybych chtěl a odvézt to zpět do Paříže jsem také nemohl, protože jsem zavazadlo, do kterého bych to mohl přidat, neměl a navíc mi připadalo tristní, vozit to zpátky do Francie. Skončilo tedy u mé mnichovské kolegyně. Moje mnichovská kolegyně nahradila moji pařížskou kolegyni, které po reorganizaci týmu přišla o německé zákazníky (zatímco mně zůstali). Takže mám novou parťačku (teda novou od května). A zase je to Francouzka (a napůl Angličanka), byť žije už 20 let v Mnichově. Zase až taková změna to tedy není ;-).

Využil jsem moderní technologie Lufthansy a použil poprvé palubní lístek v mobilu. Sice pořád ještě nevím, jak se tím prokazovat, protože překvapivě to zrovna chtěli jen při nástupu do letadla a tam jsem si to „pípl“ na samoobslužném turniketu sám. A také jsem poprvé použil S-Bahn, který jezdí z Mnichova na letiště a byl jsem překvapen. Ač to na rozdíl od francouzského RER nikde explicitně neinzeruje expresní služby, jede to 120 km/h a do centra to trvá přímou linkou 38 minut (což je rychlejší než taxíkem, nebo autem). A je to výrazně tišší a příjemnější. Jen nesmí mít člověk smůlu a přijít těsně po odjezdu. Ale jinak dobrá alternativa.

Jen při návratu z pařížského letiště domů se to trochu pokazilo. Google maps ukazovaly lepší situaci na vnějším periferiku, tak jsem to vzal po A1 a zaútočil na Paříž ze severu, bohužel situace se zhoršovala každou minutu (což jsem měl možnost sledovat na Google navigaci v přímém přenosu) a než jsem se vůbec dostal na periferik, byla už celá západní část totálně zasekaná až po Porte d'Auteuil, kde se na periferik napojuje A13. Nakonec to dalo na 40 km z terminálu 1 zhruba hodinu a čtyřicet minut a byl jsem rád, že jsem vůbec dojel. Ale po cestě jsem zažil jen tři nebezpečné situace.

A bonbónek na konec. Napsali mi ze sociálky. Zatím jen odpověď na moje neschopenky. Prý jsem nesplnil povinnost je odeslat do dvou dnů od vystavení a tudíž je zamítají. A udělují mi výstrahu a jestli to ještě jednou udělám, tak mi zkrátí proplácené dny na polovinu. Šťastné a Veselé!

9. září 2012

Bílá prostěradla z Pákistánu

Po necelém roce se mi konečně naskytla příležitost vyrazit k zákazníkovi ve Francii. Šéf prohlásil něco v tom smyslu, že je to celkem nedaleko a pak něco zamumlal, že tam teda pojedeme autem. Nabídl se totiž, že mě tam uvede. Při pohledu na Google Maps se ukázalo, že termín "nedaleko" znamená 350 km po dálnici na západ, do nějaké vesnice poblíž Rennes. A autem tam pojedeme proto, že šéf bydlí kousek od dálnice a tudíž je to pro něj lepší, vstávat půl hodiny před odjezdem a počkat na mne před domem, až ho vyzvednu, než vstávat dvě a půl hodiny před odjezdem, aby stihl vlak. Protože mám svého šéfa rád, rád jsem pro něj zajel, navíc, bylo to fakt po cestě. Cesta po dálnici probíhala přesně podle plánu - 130 na tempomatu a prázdná cesta - koho by to taky bavilo se takhle "ploužit" a ještě si za to platit mýtné, když to může skoro rychleji ujet TGV (a může přitom spát, nebo dělat něco jiného zábavnějšího, než je řízení na francouzské dálnici).

Při příjezdu do Bretaně ovšem bylo všechno nepohodlí rychle zapomenuto, a protože i schůzka u zákazníka nedopadla úplně nejhůř, na zpáteční cestě se šéf rozmáchl a pod záminkou, že mi musí ukázat, kam se mám v Bretani určitě podívat, koupil u pumpy nějakou plechovku se sušenkami pro kolegy, na které byla známá turistická letoviska - Saint Malo, Dinard, Le Mont-Saint-Michel, a hned mi na ní ukazoval, kde bydlel, na které pláži se opaloval a v jakém pořadí mám jednotlivá místa projíždět. Nutno podotknout, že plechovka měla druhý den úspěch i v kanceláři, kde se po tradičních bretaňských sušenkách jen zaprášilo a teď ji mám doma na stole a zkouším zjistit, kdy by se mi to mohlo hodit do Saint-Malo vyrazit.

