Intermezza

Pomalu přišlo léto, nebo to tak aspoň podle teplot vypadalo. Protože jsem chtěl zůstat stylový, odložil jsem svoje standardní rifle, které mám sice několikery, ale protože vypadají všechny stejně, kolegyně si myslí, že nosím pořád jedny, a vytáhl ze svého šatníku svoje letní, přímořské „pláťáky“ z OP Prostějov. Zároveň s tím jsem také oprášil svoje hnědé polobotky, které mám shodou okolností úplně stejné jako svoje černé „pracovní“, a které používám převážně pro volný čas a léto. Koupil jsem si je před mnoha lety a netušil, že se z nich stanou moje oblíbené boty (tehdy jsem ještě nosil do práce tenisky a šortky). Bohužel tyhle polobotky mají v sobě „kurvítko“, které způsobí, že se jim po určité době rozpadne podrážka tak, že se už nedá opravit. Takže jsou sice perfektní, pohodlné, díky pěnové podrážce velice příjemné na chůzi, ale časem mě opustí a já už teď mám hrůzu z toho, jak a kde koupím podobné.

Nicméně, abych se vrátil k letnímu stylu. Při prvním testu oprášených hnědých polobotek se ukázalo, že černý „standardní“ opasek k nim už není tak cool, jak býval za mlada, a že můj starý hnědý už nemá dostatečnou délku, asi tak o dvě dírky. Nezbylo tedy než přijmout chlapské rozhodnutí a vydat se nějaký opasek koupit. V našem lokálním nákupním centru jsem nepochodil a tak jsem nakonec vyměkl a vyrazil do 4 Temps, což je nákupní centrum na La Défense, a kde je asi tak minimálně deset obchodů s pánskou konfekcí a doplňky, kde mají mimo jiné i opasky. Navíc se tam dá dojet ode mne tramvají přímou linkou a pokud je navíc hezky, může se člověk přitom kochat malebným pařížským předměstím.

Tam jsem zjistil, že hnědých opasků je k mání relativně dost, ale francouzská hnědá není úplně kompatibilní s mojí hnědou botou. Také jsem dostal lukrativní nabídky na opasek za osmdesát babek s výhodou, že když koupím dva najednou, bude to dohromady jen za stodvacet. Protože jsem si ale zcela začátečnicky s sebou inkriminované boty nevzal, musel jsem nakonec zbaběle připustit, že budu muset koupi odložit o týden, neboť trefit některé odstíny jsem si, navíc v umělém osvětlení obchodů, netroufal.

Druhý víkend tedy už připraven, se správnými botami i kalhotami, jsem znovu dorazil do 4 Temps, abych po důkladné obhlídce zjistil, že byť opasků je hodně, buď mají trochu jinou barvu, nebo šířku, nebo nejsou v požadované délce. Nakonec jsem tedy skončil u H&M v podstatě s jedinou možností co zbyla a koupil tam opasek, který sice byl o něco světlejší v odstínu, ale zato neměl správnou délku. Je zajímavé, že i když si to člověk v obchodě vyzkouší, stejně pak doma zjistí, že to má špatně. Takže druhý den jsem tam naklusal znovu, s tím, že bych chtěl kratší verzi a přitom si všiml, že tam mají lepší barvu (skoro přesnou). Dopadlo to tedy tak, že jsem nakonec místo výměny délky vyměnil typ a vítězně se vrátil. A stačily k tomu jen tři návštěvy.

Pří výběru jsem mimo jiné zjistil, že moje hnědá není vlastně hnědá (marron), ale medová (miel) a že mám pěkný přízvuk, čímž mne překvapila prodavačka v jednom butiku, ale když viděla, že na mě nemá správnou délku, tak její zájem rychle opadl :). Také jsem zjistil, že přijít do obchodu s tím, že bych si chtěl zkusit pásek a že potřebuji konkrétní velikost, nemá žádný vliv na to, co vám prodavač nabídne, protože on to ví vždycky líp.

