Ve firmě došlo ke změně v řízení obchodníků (a jejich podpory, což se týká i mne) a tak se může stát, že se za pár týdnů (měsíců) budu stěhovat někam jinam. Zatím sice nikdo netuší proč, a jak by to pak fungovalo, ale tato možnost se netýká jenom mne, ale také mých kolegů. Na jednu stranu by to bylo svým způsobem škoda, protože zrovna náš tým fungoval fakt dobře (po odborné i lidské stránce), ale nový systém je nastaven jinak a pokud bychom skutečně byli důslední, tak v nové struktuře ve stávající podobě určitě nepřetrvá. Na druhou stranu, přece jenom, jsme francouzsko-italská firma, kde je vždy prostor pro "specifická" řešení. Takže nám nezbývá, než se nechat překvapit.
Je tedy zároveň nejvyšší čas napsat něco k tomu, jak jsem se vlastně dostal k tomu, že jsem momentálně v Paříži, protože by to za chvíli už mohlo přestat být aktuální. Když jsem v rámci firmy před 5 lety měnil pozici (už po několikáté) dostal jsem se do týmu, který měl šéfa ve Francii, jeden kolega byl v Ženevě a druhý v Mnichově, a časem přibyl ještě jeden kolega k šéfovi. Tenkrát jsem se rozhodl, že to je dobrá příležitost se začít učit francouzsky, protože určitě bude příležitost se do Francie podívat. Takže jsem se přihlásil do kurzu francouzštiny na IFP a skutečně, ani ne za půl roku jsem do Provence vyrazil (tehdy jsem pracoval ve skupině, která má sídlo v Provence) a zážitek to byl. Bohužel to bylo také naposled. Nicméně jsem v mezičase zjistil, že mne baví francouzština. Sám to nechápu jak se to stalo, trochu podezřívám, že za to může IFP, protože má dobré učitele (měl jsem jich ze celou dobu asi 7 různých a ač každý jiný, všichni mě svým způsobem hodně dali) a pak to, že do mých kurzů se přihlásila vždycky spousta krásných děvčat. Nevím jestli to je běžné, nebo to bylo tím, že jsem chodil na kurzy ráno, ale prostě to tak bylo. Kdyby mi to někdo řekl předtím, tak bych se tomu asi zasmál, ale po čtyřleté zkušenosti už se tím jenom bavím.
Francouzština byla poměrně náraz, přece jenom, v jazycích jsem ve srovnání s ostatními předměty měl na škole vždy horší výsledky a nebál bych se označit za jazykového antitalenta, navíc jsem byl odchovaný klasickou kombinací ruština - němčina, později doplněná o angličtinu (to ovšem spíš svépomocí), a nikdy jsem ani vzdáleně nepřičichl k nějakému románskému jazyku. Ale když má člověk dobrou motivaci... První aplikace v praxi ovšem dávala tušit, že to rozhodně nebude brnkačka.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem do Francie po první návštěvě už nezavítal a navíc jsem opět změnil místo, tentokrát se šéfem v Paříži. Součástí nabídky bylo i to, že se nejspíš v blízké době přestěhuji z Prahy do Mnichova (sic). Měl jsem tam totiž svého nejdůležitějšího zákazníka. Zatím jsem ale vyčkával v Praze, jak se situace se zákazníkem vyvine a přitom se dál učil francouzsky. Což by sice mohlo vypadat na první pohled kontraproduktivní, ale měl jsem pro to svoje důvody. Jednak můj šéf, jeho šéf a všichni týmoví kolegové byli v Paříži, jednak tam byla i většina obchodníků. Takže jsem tam skutečně také začal jezdit a to poměrně často. To začalo asi před 3 lety. Chvíli jsem zkoušel chodit současně do frániny a do němčiny, ale ukázalo se, že v mém věku už na to nemám kapacitu, takže jsem toho po asi jeden a půl roce nechal. Navíc mě němčina na Goethe Institutu zdaleka tak nebavila jako francouzština na IFP (o děvčatech ani nemluvě). To ale v podstatě nevadilo, protože můj přesun do Mnichova rozhodně nebyl na pořadu dne.
No a loni před prázdninami jsem si říkal, že bych mohl svoje čtyři roky na IFP nějak oslavit, a přihlásil se na zkoušku B1. Což je v podstatě první zkouška "která má smysl", protože úrovně A1 a A2 jsou spíš jen takové testy. A na B2 budu muset ještě pořádně zapracovat :). Teoreticky jsem měl tu úroveň už po zimním semestru, ale úplně jsem se na to necítil, a tak jsem to odložil až na léto. A shodou okolností mi pár dní po té, co jsem ji úspěšně absolvoval, šéf nabídl, jestli bych se nechtěl (po těch třech a půl letech stěhování do Mnichova) přestěhovat do Paříže. Důvody pro to byly poměrně zřejmé. Byl jsem jediný z jeho týmu, kdo v Paříži nebyl. Ušetřil bych si tak několik cest ročně, také bych se snadněji dopravoval do Marseille nebo do Bruselu, kde jsem měl občas také s někým něco do činění a vůbec bych se z profesní periferie, až téměř z profesního vyhnanství, dostal do centra dění. V Praze jsem byl ze své skupiny jediný, takže to byla jen otázka času, zda se někam přestěhuji (a tím se k někomu přidám), nebo si najdu práci jinde. Ale protože jsem měl rád svoje kolegy, hledat práci jinde jsem si nechtěl. Takže jsem to ani nemusel dlouho zvažovat.
Přes prázdniny jsem tedy začal přesun připravovat a přípravy završil tím, že 2. listopadu jsem vystoupil na Roissy z letadla s tím, že se pro změnu, během několika dalších dnů, do Prahy nevrátím. A zbytek je už popsán v blogu.
