Prázdniny

Udeřily prázdniny, dovolené a hlavně, už jsem dlouho nic nenapsal. Když přemýšlím nad tím proč, vlastně žádný zvláštní důvod nemám. Sice uplynuly už skoro dva měsíce a ve skutečnosti se toho událo více, než to vypadá, ale na druhou stranu, byly to takové ty věci o kterých bych mohl napsat nějaký střípek, noticku, ne však blog. Dohromady to dá ale docela slušnou délku.

Lednička

Dovezli mi ledničku. Už v předchozím příspěvku jsem se zmiňoval o tom, jak mi začíná chybět lednička a že není jednoduché ji koupit. Jak jsem předpokládal, původní informace z Darty, že je naskladní začátkem června, se ukázala jako lichá. Naopak, ze zastoupení Liebherr mi napsali (už jsem si zvykl neponechávat věci náhodě), že model už se nevyrábí a doprodávají se zásoby. Byl nahrazen novější řadou. Proč jenom jsou ty novější řady horší? Že jsou míň kvalitní, na to jsem si sice zvykl, ale nesmířil se s tím, ale proč jsou horší i z užitného hlediska?

Takže jsem nelenil a objednal ji v prvním (a posledním) obchodě kde ji měli. A protože jsem nechtěl doplácet za luxusní dovoz s vybalením a zapojením dalších 40 babek, zvolil jsem variantu "Spartan", ve které mi to měli složit před domem. Půjčil jsem si od kolegy speciálně za tím účelem skládací rudl (kterému se francouzsky říká diable - ďábel). Jaké bylo moje překvapení, když mi to pánové hodili až do bytu a nechali mě to vybalit a zkontrolovat. Dilema, kam s ní, se vyřešilo tím, že pod dřez by se sice vešla, ale nešel by otevřít šuplík z vedlejší kolmo postavené skříňky, takže nakonec skončila tam, kam jsem ji chtěl umístit na začátku - na skříňce vedle dveří do kuchyně (obýváku).

A jako vždy, pokud na internetu píšou, že lednička je tichá, tak je to čistě subjektivní. Pro mne je stejně hlučná, jako ta, co mám v Praze. Když jsem ji (tu v Praze) tehdy poprvé zapojil, tak jsem myslel, že má nějakou vadu a volal opraváře. Ten přišel, vysvětlil mi, že od té doby, co se tam místo freonu dává nějaké ekologicky neškodné svinstvo, tak to dělá takový rachot, bublá to, chrčí to a je to vlastnost, ne závada. Вот техника. Nicméně, mohu si dát vychladit pivo a přechovávat jogurty, sýry a šunku bez toho, aniž bych musel plánovat jídelníček podle předpovědi počasí. Což, spolu se zmraženou pizzou (a příležitostnou lahví vína), je také asi všechno, co tam mám.

Televize

Když začalo mistrovství Evropy ve fotbale, byl jsem docela zvědavý a chtěl jsem to nějak sledovat. Zjistil jsem ovšem, že nemám jak. Ve Francii dávali přenosy střídavě na stanicích TF1 a M6 (které patří obě do stejné mediální skupiny TF1), které můj internetový poskytovatel sice poskytuje (v základní nabídce asi 180 programů), ale z nějakého důvodu je nelze sledovat na počítači (na televizi to funguje). Něco ohledně autorských práv a digitálního šíření. Paradoxně, oba kanály jsou volně k příjmu přes digitální pozemní vysílání. Navíc, TF1 je něco jako naše ČT1 - hlavní národní stanice, na kterou má každý Francouz právo, zakotvené snad už v ústavě ;-).

Prvních pár dní jsem tedy sledoval nějaké pirátské multicasty z Ruska. Zajímavé na tom bylo, že jely v kvalitě, kterou jsem na televizi nikdy předtím neviděl (a asi ani neuvidím, ani v HD vysílání) - 50 FPS neprokládaně, H.264/AVC codec, full HD, 6Mbps, akorát byly rusky. Pak jim na to přišli a začali je blokovat a tím to šlo do kytek. Různé pofidérní flashové přehrávače v prohlížeči tomu nemohly konkurovat. A když jsem zkusil nějaké cizí televize, které měly online vysílání (v Česku, Německu, Polsku), byly blokované podle IP adresy pouze pro danou zemi. Nezbylo tedy, než prozkoumat tu zásuvku ve zdi důkladněji, sehnat redukci a připojit svůj digitální tuner v počítači. A zjistil jsem, že fotbal v HD má něco do sebe. Akorát asi už nevysvětlím berňáku, že jsem televizi nepoužíval a čekám, že mi napaří 120 babek jako příspěvek na rozvoj a provoz veřejného vysílání.