Saint-Malo mám totiž nesmazatelně zapsané z francouzského filmu Erica Rohmera Conte d'été, který jsem kdysi dávno náhodou viděl v televizi (nejspíš na ČT2 v originálním znění s titulky). I když, když se teď dívám na synopsi filmu, možná to nebylo Saint-Malo, ale Dinard! Další důvod, to prozkoumat. Už se mi to málem povedlo, protože to chvíli vypadalo, že tam vyrazím na jachtu, ale nakonec z toho sešlo - zjistil jsem, že nemám tolik dovolené :). Je to zvláštní, v Česku mi vždycky minimálně týden zbyl, a teď si musím dávat pozor, abych vůbec vyšel.

Náhodou jsem zjistil, že kolegové se občas baví tím, že mne napodobují. Hlavně, když tam nejsem :). Beru to ovšem pozitivně. Za prvé si tím pádem všimli, že mluvím a za druhé, rozumí tomu, co říkám. Co je na tom ovšem tak zábavného zatím úplně nechápu :). Nedávno ovšem projevili i zájem o češtinu. Chtěli vědět, jak se řekne bílá. Říkám bílá. Kolega hned ukazuje na auto a říká bílá Volkswagen. Vysvětluji jim, že bílá je barva a jinak ženský rod, Volkswagen je mužský rod, tudíž bílý. Kolega hned, bílý Audi. Zavádím tedy další rod - střední - který ve francouzštině není, ale Francouzi o něm vědí, protože ho mají Němci a říkám bílé Audi. Pak ještě kolega sice zkouší bílá a ukazuje na vlasy, ale když kontruji plurálem, tak to vzdává. Čeština je zapeklitý jazyk a kromě toho, že nikdy nevíš, jakou příponu má bílá, tak se také začalo tradovat, že v češtině nejsou samohlásky. Ne nutně.

Jednou si totiž takhle pískám a kolega přijde a říká tourterelle. Tvrdí, že přesně tak zním. Ukazuji mu, že česky to je hrdlička (Google Images je v tomhle k nezaplacení) a kolega je překvapen, že takové slovo může v nějakém jazyce existovat. Pro Francouze je totiž shluk více souhlásek něco jako omen, že se blíží konec světa. Samozřejmě existují slova ve francouzštině, která mají více souhlásek (i za sebou, třeba stress, graphique, atd.), ale jsou to slova lehce vyslovitelná, ale hrdlička, kde při vypuštění úvodního neznělého H, tam pořád zůstává RDL je něco nepředstavitelného. Ubezpečil jsem je, že to je v češtině docela normální a uvedl další příklady, třeba trh (hlt jsem se zatím zmínit neodvážil). Dívali se na mě divně.

Onehdá se kolegové bavili u oběda o tom, jakou metodou se učí jejich děti číst ve škole. Pochopil jsem, že existují dvě, původní a globální. Původní učí písmena a pak z nich nějak skládat slovo a globální na písmena rezignuje a učí číst rovnou celá slova. Protože, jak podotkl kolega, když jsem mu vysvětlil, že v češtině je v podstatě skoro vždy možné jen spojením písmen dát dohromady slovo, tak ve francouzštině to naopak nejde skoro nikdy. Zdá se, že moderní metoda je globální, byť se mi zdá, že to je další aplikace francouzského systému, kde mechanický přístup převládá nad logickým. V souvislosti se zaváděním nového stylu psaní v Česku jsem se také ptal, jaký styl se učí tady. Prý všechny, pravopis ale i tiskací a to jak velké, tak i malé. Pravopisu tady říkají "spojené" písmo (écriture en attaché), protože linka pořád navazuje. Tiskací je pak écriture scripte.

Diskuse o jazykových rozdílech jsou zvlášť zajímavé s mým učitelem francouzštiny, který se zajímá o všechny možné jazyky a tvrdí, že kromě francouzštiny mluví i italsky, španělsky, německy, švédsky, portugalsky a chorvatsky, s tím, že rozumí i trochu japonsky :). Ten mě mimochodem nedávno překvapil tím, že mi donesl na hodinu makovník, který upekla jeho paní podle kuchařky, kterou si dovezli z dovolené, během které strávili i pár dní v jižních Čechách. A překvapilo mě to jednak tím, že mák je ve Francii v podstatě považovaný za drogu a maximálně se používá na posypání bagety a jednak tím, že makovník byl fakt dobrý (byť šlo o variantu s nepomletým mákem, což přisuzuji nejspíš tomu, že stejně jako mák v buchtách, neexistují ve Francii ani mlýnky na mák).

