Mám to za sebou. Dnes ráno, když jsem blížil od tramvaje ke svému novému bydlišti, už zdálky na mne mávalo stěhovací auto. Překvapilo mne, že pánové dojeli na čas. Myslel jsem, že mezinárodní stěhovací firma bude mít nějaké mezisklady, kam to auto na noc odloží, posádka přespí vedle v hotelu s vířivkou, aby ráno svěží mohla nastoupit na vykládku. Docela jsem se pletl.
Vykládka se ovšem ukázala výrazně jednodušší než nakládka. Vzhledem k tomu, že jsem v podstatě většinu věcí neměl kam vybalit, zůstaly prostě v krabicích. Kromě nábytku, což byly dva psací stoly, skřínka na knihy a počítačové doplňky, kancelářská židle, dvě jídelní židle a postel. Mám pocit, že to celé netrvalo víc než dvě hodiny. Stěhováci si zaslouží pochvalu. Složil jsem si ještě postel a pak laboroval s tím, jak umístit skříňky a psací stůl, aby to bylo funkční a zároveň stabilní :).
Ovšem, abych uvedl věci na pravou míru, momentálně tam ještě nespím. Jsem zpět na hotelu. Jednak proto, že tady mám jídlo a jednak proto, že v bytě (kromě jídla) také nemám ledničku a rychlovarnou konvici. Navíc jsem si potřeboval zase vyprat (a vyžehlit), což by tam taky nešlo, protože nakonec jsem pračku, i všechny potřeby k žehlení, nechal v Praze. Počítám, že definitivní přesun proběhne v sobotu a že k tomu konečně vytáhnu auto, které parkuji od začátku v garáži ve firmě, a zatím jsme s ním zajel jenom na technickou kontrolu. A pokud to bude vypadat dobře, možná si zajedu do IKEI, omrknout ten PAX systém, který se jeví jako dobrý kandidát na nábytek do ložnice.
S tím, že se přestěhuji, se ovšem ocitnu (doufám, že pouze dočasně) bez Internetu. Rád bych si pořídil domů box fibre, což je francouzský marketingový název pro vysokorychlostní připojení. Box proto, že to je prostě krabice (francouzi používají anglický termín pro krabici, asi proto, aby to vypadalo cool :)), a fibre, protože to je do domu zavedené optikou. Není to tedy "optika do bytu", ale pořád je to lepší než ADSL. Kabelovky tady asi moc nefrčí. Ten box má většinou i spoustu dalších funkcí - telefon, televizi, může to být herní konzole, nebo videorekordér, zároveň to má WiFi, malý switch a router.
Telefon a televize dokonce vypadá skoro jako nevyhnutelnost, protože jenom Internet většinou poskytovatelé nenabízí. Zato se trumfují v tom, do kolika zemí je volání na pevnou zdarma. Zatímco jeden to má jen do sto zemí, druhý to má do sto tří... Případně je možné, za symbolický poplatek, získat neomezené volání do Alžíru (což se zdá je poměrně zásadní konkurenční výhoda).
Bohužel jsem v Praze měl "nadstandardní" připojení, takže mne 100 Mbit nemůže ohromit. Co mne ovšem ohromilo, když se kolega v práci přiznal, že jede ještě pořád na modemu. Další specifikum je, že všechny mechanismy zřizování Internetu očekávají, že dotyčný disponuje minimálně telefonní linkou. Ověřování dostupnosti probíhá výhradně podle telefonního čísla a pokud ho nemáte, tak se daleko nedostanete. Co je ovšem horší, že bez telefonu Internet zřídit nelze. V nějaké formě ho vždycky dostanete. Takže každá francouzská domácnost má pevnou linku a v nejbližší době se jí zřejmě nezbaví.
Telekomunikační trh tady docela připomíná český bananistán a v něčem ho i předčí. V zásadě existují tři hlavní operátoři - Orange (dříve France Telecom), SFR a Bouygues Telecom. K tomu pak přizvukuje jeden "virtuál" Virgin Mobile. Operátoři ctí kartel, takže ceny jsou všude stejné. Co tady mají, a co v Česku není, je "omezený" paušál (forfait bloqué). Což je v podstatě paušální tarif, který obsahuje v ceně určitě služby (např. volné minuty), ale když se služby vyčerpají, nelze je dále používat (byť i placeně). Prostě, když jsou v nabídce např. 2 hodiny volání do všech sítí, tak po těch dvou provolaných hodinách si už nezavoláte. Nechápu, kdo si takový tarif pořizuje, ale všichni ho nabízí a je většinou levnější, než stejný "neomezený".
