Banky po druhé

Předesílám, že půjde spíše o technický příspěvek, navíc napsaný s více než měsíčním zpožděním, takže všichni příznivci akce se mohou vrhnout na něco čtivějšího ;-).

S tím, jak jsem se usadil a začal (hlavně) platit, ale také dostávat peníze mi pořád trochu vrtalo hlavou, co udělat se svojí bankou. Pokud totiž francouzské bankovnictví zůstalo v minulém století, tak moje banka zůstává v době ještě o něco dřívější. V jejím internetovém bankovnictví je možné si nechat udělat výpis položek a nebo zadat příkaz k úhradě (jednorázový, nebo trvalý). Nikde není vidět například, která jsou povolená inkasa, co jsou útraty z karty a co z bezhotovostních převodů, jaký je limit na kartě a jeho čerpání atd. V podstatě mi to připomíná to nejhorší, co jsem zažil v Česku, tedy internetové bankovnictví Citibank. Tam mě to ovšem tak netrápilo, protože jsem to v podstatě nepotřeboval. Tady mě to trápilo, protože mám zábrany do banky telefonovat nebo dokonce chodit, kvůli věcem, které si většinou chci vyřizovat, když mám čas, večer nebo o víkendech.

Udělal jsem tedy průzkum trhu a začal hledat, kterou banku bych chtěl. Podmínkou bylo, že bude online a pokud možno zdarma. Což v podstatě vyloučilo všechny klasické banky a zůstaly tři kandidátky, z nichž dvě byly současně hodnoceny i jako dvě nejlepší banky s internetovým bankovnictvím. ING Direct a Boursorama. První patří do skupiny ING, druhá patří do skupiny Société Générale, která, ač bych to sám neřekl, má ve Francii celkem dobrou pověst. A protože jsem nikde nenašel žádnou ukázku a podle diskusních fór to obě byly dobré banky a navíc mi už narostl hřebínek pro boj s místní byrokracií, rozhodl jsem se založit si účet u obou a pak si vybrat. Jak to probíhalo?

U ING Direct jsem si na webu vyplnil formulář, který mi vzápětí vygeneroval šestistránkový PDF dokument, který obsahoval mimo jiné i návod, co s ostatními papíry udělat. Stačilo to jen vytisknout, podepsat a poslat poštou na uvedenou adresu (bez známky). To jsem udělal v pondělí. V úterý mi přišla SMS, že to přijali, ve středu, že účet založili, ve čtvrtek mi přišly poštou přihlašovací údaje a v pátek platební karta. PIN přišel o něco později, ale v podstatě za týden jsem už měl plně funkční účet. A jako pozornost podniku jsem dostal za otevření účtu 60 babek. To byla úplně jiná zkušenost, než jsem měl s Barclays. Nutno ovšem podotknout, že teď jsem měl všechny dokumenty v pořádku, takže nemohly nastávat výjimečné situace jako předtím.

Z ideálního světa jsem se probudil, když jsem se poprvé přihlásil do svého internetového bankovnictví. Když pominu mohutnou paranoiu, kterou tady mají asi všechny banky z ukradených přihlašovacích údajů, takže přihlašování zabezpečují různými obskurními mechanismy, tak jsem si poprvé připadal, že jsem se přihlásil do nějaké flashové hry. Na stránce všechno blikalo, jezdilo, a hlavně všechno strašně dlouho trvalo. Klik, dlouho nic, pak pomalu stránka naběhla, klik, zase dlouho nic, pak to zase naběhlo. Pak to spadlo úplně. Nekecám. Solidní "server error" (nebo to byl serveur erreur). Jediná barva, kterou se grafik rozhodl použít byla oranžová. No nic, účet jsem sice měl, ale na větvi jsem z toho nebyl, takže mi nic nebránilo udělat totéž u Boursoramy.

Když dva dělají totéž, není to nikdy totéž. Boursorama šla totiž ještě dál a nabízela kompletní vyřízení na Internetu s tím, že i všechna potvrzení a doklady mohu poslat přes web (pokud budu mít oskenované, nebo digitální verze). Pečlivě jsem tedy prozkoumal a připravil si všechny požadované dokumenty a šel do toho. První věc která mne překvapila byl webový formulář, kde bylo uvedeno něco jako tady zadejte soubor s lícovou stranou vaší občanky, na druhém řádku, tady zadejte soubor s rubovou stranou vaší občanky, a dál pak to samé pro výplatnice, faktury atd. Měl jsem samozřejmě vždy jeden doklad v jednom souboru, takže jsem to tam dával vždy dvakrát. Pak jsem se zasekl na požadavku "tady zadejte soubor s vaším podpisem" (který v původních instrukcích nebyl) s vysvětlivkou, pokud ho nemáte, podepište se na bílý papír, ten vyfoťte a fotku přiložte. Což by nebyl problém, kdybych to měl čím vyfotit. Udělal jsem pár neúspěšných pokusů se svojí Nokií C2-01, ale ukázalo, že to není mobil na focení podpisů.

Nenechal jsem se ovšem odradit, našel jsem jednu oskenovanou smlouvu i s podpisem a z ní podpis vypáral a přiložil. To jsem ovšem netušil, že teď teprve nastane zlatý hřeb večera, totiž budu muset celou žádost digitálně podepsat. Protože do toho trochu dělám, mám docela představu o tom, co je digitální podpis, ale absolutně mi nebylo jasné, jak to udělám s tou žádostí, když nemám žádný ověřený klíč. To ovšem nebylo potřeba. Podpis spočíval v tom, že jsem na stránce klepl na nějaké tlačítko, to způsobilo, že mi na mobil zavolal automat, který mi řekl, že mám vyplnit nějaké číslo (které se mezitím zobrazilo na té samé stránce) do nějakého políčka na té samé stránce a když jsem to udělal, tak mi automat řekl, že mám přečíst do telefonu něco ve smyslu - já ten a ten, narozen tehdy a tehdy, tam a tam, potvrzuji, že žádám dnes o otevření účtu. Nic bizarnějšího bych si nedovedl představit ani v nejdivočejším snu. Fascinující na tom bylo, jak se věci v prohlížeči plynule měnily podle toho, co jsem dělal na telefonu a naopak. Nikdy bych netušil, že digitální podpis se dá implementovat takto a počítám, že na tom museli pracovat ti nejlepší odborníci.

A to jsem ještě ze začátku vůbec netušil, co mám kam vyplnit, protože v mém prohlížeči, který používám (Nightly) se žádné číslo, ani políčko kam ho vyplnit nezobrazovalo. I když mi v telefonu automat říkal ať to udělám. Řešením bylo použít Internet Explorer a voilà najednou to tam bylo.

Nakonec to však prošlo, protože asi za 10 dní jsem měl i druhý účet. Internetové bankovnictví u Boursoramy je skutečně jiné. Jednak používá více barev, jednak tolik nebliká a nejezdí a jednak se zdá být i rychlejší. Akorát mám trochu pocit, že řídím nějakou finanční organizaci, a ne jen spravuji svůj účet a také mě trochu deptá třeba to, že abych si zobrazil svoje číslo účtu (takzvaný RIB), musím se explicitně autentizovat kódem, který mi přijde SMSkou. Přístup k číslu účtu je totiž velice citlivý a číslo účtu se tady považuje za velice důvěrnou informaci, kterou říkáte jen svým nejvěrnějším přátelům. Například ve výpise transakcí u inkas žádná čísla účtů nejsou.

V mezičase mi z ING Direct napsali, že chystají nějaký průzkum trhu ohledně ergonomie uživatelského rozhraní pro internetové bankovnictví a jestli mám zájem se toho zúčastnit, ať se přihlásím na uvedené adrese (a nemusím mít žádné předchozí zkušenosti) a pokud mě vyberou, tak pak budu mít asi hodinu a půl pohovor s někým z firmy a dostanu jako kompenzaci 50 babek. Maje před očima stávající flashovou hru, obratem jsem odpověděl, že s nimi souhlasím, že současné řešení je i pro mne zklamáním, a pokud mi na schůzku zajistí rychlou internetovou přípojku a někoho, kdo umí anglicky (abychom se zbytečně nezasekli na mé neznalosti francouzštiny), ukážu jim, jak má vypadat pořádné internetové bankovnictví (měl jsem na mysli mBank :)). Vypadá to ale, že Francie zatím není připravena na tuto revoluci, protože se mi od té doby nikdo neozval. (A to bych tam šel, čistě ze zvědavosti, i zadarmo.)

Důsledkem je, že se mi začínají hromadit platební karty a protože frantíci neumí měnit PIN na kartě jen tak (v zásadě to jde, ale je pro to potřeba vážný důvod, a člověk si ho nemůže vybrat), začínám mít problém si ty PINy zapamatovat, zvlášť pokud je delší dobu nepoužívám. A to mám jenom čtyři. O to, že bych si zapamatoval uživatelská přístupová jména (což jsou osmimístná čísla) a hesla (což jsou další osmimístná čísla) jsem se ani nepokoušel. Ale zato mohu mít šekovou knížku.

A když jsem už byl v dobrém rozmaru, rozhodl jsem se podat žádost o celoroční šalinkartu. Ta je totiž fakt zajímavá. Na měsíční poplatky je levnější než měsíční, navíc se těch měsíců platí jen jedenáct, protože jak každý Francouz ví, minimálně jeden měsíc stráví na dovolené mimo svoje bydliště, nemělo by tedy smysl těch měsíců platit dvanáct. Dále je možné si vybrat placení inkasem z účtu, což spočívá v tom, že si každý měsíc dopravní podnik strhne příslušnou částku sám. Když si člověk vzpomene, že by potřeboval rozšířit nebo ubrat zóny, tak to není problém a dokonce je možné ji i předčasně ukončit a peníze budou vráceny. Takže jakou to má vlastně nevýhodu? Nevím, pořád čekám, že mi něco podstatného uniklo. Co by snad mohlo někomu vadit, že tím ztrácí anonymitu. Díky propojenému systému a kompletní automatizaci je totiž lehce dohledatelné, čím, kdy a kam jsem jel.