Někteří přátelé, nebo známí, se mne ptají, jestli se dá "ty Francouze" vydržet. Těžko říct, zobecnit bych to rozhodně nechtěl. Francouzská společenská kultura by si zasloužila samostatný článek, stejně jako typická klišé - nebo spíš cliché (?) :). Každopádně "ty svoje Francouze" mohu úplně v pohodě. Navíc mám pocit, že francouzská mentalita je daleko bližší české, než třeba německá, ruská, polská, nebo maďarská (abych vzal v úvahu sousedy). U Slováků si nejsem jist :). Také by si ovšem zasloužila samostatnou kapitolu. Ovšem, poměrně trefně ji už popsal Stephen Clarke ve své knize Talk to the Snail. Pokud nemáte tušení, ale chtěli byste si představit "typického" Francouze, přečtěte si tuhle knihu.
Pro mne pak hrálo do noty i několik osobních sympatií. Třeba, že mám rád sýry. Nebo dobré víno. Líbí se mi uvolněný přístup v práci. Nevadí mi možnost mít moře, nebo hory. Ani mi nevadí u toho moře vidět dámy nahoře bez :). Oceňuji francouzské vlaky a líbí se mi francouzské stíhačky. I když i to by nakonec chtělo samostatnou kapitolu...
18. února 2012
4. února 2012
Daně
Bohužel, nebude to žádné romantické vyznání, ale úvaha veskrze praktická. A bude to děsná nuda (což jsem zjistil, až když jsem to dopsal). Takže se vůbec nestyďte to nečíst :).
Rok se přehoupl, a opět nastala doba mrazů a daňových přiznání. Sám si ho podávám už od nepaměti (14 let), posledních 5 let dokonce online (s digitálním podpisem). Tudíž pro mne nebylo nijak těžko představitelné, že podám letos daňové přiznání z Francie.
Musím přiznat, že jsem se o to už trochu zajímal ještě před odjezdem a některé věci mne už tehdy zaujaly. Ovšem až teď došlo na lámání chleba a úvahy se staly ryze pragmatickými. Ještě předtím, bych ale rád zmínil něco ohledně poslední výplatnice, která došla před pár dny. Už jsem psal, že francouzská výplatnice je větší, momentálně už to jsou dva listy A4, hustě popsané, a chodí zásadně domů. Firma aspoň ušetří za pohůnky z osobního, kteří s tím jinak stráví pár hezkých dní (u středně malé firmy). Takže výplatnice přišla a protože jsem více než většině z toho, co na ní bylo, nerozuměl, vydal jsem se za šéfem. Ten mi vysvětlil, že prvních 8 řádek v podstatě nesmí mít žádný vliv, neboť jednotlivé sumy, které se tam odečítají (za dovolenou, nemoc), se posléze přičítají a tudíž na konci vyjde totéž, co bylo na začátku.
Pak bych teoreticky měl vidět položku symbolizující naturální výhodu v podobě služebního automobilu, ale protože naše účtárna zatím nebyla schopna tuto informaci během posledních 3 měsíců zpracovat, tak ji tam momentálně nevidím.
Dalších 20 řádků jsou jednotlivé srážky na zdravotní a sociální pojištění. Systém je tak složitý, že je potřeba je na výplatnici vyjmenovat jednotlivě. Pro mne, jako laika, je důležité pouze to, že všechny částky se od výplaty odečítají.
Následují (mohou následovat) položky, které nejsou předmětem daně, což u mne je např. měsíční průkazka na MHD, kterou mi firma částečně proplácí. Po nich přichází unikátní věc, státní příspěvek, který je navíc zdaněn. Principiálně jde o to, že stát si strhává něco jako daň (tedy nejmenuje se to daň, ale je to přímá platba státu), a zároveň ji ale zdaní a strhne si i tu daň z ní. Sice na to všichni nadávají, ale na druhou stranu se nebojí uznat, že takovouto vychytávku prosadit, mohl jedině někdo, kdo se vyzná.
Pak následuje 13 řádek, které se mne v podstatě netýkají, protože nesouvisí přímo s výplatou, ale pouze vyjmenovávají jednotlivé platby, které platí navíc zaměstnavatel. Aby se to nepletlo, je v tabulce (kromě legendy) na to 6 sloupců, rozdělených po dvou na příjmy, poplatky a poplatky zaměstnavatele. Je tedy jasné, že se to na jednu stránku nemůže vejít. Navíc tam je ještě hezky celý měsíc po dnech a u každého dnu je uvedeno, pokud jsem si vzal dovolenou (a jakou), nebo měl náhradní volno, nebo neschopenku.
Na konci to pak korunuje malá tabulka, která uvádí souhrn základních hodnot pro daný měsíc a průběžný součet pro zdaňovací období. Na začátku je pro změnu jednoznačná identifikace podle nějakých norem, takže tam mám "úroveň", a "koeficient", což jednak souvisí s tím, na jaké pozici a v jakém oboru pracuji a hlavně jak dlouho. Na to jsou státem definované tabulky. Francouzská výplatnice je poměrně zajímavá.
Vstupní data bychom měli. Teď je potřeba zjistit algoritmus, kterým daň vypočítat. Tedy, přesněji řečeno, kterým příjem přiznat v Česku, protože k tomu mám ze zákona povinnost. Sice jsem prokazatelně a trvale v Paříži, ale protože jsem se větší část roku zdržoval v Praze a měl tam "středisko osobních zájmů" (což je termín, který používá náš zákon), musím příjem z Francie přiznat i v Česku. Protože by to ale bylo proti dobrým mravům, danit mě dvakrát, dohodli se Francie a Česko na dohodě o zabránění dvojímu zdanění (podobně jako se dohodli s dalšími státy), která říká, že když je občan, daňový rezident, jedné země, daněn současně v jiné zemi (např. proto, že tam pracuje a má tam příjem ze zaměstnání), nebude ho jeho domovská země ze stejných příjmů danit znovu.