Při svém hraní na kytaru jsem pokročil a už se mi jednou podařilo zahrát jednu písničku v Rocksmith 2014 na 100 %. Což byl můj osobní postupný cíl. Sice to je skoro nejjednodušší písnička, co tam je, ale i tak to má všechny ingredience správného rockového šlágru (skluzy, příklepy, odtrhy a výtahy). Také jsem přitom přišel na zajímavou věc, že to zahraji přesněji, když se nedívám na vizualizaci prstokladu a hraji to jen podle sluchu, jako bych měl nějakou kolizi v koordinaci rytmu podle grafiky a podle zvuku (a nebo to mám špatně seřízené na xboxu). Každopádně povzbuzen tímhle úspěchem jsem si objednal nová trsátka a struny a protože jsem chtěl zkusit nějaký hi-tech, rozhodl jsem se pro speciální trsátka, vyrobená ze speciálního materiálu. Bohužel je ve Francii nikde neměli, až na dva obchody, do jednohož z nich jsem také napsal.

Fred mi obratem odpověděl, že je rád, že se zajímám o tyhle trsátka, protože si je taky oblíbil, a že sice normálně koncovým zákazníkům neprodávají, protože jsou distributoři, ale v tomhle udělají výjimku, protože se jim ještě ta trsátka nepodařilo rozdistribuovat. A dokonce souhlasil, že mi namíchá „zkušební balíček“ z různých typů (materiálu a tloušťky) abych je mohl všechny vyzkoušet. Tak jsem toho využil a koupil si u nich i nové struny, nový ořech, speciální zámky na popruh a speciální kovové pravítko, abych si mohl změřit výšku strun. Rozhodl jsem se totiž seřídit si kytaru. E a A už od začátku trochu drnčelo a u G a D zase byla trochu ujetá intonace.

Po prozkoumání internetu a ujištění se, že je ok sundat naráz všechny struny, jsem je sundal, vyhodil ořech, dal tam nový a zjistil, že je nižší, resp. má špatné zakřivení a že na to, abych ho tam mohl dát, bych potřeboval víc, než sadu pilníků a dremel. Takže jsem tam zase vrátil ten původní a doufal, že si toho kytara nevšimla. Aspoň jsem si tedy namazal hmatník citronovým olejem (což kytaristi dělají, a mně to přišlo jako dobrý nápad) a seřídil si výšku strun. Což je trochu na dlouhé lokte, protože na to, aby člověk struny zvedl, nebo snížil, je musí celkem dost povolit, ale na změření výšky je musí zase naladit. Tak jsem si aspoň procvičil ladění (podle ucha to zatím nedám, ale už aspoň poznám, jestli jsem aspoň přibližně v tónu). Také jsem zjistil, že nová trsátka jsou sice opravdu „dost jiná“, ale také, že nejsem schopen s nimi nic pořádně zahrát, protože mají jiný tvar a pocitově nejsem sto určit, kde přesně mají „špičku“. Moje staré trsátko je ovšem už ohrané tak, že tu špičku má trochu nakřivo a úplně jistá hra s ním taky už není. Každopádně to vypadá, že výměna typu trsátka není úplně triviální věc a nejspíš si budu muset jeden tvar vybrat a toho se držet.

A jako poslední upgrade jsem si na kytaru namontoval pořádné zámky na popruh, poté, co jsem ji při jedné tréninkové seanci málem poslal hlavou na zem a bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy se mi to skutečně povede. Ne, že bych u hraní prováděl nějaké kejkle, ale hraji ve stoje a mám ji relativně vysoko, což způsobuje, že poutko u krku je vůči patentu dost zešikma a má tendenci se vyvléknout. Takže bylo jen otázkou času, kdy se zvětší natolik, až se mu to povede. Teď jsem tedy na kytaru přidal profi zámky, ze kterých se jen tak lehce nevyvlíkne, ani když udělám piruetu. Také jsem tím zvýšil její hodnotu zhruba o čtvrtinu :). A začal jsem se dívat po nějaké pořádné kytaře. Ne že bych tak dobře hrál, ale krize středního věku se jen tak nedá.

