Nemohu si to odpustit, byť je to provařená fráze. Pokud jste Tarantinovu klasiku minuli, dá se najít na YouTube. Dokonce se dá najít i v češtině (ovšem pokud vládnete angličtinou, doporučuji anglickou verzi). Mimochodem, o to, kdo "vynalezl" hranolky (frites) se vedou historické spory. Belgičani tvrdí, že to byli oni, a Francouzi to nepopírají. Belgičani mají ovšem smůlu v tom, že Američani je pojmenovali French fries, tedy "francouzské smaženky" a to nějak proniklo do světa. A pokud by vás zajímalo jak se řekne ve Francii Whopper, tak nijak. Burger King tady totiž není.
No a když už jsem u toho jídla, tak například koblihy mají ve Francii dvě díry a každá vede do samostatné "dutiny" s náplní. Navíc to plnění je většinou nechutně strojově přesné, na jak v Česku, kde co kobliha, to originál, a kde člověk někdy náplň ani nemůže najít nebo naopak. Tohle pozorování se ovšem zakládá na zkušenosti z Auchanu, kde koblihy prodávají v plastiku a kde je prodávají po čtyřech ve třech základních chutích, s jahodovou, jablkovou nebo čokoládovou náplní.
Pro změnu ale neznají mák (jinak, než na posypání bagety). Což je tristní (neboli triste), protože makové buchty, makový závin a knedlíky s mákem, patřili k mým nejoblíbenějším jídlům. Počítám, že to je asi státně "nepodporované". Takže všechny koláče, buchty a jiné zákusky jsou v podstatě buď s čokoládou (to tady naopak dost rozvinuli), nebo s ořechovou směsí, případně s ovocem. Dokonce ani klasický tvaroh tady v buchtách nějak populární není. Ono obecně, to, co známe v Česku jako buchtu, nemá ve Francii vyloženě svoji kopii. To co se tady prodává jako koláče, jsou spíš zákusky. Kromě koblih je hodně populární galette, která se prodává snad všude. Ovšem bacha, minule jsem v té, co jsem si koupil v Auchanu, našel zapečeného Asterixe :).
Samozřejmě je potřeba zmínit ovocné koláče (např. legendární tarte tatin), nebo pudinkový koláč, který se jmenuje flan a jenž jsem si oblíbil v jeho švestkové variantě (flan aux pruneaux). Švestky obecně jsou tady dost populární přísada do vaření. Například dnes jsem měl v kantýně soté z vepřového na (sušených) švestkách. Minule to bylo hovězí. A když už jsem u té kantýny, rád bych zmínil další věc, kterou jsem odpozoroval. To, že úprava masa je trochu jiná, než v Česku je jasné, ovšem co mne překvapilo jsou druhy příloh. Sice tady znají brambory, ale v kantýně většinou vůbec nejsou (pokud nepočítám hranolky). Knedlíky neznají vůbec. Většinou je jako příloha rýže, těstoviny, kuskus nebo často také čočka. Není problém si dát steak s čočkou! A k tomu hodně zeleniny - květák, fazolky, hrášek, zelené lusky, ratatouille.
Ovšem zpátky k pečivu. Dlouho jsem si myslel, že bageta je nejlevnější pečivo, které se dá koupit a že nejlevnější znamená 90 centů. Z omylu mne vyvedl až Auchan, kde mají bagety za 50 centů. Bohužel se nedají s tou za 90 srovnávat. Přesto jdou na dračku. Baget je spousta druhů, můžete mít klasickou (classique), tradiční (de tradition), venkovskou (de campagne) nebo původní (à l'ancienne). To mají většinou v těch klasických pekařstvích a ceny se pohybují od 90 centů až do 1,30 eura. V obchoďáku naproti tomu je možné koupit tyto v průmyslové verzi, plus plastickou, pilinovou a s mákem, případně jinou průmyslovou ingrediencí.
Další typická "buchta" je brioche, což je v podstatě označení pro cokoliv, co je dělané z "vánočkového" těsta. Ať už to nakonec vypadá jako šneci, nebo jako mazanec, nebo jako chleba. Může to mít v sobě rozinky, ořechy, nebo nějaké jiné ovoce, nebo krém. Rozinky (stejně jako ořechy) je ovšem možné najít i v klasickém chlebu. A ano, je to tak, byť bageta je kultovní záležitost, ve Francii pečou i chleba. Většinou je sice víc do buchtova, ale dají se najít i kousky, které se hodně blíží našemu pšenično-žitnému Šumavanu.
Jinak, to že tady jídlo berou vážně, potvrzuje i národní aktivita Manger Bouger, a to, že na každém ubrousku, nebo obalu, od Meka, KFC, nebo jiného fast foodu je reklama právě na tyto stránky, navíc ještě s upozorněním, že máme sníst minimálně pět kousků ovoce nebo zeleniny za den. Trochu mi to připomíná nápisy na cigaretách fumer tue.
