Včera byl ve Francii státní svátek - Pentecôte. Pokud mě moje křesťanská výchova neklame, tak jsou to Letnice, tedy seslání Ducha Svatého. Nechci tady zabředat do křesťanské mytologie, takže jen podotknu, že můj Google kalendář to dává na neděli ve Francii a na pondělí v Německu. Frantíci ovšem rádi slaví, takže ten svůj nedělní svátek oslaví pondělní nepřítomností v práci. Tedy, někteří.
Třeba naše firma Letnice respektuje, ale zároveň říká - udělejme něco pro nezaměstnané, buďme solidární, oslavme Letnice prací! Ano, to není omyl. Včera byl ve Francii státní svátek, který jsme oslavili prací. Naše firma byla naštěstí velkorysá v tom, že nám dala na výběr - mohli jsme pracovat, nebo si vzít dovolenou. Některé jiné firmy, jak jsem slyšel od kolegů, tak štědré nebyly. Státní svátek jedině správně oslavíme nařízenou dovolenou. Můj učitel francouzštiny se dušoval - je státní svátek a nepracuje se - a já jsem kontroval - možná někteří nepracují, my však jsme solidární a pracujeme. S kým solidární si už nepamatuji, ale bylo to určitě v emailu, který nám došel z personálního, aby nám tuto solidární akci oznámil.
Mělo to ovšem svoje výhody. Například cesta do práce mi trvala zhruba 15 minut. Tabule u vjezdu na péripherique hlásila, že provoz je fluide. Normálně je tohle vidět v pět ráno ve všední den, nebo v sobotu dopoledne. V kanceláři skoro nikdo nebyl a byl tam klid. Jediná nevýhoda byla, že naše kantýna se rozhodla nebýt solidární a prostě nepracovat. Kolegové ovšem bez mrknutí oka navrhli, že bychom tedy mohl zajít k "japíkům", což bylo neformální označení pro japonskou restauraci nedaleko. Vzhledem k tomu, že jsem jiné lepší řešení neměl, souhlasil jsem a byl zvědav, čím Japonci překvapí. Z Prahy jsem byl zvyklý na "čínu", ale "japíky" jsme v Praze moc nedávali a navíc zrovna nemusím suši.
To ovšem nebylo třeba. Protože jsem absolutně neměl tušení, co která jídla znamenají, šel jsem do jistoty a volil to, co vypadalo, že je tepelně zpracované. Sice tím vypadla větší část jídelníčku, ale pár věcí tam pořád zůstalo. Kolega, který také nejí suši, volil sadu špízů, s různými druhy masa (většinou ovšem klasickými, kuře, prase, a tak.), a aby to kompenzoval, dal si jako předkrm pečené krevety. Kolegyně šla do suši, což vypadalo, že je její oblíbené jídlo. Já jsem se rozhodl pro "Umagi Don", což znělo lehce mysticky a hlavně v tiráži psali, že to bude pečené. Trochu nejistoty sice do rozhodnutí vneslo vysvětlení kolegů, že to, co bude pečené, bude úhoř, ale nedal jsem se zviklat. A tím si i vysloužil uznání ostatních, kteří prohlásili, že úhoře sice mají rádi, ale nejsou si jistí, jestli by tady do toho šli. Nevadí, někdo s tím začít musí, řekl jsem si, a sebevědomě objednal Umagi Don.
A nenechal se odradit ani tím, že mi k tomu pak, na požádání kolegyně, donesli příbor. Chlapská ješitnost velela, že to zvládnu hůlkami a nakonec jsem to i zvládl, aniž bych z toho měl vyloženě špatný pocit. Sice to jídlo nebylo asi tak plynulé, jako by Japonec očekával, ale vyloženě mě to nebrzdilo, a menší porce jsem si tím i víc vychutnal. Maso bylo velice jemné, jak strukturou, tak chutí, k čemuž přispívalo i to, že bylo servírováno v tenkých plátcích na misce rýže. (Rýže ovšem musí být, na rozdíl od českého zvyku, lepivá, jinak by se těžko dala nabírat hůlkami.) V půlce jídla jsem navíc objevil skvělý, patrně marinovaný, zázvor, což dodalo celému zážitku novou dimenzi a ač bych neřekl, že to bylo nějak výjimečné, určitě to bylo dobré a také zajímavé. Minimálně pro někoho, kdo předtím úhoře nikdy nejedl, nebo si toho alespoň není vědom.
Což mi nahrává k tomu, abych se zmínil, že dnes byla už kantýna otevřená a jedním z chodů byla poêle a.k.a. paella. Zdá se, že v kantýně to dělají skutečně ze všeho, protože tam jsou krevety, mušle a jako závdavek, kus kuřete. Z pohledu nezaujatého pozorovatele je to jen jedno z jídel, které v kantýně občas je, ale mne zaujalo. Už jsem je jedl několikrát a pokaždé si pochutnal. Na první pohled to sice vypadá jako (české) rizoto, ale už na druhý si člověk všimne určitých rozdílů. Třeba zrovna mušle tam jsou i se škeblí, takže si je musíte ze škeble vypárat (je ovšem pravda, že tam je i dost mušlí bez škeble, takže nevím, jestli jenom vypadly, nebo je to tak správně). Krevety je také potřeba vyloupat. Paradoxně se dá říci, že jediné, co mi do toho nepasuje, je to kuře. A je fakt, že občas to kuře úplně vynechám. Protože prostě k té rýži se zeleninou se mi více hodí mušle a krevety. Chutná to skvěle. A počítám, že to je jen slabý (kantýnovský) odvar, tohoto tradičního jídla. Prostě (české) rizoto, jak byste si ho přáli, ale báli jste se o to říci. (Záměrně píšu české, aby mě gurmáni nekamenovali, a počítám, že moji Češi mi rozumí :)).
Holt Francouz, těžký život má.
Žádné komentáře:
Okomentovat