Druhá věc, kterou tady mají, jsou blokované telefony. Přestože telefon je možné koupit (od operátora) jedině se závazkem (12 nebo 24 měsíců), navíc bude ještě blokovaný. Je ovšem potřeba dodat, že většinou se dá po půl roce bezplatně odblokovat. Nicméně závazek se vypovědět nedá. Ceny za volání (mimo volné minuty) jsou do vnitrostátní sítích 0,38€/min, mobilní data jsou drahá a datový roaming v podstatě neexistuje. Vzhledem k tomu, že Francie je o dost větší než Česko, navíc s daleko většími vazbami na zahraničí (Severní Afrika, bývalé zámořské kolonie a DOM-TOM), považuji situaci na trhu za tragickou. Přesto je skoro povinností v metru vytáhnout smartphone a něco na něm dělat. Kdo ho nemá, vypadá podezřele - dá se to kompenzovat jedině iPadem, nebo Kindlem. A každý chce mít iPhone :).
8. prosince 2011
6. prosince 2011
Já to balím
Představa, že sbalím všechny důležité věci, se ukázala jako naivní. V neděli jsem sice rozsekl otázku "vzít s sebou do Paříže pohovku?", ale měl jsem k tomu důvody, které byly "logické". Určitě to znáte, profláknuté klišé, jak se rozhoduje muž a jak se rozhoduje žena. Muž potřebuje důvody. Když je nemá, musí rozhodnout vůlí. Což málo lidí umí. Žena je za vodou :).
Důvody ovšem byly zcela přízemní. Zjistil jsem, že a) pohovku tam umístím stěží, b) když si odstěhuji i pohovku, nebudu mít kde spát, až se do Prahy vrátím a koupě nějaké matrace "jen na přespání" nevyjde až o tolik levněji jako tahle skvělá pohovka z IKEI. A nakonec si mohu úplně stejnou koupit ve Francii.
Včera jsem se, motivován vlastním úspěchem v rozhodování, vrhl na přípravu stěhování. A jako první rozebral postel (proč ne, když mohu přespat na pohovce). Pak jsem začal procházet věci, které bych si chtěl vzít s sebou a postupem jsem začal zjišťovat, že vlastně ty věci ani vzít nechci. Nebo spíš, že je mi hloupé je brát z bytu, do nějž vlastně patří, a že kašlu na to, jak to dělají Francouzi. Postupně jsem tedy odvolal pračku, vysavač, skoro celé vybavení kuchyně a nakonec i obrazy. Stačilo tedy sbalit jen pár věcí, které jako počítačový nadšenec nemohu nemít a pak vytřídit zbytek aspoň do té míry, aby to pánové dnes zvládli jednoduše zabalit.
Musím totiž pochválit svoji firmu, že mi objednala stěhování "all inclusive", tedy se vším, včetně balení. V praxi to vypadá tak, že přijdou pánové s krabicemi, a vy jim ukážete skříň a řeknete "vše ve skříni, a skříň k tomu". Oni pak zabalí, co je ve skříni, do krabic a skříň k tomu do bublinkové lepenky. Navíc se to dělí i podle toho, jestli ve skříni je oblečení (dokonce donesou speciální krabici s tyčí na ramínka, takže stačí jenom přeskládat obleky, košile a bundy), nebo knihy. Přiznám se, že jsem tedy na to spoléhal a v podstatě si zabalil jen věci, které buď měli originální obal (počítač, monitor, tiskárnu a ostatní věci k počítači, boty, atd.) nebo byly příliš rozprostřené po bytě, na to, aby je mohl někdo cizí jednoduše "vyzobávat" a balit. I to, ale, dalo asi 6 beden.
Když dnes v 9 hodin ráno přijeli dva pánové na balení a dáma, která mi byla přidělena jako pečovatelka (o stěhování), byl jsem v podstatě připraven. Přesto jsem byl překvapen. Pánové se na to vrhli a balili o sto šest, milá dáma se mnou vedla nevázanou konverzaci, aby rozptýlila moje pochyby a před jednou hodinou to bylo hotové. Limit byl do dvou, protože pak jsem už chtěl na letiště, abych v pohodě stihl letadlo ve čtyři odpoledne. V mezičase, co probíhalo balení, jsem dostal za úkol vyplnit formulář pro pojišťovnu, kde byla spousta věcí, rozepsaných podle místností a vždy v kolika kusech a v jaké ceně. Tak jsem tam koumal nad tím, kolik si beru košil a kolik by ty košile asi tak mohly stát a proč mám sice celou skříň plnou oblečení, ale zjevně na ni tady chybí kolonky. U některých věcí jsem vůbec netušil. A když jsem to nakonec spočítal, tak jsem byl docela překvapen, jednak celkovou cenou a jednak tím, že nejvyšší položkou v celém seznamu byla položka "Sportswear", kam spadly všechny outdoorové věci a pár věcí na jachting. A pak, že šifrovačky jsou nenáročná zábava. Člověk si teprve takto uvědomí, kolik do toho vlastně investoval.