Filosoficky orientovaný čtenář by si mohl položit otázku, co do toho domácímu státu je, jestli někde jinde vydělávám peníze a také je tam daním (v souladu s dobrými místními mravy). Stát ovšem není postaven na filosofii, takže mu zjevně do toho něco je a zjevně chce urvat něco pro sebe i z toho, co by se normálně odehrálo mimo jeho území a jeho jurisdikci. Takže zatímco normální člověk by usuzoval, že když prvních 10 měsíců pracuji v jedné zemi, tak tam těch deset měsíců dostávám peníze a také je tam zdaním, a když se pak na dva měsíce přesunu do jiné země, tak pro změnu ty dva měsíce dostávám peníze tam a pro změnu je zdaním tam. Stát ovšem považuje apriori své občany za lumpy, co kdyby tam ty peníze nezdanili (což by se lehce mohlo stát, protože např. místní systém do určité výše příjmu daň odpouští) a to by nešlo. Je potřeba svoje občany vyždímat jako citróny. A protože jsou všechny státy stejné, uzavírají spolu tyto dohody.
Existuje několik různých systémů, které se používají, od úplného vynětí, až po žádnou dohodu. Česko a Francie mají spolu dohodu, která se oficiálně jmenuje dohoda o prostém vynětí. V praxi to znamená, že pokud daňový rezident jedné země ve druhé zemi zaplatí daň (přesněji řečeno, druhá země si strhne daň), tak ta první země mu tu daň dovolí odečíst, ale jen do výše, které odpovídá poměrem příjmům. V případě, že by si druhá země strhla víc, má smůlu. V případě, že by zaplatil míň, doplatí to v zemi své rezidence. Znamená to tedy, že občan zaplatí minimálně tak jako tak daň, kterou by platil, kdyby měl stejné příjmy doma, může zaplatit víc (pokud druhá země uplatní vyšší sazbu), nemůže ale zaplatit míň. Asi tušíte, proč je tenhle systém mezi státy nejoblíbenější.
Vyzbrojen těmito informacemi jsem tedy vyrazil na účtárnu, že potřebuji potvrzení o příjmech za rok 2011, abych to mohl (radostně) dodanit v Česku. Ukázalo se ovšem, že to nebude tak jednoduché. Jednak, z nějakého důvodu, který mi není úplně jasný, má naše firma zdaňovací období od začátku prosince do konce listopadu (údajně proto, že peníze za listopad, jsou poslední peníze, které fyzicky dostanu v daném kalendářním roce - za prosinec je dostanu až v lednu, atd.) a jednak, z nějakého blíže neurčeného důvodu, mi firma všechny příjmy (i za listopad) posunula až do prosince, takže vypadly ze zdaňovacího období. Což mělo dva důsledky. Pro potřeby českého daňového přiznání jsem provedl daňový únik (ovšem zcela bez vlastního přičinění), pro potřeby francouzského daňového přiznání se mi pěkně zvedla daňová sazba pro nové zdaňovací období, protože tam budu mít o listopad víc. Udělal jsem si malou simulaci a vypadá to, že tahle chybka mě bude stát skoro 400 babek na daních navíc. Takže zkoumám, jak přesvědčit místní systém, aby mi tu listopadovou výplatu vyplatil skutečně už v prosinci.
Při výpočtech vyšel najevo zajímavý úkaz, související s českým daňovým systémem, který se nazývá "superhrubá mzda". Výkladem mi to začíná asociovat UltraOne (viz předchozí příspěvek). Superhrubá mzda je zajímavý institut, který se ovšem těžko v cizině vysvětluje. Vede k otázkám "proč jako?", "nebylo by lepší prostě zvýšit základní sazbu?", apod. Tazatele většinou omlouvá neznalost absurdity českého Bananistánu a např. to, že zavedení superhrubé mzdy vede k tiché devalvaci daňových úlev. Jedním z důsledků superhrubé mzdy je, že dodaňované příjmy ze zahraničí jsou přidávány ve výši 1,34 krát větší, než v jaké byly prokázány, kde 1,34 je právě magický koeficient superhrubé mzdy. Frantíci se svým zdaněným státním poplatkem jsou ve srovnání se superhrubým maglajsem úplní žabaři.
Rok se přehoupl, a opět nastala doba mrazů a daňových přiznání. Sám si ho podávám už od nepaměti (14 let), posledních 5 let dokonce online (s digitálním podpisem). Tudíž pro mne nebylo nijak těžko představitelné, že podám letos daňové přiznání z Francie.
Musím přiznat, že jsem se o to už trochu zajímal ještě před odjezdem a některé věci mne už tehdy zaujaly. Ovšem až teď došlo na lámání chleba a úvahy se staly ryze pragmatickými. Ještě předtím, bych ale rád zmínil něco ohledně poslední výplatnice, která došla před pár dny. Už jsem psal, že francouzská výplatnice je větší, momentálně už to jsou dva listy A4, hustě popsané, a chodí zásadně domů. Firma aspoň ušetří za pohůnky z osobního, kteří s tím jinak stráví pár hezkých dní (u středně malé firmy). Takže výplatnice přišla a protože jsem více než většině z toho, co na ní bylo, nerozuměl, vydal jsem se za šéfem. Ten mi vysvětlil, že prvních 8 řádek v podstatě nesmí mít žádný vliv, neboť jednotlivé sumy, které se tam odečítají (za dovolenou, nemoc), se posléze přičítají a tudíž na konci vyjde totéž, co bylo na začátku.
Pak bych teoreticky měl vidět položku symbolizující naturální výhodu v podobě služebního automobilu, ale protože naše účtárna zatím nebyla schopna tuto informaci během posledních 3 měsíců zpracovat, tak ji tam momentálně nevidím.
Dalších 20 řádků jsou jednotlivé srážky na zdravotní a sociální pojištění. Systém je tak složitý, že je potřeba je na výplatnici vyjmenovat jednotlivě. Pro mne, jako laika, je důležité pouze to, že všechny částky se od výplaty odečítají.
