Voulez-vous cocher avec moi?

Aby člověk mohl žít ve Francii stejně bezstarostně, jako doma, potřebuje sociální a zdravotní pojištění (sécurité sociale). A aby měl pocit, že ta bezstarostnost není zadarmo, má na něj systém nachystaných pár špeků. (Abych se přiznal, jak to chodí v Česku, nevím, počítám, že možná těch "pár špeků" máme také.) A přestože bych řekl, že Francouzi dokáží být velice flexibilní, jakmile se jedná o otázky státní správy, jakákoliv volnost jde stranou.

I já jsem se tedy do tenat byrokratického aparátu musel vydat. Na začátku to vypadalo docela jednoduše. Přijedu, dám žádost o le numero a postupem času se k němu dopracuji. Když jsem se před odjezdem ptal na své zdravotní pojišťovně, v jakém režimu budu po ukončení pracovního poměru v Praze a přestěhování se do ciziny, řekli mi, že v žádném. Moje pojištění ukončí ke dni, kdy nastoupím do práce v cizině a od té chvíle budu pod ochranou sociálního systému dotyčné země, podle nějaké směrnice Evropské unie. Dokonce i kdybych chtěl v pojištění pokračovat svépomocí, tak to nejde. Což mě v podstatě přesvědčilo o tom, že díky nějakému magickému automatismu EU by měl být přechod mezi systémy bezbolestný.

Iluze se začala povážlivě trhat hned první den, kdy jsem na osobním dostal tlustou slohu plnou formulářů, které jsem měl vyplnit, potvrzení, které jsem měl podepsat a brožurek, které jsem měl nastudovat a první list hned nahoře bylo potvrzení o tom, že jsem všechny ty formuláře, potvrzení a brožurky dostal. Na začátku to ještě šlo, např. příručka interních směrnic asi není nic neočekávaného, byť pokud si dobře pamatuji, v pražské pobočce nám na to stačila možná jedna nebo dvě stránky, oproti hustě popsaným osmi tady. Když jsem se, ale, dostal k formulářům, znejistěl jsem víc. První tři dotazníky se týkaly toho, co se bude dít když zemřu. Z jejich vyplňování jsem pochopil, že otázka smrti má tady v pracovním poměru daleko větší vliv než u nás. V Česku mrtví zaměstnanci nikoho nezajímají, tady může člověka hřát vědomí (pokud mu to těsně před smrtí dojde), že se o něj firma postará i potom.

Postupně jsem tedy stanovil dědice, způsob příspěvků a osoby pro nejvyšší nouzi. Vzhledem k tomu, že nikdo v příbuzenstvu nemluví francouzsky, moc jsem se s tím nezalamoval. Pak jsem přečetl polovinu směrnic a došla mi inspirace. Tři příručky s několika dalšími "doplňkovými informacemi" jsem si nechal na víkend, až budu mít více času. O víkendu jsem ovšem cítil takovou neurčitou averzi k tomu, se do toho pustit, takže to příručky v pohodě přežili bez ztráty kytičky. Možná tak víkend další.

O tom, jak funguje francouzský systém zdravotního pojištění, mám tedy zatím jen mlhavou představu. Něco kryje státní systém (to je právě ta sécurité sociale), a to co nekryje, se dorovnává smluvním pojištěním, kterému říkají mutuelle. Je to tedy trochu jiný systém než v Česku, kde si navzájem "konkurují" zdravotní pojišťovny a co je nad to, je už spíš kapitalismus volné soutěže. Tady si místo toho konkurují právě ty pojišťovny pro mutuelle. Když jsem podepisoval pracovní smlouvu, bylo mi řečeno, že to budu mít nevolitelně také a to u společnosti, která má smlouvu s mojí firmou. Takže zatímco u nás si člověk vybírá zdravotní pojišťovnu podle toho, který strejda, kde má známého, nebo z toho má provizi, tady si člověk základní péči nevybírá vůbec a tu doplňkovou mu navrhne zaměstnavatel tak, že to nelze odmítnout. V důsledku to vede k tomu, že nakonec (jestli jsem to ovšem správně pochopil) chudák marod dostane proplaceno v podstatě všechno, jen se liší kdy, od koho a v jakém poměru. Chápu, že se Francouzům tento systém líbí. Nicméně, aby se člověk tohoto systému mohl zúčastnit, musí nejdřív získat registraci pro sécurité sociale. A to není zadarmo.

První podmínkou je bankovní účet, druhou je poslední výplatnice. Už z těchto dvou podmínek plyne, že to nelze získat hned. Ovšem, pak existují ještě další omezení. Např. že člověk musí odpracovat 60 hodin, aby měl nárok na návštěvu praktického lékaře a léky. Další tři měsíce pak musí údajně čekat, aby mohl regulérně zalehnout s rýmičkou a dostal za to kompenzaci. Tyto poslední dvě věci se ukázaly býti lehce v rozporu s tím, co mi řekli ve zdravotní pojišťovně v Česku. Vypadá to, že momentálně jsem, díky kolizi pravidel EU (nebo jejich české interpretace) a pravidel místních, bez pojištění, a to zcela, a i kdybych chtěl tak ho nedostanu - tam ani tady. A do tří měsíců mohu sice stonat, ale výhradně za svoje.

A to nezmiňuji první výplatnici (která přijde nejdřív za měsíc a půl) a bankovní účet, který musím do týdne založit a dodat do firmy, aby mi nejdříve za měsíc a půl ta první výplatnice přišla. Přesněji řečeno, to, co musím dodat (a to co, většinou je vyžadováno v souvislosti s bankovním účtem) není jeho číslo (jak by se mohlo nepoučenému čtenáři zdát), ale tzv. RIB (rélévé d'identité bancaire). Což je oficiální potvrzení, vystavené bankou, že dotyčný Monsier má v dotyčné bance skutečně účet s dotyčným číslem. Jak snadné. Proto je občas vidět RIB jako položka v bankovním ceníku. A protože to vypadá, že tohle potvrzení je potřeba na kde co, je dobré si vybrat banku, která to dělá levně :).

Ovšem ani založení bankovního účtu, jakési sociální protoplazmy, není jen tak. Je totiž potřeba, kromě běžně požadované identity, také doložit trvalé příjmy (nejlépe poslední výplatnicí - le bulletin de paie) a potvrzení o domácí adrese (le justificatif de domicile). Oříškem může být potvrzení o domácí adrese, která vyžaduje fakturu za elektřinu, telefon, nebo něco podobného na jméno dotyčného a adresu jeho deklarovaného bydliště. Zvlášť, pokud dotyčný nedávno dorazil a bydlí přechodně v hotelu, než si to "domácí" bydlení najde. Není třeba ani zvlášť připomínat, že aby si nějaké bydlení našel, bude potřebovat RIB.

Filozoficky orientovaný čtenář už možná tuší, že něco není v pořádku. Nefilozoficky orientovaný čtenář možná už rezignoval a pokračuje jen ze zvědavosti, jaká bude pointa. Autor k tomu dodá, že doufá, že to v nejbližších dnes zjistí také.