Dlouhý víkend

S tím, jak udeřil 15. srpen, jsem si řekl, že zkusím letos něco netradičního. Napadla mne kacířská myšlenka vzít si v pátek den volna (jak říkají místní, tzv. pont) a volné čtyři dny využít k náročnější akci. Kolegové mě sice varovali, že dostat se ve čtvrtek z Paříže, a v neděli do ní, bude adrenalin, protože podobnou kacířskou myšlenku mají všichni, kdo tady bydlí a ještě neodjeli na dovolenou. Přesto však jsem o tom nepřestal uvažovat a jako první cíl, který mám tak trochu na seznamu restů, bylo Saint-Malo. Když jsem ovšem tím směrem namířil svůj oblíbený server na hledání ubytování, vypadlo mi celých nula nabídek. A nejen pro Saint-Malo, ale i pro bližší a vzdálenější okolí. Pravda, byl jsem naivní, ale že až tak, to jsem nedoufal. Saint-Malo bude tedy muset na svoji šanci ještě počkat.

Když tedy nevyšel prodloužený víkend u moře, řekl jsem si, co s načatým volnem a dovolenou v pátek zase zrušil. Přestože se totiž mělo jednat o týden, kdy ani pes, unavený sluncem, neštěkne, nakonec z toho bylo spíš něco, co připomínalo DEFCON 2, takže jsem vůbec neměl problém s tím, co si v pátek v práci počnout, spíš naopak. Nicméně 15. srpen zrušit nešel, a tak jsem se rozhodl ho využít ke zvýšení své kulturní úrovně návštěvou místního kina. Což se do té doby stávalo maximálně jednou za dobu mého pobytu. Šlo tedy v podstatě o zdvojnásobení mé kulturní zdatnosti, a abych tento kulturní šok neponechal náhodě, vše jsem pečlivě naplánoval. Vybraný film měl všechny předpoklady, aby naplnil mé nejvyšší nároky. Dvě hlavní role hráli mí dva oblíbení herci, natočil to režisér, který předtím natočil pouze jeden film, který se mi dost líbil a mělo to rozpočet jak prase.

Nevím, jestli za to mohla ta poslední vlastnost, nebo to, že si režisér psal i scénář, ale dopadlo to tak, že jsem skoro litoval svých deseti babek, které jsem za to dal - bezhotovostně samozřejmě. Proto se k filmu ani dál nebudu vyjadřovat. Naproti tomu kino si krátký komentář zaslouží. V Paříži je spousta kin. Většina z nich má více sálů, dalo by se říci, že jsou to multiplexy, nicméně rozdíl oproti mastodontům v Praze je ten, že kina jsou poměrně stará, ve starých domech a přestože jsou vybavená luxusními pohodlnými sedáky a mnohakanálovým zvukem, velikost sálů (a pláten) je pořád stejná už od konce 19. století, kdy to bratři Pathé, pan Gaumont a další rozjeli. Dnes je většina kin součástí právě těchto řetězců a není problém najít několik konkurenčních, a někdy i vlastních kin, kousek od sebe. Což se podařilo i mně na bulváru Saint-Germain, kam jsem se vypravil. Výhodu to mělo, že podle toho, jak sem chytl dopravu, tak jsem si pak mohl vybrat, do kterého kina zajdu.

Zaujalo mne i pár reklam, které byly v pásmu před filmem. Například to, že v Paříži vystoupí Большой театр, případně upozornění na aktuální vernisáže, které právě začínají. Jak jsou diváci hollywoodského letního sci-fi blockbusteru cílovou skupinou pro balet mi sice trochu uniká, ale přišlo mi to i tak jako zajímavé zpestření. Když pak došlo na upoutávky na nové filmy, tak musím přiznat, že z těch amerických si nepamatuji ani jeden, přestože ji bylo víc, ale francouzské si pamatuji oba, protože byly ze života běžných Francouzů.

Jeune & Jolie řešící morální dilema dospívající mladé dívky, která se dá na prostituci a líbí se jí to. Navíc má pěkné tělo a nebojí se to ukázat. A její matku hraje herečka, pro kterou mám také slabost. Naproti tomu Grand Central je milostné drama z prostředí jaderné elektrárny, kde vášně a radiace si denně vybírají krutou daň. (Tady je potřeba zmínit, že jde o slovní hříčku, protože centrale - ovšem s e na konci - znamená francouzsky elektrárna. Lokalizace názvu pro americký trh ovšem bude trochu oříšek.) A když o tom teď přemýšlím, tak mě napadá, že tam vlastně ani nikdo nechroupal popcorn. Až na ten film, v podstatě optimální podmínky.

Po úspěšně zabitých dvou hodinách, jsa kousek od Saint-Michel, jsem si řekl, že bych mohl splnit další svůj rest a vylézt do věže katedrály Notre Dame. Tahle možnost mi až do nedávna byla skryta, ale teď, když už o tom vím, přišlo mi, že by bylo škoda, optimální světelné a tepelné podmínky, nevyužít. Bohužel tam ovšem bylo zavřeno. Prošel jsem se tedy trochu kolem Seiny, po latinské čtvrti, pokochal se výprodeji v (již) zavřených obchodech a vrátil se zpět na základnu.