Následují (mohou následovat) položky, které nejsou předmětem daně, což u mne je např. měsíční průkazka na MHD, kterou mi firma částečně proplácí. Po nich přichází unikátní věc, státní příspěvek, který je navíc zdaněn. Principiálně jde o to, že stát si strhává něco jako daň (tedy nejmenuje se to daň, ale je to přímá platba státu), a zároveň ji ale zdaní a strhne si i tu daň z ní. Sice na to všichni nadávají, ale na druhou stranu se nebojí uznat, že takovouto vychytávku prosadit, mohl jedině někdo, kdo se vyzná.
Pak následuje 13 řádek, které se mne v podstatě netýkají, protože nesouvisí přímo s výplatou, ale pouze vyjmenovávají jednotlivé platby, které platí navíc zaměstnavatel. Aby se to nepletlo, je v tabulce (kromě legendy) na to 6 sloupců, rozdělených po dvou na příjmy, poplatky a poplatky zaměstnavatele. Je tedy jasné, že se to na jednu stránku nemůže vejít. Navíc tam je ještě hezky celý měsíc po dnech a u každého dnu je uvedeno, pokud jsem si vzal dovolenou (a jakou), nebo měl náhradní volno, nebo neschopenku.
Na konci to pak korunuje malá tabulka, která uvádí souhrn základních hodnot pro daný měsíc a průběžný součet pro zdaňovací období. Na začátku je pro změnu jednoznačná identifikace podle nějakých norem, takže tam mám "úroveň", a "koeficient", což jednak souvisí s tím, na jaké pozici a v jakém oboru pracuji a hlavně jak dlouho. Na to jsou státem definované tabulky. Francouzská výplatnice je poměrně zajímavá.
Vstupní data bychom měli. Teď je potřeba zjistit algoritmus, kterým daň vypočítat. Tedy, přesněji řečeno, kterým příjem přiznat v Česku, protože k tomu mám ze zákona povinnost. Sice jsem prokazatelně a trvale v Paříži, ale protože jsem se větší část roku zdržoval v Praze a měl tam "středisko osobních zájmů" (což je termín, který používá náš zákon), musím příjem z Francie přiznat i v Česku. Protože by to ale bylo proti dobrým mravům, danit mě dvakrát, dohodli se Francie a Česko na dohodě o zabránění dvojímu zdanění (podobně jako se dohodli s dalšími státy), která říká, že když je občan, daňový rezident, jedné země, daněn současně v jiné zemi (např. proto, že tam pracuje a má tam příjem ze zaměstnání), nebude ho jeho domovská země ze stejných příjmů danit znovu.
Filosoficky orientovaný čtenář by si mohl položit otázku, co do toho domácímu státu je, jestli někde jinde vydělávám peníze a také je tam daním (v souladu s dobrými místními mravy). Stát ovšem není postaven na filosofii, takže mu zjevně do toho něco je a zjevně chce urvat něco pro sebe i z toho, co by se normálně odehrálo mimo jeho území a jeho jurisdikci. Takže zatímco normální člověk by usuzoval, že když prvních 10 měsíců pracuji v jedné zemi, tak tam těch deset měsíců dostávám peníze a také je tam zdaním, a když se pak na dva měsíce přesunu do jiné země, tak pro změnu ty dva měsíce dostávám peníze tam a pro změnu je zdaním tam. Stát ovšem považuje apriori své občany za lumpy, co kdyby tam ty peníze nezdanili (což by se lehce mohlo stát, protože např. místní systém do určité výše příjmu daň odpouští) a to by nešlo. Je potřeba svoje občany vyždímat jako citróny. A protože jsou všechny státy stejné, uzavírají spolu tyto dohody.
Existuje několik různých systémů, které se používají, od úplného vynětí, až po žádnou dohodu. Česko a Francie mají spolu dohodu, která se oficiálně jmenuje dohoda o prostém vynětí. V praxi to znamená, že pokud daňový rezident jedné země ve druhé zemi zaplatí daň (přesněji řečeno, druhá země si strhne daň), tak ta první země mu tu daň dovolí odečíst, ale jen do výše, které odpovídá poměrem příjmům. V případě, že by si druhá země strhla víc, má smůlu. V případě, že by zaplatil míň, doplatí to v zemi své rezidence. Znamená to tedy, že občan zaplatí minimálně tak jako tak daň, kterou by platil, kdyby měl stejné příjmy doma, může zaplatit víc (pokud druhá země uplatní vyšší sazbu), nemůže ale zaplatit míň. Asi tušíte, proč je tenhle systém mezi státy nejoblíbenější.
Vyzbrojen těmito informacemi jsem tedy vyrazil na účtárnu, že potřebuji potvrzení o příjmech za rok 2011, abych to mohl (radostně) dodanit v Česku. Ukázalo se ovšem, že to nebude tak jednoduché. Jednak, z nějakého důvodu, který mi není úplně jasný, má naše firma zdaňovací období od začátku prosince do konce listopadu (údajně proto, že peníze za listopad, jsou poslední peníze, které fyzicky dostanu v daném kalendářním roce - za prosinec je dostanu až v lednu, atd.) a jednak, z nějakého blíže neurčeného důvodu, mi firma všechny příjmy (i za listopad) posunula až do prosince, takže vypadly ze zdaňovacího období. Což mělo dva důsledky. Pro potřeby českého daňového přiznání jsem provedl daňový únik (ovšem zcela bez vlastního přičinění), pro potřeby francouzského daňového přiznání se mi pěkně zvedla daňová sazba pro nové zdaňovací období, protože tam budu mít o listopad víc. Udělal jsem si malou simulaci a vypadá to, že tahle chybka mě bude stát skoro 400 babek na daních navíc. Takže zkoumám, jak přesvědčit místní systém, aby mi tu listopadovou výplatu vyplatil skutečně už v prosinci.
