Rozlítaný měsíc

Dnes jsem po dlouhé době uvedl byt do reprezentativního stavu a pak vyrazil na dlouho odkládaný nákup. Úkol zněl jasně, dovézt kalhoty, které by se daly vzít na schůzku se zákazníkem, protože stávající šatník se nějak scvrkává. V určité idealizaci úspěchu jsem si dovedl představit, že bych si koupil i nějakou odvážnou šálu, např. v křiklavé šedé, abych zapadl v tramvaji, a v úplně tom největším snu jsem viděl vlněný polokabát s kapucí v šik střihu. Po té poslední části pasu už dlouho, většinou to nemá kapuci, a když ji má, pak se většinou zapíná lanem, nebo parožím, což mi ne úplně vyhovuje.

Dopadlo to tak, že jsem se vrátil místo toho s pouzdrem na svůj nový smartphone, ale jinak zcela nevybaven. Jak k tomu došlo? Nejdřív jsem si spletl zastávku a přestoupil jinde, než by asi bylo nejvýhodnější. Pak jsem po cestě do Galeries Lafayette narazil na FNAC, což je asi jeden z největších řetězců kamenných obchodů prodávajících elektroniku. Proč se to jmenuje FNAC netuším, druhý největší řetězec kamenných obchodů prodávajících elektroniku se jmenuje Boulanger, což znamená česky pekař. Jména zjevně nehrají roli. A když tak vidím FNAC, říkám si, že bych tam mohl zkusit vyřešit svůj čerstvý problém, jaký obal na mobil. Ve FNACu měli shodou okolností právě jeden druh, zrovna ten, o který jsem se zajímal, a ukázalo se, že opravdu vypadá dobře. Chudáci uživatelé iPhonů, kteří si museli vybírat z regálu různých obalů.

S elánem z úspěšné koupě jsem dorazil do Galeries Lafayette. A se mnou tam dorazila s elánem polovina Paříže. Chtít v tom něco nakupovat, bylo jako nakupovat v demonstraci. Na to jsem nebyl psychicky ani fyzicky připraven. Takže jsem si to prošel (i tak to zabralo pár hodin - a to byla jen "malá" pánská část), omrknul rifle od Armaniho, tenisky Prada a čepice Scotch & Soda. Jediná věc ze seznamu, kterou se mi podařilo identifikovat, byly šály v přízemí, ale 150 babek za šálu se mi zdálo jako příliš dobrá cena. Šály za 20 babek mne zase neoslovily svým 100% akrylem. Díky slevám to byl navíc skoro boj o holáč, který překvapivě vyhrávali malí turisté z Asie.

O tom jsem ale vlastně psát nechtěl. Chtěl jsem psát o tom, proč jsem tak dlouho nepsal. Zatímco v předchozím půl roku jsem, obrazně řečeno, nevytáhl paty z domu, poslední měsíc se to nějak nahromadilo a můj rozvrh spočíval v tom buď někde být (= jinde než ve Francii) a nebo vracet věci do původního stavu po těchto "výletech". O první akci jsem se zmiňoval už v předchozím blogu, ale nezmiňoval se zvlášť o aerolinkách - udělám to tedy teď, v trochu netradičním formátu.

26. 9. z Paříže do Prahy tradiční ČSA, slané křupky a široká škála nápojů. Zpáteční z Vídně, pondělí potom, Air Berlin - new experience. Kolegyně mi sice říkala, že jednou tím letěla a už to nechce opakovat, ale mně se nic zásadního nestalo. Dostali jsme i micro sendvič. Jen jsem si na Vídeňském letišti opět koupil hnusnou bagetu v terminálu ve stejném stánku jako posledně, poté, co jsem předtím uvažoval o tom (jako posledně), jestli nemám jít do jistějších Starbucks (a jako posledně jsem se rozhodl pro místní specialitu). Uvědomil jsem si to přesně ve chvíli, kdy jsem se zakousl do té bagety. Mozartovy koule, které jsem dovezl kolegům v práci, byly zoufalé. Chudák Mozart.

Ve středu na to jsem letěl na otočku do Kodaně. Protože to bylo narychlo, podařilo se mi získat lukrativní cestu tam s SAS z letiště Charles De Gaulle (Roissy) a zpáteční s low cost společností Norwegian na Orly. U SAS mi utkvěl čaj, který mi připomněl Technickou menzu v Údolní, kde jsem se několikrát zastavil na čaj, pokecat s kamarády, kteří se tam na ten čaj scházeli pravidelně (a možná tam i předtím jedli). Letušky byly patrně přímí potomci Vikingů a dokreslovaly drsnou atmosféru severských zemí. Byl to low cost za plnou cenu.