Původně jsem chtěl podat žádost přes Internet, ale když jsem ji vyplňoval, tak jsem dostal k bodu, který jsem nemohl v dané chvíli vyplnit (tuším, že to byl RIB pro inkaso) a musel jsem to přerušit. Od té doby, kdykoliv jsem se připojil, byla tam jen hláška, že aplikace je momentálně mimo provoz. Bohužel, bez jakéhokoliv upřesnění, jak dlouho to bude trvat, nebo jak to udělat jinak. Napsal jsem tedy na dopravní podnik, že bych si to rád vyplnil přes Internet, ale že to nefunguje, a jestli by mi mohli říct, kdy to bude fungovat. Odpověď byla, že to mohu udělat na papíře a když jim řeknu adresu, že mi formulář pošlou. Napsal jsem jim adresu, načež mi odepsali, že stejně tak to mohu udělat, když si pro formulář zajdu sám do nějakého kiosku. Zašel jsem si tedy do kiosku pro formulář, poctivě ho vyplnil a poslal poštou, s fotkou a všemi ostatními doklady (prostě klasický dossier).

V instrukcích psali, že je potřeba to poslat 17 dní před prvním měsícem, na který se to žádá, ale já si připadal v pohodě, protože jsem to posílal začátkem dubna. Když se začal blížit konec (a navíc jsem měl před dovolenou, kterou jsem věděl, že přetáhnu do května), tak jsem trochu znejistěl a nakonec nevydržel a zavolal tam. Uklidnili mne, že žádost dostali, akorát je s ní nějaký problém, který musím jít vyřešit do nejbližšího kiosku a nejde to vyřešit po telefonu, nebo emailem. Jaký problém to je, mi ale neřekli.

Vyrazil jsem tedy do kiosku, shodou okolností poslední den před dovolenou, kdy jsem to mohl vyřešit. Naštěstí jsem našel jeden nedaleko od práce, kde měli do sedmi a tak se tam vypravil. Když jsem tam o půl sedmé dorazil, ještě to vypadalo v pohodě. Když za půl hodiny stihl chlapík vyřídit dva lidi a další ještě tři tam čekali, vypadalo to beznadějně. Ovšem stalo se něco, co jsem taky ještě neviděl. Chlapík, zjevně v dobré náladě, v sedm obešel všechny čekající, zeptal se jich, co potřebují a buď je poslal někam jinak (banální případy) nebo ty, co skutečně potřebovali něco vyřešit, nechal čekat, s tím, že je dodělá, i když to bude přesčas. Takže o půl osmé jsem se s k němu dostal, abych se dozvěděl, že ten zásadní problém, co nešel vyřešit po telefonu, bylo to, že jsem omylem do roku zahájení platnosti karty napsal svůj ročník narození. A v osm jsem měl už svoji novou roční šalinkartu a dnes jsem s ní poprvé jel a funguje!

La voiture

Kromě toho, že jsem minulý týden obíhal doktory, měl jsem také tu čest opět zavítat do značkového servisu Volkswagen, protože se mi podařilo při posledním služebním výjezdu lehce pohmoždit dveře a to tak, že jsem je otevřené opřel tou špičkou nahoře o betonový sloupek. Když pominu, že jsem na podobné bizarní situace specialista, tak se možná ptáte, co je potřeba k tomu, aby se něco podobného podařilo. Stačí mít za sebou 4 hodiny u zákazníka, hodinu čekání na letišti, mezitím dohromady ujeto asi 700 km a pak se večer snažit zaparkovat v hotelu v podzemní garáži mezi betonový sloupek a vedle stojící BMW za tak špatného osvětlení, že je potřeba na to, aby člověk viděl dozadu, si otevřít dveře. Takže tak. Zastavil jsem o ně, potažmo o ten sloupek. Na dveřích se zmáčkla taková chromovaná lišta, která lemuje okno a trochu ho přesahuje a vznikla tím díky tomu v onom místě menší optická nedokonalost.

V podstatě to skoro nebylo vidět (ani nijak jinak poznat) do doby, než jsem se vracel zpátky a na zpáteční cestě mě lehce ovíval studený vzduch jdoucí od dveří. Protože jsem na to citlivý a protože 10 hodin po dálnici bylo přece jen dost, vyřešil to dočasně H.A.D. nicméně, protože bych dal přednost tomu jezdit bez HADu, musel jsem do servisu. A protože mne poslední servis VW, který jsem navštívil hned na začátku svého působení v Paříži, příliš neoslovil, hledal jsem nějakou alternativu. A jedna se nakonec, asi 2 km daleko, našla. Přes nechuť volat jsem tam zavolal, a protože měli volno, tak tam následně hned zajel. Pro někoho, kdo je zvyklý na značkový servis VW (případně Škoda) v Praze na Jarově, vypadají ovšem místní servisy spíš jak nějaká dočasná (a omezená) provozovna. Typicky jsou na normální rušné ulici někde ve městě, bez místa kde zaparkovat. Vlastní dílna je pak ve dvoře, kam se projíždí průchodem, který má rezervu tak 10 cm na každé straně (pokud jsou zavřeny všechny boční dveře do něj ústící) a ve dvoře pak prostor 5 x 5 metrů, plný aut, kde každý přesun jednoho auta připomíná Lloydovu patnáctku.

Tam mi řekli, že díl budou muset objednat a že to možná pár týdnů vezme. No a zrovna tento týden mi pak volali, že už ho mají. Prý ale cena (původně asi 150 babek) bude vyšší, protože lišta se nebude lepit, jak si původně mysleli, ale nějak složitě sundávat a nandávat. Takže to bude za 250 babek. To jsem ještě zkousl a auto tam zavezl. Při vyzvednutí mě pak překvapili tím, že prý to nakonec bylo jednodušší, takže odvolávají to co odvolali a bude stát těch původní 150. Hmm. Teď je ještě otázka, jestli ta oprava bude stačit, aby od toho okna přestalo táhnout.

Čímž se oklikou dostávám k tomu, co jsem vlastně chtěl trochu rozebrat. A to Francouzi a auta. Už jsem zmiňoval, že v Paříži je jízda autem docela boj o "holáč". Už jsem se naučil předvídat a pokud se blíží nějaká kritická situace, např. to, že průběžné pruhy všechny současně uhnou o jeden pruh do strany, tak se dívám, kdo jede kolem mne a pokud je zjevné, že mu pravidlo o jízdě v pruhu nic neříká, jedu podle něj a kašlu na pruhy taky. Většinou jsou to ženy, ale už jsem viděl i borce s celou rodinou. K dalším oblíbeným přestupkům patří nedodržování předepsaných směrů před křižovatkou, takže je sice hezké, že pruh vlevo odbočuje doleva, pruh vpravo doprava a pruhu uprostřed jede rovně,  ale v důsledku to vypadá tak, že chlapík vlevo spěchá a jede rovně, chlapík vpravo odbočuje doleva a chlapík uprostřed chce udělat otáčku do protisměru. Mezitím v protisměru to je podobné.

A není to jenom tím, že by řidiči byli tak nevychovaní. Často jsou totiž křižovatky tak komplikované, že není možné se dostat do toho správného pruhu, pokud člověk přijede ze špatné strany. Třeba zrovna před firmou máme takovou "vedlejší" pětiproudovou jednosměrku, do které se na jedné straně sbíhají 3 silnice a na druhé z ní 3 silnice vychází. Ta pětiproudovka má asi 100 metrů a je často zacpaná. Ovšem zdaleka to nemá na legendární L'Étoile, kruhový objezd na horním konci Champs-Élysées (oficiálně se to jmenuje Place Charles de Gaulle). Doporučuji pro příznivce adrenalinových sportů. Mě stačí ho jen pozorovat.

Při pozorování a každodenní interakci, jsem už viděl výjimečné a bizarní situace, jako např. obrat do protisměru uprostřed křižovatky, auta najíždějící do chodců přecházejících na zelenou, chodce vrhající se na červenou pod projíždějící auta, ale co ovšem považuji za libůstku pro fajnšmekry je světelná křižovatka, řízená policistou, ovšem se zapnutými semafory. Takže typicky na světlech svítí zelená, ale auta stojí, protože policajt (nebo policajtka) pouští auta v kolmém směru, kde pro změnu svítí červená. Chodci jsou zmatení a přechází podle toho jak jezdí auta, auta v dálce netuší, že to blokuje policista, tak troubí na ty vepředu, proč na zelenou nejedou. Skoro každý večer kolem toho chodím a pokaždé mám chuť se zeptat, proč ty semafory nevypnou, když už to řídí ručně.

Při každodenním cestování si také mimoděk všímám, jaká auta a jaké značky kolem jezdí. A je fakt, že je to poměrně vyvážený guláš. Přestože ve Francii jsou doma hned tři značky, Renault, Citroën a Peugeot, jezdí na ulicích směska snad všech evropských značek (aspoň co se osobních aut týká). Co není moc vidět, jsou auta japonská, nebo americká. Moji kolegové přistupují k domácím značkám s nadhledem, nadávají na nedostatky, ale stejně si příště zase pořídí "francouze", přestože by mohli mít v rámci firmy jako služební i třeba Volkswagen, nebo Opel. A když jsem vyjížděl na služebku do Německa, v době, kdy zrovna zuřily ty desetistupňové mrazy, tak mi říkali, že jsem v pohodě, že mám německé auto (Passat), to dojede.