Při výpočtech vyšel najevo zajímavý úkaz, související s českým daňovým systémem, který se nazývá "superhrubá mzda". Výkladem mi to začíná asociovat UltraOne (viz předchozí příspěvek). Superhrubá mzda je zajímavý institut, který se ovšem těžko v cizině vysvětluje. Vede k otázkám "proč jako?", "nebylo by lepší prostě zvýšit základní sazbu?", apod. Tazatele většinou omlouvá neznalost absurdity českého Bananistánu a např. to, že zavedení superhrubé mzdy vede k tiché devalvaci daňových úlev. Jedním z důsledků superhrubé mzdy je, že dodaňované příjmy ze zahraničí jsou přidávány ve výši 1,34 krát větší, než v jaké byly prokázány, kde 1,34 je právě magický koeficient superhrubé mzdy. Frantíci se svým zdaněným státním poplatkem jsou ve srovnání se superhrubým maglajsem úplní žabaři.
28. ledna 2012
Urob si sám
Ve čtvrtek dorazila pračka. Neobešlo se to ovšem bez překvapení. Nejprve mi došla hlasová zpráva (minulou sobotu), které jsem nerozuměl ani slovo. Musel jsem to v pondělí dát poslechnout své kolegyni. Ukázalo se, že to je rozvážková služba a že je mám zavolat. Což jsem učinil a dozvěděl se, že by mi mohli ve čtvrtek dovézt pračku, ale že to ještě potvrdí ve středu. Ve středu mi zavolal automat, že druhý den mezi druhou a čtvrtou odpoledne u mne budou s pračkou. Přijel jsem tedy po obědě domů a ukázněně čekal (a pracoval) na ten zázrak.
O půl třetí mi volal rozvážeč, že nemůže najít moji adresu, ať mu dám jinou. Dal jsem mu tu, na kterou se minule chytl závozník od Amazonu, ale ani to nepomohlo. Prý mám vzít auto a počkat na ně u místní radnice a pak je navigovat k sobě. Bohužel nevím (nejsem si úplně jist), kde je místní radnice, takže nakonec jsem zvolil kompromis a poslal je k obchodnímu centru, kam jsem mohl dojít pěšky. Takže takto vypadá rozvoz až do bytu. Mám pocit, že příště budu tvrdší, měli by se tu adresu pomalu naučit. Ovšem je fakt, že asi ani místní radnice neví přesně, jak se moje ulice jmenuje. Už vyměnili cedulky (kde udělali drobnou opravu), ale ne všude. Navíc to vypadá, že každý to píše trochu jinak a kreativitě se meze nekladou.
Hned jak pračka dorazila, vypral jsem první dávku. Jednak na zkoušku, a jednak, že mi došly košile, což byla zároveň dobrá příležitost vyzkoušet zánovní žehlící prkno, sušák a žehličku. Zdá se, že to nějak funguje. Nicméně od toho uspořádat pračkové orgie mne odradila jedna věc, na kterou jsem se už několik týdnů (ba i měsíců) připravoval. Potřeboval jsem zajet do IKEI koupit skřín(ě) do ložnice. Minulý víkend jsem provedl rekongnoskaci terénu, zjistil, že IKEA je OK, skříně tam principiálně mají a cesta tam ani není tak dlouhá, jako byla ta první. (To jsem ovšem jel na jinou pobočku.) Tedy, přesněji řečeno, cesta by nebyla tak dlouhá, kdybych po cestě zpátky dvakrát špatně nesjel z dálnice a v důsledku pak přijel asi z 20 km zajížďkou a z úplně druhé strany. Principiálně to ovšem mělo být lepší.
Využil jsem šampáňové soirée v práci a požádal kolegu, jestli by mi nepomohl skříně převézt. Jednalo se totiž o poměrně velké balíky, např. korpus skříně měl zabalený 60x243x9 cm a vážil skoro 60 kg a ty korpusy byly dva, takže bylo jasné, že sám to nedám. Původně jsem myslel, že to objednám na Internetu, ale ukázalo se, že rozvážková služba by mi to nejspíš složila před domem (takže bych pomoc nakonec stejně potřeboval), navíc nebylo jasné kolik dní by to trvalo, než by to dovezli (musel bych si tedy zase uvolnit z práce), a nakonec by mě to stálo i pár babek. Kolega ovšem (patrně pod vlivem Becherovky) nabídku na sobotní dobrodružství naštěstí přijal.
Původně jsem počítal s tím, že si budu muset půjčit dodávku, abych tam balíky naskládal. Kromě těch dvou korpusů jsem tam měl ještě 4 dveře v podobném rozměru, které dohromady navíc přidaly dalších 60 kg, a dále poličky a šuplíky. Nakonec to vycházelo dohromady na 260 kg a i když bychom to naštosovali všechno na sebe, tak by to nakonec mělo přes půl metru na výšku. Kolegové v práci mě ovšem přesvědčovali, že to naskládám do svého služebního auta, ať se na dodávku vybodnu. Takže jsem zvážil i tuto variantu a protože dodávky se sice daly v IKEI půjčit, ale nedaly se dopředu zarezervovat, vyrážel jsem nakonec dnes ráno s tím, že variant je několik a podle možností se uvidí, jak a v čem to nakonec dovezu.
S kolegou jsme se sešli v 9 ráno před firmou. Krátká simulace se sklopenou zadní (větší) polovinou sedadel, a sklopeným sedadlem spolujezdce, hypotézu o převozu vlastním autem nevyvrátila. V IKEI jsme pak byli o půl desáté, abychom zjistili, že tam nikdo není. Což se vysvětlilo záhy tím, že se otvírá až v 10. Nu což, stane se. Mohli jsme si aspoň zaparkovat luxusně ke vchodu. Pak jsme si dali IKEA snídani za babku (krosant, džus a káva) a vyrazili do víru nábytku, resp. do víru skladu. Měl jsem s sebou už v iPodu nahraný seznam, který se dá poměrně přívětivě (pro skříně PAX), vygenerovat na internetových stránkách. Ten seznam dokonce obsahoval pro jednotlivé položky i to, v které řadě, a na kterém místě, jsou ve skladu umístěny. Tedy, obsahoval by, kdyby tam u většiny položek nebylo "kontaktujte prodavače". Naložili jsme tedy tyče na věšáky, panty a jedny dveře a kontaktovali prodavače. Ani mě moc nepřekvapilo, když prodavač pak místo balíku vytiskl seznam a předal nám mapku, že si to mám jít vyzvednout do "depa", které je prý kousek odtud.
