Salut !

Jedna z věcí, o které jsem se zatím nezmiňoval, která však patří ke každodennímu rituálu, je zdravení a jeho různé formy a způsoby. Možná je to proto, že ač se s tím případný návštěvník setká téměř okamžitě, vyžaduje to určitou dobu, a také méně formální vztahy, aby si uvědomil všechny různé nuance a varianty. A také se hodí nějaká základní znalost francouzštiny.

Když mě napadlo, že o tom něco napíšu, a přemýšlel jsem, jak začít, došlo mi, že nejdříve budu muset udělat malou exkurzi do francouzských termínů, které se při zdravení používají. Což může být pro některé docela nuda, nicméně, bez toho by to bylo těžké pochopit.

Při běžném denním styku v práci, na úřadech, v obchodech, a podobně, je zdravení důležitá (a poměrně netriviální) součást společenské kultury. Což platí nejspíš o každé společnosti, národu, zemi, ale francouzská sofistikovanost je svým způsobem výjimečná a zajímavá (byť má i dost podobností s českými pozdravy a způsoby zdravení). Tam, kde si anglosaské země vystačí s poměrně neurčitým hello, případně určitějším good morning/evening, nabízí francouzština spoustu variací, které je ovšem třeba používat správně. Nyní tedy k teorii.

Francouzský den (le jour) se dělí na ráno (le matin), poledne (le midi), odpoledne (l'après-midi), večer (le soir) a noc (la nuit). Oproti češtině je vidět, že ve Francii nemají dopoledne, místo toho je pořád ráno, až do oběda. Pokud vám někdo řekne, že něco udělá „na konci rána“ (à la fin du matin), znamená to, že to udělá před obědem a nejspíš těsně před ním. Nebo to znamená, že by to měl udělat dopoledne, ale je si téměř jist, že to nestihne. Díky tomu se nedá „ráno“ moc použít jako termín při dojednávání schůzek. „Sejdeme se ráno“ je příliš neurčité. Francouzské ráno se spíš blíží významově českému dopoledni. Naproti tomu odpoledne je stejné v obou. Poledne (le midi) se používá poměrně často, a oproti českému je jeho francouzský význam přesný. Pokud se řekne à midi, znamená to přesně ve 12:00. Je to mimochodem také díky tomu, že když se řekne francouzsky „ve dvanáct (hodin)“ (à douze heures) a „ve dvě (hodiny)“ (à deux heures), zní to velice podobně. Takže, aby se předešlo nedorozumění, používá se místo prvního à midi. Co se týká večera a noci, je to také dost podobné českému významu. Večer začíná v blíže neurčenou dobu, v zimě, když se setmí, v létě po sedmé hodině večerní, nebo jinak podle zvyklostí. Dokud je člověk vzhůru, je to pořád večer a až jde spát, začíná noc.

Posud je vše dost podobné. V čem je však rozdíl, že francouzština vytváří k některým částem dne (dokonce i ke dni samému) jejich „přechýlené“ ženské tvary - le jour x la journée, le matin x la matinée, le soir x la soirée. Tohle dokonce funguje i na rok - l'an x l'année. Ve všech případech vyjadřuje „ženský“ tvar konkrétní časový úsek (jinými slovy dobu, nebo interval), který je definován začátkem a koncem (byť tento může být neurčitý). Zatímco „mužský“ tvar vyjadřuje neurčitý pojem, který nespecifikuje blíže vlastní trvání. Dá se to zapamatovat třeba tak, že žena je praktická/konkrétní, zatímco muž je nepraktický/abstraktní :).

Například, „Je hezký den“ (C'est un beau jour), oproti: „Od rána do večera jsem moc nejedl“ (Je n'ai pas mangé beaucoup pendant la journée). La journée může znamenat 24 hodin (tedy od 00:00 do 24:00), nebo od rána do večera, nebo od mého příchodu do práce, do mého odchodu z práce, záleží na kontextu. Každopádně to je ale vždy určitá doba vymezená začátkem a koncem. V češtině se místo toho spíš používá opis od - do. Podobně by se dalo říci „od rána do oběda“ (matinée). Večer, ve smyslu konce dne, je le soir, ale večer, jako doba od, například příchodu z práce, do doby, než jdu spát, je la soirée. Někdy mohou ženské tvary přibírat i další význam, například matinée se používá v divadle (kde to ovšem znamená odpolední představení - nejspíš byli herci, v době kdy se toto označení zavedlo, zvyklí se probouzet odpoledne) a soirée znamená také večírek.