Také to asi souvisí s tím, více praktickým přístupem k věci, že servis na francouzské auto je na každém rohu, a tím, že většina kolegů má jako služební auta vyloženě rodinná auta - Renault Scenic, Citroën Grand Picasso a podobné. Což není to, co by si člověk představil pod pojmem služební auto. Když člověk přijde do firemní garáže může vidět úplně všechno, od Golfu až po rodinného Peugota. Což je téměř protiklad toho, jak vypadá firemní parkoviště na pobočce v Mnichově. Tam žádné rodinné, nebo malé varianty nemají povoleny a člověk si může vybrat jenom sedan a navíc to musí být buď BMW nebo Audi :).

Zajímavé je, že Francouzi moc nekupují škodovky, byť je všude plno billboardů  (teď zrovna Yeti, předtím to byla Fabia) a jsou docela levné. Přesto je ovšem možné v Paříži vidět škodovek docela dost. Jezdí s nimi totiž taxikáři. Ne, že by jezdili jenom se škodovkami, ale docela bych si tipl, že ze všech značek, bude možná mít právě Škodovka největší zastoupení. Což myslím zase není tak špatná vizitka, protože taxikáři většinou ví, které auto se vyplatí. A že je to především otázka ceny signalizuje i to, že skoro všechny ty škodovky jsou oktávky a zjevně do té džungle stačí.

Další věc, která příliš nepodporuje zálibu v autech, jsou poměrně striktně sledované rychlostní limity. Limit je 130, 110 když prší a pokud někdo jede 140, tak je už výjimka. Jednou jsem takhle předjížděl na dálnici kolonu a divil se, proč se tak plouží (když nejeli ani 130). Když jsem dojel na začátek, tak jsem to zjistil. Celý štrůdl vedla dodávka četníků, kteří hned jak jsem je předjel, za mnou vyrazili a začali na mne blikat. Tak jsem zpomalil a čekal, že mne budou kontrolovat nebo něco, ale oni ne. Jen mne předjeli a já se poslušně zařadil do kolony za ně. Stačilo, že jsme si ujasnili, kdo je na silnici pánem. Pro mě, zvyklého na jízdu bez limitů na D1 to byla nová zkušenost a kolegové to pak potvrdili. S četníky si nezahrávat.

No a nakonec, co je poslední nepříjemnost, je, že většina dálnic ve Francii je placená. Což vede k tomu, že kromě ceny za benzín (která je momentálně sama o sobě už nářez) se k tomu přidává ještě mýtné. A není to málo. Například na úseku Paříž - Štrasburk, který jsem několikrát jel a který je necelých 500 km, jsem zaplatil skoro 40 babek mýto, a to jen v jednom směru. SNCF (francouzské železnice) nabízí dokonce na webu kalkulačku, která spočítá, kolik by cesta stála autem, kolik letadlem a kolik vlakem. A s místní sítí TGV to často je vlakem nejenom levnější, ale i o poznání rychlejší.

Paris charmante

Kamarádka se mne jednou ptala, jestli jsou Francouzky skutečně tak šarmantní, jak se říká. Je fakt, že do té doby jsem to nějak zvlášť nezkoumal, a ani jsem toto rčení neslyšel, nicméně po návratu do Paříže, jsem si na to začal dávat pozor. Je potřeba ovšem také říci, co přesně se tím šarmantní myslí. Pokud je to chování, potažmo vystupování, tak jsem si ničeho nevšiml, chovají se úplně normálně jako třeba Češky. Pokud je tím myšleno oblečení (nebo vzhled), tak se tady drobné rozdíly najdou, ovšem asi bych je neoznačil za šarmantní. Před tím, než se o nich zmíním, bych se ale rád zmínil o tom, zda jsou Francouzi šarmantní. A na to je odpověď jednoduchá, z jakéhokoliv úhlu pohledu - nejsou. Možná ale, kdybych vypadal jako Audrey Tautou, měl bych jinou zkušenost :).

Třeba zrovna oblečení typického Francouze je tak nenápadité, že si skoro připadám, jako za totáče. Pro normálního jedince v pracovním procesu, který sedí někde v kanceláři, je v podstatě standardní oblečení dané kombinací:

• černých polobotek do špičky (na ty špičky si tady dost potrpí),
• černými kalhotami (k obleku či nikoliv),
• černým krátkým vlněným kabátem (pod kterým je dovoleno mít sako od obleku, nebo nikoliv) a
• černou taškou na notebook přes rameno, nebo aktovkou.

Pod sakem je pak vhodné mít světle modrou košili s tmavomodrou kravatou. Pokud tedy nevíte, jak se obléci na případné jednání s francouzským partnerem, tak takhle (tedy ne).

Základním doplňkem je pak smartphone (pokud možno iPhone), ale může být i Samsung, nebo HTC se sluchátky v uších (sluchátka přes uši nosí jen studenti, případně dámy s kožešinkou, aby jim nebyla zima na uši a nebo asociálové) a pak také v chladnějších měsících šála (uvázaná na oběšence) v sofistikovaných barevných kombinacích jako např. šedo, černá, tmavo šedá, nebo černá, tmavo šedá, černá, případně nějaká jiná barva (pokud je to odstín šedé). Bonviváni pak mohou vzít i křiklavou šedou, hnědou a  černou, nebo dokonce hnědou, fialovou, černou. Dovedete si představit, jak to ráno vypadá v šalině.

Samozřejmě studenti, nezaměstnaní a různá etnika jsou vždy trochu mimo, ale jinak je jedno jestli to je Ind, Arab, Afričan, Asiat nebo míšenec, pokud pracuje v kanceláři, obléká se tak, jak je popsáno výše.

No a u holek (v pracovním procesu) je to v oblečení podobné jako u chlapů, jen s tím rozdílem, že mají větší variabilitu v kalhotách (jsou vidět i barvy jiné než černé) a tím pádem i v barvě bot. O výjimkách platí totéž, jako výše. Pravděpodobnost, že potkáte na ulici někoho, kdo vypadá, jako by přišel z přehlídky Versaceho, je asi stejná, jako že se vám to podaří v Praze, tedy setsakra malá (v Brně je to asi ještě a pár řádů nižší). Je ovšem fakt, že holky si dávají záležet a dotahují i ty detaily, co pánům většinou ujdou. Nakonec je to sice nuda, ale taková sladěná nuda. Takže když pak vidím v šalině holku v červeném kabátku, je to zjevení (před pár dny se mi to stalo, a navíc to byla une belle française). Člověk by řekl, tak rasově, národnostně a kulturně promíchané město, jako Paříž je, bude mít určitě v módě spoustu trendů a inspirací právě z toho obrovského kulturního přetlaku, který je všude vidět.

Když člověk potká v Praze černocha, Inda, Asiata, ani ho nenapadne, že je to Čech. Aniž by měl nějaké rasistické předsudky, ale prostě proto, že je to tak výjimečné, je automaticky považován za cizince. V Paříži je to přesně naopak. Bez ohledu na to, jak člověk vypadá, apriori je vždy považován za Francouze, protože jsou na to všichni zvyklí. Pro mne to je rozhodně zajímavá zkušenost a příležitost vidět tohle prolínání kultur naživo.

Zrovna jsem si včera pouštěl kousek mého oblíbeného filmu, který tohle (byť nepřímo) krásně vystihuje. A to jednak dějem a jednak tím, že se v něm mluví na střídačku francouzsky, španělsky, anglicky, katalánsky, (a asi i dánsky a německy) a působí to přitom naprosto přirozeně a člověk si říká, jak by to bylo super, kdyby si takhle mezi sebou cizinci rozuměli.

A ještě k tomu chování (např. v šalině). Pokud vám obyvatelé Prahy (záměrně nepíšu Pražáci :)) přijdou uspěchaní, neosobní, nebo arogantní, tak v Paříži je to podobné, jen to odpovídá velikosti města. Nevím jestli to souvisí s velikostí, ale mám pocit, že stádo zabíjí rozum (nebo čím se normálně člověk řídí). Já jsem na to z Prahy zvyklý, takže mne to nějak zvlášť nerozhodilo, ale zamrzí to. Co je ovšem rozdíl, že pokud dojde např. ke kontatku, nebo obecně k nějaké interakci, proběhne to většinou velice kultivovaně. Všichni si navzájem řeknou Excusez moi, nebo Pardon monsieur (madame) a vzápětí se rozejdou se stejným neosobním výrazem ve tváři, jako měli předtím.

30 kV, 850 A

Poslední zmínka o vlacích mne vedla k nápadu pustit si video z rychlostního rekordu, kterým si Francie upevnila pozici krále rychlých vlaků. I když, pokud bych měl být politicky korektní, je potřeba říci i poznámku "pod čarou". Nejrychlejší vlak bez ohledu na způsob řešení podvozku je Maglev (581 km/h). Nejrychlejším vlakem na pravidelné lince (a na kolejích) je rychlík v Číně (481 km/h). Francouzské TGV je někde mezi (574,8 km/h), protože sice jede na kolejích, ale ten vlak, který zajel rekord, nebyl na běžné lince a nebyl to vlak na přepravu cestujících. Nicméně i tak mne to zajímalo a tak jsem začal na Internetu hledat nějaké detaily a nejlépe nějaké video. A zjistil jsem, že celá věc je docela pěkně francouzská.