Kodaň sama naopak na mě působila uklidňujícím dojmem. Takže jsem ani nedbal rady kolegy, abych si vzal taxi, a místo toho se projel městským systémem vlaků a užil si atmosféru místa.

Norwegian byl proti SAS patrně v lepším stavu, protože letadlo bylo nové a v letadle bylo i Wifi zdarma. Sice jsem nutně nepotřeboval surfovat, ale když mne spolusedící požádal, zda by si mohl u mne na počítači přečíst poštu, tak jsem to zkusil. A pak v duchu řešil, jaká bezpečnostní rizika přináší nechat někoho cizího na svém počítači číst jeho poštu. S překvapením jsem zjistil, že dost velká. Naštěstí pro mě (a bohužel pro spolusedícího), na yahoo, kde měl svoji schránku, se nepodařilo připojit. České stránky ale šlapaly v pohodě.

Ve středu o týden později jsem letěl pro změnu na den do Mnichova s Lufthansou. Ta se ráno vytasila s müsli a micro kefírem. Večerní návrat si nepamatuji, protože jsme úspěšnou schůzku s kolegy na letišti trochu zapili pivem.

Zato si pamatuji, že v sobotu jsem odlétal do Splitu na týdenní dovolenou na jachtě. Přímá linka s Air Croatia. Tentokrát se mi podařilo sehnat přímý spoj a byl jsem tomu rád, po předchozí blamáži s kufrem. V letadle nás letělo pár, letušky i stewardi byli sympaťáci a dokonce se servisoval i burek se sýrem a perníčky, co vypadaly jako piškoty. Bohužel výborný dojem si Air Croatia zkazila na odletu (v sobotu o týden později). Když vyhlásili, že rozdávají občerstvení pasažérům do Paříže, tušil jsem nějakou záludnost. A také že ano. Pro drobnou technickou poruchu jsme měli tři a půl hodiny zpoždění na odletu a domů jsem dorazil možná stejně jako kluci z Prahy, kteří se vraceli autem a ráno mě po cestě hodili na letiště (kde jsem sice nezůstal, ale to je už jiná story).

Po návratu z Chorvatska mě čekala, tentokrát dvoudenní, služebka do Barcelony. Vzpomněl jsem si na svůj oblíbený film. Docela jsme se na to těšil, ale bohužel program návštěvy se na poslední chvíli zvrtnul a nemělo smysl tam zůstávat, takže z toho zase byl jednodeňák, jen s tím rozdílem, že jsem s sebou táhl kufr. Tak jsem zbytečnou úložnou kapacitu využil alespoň na to, abych si koupil před odletem láhev whisky. Jinak jsem viděl skutečně impozantní letiště v Barceloně (čímž se Barcelona stává jedničkou ve mé hitparádě letišť) a pak kus industriální zóny, kde byl zákazník. Letěl jsem s Vueling z Orly, což mělo tu výhodu, že to mám z domu o poznání blíž než CDG a navíc díky tomu, že i návrat byl na stejné letiště, jsem si tam mohl vzít auto a nechat ho tam.

Vueling je low cost, takže se platí za každou jednotlivost. Chcete si poslat zavazadlo, zaplaťte. Chcete si zarezervovat vybrané místo, zaplaťte. Chcete v letadle občerstvení, zaplaťte. Při pokusu o přebookování zpátečního letu se jim dokonce podařil husarský kousek (telefonem na zákaznické lince), že mi zpáteční let dali znovu z Paříže do Barcelony. Vyřešil jsem to až na letišti, kde naštěstí měli pochopení. A stálo to jenom 140 babek. Druhá věc, kromě letiště, která mi utkvěla, byla spousta krásných holek, které jsem všude viděl (dokonce i u zákazníka). Nevím, jak to ti Španělé dělají, ale dělají to dobře. To bylo tuto středu.

V pondělí letím na otočku do Mnichova (Lufthansa) a ve středu přes Vídeň (Air Berlin), na akci v Brně. Díky vlastní blbosti se mi podařilo docílit toho, že pro návrat (opět z Vídně) mám odlet v pondělí v šest hodin ráno. Už se vidím, jak v pondělí v devět naklušu do práce v plné síle, abych přežil tři následující dny, kdy bude probíhat nejdůležitější výstavka v našem oboru, které se bohužel budu muset zúčastnit a poslední tři roky jsem při ní vždycky onemocněl. Už se těším.