Pak na mě zkoušel nějaká česká slova, ale musím přiznat, že přece jenom ta francouzská výslovnost mi dávala zabrat. Třeba když mluvil o sučabela a teprve pohledem do průvodce se ukázalo, že to je Suchá Belá. Také jsem se dozvěděl, že české šumafuk, pochází z francouzského je m'en fous [ʒə mɑ̃ fu] a na Moravu se dostalo během bitvy u Slavkova, kde to údajně francouzští vojáci neustále používali. Česky to znamená je mi to jedno, jen trochu víc expresivně. Já jsem pro změnu začal pracovat na svojí výslovnosti francouzského r. Ukázalo se, že IFP mi přece jen pár věcí zatajil, ale pořád ještě není vše ztraceno. Akorát nevím, co si mohou myslet sousedi, pokud mne slyší při "tréninku" :).

A jak s tím vším souvisí prostěradla z Pákistánu? Nijak. Čerstvě se mi rozpadla, skoro naráz, dvě prostěradla z Číny a potřeboval jsem koupit nová. Vyrazil jsem tedy do Auchanu a chvíli bloumal kolem regálu s povlečením, až jsem si nakonec jedno vybral. Sice ten rozměr nebyl úplně přesně na moji postel, která je zcela mimo francouzské normy (ve Francii jsou i postele normované, když jsem kolegům vykládal, že mám postel "na míru", nechtěli mi to věřit), ale říkal jsem si, že to risknu. Co mi ovšem uniklo bylo, že prostěradlo (drap) nebylo úplně obyčejné prostěradlo, ale navlékací (housse), čemuž jsem při nákupu úplně nerozuměl. Takže jsem ho dopoledne koupil a odpoledne ho šel vrátit. Pak se ukázalo, že koupit "normální" prostěradlo, není tak úplně jednoduché, protože housse varianta zjevně převládá (díky normalizovaným matracím), a protože moje matrace k Valašským roštům se vymyká ve všech rozměrech (i výšce).

Nakonec kolegové došli k názoru, že jediná šance bude IKEA, nebo nějaký obchod na Rue Rivoli. Protože mi letos zas až tak moc nepřidali, volil jsem IKEU a tam mezi regály navlékacích prostěradel, byla i tři prostěradla prostá. Z toho dvě z bavlny - z Pákistánu. Koupil jsem obě.

15. srpna 2012

Týden 15. srpna

Týdnem 15. srpna vrcholí dovolené. Je to tím, že tento den je vyhlášený státní svátek. Týden 15. srpna, jak bystrý čtenář hned odvodí, je týden, který tento den obsahuje. Tím, že je 15. srpna volno, hodně lidí si plánuje dovolené tak, aby jim to do dovolené vyšlo. Když jsem psal minule, že doba dovolených je největší v období od poloviny července do poloviny srpna, tak 15. srpna je právě jedním z důvodů.

Výhody jsou nasnadě i pro ty, co dovolenou nemají. Ve firmě v podstatě nikdo není, takže lze v klidu pracovat. Totéž platí pro zákazníky. Tedy, platilo by, kdyby si náhodou jeden náš zákazník nevzpomněl, že potřebuje nutně hned něco, a nám se to nutně hned nepodařilo dodat, a shodou okolností, ten kdo to měl zákazníkovi vysvětlit (a během celého minulého týdne v tom pokračovat) jsem byl já. To jsou výhody práce v přední linii. Naštěstí 15. srpna odešli i ti poslední na dovolenou (u nás i u zákazníka), takže pokračovat to bude až zase za pár týdnů. Rozhodně jsem se ale nenudil.

Pracovní vypětí kompenzoval fakt, že jsem se do práce dostával pravidelně autem často méně než za 15 minut (a z práce ještě rychleji). V práci byl naprostý klid a tak nějak obecně všechno ztichlo. Jedním z mála negativních dopadů pak bylo to, že v kantýně omezili nabídku jídel na 3 až 4 a moje oblíbené pekárny jsem našel zavřené s poznámkou - "zavřeno z důvodů státem schválené dovolené." Chudák pekař (nebo pekařka) si taky musí oddechnout. Minulou neděli jsem absenci čerstvé (nebo v zásadě jakékoliv) bagety řešil koupí balených plastikových palačinek z Bretaně, které i po otevření vypadaly celý týden stejně plasticky a vůbec neosychaly. Jako plnivo ovšem posloužily dobře a měly dokonce i palačinkovou chuť.