U let je to jednodušší. Vše, kde se používá letopočet je l'année, protože to je vždy konkrétní doba od 1. ledna daného roku, do 31. prosince téhož roku. „Narodil se v roce 2008“, bude Il est né dans l'année 2008. Zatímco „má pět let“ bude il a cinq ans. Ovšem „v (jeho) prvním roce“ bude dans sa première année, protože to vymezuje přesně jeden rok od jeho narození. Toliko tedy k teorii. A jaké jsou tedy možné pozdravy?

Bonjour
 
Bonjour je úplně základní pozdrav, se kterým se nedá nikdy udělat chyba, a který docela přesně odpovídá českému „dobrý den“. Můžete to použít na cizí lidi, i když je už dávno večer, v obchodě, v telefonu, ale i na nejbližší kolegy, nebo přátele. V obchodě nebo na úřadě to navíc má ještě vedlejší význam, pokud vás takhle pozdraví prodavač(ka) nebo úředník/úřednice, znamená to automaticky „co si přejete?“ (nebo „co pro vás mohu udělat?“). Často je to spojené s monsieur nebo madame.

Přijdete do pekárny a prodavačka začne konverzaci bonjour monsieur. Na to se dá odpovědět bonjour madame, ale většinou stačí jen bonjour. Pak řeknete, co chcete koupit a na konec přidáte s'il vous plaît. Čímž jednak dáte najevo, že už nic dalšího nechcete a jednak je to formální standardní ukončení objednávky. Je to tak formální a tak standardní, že když to tam nedáte, budou vás mít za burana. Mě už za něj mají, protože na to zapomínám. Většinou použiji zdvořilostní tvar na začátku věty, ale na konci už na to zapomenu.

Ovšem pozor, bonjour je pozdrav „potkávací“ (podobně jako české „dobrý den“), pro loučení je potřeba použít nějaký z pozdravů níže.

Au revoir
 
Au revoir je přímý ekvivalent českého „na shledanou“ (doslova to znamená znovu na viděnou). Je to, podobně jako bonjour, zcela univerzální pozdrav na rozloučení. Pokud se tedy potřebujete rozloučit. Používá se to i při telefonování, byť to vlastně nedává smysl, když mluvíte s někým, koho jste v životě neviděli, a nejspíš ani neuvidíte. Francouzština ale nemá obdobu českého „na slyšenou“.

Na druhou stranu, jsou situace, kdy české „na shledanou“ ve francouzštině nefunguje. Například, když jedete s cizími lidmi ve výtahu a při nástupu se pozdravíte bonjour, tak při výstupu si neřeknete au revoir. Protože se s těmi lidmi vlastně vůbec znovu vidět nechcete. Místo toho se použije jeden z pozdravů pro loučení uvedených dále.

Salut
 
Salut je pozdrav, který použijete při setkání s někým, s kým se už znáte buď dobře, nebo dlouho, byť ne třeba nijak důvěrně. Takto zdravím svoje kolegy. Je to méně formální, ale není to tak neformální, nebo důvěrné, jako české ahoj. Někdy telefonuji poprvé s někým, koho jsem možná viděl předtím jednou a řekneme si salut, čistě jen z toho titulu, že pracujeme ve stejné firmě, ve stejné organizaci. Jindy mi moji kolegové řeknou ráno bonjour.

Obecně ovšem platí, že použít salut s cizími lidmi by bylo krajně nezdvořilé a divné, zdaleka to není tak univerzální jako anglické hello, které se dá použít v podstatě všude. Na rozdíl od hello je ovšem salut jediný pozdrav, který lze použít jak při setkání, tak při loučení.

Bonsoir

Po bonjour je to druhý nejčastější (a také druhý formální) pozdrav. Používá se večer, od kdy přesně se nedá přesně říci, záleží to na situaci i vztahu těch, co se zdraví. Prakticky ovšem by se dalo říci, že s odchodem z práce začíná „večer“ a od té chvíle je vhodné použít i příslušný pozdrav. Bonsoir je nicméně pořád formální, tedy pozdraví vás tak třeba prodavačka, nebo vrátný. Na druhou stranu, podobně jako bonjour se to dá použít i s kolegy, aniž by to znělo strojeně. Bonsoir je sice potkávací pozdrav, ale dá se podle situace chápat i jako pozdrav rozloučení.