Daně

Čímž se dostávám k daním. Daňové přiznání se podává do konce května pokud to podáváte klasicky, nebo konce června pokud to děláte na internetu (což je nejlepší způsob jak motivovat frantíky, aby to dělali na internetu). Pokud to děláte poprvé, musíte to udělat klasicky. Překvapivě na to stačí formulář který má asi 4 stránky A4 (ale kde je asi 250 okýnek) a kde pro obyčejného zaměstnance, bez závazků a výhod stačí vyplnit jenom jedno okýnko. Což by problém nebyl, kdybych věděl s jistotou, které a kdybych ten formulář dostal v předstihu. Bohužel na oficiálním webu francouzského berňáku dlouho nebyl a když jsem to už nevydržel a emailem se zeptal, jestli to tam fakt není (nebo jenom špatně hledám) a kdy to bude, tak mi napsali, že to "už brzo" zveřejní. Francouzský daňový úřad nakonec vydal formulář asi v půlce května, 14 dní před termínem zaplacení. Nutno ovšem podotknout, že běžný Francouz si toho nevšimne, protože papírový formulář používají jenom imigranti a studenti.

Součástí daňového přiznání je i nenápadná otázka, jestli máte televizi (nebo něco jiného, na co se dá dívat) a když se přiznáte, tak vám berňák přirazí těch 120 babek. Tady totiž zjistili, že výpočet je tak složitý, že by to průměrný občan nezvládl a tudíž výpočet dělá úřad a pak jen dotyčnému pošle vyúčtování, které dotyčný zaplatí. Může si to sice spočítat sám také (manuál má asi 32 stránek), ale v přiznání na to není kolonka. Což asi může mít svoje výhody. Nepočítám, že bych za své dva měsíce (kde fakticky jenom jeden spadl do fiskálního roku 2011) něco platil, navíc jsem je poctivě dodanil v Česku, ale i tak mě překvapilo, když mi z berňáku došel dotazník, že jsem vykázal malý příjem a že bych mohl být teoreticky kandidát na státní podporu pro ty, co vydělávají málo. Tak jsem tam pro jistotu zašel, abychom si vyjasnili, že skutečně cílová skupina nejsem (a taky jsem netušil jak správně vyplnit ten formulář).

Carte Vitale

A když jsem už šel na ten berňák, stavil jsem se i na sociálce, která je po cestě, abych zjistil, jak se hýbe moje žádost, kterou jsem před 5 měsíci podal. K mému překvapení mi řekli, že mám už od dubna přidělené provizorní číslo sécurité sociale a hned mi vytiskli potvrzení. Euforie mě však přešla poté, co jsem si všiml, že na potvrzení mám špatné datum narození - prohozený měsíc a den. Hned jsem tam tedy zavolal a vysvětlil jim svůj problém, který jsem mimochodem způsobil sám, protože jsem to takto špatně vyplnil na původní žádosti - ne že bych nerozuměl jour a mois, ale protože Francouzi používají často zápis DD/MM/RRRR, nebo DD/MM/RR a já mám asi nějak zažitý americký MM/DD/RR, tak jsem to tam instinktivně plácnul špatně.

Paní na lince mi řekla, že je dobré, že to hned reklamuji, protože v definitivním čísle bude zakódované i moje datum narození a že někomu řekne, aby to opravili. A prý jestli jsem se žádostí dával svůj rodný list, protože ho tam nikde nevidí. Ujistil jsem ji, že jsem se žádostí předal kompletní dossier, s rodným listem, originálem i překladem, občankou, výplatnicemi, potvrzením o bydlení, atd. No, tak až to prý opraví, tak se mi ozvou a kdyby se náhodou nikdo neozval do týdne, tak mám zavolat znova.

Za týden tedy volám znova a nějaký chlapík mi říká, že mám datum opravené a že by mi mohl nechat poslat opravené potvrzení, ať to mám v pořádku i tam. S tím odjíždím na dovolenou a když se po čtrnácti dnech vracím, mám ve schránce dva dopisy ze sociálky. První se žádostí ať dodám rodný list a občanku, aby mi mohli změnit datum, bez čehož to údajně nejde a druhý s novým potvrzením s opraveným datem. Znovu tam tedy volám, že tomu nerozumím, proč to po mně chtějí, když jsem to už všechno předal hned na začátku a proč to chtějí, když mi to stejně změnili - no, mám to tam prostě poslat. Tak jsem zvědav...