28. února 2012
20. února 2012
30 kV, 850 A
Poslední zmínka o vlacích mne vedla k nápadu pustit si video z rychlostního rekordu, kterým si Francie upevnila pozici krále rychlých vlaků. I když, pokud bych měl být politicky korektní, je potřeba říci i poznámku "pod čarou". Nejrychlejší vlak bez ohledu na způsob řešení podvozku je Maglev (581 km/h). Nejrychlejším vlakem na pravidelné lince (a na kolejích) je rychlík v Číně (481 km/h). Francouzské TGV je někde mezi (574,8 km/h), protože sice jede na kolejích, ale ten vlak, který zajel rekord, nebyl na běžné lince a nebyl to vlak na přepravu cestujících. Nicméně i tak mne to zajímalo a tak jsem začal na Internetu hledat nějaké detaily a nejlépe nějaké video. A zjistil jsem, že celá věc je docela pěkně francouzská.
Např. nejlepší video, které jsem našel, vypadá, jako by ho někdo natočil na mobil (a navíc má ještě nějakou čínskou značku vpravo nahoře :)). Pak se dá najít ještě jedno s dobrou hudbou, pro změnu maďarské. Člověk by čekal, že první video, které google vyplázne, bude v HD a s perfektním zvukem, přímo od SNCF, Alstomu, nebo nějaké televizní stanice. Místo toho je ale rád, že má nějaký záznam z mobilu. Přesněji řečeno, dá se najít i nějaký záznam z televize, ale s komentářem, který je mimo a jeden odkaz mi dokonce napsal, že vlastník pro můj region blokuje sdílení kvůli autorským právům. Vlastník byla TF1 (celostátní francouzská televize) a můj region byla Francie :).
Pokud ovšem vydržíte to video, co zmiňuji výše, nebo si dáte tohle s anglickými titulky a pro změnu akční hudbou, můžete si všimnout pár věcí (dámy a technikou nezasažení pánové prominou):
Normální TGV jezdí rychlostí do 320 km/h. Po Francii jezdí kolem 500 souprav a obsluhují 150 nádraží. V minulém roce přepravily dohromady kolem 200 mil. cestujících. Příště to bude o stíhačkách ;-).
Např. nejlepší video, které jsem našel, vypadá, jako by ho někdo natočil na mobil (a navíc má ještě nějakou čínskou značku vpravo nahoře :)). Pak se dá najít ještě jedno s dobrou hudbou, pro změnu maďarské. Člověk by čekal, že první video, které google vyplázne, bude v HD a s perfektním zvukem, přímo od SNCF, Alstomu, nebo nějaké televizní stanice. Místo toho je ale rád, že má nějaký záznam z mobilu. Přesněji řečeno, dá se najít i nějaký záznam z televize, ale s komentářem, který je mimo a jeden odkaz mi dokonce napsal, že vlastník pro můj region blokuje sdílení kvůli autorským právům. Vlastník byla TF1 (celostátní francouzská televize) a můj region byla Francie :).
Pokud ovšem vydržíte to video, co zmiňuji výše, nebo si dáte tohle s anglickými titulky a pro změnu akční hudbou, můžete si všimnout pár věcí (dámy a technikou nezasažení pánové prominou):
- Pokus se odehrál na normální trati, která ale nebyla ještě otevřená, takže se dala přizpůsobit průběhu jízdy.
- Vlak (více detailů tady) ujel celkem zhruba 140 km, přitom 70 km zrychloval, což mu trvalo zhruba 13 minut. (Praha - Brno za 45 minut?)
- Trať byla napájena 30 kV a kolem rychlosti 500 km/h měl vlak odběr 850 A. Což jednoduchým vynásobením dává příkon 25 MW. Myslím, že teď už je jasnější, proč Francie jede na jádro.
- Tenhle příkon navíc protéká pantografem, který se rychlostí 500 km/h "tře" o rozvodné vedení.
- Občasný záběr ve videu jasně ukazuje, že to je všechno, jen ne stabilní příkon.
- Občasný záběr na nápravu naopak ukazuje, že ta je pro změnu stabilní dost.
- Mašinfíra vypadá jako správný tatík (který ví, kde má svůj ručník).
- Vlak se jmenuje V150 (a ne třeba Ohnivá čára, nebo Stříbrný ďábel) proto, že V znamená rychlost (vitesse) a 150 znamená 150 m/s.
- Na začátku rozjezdu bylo potřeba snížit pantograf, kvůli přechodu na jiné napětí.
- Krátký výpadek proudu se ale skoro vůbec neprojevil na rychlosti vlaku.
- Pro přenos datových signálu z vlaku (a také pro filmování) bylo potřeba najmout proudový speciál, jehož cestovní rychlost (a to navíc v výšce 10 km) byla skoro stejná jako maximální rychlost vlaku.
Normální TGV jezdí rychlostí do 320 km/h. Po Francii jezdí kolem 500 souprav a obsluhují 150 nádraží. V minulém roce přepravily dohromady kolem 200 mil. cestujících. Příště to bude o stíhačkách ;-).