Např. nejlepší video, které jsem našel, vypadá, jako by ho někdo natočil na mobil (a navíc má ještě nějakou čínskou značku vpravo nahoře :)). Pak se dá najít ještě jedno s dobrou hudbou, pro změnu maďarské. Člověk by čekal, že první video, které google vyplázne, bude v HD a s perfektním zvukem, přímo od SNCF, Alstomu, nebo nějaké televizní stanice. Místo toho je ale rád, že má nějaký záznam z mobilu. Přesněji řečeno, dá se najít i nějaký záznam z televize, ale s komentářem, který je mimo a jeden odkaz mi dokonce napsal, že vlastník pro můj region blokuje sdílení kvůli autorským právům. Vlastník byla TF1 (celostátní francouzská televize) a můj region byla Francie :).

Pokud ovšem vydržíte to video, co zmiňuji výše, nebo si dáte tohle s anglickými titulky a pro změnu akční hudbou, můžete si všimnout pár věcí (dámy a technikou nezasažení pánové prominou):

• Pokus se odehrál na normální trati, která ale nebyla ještě otevřená, takže se dala přizpůsobit průběhu jízdy.
• Vlak (více detailů tady) ujel celkem zhruba 140 km, přitom 70 km zrychloval, což mu trvalo zhruba 13 minut. (Praha - Brno za 45 minut?)
• Trať byla napájena 30 kV a kolem rychlosti 500 km/h měl vlak odběr 850 A. Což jednoduchým vynásobením dává příkon 25 MW. Myslím, že teď už je jasnější, proč Francie jede na jádro.
• Tenhle příkon navíc protéká pantografem, který se rychlostí 500 km/h "tře" o rozvodné vedení.
• Občasný záběr ve videu jasně ukazuje, že to je všechno, jen ne stabilní příkon.
• Občasný záběr na nápravu naopak ukazuje, že ta je pro změnu stabilní dost.
• Mašinfíra vypadá jako správný tatík (který ví, kde má svůj ručník).
• Vlak se jmenuje V150 (a ne třeba Ohnivá čára, nebo Stříbrný ďábel) proto, že V znamená rychlost (vitesse) a 150 znamená 150 m/s.
• Na začátku rozjezdu bylo potřeba snížit pantograf, kvůli přechodu na jiné napětí.
• Krátký výpadek proudu se ale skoro vůbec neprojevil na rychlosti vlaku.
• Pro přenos datových signálu z vlaku (a také pro filmování) bylo potřeba najmout proudový speciál, jehož cestovní rychlost (a to navíc v výšce 10 km) byla skoro stejná jako maximální rychlost vlaku.

Co z videa patrné není, je doslova posedlost bezpečnostní. Francouzi se chlubí tím, že TGV je jeden z nejlépe zabezpečených vlaků. Díky jedinečnému řešení podvozku je velice stabilní a odolný vůči vykolejení. Díky konstrukci vozů jsou pasažéři poměrně dobře chráněni, pokud už vlak vykolejí. Od uvedení do provozu v roce 1981 došlo dohromady jen ke třem vykolejením (při vysoké rychlosti), při nichž došlo jen k lehkým zranění pasažérů. Což ovšem neznamená, že nikdy nikdo v souvislosti s vlaky TGV nepřišel o život. Nikdy to však nebylo vinou vlaku, ale třeba bomby, nebo řidiče, který zaparkoval na kolejích.

Normální TGV jezdí rychlostí do 320 km/h. Po Francii jezdí kolem 500 souprav a obsluhují 150 nádraží. V minulém roce přepravily dohromady kolem 200 mil. cestujících. Příště to bude o stíhačkách ;-).

Be patient a little longer

Vypůjčil jsem si motto, které se ujalo u nás ve firmě, kde zápasíme s tím, jak naroubovat český humor na francouzsko-italskou mentalitu. Dá se to překvapivě aplikovat i v běžném životě, kdy se situace zdá na první pohled bezvýchodná. Jako například s připojením k Internetu.

Když jsem, čistě ze zvědavosti klepl na odkaz (kde jsem si měl vybrat datum případné návštěvy technika France Telecomu) o pár dní později, zjistil jsem, že se dvoutýdenní okno posunuje. A že se otevřelo už i datum 9. ledna. Takže jsem neváhal a hned se přihlásil na prohlídku drátu v prvním termínu ráno. Sice jsem měl určité pochybnosti o tom, co tam bude FT zkoumat, když mi sám FT dal na dveře štítek, kterým jaksi potvrzuje, že tam linka je. Další překvapení nastalo před chvílí, kdy jsem otevřel email a čtu další zprávu od Free v tom smyslu, že moje instalace drátu byla zrušena, protože ten drát tam už je a je to oficiálně potvrzené od FT. Snad se tedy blýská na lepší časy.

Internet totiž, zdá se, pronikl už zásadně do mého života. Zjistil jsem, že vysavač, ledničku, pračku a nejspíš i skříně z IKEI, chci koupit právě na Internetu. Stejně tak jsem si zvykl na pravidelný přístup na email, google maps. A v neposlední řadě i hry. Jaké bylo moje překvapení, když jsem si chtěl o víkendu, po dlouhé době, zahrát StarCraft (jenom lokálně proti počítači, abych se trochu roztrénoval, než na to s Pavlem zase "vlítnem"), a zjistil jsem, že proto, že jsem se už 30 dní nepřipojil k internetu, přepnul se StarCraft do verze, která už nejde hrát lokálně (dokud se znovu neautorizuje na Internetu). Připadal jsem si, že mě Blizzard vyloženě šikanuje. Já nevím už dva měsíce, kam dřív skočit a když se k tomu konečně dostanu, tak smůla. To samé Portal 2. Takže jediné, co se dalo hrát, z těch her co mám, byl Deus Ex: HR. Tak jsem to alespoň dohrál.

V pondělí přišla také první faktura za elektřinu. A po konzultaci s bankéřem to vypadá, že by snad mohla být i správně zaplacena inkasem. (Smlouva ovšem zatím nepřišla, a asi už nedojde.) V úterý přišla dokonce už i smlouva o pronájmu, dokonce i s manuálem "správného nájemníka".

A také přišly přístupové údaje k účtu pro internet banking, Bohužel zatím jenom část - login. Heslo přijde, z bezpečnostních důvodů, jinou zásilkou o "pár dní" později. PIN také nepřišel. Když jsem si rezignovaně posteskl bankéři, tak ten mě ujistil, že to bude určitě otázka nejbližších dní. A hned také využil příležitosti faktury za elektřinu a začal pracovat na procesu změny adresy na moji skutečnou adresu. Jsem zvědav, jak dlouho to bude trvat. Tvrdil, že krátce. Ptal jsem se šťouravě, jestli krátce znamená měsíc. Bral to s nadhledem. Aspoň něco.

Zatím používám svoji novou platební kartu k tomu, že ji nechávám frajersky vyčnívat v peněžence a platím místo toho kreditkou od Citi. Původně jsem myslel, že bych ji mohl využít alespoň pro pojištění na cesty do zahraničí (což v mém případě znamená paradoxně na cestu do Česka), ale po pokusu prostudovat brožuru cestovního (a jiného) pojištění, které na kartě mám, jsem zjistil, pokud mne moje fránina nemate, že jsem momentálně v jakémsi pojištěneckém vakuu a nevztahuje se na mne v podstatě žádná pojistná smlouva. Protože mám francouzskou kartu s francouzskou pojistkou, ale nejsem zatím francouzský resident, kterým se stanu (pro potřeby pojistky) teprve, až budu pobývat ve Francii alespoň 90 dní nepřetržitě. Teoreticky bych mohl být český resident, ale v tom případě se na mne pojistka pro cestu do Česka nevztahuje (je to speciální případ - nefrancouzský resident cestující do své země - který je explicitně vyjmut z pojistného plnění). Navíc už nemám platnou českou kartu zdravotního pojištění, a ještě nemám francouzskou, což je k tomu pojištění také nějak potřeba. Mám pocit, že jediný způsob, jak to vyřešit, je počkat těch 90 dní. Což není tak hrozné, teoreticky už mám 50 za sebou.

Je fakt ale, že jsem kartou už platil, nebo teda doufám :). Konkrétně mýto na dálnici ve Francii, když jsem dnes vyrazil na přesun do Prahy (ale spíš do Česka - nebo ještě spíš na Moravu :)). Protože poslední dobou se nějak pořád v noci budím, využil jsem toho, že jsem vstal už ve čtvrt na pět a o půl šesté v klidu vyrazil. Výhoda byla, že na periferiku bylo volno a já jsem projel a objel půl Paříže v podstatě cestovní rychlostí. Nebýt toho, že byla tma, mlha a pršelo, tak to nemělo chybu. Potom na cestě mne trochu deptalo, že trvalo dost dlouho než se rozednilo, a pak, že se setmělo rychleji, než jsem stihl dorazit. Ale co by člověk chtěl, když si vybere nejkratší den v roce. Pršelo celou cestu, místy i sněžilo, zvláště v blízkosti německých přechodů. Jinak, až na pár kolon kolem Mannheimu, a závěrečnou zacpanou Prahu, to proběhlo bez problémů. Jenom jsem zjistil, že potřebuji vyměnit i zadní stěrač, který mi při pravidelné kontrole před pár dny nevyměnili (na rozdíl od předních) a tak jsem místo výhledu dozadu viděl spíš abstraktní světelné (a později barevné) obrazce. Dohromady něco přes tisíc kilometrů, ale díky tomu, že jsem vyjel tak brzy, tak to překvapivě nebylo tak únavné. A nebýt té zácpy v Praze, tak bych se možná vešel i deseti hodin a to včetně zastávky v mekáči a kupování dálniční známky. Každopádně, zítra mne čeká D1 do Brna a to bude jiná káva :).