Přesto, že jsem toho nakonec dost nechal v Praze, bylo toho celkem asi 30 kousků (ať už krabic, nebo nábytku) a když jsem viděl tu hromady věcí na chodbě, tak jsem se trochu zarazil. Doby, kdy jsem všechny svoje věci naskládal do 70 litrové Gemmy a dvou tašek a odnesl najednou, jsou už zřejmě nenávratně ztraceny. Teď už zbývá jen vyřešit topologický problém, "kam s tím?" v novém bytě. Ten nastane ve čtvrtek, tedy pozítří, kdy by měla akce začít, opět v 9 hodin ráno, na novém působišti. Jsem zvědav.
Ještě jednu věc musím zmínit. Po cestě z letiště jsem si šel na poštu vyzvednout zásilku, kterou mi poslali z banky. Poslali to na moji "domácí" adresu, tedy k mé kolegyni a poslali to tak, že došlo jen oznámení, a musel jsem to osobně jít na poštu převzít a podepsat. Přestože kolegyně bydlí v podstatě "na trase" protáhlo to cestu z letiště asi o hodinu a půl. Jaké bylo moje rozpoložení, když jsem na hotelu zásilku rozbalil a zjistil, že v ní sice je platební karta, ale není k ní PIN, a není tam ani přístupový kód na internet banking a ani šeková knížka, nemohu popisovat, aniž bych se nevyhnul slovům, kterým se, jako gentleman, nemohu nevyhnout.
Počítám, že to přijde v dalších třech zásilkách, nejlépe synchronizovaných (abych si nemohl vyzvednout dvě najednou), a každou si budu muset vyzvednout osobně proti podpisu na té poště. Grrr!
Důvody ovšem byly zcela přízemní. Zjistil jsem, že a) pohovku tam umístím stěží, b) když si odstěhuji i pohovku, nebudu mít kde spát, až se do Prahy vrátím a koupě nějaké matrace "jen na přespání" nevyjde až o tolik levněji jako tahle skvělá pohovka z IKEI. A nakonec si mohu úplně stejnou koupit ve Francii.
Včera jsem se, motivován vlastním úspěchem v rozhodování, vrhl na přípravu stěhování. A jako první rozebral postel (proč ne, když mohu přespat na pohovce). Pak jsem začal procházet věci, které bych si chtěl vzít s sebou a postupem jsem začal zjišťovat, že vlastně ty věci ani vzít nechci. Nebo spíš, že je mi hloupé je brát z bytu, do nějž vlastně patří, a že kašlu na to, jak to dělají Francouzi. Postupně jsem tedy odvolal pračku, vysavač, skoro celé vybavení kuchyně a nakonec i obrazy. Stačilo tedy sbalit jen pár věcí, které jako počítačový nadšenec nemohu nemít a pak vytřídit zbytek aspoň do té míry, aby to pánové dnes zvládli jednoduše zabalit.
Musím totiž pochválit svoji firmu, že mi objednala stěhování "all inclusive", tedy se vším, včetně balení. V praxi to vypadá tak, že přijdou pánové s krabicemi, a vy jim ukážete skříň a řeknete "vše ve skříni, a skříň k tomu". Oni pak zabalí, co je ve skříni, do krabic a skříň k tomu do bublinkové lepenky. Navíc se to dělí i podle toho, jestli ve skříni je oblečení (dokonce donesou speciální krabici s tyčí na ramínka, takže stačí jenom přeskládat obleky, košile a bundy), nebo knihy. Přiznám se, že jsem tedy na to spoléhal a v podstatě si zabalil jen věci, které buď měli originální obal (počítač, monitor, tiskárnu a ostatní věci k počítači, boty, atd.) nebo byly příliš rozprostřené po bytě, na to, aby je mohl někdo cizí jednoduše "vyzobávat" a balit. I to, ale, dalo asi 6 beden.