18. února 2012
Jak to začalo
Ve firmě došlo ke změně v řízení obchodníků (a jejich podpory, což se týká i mne) a tak se může stát, že se za pár týdnů (měsíců) budu stěhovat někam jinam. Zatím sice nikdo netuší proč, a jak by to pak fungovalo, ale tato možnost se netýká jenom mne, ale také mých kolegů. Na jednu stranu by to bylo svým způsobem škoda, protože zrovna náš tým fungoval fakt dobře (po odborné i lidské stránce), ale nový systém je nastaven jinak a pokud bychom skutečně byli důslední, tak v nové struktuře ve stávající podobě určitě nepřetrvá. Na druhou stranu, přece jenom, jsme francouzsko-italská firma, kde je vždy prostor pro "specifická" řešení. Takže nám nezbývá, než se nechat překvapit.
Je tedy zároveň nejvyšší čas napsat něco k tomu, jak jsem se vlastně dostal k tomu, že jsem momentálně v Paříži, protože by to za chvíli už mohlo přestat být aktuální. Když jsem v rámci firmy před 5 lety měnil pozici (už po několikáté) dostal jsem se do týmu, který měl šéfa ve Francii, jeden kolega byl v Ženevě a druhý v Mnichově, a časem přibyl ještě jeden kolega k šéfovi. Tenkrát jsem se rozhodl, že to je dobrá příležitost se začít učit francouzsky, protože určitě bude příležitost se do Francie podívat. Takže jsem se přihlásil do kurzu francouzštiny na IFP a skutečně, ani ne za půl roku jsem do Provence vyrazil (tehdy jsem pracoval ve skupině, která má sídlo v Provence) a zážitek to byl. Bohužel to bylo také naposled. Nicméně jsem v mezičase zjistil, že mne baví francouzština. Sám to nechápu jak se to stalo, trochu podezřívám, že za to může IFP, protože má dobré učitele (měl jsem jich ze celou dobu asi 7 různých a ač každý jiný, všichni mě svým způsobem hodně dali) a pak to, že do mých kurzů se přihlásila vždycky spousta krásných děvčat. Nevím jestli to je běžné, nebo to bylo tím, že jsem chodil na kurzy ráno, ale prostě to tak bylo. Kdyby mi to někdo řekl předtím, tak bych se tomu asi zasmál, ale po čtyřleté zkušenosti už se tím jenom bavím.
Francouzština byla poměrně náraz, přece jenom, v jazycích jsem ve srovnání s ostatními předměty měl na škole vždy horší výsledky a nebál bych se označit za jazykového antitalenta, navíc jsem byl odchovaný klasickou kombinací ruština - němčina, později doplněná o angličtinu (to ovšem spíš svépomocí), a nikdy jsem ani vzdáleně nepřičichl k nějakému románskému jazyku. Ale když má člověk dobrou motivaci... První aplikace v praxi ovšem dávala tušit, že to rozhodně nebude brnkačka.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem do Francie po první návštěvě už nezavítal a navíc jsem opět změnil místo, tentokrát se šéfem v Paříži. Součástí nabídky bylo i to, že se nejspíš v blízké době přestěhuji z Prahy do Mnichova (sic). Měl jsem tam totiž svého nejdůležitějšího zákazníka. Zatím jsem ale vyčkával v Praze, jak se situace se zákazníkem vyvine a přitom se dál učil francouzsky. Což by sice mohlo vypadat na první pohled kontraproduktivní, ale měl jsem pro to svoje důvody. Jednak můj šéf, jeho šéf a všichni týmoví kolegové byli v Paříži, jednak tam byla i většina obchodníků. Takže jsem tam skutečně také začal jezdit a to poměrně často. To začalo asi před 3 lety. Chvíli jsem zkoušel chodit současně do frániny a do němčiny, ale ukázalo se, že v mém věku už na to nemám kapacitu, takže jsem toho po asi jeden a půl roce nechal. Navíc mě němčina na Goethe Institutu zdaleka tak nebavila jako francouzština na IFP (o děvčatech ani nemluvě). To ale v podstatě nevadilo, protože můj přesun do Mnichova rozhodně nebyl na pořadu dne.
No a loni před prázdninami jsem si říkal, že bych mohl svoje čtyři roky na IFP nějak oslavit, a přihlásil se na zkoušku B1. Což je v podstatě první zkouška "která má smysl", protože úrovně A1 a A2 jsou spíš jen takové testy. A na B2 budu muset ještě pořádně zapracovat :). Teoreticky jsem měl tu úroveň už po zimním semestru, ale úplně jsem se na to necítil, a tak jsem to odložil až na léto. A shodou okolností mi pár dní po té, co jsem ji úspěšně absolvoval, šéf nabídl, jestli bych se nechtěl (po těch třech a půl letech stěhování do Mnichova) přestěhovat do Paříže. Důvody pro to byly poměrně zřejmé. Byl jsem jediný z jeho týmu, kdo v Paříži nebyl. Ušetřil bych si tak několik cest ročně, také bych se snadněji dopravoval do Marseille nebo do Bruselu, kde jsem měl občas také s někým něco do činění a vůbec bych se z profesní periferie, až téměř z profesního vyhnanství, dostal do centra dění. V Praze jsem byl ze své skupiny jediný, takže to byla jen otázka času, zda se někam přestěhuji (a tím se k někomu přidám), nebo si najdu práci jinde. Ale protože jsem měl rád svoje kolegy, hledat práci jinde jsem si nechtěl. Takže jsem to ani nemusel dlouho zvažovat.