I když, je pravda, že situace na pařížských silnicích je tristní. (Nechci to zobecňovat, protože jedinou jinou zkušenost z cestování autem ve Francii mám z Provence a tam to bylo vždycky v pohodě.). V Paříži ovšem je to vysloveně hazard. Posledních pár dní jsem jezdil do práce autem, jednak proto, abych to auto trochu projel, před tím, než s ním vyrazím do Prahy, a jednak proto, abych zjistil, jak moc výhodné, nebo nevýhodné, je auto na cestu do práce. A v zásadě každou cestu (ať už do práce, nebo z ní) jsem byl svědkem nějaké buď bizarní, nebo vyloženě nebezpečné situace, která mohla klidně skončit havárkou. I když je fakt, že zranění by asi byla mírná, vzhledem k poměrně pomalému provozu. To ovšem neplatí pro motocyklisty, kteří se proplétají kolonami aut s nadhledem profesionálních sebevrahů. Nevím jaké jsou podmínky pro získání řidičáku ve Francii, viděl jsem jen ceník, kde to stálo cca tisícovku, ale mám dojem, že ho dostane každý. Obrátka do protisměru uprostřed křižovatky, nerespektování pruhů, jízda jednosměrkou v protisměru, jízda na červenou, jízda na normální silnici v protisměru, stání uprostřed normální silnice a nakonec nejběžnější, nedávání přednosti v jízdě. V podstatě všechno už jsem viděl. A motorkáři, kteří provádí slalom mezi pomalu jedoucí kolonou.

K tomu nepřispívá ani dopravní značení, které je chaotické, a některé křižovatky připomínají spíš dětské dopravní hřiště a to jak rozlohou, tak složitostí. Už se mi párkrát stalo, že jsem křižovatku napoprvé nedal. Také jsem zjistil, že pokud člověk není na periferiku ve správném pruhu, aby odbočil, může si také nuceně objet čtvrt Paříže. A to má periferik na některých místech až 6 pruhů v jednom směru. Na druhou stranu, když mne vezla kolegyně z letiště, tak jsem si všiml, že v podstatě řeší všechny nebezpečné situace jaksi mimoděk, a klidně si přitom se mnou povídá. Nevím jestli to je tím, že je holka, nebo tím, že si na to člověk časem zvykne. O tragičnosti vypovídá i to, že sice bydlím šest kilometrů od práce, ale cesta autem mi trvá v nejlepším případě 20 minut, ale většinou je to spíš 45 minut až jedna hodina. A to bez ohledu na to, jakou zvolím trasu. Za hodinu bych to teoreticky mohl dojít pěšky. A i na kole by to nemuselo být špatné, nebýt těch semaforů, co jsou na každém rohu, a bohužel omezují i cyklisty a také toho, že pařížské silnice jsou v podstatě cyklistům nepřátelské.

Ovšem, jak říká můj kolega, který jede ráno do práce autem skoro dvě hodiny, to je daň za Paříž.

Nový domov?

Ne, ještě nemám Internet a asi ještě dlouho mít nebudu. Ale o tom později. O víkendu jsem se přestěhoval. Původní idea byla, že si v pátek vezmu v práci auto (které tam v podstatě parkovalo od mého nástupu), převezu ho do hotelu. V pátek ráno jsem si ještě pro jistotu na recepci za 17 babek zarezervoval parkovací místo v garážích. A v sobotu se přestěhuji. Protože věci trochu nabobtnaly, počítal jsem s tím, že pojedu na dvakrát (tedy přesněji, že se jednou vrátím). Věci nabobtnaly hlavně kvůli tomu, že jsem měl ještě navíc nakoupené nějaké potraviny, že jsem si něco iniciativně přivezl při stěhování a že vyžehlené košile, se mi nechtělo pěchovat do kufru na doraz.

To byla idea, která dostala první trhlinu, když jsem se v pátek napodruhé trefil do garáže a zjistil, že ne mém zarezervovaném místě někdo už parkuje a navíc to zjevně moc neumí, protože svým BMW pro jistotu zabral hned dvě místa. Zaparkoval jsem to tedy vedle a šel to říct na recepci . Což ovšem vedlo na téměř čtvrthodinovou konverzaci na téma, že na tom druhém místě nemohu parkovat, a proč a to, že tam parkuji je vlastně výjimka, možná jen díky tomu, že ten, kdo tam normálně parkuje, tam zrovna teď neparkuje. Čemuž jsem se nedivil. Možná parkuje někde jinde.

V sobotu jsem ráno sbalil kufry, naložil a vyrazil. Měla to být poměrně jednoduchá cesta, ale protože jsem příliš spoléhal na navigaci, nakonec se z toho stala taková projížďka po mé budoucí čtvrti, zakončená ovšem šťastným koncem. Při návratu do hotelu jsem si řekl, že místo na navigaci se budu spoléhat na ukazatele, což vedlo k tomu, že jsem trochu přejel, ale zase jsem mohl natankovat, shodou okolností kousek do práce, u asi nejdražší pumpy v širém okolí. Výhodou bylo, že tam bylo prázdno, takže první faux-pas, kdy se mi nepodařilo otevřít víko nádrže byl ušetřen obecenstva, stejně jako posléze pokus o komunikaci s automatickou pumpou.

Přes tyto drobné peripetie jsem ovšem relativně dobře naladěn dorazil do hotelu, abych zjistil, že mi v mezičase přestala fungovat karta do garáží. Naštěstí zrovna jel hned za mnou do těch garáží nějaký domorodec a když viděl, jak tam zápasím s vraty, tak mi je otevřel svým dálkovým ovládáním. Na mém původním místě teď stálo už jiné auto. Sbalil jsem si posledních pár švestek, koupil naposledy bagetu v oblíbeném pekařství přes ulici a šel se odhlásit. Na recepci byla stejná recepční, která mne včera zaskočila litanií o parkování. Dnes pro změnu překvapila tím, že mi tvrdila, že jsem odjel už ráno. A přestože jsem to vehementně popíral, dlouho tomu nechtěla věřit. Nakonec prohlásila, že stejně budu muset zaplatit pobyt až do neděle a s tím mne propustila.

Při příchodu do nového bytu mne překvapily dvě věci – zima, a tramvaje. Zimu jsem odstranil tím, že jsem roztopil elektrické radiátory. Tramvaje budou dlouhodobá výzva. Původní dojem, který jsem nabyl při první prohlídce, že tramvaje v podstatě nejsou slyšet, se týkal tramvají, které přijíždí nebo vyjíždí z vozovny pod oknem. Ty skutečně slyšet nejsou. Tramvaje, které ovšem jezdí kolem na pravidelné lince jsou slyšet na můj vkus příliš. A bohužel jezdí skoro pořád a v poměrně krátkých intervalech. Teprve kolem půlnoci ty intervaly zvolní. Od dvou ráno do pěti nejezdí, pak začnou párkrát za hodinu a v šest se to rozjede naplno. To jsou výsledky pozorování za poslední tři noci.

Co ovšem oceňuji jsou venkovní žaluzie, které jsou schopné zcela a naprosto zatemnit místnost. Tím se podaří organismus oblbnout a je pak schopen spát, pro totální nevyspání i přes den. Dlouhodobě to ovšem budu muset řešit jinak. Představa, že bych se stěhoval se mi ovšem výrazně nelíbí. A to i proto, že místo není jinak špatné. Bydlím v podstatě u Seiny, v pěkné nové čtvrti. V okolí jsou zajímavé parky i obchodní centra a jezdí sem tramvaj :).

V neděli jsem pak vyrazil do IKEI. Těch je v okolí pár, vybral jsem si jednu, která není úplně nejblíž, ale líbilo se mi, že stejným směrem jako Versailles. IKEA ničím nepřekvapila. Vypadá úplně stejně jako ta v Česku, včetně toho, že když už má člověk pocit, že to celé prošel, ještě mu pořád zbývá pár kilometrů k pokladnám. V podstatě to byla taková průzkumná návštěva, při které jsem hlavně chtěl omrknout skříně PAX, jejich provedení, úpravu atd. A jednak jsem chtěl také zjistit, jaké existují možnosti, co se týká kuchyní. V IKEI jsem, stejně jako už předtím v Carefourru, vyzkoušel samoobslužnou kasu. Ta spočívá v tom, že si člověk zboží sám namarkuje pomocí čtečky čárových kódů a pak zaplatí. Při návratu bylo zvláštní, že čtyřproudová dálnice byla plná v obou směrech. Od Paříže i na Paříž. Večer jsem pak ještě při procházce objevil kousek od domu obchod Auchan, který vypadá podobně jako Tesco. Prodávají tam od potravin, přes ponožky až po vysavače, všechno. 

Protože nemám zatím ani ledničku, zřídil jsem improvizovaný chladící box na balkóně v krabici od zásilky z Amazonu. Ještě před tím, než jsem opustil svůj dočasný příbytek v hotelu, měl jsem pocit, že bych si měl koupit rychlovarnou konvici. Protože jsem ale nevěděl, kdy bych ji honem mohl koupit, napadlo mne, že bych ji mohl zkusit objednat přes Internet a třeba by mi ji mohli už v pondělí doručit. Takže jsem (v sobotu dopoledne) hledal nějaký internetový obchod, kde mají konvice a překvapivě, největší výběr byl na francouzském Amazonu. Když jsem pak nakonec jednu vybral a postupně se propracovával k platbě, zaujala mne možnost doručení ve stejný den večer, která najednou vyskočila (a kterou jsem předtím nikdy neviděl). Což znamenalo, že bych měl konvici už v sobotu večer. Řekl jsem si, že tu srandu to stojí a připlatil si za to 10 babek (standardní doručení do 3 pracovních dnů bylo zdarma). 

