Canicule

La Canicule je zvláštní období od 24. července, do 24. srpna, kdy slunce vychází a zapadá stejně jako hvězda Sirius, která se také jinak jmenuje Malý Pes (latinsky Canicula). V přeneseném významu to znamená období největšího vedra a rusky to znamená prázdniny.

A přestože prázdniny jsou už v plném proudu, hlavní nápor dovolených právě teprve začíná. Nejoblíbenější období pro Francouze je od poloviny července, do poloviny srpna. Ale protože hodně lidí to nerespektuje, je lepší, pokud je potřeba v práci něco udělat, nebo zařídit, udělat to buď v červnu, nebo počkat na září, a úplně nejjistější je květen a pak říjen. Momentálně v práci skoro nikdo není, na silnicích se proháním s větrem ve vlasech, cesta do práce autem se dá zvládnout za 20 minut a zpáteční jsem dokonce dal včera za 15 (a bylo to teprve kolem sedmé večer). Napsat ovšem, že se Paříž vylidnila, by bylo přehnané. Ubylo však určitě výrazně domácích. A ti co zůstali, patrně sedí u televize a sledují olympiádu.

Pod vlivem této sportovní události roku jsem odhodlal přidat se ke kolegům a vyrazil do blízkého „centra volného času“, kde je bazén (la piscine), posilovna (la salle de remise en forme), sauna (sauna) a bůhvíco ještě. Kolegové říkali, že si mám koupit permici na rok (za 400 babek), a že na to dostanu od závodního výboru (le comité d'entreprise) slevu až 200 babek. A mohu tam pak chodit, kdy budu chtít. Což znělo lákavě a protože jsem byl jednak zvědavý a jednak nechtěl nic ponechat náhodě, vypravil jsem se tam jeden den s nimi, do bazénu na zkoušku. A zjistil, že určité „kulturní“ rozdíly mohou existovat i v této oblasti.

Napřed jsem se lekl, že jsem omylem vlezl do dámské šatny, protože zrovna na mě vykoukla nějaká paní v koupací čepici. Čepice jsou mimochodem povinné a můžete si je za 2 až 3 babky koupit v automatu. Bohužel ty z automatu jsou jedna velikost na univerzální francouzskou, nebo čínskou hlavu, která je zjevně menší než moje - o několik čísel. Trochu jsem měl pak při plavání pocit, že mám hlavu ve svěráku.

Abych se ale vrátil k šatnám. Do bazénu se procházelo přes kabinky, které byly přístupné ze dvou stran, z vnější pro ty, co se převlékali do plavek a z vnitřní pro ty druhé, co se převlékali opačně. Po převlečení tak člověk kabinkou zároveň prošel do protějšího prostoru a pokud to byl příchozí, za kabinkou si zamčel věci do skřínky. Zjistil jsem, že to má oproti českému systému poměrně velkou nevýhodu v tom, že je potřeba čekat, až se nějaká kabinka uvolní (a čekají na to lidi na obou stranách, ale navzájem o sobě neví, dokud se nezačnou drát dovnitř), což někdy trvá dlouho, a že pak je potřeba všechny vysvlečené věci z kabinky přenést do skřínky, což je taky nepraktické, i když má člověk jen košili, kalhoty a boty. Při výstupu pak zase si člověk nemůže ve sprše sundat plavky (teda možná může, ale asi by to bylo naposledy) a normálně se umýt a utřít, vyždímat plavky a tak, ale musí jít v těch mokrých plavkách, vzít si věci ze skříňky a čekat až se uvolní kabinka, aby se konečně mohl převléci zpět do civilního.

Popisoval jsem kolegům geniálně jednoduchý český systém s oddělenými šatnami a skřínkami, které jsou pro změnu dvakrát větší, a měl pocit, že jim přijde naopak dost nezvyklé se převlékat před cizími lidmi. Je to tedy holt o zvyku.