Přes prázdniny jsem tedy začal přesun připravovat a přípravy završil tím, že 2. listopadu jsem vystoupil na Roissy z letadla s tím, že se pro změnu, během několika dalších dnů, do Prahy nevrátím. A zbytek je už popsán v blogu.
Někteří přátelé, nebo známí, se mne ptají, jestli se dá "ty Francouze" vydržet. Těžko říct, zobecnit bych to rozhodně nechtěl. Francouzská společenská kultura by si zasloužila samostatný článek, stejně jako typická klišé - nebo spíš cliché (?) :). Každopádně "ty svoje Francouze" mohu úplně v pohodě. Navíc mám pocit, že francouzská mentalita je daleko bližší české, než třeba německá, ruská, polská, nebo maďarská (abych vzal v úvahu sousedy). U Slováků si nejsem jist :). Také by si ovšem zasloužila samostatnou kapitolu. Ovšem, poměrně trefně ji už popsal Stephen Clarke ve své knize Talk to the Snail. Pokud nemáte tušení, ale chtěli byste si představit "typického" Francouze, přečtěte si tuhle knihu.
Pro mne pak hrálo do noty i několik osobních sympatií. Třeba, že mám rád sýry. Nebo dobré víno. Líbí se mi uvolněný přístup v práci. Nevadí mi možnost mít moře, nebo hory. Ani mi nevadí u toho moře vidět dámy nahoře bez :). Oceňuji francouzské vlaky a líbí se mi francouzské stíhačky. I když i to by nakonec chtělo samostatnou kapitolu...
Je tedy zároveň nejvyšší čas napsat něco k tomu, jak jsem se vlastně dostal k tomu, že jsem momentálně v Paříži, protože by to za chvíli už mohlo přestat být aktuální. Když jsem v rámci firmy před 5 lety měnil pozici (už po několikáté) dostal jsem se do týmu, který měl šéfa ve Francii, jeden kolega byl v Ženevě a druhý v Mnichově, a časem přibyl ještě jeden kolega k šéfovi. Tenkrát jsem se rozhodl, že to je dobrá příležitost se začít učit francouzsky, protože určitě bude příležitost se do Francie podívat. Takže jsem se přihlásil do kurzu francouzštiny na IFP a skutečně, ani ne za půl roku jsem do Provence vyrazil (tehdy jsem pracoval ve skupině, která má sídlo v Provence) a zážitek to byl. Bohužel to bylo také naposled. Nicméně jsem v mezičase zjistil, že mne baví francouzština. Sám to nechápu jak se to stalo, trochu podezřívám, že za to může IFP, protože má dobré učitele (měl jsem jich ze celou dobu asi 7 různých a ač každý jiný, všichni mě svým způsobem hodně dali) a pak to, že do mých kurzů se přihlásila vždycky spousta krásných děvčat. Nevím jestli to je běžné, nebo to bylo tím, že jsem chodil na kurzy ráno, ale prostě to tak bylo. Kdyby mi to někdo řekl předtím, tak bych se tomu asi zasmál, ale po čtyřleté zkušenosti už se tím jenom bavím.
Francouzština byla poměrně náraz, přece jenom, v jazycích jsem ve srovnání s ostatními předměty měl na škole vždy horší výsledky a nebál bych se označit za jazykového antitalenta, navíc jsem byl odchovaný klasickou kombinací ruština - němčina, později doplněná o angličtinu (to ovšem spíš svépomocí), a nikdy jsem ani vzdáleně nepřičichl k nějakému románskému jazyku. Ale když má člověk dobrou motivaci... První aplikace v praxi ovšem dávala tušit, že to rozhodně nebude brnkačka.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem do Francie po první návštěvě už nezavítal a navíc jsem opět změnil místo, tentokrát se šéfem v Paříži. Součástí nabídky bylo i to, že se nejspíš v blízké době přestěhuji z Prahy do Mnichova (sic). Měl jsem tam totiž svého nejdůležitějšího zákazníka. Zatím jsem ale vyčkával v Praze, jak se situace se zákazníkem vyvine a přitom se dál učil francouzsky. Což by sice mohlo vypadat na první pohled kontraproduktivní, ale měl jsem pro to svoje důvody. Jednak můj šéf, jeho šéf a všichni týmoví kolegové byli v Paříži, jednak tam byla i většina obchodníků. Takže jsem tam skutečně také začal jezdit a to poměrně často. To začalo asi před 3 lety. Chvíli jsem zkoušel chodit současně do frániny a do němčiny, ale ukázalo se, že v mém věku už na to nemám kapacitu, takže jsem toho po asi jeden a půl roce nechal. Navíc mě němčina na Goethe Institutu zdaleka tak nebavila jako francouzština na IFP (o děvčatech ani nemluvě). To ale v podstatě nevadilo, protože můj přesun do Mnichova rozhodně nebyl na pořadu dne.