Také jsem si konečně musel nechal poslat šekovou knížku, protože naše leasingovka po mně chtěla, abych zaplatil doplňky, které jsem si objednal do služebního auta nad rámec firemního standardu, a jediný způsob, jak to šlo zaplatit, bylo šekem. Nabízel jsem sice, že to pošlu převodem, ale prý ne. Zkasírují totiž šek teprve až tehdy, kdy to auto dodají, tak proto. Kolega si dokonce postěžoval, že by třeba například svoje nová okna raději zaplatil převodem, protože když je platí šekem, tak se ta firma, co mu je dodává, nepřetrhne. Prostě dokud je nemají, tak ten šek nezkasírují. Zatímco, kdyby ty peníze už prokazatelně měli, museli by dodržet termín. Pro mne osobně to byla spíš exotika, při které jsem si akorát musel zopakovat, jak se píší správně slovně francouzské číslovky, protože sumu tam je potřeba vypsat slovně i číselně. Pak jsem se ptal, jestli ten podpis musí být přesně podle podpisového vzoru, ale kolegové mně ubezpečili, že ne, protože to nikdo nekontroluje. Platba nakonec proběhla tak, že jsem vyplnil na šek sumu, komu ji mají vyplatit a poslal ho normálním dopisem do leasingovky. A nakonec chápu, že to má něco do sebe. Chci někomu zaplatit nějakou nestandardní, vyšší sumu a nechce se mi to vybírat z bankomatu, tak mu na to prostě vystavím šek. A protože šekové operace jsou z historických důvodů zdarma, je zřejmé, proč je spousta lidí používá.

Dnes jsem jel po delší době metrem, na nádraží, odkud jsem pak pokračoval vlakem na služebku. Na jedné zastávce (tuším, že to byl Saint-Michel nebo Odéon) mě řidič překvapil hlášením, které znělo asi takto:

„Upozornění pro cestující. Prosím, vemte na vědomí, že do soupravy právě nastoupili dva kapsáři. Věnujte proto zvýšenou pozornost svým osobním věcem.“ A pro ty kapsáře dodal: „Pánové, myslím, že to fakt nemá cenu.“. A po chvíli, co jsem pořád stáli ve stanici, dodal: „Vemte všichni na vědomí, že kapsáři zase vystoupili, nicméně i přesto vám doporučuji dávat si na svoje věci pozor.“ A rozjel se.

Momentálně už sedím ve vlaku, za oknem ubíhá 300 km/h a já se těším, až vystoupím v Aix-en-Provence a nasaji atmosféru Středomoří.

Tak zatímco předchozí odstavce jsem napsal ve vlaku do Aix, následující řádky dopisuji o dva týdny později.

Zákazník si vybral, že stráví noc v Marseille a protože jsme v rámci utužení dobrých zákaznických vztahů plánovali společnou večeři, rozhodl jsem se z Aix vyrazit rovnou do Marseille a neztrácet čas zajížďkou přes svůj nocleh. Google maps mi hlásily zácpu v Marseille a 35km trasu odhadovaly na hodinu - a téměř se nemýlily - trvalo to asi hodinu a půl. Nejenže jediná přístupová cesta do Starého přístavu (Vieux Port) byla totálně zacpaná, ale také se mi nepodařilo napoprvé najít parking (a ani napodruhé). Takže, když jsem to tam napotřetí konečně slavnostně „hodil“, bylo už dost pozdě. Naštěstí mojí kolegové, beroucí Marseille útokem z druhé strany, byli ve skluzu ještě větším, takže jsem to byl nakonec já, kdo převzal roli průvodce.

Večeře v luxusní restaurace téměř nad mořem s výhledem na záliv mně úplně nesedla, ale bylo to částečně mojí vinou, nechal jsem příliš unést místem a šel naplno do ryb. Při zpáteční cestě jsem si pak už jen užil půlnoční zácpu na nábřeží, protože obě únikové cesty, které jsem měl naplánované, byly uzavřené. Tak jsem si apoň trochu zajezdil a pokochal se industriální zónou. Na nocleh jsem dorazil kolem jedné, což byl dobrý start do zítřejšího/dnešního mítinku. Naštěstí domácí už jsou na tohle zvyklí, takže mi všechno nachystali dopředu. Původní myšlenka, že se pozdravím s kolegy vzala za své, protože mítink se protáhl a druhý den jsem pro změnu odjížděl relativně brzo, protože jsem se nechtěl vrátit domů o půlnoci. Další den mě totiž čekal let do Prahy, se vstáváním v 04:30. O tom ale jindy.