Odjezd pak trochu zkomplikovala moje touha využít nabídku na 30 babek bonus, který bych měl dostat za to, že jsem koupil skříně PAX za víc než 300 babek. Mělo to ovšem háček. Ten bonus se nedal hned odečíst, a musel jsem si navíc kvůli tomu vyřídit kartu IKEA Family. Ve skladu to tím pádem měli čas připravit, takže když jsme dorazili, mohli jsme hned nakládat. A musím říct, že Passat v kombíku má něco do sebe. Dostali jsme tam všechno, aniž bychom to někde rvali na doraz, nebo to někde vyloženě zavazelo. Měl jsem trochu obavu, zda tu váhu vydrží sklopená sedadla (na kterých to leželo), ale vypadá to, že sedadla vydrží leccos. Cestou zpátky jsem už naštěstí nebloudil a vykládka už byla bez problémů.
Protože jsem byl poměrně rozehřátý, pustil jsem se hned do stavby korpusů (234x100x60 cm) a šlo to překvapivě snadno (až na jednu chybičku, kterou když jsem zjistil, tak už bylo pozdě ji opravit :)), takže jsem postavil oba dva předtím, než se setmělo a už pak nebylo moc praktické, se dál o něco pokoušet. Jen byl v ložnici při stavbě trochu topologický problém, co s postelí, kterou jsem musel operativně přesouvat, podle toho, kterou skříň jsem stavěl. Nebyl jsem si úplně jist, jestli ty 60 kilové korpusy postavím, ale to nakonec vůbec problém nebyl. Co je ovšem jasné, tu skříň už nikdo nepřestěhuje, protože se v podstatě nedá rozebrat a pokud by se nerozebrala, tak se zase nedá vynést (nehledě na to, že by se nejspíš vlastní váhou při převozu zbortila).
Zítra mě čekají dveře, poličky a další doplňky. A jestli to dobře dopadne, tak se konečně zbavím té hromady krabic v pokoji, kde mám pořád ještě nevybalené oblečení od stěhování z Prahy.
O půl třetí mi volal rozvážeč, že nemůže najít moji adresu, ať mu dám jinou. Dal jsem mu tu, na kterou se minule chytl závozník od Amazonu, ale ani to nepomohlo. Prý mám vzít auto a počkat na ně u místní radnice a pak je navigovat k sobě. Bohužel nevím (nejsem si úplně jist), kde je místní radnice, takže nakonec jsem zvolil kompromis a poslal je k obchodnímu centru, kam jsem mohl dojít pěšky. Takže takto vypadá rozvoz až do bytu. Mám pocit, že příště budu tvrdší, měli by se tu adresu pomalu naučit. Ovšem je fakt, že asi ani místní radnice neví přesně, jak se moje ulice jmenuje. Už vyměnili cedulky (kde udělali drobnou opravu), ale ne všude. Navíc to vypadá, že každý to píše trochu jinak a kreativitě se meze nekladou.
Hned jak pračka dorazila, vypral jsem první dávku. Jednak na zkoušku, a jednak, že mi došly košile, což byla zároveň dobrá příležitost vyzkoušet zánovní žehlící prkno, sušák a žehličku. Zdá se, že to nějak funguje. Nicméně od toho uspořádat pračkové orgie mne odradila jedna věc, na kterou jsem se už několik týdnů (ba i měsíců) připravoval. Potřeboval jsem zajet do IKEI koupit skřín(ě) do ložnice. Minulý víkend jsem provedl rekongnoskaci terénu, zjistil, že IKEA je OK, skříně tam principiálně mají a cesta tam ani není tak dlouhá, jako byla ta první. (To jsem ovšem jel na jinou pobočku.) Tedy, přesněji řečeno, cesta by nebyla tak dlouhá, kdybych po cestě zpátky dvakrát špatně nesjel z dálnice a v důsledku pak přijel asi z 20 km zajížďkou a z úplně druhé strany. Principiálně to ovšem mělo být lepší.
Využil jsem šampáňové soirée v práci a požádal kolegu, jestli by mi nepomohl skříně převézt. Jednalo se totiž o poměrně velké balíky, např. korpus skříně měl zabalený 60x243x9 cm a vážil skoro 60 kg a ty korpusy byly dva, takže bylo jasné, že sám to nedám. Původně jsem myslel, že to objednám na Internetu, ale ukázalo se, že rozvážková služba by mi to nejspíš složila před domem (takže bych pomoc nakonec stejně potřeboval), navíc nebylo jasné kolik dní by to trvalo, než by to dovezli (musel bych si tedy zase uvolnit z práce), a nakonec by mě to stálo i pár babek. Kolega ovšem (patrně pod vlivem Becherovky) nabídku na sobotní dobrodružství naštěstí přijal.
Původně jsem počítal s tím, že si budu muset půjčit dodávku, abych tam balíky naskládal. Kromě těch dvou korpusů jsem tam měl ještě 4 dveře v podobném rozměru, které dohromady navíc přidaly dalších 60 kg, a dále poličky a šuplíky. Nakonec to vycházelo dohromady na 260 kg a i když bychom to naštosovali všechno na sebe, tak by to nakonec mělo přes půl metru na výšku. Kolegové v práci mě ovšem přesvědčovali, že to naskládám do svého služebního auta, ať se na dodávku vybodnu. Takže jsem zvážil i tuto variantu a protože dodávky se sice daly v IKEI půjčit, ale nedaly se dopředu zarezervovat, vyrážel jsem nakonec dnes ráno s tím, že variant je několik a podle možností se uvidí, jak a v čem to nakonec dovezu.