No a loni před prázdninami jsem si říkal, že bych mohl svoje čtyři roky na IFP nějak oslavit, a přihlásil se na zkoušku B1. Což je v podstatě první zkouška "která má smysl", protože úrovně A1 a A2 jsou spíš jen takové testy. A na B2 budu muset ještě pořádně zapracovat :). Teoreticky jsem měl tu úroveň už po zimním semestru, ale úplně jsem se na to necítil, a tak jsem to odložil až na léto. A shodou okolností mi pár dní po té, co jsem ji úspěšně absolvoval, šéf nabídl, jestli bych se nechtěl (po těch třech a půl letech stěhování do Mnichova) přestěhovat do Paříže. Důvody pro to byly poměrně zřejmé. Byl jsem jediný z jeho týmu, kdo v Paříži nebyl. Ušetřil bych si tak několik cest ročně, také bych se snadněji dopravoval do Marseille nebo do Bruselu, kde jsem měl občas také s někým něco do činění a vůbec bych se z profesní periferie, až téměř z profesního vyhnanství, dostal do centra dění. V Praze jsem byl ze své skupiny jediný, takže to byla jen otázka času, zda se někam přestěhuji (a tím se k někomu přidám), nebo si najdu práci jinde. Ale protože jsem měl rád svoje kolegy, hledat práci jinde jsem si nechtěl. Takže jsem to ani nemusel dlouho zvažovat.
Přes prázdniny jsem tedy začal přesun připravovat a přípravy završil tím, že 2. listopadu jsem vystoupil na Roissy z letadla s tím, že se pro změnu, během několika dalších dnů, do Prahy nevrátím. A zbytek je už popsán v blogu.
Někteří přátelé, nebo známí, se mne ptají, jestli se dá "ty Francouze" vydržet. Těžko říct, zobecnit bych to rozhodně nechtěl. Francouzská společenská kultura by si zasloužila samostatný článek, stejně jako typická klišé - nebo spíš cliché (?) :). Každopádně "ty svoje Francouze" mohu úplně v pohodě. Navíc mám pocit, že francouzská mentalita je daleko bližší české, než třeba německá, ruská, polská, nebo maďarská (abych vzal v úvahu sousedy). U Slováků si nejsem jist :). Také by si ovšem zasloužila samostatnou kapitolu. Ovšem, poměrně trefně ji už popsal Stephen Clarke ve své knize Talk to the Snail. Pokud nemáte tušení, ale chtěli byste si představit "typického" Francouze, přečtěte si tuhle knihu.
Pro mne pak hrálo do noty i několik osobních sympatií. Třeba, že mám rád sýry. Nebo dobré víno. Líbí se mi uvolněný přístup v práci. Nevadí mi možnost mít moře, nebo hory. Ani mi nevadí u toho moře vidět dámy nahoře bez :). Oceňuji francouzské vlaky a líbí se mi francouzské stíhačky. I když i to by nakonec chtělo samostatnou kapitolu...
4. února 2012
Daně
Bohužel, nebude to žádné romantické vyznání, ale úvaha veskrze praktická. A bude to děsná nuda (což jsem zjistil, až když jsem to dopsal). Takže se vůbec nestyďte to nečíst :).
Rok se přehoupl, a opět nastala doba mrazů a daňových přiznání. Sám si ho podávám už od nepaměti (14 let), posledních 5 let dokonce online (s digitálním podpisem). Tudíž pro mne nebylo nijak těžko představitelné, že podám letos daňové přiznání z Francie.
Musím přiznat, že jsem se o to už trochu zajímal ještě před odjezdem a některé věci mne už tehdy zaujaly. Ovšem až teď došlo na lámání chleba a úvahy se staly ryze pragmatickými. Ještě předtím, bych ale rád zmínil něco ohledně poslední výplatnice, která došla před pár dny. Už jsem psal, že francouzská výplatnice je větší, momentálně už to jsou dva listy A4, hustě popsané, a chodí zásadně domů. Firma aspoň ušetří za pohůnky z osobního, kteří s tím jinak stráví pár hezkých dní (u středně malé firmy). Takže výplatnice přišla a protože jsem více než většině z toho, co na ní bylo, nerozuměl, vydal jsem se za šéfem. Ten mi vysvětlil, že prvních 8 řádek v podstatě nesmí mít žádný vliv, neboť jednotlivé sumy, které se tam odečítají (za dovolenou, nemoc), se posléze přičítají a tudíž na konci vyjde totéž, co bylo na začátku.
Pak bych teoreticky měl vidět položku symbolizující naturální výhodu v podobě služebního automobilu, ale protože naše účtárna zatím nebyla schopna tuto informaci během posledních 3 měsíců zpracovat, tak ji tam momentálně nevidím.
Dalších 20 řádků jsou jednotlivé srážky na zdravotní a sociální pojištění. Systém je tak složitý, že je potřeba je na výplatnici vyjmenovat jednotlivě. Pro mne, jako laika, je důležité pouze to, že všechny částky se od výplaty odečítají.
