On se répète

- „Mohl bych ochutnat kousek od tebe“, ptám se kolegy v kantýně, který se zjevně chystá si pošmáknout na své andouillette.
- „Určitě. Myslím, že tahle bude pro tebe akorát - není moc silná.“
- „Co myslíš tím silná? Jako kořeněná?“
- „Kořeněná, to ani ne, prostě - silná. V restauraci by byla silnější.“

A jak se řeklo, tak se stalo. Andouillette je tradiční jídlo, které jsem původně považoval jen za takovou specialitu, vhodnou například jako předkrm. Člověk zkusí tenký plátek a hned má chuť to pořádně zajíst. Ne tak ovšem Francouz. Ten si to dá klidně k obědu, v plné délce. Andouillete je něco jako český tvarůžek, ale z masa. Tedy přesněji řečeno, není z masa, ale zvířecího původu. Dělá se totiž z vnitřností - většinou tlustého střeva - čímž získává svoji charakteristickou vůni a tomu odpovídající chuť. Přestože vypadá jako klobása, maso v ní opravdu není. A přestože opečená vypadá dokonce i lákavě, chutná a voní - no - jako tlusté střevo. Přesto, vždy, když je k obědu, jde na dračku. Takže onehdá jsem se odhodlal a pod záminkou pokusu o hlubší porozumění mezi národy šel do toho. Tím do toho, byl asi jeden a půl centimetru silný plátek, který mi kolega zkušeně odkrojil. A vypadá to, že mám na nějakou dobu zase o čem přemýšlet.

Což mi připomnělo vtip, který zmiňuje Stephen Clarke ve své knize Talk To The Snail. Řekl to údajně Jacques Bodoin o skotské specialitě haggis: « D'abord, j'ai cru que c'était de la merde, mais après, j'ai regretté que ça n'en fût pas. » Bon appétit! ;-)

Minulý pátek byl firemní Vánoční oběd. Chtěl jsem se původně zúčastnit, ale protože jsem den předtím měl chvilkovou indispozici (která tak nějak navazovala na služební cestu o den den dřív), tak jsem nakonec odřekl. Nechtěl jsem se trmácet přes půl Paříže na oběd, který, jak se později ukázalo, zabral i s cestou čtyři hoďky. I když mne to trochu mrzelo, byla totiž přislíbena ukázka „molekulární“ kuchyně (cuisine moléculaire), což je taková zvláštní metoda vaření, připomínající spíš chemii, než kuchyni. Ne, že bych tím byl nějak osloven, ale jednou to vidět mohlo být zajímavé. Jinak ovšem mít na vybranou mezi tímhle a andouillette, měl bych dilema.

Ve úterý se mi stala zajímavá věc. Zrušili mi let, který byl naplánovaný na středu ráno (6:50 odlet z Roissy). Zajímavé na tom bylo, že mi poslali email, který došel někdy po deváté večer. A když jsem se k němu o jedenácti dostal, nevěděl jsem, jestli mám jásat (že nebudu muset vstávat ráno ve čtyři), nebo naopak spílat Lufthanse, že zase budu na schůzce pozdě, pokud tam vůbec budu. Email totiž alternativu nenabízel, jen lakonicky poznamenal, že mám zavolat někam do Německa. Ha - říkám si, to jsem teda zvědav, jak to mají zařízené. Ha - nijak převratně. Dovolal jsem se na automat, který mě nejdřív seznámil se všemi možnostmi, které jsem nepotřeboval, jak udělat rezervaci letu, hotelu, změnit rezervaci, atd, aby nakonec rezignoval a prohlásil, že teda, když jinak nedám, mě přepojí na operátora. Samozřejmě to celé říkal v němčině. Já se pro změnu celou dobu modlil, abych to německy dojednávat nemusel. A protože byli všichni operátoři obsazeni udělal mi férovou nabídku, pokud by mi nevadilo mluvit anglicky, mohu stisknout dvojku a přepojí mne na anglického operátora. Pro jistotu to ovšem řekl taky německy. Tím mi v tom ovšem nemohl zabránit.