Bonne journée

Po předchozím teoretické úvodu doufám, že bonne journée, je už jasné :). Používá se při loučení, místo formálního au revoir a znamená „hezký den“, nebo „hezký zbytek dne“. Prakticky se ovšem používá většinou jen dopoledne, protože odpoledne a večer přejímají tento význam jiné pozdravy. Typická situace je ráno v práci ve výtahu. Při nástupu si všichni řeknou bonjour a při výstupu bonne journée.

Bon après-midi

Je další loučící pozdrav, používaný odpoledne, kdy bonne journée už nevystihuje přesně zbývající dobu, po kterou přejeme dotyčnému dobré. Jako příklad je opět možné vzít výtah v práci (zdá se, že výtah představuje skvělý model pro všechny možné situace), když se lidé vrací z oběda. Typicky se už nezdraví při nástupu. Pokud se předtím neviděli, mohou použít bonjour. Při výstupu si ale popřejí bon après-midi - tedy dobré odpoledne. Protože bon après-midi je výhradně loučící pozdrav, nikdy se nepoužije pro setkání.

Bonne soirée

Při loučení s někým, kdo odpoledne/večer odchází, nebo o něm víte, že nejde hned spát, se často používá bonne soirée. Je to taková obdoba bonne journée, nebo bon après-midi pro večer. Méně formální a více závisející na okolnostech. Když odcházím večer z práce, tak mne jedna recepční na vchodu zdraví bonsoir, což je formálnější varianta a v pozdravu převažuje výraz toho, že se vlastně vidíme poprvé během dne (služba se po obědě střídá) a tudíž se hodí pozdrav „setkávací“ bez vedlejšího významu. Druhá recepční mě zdraví bonne soirée, čímž mi přeje „hezký večer“ (nebo zbytek dne) a v pozdravu převládá význam „loučící se“, s tím, že současně dává najevo, že tím, že odcházím z práce, mám před sebou ještě celý večer, který mohu strávit jinak (než prací). A přeje mi, abych ho strávil dobře.

Bonne nuit

Pouze, pokud se s někým vidíte těsně před spaním :).

Bon matin

Ve francouzštině neexistuje, místo toho se používá bonjour.

Další pozdravy, které se používají pravidelně jsou bon week-end (week-end, s pomlčkou uprostřed, je skutečně francouzské slovo, které ovšem Francouzi někdy zkrátí jen na bon week, čímž zmatou ty, co mluví anglicky), kterým se v pátek loučíte s ostatními, případně před dovolenou bonnes vacances. Vzhledem k tomu, že Francouzi mají spoustu dovolené, je tento pozdrav také poměrně běžný :). Tolik tedy k verbální pozdravům. Někdy příště si probereme ty neverbální.

Dlouhý víkend

S tím, jak udeřil 15. srpen, jsem si řekl, že zkusím letos něco netradičního. Napadla mne kacířská myšlenka vzít si v pátek den volna (jak říkají místní, tzv. pont) a volné čtyři dny využít k náročnější akci. Kolegové mě sice varovali, že dostat se ve čtvrtek z Paříže, a v neděli do ní, bude adrenalin, protože podobnou kacířskou myšlenku mají všichni, kdo tady bydlí a ještě neodjeli na dovolenou. Přesto však jsem o tom nepřestal uvažovat a jako první cíl, který mám tak trochu na seznamu restů, bylo Saint-Malo. Když jsem ovšem tím směrem namířil svůj oblíbený server na hledání ubytování, vypadlo mi celých nula nabídek. A nejen pro Saint-Malo, ale i pro bližší a vzdálenější okolí. Pravda, byl jsem naivní, ale že až tak, to jsem nedoufal. Saint-Malo bude tedy muset na svoji šanci ještě počkat.

Když tedy nevyšel prodloužený víkend u moře, řekl jsem si, co s načatým volnem a dovolenou v pátek zase zrušil. Přestože se totiž mělo jednat o týden, kdy ani pes, unavený sluncem, neštěkne, nakonec z toho bylo spíš něco, co připomínalo DEFCON 2, takže jsem vůbec neměl problém s tím, co si v pátek v práci počnout, spíš naopak. Nicméně 15. srpen zrušit nešel, a tak jsem se rozhodl ho využít ke zvýšení své kulturní úrovně návštěvou místního kina. Což se do té doby stávalo maximálně jednou za dobu mého pobytu. Šlo tedy v podstatě o zdvojnásobení mé kulturní zdatnosti, a abych tento kulturní šok neponechal náhodě, vše jsem pečlivě naplánoval. Vybraný film měl všechny předpoklady, aby naplnil mé nejvyšší nároky. Dvě hlavní role hráli mí dva oblíbení herci, natočil to režisér, který předtím natočil pouze jeden film, který se mi dost líbil a mělo to rozpočet jak prase.

