Pařížanem v Africe

Ještě v sobotu odpoledne jsem se procházel po hřebenu (pokud se to tak dá nazvat) Table Mountain (což je těžké přeložit, protože by to vedlo ke ztrátě výjimečnosti) a užíval si sluneční paprsky posledních letních dní jižní polokoule. Proč, jak a s kým, jsem se tam dostal, není teď důležité. A nebylo to ani tehdy, když jsem procházel po rozlehlé náhorní plošině, ovíván studeným větrem od Atlantiku, a přitom se kochal výhledem do všech světových stran, na moře, obydlená území, okolní masivy, ostrovy a v neposlední řadě vybíhající pohoří, vedoucí k Mysu Dobré naděje. Byla výjimečná viditelnost a pár poutníků, které jsem míjel, nemohlo narušit meditativní atmosféru místa.

Co si asi mysleli první kolonisté z Evropy, když přistáli v Table Bay, doslova na úpatí skal, kterému vévodila podivná hora s téměř dokonale rovnou plochou horní stranou, která navíc byla často zahalena v husté mlze, byť jinak všude v okolí byla dokonalá viditelnost? Možná věděli, že našli ideální přírodní místo pro přístav (později pojmenovaný Cape Bowl - Kapská Miska), ze tří stran chráněné pohořím před silnými větry a na severu se otevírající do moře. Možná je zaujalo to, že díky pohořím a jejich tvaru bylo v okolí velké množství srážek, takže typickým znakem byla bujná vegetace. Možná si říkali, že je to ideální místo na to, jak získat kontrolu na jižním výběžkem, který byl (před objevením západní cesty), v podstatě nedůležitějším navigačním bodem světové mořeplavby.

Jak říká nápis na uvítací tabuli na horní stanici lanové dráhy: "Výzkumy ukazují, že Table Mountain je 6x starší než Himaláje, tak se k ní chovejte slušně." Horní část je tvořena pískovcovým tělesem, které díky povrchovým vlivům připomíná pobřežní skaliska, ohlazená neustálým omýváním vodou a posetá mělkými otvory, ve kterých se za dešťů, nebo velké vlhkosti, hromadí voda. Procházející se výletník pak může spatřit téměř holé skalní plochy, ve kterých se jen tu tam třpytí právě vodou naplněné jamky, a má přitom pocit, že se prochází někde po břehu moře a voda musím být nedaleko. Jen letmý pohled do dáli ho přesvědčí, že voda se nachází sice nedaleko, ale je to pořád o kilometr níže a o pár kilometrů dále.

Vlastní náhorní plošina je poměrně ostře vymezená, na mnoha místech téměř svislými stěnami, přesto z ní téměř na každou světovou stranu vychází cesta, kterou lze pěšky sejít až k úpatí. Je tedy možné celou horu i "přejít", aniž by se člověk musel vracet tam, odkud vyšel. Nejoblíbenější způsob jak se dostat nahoru je lanovkou (Cable car), která vede od strany Kapského Města. Zvolil jsem jej i já, protože i samotná cesta v zavěšené kabině, která se navíc s pasažéry během cesty otáčí, a to tak, že během cesty opíše přesně jednu otočku, je zajímavý zážitek. Chvíli je krásný výhled na Kapskou Misku s Kapským Městem, chvíli na strmý skalní masiv Table Mountain, chvíli na okolní hory (Devil's Peak, Lion's Head).

A když pak člověk stojí nahoře, daleko od "průvodcovských" turistů, kteří se hromadí většinou v prostoru horní stanice lanové dráhy a jejím blízkém okolí, a vidí v dálce ze tří směru oceán, a tuší, že za skalním masivem kde končí Cape Point (jehož jeden výběžek je Mys Dobré Naděje), končí nejen kontinent, ale v podstatě i obyvatelná země, a kde se snad v mlhách stále plaví Bludný Holanďan, pochopí, že není mnoho míst, které mají podobný genius loci. A pak není daleko k tomu, odložit každodenní starosti i radosti a oddat se myšlenkám vzdáleným až nadčasovým. Zároveň to inspiruje k tomu chtít vědět více o tomto místě, o této zemi a o lidech kteří v ní žijí, o přírodě i historii.

