... a zase zpátky

Pro náhodného čtenáře doporučuji začít zde.

Sám sobě není nikdo prorokem a to se potvrdilo i druhý den, kdy Darling Harbour zůstal nedosažen. Vyrazil jsem sice pln elánu (a poměrně ve formě, vzhledem k tomu, že můj spánkový rytmus se zdálo se už konečně stabilizoval) vlakem do centra, ale když jsem pak vystoupil na své oblíbené stanici Wynyard, bylo jasné, že ne vše je úplně tak jak jsem čekal. Při příchodu na Circular Quai se to pak potvrdilo. Tu sobotu totiž bylo 26. ledna a to znamená Australia Day, což je něco jako výročí objevení (osídlení) prvními britskými kolonisty v roce 1787. Původně se to týkalo jen východního pobřeží (konkrétně Sydney), ale časem se z toho stal celokontinentální svátek. Pro původní domorodce to ovšem zůstává známo jako Den invaze (Invasion Day) a spíš než důvod k oslavám, je to důvod ke smutku.

Mohlo mě to trknout už ve vlaku, který byl neobvykle plný, ale když jsem viděl davy lidí proudící po Circular Quai, kolem Opery a dál po pobřeží kolem botanické zahrady, s vlaječkami, klobouky, tričky a dalšími proprietami v australských barvách, nebylo už pochyb. Zaplul jsem tedy do davu, poučen z předchozího dne už jen v kraťasech a tričku, a kochal se pobřežím. Asi mám slabost pro moře a pro lodě (v létě), a tak procházet se po břehu by mi stačilo na celý den. Dal jsem si však úkol, že se pokusím proniknout do centra, navštívím vyhlídkovou věž a v závěru dne pak projdu i zmiňovaný Darling Harbour.

Nejdřív jsem se ovšem zasekl v Hyde Parku, což je něco jako taková malá sydneyská varianta newyorského Central Parku, který byl z důvodu oslav kompletně obležený piknikujícími občany a různými stánky. Na silnicích okolo, které byly naštěstí pro auta uzavřené, vystavoval australský Jaguar klub historické jaguáry a jiná silná auta. Uprostřed probíhaly různé atrakce pro děti a dospělé a ve stáncích na okraji se rozdávaly vlaječky a člověk mohl dostat i „tetování“, takové jaké mívají děti z jogurtů, které se jenom obtiskne na kůži, s motivem australské vlajky. Jedna mladá aktivistka, vida mne, jak vše se zájmem pozoruji, se ke mně hned vrhla, že mi také jedno udělá, a když jsem odmítl, byla zjevně zklamaná. Chvíli jsem tedy obcházel okolo a pak pokračoval na vyhlídkovou věž, která je hned vedle parku.

Dostat se nahoru (spolu s obědem) ovšem zabralo víc času než jsem čekal. Zase jsem musel projít přes povinné focení. Že si mne australská tajná služba potřebuje vyfotit už jsem neřešil, ale že mi pak bude nabízet výsledné fotky za 30 australských babek, to mne vyloženě zklamalo. Výhled z věže byl trochu zkalen ostudně špinavými okny a také tím, že bylo oproti předchozímu dni zataženo a ve vzduchu byl opar, takže viditelnost nebyla tak dobrá. Za zmínku snad stojí jen 4D kino, které je součástí návštěvy vyhlídky (a které jí předchází). Přemýšlel jsem, proč v sále nejsou sedačky, ale to, stejně jako co asi bude 4D znamenat, se vyjasnilo ve chvíli, kdy uvaděčka oznámila, že máme po skončení dávat pozor, protože podlaha bude mokrá.

Film byl poměrně krátký (asi 5 minut), byl natočený ve 3D, ale přestože nám dali polarizační brýle, tak jsem tam moc 3D neviděl, a občas, např. při detailních záběrech na surfaře, nás posprchovali vodou, nebo na nás pouštěli dým a páru. Takový 4D fastfood na stojáka.