Dovolená

Začátkem července jsem vyrazil na tradiční týdenní pobyt, který trávím se svými přáteli každý rok na venkovské usedlosti jednoho z nich už mnoho let. Protože jsem si chtěl vzít i kolo (které jsem měl v Praze) rozhodl jsem se pro cestu autem. Poučen z dřívějška vyrážel jsem z Paříže o půl šesté ráno a když mi teploměr ukazoval venkovních 13 stupňů, trochu jsem pochyboval, jestli ty sandále a šortky nebyly přece jen příliš "lehké". Po překročení hranic do Německa (a také tím, že bylo už kolem poledne) se teplota ustálila kolem třiceti a šortky a sandály byly k nezaplacení.

Do Prahy jsem dorazil kolem půl čtvrté - skoro ideálním tempem - naložil kolo a vyrazil směr Vysočina. Což byl můj rekord odřízený během jednoho dne, asi 1280 km. Jediná krize mě přepadla kolem deváté ráno, na francouzské dálnici, ale přežil jsem to krátkou zastávkou a jabkem. O dovolené se rozepisovat nebudu, jen podotknu, že mě překvapila vedra. Kolegové kvůli tomu jezdí na jih nebo do Španělska a já si to užíval na Vysočině v Česku.

Zpáteční cestu jsem bral přes Mnichov, kde jsem se měl 3 dny zdržet, už pracovně, ale nakonec z toho byly dny jenom dva, díky krátké zdravotní indispozici. V Mnichově, kromě pracovních povinností, jsem se utvrdil, že Schweineshaxe je opravdu spíš porce pro dva, málem se vetřel na diskotéku Süddeutsche Zeitung, kterou pořádali ve své mnichovské centrále, když jsem se kolem vracel do hotelu z večeře a jeden z číšníků mě požádal, abych mu otevřel a podržel dveře do vstupní haly. Jet z Mnichova do Paříže autem je fakt opruz. Většina dálnice na německé straně je rozkopaná, s omezením na stodvacet a když se člověk konečně dostane do Francie, může zapnout autopilota a 4 hodiny si číst, protože všichni jedou přesně 130 (jak je limit) a pokud někdo předjíždí, tak jen díky tomu, že má o něco rychleji nastavený tempomat. A trvá to 500 kilometrů!

Dobytí Bastily

14. července, už několik století, dobývají Francouzi Bastilu. Je to asi nejdůležitější státní svátek ve Francii, datuje se k tomu vznik republiky, moderní společnosti a všeho možného dalšího, co zní dobře. Překvapivě, málokdo z Francouzů to zná pod tímto názvem (den dobytí Bastily), pro ně to je prostě fête nationale du 14 juillet - státní svátek 14. července - nebo zkráceně, prostě 14. červenec (le 14 Juillet). Ráno je vojenská přehlídka na Champs-Élysées, kterou sleduje osobně prezident a večer je ohňostroj za Eiffelovkou. Přehlídku jsem sledoval chvíli v televizi (když teď mám TF1) a dozvěděl se při tom překvapivě zajímavé věci. Například, že ostřelovači na střechách jsou nejlepší z nejlepších, schopní trefit cíl na 400 m. Že nad přehlídkou ve výšce 5 km krouží letadlo, které snímá a v reálném čase vyhodnocuje záběry ze země a je schopno automaticky zjistit potenciálního útočníka s Kalašnikovem a další, se státním svátkem nesouvisející věci.

Večer jsem se pak vypravil na Champ-de-Mars což je park před Eiffelovkou, odkud údajně měl jít ohňostroj sledovat. Začít to mělo před jedenáctou a trvat skoro půl hodiny(!) v duchu motta letošních oslav, které bylo - diskotéková 70. a 80. léta - fakt, nekecám. Aby usnadnili lidem přístup, zavřeli pro jistotu už v osm večer dvě hlavní a nejbližší přístupové stanice RER C (které jsem chtěl použít), takže se lidé trousili ze vzdálenějších stanic metra, které bylo nepřekvapivě přeplněné. Přístupové cesty byly navíc zabarikádované zázemím policie a záchranné služby, prostě tradiční francouzská organizace. A jako vrchol, park byl oplocen, a kdo chtěl projít dovnitř, musel se nechat prošacovat, což ale fungovalo jen do té doby, než se přivalil hlavní nápor těsně před začátkem (který byl o dvacet minut opožděn), kdy pak lidé už normálně šli přes zábrany, protože jich přicházelo asi 20 krát víc, než policisté stíhali kontrolovat.

Původně jsem nechápal lidi, kteří se utábořili před vojenskou akademií, která je na "dolním" konci parku (takže viděli na Eiffelovku přes akademii), což mi přišlo nešikovné. Když jsem ale viděl ten nával a zmatek na místě, už jsem se jim nedivil. Podařilo se mi najít dobré místo mezi stromy, kde nebyl takový nával, protože tam nebylo moc dobře vidět, nicméně i tohle místo se během představení zaplnilo.

