Barcelona

Přestože je oficiálně doba dovolených a nikdo od nikoho neočekává nějakou přehnanou aktivitu, stalo se, že jsem byl přesto nucen na skok se zastavit v Barceloně. Zákazník musel dokončit práci nejpozději v pátek ráno, aby to v pátek odpoledne byli kolegové z firmy ještě schopní zpracovat, předtím, než pak všichni hromadně odjedou na dovolenou (příští týden je týden 15. srpna). A protože to u zákazníka pořád trochu drhlo a výsledek byl nejistý, byl jsem požádám, abych se tam vypravil a celou situaci zachránil. Trochu mi s tím kolidovalo to, že jsem současně zaskakoval za všechny svoje kolegy, kteří si shodou okolností vybrali dovolenou právě minulý týden (a další týdny předtím, nebo potom), nicméně - náš zákazník, náš pán - a tak jsem vyrazil.

Sehnat letenku večer před odletem bylo poměrně snadné, jen mě lowcost Vueling skasíroval o fullcost cenu - 350 babek za zpáteční letenku ze čtvrtka na pátek z Orly do Barcelony. To jsem ovšem neřešil, ať si to řeší jiní. Stejně jako hotel. Minule, když jsem byl v Barceloně, tak bylo buď hnusně, nebo jsem byl tak unavený, že jsem se v podstatě nikam nepodíval. Řekl jsem si tedy, že tentokrát se určitě někam podívám, přestože podle předpovědi měl večer ze čtvrtka na pátek být děštivý a neomylně na booking.com zamířil na centrum. Poté, co jsem vyloučil hotely s bazénem, neboť ve většině případů to spíš vypadalo jako pokus o bazén, a navíc bych stejně asi neměl čas se tam koupat, jsem skončil u hotelu NH Barcelona Centro, který, jak je z názvu patrné, snad už víc ve středu být nemohl.

Byl dokonce tak moc v centru, že taxikář, který mne tam vezl, prohlásil, že se tam autem nedá dojet a tudíž mě vysadí na nejbližší možné zastávce. Nejbližší možná zastávka byla na La Rambla, kam jsme se i tak plížili rychlostí skupiny německých důchodců. Když jsem se pak proplétal s kufrem davy turistů v malých uličkách, pochopil jsem, proč tam nechtěl jet. Jaké však bylo moje překvapení, když druhý den ráno mi z hotelu zavolali taxíka a ten dorazil přímo před hotel.

Taxíky v Barceloně jsou kapitola sama pro sebe. Můj zákazník je v industriální zóně, která je sice kousek od letiště, ale nějak se tam rovně nedá dojet, takže tam ten taxík stejně spíš dokrouží a tak 15 až 25 minut si vezme. Taxíky obecně neberou platební karty. Taxikáři nemluví anglicky. Měl jsem chuť se zeptat, jestli mluví nějakou jinou řečí, ale nakonec jsem si řekl, že je to jedno. Třeba taxikář, který mne vezl poslední den na letiště, se mnou občas po cestě prohodil pár slov. Ani jsem se neodvážil použít naučenou frázi „nemluvím španělsky“, kdyby náhodou nemluvil španělsky, ale třeba katalánsky. Místo toho jsem občas řekl oukej nebo Vueling, podle toho, o čem se mi zdálo, že zrovna mluví, nebo na co se mne ptá.

Jinak jsem měl na papíru vždy vytištěnou adresu kam jedu, k zákazníkovi i do hotelu. K zákazníkovi dokonce i s mapkou, kterou mi dali přímo oni, protože už mají zkušenosti s tím, že to taxikáři nenajdou. Někoho totiž napadlo, pojmenovat ulice v industriální zóně všechny stejně a to Carrer (což znamená něco jako silnice, nebo ulice) a rozlišují se jen číslem. Navíc to carrer je asi katalánsky, takže, i když by si to člověk chtěl najít v navigaci na Google, musí si to napřed přeložit do španělštiny (kde to je carretera). Když se ulice jmenuje například Carrer del Número 112, tak je docela šance, že vedle ní by mohla být Carrer del Número 111 a Carrer del Número 113. Protože ale není žádné rozlišení mezi těmi, co vedou ze severu na jih a z východu na západ, nějak jednoduše si ulice zapamatovat nejde. Výsledná adresa pak vypadá tedy např. Carrer del Número 107, no. 35. No vyznejte se v tom, když to navíc Google nenajde, protože neumí katalánsky.

Další zvláštnost u taxíků, která mne zaujala, bylo to, že taxík jedoucí z letiště má příplatek asi čtyři a půl babky za to, že jede z letiště a navíc, minimální cena, kterou pasažér může zaplatit je dvacet babek. I když tedy například z letiště do industriální zóny (i s blouděním) by to stálo patnáct babek, taxikář si řekne o dvacet, a protože neumí anglicky, ukáže vám na okně vylepený tarif, kde je to napsáno. Ten, kdo si stěžuje na taxíky v Praze by si to měl někdy zkusit v Paříži, nebo Barceloně.

Abych se ale vrátil zpět do hotelu. Dostal jsem lukrativní pokoj v pátém patře, kde jsem z okna skoro viděl přes okolní střechy, orientovaný navíc do velmi tiché ulice, což je v Barceloně skutečně vzácné, protože i malé uličky jsou většinou hlučné. Pokoj byl navíc dvakrát větší, než jsem normálně v dané cenové kategorii zvyklý, takže poměrně dobře naladěn jsem si řekl, co s načatým večerem a vyrazil na La Rambla. Pochopil jsem, že La Rambla je „ta ulice“. Pokud by člověk měl projít jednu z celého města, tak je to právě tato. A když už jsem ji měl hned za rohem, vyrazil jsem tam.