Mám slabost pro přímořská města, ale v tomhle případě to není zdaleka jen město, co mne oslovuje a inspiruje. Pozoruji větší i menší skupinky turistů, kteří spěchají od jednoho "významného" bodu ke druhému, kteří fotí sebe a všechno okolo, a mám pocit, že sami sebe připravují o to zásadní, co tohle místo nabízí. Příležitost se zastavit a v němém údivu a s pokorou se zamyslet nad základními cíli a hodnotami, které se najednou mohou jevit malicherné a nicotné. Table Mountain mě definitivně oslovila a když se pak vracím lanovkou dolů, napadá mne, že bych tady mohl žít.

Kapské Město je možná také zajímavé, ale v podstatě ho neznám. Kromě toho, že jsem byl párkrát v hlavní turistické části, která se nazývá Victoria & Alfred Waterfront, a která je vyloženě zaměřená na turistický ruch, tak jsem vždy bydlel v hotelu v části, která vlastně do Kapského Města ani přirozeně nepatří, a která sousedí s Table Mountain z druhé strany. Také jsem párkrát projížděl autem, což je ovšem samo o sobě také zážitek, protože člověk se většinou nevyhne tomu, aby z jedné nebo z druhé strany neobjížděl jednotlivé hory Kapské Misky, při čemž se mu otevírá výhled na scenérii pod ním, ať už je to Kapské Město a Table Bay s Robben Islandem na severu, nebo Claremont a Newlands na jihovýchodě, Clifton na západě, nebo níže na jihu Muizenberg a False Bay - ráj začínajících surfařů. A to, že se jezdí nalevo, tomu dodává i určitý adrenalin.

Když jsem nad tím přemýšlel, říkal jsem si, že je docela velká podobnost mezi Kapským Městem a San Franciskem, obě jsou na kopci, mají záliv s ostrovem, který sloužil jako věznice (Alcatraz v SF a Robben Island v Kapském Městě), mají podobnou atmosféru. A také si dovedu představit, že bych žil v San Francisku. Pak jsem se zpětně dočetl, že mají statisticky i skoro stejné počasí, co se týká teplot a srážek.

Původní kolonisté byli sice Holanďané (a první kolonie byla právě v místě jižního výběžku), ale později o nadvládu přišli, když Britové využili obsazení a oslabení Holandska Francií a obsadili tehdejší holandskou kolonii. Poté proběhly ještě dvě koloniální války, mezi původními kolonisty (Holanďané, Vlámové, Francouzi a Němci - dohromady označovaní jako Boerové) a Brity, které Britové nakonec vyhráli. Bojovalo se hlavně o nerostná bohatství. A britský vliv je všude silně cítit, ať už v názvech jednotlivých míst, tak v určité společenské tradici.

Na začátku 20. století pak vznikl Svaz Jižní Afriky (Union of South Africa), který byl později základem pro Jihoafrickou republiku. Teprve se vznikem Svazu bylo oficiálně uzákoněno rasové rozdělení společnosti, do té doby spíše případkové, známé jako apartheid. Tehdejší systém rozlišoval tři kasty - bělochy (white), míšence (oficiálně coloured, tedy v překladu barevní, sem patřili i všechny ostatní rasy) a černochy (black). S tím, že v podstatě rovnoprávnými občany byli pouze bílí.