Což se nedalo říci o jogurtu, který jsem omylem koupil onehdá v Auchanu. Pod vidinou zdravých zítřků, v sekci bio potravin (a jogurtů zvlášť), jsem se nechal unést velkým nápisem bio a nepostřehl, že ten usměváček nahoře byla velká nula. A za ní procenta. Nechápu, jak se dá vyrobit bio jogurt s nulovým obsahem tuku, ale soudruzi z Francie na to zjevně přišli. Má to stejnou barvu i konsistenci, teda skoro. Než do toho člověk strčí lžičku a vytáhne ji. Pokud by někdo chtěl vědět, jak chutná bílá barva, tak já si představuji, že nějak takhle. Rozdíl patrný od prvního sousta mě tak praštil do jazyka (a všeho ostatního, co s tím přišlo do styku), že jsem zbylé neotevřené kelímky všechny otevřel a obsah vyprázdnil a spláchnul. Život má větší cenu, než pár babek.

Abych se ale vrátil k dovoleným. Hektický poslední týden způsobil, že jsem plánovanou návštěvu Česka koncem srpna stihl zajistit až teprve dnes. Normálně bych si asi netroufl odkládat nákup letenek, ale chtěl jsem si koupit bonusovou letenku od ČSA za míle ze svého OK Plus účtu, protože mi napsali, že mi k poslednímu září vyprší 35.000 mil a když je neutratím, tak mi je prostě smáznou. Ale abych je mohl utratit, musel jsem tam zavolat a celou objednávku udělat po telefonu, protože bonusové letenky se přes internet koupit nedají. A na to jsem neměl čas, až dnes.

Volám tedy do ČSA a říkám, že bych chtěl zpáteční bonusovou letenku z Paříže do Prahy na další víkend. Slečna (nebo paní) na druhé straně mi říká, že to bude stát 30.000 mil a 3.200 Kč. Jsem zaskočen výhodností této bonusové letenky, ale slečna mi vysvětlí, že to jsou letištní poplatky, které si holt každý musí zaplatit sám. Také mám štěstí, protože na mne vyšlo, jak pro cestu tam, tak pro cestu zpět, vždy poslední místo v bonusové třídě. Paráda. Přemýšlím, co jsem si vlastně ze těch 30.000 mil koupil. Když to vypadá, že nejlevnější letenka se dá koupit kolem 150 babek. Asi dobrý pocit, že jsem za svoji věrnost náležitě odměněn.

Zeptám se, čistě informačně, proč se mi za poslední let z Paříže do Prahy a zpět, z května, nezapočetly žádné míle, jestli to není chyba. Jsem ujištěn, že to chyba není, ale ČSA změnily politiku udělování mil, podle ceny letenky (je pak otázka, jestli je na místě tomu říkat míle) a to tak, že za ty levné nebude už nic. Musím uznat, že ta moje stála jen 175 babek, takže si asi fakt nic nezasloužím. Prostě férová nabídka. Sice už tuším odpověď, ale pro jistotu se ještě zeptám, zda za bonusovou letenku mohu dostat míle. Tak to nemohu, je přece zřejmé, že když míle čerpám, nemohu je zároveň dostat. Nakonec mě napadne, když vidím, že další míle si už asi nevydělám a na účtu mi zůstane po zakoupení téhle bonusové letenky ještě 28.500 mil, se zeptat, jestli se míle dají získat i jinak. Dají - třeba koupit - 1.500 mil za 1.500 Kč. Tomu říkám OK Plus.

Je ovšem pravda, že svůj věrnostní program u Lufthansy (Miles&More) jsem přestal sledovat před několika lety, kdy mi začali připočítávat zcela zanedbatelné počty mil. Člověk se nediví, že s takovýmhle marketingem ty aerolinky krachují. "Nechci slevu zadarmo."

A když už jsem se tady nechal unést, zmíním ještě jednu věc. Zjistil jsem, že cena za letenku, v celkové sumě nákladů na cestu, není sama o sobě rozhodující. Je totiž potřeba započítat dopravu na letiště v Paříži a v Praze. Zatímco v Praze se to dá zvládnout MHD za pár korun, v Paříži to stojí RER 10 babek (jedna cesta). A ke mně domů to trvá MHD až 2 hodiny! Což je skoro jako z Prahy do Brna. Druhá možnost je taxík za 55 až 65 babek, nebo vlastní auto a parkování na letišti. První dvě možnosti jsem už vyzkoušel, tak teď zkusím tu třetí. Speciální tarif "Víkend" za pouhých 55 babek mě nenechal chladným. A platí to od rána od pátku do pondělka do půlnoci. Tož tak.

A ještě poznámka pod čarou. V boji s francouzskou byrokracií jsem zaznamenal jedno vítězství a jednu porážku. Z berňáku mi poslali vyúčtování daně - nula. Nebudu nic platit. YES. Ze sociálky mi napsali, že aby mi mohli vydat Carte vitale, mám dodat ověřený překlad rodného listu. Ten, co jsem jim tam poslal (a který mi firma nechala vyrobit), zjevně nestačí. Jdeme do dalšího kola.