Následují (mohou následovat) položky, které nejsou předmětem daně, což u mne je např. měsíční průkazka na MHD, kterou mi firma částečně proplácí. Po nich přichází unikátní věc, státní příspěvek, který je navíc zdaněn. Principiálně jde o to, že stát si strhává něco jako daň (tedy nejmenuje se to daň, ale je to přímá platba státu), a zároveň ji ale zdaní a strhne si i tu daň z ní. Sice na to všichni nadávají, ale na druhou stranu se nebojí uznat, že takovouto vychytávku prosadit, mohl jedině někdo, kdo se vyzná.
Pak následuje 13 řádek, které se mne v podstatě netýkají, protože nesouvisí přímo s výplatou, ale pouze vyjmenovávají jednotlivé platby, které platí navíc zaměstnavatel. Aby se to nepletlo, je v tabulce (kromě legendy) na to 6 sloupců, rozdělených po dvou na příjmy, poplatky a poplatky zaměstnavatele. Je tedy jasné, že se to na jednu stránku nemůže vejít. Navíc tam je ještě hezky celý měsíc po dnech a u každého dnu je uvedeno, pokud jsem si vzal dovolenou (a jakou), nebo měl náhradní volno, nebo neschopenku.
Na konci to pak korunuje malá tabulka, která uvádí souhrn základních hodnot pro daný měsíc a průběžný součet pro zdaňovací období. Na začátku je pro změnu jednoznačná identifikace podle nějakých norem, takže tam mám "úroveň", a "koeficient", což jednak souvisí s tím, na jaké pozici a v jakém oboru pracuji a hlavně jak dlouho. Na to jsou státem definované tabulky. Francouzská výplatnice je poměrně zajímavá.
Vstupní data bychom měli. Teď je potřeba zjistit algoritmus, kterým daň vypočítat. Tedy, přesněji řečeno, kterým příjem přiznat v Česku, protože k tomu mám ze zákona povinnost. Sice jsem prokazatelně a trvale v Paříži, ale protože jsem se větší část roku zdržoval v Praze a měl tam "středisko osobních zájmů" (což je termín, který používá náš zákon), musím příjem z Francie přiznat i v Česku. Protože by to ale bylo proti dobrým mravům, danit mě dvakrát, dohodli se Francie a Česko na dohodě o zabránění dvojímu zdanění (podobně jako se dohodli s dalšími státy), která říká, že když je občan, daňový rezident, jedné země, daněn současně v jiné zemi (např. proto, že tam pracuje a má tam příjem ze zaměstnání), nebude ho jeho domovská země ze stejných příjmů danit znovu.
Filosoficky orientovaný čtenář by si mohl položit otázku, co do toho domácímu státu je, jestli někde jinde vydělávám peníze a také je tam daním (v souladu s dobrými místními mravy). Stát ovšem není postaven na filosofii, takže mu zjevně do toho něco je a zjevně chce urvat něco pro sebe i z toho, co by se normálně odehrálo mimo jeho území a jeho jurisdikci. Takže zatímco normální člověk by usuzoval, že když prvních 10 měsíců pracuji v jedné zemi, tak tam těch deset měsíců dostávám peníze a také je tam zdaním, a když se pak na dva měsíce přesunu do jiné země, tak pro změnu ty dva měsíce dostávám peníze tam a pro změnu je zdaním tam. Stát ovšem považuje apriori své občany za lumpy, co kdyby tam ty peníze nezdanili (což by se lehce mohlo stát, protože např. místní systém do určité výše příjmu daň odpouští) a to by nešlo. Je potřeba svoje občany vyždímat jako citróny. A protože jsou všechny státy stejné, uzavírají spolu tyto dohody.
Existuje několik různých systémů, které se používají, od úplného vynětí, až po žádnou dohodu. Česko a Francie mají spolu dohodu, která se oficiálně jmenuje dohoda o prostém vynětí. V praxi to znamená, že pokud daňový rezident jedné země ve druhé zemi zaplatí daň (přesněji řečeno, druhá země si strhne daň), tak ta první země mu tu daň dovolí odečíst, ale jen do výše, které odpovídá poměrem příjmům. V případě, že by si druhá země strhla víc, má smůlu. V případě, že by zaplatil míň, doplatí to v zemi své rezidence. Znamená to tedy, že občan zaplatí minimálně tak jako tak daň, kterou by platil, kdyby měl stejné příjmy doma, může zaplatit víc (pokud druhá země uplatní vyšší sazbu), nemůže ale zaplatit míň. Asi tušíte, proč je tenhle systém mezi státy nejoblíbenější.
Vyzbrojen těmito informacemi jsem tedy vyrazil na účtárnu, že potřebuji potvrzení o příjmech za rok 2011, abych to mohl (radostně) dodanit v Česku. Ukázalo se ovšem, že to nebude tak jednoduché. Jednak, z nějakého důvodu, který mi není úplně jasný, má naše firma zdaňovací období od začátku prosince do konce listopadu (údajně proto, že peníze za listopad, jsou poslední peníze, které fyzicky dostanu v daném kalendářním roce - za prosinec je dostanu až v lednu, atd.) a jednak, z nějakého blíže neurčeného důvodu, mi firma všechny příjmy (i za listopad) posunula až do prosince, takže vypadly ze zdaňovacího období. Což mělo dva důsledky. Pro potřeby českého daňového přiznání jsem provedl daňový únik (ovšem zcela bez vlastního přičinění), pro potřeby francouzského daňového přiznání se mi pěkně zvedla daňová sazba pro nové zdaňovací období, protože tam budu mít o listopad víc. Udělal jsem si malou simulaci a vypadá to, že tahle chybka mě bude stát skoro 400 babek na daních navíc. Takže zkoumám, jak přesvědčit místní systém, aby mi tu listopadovou výplatu vyplatil skutečně už v prosinci.