Nevím, jestli za to mohla ta poslední vlastnost, nebo to, že si režisér psal i scénář, ale dopadlo to tak, že jsem skoro litoval svých deseti babek, které jsem za to dal - bezhotovostně samozřejmě. Proto se k filmu ani dál nebudu vyjadřovat. Naproti tomu kino si krátký komentář zaslouží. V Paříži je spousta kin. Většina z nich má více sálů, dalo by se říci, že jsou to multiplexy, nicméně rozdíl oproti mastodontům v Praze je ten, že kina jsou poměrně stará, ve starých domech a přestože jsou vybavená luxusními pohodlnými sedáky a mnohakanálovým zvukem, velikost sálů (a pláten) je pořád stejná už od konce 19. století, kdy to bratři Pathé, pan Gaumont a další rozjeli. Dnes je většina kin součástí právě těchto řetězců a není problém najít několik konkurenčních, a někdy i vlastních kin, kousek od sebe. Což se podařilo i mně na bulváru Saint-Germain, kam jsem se vypravil. Výhodu to mělo, že podle toho, jak sem chytl dopravu, tak jsem si pak mohl vybrat, do kterého kina zajdu.

Zaujalo mne i pár reklam, které byly v pásmu před filmem. Například to, že v Paříži vystoupí Большой театр, případně upozornění na aktuální vernisáže, které právě začínají. Jak jsou diváci hollywoodského letního sci-fi blockbusteru cílovou skupinou pro balet mi sice trochu uniká, ale přišlo mi to i tak jako zajímavé zpestření. Když pak došlo na upoutávky na nové filmy, tak musím přiznat, že z těch amerických si nepamatuji ani jeden, přestože ji bylo víc, ale francouzské si pamatuji oba, protože byly ze života běžných Francouzů.

Jeune & Jolie řešící morální dilema dospívající mladé dívky, která se dá na prostituci a líbí se jí to. Navíc má pěkné tělo a nebojí se to ukázat. A její matku hraje herečka, pro kterou mám také slabost. Naproti tomu Grand Central je milostné drama z prostředí jaderné elektrárny, kde vášně a radiace si denně vybírají krutou daň. (Tady je potřeba zmínit, že jde o slovní hříčku, protože centrale - ovšem s e na konci - znamená francouzsky elektrárna. Lokalizace názvu pro americký trh ovšem bude trochu oříšek.) A když o tom teď přemýšlím, tak mě napadá, že tam vlastně ani nikdo nechroupal popcorn. Až na ten film, v podstatě optimální podmínky.

Po úspěšně zabitých dvou hodinách, jsa kousek od Saint-Michel, jsem si řekl, že bych mohl splnit další svůj rest a vylézt do věže katedrály Notre Dame. Tahle možnost mi až do nedávna byla skryta, ale teď, když už o tom vím, přišlo mi, že by bylo škoda, optimální světelné a tepelné podmínky, nevyužít. Bohužel tam ovšem bylo zavřeno. Prošel jsem se tedy trochu kolem Seiny, po latinské čtvrti, pokochal se výprodeji v (již) zavřených obchodech a vrátil se zpět na základnu.

V pátek jsem pak v rámci propagace českého stylu života ve Francii svému bývalému učiteli francouzštiny věnoval mlýnek na mák, který jsem po dlouhé úvaze vybral jako věc typicky českou (ve Francii se mlýnek na mák neprodává a nikoho by ani nenapadlo jíst mák jinak, než nasypaný na bagetě) a také užitečnou. Jednou se mi totiž svěřil, že jeho žena experimentuje s českou kuchyní, podle kuchařky, kterou si přivezli z dovolené v jižních Čechách a donesl mi na ochutnávku makovník. Samozřejmě z nepomletého máku. Teď vypadal, že ho mlýnek zaujal, tak jsem zvědav, jestli to bude mít i nějaký praktický dopad.