S kolegou jsme se sešli v 9 ráno před firmou. Krátká simulace se sklopenou zadní (větší) polovinou sedadel, a sklopeným sedadlem spolujezdce, hypotézu o převozu vlastním autem nevyvrátila. V IKEI jsme pak byli o půl desáté, abychom zjistili, že tam nikdo není. Což se vysvětlilo záhy tím, že se otvírá až v 10. Nu což, stane se. Mohli jsme si aspoň zaparkovat luxusně ke vchodu. Pak jsme si dali IKEA snídani za babku (krosant, džus a káva) a vyrazili do víru nábytku, resp. do víru skladu. Měl jsem s sebou už v iPodu nahraný seznam, který se dá poměrně přívětivě (pro skříně PAX), vygenerovat na internetových stránkách. Ten seznam dokonce obsahoval pro jednotlivé položky i to, v které řadě, a na kterém místě, jsou ve skladu umístěny. Tedy, obsahoval by, kdyby tam u většiny položek nebylo "kontaktujte prodavače". Naložili jsme tedy tyče na věšáky, panty a jedny dveře a kontaktovali prodavače. Ani mě moc nepřekvapilo, když prodavač pak místo balíku vytiskl seznam a předal nám mapku, že si to mám jít vyzvednout do "depa", které je prý kousek odtud.
Odjezd pak trochu zkomplikovala moje touha využít nabídku na 30 babek bonus, který bych měl dostat za to, že jsem koupil skříně PAX za víc než 300 babek. Mělo to ovšem háček. Ten bonus se nedal hned odečíst, a musel jsem si navíc kvůli tomu vyřídit kartu IKEA Family. Ve skladu to tím pádem měli čas připravit, takže když jsme dorazili, mohli jsme hned nakládat. A musím říct, že Passat v kombíku má něco do sebe. Dostali jsme tam všechno, aniž bychom to někde rvali na doraz, nebo to někde vyloženě zavazelo. Měl jsem trochu obavu, zda tu váhu vydrží sklopená sedadla (na kterých to leželo), ale vypadá to, že sedadla vydrží leccos. Cestou zpátky jsem už naštěstí nebloudil a vykládka už byla bez problémů.
Protože jsem byl poměrně rozehřátý, pustil jsem se hned do stavby korpusů (234x100x60 cm) a šlo to překvapivě snadno (až na jednu chybičku, kterou když jsem zjistil, tak už bylo pozdě ji opravit :)), takže jsem postavil oba dva předtím, než se setmělo a už pak nebylo moc praktické, se dál o něco pokoušet. Jen byl v ložnici při stavbě trochu topologický problém, co s postelí, kterou jsem musel operativně přesouvat, podle toho, kterou skříň jsem stavěl. Nebyl jsem si úplně jist, jestli ty 60 kilové korpusy postavím, ale to nakonec vůbec problém nebyl. Co je ovšem jasné, tu skříň už nikdo nepřestěhuje, protože se v podstatě nedá rozebrat a pokud by se nerozebrala, tak se zase nedá vynést (nehledě na to, že by se nejspíš vlastní váhou při převozu zbortila).
Zítra mě čekají dveře, poličky a další doplňky. A jestli to dobře dopadne, tak se konečně zbavím té hromady krabic v pokoji, kde mám pořád ještě nevybalené oblečení od stěhování z Prahy.
24. ledna 2012
Atomerömü
Dostal jsem fakturu za elektřinu od Pražské energetiky (PRE). Asi jsem se někdy dávno v euforii přihlásil k odběru faktury emailem, ale protože PRE vystavuje fakturu jednou za rok, nějak jsem na to zapomněl a teď to přišlo. A byla to mimochodem věc, která mne velice potěšila, protože jsem zrovna hloubal nad tím, jak zjistit rozpis plateb na další období. Při zkoumání faktury jsem si všiml i toho, že je na ní uveden původ dodávané elektřiny (tedy skoro). Nevím, jak dlouho to tam PRE píše, ale já si toho všiml teď poprvé. A bylo to navíc jenom díky tomu, že jsem to hledal. Předtím jsem totiž viděl podobný rozpis na své francouzské faktuře za elektřinu, který mne zaujal daleko víc.
Pro zájemce, z čeho PRE bere elektřinu, je možné najít i na webu zde. Pro rok 2010 (což je to, co mi přišlo na faktuře) tomu jasně kraluje uhlí:
Otázkou zůstává, co jsou ty "neidentifikované zdroje", ale budiž. V českém Bananistánu je možné, že se prostě čtvrtina celkové dodávané energie nedá identifikovat. Asi ji posílá někdo z Baham, patrně tajný dárce. Je ovšem nutno podotknout, že rozbor zdrojů PRE není asi reprezentativní. Pokud to srovnáme např. s tím, co uvádí ČEZ zde:
ČEZ je naštěstí schopen identifikovat veškeré zdroje, není zde tedy prostor ke spekulacím.
No a teď k té faktuře EDF, kde je v podstatě uvedeno toto:
Co zaujme, nebo alespoň mne zaujalo, je poměrně velký rozdíl v jednotlivých podílech. Že je Francie jaderná velmoc se asi ví, ale jaký je toho logický důsledek tak zjevné na první pohled není. Aniž bych se chtěl pouštět do rozboru pro a proti jednotlivých zdrojů, musím konstatovat, že postavit energetickou síť tak, aby byla pokrytá přes 80 % energií z jaderných elektráren, vyžaduje koncepci. Dlouhodobou koncepci. Ne do příštích voleb, nebo do příštího zasedání valné hromady ČEZu. To chce dokonce koncepci delší, než je volební období prezidenta (i když ve Francii může president znovu kandidovat, kolikrát chce). Takže Francie jede v tichosti na jádro a do módních vln a akutních protestních akcí proti jádru se nezapojuje.