Když jsem se znovu ocitl v plných ulicích, představa toho, jak se prodírám davy minimálně ještě další tři hodiny mě tak odradila, že jsem nakonec Darling Harbour vynechal a vyrazil zpět na hotel. Měl jsem totiž v zásobě ještě plán B (co s načatým večerem?) - zajít do kina, které bylo kousek od hotelu. Ne že bych měl absťák, byla to spíše zvědavost a hlavně možnost vidět film v původním anglickém znění, bez titulků a v publiku z rodilých mluvčích. Kdyby dávali Hobita ve 3D a 48 FPS, asi bych šel na to, ale to bohužel dávali jen asi ve dvou kinech v Austrálii, takže nakonec jsem skončil u poslední tarantinovky Django Unchained. V porovnání s ostatními filmy od Tarantina pro mne spíš zklamání, ale to byli v podstatě už Hanební Pancharti (o excesech typu Grind House ani nemluvě). Překvapivé tedy bylo v zásadě jenom to, že mě lístek stál skoro 23 australských babek.

V neděli pak už od rána pršelo a protože jsem měl ještě dopoledne volné, probloumal jsem ho v blízkém nákupním centru, dokonce i připraven něco koupit. Místo toho jsem se však jen přesvědčil, že jsem pro nakupování ztracen a je jedno, jestli to je v Praze, Paříži, nebo třeba v Sydney.

Na letišti jsem se pak zeptal u Cathay Pacific, zda by mi mohli přerezervovat zpáteční cestu z economy do premium economy, neb, jak jsem zjistil bezprostředně předtím, z nějakého důvodu jsem měl cestu tam a cestu zpět v různých třídách. Dáma na informacích mě ubezpečila, že je také překvapená, ale že to momentálně nejde (premium economy byla plná), ale že bych mohl mít štěstí, protože prý letadla nejsou zdaleka obsazená. A skoro měla pravdu.

Na osmihodinovém kousku ze Sydney do Hong Kongu jsem seděl sám na dvojce, takže cesta ubíhala v pohodě. Ukázalo se, že to, co jsem si pochvaloval na cestě tam, byly skutečně výhody premium economy třídy, protože tady jsem se tak tak vešel mezi sedadla a navíc systém sklápění byl jiný, kdy při sklopení se sedák ještě navíc posunul dopředu k sedadlu vepředu, čímž se místo ještě víc zmenšilo. Bohužel, na dvanáct a půl hodinovém letu z Hong Kongu do Paříže bylo letadlo úplně plné a pocit dobytčáku se vrátil. Navíc z nějakého důvodu se rozhodli nás vymrazit. Letuška mě sice ujistila, že mají nastavenou teplotu v kabině na 24 stupňů, ale při pohledu na lidi sedící v zimních bundách s nasazenými kapucemi a zabalených do dek, se o tom dalo s úspěchem pochybovat. Počítám, že jim buď nefungovala čidla, nebo měřila teplotu někde jinde. Naštěstí jsem se tomu už naučil čelit, takže jsem to přežil relativně bez ztráty kytičky, počítám ale, že hodně lidí se nachladilo. Škoda, tím si u mě Cathay Pacific pohoršila výborný dojem z cesty tam.

Během všech cest (tam i zpět) jsem viděl dohromady 11 filmů z nichž stojí za zmínku jen Ted, u kterého jsem se tak bavil, že jsem si ho pustil dvakrát (jednou tam a jednou zpět) a pak (500) Days of Summer, který jsem sice už viděl předtím, ale líbil se mi, a mezi ostatními se pořád zdál jako lepší volba. Ne že by ovšem nabídka byla chudá.

Dorazil jsem v pondělí ráno kolem sedmé (už před startem jsme nabrali hodinu zpoždění), pak strávil dvě hodiny v taxíku na cestě z letiště v ranní pondělní zácpě a když jsem nakonec dorazil, připadal jsem si jak po šifrovačce. To mi ovšem nebránilo v tom, abych vypral a nakoupil. Pak jsem spal celé odpoledne, trochu v noci, a pak celé úterý až do půl sedmé večer. Ve středu jsem šel do práce, ve čtvrtek letěl do Mnichova, v pátek se vrátil a v sobotu zase celý den spal a v noci pro změnu byl vzhůru. Takže jsem spal v neděli přes den. Tak to bychom měli, co se týká jet-lagu.