Hned, jak jsem vplul do davu, jsem si uvědomil výjimečnost svého oblečení. Moje pracovní polobotky, dlouhé světlé bavlněné kalhoty a károvaná košile s krátkým rukávem, jakkoli jsem je považoval za styl pro volný čas, vhodný na večerní procházku, zcela vyčnívaly z davu. Dav byl oblečen téměř bezvýhradně do sandálů, šortek a potištěných triček. Tedy přesněji řečeno pánové. U dam a dívek jsem si všiml zajímavého oblečení, které bohužel (nebo naštěstí) do Paříže ještě nedorazilo. Něco jako noční košile, ale asi z hedvábí, spíš kratší, než delší, na stranách navíc vysoko vystřižená až na boky a v podstatě poloprůhledná. Pro starého mládence, žijícího v celibátu, to byla tvrdá zkouška. Ale zvládl jsem to.

Kochaje se pamětihodnostmi jsem se pomalu dostal až do přístavu a dál pokračoval směrem k velké budově postavené uprostřed a v podstatě obklopené ze všech stran vodou. Šli tím směrem davy lidí, a tak jsem byl zvědavý, co to je. Trochu mne zklamalo, když jsem zjistil, že to je jen další varianta na obchodně-zábavně-restaurační centrum, ale protože procházka kolem moře, nebo přístavu, mne v zásadě nikdy nemůže zklamat, nakonec jsem toho i tak nelitoval. Obešel jsem celý moloch a přitom se nechal okouzlit výhledem na nábřeží noční Barcelony, moře, kotvící lodě a vstřícností večera. Zdáli od nábřeží zněly latinské rytmy, na druhé straně přístavu se vyjímal hotel W, který dominuje vybíhajícímu cípu, který uzavírá přístav. Slunce pomalu zašlo a restaurace se začaly plnit.

Přitahován hudbou, došel jsem až ke skupince hudebníků, kteří improvizovali před náhodným publikem. Temperamentní Španělky (nebo Katalánky, nebo turistky) k tomu tančily k všeobecnému pobavení a uznání okolostojících. Nemít druhý den před sebou ultimátní úkol, nejspíš bych se nechal zlákat atmosférou a vydal se za dalšími poznáními, takto mi nezbylo, než se otočit zpátky k hotelu a po cestě zkusit ulovit něco k snědku. Přestože všude bylo plno lákavých nabídek na tapas nebo paellu, nakonec jsem skončil v Burger Kingu. Vím, že je to ostuda a stydím se za to, ale bohužel mám určité zábrany chodit sám do restaurace, zvlášť v případě, kdy vlastní jídlo přímo vybízí k tomu, aby ho člověk s někým sdílel - jako například tapas. Druhá věc, která je mi omluvou, bylo už deset hodin a nemohl jsem strávit další dvě hodiny v restauraci, což by si nějaký dobrý chod s dobrým vínem zasloužil.

Burger King na nábřeží ovšem byl takový fast food po španělsku. Chvíli mi trvalo, než jsem si překvapeně uvědomil, že chlapíkovi za pultem trvá asi 10 minut obsloužení jednoho zákazníka. A i když byly otevřené všechny kasy, jinde to nebylo lepší. A dokonce ani nevypadal, že by nějak zmatkoval, nebo nevěděl, co dělat. Prostě byl akorát p-o-m-a-l-ý.

Protože jsem se vracel do hotelu z druhé strany, rozhodl jsem se místo širokého bulváru projít starobylými uličkami a přitom mi došlo, že jsou mi vlastně velice blízké. Různě se klikatící, stoupající, spojené schody, sem tam přerušené malým náměstím. Nevím, jestli to byla podobnost s Prahou, nebo jen dojem z místa, ale měl jsem intenzívní chuť se tam procházet a kochat bez cíle mnohem déle, než mi můj časový plán dovoloval. Malebná zákoutí, kamenné stavby, kostely a katedrály, zahrádky, spolu s vlahou nocí, měly svoje kouzlo, které na mne silně působilo, nehledě na už zmiňované jiné vnady.

Bez práce ovšem nejsou koláče, takže kolem půlnoci jsem dorazil na hotel. Měl jsem poslat pár emailů, a v podstatě bych je i rychle poslal, nebýt zcela zoufalého internetového připojení v hotelu přes wifi. Po deseti minutách neúspěšné snahy připojit se na autentizační server swisscomu jsem to vzdal. Nemít svůj soukromý datový roaming, asi bych se nepřipojil. Tolik tedy ke „skvělému a rychlému připojení od swiscomu“ - rozhodně nebrat.

Ráno přišlo vystřízlivění. Temperamentní Katalánky se někam vytratily, bílá barva místo jogurtu tomu také nepřidala. Škoda, že jsem to nevěděl předtím, než jsem si tím zalil svoje kiwi. Kolegové od zákazníka mi říkali, že snídaně jsou pro ně v podstatě velice malé, nedůležité jídlo. Někdo snídá jen kávu, někdo nesnídá vůbec. Možná proto na to v hotelu taky kašlou. O to víc se pak nají na oběd. Typické dva chody v kantýně tomu dávaly za pravdu. A večeře je pak opět střídmější.

Nakonec ale vše dobře dopadlo, práci se podařilo dokončit a předat a tak jsem mohl odletět s pocitem, že má cesta nebyla nadarmo a zároveň si nechat inspiraci pro případnou cestu příští. ¡Hasta mañana!