V sobotu jsem dohrál poslední díl Halo, kvůli kterému jsem si vlastně koupil Xbox, což byl další rest a poté, co jsem zamáčkl slzu dojetí z romantického závěru celé série a nemaje nic lepšího na práci, vyrazil jsem na kole na delší výlet, v optimálním případě až do Versailles. Chtěl jsem to vzít přes Parc de Saint-Cloud, který ale bohužel dole zavřeli, protože se tam chystá nějaká mohutná rocková akce (všiml jsem si toho už minulý víkend, kde jsem tam pro změnu přijel z druhé strany), nicméně po krátkém zaváhání na mé oblíbené křižovatce, která není úplně přátelská cyklistům, se mi i tak podařilo se do parku dostat.

Tentokrát jsem volil cestu po severní straně parku, která jím prochází od východu na západ po celé jeho délce, a byl jsem překvapený, jaké, téměř ideální, podmínky na kolo představuje. A i když nakonec z parku vyjde, vyústí do malebné vesničky a dál pokračuje lesy v podstatě až do Versailles (zde ovšem mám na mysli městečko Versailles, nikoliv populární zámek a park, který je jeho součástí).

Po průjezdu severní částí Versailles jsem se po bulváru de la Reine dostal až k parku a to k jeho severnímu vchodu, který vede do veřejné části, tedy do části, kam se neplatí a kam si může každý zajít dělat, co uzná za vhodné, jako v každém jiném parku. Piknikovat, běhat, projet se na kole, atd. Se vstupem do parku jsem současně získal i iluzi určité nadřazenosti, vida houfy japonských turistů, kteří letěli přes půl zeměkoule, aby se sem mohli podívat. A já to mám, k branám versailleského parku, zhruba šestnáct kilometrů, necelou hodinku na kole. Což je docela dobrá volba pro delší vyjížďky.

Odtud jsem pokračoval ke Grand Canal, což je vodní nádrž zhruba uprostřed, ve tvaru květu lilie, který začíná u zámeckých zahrad. Zde může neznalý návštěvník zůstat trochu zaražen, když zjistí, že se kolem jezírka nedá projít na jižní stranu parku, protože toto jezírko, zde malou, zato však suchou nohou nepřekonatelnou částí, patří do zámeckých zahrad, kam z parku není přístup. (Tedy, možná tam přístup někdy je, ale tentokrát byl zavřený.) Po krátké diskusi se zřízencem se však ukázalo, že je možné celý Grand Canal obejít, případně objet. Když vás tohle potká, je asi lepší tam být na kole, protože délka cesty podél vody je necelých šest kilometrů. Prostě, ten park je fakt velký.

Výjezdem na jižní straně jsem se dostal už na poměrně frekventovanou silnici, po které bych se teoreticky mohl vrátit, ale to jsem nechtěl. Chtěl jsem jet zpět zase přes lesy, a navíc se stavit ještě na jednom místě, které bylo na seznamu tajných cílů. Ve Versailles sídlí totiž francouzská pobočka (a vlastně i evropská) Blizzardu (modří už vědí), kde mají (mimo jiné) sochu Kerrigan v nadživotní velikosti. Bohužel, socha je v atriu a není zvenku v podstatě vidět a do areálu jsem vstupovat nechtěl, takže jsem zahlédl jen kousek pařátů nad hlavou, z takové malé uličky na boku, pod dohledem bezpečnostní kamery přímo nade mnou. Další cestu se mi pak podařilo naplánovat kolem vysílače, což byl patrně nejvyšší bod v okolí. Přitom jsem zjistil, že jet podle navigace na mobilu by bylo lepší, kdyby ho člověk nemusel na každé křižovatce vytahovat z kapsy. Tuhle technickou stránku budu muset ještě dořešit. Nakonec to dalo pěkných čtyřicet kiláků a pocit dobře vykonané práce.

Abych trochu uvolnil ztuhlé svaly ze včerejšího výletu, vyrazil jsem dnes opět na věže Notre Dame. Bohužel došlo ale k tomu, čeho jsem se trochu bál. Kolem katedrály se vinula stometrová fronta a vypadalo to, že minimálně hodinu by mi zabralo čekání. A protože jsem měl rozjímavou náladu, místo tvrdnutí ve frontě jsem se vypravil podél řeky, od katedrály k Musée d'Orsay. V centru se totiž kolem Seiny dá procházet po sníženém nábřeží. Má to tu výhodu, že tam není ten (jinak dost intenzivní) hluk z okolních ulic. Bohužel to také ale slouží, zdá se, jako veřejné záchodky a pach moči, zvláště v průchodech, snad díky teplu a dusnu, byl tak intenzivní, že jsem občas měl pocit, že se jí musím brodit. Na řece byl živý provoz, a protože jsem byl na nábřeží relativně osamocen (čemuž jsem se po chvíli ani nedivil), byl jsem často centrem pozornosti dětí, které na mě z okolo projíždějících lodí mávaly. Mával jsem jim taky a záviděl jejich bezprostřednost. Když pak nábřeží skončilo, vzal jsem to na metro a poměrně přímočaře domů, abych ještě stihl zablogovat a konečně zase jednou měl něco k tématu.