Něco k Austrálii. Vzhledem k tomu, že se mě po návratu každý na potkání ptal, jak se mi tam líbilo, měl jsem dost příležitostí si svůj postoj ujasnit a dojít k překvapivému závěru - záleží na tom, co člověk preferuje. Nemohu to samozřejmě zobecnit, protože Sydney je svým způsobem něco jako Paříž, ale i porovnání mezi těmito dvěma městy je určitě zajímavé.

Mám slabost pro přímořská města v teplém podnebním pásu (San Francisco, Kapské Město), takže to je plus pro Sydney. Sydney má poměrně malé centrum, kde jsou soustředěné všechny „mrakodrapy“, které se dá obejít a projít pěšky během jednoho dne. Kolem tohoto centra jsou pak většinou obytné čtvrti, které mají typické rodinné domky s malou zahrádkou a které se táhnou desítky kilometrů. Někde se pak vytvoří i malé centrum (jako třeba v Chatswoodu, kde jsem bydlel), které je téměř soběstačné - lidé tam mají kde bydlet a zároveň kam chodit do práce, nakupovat a do kina.

Do centra Sydney se pak dá pohodlně dostat vlakem. Lístek stojí čtyři australské babky, což je téměř zadarmo, protože jen za přejezd slavného mostu Harbour Bridge se platí tři. Druhá možnost je tunelem, ale tam se platí také. Jinak se člověk do Sydney ale nedostane. Kolem Sydney je spousta národních parků, které mají jednak význam v tom, že vytváří pěkné prostředí pro vyžití a jednak také v tom, že nutí růst ceny nemovitostí rychleji, než by bylo záhodno, protože prostě není kam expandovat. Hned vedle hotelu (a nádraží) stavěli dva „paneláky“ a když jsem se podivil, kdo by tam chtěl bydlet, tak jsem byl ujištěn, že s tím problém není. Vlastně jsou už dávno prodané a to rozhodně nebyly byty v nich levné.

Místní jsou v přesvědčení, že v Evropě je levněji. Je fakt, že říct „v Evropě“ a zahrnout do toho na jedné straně severské země a na druhé Česko nebo Rakousko, s Francíí a Německem mezi, je poměrně široká škála (nemluvě o pobaltských státech). Ale mohu potvrdit, že i ve srovnání s Paříží je Sydney dražší. Již vzpomínaný lístek do kina, nebo Coca-Cola index (3,50 australských babek, za 600 ml láhev koly z automatu na zastávce, versus 2 euro-babky za 500 ml láhev na zastávce v Paříži), a nebo čerstvé tasmánské třešně za 28 australských babek za kilo (nutno ovšem dodat, že tak velké třešně jsem viděl poprvé v životě). Na druhou stranu oběd (hlavní jídlo a pití) se dal pořídit do patnácti au-babek.

Údajně jsou v Evropě i levnější auta (což nemohu posoudit). Je ovšem třeba podotknout, že Australan si pod pojmeme evropské auto představuje Mercedes, BMW nebo Volvo. Ostatní značky tam nejsou vidět (ještě trochu VW a Škoda). Silnicím dominují japonci (Honda, Toyota, Lexus) a korejci.

Druhá věc, která dominuje silnicím, jsou bezpečnostní kamery. A dominují nejen silnicím, ale v podstatě každému veřejnému prostoru. Nikdy jsem neviděl tolik kamer na jednom místě jako v obchodech. Ruku v ruce s kamerami jdou různé výstražné nápisy a zákazy. Co se nesmí a kolik to bude stát, když to bude. Když se k tomu přidá zkušenost z příjezdu do země (v podstatě nic se nesmí dovážet, ani voda) a vyplňování formulářů (totéž znovu pak při odjezdu), které se týká i domorodců a silná státní cenzura v médiích (filmy, počítačové hry), nakonec má člověk pocit, že ta na první pohled pohodová země, kde se lidé k sobě chovají jako lidé, je vlastně jen jedna strana mince.

I z toho důvodu jsem odjížděl se smíšenými pocity. Že mě na odjezdu namátkově vybrali pro kontrolu, jestli jsem nepřišel během pobytu v Austrálii do styku s výbušninami, už byla jenom taková (tasmánská) třešinka na dortu.