Další návštěvy

Po Lence přijel kolega z práce Tomáš, který byl v Paříži služebně, aby vedl školení pro naše zákazníky. Bydlení tedy měl, ale na pivo jsem ho přece jenom jednou vytáhl. Což by normálně nebyl problém, ale protože tady měl tentokrát i společnost, byla to bezpochyby osobní oběť, kterou jsem ocenil. Také jsem při té příležitosti zjistil, že pivo od posledně zase podražilo, minimálně ve 14. okrsku.

S pivem to je vůbec v restauracích potíž. Jednak mají většinou čtyři druhy, z toho většina jsou nějaké belgické masovky, jako např. Grimbergen, nebo Leffe (počítám, že to je pocta Belgičanům, nebo, vzhledem k jinak poměrně výraznému názoru, jaký Francouzi na Belgičany mají, naopak pomsta), případně Heineken a do toho povinně francouzská klasika jménem 1667, domorodci zkráceně přezdívaná jako „šestnáctka“. Už jsem zkoušel všechny a kromě šestnáctky to moc nedávám . Nevím jestli to je druhem piva, nebo jeho průmyslovou výrobou, nebo nakonec i mým chátrajícím zdravím, ale po dvou už mám dost, a navíc je velká šance, že mě po nich začne bolet hlava. Ono obecně najít pivo, po kterém by mě hlava nebolela (a to ne proto, že bych ho hodně vypil), začíná být problém. Dokonce i vyhlášená mnichovská piva mne v tomto ohledu ne vždy sednou.

Přestože na tom pracuji od momentu, kdy jsem přijel, zjistil jsem, že ať koupím v supermarketu cokoliv, tak mi to po relativně krátké době přestane chutnat. Ať už to byly různé varianty Leffe, alsaský Fischer, nemluvě o Heinekenu, irském Guinessu, mexické Coroně, nebo různých bio-pivech vařených v pravých francouzských rodinných a nerodinných pivovarech. Zkusil jsem všechno, včetně importovaného Prazdroje. Všechno, co se dalo koupit v blízkém supermarketu, nemělo to víc, než šest procent alkoholu, příchuť whisky, třešní, jablek, kouře, medu, případně nějakou jinou zásadní vlastnost, která v mém světonázoru není slučitelná s pivem. Až když jsem už nevěděl jak dál, vzal jsem na milost i „červený“ Kronenbourg z Alsaska, protože jsem si pamatoval, že ho na jaře, na lodi, v La Manche, pánové celkem hodně pili, a nestěžovali si. A zjistil jsem, že to pivo je tak Pils (tedy sterilní), jak jen být může - bez (pří)chuti, ale také bez následků. Takže momentálně jedu v tom. A občas zavzpomínám na služebky v Mnichově, případně staré časy v Česku.

Přestože se o Francouzích traduje, že nepijí pivo, je brasserie, hned po restauraci, jeden z nejčastějších večerních podniků. Slovo samo sice znamená také pivovar, ale ve smyslu, v jakém se to používá v ulicích, je to spíš něco jako francouzská varianta české hospody. Tedy místo, kam si člověk jde sednout, často s někým, na kus řeči, a něco u toho pije. Nemusí to být nutně jen pivo, ale pivo je v brasserie poměrně oblíbené. Dá se tam i něčeho malého najíst, ale na večeři to většinou není, maximálně tak toust, nebo sendvič. Zařízením to spíše než českou putyku pak připomíná kavárnu. Jen druh nápojů se liší.

Takže takový typický společenský večer začne jedním (nebo dvěma) pivy v brasserie, aby se posléze společnost přesunula do restaurace na seriózní večeři. Je ovšem potřeba si uvědomit, že za jedno pivo je považován čtvrtlitr v malé sklenici, označované ovšem všemi jako demi. Demi jinak znamená půl, ale v souvislosti s pivem to údajně vzniklo ze spojení „půl pinty“. Nicméně v Paříži jsou zvyklí na cizince, takže jsou ochotní nabídnout i poctivý půllitr. Pak je ale jistější, aby nedošlo k mýlce, použít na férovku označení demi-litre. Matně si vybavuji zážitek s francouzským kolegou na večeři v Mnichově, kde si chtěl dát malé pivo, a když se s číšníkem konečně shodli na tom, že to bude čtvrt litru, vypadalo to, že číšník pak musel jít koupit čtvrtlitrovou skleničku ven. A když ji pak vítězoslavně přinesl, dával jasně najevo, že jde o výjimečný okamžik v historii celého podniku. A to nemluvím o třeba takovém Hofbräuhaus, kde některé piva, ani do méně než litrových tupláků, nečepují.