Největší dojem na mne asi udělalo to, když celá Eiffelovka, která je normálně krásně nasvícená, zhasla, a za její siluetou začal ohňostroj, odpalovaný z parku Trocadéro, na druhé straně řeky. A druhý dojem, když se Eiffelovka během představení rozblikala jako prskavka. Za úspěch pak považuji, že se mi podařilo dostat, s ohledem na improvizovanou dopravu a odlehlou noční dobu, v poměrně rozumném čase domů.

Galeries Lafayette

No a včera jsem se vypravil do města znovu, nikoliv ovšem za zábavou, ale proto, že se mi povážlivě začala tenčit zásoba košil (mé oblíbené košile se rozpadají, nebo se už rozpadly, a ty neoblíbené vypadají čím dál hůř). Vzpomněl jsem si na to, že mi jeden kolega doporučil zajít do nějakého obchodu blízko Opery, kde mají údajně velký výběr košil. Navíc údajně v červenci jsou velké slevy (až 50%), takže by se dalo možná i něco koupit "výhodně".
Maje tohle na paměti, začal jsem pročesávat okolí téhle zastávky metra a hledal nějaký obchod s oblečením. Což nebylo těžké, protože to byl skoro každý, na který jsem narazil. Nebyly to ovšem ty, které jsem si představoval, ale protože jsem viděl hodně lidí chodit s taškami Galeries Lafayette, nedal jsem se odradit, až jsem narazil na Printemps.

V Paříži je několik "galerií", velkých nákupních domů - Galeries Lafayette, Printemps a La Samaritaine jsou nejznámější. V podstatě jsou to obdoby nákupních center jako např. v Praze Paladium nebo Anděl, nebo v Brně Špalíček či Vaňkovka, atd. Jen s tím rozdílem, že ty pařížské existují už od 19. století a vypadají například takto.

Takže, narazil jsem na Printemps, a zrovna hned na oddělení pro muže. To spočívalo v tom, že obchod, velikosti zhruba pražské Bílé Labutě, byl věnovaný oblečení pro muže. A zrovna v přízemí měli košile a dokonce i slevy. Bohužel, značky mi nic neříkaly, znám jednu (Jac Tissot), která asi už neexistuje, a jinak jsem si kupoval košile Janek :). Tak jsem tam bloumal a zároveň zjišťoval, zda jsem vůbec na slevy připraven. Třeba zrovna Kenzo mělo pár zajímavých kousků, ale i se slevou to bylo pořád 120 babek za košili :). Prošel jsem si tedy pro inspiraci celý obchod, všech 6 pater, abych zjistil, že sako od Huga Bosse, polo od Lacoste a trenky od Calvina Kleina zatím ještě odložím, a nakonec koupil dole tři košile Pierre Clarence - což zní jako Pierre Cardin, akorát to bylo levnější :). Z toho jednu zúženou (coupe ajoustée) na zkoušku, neboť prodavačka tvrdila, že na mně není tak nafouklá, jako ta normální.

Potěšen tím, že jsem nakonec něco koupil, jsem si řekl, že ze zvědavosti ještě nahlédnu do vedlejší Galeries Lafayette. Jenže, když se dívám na seznam obchodů na jednotlivých patrech, vypadá to divně. První patro - parfumerie, klenoty. Druhé patro - dámská móda, třetí patro - dámská móda spodní prádlo, čtvrté patro - dámská móda sport a slečny, páté patro - oblečení pro maminky, šesté patro svatební šaty. Hmm. Poučen z Printemps, hledám druhý obchoďák pro pány, který je skutečně hned vedle a kde se ztrácím v oddělení kašmírových svetrů velikosti menší Billy. Ovšem ve srovnání s dámskou částí vypadá tenhle třípatrový přístavek bezvýznamně. Naštěstí je těsně před zavíračkou, jinak bych se tady asi zasekl. Každopádně to při nejbližší příležitosti budu muset omrknout, možná by to nějaké kalhoty, šálu a případně i vestu chtělo.

Po cestě na metro se ještě stavím v Apple storu, abych se ujistil, že nový iPad a nový MacBook Pro, oba s retina displejem vypadají skvěle, ale také, že první opravdu docela topí a druhý je docela pomalý, a tudíž to chce ještě rok nebo dva počkat.

Když pak sedím v RER, nějaký chlapík se mne ptá, jestli to jede do Versailles. Říkám mu, že v to doufám. On na to, ale jist si nejste? Nevím co říct. Jak si mám být jist. Na ceduli na nástupišti to bylo napsané, sám tím jedu, ale jedu takto poprvé a člověk nikdy neví. Odpovím tedy nakonec, že ne, jist si nejsem a přemýšlím, kdy si tedy jist budu. Filozofování ukončí to, že se vlak rozjede.