Když dnes v 9 hodin ráno přijeli dva pánové na balení a dáma, která mi byla přidělena jako pečovatelka (o stěhování), byl jsem v podstatě připraven. Přesto jsem byl překvapen. Pánové se na to vrhli a balili o sto šest, milá dáma se mnou vedla nevázanou konverzaci, aby rozptýlila moje pochyby a před jednou hodinou to bylo hotové. Limit byl do dvou, protože pak jsem už chtěl na letiště, abych v pohodě stihl letadlo ve čtyři odpoledne. V mezičase, co probíhalo balení, jsem dostal za úkol vyplnit formulář pro pojišťovnu, kde byla spousta věcí, rozepsaných podle místností a vždy v kolika kusech a v jaké ceně. Tak jsem tam koumal nad tím, kolik si beru košil a kolik by ty košile asi tak mohly stát a proč mám sice celou skříň plnou oblečení, ale zjevně na ni tady chybí kolonky. U některých věcí jsem vůbec netušil. A když jsem to nakonec spočítal, tak jsem byl docela překvapen, jednak celkovou cenou a jednak tím, že nejvyšší položkou v celém seznamu byla položka "Sportswear", kam spadly všechny outdoorové věci a pár věcí na jachting. A pak, že šifrovačky jsou nenáročná zábava. Člověk si teprve takto uvědomí, kolik do toho vlastně investoval.
Přesto, že jsem toho nakonec dost nechal v Praze, bylo toho celkem asi 30 kousků (ať už krabic, nebo nábytku) a když jsem viděl tu hromady věcí na chodbě, tak jsem se trochu zarazil. Doby, kdy jsem všechny svoje věci naskládal do 70 litrové Gemmy a dvou tašek a odnesl najednou, jsou už zřejmě nenávratně ztraceny. Teď už zbývá jen vyřešit topologický problém, "kam s tím?" v novém bytě. Ten nastane ve čtvrtek, tedy pozítří, kdy by měla akce začít, opět v 9 hodin ráno, na novém působišti. Jsem zvědav.
Ještě jednu věc musím zmínit. Po cestě z letiště jsem si šel na poštu vyzvednout zásilku, kterou mi poslali z banky. Poslali to na moji "domácí" adresu, tedy k mé kolegyni a poslali to tak, že došlo jen oznámení, a musel jsem to osobně jít na poštu převzít a podepsat. Přestože kolegyně bydlí v podstatě "na trase" protáhlo to cestu z letiště asi o hodinu a půl. Jaké bylo moje rozpoložení, když jsem na hotelu zásilku rozbalil a zjistil, že v ní sice je platební karta, ale není k ní PIN, a není tam ani přístupový kód na internet banking a ani šeková knížka, nemohu popisovat, aniž bych se nevyhnul slovům, kterým se, jako gentleman, nemohu nevyhnout.
Počítám, že to přijde v dalších třech zásilkách, nejlépe synchronizovaných (abych si nemohl vyzvednout dvě najednou), a každou si budu muset vyzvednout osobně proti podpisu na té poště. Grrr!
4. prosince 2011
Tam a zase zpátky
Došlo na lámání chleba. V pátek se konečně podařilo vyjasnit, se kterou firmou se přestěhuji a kdy - asi tak půlhodiny před tím, než jsem totálně odpadl, kvůli tradiční migréně. Nevím čím to je, ale ty migrény mám poslední dobou docela často.
Když jsem se v sobotu ráno probudil, už relativně v pohodě, mrkl jsem na net a našel spoj s ČSA, který mi docela sedl. V sobotu večer do Prahy a v úterý odpoledne z Prahy zpět. V neděli a v pondělí promyslet a připravit balení a v úterý ráno to naložit. Tak nějak si představuji akci Kulový blesk. Stěhovací firma ovšem potřebuje dva dny na doručení, tudíž budu zásilku čekat až ve čtvrtek. Do té doby mám naštěstí ještě od firmy zaplacený hotel, takže problém, že budu dva dny bez postele se naštěstí nekoná. Včerejší cesta na letiště v Paříži byla v pohodě, dokonce mě ani nešacovali a přestože jsem koupil nějakou zapomenutou letenku (na webu ČSA se letenky na stejný den už koupit nedaly), našel jsem i místo. Kapitán byl veselá kopa a přes zjevné turbulence nad Prahou, s námi dosedl, jak v bavlnce. Taky tomu pomohla dvojka znojemského bílého a sendvič, jehož složení se délkou už blíží úvodnímu sloupku Mladé Fronty. Jednou si ho schválně opíšu, mám pocit, že dvorní dodavatel ČSA - Hamé Babice - už dokázal dostat do jednoho primitivního jídla snad všechny oficiálně povolené jedlé látky. Zlatá Lufthansa se svou sýrovou, nebo šunkovou bulkou.
Teprve když jsem se ráno probudil, padla na mne melancholie. Jednak jsem si jasně uvědomil, že to kde a jak momentálně bydlím, v Paříži těžko dosáhnu, a druhak, bylo jasné, že všechny věci si prostě vzít s sebou nemohu. Jak dostat skoro 60 metrový byt s komorou (a sklepem) do 40 metrového bez komory? Špatně. Takže se od rána snažím vyřešit otázku, co z nábytku vzít s sebou a co naopak ponechat. Původní varianta, že vezmu vše, padla, když jsem provedl simulaci na půdorysu nového bytu. Dostat tam svůj pracovní stůl (potažmo oba pracovní stoly), a současně pohovku se ukázalo, bez hlubší znalosti terénu, jako minimálně troufalé.