V pátek jsem pak v rámci propagace českého stylu života ve Francii svému bývalému učiteli francouzštiny věnoval mlýnek na mák, který jsem po dlouhé úvaze vybral jako věc typicky českou (ve Francii se mlýnek na mák neprodává a nikoho by ani nenapadlo jíst mák jinak, než nasypaný na bagetě) a také užitečnou. Jednou se mi totiž svěřil, že jeho žena experimentuje s českou kuchyní, podle kuchařky, kterou si přivezli z dovolené v jižních Čechách a donesl mi na ochutnávku makovník. Samozřejmě z nepomletého máku. Teď vypadal, že ho mlýnek zaujal, tak jsem zvědav, jestli to bude mít i nějaký praktický dopad.

V sobotu jsem dohrál poslední díl Halo, kvůli kterému jsem si vlastně koupil Xbox, což byl další rest a poté, co jsem zamáčkl slzu dojetí z romantického závěru celé série a nemaje nic lepšího na práci, vyrazil jsem na kole na delší výlet, v optimálním případě až do Versailles. Chtěl jsem to vzít přes Parc de Saint-Cloud, který ale bohužel dole zavřeli, protože se tam chystá nějaká mohutná rocková akce (všiml jsem si toho už minulý víkend, kde jsem tam pro změnu přijel z druhé strany), nicméně po krátkém zaváhání na mé oblíbené křižovatce, která není úplně přátelská cyklistům, se mi i tak podařilo se do parku dostat.

Tentokrát jsem volil cestu po severní straně parku, která jím prochází od východu na západ po celé jeho délce, a byl jsem překvapený, jaké, téměř ideální, podmínky na kolo představuje. A i když nakonec z parku vyjde, vyústí do malebné vesničky a dál pokračuje lesy v podstatě až do Versailles (zde ovšem mám na mysli městečko Versailles, nikoliv populární zámek a park, který je jeho součástí).

Po průjezdu severní částí Versailles jsem se po bulváru de la Reine dostal až k parku a to k jeho severnímu vchodu, který vede do veřejné části, tedy do části, kam se neplatí a kam si může každý zajít dělat, co uzná za vhodné, jako v každém jiném parku. Piknikovat, běhat, projet se na kole, atd. Se vstupem do parku jsem současně získal i iluzi určité nadřazenosti, vida houfy japonských turistů, kteří letěli přes půl zeměkoule, aby se sem mohli podívat. A já to mám, k branám versailleského parku, zhruba šestnáct kilometrů, necelou hodinku na kole. Což je docela dobrá volba pro delší vyjížďky.

Odtud jsem pokračoval ke Grand Canal, což je vodní nádrž zhruba uprostřed, ve tvaru květu lilie, který začíná u zámeckých zahrad. Zde může neznalý návštěvník zůstat trochu zaražen, když zjistí, že se kolem jezírka nedá projít na jižní stranu parku, protože toto jezírko, zde malou, zato však suchou nohou nepřekonatelnou částí, patří do zámeckých zahrad, kam z parku není přístup. (Tedy, možná tam přístup někdy je, ale tentokrát byl zavřený.) Po krátké diskusi se zřízencem se však ukázalo, že je možné celý Grand Canal obejít, případně objet. Když vás tohle potká, je asi lepší tam být na kole, protože délka cesty podél vody je necelých šest kilometrů. Prostě, ten park je fakt velký.

Výjezdem na jižní straně jsem se dostal už na poměrně frekventovanou silnici, po které bych se teoreticky mohl vrátit, ale to jsem nechtěl. Chtěl jsem jet zpět zase přes lesy, a navíc se stavit ještě na jednom místě, které bylo na seznamu tajných cílů. Ve Versailles sídlí totiž francouzská pobočka (a vlastně i evropská) Blizzardu (modří už vědí), kde mají (mimo jiné) sochu Kerrigan v nadživotní velikosti. Bohužel, socha je v atriu a není zvenku v podstatě vidět a do areálu jsem vstupovat nechtěl, takže jsem zahlédl jen kousek pařátů nad hlavou, z takové malé uličky na boku, pod dohledem bezpečnostní kamery přímo nade mnou. Další cestu se mi pak podařilo naplánovat kolem vysílače, což byl patrně nejvyšší bod v okolí. Přitom jsem zjistil, že jet podle navigace na mobilu by bylo lepší, kdyby ho člověk nemusel na každé křižovatce vytahovat z kapsy. Tuhle technickou stránku budu muset ještě dořešit. Nakonec to dalo pěkných čtyřicet kiláků a pocit dobře vykonané práce.

Abych trochu uvolnil ztuhlé svaly ze včerejšího výletu, vyrazil jsem dnes opět na věže Notre Dame. Bohužel došlo ale k tomu, čeho jsem se trochu bál. Kolem katedrály se vinula stometrová fronta a vypadalo to, že minimálně hodinu by mi zabralo čekání. A protože jsem měl rozjímavou náladu, místo tvrdnutí ve frontě jsem se vypravil podél řeky, od katedrály k Musée d'Orsay. V centru se totiž kolem Seiny dá procházet po sníženém nábřeží. Má to tu výhodu, že tam není ten (jinak dost intenzivní) hluk z okolních ulic. Bohužel to také ale slouží, zdá se, jako veřejné záchodky a pach moči, zvláště v průchodech, snad díky teplu a dusnu, byl tak intenzivní, že jsem občas měl pocit, že se jí musím brodit. Na řece byl živý provoz, a protože jsem byl na nábřeží relativně osamocen (čemuž jsem se po chvíli ani nedivil), byl jsem často centrem pozornosti dětí, které na mě z okolo projíždějících lodí mávaly. Mával jsem jim taky a záviděl jejich bezprostřednost. Když pak nábřeží skončilo, vzal jsem to na metro a poměrně přímočaře domů, abych ještě stihl zablogovat a konečně zase jednou měl něco k tématu.