Při výpočtech vyšel najevo zajímavý úkaz, související s českým daňovým systémem, který se nazývá "superhrubá mzda". Výkladem mi to začíná asociovat UltraOne (viz předchozí příspěvek). Superhrubá mzda je zajímavý institut, který se ovšem těžko v cizině vysvětluje. Vede k otázkám "proč jako?", "nebylo by lepší prostě zvýšit základní sazbu?", apod. Tazatele většinou omlouvá neznalost absurdity českého Bananistánu a např. to, že zavedení superhrubé mzdy vede k tiché devalvaci daňových úlev. Jedním z důsledků superhrubé mzdy je, že dodaňované příjmy ze zahraničí jsou přidávány ve výši 1,34 krát větší, než v jaké byly prokázány, kde 1,34 je právě magický koeficient superhrubé mzdy. Frantíci se svým zdaněným státním poplatkem jsou ve srovnání se superhrubým maglajsem úplní žabaři.
Rok se přehoupl, a opět nastala doba mrazů a daňových přiznání. Sám si ho podávám už od nepaměti (14 let), posledních 5 let dokonce online (s digitálním podpisem). Tudíž pro mne nebylo nijak těžko představitelné, že podám letos daňové přiznání z Francie.
Musím přiznat, že jsem se o to už trochu zajímal ještě před odjezdem a některé věci mne už tehdy zaujaly. Ovšem až teď došlo na lámání chleba a úvahy se staly ryze pragmatickými. Ještě předtím, bych ale rád zmínil něco ohledně poslední výplatnice, která došla před pár dny. Už jsem psal, že francouzská výplatnice je větší, momentálně už to jsou dva listy A4, hustě popsané, a chodí zásadně domů. Firma aspoň ušetří za pohůnky z osobního, kteří s tím jinak stráví pár hezkých dní (u středně malé firmy). Takže výplatnice přišla a protože jsem více než většině z toho, co na ní bylo, nerozuměl, vydal jsem se za šéfem. Ten mi vysvětlil, že prvních 8 řádek v podstatě nesmí mít žádný vliv, neboť jednotlivé sumy, které se tam odečítají (za dovolenou, nemoc), se posléze přičítají a tudíž na konci vyjde totéž, co bylo na začátku.
Pak bych teoreticky měl vidět položku symbolizující naturální výhodu v podobě služebního automobilu, ale protože naše účtárna zatím nebyla schopna tuto informaci během posledních 3 měsíců zpracovat, tak ji tam momentálně nevidím.
Dalších 20 řádků jsou jednotlivé srážky na zdravotní a sociální pojištění. Systém je tak složitý, že je potřeba je na výplatnici vyjmenovat jednotlivě. Pro mne, jako laika, je důležité pouze to, že všechny částky se od výplaty odečítají.
Následují (mohou následovat) položky, které nejsou předmětem daně, což u mne je např. měsíční průkazka na MHD, kterou mi firma částečně proplácí. Po nich přichází unikátní věc, státní příspěvek, který je navíc zdaněn. Principiálně jde o to, že stát si strhává něco jako daň (tedy nejmenuje se to daň, ale je to přímá platba státu), a zároveň ji ale zdaní a strhne si i tu daň z ní. Sice na to všichni nadávají, ale na druhou stranu se nebojí uznat, že takovouto vychytávku prosadit, mohl jedině někdo, kdo se vyzná.
Pak následuje 13 řádek, které se mne v podstatě netýkají, protože nesouvisí přímo s výplatou, ale pouze vyjmenovávají jednotlivé platby, které platí navíc zaměstnavatel. Aby se to nepletlo, je v tabulce (kromě legendy) na to 6 sloupců, rozdělených po dvou na příjmy, poplatky a poplatky zaměstnavatele. Je tedy jasné, že se to na jednu stránku nemůže vejít. Navíc tam je ještě hezky celý měsíc po dnech a u každého dnu je uvedeno, pokud jsem si vzal dovolenou (a jakou), nebo měl náhradní volno, nebo neschopenku.
Na konci to pak korunuje malá tabulka, která uvádí souhrn základních hodnot pro daný měsíc a průběžný součet pro zdaňovací období. Na začátku je pro změnu jednoznačná identifikace podle nějakých norem, takže tam mám "úroveň", a "koeficient", což jednak souvisí s tím, na jaké pozici a v jakém oboru pracuji a hlavně jak dlouho. Na to jsou státem definované tabulky. Francouzská výplatnice je poměrně zajímavá.