Giverny

Začátkem července mi začala dovolená. Napsal bych i začaly prázdniny, ale francouzští školáci si musí odkroutit ještě první týden v červenci, takže tradiční nápor se tím pádem také posunul až na druhý víkend (striktně řečeno to ovšem byl první červencový víkend). Což byla strategická výhoda, neboť týden předtím jsem plánoval cestu do Česka (přesněji řečeno na Moravu) na tradiční týdenní prázdninový pobyt s přáteli na statku jednoho z nich :).

To mi ovšem nebránilo v tom, abych se těsně před tím vypravil do Giverny. Možná se ptáte, co to je nebo kde to je, a proč bych tam měl takhle najednou jezdit, když jsem za rok a půl nevytáhl patu z Paříže. Tak jsem se ptal na začátku taky, když jsem tuto lukrativní nabídku dostal od své nové známé, která občas přijede do Paříže a má chuť se někam podívat a občas mi nabídne, abych se k ní přidal.

Giverny je vesnice necelých osmdesát kilometrů od Paříže, severozápadním směrem a kromě toho, že tam mají kostel, náměstí a silnici, se vyznačuje tím, že tam žil a tvořil Claude Monet, zakladatel francouzského impresionismu. Protože nová známá je velice milá a trocha francouzských reálií mi také neuškodí, řekl jsem si, že spojím příjemné se zajímavým a vyrazím na francouzský venkov. Teoreticky se tam dá dojet vlakem, ale je to poměrně náročné na naplánování odjezdů, příjezdů a přestupů, takže nakonec jsme skončili v autě a nebýt krátké zácpy na Port d'Auteuil cesta proběhla bez problémů. Mám trochu pochybnosti o navigaci přes Google Maps, protože průjezd přes Bonnières-sur-Seine nevypadal jako hlavní tah, kudy by měly proudit davy turistů v autech a autobusech. Jsem si téměř jist, že v dlážděných jednosměrkách, připomínajících Starou Prahu, by se první autobus zasekl. Nicméně jak to strejda Google naplánoval, tak jsem to skoro provedl a přidal k tomu z vlastní iniciativy krátkou zajížďku mezi makovými lány. Což mi bylo odpuštěno, protože lány zrovna pěkně kvetly.

V Giverny se dá parkovat na náměstí, nebo na odstavném parkovišti pro návštěvníky, které je nedaleko na upraveném poli. Když jsme přijeli, moc plno tam nebylo. Přisuzuji to tomu, že předpověď počasí na den také nebyla příliš přesvědčivá - dopoledne lehký déšť, odpoledne protrhávání oblačnosti a k večeru snad i slunce. Při odjezdu z Paříže to ještě vypadalo všelijak, sice jsem zahlédl kousek slunce, když jsem nasedal do auta, ale to pak zase zašlo a v Giverny trochu foukalo. Ostatní to patrně pojali podobně a vyčkávali, což nám pomohlo, protože na vstupu do Monetovy usedlosti nebyla žádná fronta a ani uvnitř nás nikdo nezdržoval. Že tam fronta být může, jsme viděli, když jsme pak odcházeli.