Tomu, že Francouzi nepijí pivo po litrech, odpovídá i cena, která se pohybuje v restauracích a brasseriích kolem tří až pěti babek za demi, což v důsledku dává šest až deset babek za půllitr. A navíc za to člověk dostane ve většině případů něco z Belgie, co se nedá pít. Zajímavé, že za stejnou cenu je v Mnichově k mání celý půllitr a o poznání lepší. Snad i proto mne překvapilo, když jsem těch skoro deset babek po pokecu s kolegou za pivo platil. A to nepočítám palačinky, které vypadaly, že spíš než z plotny jsou ze supermarketu. To jsme navíc byli ve skutečné restauraci. Ani to nám ale nezabránilo v tom dát tři „demi“ a odejít v zásadě spokojení. Nakonec, šlo o to se hlavně sejít.

Jinak, pokud by si člověk chtěl vychutnat brasserie, nebo případně palačinky, tak se nabízí na Montparnassu, kousek od věže, kolem stanice metra Edgar Quinet. Jsou jich tam mraky. Kolem stanice je v podstatě takové malé náměstí a také z něj vede ulice rue Montparnasse, která je od začátku až do konce plná palačinkáren a na konci je i pekárna. Přitom se tam dají koupit nejen palačinky sladké (crêpes), ale i slané (galettes), které hravě vydají i za středně velkou večeři. A protože galette pochází z Bretaně, nezbývá, než ji zapíjet dobrým cidrem - což na místě není problém. Bohužel, zdá se, že všechno, co pochází z Bretaně a má kulatý tvar, se nazývá galette, takže je potřeba si dát pozor, aby nedošlo k záměně s tříkrálovým koláčem s mandlovou nádivkou, který se jmenuje stejně. Je prostě potřeba rozlišovat kontext.

Další návštěva, která mne vytrhla ze stereotypu moderního pařížského předměstí, byl Žabák, který dorazil služebně na nějakou konferenci a projevil zájem se mnou zažít adrenalin velkoměsta. Žabák není vyloženě gurmán, takže jsem vyloučil šneky i andouillette, a navíc je abstinent, čímž odpadla i možnost objevit nějakou další brasserie. Principiálně se ovšem francouzskému jídlu nebránil a já se nechtěl nechat zahanbit, takže nějakou večeři jsme plánovali. Na druhou stranu, nebojí se jet na kole, a tudíž jsem bez váhání navrhl, zopakovat podobný program, jako jsme minule měli s Lenkou. Jediný rozdíl byl v tom, že Žabák bydlel v nějaké podivné čtvrti skoro na druhé straně Paříže, kde jsem nikdy předtím nebyl, a poté, co jsem se tam v souvislosti s jeho návštěvou, abych ho vyzvedl, podíval, doufám, že už nikdy příště nebudu.

Sice to bylo na trase RER C, které projíždí všechna zásadní místa v Paříži, od nábřeží, přes Eiffelovku, Invalidovnu, Musée d'Orsay až po Saint-Michel s Notre Dame, a pak pokračuje dál přes Gare d'Austerlitz (což by se dalo přeložit jako „Slavkovské nádraží“) do divočiny, kde jsme se měli se Žabákem sejít. Do té doby jsem se nejdál dostal právě na Austerlitz. Ne, že bych od tam někam jezdil, ale kousek od nádraží Austerlitz je Gare de Lyon, odkud občas jezdím vlakem do Provence, a když tam jedu z domu MHD, tak je pro mne nejjednodušší sednout na RER a pak to pěšky dojít.

Takže jsem vyrazil na zastávku Bibliothèque François Mitterrand. Na zastávce mne přepadl silný pach moči a hromady roztrhaných novin všude po zemi. Myslel jsem, že tam asi proběhl nějaký happening, který někteří účastníci neustáli, ale později jsem ze zpráv zjistil, že ten bordel na zemi byla forma, kterou stávkovali uklízeči zastávek metra a RER. Už si přesně nepamatuji, proč stávkovali, jen mě zaujalo, že považovali za nejlepší způsob, jak na sebe upozornit, právě toto.