Vstupní data bychom měli. Teď je potřeba zjistit algoritmus, kterým daň vypočítat. Tedy, přesněji řečeno, kterým příjem přiznat v Česku, protože k tomu mám ze zákona povinnost. Sice jsem prokazatelně a trvale v Paříži, ale protože jsem se větší část roku zdržoval v Praze a měl tam "středisko osobních zájmů" (což je termín, který používá náš zákon), musím příjem z Francie přiznat i v Česku. Protože by to ale bylo proti dobrým mravům, danit mě dvakrát, dohodli se Francie a Česko na dohodě o zabránění dvojímu zdanění (podobně jako se dohodli s dalšími státy), která říká, že když je občan, daňový rezident, jedné země, daněn současně v jiné zemi (např. proto, že tam pracuje a má tam příjem ze zaměstnání), nebude ho jeho domovská země ze stejných příjmů danit znovu.
Filosoficky orientovaný čtenář by si mohl položit otázku, co do toho domácímu státu je, jestli někde jinde vydělávám peníze a také je tam daním (v souladu s dobrými místními mravy). Stát ovšem není postaven na filosofii, takže mu zjevně do toho něco je a zjevně chce urvat něco pro sebe i z toho, co by se normálně odehrálo mimo jeho území a jeho jurisdikci. Takže zatímco normální člověk by usuzoval, že když prvních 10 měsíců pracuji v jedné zemi, tak tam těch deset měsíců dostávám peníze a také je tam zdaním, a když se pak na dva měsíce přesunu do jiné země, tak pro změnu ty dva měsíce dostávám peníze tam a pro změnu je zdaním tam. Stát ovšem považuje apriori své občany za lumpy, co kdyby tam ty peníze nezdanili (což by se lehce mohlo stát, protože např. místní systém do určité výše příjmu daň odpouští) a to by nešlo. Je potřeba svoje občany vyždímat jako citróny. A protože jsou všechny státy stejné, uzavírají spolu tyto dohody.
Existuje několik různých systémů, které se používají, od úplného vynětí, až po žádnou dohodu. Česko a Francie mají spolu dohodu, která se oficiálně jmenuje dohoda o prostém vynětí. V praxi to znamená, že pokud daňový rezident jedné země ve druhé zemi zaplatí daň (přesněji řečeno, druhá země si strhne daň), tak ta první země mu tu daň dovolí odečíst, ale jen do výše, které odpovídá poměrem příjmům. V případě, že by si druhá země strhla víc, má smůlu. V případě, že by zaplatil míň, doplatí to v zemi své rezidence. Znamená to tedy, že občan zaplatí minimálně tak jako tak daň, kterou by platil, kdyby měl stejné příjmy doma, může zaplatit víc (pokud druhá země uplatní vyšší sazbu), nemůže ale zaplatit míň. Asi tušíte, proč je tenhle systém mezi státy nejoblíbenější.
Vyzbrojen těmito informacemi jsem tedy vyrazil na účtárnu, že potřebuji potvrzení o příjmech za rok 2011, abych to mohl (radostně) dodanit v Česku. Ukázalo se ovšem, že to nebude tak jednoduché. Jednak, z nějakého důvodu, který mi není úplně jasný, má naše firma zdaňovací období od začátku prosince do konce listopadu (údajně proto, že peníze za listopad, jsou poslední peníze, které fyzicky dostanu v daném kalendářním roce - za prosinec je dostanu až v lednu, atd.) a jednak, z nějakého blíže neurčeného důvodu, mi firma všechny příjmy (i za listopad) posunula až do prosince, takže vypadly ze zdaňovacího období. Což mělo dva důsledky. Pro potřeby českého daňového přiznání jsem provedl daňový únik (ovšem zcela bez vlastního přičinění), pro potřeby francouzského daňového přiznání se mi pěkně zvedla daňová sazba pro nové zdaňovací období, protože tam budu mít o listopad víc. Udělal jsem si malou simulaci a vypadá to, že tahle chybka mě bude stát skoro 400 babek na daních navíc. Takže zkoumám, jak přesvědčit místní systém, aby mi tu listopadovou výplatu vyplatil skutečně už v prosinci.
Při výpočtech vyšel najevo zajímavý úkaz, související s českým daňovým systémem, který se nazývá "superhrubá mzda". Výkladem mi to začíná asociovat UltraOne (viz předchozí příspěvek). Superhrubá mzda je zajímavý institut, který se ovšem těžko v cizině vysvětluje. Vede k otázkám "proč jako?", "nebylo by lepší prostě zvýšit základní sazbu?", apod. Tazatele většinou omlouvá neznalost absurdity českého Bananistánu a např. to, že zavedení superhrubé mzdy vede k tiché devalvaci daňových úlev. Jedním z důsledků superhrubé mzdy je, že dodaňované příjmy ze zahraničí jsou přidávány ve výši 1,34 krát větší, než v jaké byly prokázány, kde 1,34 je právě magický koeficient superhrubé mzdy. Frantíci se svým zdaněným státním poplatkem jsou ve srovnání se superhrubým maglajsem úplní žabaři.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)