Podobným způsobem straší spousta drobných věcí, kterých je překvapivě po bytě plno a které určitě nejsou nezbytně nutné k životu, ale na druhou stranu se mohou hodit, jako např. všechny možné kabely a příslušenství k počítači, frisbee, záchranná vesta na jachtu, speciální lyžařské brýle... Téměř hamletovskou otázku, "vzít či nevzít?" si tak kladu skoro u každé z nich. Bude se hodit batoh? A co speciální boty (do haly, na běhání, na jachtu, na šifrovačky...)? Co kolo? A když ne, co s nimi jinak?
Zkouším stránky francouzské IKEI, které se podobají jako vejce vejci stránkám českým. Aspoň nějaká jistota. Dokonce to vypadá, že i ceny jsou v podstatě stejné. Zkoumám tedy různé únikové varianty řešení - budu potřebovat šatní skříň, tu co mám doma si nevezmu, je zabudovaná. Budu potřebovat botník, kuchyň, nebo minimálně pár poliček na svých pár talířů.
Asi to nebudu hrotit. Po dni brainstormování sám se sebou aspoň rozseknu otázku nábytku. Sláva. Tento úspěšný počin oslavím tím, že selekci jednotlivostí nechávám na zítřek.
Vpravo nahoře jsem umístil pomůcku pro možnost nechat si posílat nové příspěvky emailem. Dá se to pak i zase odhlásit :).
Když jsem se v sobotu ráno probudil, už relativně v pohodě, mrkl jsem na net a našel spoj s ČSA, který mi docela sedl. V sobotu večer do Prahy a v úterý odpoledne z Prahy zpět. V neděli a v pondělí promyslet a připravit balení a v úterý ráno to naložit. Tak nějak si představuji akci Kulový blesk. Stěhovací firma ovšem potřebuje dva dny na doručení, tudíž budu zásilku čekat až ve čtvrtek. Do té doby mám naštěstí ještě od firmy zaplacený hotel, takže problém, že budu dva dny bez postele se naštěstí nekoná. Včerejší cesta na letiště v Paříži byla v pohodě, dokonce mě ani nešacovali a přestože jsem koupil nějakou zapomenutou letenku (na webu ČSA se letenky na stejný den už koupit nedaly), našel jsem i místo. Kapitán byl veselá kopa a přes zjevné turbulence nad Prahou, s námi dosedl, jak v bavlnce. Taky tomu pomohla dvojka znojemského bílého a sendvič, jehož složení se délkou už blíží úvodnímu sloupku Mladé Fronty. Jednou si ho schválně opíšu, mám pocit, že dvorní dodavatel ČSA - Hamé Babice - už dokázal dostat do jednoho primitivního jídla snad všechny oficiálně povolené jedlé látky. Zlatá Lufthansa se svou sýrovou, nebo šunkovou bulkou.
Teprve když jsem se ráno probudil, padla na mne melancholie. Jednak jsem si jasně uvědomil, že to kde a jak momentálně bydlím, v Paříži těžko dosáhnu, a druhak, bylo jasné, že všechny věci si prostě vzít s sebou nemohu. Jak dostat skoro 60 metrový byt s komorou (a sklepem) do 40 metrového bez komory? Špatně. Takže se od rána snažím vyřešit otázku, co z nábytku vzít s sebou a co naopak ponechat. Původní varianta, že vezmu vše, padla, když jsem provedl simulaci na půdorysu nového bytu. Dostat tam svůj pracovní stůl (potažmo oba pracovní stoly), a současně pohovku se ukázalo, bez hlubší znalosti terénu, jako minimálně troufalé.
Podobným způsobem straší spousta drobných věcí, kterých je překvapivě po bytě plno a které určitě nejsou nezbytně nutné k životu, ale na druhou stranu se mohou hodit, jako např. všechny možné kabely a příslušenství k počítači, frisbee, záchranná vesta na jachtu, speciální lyžařské brýle... Téměř hamletovskou otázku, "vzít či nevzít?" si tak kladu skoro u každé z nich. Bude se hodit batoh? A co speciální boty (do haly, na běhání, na jachtu, na šifrovačky...)? Co kolo? A když ne, co s nimi jinak?
Zkouším stránky francouzské IKEI, které se podobají jako vejce vejci stránkám českým. Aspoň nějaká jistota. Dokonce to vypadá, že i ceny jsou v podstatě stejné. Zkoumám tedy různé únikové varianty řešení - budu potřebovat šatní skříň, tu co mám doma si nevezmu, je zabudovaná. Budu potřebovat botník, kuchyň, nebo minimálně pár poliček na svých pár talířů.