Do večera (a do večeře) bylo ještě dost času, takže jsme se dohodli, že najdeme nějakou pekárnu a dáme si sendvič. Normálně bývá pekárna na každém rohu, ale tady nějak nebyla, a turecký fast food, jediný podnik v okolí, nevypadal moc povzbudivě už zvenku. Našli jsme tedy kola a vyrazili do města. A protože jsem nechtěl ztrácet čas hledáním občerstvení, zamířil jsem rovnou na Gare de Lyon, protože vím, že tam je několik různých sendvičáren, a navíc tam bude určitě otevřeno. A taky že ano. V mé oblíbené sendvičárně Paul přes ulici jsme nakonec uspěli. Možná bych měl upřesnit, že tomu, čemu Francouzi říkají sendvič, se v Česku říká obložená bageta. To jen, aby bylo jasné, že jsme volili typickou místní krmi a nikoliv import ze zámoří. Normálně se dá sendvič koupit téměř v každé pekárně, byť nabídka může být omezená. Nicméně existují pekárny, které se na sendviče přímo specializují, např. Paul, nebo Brioche Dorée, a kde je možné si dát i sladké pečivo, kávu, případně jiné nápoje. Osobně se mi nějak víc zamlouvá Paul, protože tam mají lepší bagety. Onehdy jsem v Praze šel po nákupním centru na Floře, a co tam dole v přízemí nevidím, pekárnu Paul. Bohužel, bagety tam ovšem zjevně používají jiné.

Po krátkém občerstvení na Gare de Lyon jsme pak pokračovali směrem na Place de la Bastille, kde jsem chtěl Žabákovi ukázat Bassin de l'Arsenal, což je v podstatě slepé rameno Seiny, vedoucí od řeky až k Náměstí Bastily, kde kotví hausbóty a plachetnice, a které je z jedné strany navíc obklopené pěkným parkem, který ve slunečných dnech vyloženě vybízí k pikniku. Po příjemné procházce parkem kolem lodí a překonání náměstí (kde už dávno Bastila není), jsme opět sedli na kola a vydali se po stopě kanálu, který začíná právě v tom slepém rameni s loděmi, a pak pokračuje pod zemí, aby se po chvíli opět vynořil nad zem a jako Canal Saint Martin pokračoval až na hranici Paříže a pak dál za ní. V části mezi Seinou a Jaurès na něm jezdí výletní lodě (i tou podzemní částí). Jinak je na celém kanálu spousta mostů, které se musí vždy otevřít, aby lodě mohly proplout, takže to má celé poměrně exotický ráz. V teplých měsících je navíc břeh kanálu doslova obležen mladými lidmi, většinou studenty, kteří se tam chodí bavit, studovat, nebo relaxovat.

Na kole jsme kanál sledovali právě až na Jaurès, abychom tam otočili a vydali se zpět, kolem Gare du Nord směrem na Operu a dál na populární Printemps s vyhlídkou. Po vyhlídce už nebylo moc času, a vypadalo to, že zvládneme tak maximálně ještě dojet zpátky k řece, možná se zastavit u Notre Dame, a pak se v latinské čtvrti někde najíst. Jenže než jsme dojeli k Louvru, skolil nás hlad, takže jsme rezignovali a zašli do jednoho podniku, na pravém břehu, který podle všeznalého internetu měl dobré reference, abychom ochutnali jídlo poctivé francouzské domácí kuchyně - Boeuf Bourgignone, servírované ve stylových litinových hrncích a se dvěma uvařenými bramborami v ceně. Žabák, kterého si zjevně estetický dojem servisu nezískal, prohlásil, že to vypadá a chutná jako guláš, ale je k tomu málo brambor. Což v zásadě, až na mrkev a jiné koření, které tam naopak byly navíc, nebylo daleko od pravdy. Po jídle jsme pokračovali už pěšky k Notre Dame, kam jsem se poprvé podíval dovnitř, protože v tuto odlehlou dobu tam už nebyla fronta. Pak jsme ještě krátce nahlédli do latinské čtvrti, abychom pak už jen sedli na kolo a vyrazili zpět do divočiny. Při cestě zpět jsem měl trochu obavu, jestli to Žabák zvládne, protože bylo vidět, že jízda přes křizovatky na červenou mu úplně nejde, ale nakonec to dal.

Druhý den ovšem měla celá výprava dohru, když se přihlásil znovu Boeuf Bourgignone a neuctivě se s námi předčasně rozloučil. Po podrobnějším průzkumu recenzí na internetu se pak ukázalo, že jsme v poslední době nebyli jediní, kdo takto dopadl. Nicméně kolega v práci mi tvrdil, že to je jeho oblíbená restaurace, kam chodí na jejich specialitu L'asiette du rôtisseur. A teď, babo raď!