K usedlosti patří řada staveb a zahrada, která pokračuje za silnicí, nebo, dalo by se říci, že silnice protíná celý pozemek a dělí jej na dvě části. Vlastní zahradu a stavby a druhou část, která zahrnuje rybníček s lekníny a proslulým mostem. Zahrada byla údajně inspirována japonskými zahradami, těžko ovšem říci, do jaké míry chtěl mistr japonský styl imitovat a do jaké ho přetvořil k obrazu svému. Struktura záhonů je sice geometricky přesná, ale složení jejich porostu spíše ukazuje na typický francouzský chaos (pokud to tedy není jen vinou zanedbání). Podobně tak druhá část zahrady (za silnicí) s rybníčkem a lekníny ukazuje na jasnou orientální inspiraci. Ovšem, zatímco v japonské zahradě je vše umístěno s milimetrovou přesností, aby při pohledu ze správného místa, ve správnou roční a denní dobu, hra barev, světel a stínů vytvářela dokonalou harmonii, tady byl člověk spíš rád, když se mu přes všudypřítomný rákos a nedefinovatelné houští podařilo něco vidět. A také přes všudypřítomné turisty, počínaje drobnými, poměrně lehce obhlédnutelnými, Japonci, vybavenými mohutnými fotoaparáty, připomínající spíše sci-fi zbraně a poměrně velkými (ve všech směrech) Američany, natáčejícími videa na svoje iPhony a iPady. Mezi tím se pak pletou domorodci, kteří sice nic nefotili ani nenatáčeli, ale o to více diskutovali a svými hloučky dokázali spolehlivě zablokovat průchod.

V domě, kde Monet žil, je kromě jeho obrazů také výstava japonských dřevotisků, pocházejících většinou ze 17. století, které sám sbíral. Je zvláštní, že ho oslovovaly precizní a exaktní japonské kresby, když jeho vlastní dílo je pravý opak. Inspirující byl také ateliér s velkým třímetrovým oknem, které ovšem i tak údajně neposkytovalo dostatečné světlo. Snad to bylo tím, že bylo orientované na západ, takže převládalo teplé světlo od západu slunce, které možná mohlo být na závadu pro zachycení správných barev. Typickým znakem impresionismu je, že nepoužívá linie k ohraničení ploch, ale jen a výhradně různé barvy, navíc nanášené v neostrých skvrnách. Představuji si, že tak může malovat někdo, kdo špatně vidí na dálku - nebo - impresionista. Otázka, která se pak nabízí hloubavému návštěvníkovi je - nechal Monet rozvinout svoje zahrady do divokých a neuspořádaných barev proto, aby se mu to lépe malovalo jeho novým stylem, nebo naopak vytvořil nový styl, když zjistil, že jinak ty svoje zahrady nenamaluje?

A nutno přiznat, že přestože ve vesnici je všude okolo plno jiných pestrobarevných zahrad, ty Monetovy hrají jasný prim.

Kromě prohlídky stojí za zmínku i oběd v nedaleké restauraci, kde jsme si, inspirování vedle sedící společností, dali mušle. Pro ty, kdo si myslí, že mušle jsou lastury, je potřeby zdůraznit, že mušle jsou obé, jak lastura, tak živočich uvnitř, který se jí. Osobně jsem na chuť mušlím přišel až v Paříži, kde jsem si jich všiml v paelle. Pamatuji si však, jak jsem se k nim původně stavěl nedůvěřivě, zvlášť když jsem je viděl servírované v typickém „hrnci“, nechápaje, jak toho člověk jednak může tolik sníst a jednak, jak se jich může najíst.

Musím ocenit i to, že jsem se s číšníkem domluvil francouzsky, byť jsem si připadal trochu divně, protože všude kolem zněla americká angličtina, nicméně - já se nedal - přece s ním nebudu mluvit anglicky.

Takže moules-frites (pařené/vařené mušle s talířem hranolek) to jistily. Nicméně objednali jsme si pro jistotu jeden hrnec pro dva, protože jsem tušil, že to bude spíš přijatelný objem. Mušle se většinou vaří, paří nebo dokonce i pečou, v každém případě se na konci přípravy samy otevřou a tak se pak podávají. V praxi to pak vypadá, že číšník donese jeden velký hrnec (odhadem tak 1,5 až 2 litry) plný otevřených horkých lastur, v nichž v každé je jedna, doufejme už mrtvá, mušle a k tomu druhý hrnec, na odkládání prázdných lastur. Strávník si pak při jídle bere otevřené lastury z velkého hrnce, vidličkou z nich vylupuje mušle a prázdné skořápky odkládá do druhého hrnce. Je zvláštní, že přestože objem „odpadu“ je v podstatě stejný jako objem původní porce, je hrnec na prázdné „mušle“ vždy menší, takže ke konci jídla na něm vzniká „hromada“ prázdných lastur. Mušle mají svoji typickou jemnou chuť, a proto se k úpravě používá často jen velmi jemné koření, nebo příchutě, např. bílé víno, což byla i naše volba. A bylo to dobrá volba :).