Inspirací pro to, zajímat se trochu o historii, byl i hotel, ve kterém jsem, už podruhé, přebýval. Ten totiž, kromě toho, že má pěkné pokoje a velice dobrou kuchyni, má i dlouhou tradici, která začíná jako rezidence Lady Anne Barnard, manželky koloniálního sekretáře, která v něm přebývala v letech 1797-1802. V hotelu je jí věnováno v přízemí několik chodeb a místností, které jsou upraveny jako muzeum a jsou po stěnách ověšené jejími zápisky a hlavně dopisy do Anglie. Sám jsem tam jednou strávil část večera.

Hotel sám má však také určitý charakter, který je těžké postihnout. Možná je to výhled z okna na Table Mountain, která sice zabírá celé zorné pole, ale zase se člověk na ni vydrží dívat dlouho (pozor, pokoj s výhledem na horu, je potřeba zvlášť objednat a je za příplatek). Možná to je sice malá, ale velice pěkná zahrada, ve které je možné potkat i dvě želvy, které se tam volně pohybují. (Na brance do zahrady na to upozorňuje i tabulka: "Zavírejte prosím za sebou, máme želvy ve výběhu."). Možná jsou to výborná jídla v místní restauraci. Možná jsou to vlahé letní večery strávené na zahrádce při pozorování západu slunce, ať už v přátelském rozhovoru, nebo jen tak, se sklenkou whisky, nebo i bez ní, do kterých se zevnitř line melodie klavíru, nebo harfy (slyšel jsem i Bugatti Step). Možná je to pocit, že se člověk na chvíli ocitl v koloniální době. Je to rozhodně místo, kam bych se rád ještě někdy vrátil. A pro romantické páry, si myslím, by to mohlo být ještě lepší :).

Existuje spousta zajímavých podobností mezi Českou a Jihoafrickou republikou, politických, historických, současných, přestože jsou to tak zcela odlišné země.V roce 1948 se k moci dostala pravicová Národní strana (National Party), která upevnila "vládu" jedné rasy. Tento režim skončil v podstatě v roce 1990, potažmo v roce 1992, kdy proběhly první demokratické volby. Hlavní postavami v tomto zvratu byly dvě osobnosti, F.W. de Klerk, tehdejší prezident, který vypsal referendum (pouze pro bílé) o tom, zda souhlasí s tím, aby jednal s Africkým Národním Kongresem (ANC), stranou zastupujícím hlavně ne-bílé, a Nelson Mandela, disident, který strávil více než 20 let ve vězení za to, že bojoval proti režimu.

A přestože by se dalo říci, že hájil zájmy ne-bílých, v dnešní době ho milují všichni Jihoafričané bez rozdílu pleti. A to proto, že se mu podařilo sjednotit zemi a vyhnout se krvavé variantě, ke které jinak normálně africké země nemají moc daleko. A podařilo se mu to proto, že svým vlastním příkladem, přes všechno utrpení, které prožil, přesvědčil ostatní, že se lze smířit i s těmi největšími nepřáteli. Tyto události mají poměrně zajímavé historické pozadí, které dokonce bylo zfilmováno (doporučuji, pokud nemáte žádný pojem o Nelsonu Mandelovi). Jak říká můj kolega Jihoafričan, tuhle zemi zachránily od krveprolití a občanské války dvě věci, Nelson Mandela a rugby.

Bohužel, jak byl Nelson Mandela výjimečný, tak po něm přišel opak. Lidé, kteří postupně obsadili politiku pouze pro vlastní obohacení. Což vedlo k úpadku vládní autority, k rozmíškám, rozvoji korupce a kriminality v nejvyšších kruzích a nakonec i k pozitivní diskriminaci, kdy státní zakázky dostávají přednostně firmy, které mají dostatečný počet "černých" bodů. Hodně inteligentních lidí je zklamaných, právě proto, že milují svoji zemi a je jim líto, když přírodní bohatství i duševní potenciál je takto promrháván, nebo diskriminován. Mezitím do státní správy proniká stále více nekompetentních lidí a nikdo neví jak to dopadne.

Ale, jak říká často můj kolega: "This is just another hard day in Africa."