Byly to ovšem jenom vlny, protože nakonec jsem stejně skončil u nějaké slečny, která mi říkala Sir a evidentně s angličtinou zápasila. Ovšem pořád to bylo o řád lepší, než kdybych se musel já ztrapňovat v němčině. Prý mne může přehodit na následující let o dvě hodiny později. Paráda, budu na schůzce jen o dvě hodiny později. Na druhou stranu, dvě hodiny spánku navíc byly k nezaplacení a ani jsem tam vlastně nechyběl :). Zpátky jsem se vracel až o čtvrt na deset večer a domů se dostal těsně před půlnocí. Výhoda byla, že kolem půlnoci už nebyla zácpa na periferiku. I tak jsem však ve čtvrtek odpadl a v pátek přišel o molekulární orgie.

Pro velký úspěch jsem si výlet do Mnichova zopakoval z pondělka na úterý. Tentokrát už v „rozumnou hodinu“ a nikdo nic nezrušil. V Mnichově zuří Vánoční trhy úplně stejně jako všude jinde (v Praze). Měl jsem původně chuť využít přenocování k tomu, že si koupím nějaké oblečení (už mám vyhlídnutý obchod), ale bohužel v návalu mě to totálně odradilo. Tak snad po novém roce. A proč v Mnichově? Chci otestovat novou teorii, kterou jsem vypracoval po nošení svých nových francouzských košil. Francouzská jednačtyřicítka není stejná jako česká a chci ověřit, jestli to skutečně vychází z fyziognomie jednotlivých národů. Německá by mi měla být bližší. Ty francouzské košile jsou (i v rovném střihu) užší, obtaženější a mají jinak přišité rukávy.

Přestože jsem v Mnichově zůstával jen na jednu noc, našel jsem na pokoji „pozornost“ podniku - u příležitosti blížících se Vánoc - sedmičku Bordeaux 2005 A.O.C. (Appellation d'Origine Contrôlée). Nevím úplně přesně jak to bylo myšleno, ale sám bych to nedal, ani kdybych chtěl a odvézt to zpět do Paříže jsem také nemohl, protože jsem zavazadlo, do kterého bych to mohl přidat, neměl a navíc mi připadalo tristní, vozit to zpátky do Francie. Skončilo tedy u mé mnichovské kolegyně. Moje mnichovská kolegyně nahradila moji pařížskou kolegyni, které po reorganizaci týmu přišla o německé zákazníky (zatímco mně zůstali). Takže mám novou parťačku (teda novou od května). A zase je to Francouzka (a napůl Angličanka), byť žije už 20 let v Mnichově. Zase až taková změna to tedy není ;-).

Využil jsem moderní technologie Lufthansy a použil poprvé palubní lístek v mobilu. Sice pořád ještě nevím, jak se tím prokazovat, protože překvapivě to zrovna chtěli jen při nástupu do letadla a tam jsem si to „pípl“ na samoobslužném turniketu sám. A také jsem poprvé použil S-Bahn, který jezdí z Mnichova na letiště a byl jsem překvapen. Ač to na rozdíl od francouzského RER nikde explicitně neinzeruje expresní služby, jede to 120 km/h a do centra to trvá přímou linkou 38 minut (což je rychlejší než taxíkem, nebo autem). A je to výrazně tišší a příjemnější. Jen nesmí mít člověk smůlu a přijít těsně po odjezdu. Ale jinak dobrá alternativa.

Jen při návratu z pařížského letiště domů se to trochu pokazilo. Google maps ukazovaly lepší situaci na vnějším periferiku, tak jsem to vzal po A1 a zaútočil na Paříž ze severu, bohužel situace se zhoršovala každou minutu (což jsem měl možnost sledovat na Google navigaci v přímém přenosu) a než jsem se vůbec dostal na periferik, byla už celá západní část totálně zasekaná až po Porte d'Auteuil, kde se na periferik napojuje A13. Nakonec to dalo na 40 km z terminálu 1 zhruba hodinu a čtyřicet minut a byl jsem rád, že jsem vůbec dojel. Ale po cestě jsem zažil jen tři nebezpečné situace.

A bonbónek na konec. Napsali mi ze sociálky. Zatím jen odpověď na moje neschopenky. Prý jsem nesplnil povinnost je odeslat do dvou dnů od vystavení a tudíž je zamítají. A udělují mi výstrahu a jestli to ještě jednou udělám, tak mi zkrátí proplácené dny na polovinu. Šťastné a Veselé!