Asi to nebudu hrotit. Po dni brainstormování sám se sebou aspoň rozseknu otázku nábytku. Sláva. Tento úspěšný počin oslavím tím, že selekci jednotlivostí nechávám na zítřek.
Vpravo nahoře jsem umístil pomůcku pro možnost nechat si posílat nové příspěvky emailem. Dá se to pak i zase odhlásit :).
1. prosince 2011
Den D
Uběhl měsíc od mého příjezdu a je čas bilancovat:
Jídlo ... 350
Šalinkarta ... 62
Bydlení ... 0 (platí firma)
Další výdaje:
Papírové utěrky ... 2
(Super cena ve Franprixu, ale ze dvou rolí je použitelná jen jedna)
Pěna na holení ... 3,75
Pračka v hotelu ... 5
Sušička tamtéž ... 4
K tomu bych rád zmínil, že před odjezdem jsem si dělal odhad výdajů a na jídlo jsem si dal 350/měsíc. Což je taková rozporuplná suma. Na jednu stranu, když člověk vezme cenu v restauracích, to vypadá proklatě málo, na druhou stranu, když se člověk stravuje sám, tak to zjevně tak málo není (byť oběd ve všední dny je výrazně "přilepšen"). Ale zase do sebe navíc liju jeden Cidre za druhým.
Kromě výdajů ovšem byly i nějaké příjmy, nebo spíš výdobytky:
1x RIB (Relevé d'Identité Bancaire) - tedy, bankovní konto
1x byt v pronájmu.
Byt jsem získal dnes podpisem smlouvy. Napřed jsem ovšem navštívil pobočku svojí banky, kde jsem si vyzvedl šek banky na zaplacení prvního nájmu a kauce a potvrzení o bezhotovostním převodu o zaplacení poplatku agentuře. Běžný domorodec by to všechno zaplatil šeky, ale to jsem nemohl (viz předchozí příspěvek).
Vlastní předání bytu začalo tím, že se nám nepodařilo sjet do podzemního patra garáží. Výtah totiž vyžadoval vstupní kód, který se zadával prostřednictvím stejných tlačítek, kterými se normálně volí patra, a který zástupkyně agentury nevěděla. Prošli jsme tedy vraty do garáží a aspoň vyzkoušeli, že funguje dálkový ovladač. Asi jste to už viděli ve filmu, ale v Paříži se většinou pro vstup do domu používá číselný kód, místo klíče. Ne, že by se tedy venkovní dveře nedaly zamčít, ale normálně se otvírají kódem. To má tu výhodu, že když se do domu pořád někdo stěhuje, nebo vystěhovává, tak se prostě jednou za čas z bezpečnostních důvodů kód změní. Stejně tak, když k vám někdo jde na návštěvu, tak mu řeknete číslo, a může si otevřít sám (zvonek tady ovšem mají také).
V bytě jsem měl parafovat všechny smlouvy (byly to dvě smlouvy na byt a stání, každá ve dvou exemplářích). Přitom se však ukázalo, že kopie si vzájemně neodpovídají (přestože čísla stránek navazují). Po dalším zkoumání se ukázalo, že patrně došlo k proházení stránek mezi oběma smlouvami. Naštěstí tak, že to šlo přeuspořádat zpět. Pak jsem ještě musel potvrdit (opět parafováním) asi 10 stránek prohlášení o energetické náročnosti bytu, a další 20 stránek prohlášení o průzkumu podloží a riziku přírodních katastrof, nebo technologických havárií. Obojí pro jistotu ve dvou kopiích. Naštěstí tam se mnou byla moje poradkyně přes bydlení, která svůj volný čas vyplňovala tím, že chodila za dveře (a dolů) zkoušet zvonek a dveřní telefon, pouštěla v bytě topení, zkoušela jestli teče voda, a podobně, a objevila tak i první závadu na umyvadle.
Já jsem pak už jenom přiložil prohlášení o pojištění nemovitosti (vyjednané asi 3 hodiny před podpisem) a již zmiňovaný šek a bylo to. O tom, jak moje poradkyně celý týden naháněla EDF, aby zařídili přípojku elektřiny, jsem si nechal předtím vyprávět v autě.
Takže mám byt. Nevýhoda je, že je úplně prázdný. Což by mi nevadilo, jen s tou výjimkou, že mi chybí kuchyň. Ta tam totiž není, ani nábytek, jenom dřez v takovém pofidérním stolku. Druhá věc, která mi vadí je, že kuchyň si sice mohu koupit a zabudovat, ale majitel mi za ni nemusí vůbec nic dát, akorát si ji mohu vzít s sebou, až se budu stěhovat. Takže dilema, zda udělat kuchyň pořádně, a pak ji nechat zadarmo majiteli, nebo ji udělat tak, aby se dala stěhovat, má zatím poměrně jasné řešení, které se mi ovšem nelíbí.