Za tu srandu to stálo, protože kolem půl osmé mi volal nějaký chlapík, že mi má doručit něco z Amazonu, ale nemůže najít moji adresu na GPSce, jestli bych mu nemohl dát nějakou jinou adresu blízko, kterou znám. Znal jsem jen ulici, která vede okolo, takže jsem mu řekl, ať naviguje na ni a vyrazil do noci, abych se podíval jaká čísla jsou poblíž. Ta jsem mu potom také zavolal, ale ukázalo se, že má problém najít i ta čísla. Pak nějaké číslo našel a nakonec to asi za hodinu celkem donavigoval. Takže za 10 babek jsem měl sice doručení jen na nejbližší křižovatku, ale zato jsem si mohl vybrat kterou a i číslo popisné, u kterého si to vyzvednu. Je fakt, že chlapík tvrdil, že to je jeho první šichta jako doručovatel, a to, že moje ulice není na GPS mi potvrdili i stěhováci, co mě stěhovali a nakonec není ani na mé GPS, co mám v autě. Takže navíc teď už vím, kam případné zoufalce posílat a kde je mohu vyzvedávat. 

Když jsem viděl, jak to kupování na Internetu skvěle funguje, řekl jsem si, že si ho musím zřídit, co nejdřív a zavolal na SFR, jestli by mi nemohli zařídit optiku. Nemohli. Zavolal jsem tedy na Free (což mi ostatně všichni doporučovali) a objednal si balíček Total za něco málo přes 30 babek měsíčně. Trochu mne zklamalo, že mi nenabídli jejich nejnovější box, ale jeho předchozí verzi, ale je fakt, že přehrávač BDček, případně zabudovanou herní konzoli, nebo videorekordér nepotřebuji. A zase je to o pár babek levnější. Co mi ovšem vyrazilo dech, když mi řekli, že zřízení bude trvat od dvou do šesti týdnů a že mi navíc musí zřídit telefonní linku. Argumentoval jsem tím, že linku už mám nataženou od France Telecomu (dokonce mám na dveřích naražený štítek s přiřazeným číslem), nicméně chlapík na lince byl asertivnější než já a nedal se zviklat. Nakonec z něho vypadlo, že i když mi tedy nebudou muset tu linku tahat, že ji budou muset minimálně „aktivovat“, což sice půjde udělat i na dálku, ale pořád to minimálně ty dva týdny zabere a za těch skoro 40 babek za zřízení to pořád stojí (a navíc je to levnější, než kdybych si to nechal aktivovat od France Telecomu). Takže to vypadá, že pod stromečkem Internet asi nebude (a jestli ano, tak beze mne).

S bankou se mi zatím nepodařilo nic moc udělat. Sice na tom už pracuje můj osobní bankéř, ale ten je, zdá se, spíš zdatnější obchodník, než manager. Počítám, že je ale pořád dost času. Elektřinu mi zatím kvůli neplacení neodstřihli, pojišťovna mi teprve dneska doručila smlouvu, mimochodem i s uživatelskou příručkou popisující různé možnosti, která čítá 58 stránek velikosti A4 hustě popsaných malým písmem, kterou si nejspíš nechám na dlouhé zimní večery, až nebudu mít co číst. 

Dnes ráno jsem se také setkal s chlapíkem od stavební firmy, která to tady stavěla, který mi konečně vysvětlil, co jsou ty zvláštní věci, co mám nad okny, a které jsem polepil páskou, protože z nich dost táhlo. A také, jak funguje krabička se sluníčkem v předsíni a odhalil závadu na odvětrávání v kuchyni. Což vedlo k tomu, že mi nakonec nepředal můj druhý klíč, ale nechal si ho, aby to odvětrávání mohl opravit. Večer se ovšem ukázalo, že dneska to ještě nebude. Zato jsem si večer vyzvedl přezuté auto, které jsem ráno nechával v servisu. Což byla smůla, protože zrovna dneska ráno byla pěkná průtrž, a auto by se hodilo. Takto jsem do práce přišel durch. Zato jsme měli takový předvánoční týmový oběd v restauraci, tak jsem to preventivně posichroval nějakým rumem (kterým byla napuštěná baba) a doufám, že to bude OK. 

Psáno v úterý 13. 12. 2011

Jiný kraj, jiný mrav

V minulém příspěvku jsem si posteskl, že pařížské letiště není příliš přívětivé. Dnes mi to letiště vrátilo i s úroky.

Maje na dnešek v plánu služební cestu, v podstatě se stejným programem jako v úterý, nechtěl jsem nic ponechat náhodě. Možná proto, že bych mohl potkat zase nějakou výjimečnou letušku, nebo proto, že jsem nechtěl vstávat na poslední chvíli, šel jsem spát dřív, už před půlnocí. Pro změnu jsem se probudil ve 3:00 a už nezabral. Cesta na letiště pak proběhla standardně dobře a všechno vypadalo v pohodě do doby, než mne zastavila bezpečnostní kontrola a chtěla prohledat můj baťůžek - jiné zavazadlo jsem na jeden den s sebou neměl. A hned na první pokus z něj zkušeně vylovila můj oblíbený nožík.

- Monsieur, vy máte nožík!
- Mám, je na něm něco špatného?
- Nožíky jsou zakázány.
- Ale to je malý nožík, normálně s ním létám.
- To není možné, nožíky jsou zakázány.

Pokusil jsem se je přesvědčit tím, že jsem přesně s tímhle nožíkem už prošel přes kontrolu v Praze a v Zurichu (na obou ho vytáhli, zkontrolovali a zase mi ho vrátili  s tím, že je OK). Ani jsem nezmiňoval, že jsem s ním už, nechtěně, prošel několikrát i bez kontroly. To ovšem nemělo (poměrně očekávaně) žádný vliv. Prý si mám dát nožík do baťůžku a ten zaregistrovat na check-inu jako zavazadlo. Argumentoval jsem tím, že v baťůžku mám spoustu věcí, ať už osobních, nebo pracovních (včetně počítače), které z bezpečnostních důvodů nemohu poslat jako zavadlo - navíc v baťůžku, který nelze nijak zabezpečit.

Tak si prý mám ty věci vyndat a dát si je do igelitky a baťůžek s nožíkem poslat. Že by to znamenalo v podstatě dát do igelitky celý obsah baťůžku jim divné nepřišlo. Jinak to nejde a hlavně si mám pospíšit, nebo to nestihnu a letadlo mi uletí a oni za to nemůžou. Vytáhl jsem poslední trumf. Letím jenom na den a večer se vracím. Nemohl bych tedy ten nožík tady někde nechat a večer si ho vyzvednout? Ukázalo se, že to byla řečnická otázka.

Vydal jsem se tedy zpátky do terminálu na check-in, což mi ovšem díky komplikovanému způsobu propojení jednotlivých zón, zabralo víc času, než jsem čekal, takže jsem tam zjistil, že check-in je už zavřený a mohu si maximálně zkusit přerezervovat let na pozdější a pak to zkusit znovu (tedy poslat nožík v baťůžku jako zavazadlo). Což se mi nechtělo. Druhá varianta, že bych nožík zahodil, také nepřipadala v úvahu, neboť, kromě toho, že to je kvalitní nůž, mám k němu navíc osobní vztah.

Už jsem volal kolegyni, ať mě na jednání omluví, že jsem se zasekl kvůli nožíku na pařížském letišti a vypadá to, že není cesta jak to udělat, abych mohl odletět a zároveň o něj nepřišel, nebo neriskoval ztrátu jiné důležité věci. Zachránila mne až letuška od Lufthansy (tentokrát to byla milá, čokoládová kráska, s velkýma hnědýma očima :)), která se mi předtím snažila pomoc na check-inu. Když jsem za ní rezignovaně přišel, ať mě odhlásí z letu, že zjevně neodletím, poradila mi, ať si přehodím rezervaci na další let, a na check-inu podám jenom nůž!

A tak se taky stalo.

Nůž dali do velké červené obálky a řekli mi, ať to zanesu vedle na registraci nadměrných zavazadel (sic). Pro jistotu jsem se ještě zeptal, kde si to pak vyzvednu v Mnichově - tak tam to vyjede normálně na páse. Asi nikoho nepřekvapím, když napíšu, že to tam na páse normálně nevyjelo, ale zato to vyjelo na speciálním výdeji pro nadměrná zavazadla, po asi 20 minutách, co jsem na to čekal na normálním páse...

(Teď si čtenář představí, že uběhlo pět hodin.)

Stojím na check-inu Lufthansy na letišti v Mnichově, před zpátečním letem a chci poslat nůž zpátky, stejným způsobem jako sem přišel. Tentokrát už ani milá, ani čokoládová, ani kráska, je ovšem neoblomná. Jak prý bych si představoval, že by to měla poslat? Říkám, že tak jak to došlo sem, v obálce pro speciální předměty. Podle ní ovšem nic takového v Lufthanse neexistuje. Tvrdím, že minimálně v Lufthanse v Paříži to existuje a tak se můj nůž dostal do Mnichova. Ona kontruje tím, že to možná existuje v Paříži, ale v Mnichově na to zařízení nejsou. Ať dám nožík do baťůžku a pošlu to celé. Opakuji důvody, proč to nejde. Ona opakuje důvody, proč nejde, co chci já. Prý může poslat jako zavazadlo něco, co má nejméně 3 kila a vypadá jako zavazadlo. Navíc na mne zkouší mluvit francouzsky (poté co zjistí, že letím do Paříže). Bohužel, umí francouzsky asi tak jako já, takže se moc daleko nedostaneme.