V bazénu byly natažené dráhy tak úzké, že se v jedné skoro dva plavci proti sobě nevyhuli a tak narvané, že jsem to po půl hodině vzdal (ale pak se zasekl čekáním na kabinku, takže to stejně hodinu ve výsledku dalo). Ještě se chci podívat do posilovny, ale je fakt, že asi nic lepšího nenajdu. Relativně blízko od domu mám sice posilovnu, ale není tam bazén. Po cestě do práce mám sice bazén (dokonce celý akvapark), ale to je zase přesně tak daleko, že se tam nedá rychle dojet ani z práce, ani z domu. A kolegové mne navíc uklidňovali, že pokud si koupím permici, budu se moci převlékat i pro bazén v šatnách pro posilovnu, kde je to údajně lepší. Uvidíme, každopádně ještě jsem to nerozsekl a do posilovny se od té doby nedostal, protože mě po plavání přepadla nějaká rýmička. Nevím, jestli to byl nebezpečné zvuky vydávající (a značně nemocně vypadající) kolega, nebo klasická bazénová slabost, ale od posilování nebo plavání mě to spolehlivě odradilo. Místo toho jsem si začal do práce vařit čaj do petky - zelený s citrónem a medem - protože tam nemáme kuchyňku a ten čaj mi fakt pomáhal.

V práci postupně zavládla volnější atmosféra, ke které přispěla i ochutnávka pravého rumu z Mauriciu, který dovezl jeden kolega, tamější rodák, který když mluví kreolsky, tak i já poznám, že to s tou jeho francouzštinou „není úplně v pořádku“ :). Před obědem se vytasil se sedmi láhvemi, každá s jinou příchutí, některé tmavé, některé čiré. Název Cyclone sice motivoval k sarkastickým poznámkám, ale po pár ochutnávkách se většina shodla, že chutná dobře. Zajímavý byl také rum s vanilkou nebo pravý kořeněný. Jak jsem pochopil, výroba rumu na Mauriciu je v podstatě domácí hobby místních obyvatel a každý, kdo má trochu třtiny, se o to pokouší. Je to ovšem pak většinou poměrně nekontrolované kvality a také chuti, takže pro nemístní je lepší koupit průmyslovou produkci, která má stálou kvalitu i chuť.

A aby ochutnávkám nebyl konec, vyrazili jsem do blízké restaurace, zpestřit svůj kantýnový jídelníček. To přineslo několik nových zásadních poznatků. Daurade je oblíbená ryba, pro svou čerstvou chuť, pokud tedy nechutná po naftě, což byl můj případ. Café gourmand není káva připravená zvláštním způsobem, ale zvláštní všehochuť zákusků s kávou. Jak někdo poznamenal v diskusi pod článkem, je to přesně pro ty, co si nechtějí dát zákusek, ale přijde jim hloupé si dát jenom kávu. Nakonec, porce jsou sice malé, ale je jich několik a vydá to za slušnou energetickou bombu. Proto je lepší si před tím dát něco lehkého, třeba gazpacho a rybu, a sklenku (nebo dvě) růžového, to pomůže.

Bohužel, naftová daurade nebyla ojedinělá, když mi při druhé návštěvě, další týden, donesli hovězí steak, který chutnal po rybím oleji, poté co jsem ho reklamoval, že nebyl dostatečně à point. Tedy přesněji, kolegyně ho reklamovala pro mě, když jsem se ujistil, že i pro Francouze to nebylo úplně à point. Možná to byla pomsta šéfkuchaře, každopádně, příště už bude velice obtížné mě přesvědčit, abych se tam vypravil znovu.

U steaku bych se ale zastavil. Francouzi mají samozřejmě také stupnici přípravy: bleu, saignent, à point, cuit, bien cuit. Což by se dalo přeložit jako syrový, hodně krvavý, míň krvavý, ještě o něco míň krvavý, trochu krvavý, úplně malinko krvavý (až nekrvavý). Problém je, že cokoliv, s výjimkou posledního stupně (někdy), je do určité míry krvavé, a člověk by na to měl být připraven. Pokud chce mít jistotu, že tam nebude ani trocha krve může použít termín carbonisé :). To ovšem může kuchař chápat jako výzvu na souboj.

Diskusi v restauraci vyvolal také dezert, který se jmenoval 95B avec sa crème anglaise. Poté, co jsme si ujasnili, že 95B není letadlo (jak jsem se původně domníval), to je totiž B52, ale velikost podprsenky, nikdo z kolegů mi nedokázal vysvětlit, co to je, a nikdo neměl odvahu si to dát. Ta anglická šlehačka vypadala totiž podezřele. Když jsem pak dodatečně zjišťoval, co znamená 95B přesně, tak nevím, jako podprsenka mi to nepřišlo jako nějaká typická velikost, (navíc mám pocit, že v Česku se používá, nebo používal, jiný systém značení, ve kterém by to bylo 3B), ale těžko říct, moc zkušeností s tím nemám :).

Вот каникулы.