Zbytek věcí bych si rád přestěhoval příští týden z Prahy. Což znamená, že se objevím na pár dní v Praze, abych to zabalil, a dohlédl na odvoz, abych se vzápětí vrátil zpět do Paříže, abych pro změnu dohlédl na dovoz. Moje firma mi stěhování zaplatí. Jen je potřeba vybrat správnou firmu. Oslovil jsem čtyři pražské stěhovací firmy, které nabízely stěhování do ciziny a poptal si cenové nabídky. Pak přišel na osobní a řekl, že mám čtyři nabídky a jestli si mohu nějakou vybrat. Prý ne. Mám místo toho oslovit dvě jiné, pro změnu francouzské firmy, se kterými se moje firma kamarádí, a dostat nabídky od nich. Asi tím nepřekvapím, když prozradím, že francouzské firmy jsou asi tak dvakrát dražší. Přes tento rozdíl v ceně a přes moji argumentaci, že se budu raději domlouvat s partou českých stěhováků, než francouzských (z jediného prostého důvodu, že těm českým budu víc rozumět - aspoň doufám) se mi zatím nepodařilo situaci rozhodnout a doufám, že se to podaří zítra. Závisí od toho totiž, kdy se budu stěhovat, a tedy kdy se budu vracet do Paříže, a tedy na kdy si mám koupit letenky, a tedy bych to měl udělat co nejdřív, pokud chci o víkendu skutečně odletět.
Tím, že budu muset přestěhovat v zásadě úplně všechno, se vyřeší i pochybnosti o tom, kdy byt pronajmout. Takže brzo budu mít k pronájmu pěkný, nový byt, na pěkném místě, na Žižkově (kdyby to někoho zajímalo :)). Na druhou stranu, to řeší i dilema, co jinak s nábytkem, kdybych se nestěhoval a musel ho v Praze nechat. Má totiž poměrně specifický styl - kancelářské retro z 90. let - a zdaleka ne každému by se do obýváku musel hodit. Stejně jako moje disproporční jednolůžková postel. Jediné, co mi není jasné, kam ty všechny věci, co mám, dám v novém bytě, který je jednak skoro o třetinu menší a jednak nemá zdaleka tolik úložných možností. Možná, ale, je problém jinde, a jenom těch věcí mám zbytečně moc. Možná jsem už zapomněl - Omnia mea mecum porto.
Jídlo ... 350
Šalinkarta ... 62
Bydlení ... 0 (platí firma)
Další výdaje:
Papírové utěrky ... 2
(Super cena ve Franprixu, ale ze dvou rolí je použitelná jen jedna)
Pěna na holení ... 3,75
Pračka v hotelu ... 5
Sušička tamtéž ... 4
K tomu bych rád zmínil, že před odjezdem jsem si dělal odhad výdajů a na jídlo jsem si dal 350/měsíc. Což je taková rozporuplná suma. Na jednu stranu, když člověk vezme cenu v restauracích, to vypadá proklatě málo, na druhou stranu, když se člověk stravuje sám, tak to zjevně tak málo není (byť oběd ve všední dny je výrazně "přilepšen"). Ale zase do sebe navíc liju jeden Cidre za druhým.
Kromě výdajů ovšem byly i nějaké příjmy, nebo spíš výdobytky:
1x RIB (Relevé d'Identité Bancaire) - tedy, bankovní konto
1x byt v pronájmu.
Byt jsem získal dnes podpisem smlouvy. Napřed jsem ovšem navštívil pobočku svojí banky, kde jsem si vyzvedl šek banky na zaplacení prvního nájmu a kauce a potvrzení o bezhotovostním převodu o zaplacení poplatku agentuře. Běžný domorodec by to všechno zaplatil šeky, ale to jsem nemohl (viz předchozí příspěvek).
Vlastní předání bytu začalo tím, že se nám nepodařilo sjet do podzemního patra garáží. Výtah totiž vyžadoval vstupní kód, který se zadával prostřednictvím stejných tlačítek, kterými se normálně volí patra, a který zástupkyně agentury nevěděla. Prošli jsme tedy vraty do garáží a aspoň vyzkoušeli, že funguje dálkový ovladač. Asi jste to už viděli ve filmu, ale v Paříži se většinou pro vstup do domu používá číselný kód, místo klíče. Ne, že by se tedy venkovní dveře nedaly zamčít, ale normálně se otvírají kódem. To má tu výhodu, že když se do domu pořád někdo stěhuje, nebo vystěhovává, tak se prostě jednou za čas z bezpečnostních důvodů kód změní. Stejně tak, když k vám někdo jde na návštěvu, tak mu řeknete číslo, a může si otevřít sám (zvonek tady ovšem mají také).