Nedostaneme se ovšem dál ani anglicky, takže nakonec rezignuji a jdu se na bezpečnostní kontrolu zeptat, jestli s tím nožíkem můžu letět, nebo ne. Chlapík před business třídou ho otevře, přiloží na svoji ID kartu na krku, zjevně přeměří délku ostří a prohlásí, že to je OK, ať klidně jdu dál přes kontrolu.

Paráda, jsem v terminálu, i s nožíkem a Mnichov se tímto přidává k "nožík friendly" letištím. CDG získává další černý puntík (teď jsem jenom zvědav, co mne tam potká příště). Lufthansa dostává květinku za letušku v Paříži, a černý puntík, za neschopnost v Mnichově. A pak, babo raď, která letecká společnost je dobrá a jak to poznat.

Pro pochybovače jenom upřesním, že normálně se snažím, když někam letím, nožík nechávat doma, ale protože jsem zvyklý ho nosit pořád s sebou, občas na to zapomenu. Dneska mě to stálo naštěstí jenom 60 babek za změnu rezervace, mohlo to dopadnout hůř...

Je dormais

Strohý záznam dnešního dne:

02:00 asi usínám
04:45 vstávám
05:25 nasedám to taxíku směr Roissy
05:50 vysedám v Roissy
07:10 nasedám do letadla směr Mnichov
08:40 taxík směr Mnichov
09:40 pořád taxík směr Mnichov
10:00 setkání u zákazníka
12:30 oběd
14:40 taxík na letiště
17:00 nástup do letadla do Paříže, které mělo odletět 16:55
17:50 odlet
19:15 přílet na CDG
19:45 RER z letiště
20:30 home sweet home

A teď bez seznamu:

Plánovaná cesta taxíkem ráno trvala necelých 30 minut, Périphérique fluide, hlásí tabule hned u vjezdu. Škoda, že to takhle vypadá jen v pět ráno. Neplánovanou půl hodinu navíc využívám k tomu dát si kávu.

V letadle:

Jak to, že má Lufthansa taková pohodlná sedadla a doteď jsem o nich nevěděl. Schválně jsem si rezervoval poslední řadu, aby se mi nikdo nedíval přes rameno až si budu procházet prezentaci. Nebylo to potřeba. Nikdo neseděl ani vedle mne, ani přede mnou.

Letuška, která má na starosti "záď", je jednak děsně přitažlivá, a jednak milá, takovým tím způsobem, že člověk má pocit, že je to výjimečně a výhradně pro něj. Doteď na ni myslím.

Lufthansa dělá rozhodně lepší sedadla, než krosanty. Alespoň, co se kvality umělé hmoty týče.

V Mnichově:

Vyrážím z letiště v taxíku a obdivuji odhlučnění vozu. Vzhledem k tomu, že mám tuhle trasu najetou už ledasčím, překvapuje mne, že to jde i bez ohluchnutí. Poté, co zavolám kolegyni, že všechno jde podle plánu, ať vyrazí z hotelu, dostaneme se do kolony. Objíždíme Mnichov po A99 a nakonec dorážím pět minut před začátkem. S kolegyní dostáváme visačky pro pohyb v areálu, na kterých je na obou moje jméno.

Schůzka probíhá v pohodě a oběd v závodce příjemně překvapí.

Na letiště dorazíme skoro dvě hodiny před odletem. Využíváme to k tomu, že nic neděláme a při tom střídavě mluvíme anglicky a francouzsky (německy se zmůžu už jen na ustálené fráze a jednoslovné věty - např. "ich bin ein Kamarad Herr Kapitan"), podle toho, jak mi dochází slovní zásoba.

Vypadá to, že podle plánu neodletíme, zato si můžeme vychutnat natřískané letadlo. Bodejť by ne, když předchozí let Lufthansa zrušila. Kolegyně, poté, co se jí to už několikrát (u toho předchozího letu) stalo, si ho přestala rezervovat. Lepší je ty dvě hodiny strávit jinde. I když zrovna mnichovské letiště považuji za velice příjemné. Na rozdíl od pařížského CDG, které je pravý opak.

V letadle:

Starší francouzský pár vedle mne nevěřícně zkoumá Milchreis, kterou Lufthansa servisuje ke svačině, a pak se pokouší vyprostit důmyslně připojenou a sofistikovaně složenou plastovou lžičku. Německý inženýrink tentokrát vítězí nad francouzskou improvizací. Při přistání je skvělá viditelnost a Paříž září do noci s dominantní Eiffelovkou a La Défense.

Po přistání:

Pro návrat volím RER, je to jistější a když člověk nastupuje na letišti, tak i pohodlné. Nějaká Ruska řve do telefonu na celý vagón. Asi si myslí, že jí nikdo nerozumí.

Za hoďku jsem doma. Měl bych sice spát, ale dvě kávy udělaly své. Zkusím tedy něco napsat. Ale neměl bych zabředat do hlubokých myšlenek, je obtížné je pak udržet.

Včera jsem se dozvěděl, že moje složka podaná v rámci žádosti o pronájem, byla přijata. Vypadá to, že na mne čeká lukrativní 1+1 s výhledem na tramvajovou vozovnu.

V pátek letím znovu do Mnichova. Doufám, že tam bude ráno stejná letuška, jako dneska...

Le RIB est arrivé

Ve středu jsem dostal konečně RIB (Relevé d'Identité Bancaire - potvrzení o bankovním účtu) a mohu se tedy směle začít ucházet o další výdobytky všedního života běžného domorodce, jako např. zdravotní pojištění (sécurité sociale), nebo bydlení.

Musím ovšem přiznat, že to nebylo bez patřičného adrenalinu. Předně, není úplně nejlepší nápad si naplánovat přesun na dobu, kdy všichni šílí z příprav na lokální výstavu světového významu, o které se běžný laik, během svého života, nedozví, a o které se, lidé z branže, baví už rok před ní, a kdo na ní není, jako by nebyl. Pro přiblížení, je to asi jako světová výstava požárních hydrantů, na kterou se sjedou hasiči z celého světa a po 3 dny si předvádějí nejnovější hity v požárních hydrantech, hadicích, stříkačkách a kohoutech. Výhoda tohoto poměrně obskurního zaměření je, že na ni nikdo nezavítá náhodou, a ani pro to, aby si nasbíral samolepky, nebo odznáčky. Nevýhoda je, že už 14 dní před začátkem všichni šílí, ladí se poslední detaily a celá divize v podstatě nedělá nic jiného než, že se připravuje, takže ostatní věci jaksi stojí. No, a tato výstava vyvrcholila právě tím, že tento týden od úterka do čtvrtka proběhla.

Původně jsem se jí měl účastnit (z titulu své pozice) všechny tři dny v plné šíři, ale protože jsem měl domluvené schůzky vždy až po poledni, nakonec jsem to smrskl na tři odpoledne a přitom ráno chodil do kanceláře, jednak řešit, co dělají zákazníci, ale hlavně, co dělá banka, a jak to vypadá s hledáním bytu. V souladu s tradicí mne pak po druhém dnu skolila migréna, takže jsem třetí den strávil zcela tradičně v posteli, jen s tím, že jsem si odskočil během poledne do kanceláře, abych zjistil, že to, že se nemohu připojit do firemní sítě, není chyba u mne, ale v systému. Někomu ve firmě se totiž místo toho, aby můj firemní účet přesunul z pražské pobočky na pařížskou, podařilo můj účet deaktivovat, což způsobilo, že jsem se nemohl přihlásit do emailu ani jinde a poté, co jsem se odhlásil a vypnul počítač (který se tímto aktualizoval), jsem se nemohl přihlásit ani na svůj počítač. Takže vlastně ani nemělo cenu chodit do práce a to že jsem čtvrtek proležel, až tak nevadilo. Co bylo horší, že mi ve středu poslali z banky RIB na můj firemní email. Nu, což...

V souvislosti s výstavou mi to ovšem nedá, abych nezabrousil o pár let zpátky a to konkrétně do konce roku 2008, kdy jsem se zmiňované výstavy účastnil poprvé. Tehdy, ještě na jiné pozici, jsem byl poprvé v životě nejen na výstavě, ale i v Paříži. Ještě jako elév, jen lehce šmrcnutý fráninou (po prvním roce na Francouzském Institutu v Praze) jsem si to přihasil před půlnocí TGV z Aix-en-Provence na Gare du Lyon, abych se vzápětí nechal odvézt bizarním taxikářem do svého hotelu na Montparnassu. Taxikář se mezi Mercedesy, které tehdy parkovaly na stojánce u nádraží, vyjímal omláceným Peugeotem, vystoupil v maskáčích, mluvil možná lepší angličtinou než já, a po cestě mi vyprávěl, po té, co se dozvěděl, že jsem z Česka, neuvěřitelné příběhy ze svého života. Na hotelu ho následoval neméně bizarní recepční, který pro změnu komunikoval pouze francouzsky a jediné na co se zmohl, bylo, si postěžovat jak ho to nebaví a jak je utahaný. A teprve, když jsem mu řekl, že jsem také pořádně utahaný a že mě to už taky nebaví, tak zjevně pookřál a začal mě pořádně vnímat.

To bylo ovšem před 3 lety. Od té doby se z výstavy stala tradice, stejně jako ze zdravotní indispozice, která mne skolívává v jejím průběhu, ať už to byla migréna, nebo prasečí chřipka památného roku 2009. Letos poprvé jsem si ovšem nemusel domlouvat letenku a hotel (půl roku dopředu), protože jsem mohl přijet rovnou "z domu".