Z jiného soudku. Chtěl jsem dát domorodcům možnost ochutnat trochu Česka a tak jsem včera u příležitosti malé týmové oslavy, vytáhl v práci láhev Becherovky a Ferneta. Abych předeslal, šlo mi o to, předvést něco typického (byť ne nutně nejlepšího). I když, těch možností jsem moc neměl. Vozit víno do Francie by se lehce mohlo zvrtnout. Kdysi jsem měl snahu a ptal jsem se jednoho kolegy, jestli by měl chuť ochutnat české (moravské) víno. Odpověděl mi tehdy otázkou, zda to má cenu zkoušet. Na to jsem už odpovědět nedovedl. Takže Becherovka a Fernet.
Bohužel i přes moji snahu (nechal jsem je celý den v autě v garáži) se mi je nepodařilo vychladit. Zároveň musím přiznat, že jsem timing nezvolil úplně vhodně, protože ochutnávka následovala po třech láhvích šampaňského, které bylo překvapivě dobré. Přes tyto drobné komplikace, byla Becherovka přijata v zásadě kladně. Zato Fernet inspiroval ke komentářům, "kdo to nevypije není chlap", případně "to je dovolené prodávat ve Francii?". Snažil jsem se situaci zachránit tím, že Fernet chutná nejlépe na ledu, nebo s tonicem (což ovšem bylo chybně pochopeno některými kolegy tak, že Fernet chutná nejlíp s Tonym). Nakonec se ale ukázalo, že po těch šampáních a Becherovce už byli všichni v takové pohodě, že bylo skoro jedno jak chutná Fernet. Jen jsem zvědav, co uděláme se zbytkem. Jako podomní prodejce bych se ovšem asi neuživil.
Pro zájemce, z čeho PRE bere elektřinu, je možné najít i na webu zde. Pro rok 2010 (což je to, co mi přišlo na faktuře) tomu jasně kraluje uhlí:
| Uhelné elektrárny (uhlí) | 52,35 % |
| Jaderné elektrárny (jádro) | 11,48 % |
| Plynové elektrárny (plyn) | 2,27 % |
| Obnovitelné zdroje energie (OZE) | 4,63 % |
| Kombinovaná výroba elektřiny a tepla (KVET) | 4,28 % |
| Neidentifikováno | 24,99 % |
Otázkou zůstává, co jsou ty "neidentifikované zdroje", ale budiž. V českém Bananistánu je možné, že se prostě čtvrtina celkové dodávané energie nedá identifikovat. Asi ji posílá někdo z Baham, patrně tajný dárce. Je ovšem nutno podotknout, že rozbor zdrojů PRE není asi reprezentativní. Pokud to srovnáme např. s tím, co uvádí ČEZ zde:
| Uhelné elektrárny | 51,06 % |
| Jaderné elektrárny | 46,01 % |
| Výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů | 2,93 % |
ČEZ je naštěstí schopen identifikovat veškeré zdroje, není zde tedy prostor ke spekulacím.
No a teď k té faktuře EDF, kde je v podstatě uvedeno toto:
| Uhelné elektrárny (uhlí) | 3,4 % |
| Jaderné elektrárny (jádro) | 81 % |
| Plynové elektrárny (plyn) | 3 % |
| Obnovitelné zdroje energie | 10,7 % |
| Palivové elektrárny (olej) | 1,6 % |
| Jiné | 0,3 % |
Co zaujme, nebo alespoň mne zaujalo, je poměrně velký rozdíl v jednotlivých podílech. Že je Francie jaderná velmoc se asi ví, ale jaký je toho logický důsledek tak zjevné na první pohled není. Aniž bych se chtěl pouštět do rozboru pro a proti jednotlivých zdrojů, musím konstatovat, že postavit energetickou síť tak, aby byla pokrytá přes 80 % energií z jaderných elektráren, vyžaduje koncepci. Dlouhodobou koncepci. Ne do příštích voleb, nebo do příštího zasedání valné hromady ČEZu. To chce dokonce koncepci delší, než je volební období prezidenta (i když ve Francii může president znovu kandidovat, kolikrát chce). Takže Francie jede v tichosti na jádro a do módních vln a akutních protestních akcí proti jádru se nezapojuje.
Z jiného soudku. Chtěl jsem dát domorodcům možnost ochutnat trochu Česka a tak jsem včera u příležitosti malé týmové oslavy, vytáhl v práci láhev Becherovky a Ferneta. Abych předeslal, šlo mi o to, předvést něco typického (byť ne nutně nejlepšího). I když, těch možností jsem moc neměl. Vozit víno do Francie by se lehce mohlo zvrtnout. Kdysi jsem měl snahu a ptal jsem se jednoho kolegy, jestli by měl chuť ochutnat české (moravské) víno. Odpověděl mi tehdy otázkou, zda to má cenu zkoušet. Na to jsem už odpovědět nedovedl. Takže Becherovka a Fernet.
Bohužel i přes moji snahu (nechal jsem je celý den v autě v garáži) se mi je nepodařilo vychladit. Zároveň musím přiznat, že jsem timing nezvolil úplně vhodně, protože ochutnávka následovala po třech láhvích šampaňského, které bylo překvapivě dobré. Přes tyto drobné komplikace, byla Becherovka přijata v zásadě kladně. Zato Fernet inspiroval ke komentářům, "kdo to nevypije není chlap", případně "to je dovolené prodávat ve Francii?". Snažil jsem se situaci zachránit tím, že Fernet chutná nejlépe na ledu, nebo s tonicem (což ovšem bylo chybně pochopeno některými kolegy tak, že Fernet chutná nejlíp s Tonym). Nakonec se ale ukázalo, že po těch šampáních a Becherovce už byli všichni v takové pohodě, že bylo skoro jedno jak chutná Fernet. Jen jsem zvědav, co uděláme se zbytkem. Jako podomní prodejce bych se ovšem asi neuživil.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)