V bytě jsem měl parafovat všechny smlouvy (byly to dvě smlouvy na byt a stání, každá ve dvou exemplářích). Přitom se však ukázalo, že kopie si vzájemně neodpovídají (přestože čísla stránek navazují). Po dalším zkoumání se ukázalo, že patrně došlo k proházení stránek mezi oběma smlouvami. Naštěstí tak, že to šlo přeuspořádat zpět. Pak jsem ještě musel potvrdit (opět parafováním) asi 10 stránek prohlášení o energetické náročnosti bytu, a další 20 stránek prohlášení o průzkumu podloží a riziku přírodních katastrof, nebo technologických havárií. Obojí pro jistotu ve dvou kopiích. Naštěstí tam se mnou byla moje poradkyně přes bydlení, která svůj volný čas vyplňovala tím, že chodila za dveře (a dolů) zkoušet zvonek a dveřní telefon, pouštěla v bytě topení, zkoušela jestli teče voda, a podobně, a objevila tak i první závadu na umyvadle.
Já jsem pak už jenom přiložil prohlášení o pojištění nemovitosti (vyjednané asi 3 hodiny před podpisem) a již zmiňovaný šek a bylo to. O tom, jak moje poradkyně celý týden naháněla EDF, aby zařídili přípojku elektřiny, jsem si nechal předtím vyprávět v autě.
Takže mám byt. Nevýhoda je, že je úplně prázdný. Což by mi nevadilo, jen s tou výjimkou, že mi chybí kuchyň. Ta tam totiž není, ani nábytek, jenom dřez v takovém pofidérním stolku. Druhá věc, která mi vadí je, že kuchyň si sice mohu koupit a zabudovat, ale majitel mi za ni nemusí vůbec nic dát, akorát si ji mohu vzít s sebou, až se budu stěhovat. Takže dilema, zda udělat kuchyň pořádně, a pak ji nechat zadarmo majiteli, nebo ji udělat tak, aby se dala stěhovat, má zatím poměrně jasné řešení, které se mi ovšem nelíbí.
Zbytek věcí bych si rád přestěhoval příští týden z Prahy. Což znamená, že se objevím na pár dní v Praze, abych to zabalil, a dohlédl na odvoz, abych se vzápětí vrátil zpět do Paříže, abych pro změnu dohlédl na dovoz. Moje firma mi stěhování zaplatí. Jen je potřeba vybrat správnou firmu. Oslovil jsem čtyři pražské stěhovací firmy, které nabízely stěhování do ciziny a poptal si cenové nabídky. Pak přišel na osobní a řekl, že mám čtyři nabídky a jestli si mohu nějakou vybrat. Prý ne. Mám místo toho oslovit dvě jiné, pro změnu francouzské firmy, se kterými se moje firma kamarádí, a dostat nabídky od nich. Asi tím nepřekvapím, když prozradím, že francouzské firmy jsou asi tak dvakrát dražší. Přes tento rozdíl v ceně a přes moji argumentaci, že se budu raději domlouvat s partou českých stěhováků, než francouzských (z jediného prostého důvodu, že těm českým budu víc rozumět - aspoň doufám) se mi zatím nepodařilo situaci rozhodnout a doufám, že se to podaří zítra. Závisí od toho totiž, kdy se budu stěhovat, a tedy kdy se budu vracet do Paříže, a tedy na kdy si mám koupit letenky, a tedy bych to měl udělat co nejdřív, pokud chci o víkendu skutečně odletět.
Tím, že budu muset přestěhovat v zásadě úplně všechno, se vyřeší i pochybnosti o tom, kdy byt pronajmout. Takže brzo budu mít k pronájmu pěkný, nový byt, na pěkném místě, na Žižkově (kdyby to někoho zajímalo :)). Na druhou stranu, to řeší i dilema, co jinak s nábytkem, kdybych se nestěhoval a musel ho v Praze nechat. Má totiž poměrně specifický styl - kancelářské retro z 90. let - a zdaleka ne každému by se do obýváku musel hodit. Stejně jako moje disproporční jednolůžková postel. Jediné, co mi není jasné, kam ty všechny věci, co mám, dám v novém bytě, který je jednak skoro o třetinu menší a jednak nemá zdaleka tolik úložných možností. Možná, ale, je problém jinde, a jenom těch věcí mám zbytečně moc. Možná jsem už zapomněl - Omnia mea mecum porto.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)