V souvislosti s výstavou se nabízí příležitost zmínit trochu geografii a dopravu v regionu. Pařížské výstaviště leží blízko vesnice Villepinte a je to předposlední zastávka na trase B RER. RER znamená Réseau Express Régionale, neboli něco jako regionální expresní síť, nicméně Francouzi tomu říkají prostě RER. Tím regionem se myslí Île-de-France (což je v podstatě pařížský region), tou sítí to, že těch tras je 5 (A až E) a provozuje je společně RATP (pařížský dopravní podnik) a francouzské dráhy (SNCF). RER by se dalo přirovnat k regionální vlakové dopravě v Praze (tzv S-vlaky), nebo S-bahn v Německu, nebo Rakousku, s tím rozdílem, že linky RER projíždí skrz centrum (nebo prostě skrz) a někde sdílí zastávky s trasou metra. Trasa B se od ostatních tras nijak zásadně neodlišuje, jen má tu zvláštnost, že vede na pařížské letiště CDG (Charles De Gaulle), kterému ovšem Pařížané říkají spíš Roissy podle dědiny, kde stojí. Kromě toho, že letiště je poslední zastávkou trasy B se také vyznačuje tím, že je sice kousek od výstaviště v zóně předchozí, ale stojí víc než 2x tolik.

Jinak RER B je na letiště poměrně pohodlné spojení a ve srovnání např. s taxíkem mu navíc nehrozí zácpa. Akorát nesmí sněžit, být perturbation nebo stávka. Směrem na letiště jezdí navíc dva druhy vlaků. Jeden, který zastavuje všude, a druhý, který zastavuje pouze v Paříži (většinou po Gare du Nord), příměstskou oblast projíždí, a pak zastavuje až na letišti. Tím se ovšem člověk jedoucí na výstaviště nesmí nechat zmást, a tak i když na všech tabulích to ukazuje další zastávky až na letišti a několikrát to hlásí i ve vlaku, když vytrvá, dočká se. Vlak skutečně zastaví i na výstavišti. Je to ovšem trochu adrenalin a ne každý to vydrží :).

Takže výstavu jsem přežil, RIB dorazil, a tak jsem mohl dnes vyrazit na "Tour de visites", tedy okružní jízdu po vytipovaných bytech. O tom, ale, zase jindy ;-).

La première

Myslel jsem, že přes víkend si najdu čas a něco napíšu. Zdálo se to jako dobrý nápad. Po několikátém dotazu: "Tak, co, jak to tam vypadá?" by byla i motivace. Nicméně, byly i pochybnosti. Začnu tedy upozorněním: Vše je bez záruk a bez závazků.

Dnes jsem se byl projít poprvé trochu po okolí. Ne, že bych tady byl úplný nováček, ale přece jenom, role se trochu změnila. Zatímco dříve to byla spíš příležitostná záležitost, když jsem našel trochu času (v rámci služebních povinností), teď to byla vlastně zcela regulérní náplň pro volnou neděli.

Hned v úvodu jsem prozkoumal nejbližší okolí, abych zjistil, jestli si budu moci koupit něco k snědku, nebo je všude bez výjimky zavřeno. Ovšem vyvedla mne z omylu pekárna hned přímo naproti. No vida, hlady neumřu. (Což není úplně přesné, protože nějaké sýry a salámy ještě mám, ale bez pečiva to není úplně ono.) Vzpomněl jsem si, co říkal kdysi můj kolega. Normálně je v neděli zavřeno, je to nařízeno, ale pekárnu zavřít nejde. Jak to, ptal jsem se tehdy. No to prostě nejde...

Což také nebyla úplně pravda, protože tahle pekárna měla podle otvírací doby zavřeno hned dva dny v týdnu - v pátek a v sobotu. Ale je také fakt, že hned asi o 30 metrů dál je druhá pekárna, která nejspíš má v pátek a v sobotu otevřeno.

Nakouknul jsem do té na rohu, jmenuje se poeticky La Normandie, zachytil vůni čerstvých baget a chvíli sledoval, co většina lidí bude kupovat. Docela nepřekvapivě kupovali bagety - bagety obyčejné, "venkovské", s mákem - ale i nějaký ten dortík, pletýnku nebo zákusek. Proč ne, když je neděle.

Pak jsem se vydal směrem do centra a netrvalo dlouho, když jsem narazil na první zajímavost - velib. Z přistaveného "parkovacího automatu" jsem ovšem úplně nepochopil, jak to funguje, takže se o tom zmíním někdy příště. A o kousek dál jsem objevil zajímavou uličku, která se od ostatních kolem výrazně lišila. Jednak tím, že byla plná lidí a jednak tím, že byla plná otevřených obchodů a stánků vyložených nejrůznějším zbožím "základní" potřeby, sýry a mořskými plody počínaje a vínem a medem konče. Počítám, že nejspíš má nějakou výjimku od místní radnice. Na sýry byla radost pohledět, ryby zase nešlo necítit. U stánku s rybami měli i čerstvě připravenou paelu z mořských plodů, kterou prodávali do krabiček na váhu. Vypadalo to dobře, ale bohužel, ze směsi jsem poznal z mořské fauny jen krevety (které vypadaly lákavě), a na zbytek se necítil ještě dostatečně připraven, takže ani to, že místní to zjevně kupovali rádi, mě nepřesvědčilo. Možná příště.

Bylo celkem hezky, pokračoval jsem tedy dál do centra a protože dokonce i vysvitlo sluníčko, řekl jsem si, co s načatým polednem a zvážil možnost vycházku protáhnout o jízdu autobusem. Nikdy předtím jsem tady autobusem nejel a navíc jsem měl zcela prozaický důvod, chtěl jsem podívat do jednoho obchodu (pokud by teda byl otevřený), který byl přes řeku na druhé straně města. A jako náhodou jsem se zrovna ocitl na zastávce autobusu, který tam jel. A jako náhodou autobus zrovna přijel.

Zastávky autobusů tady se trochu liší od těch našich. Také tam mají seznam stanic linky, ale místo detailního jízdního řádu, tam je jenom tabulka, která říká, že ta která linka, jede v určitém dni, nebo části dne, v určitých intervalech. Např. v pracovní dny ráno po 8 minutách a v neděli kolem poledne po 15 minutách. Pak je tam ještě ale taková malá tabule s displejem, která ukazuje, za jak dlouho který autobus přijede (a ukazuje to vždy pro dva po sobě). Nedá se tedy dopředu přijít přesně na čas, ale zase, kdo někdy jel v Praze autobusem ví, že třeba ve špičce jsou vypsané časy spíš orientační právě v tom intervalu. Možná se to dá zjistit někde na internetu, ale na to nemám vybavený telefon.

Do autobusu se nastupuje zásadně předními dveřmi, které jsou vybavené značkovačem, jak pro běžné lístky tak pro místní "šalinkartu" a každý si při nástupu tedy může hned svůj cestovní doklad označit. Kdyby na to náhodou zapomněl, tak ho řidič vyzve amplionem :). Druhými dvěřmi se vystupuje a třetí dveře nejsou. Jak prosté. Jako čerstvý majitel Naviga jsem si tedy pípnul a pak už se jen nechal unášet po uličkách i bulvárech a přitom se kochal architekturou, velkorysým uspořádáním širokých ulic a tím jak i tu nejširší ulic jsou stánkaři schopní ucpat. Provoz byl mírný, sluníčko svítilo, cesta ubíhala v poklidu.

Protože jsem si nebyl jist, kde přesně je hledaný obchod, ale věděl jsem jen, že je někde v okolí, rozhodl jsem se použít techniku a zkusit štěstí s bezdrátem. Vytáhl jsem svůj obstarožní iPod, zapnul wifi a začal hledat nějakou veřejnou síť. Když pominu podezřele se tvářící jména jako "hpsetup" (kterých bylo překvapivě hodně) a nebo síť "FreeWiFi", která možná byla free, ale ne průchozí, tak na mne většinou vyskočilo 10 až 20 sítí soukromých. Ani slibně znějící "GoogleGuest" se mi nepodařilo hacknout. Nakonec jsem tedy skončil před prodejnou PizzaHut, kde na dveřích slibovali Wifi zdarma. Což nebyl úplný blud, ale když jsem se k ní připojil, ukázalo se, že musím zadat věk, pohlaví, jak často chodím do Pizzy Hut a nakonec i emailovou adresu a potvrdit, že jsem si všechno přečetl a souhlasím s tím, že budu dostávat, pro mě zcela důležité, novinky ohledně Pizzy Hut. Napadlo mne, že cena za tuhle wifi zdarma je příliš vysoká. Naproti u mekáče pak pro jistotu wifi nefungovala vůbec, ale místo toho jsem objevil jinou a nakonec se i připojil, abych se vzápětí dozvěděl, že obchod, který hledám, je asi 200 metrů od místa kde jsem a je skutečně zavřený. Sedl jsem tedy místo toho na autobus a vyrazil zpět.

Původně jsem si chtěl dát v mekáči něco k jídlu (ano i fastfood tady mají), ale bylo tam narváno, stejně jako ve vedlejším Quicku, takže nakonec to zase vyšlo na KFC nedaleko od místa, kde momentálně bydlím. Po cestě zpátky jsem ještě nakoupil potřebné bagety a na recepci v ubytovně je požádal, aby mi vrátili asi 1.300 Euro, které jsem "omylem" zaplatil při příjezdu. Bohužel, vypadá to tak, že mi to skutečně vrátí (což jsem původně myslel, že udělají tak, že zruší tu původní transakci), takže jsem zvědav jak se Citi pochlapí a o kolik Euro budu po konverzích z korunového účtu tam a zpět chudší.

Sice bylo hezky, ale asi mě něco ofouklo, takže po zbytek odpoledne jsem převážně ležel, lil do sebe čaje a v závěru večera pak našel čas na psaní.

Pokud se někomu zdá, že to nemá hlavu ani patu, tak se mu to nezdá. Postupně snad přibudou (minimálně ta první).