Po skvělém pozdním obědě a obligátní otázce, co s načatým odpolednem/večerem, zvláště, když se krásně vyčasilo, obloha se vyjasnila, nebe bylo bez mráčků a slunce příjemně hřálo, se ukázalo, že jediná správná volba bude výstup na blízký kopec. Je pravdou, že orientace v neznámém terénu s pomocí GPS a Google maps, už není taková výzva jako zamlada, ale i tak se mi podařilo najít cestu hustníkem, která by spíš vyhovovala zajícům. To ovšem nemohlo zkalit příjemný pocit z procházky.

Po sestupu do civilizace se nám ještě podařilo obdivovat ulomený list vrtule britského bombardéru ze druhé světové války, který byl součástí „naučné stezky po význačných bodech místopisu“ (mimochodem součástí byla i Monetova busta v nadživotní velikosti, kterou jsme našli víceméně náhodou, zarostlou v rákosí kousek od parkoviště, v místech, kam by člověk možná spíš měl obavu jít, aby do „něčeho“ nešlápl).

Monetova Nadace zavírá v šest a s ní všechno ostatní, co vesnice turistům nabízí. Počínaje Muzeem impresionistů a konče bufetem na půli cesty mezi parkovištěm a zahradami, takže i nám nakonec nezbylo nic jiného, než se vrátit zpět do Paříže, tentokrát už i bez zácpy na periferiku. Více takových Giverny.

Fotky: Jarmila

On se répète

- „Mohl bych ochutnat kousek od tebe“, ptám se kolegy v kantýně, který se zjevně chystá si pošmáknout na své andouillette.
- „Určitě. Myslím, že tahle bude pro tebe akorát - není moc silná.“
- „Co myslíš tím silná? Jako kořeněná?“
- „Kořeněná, to ani ne, prostě - silná. V restauraci by byla silnější.“

A jak se řeklo, tak se stalo. Andouillette je tradiční jídlo, které jsem původně považoval jen za takovou specialitu, vhodnou například jako předkrm. Člověk zkusí tenký plátek a hned má chuť to pořádně zajíst. Ne tak ovšem Francouz. Ten si to dá klidně k obědu, v plné délce. Andouillete je něco jako český tvarůžek, ale z masa. Tedy přesněji řečeno, není z masa, ale zvířecího původu. Dělá se totiž z vnitřností - většinou tlustého střeva - čímž získává svoji charakteristickou vůni a tomu odpovídající chuť. Přestože vypadá jako klobása, maso v ní opravdu není. A přestože opečená vypadá dokonce i lákavě, chutná a voní - no - jako tlusté střevo. Přesto, vždy, když je k obědu, jde na dračku. Takže onehdá jsem se odhodlal a pod záminkou pokusu o hlubší porozumění mezi národy šel do toho. Tím do toho, byl asi jeden a půl centimetru silný plátek, který mi kolega zkušeně odkrojil. A vypadá to, že mám na nějakou dobu zase o čem přemýšlet.

Což mi připomnělo vtip, který zmiňuje Stephen Clarke ve své knize Talk To The Snail. Řekl to údajně Jacques Bodoin o skotské specialitě haggis: « D'abord, j'ai cru que c'était de la merde, mais après, j'ai regretté que ça n'en fût pas. » Bon appétit! ;-)

Minulý pátek byl firemní Vánoční oběd. Chtěl jsem se původně zúčastnit, ale protože jsem den předtím měl chvilkovou indispozici (která tak nějak navazovala na služební cestu o den den dřív), tak jsem nakonec odřekl. Nechtěl jsem se trmácet přes půl Paříže na oběd, který, jak se později ukázalo, zabral i s cestou čtyři hoďky. I když mne to trochu mrzelo, byla totiž přislíbena ukázka „molekulární“ kuchyně (cuisine moléculaire), což je taková zvláštní metoda vaření, připomínající spíš chemii, než kuchyni. Ne, že bych tím byl nějak osloven, ale jednou to vidět mohlo být zajímavé. Jinak ovšem mít na vybranou mezi tímhle a andouillette, měl bych dilema.

Ve úterý se mi stala zajímavá věc. Zrušili mi let, který byl naplánovaný na středu ráno (6:50 odlet z Roissy). Zajímavé na tom bylo, že mi poslali email, který došel někdy po deváté večer. A když jsem se k němu o jedenácti dostal, nevěděl jsem, jestli mám jásat (že nebudu muset vstávat ráno ve čtyři), nebo naopak spílat Lufthanse, že zase budu na schůzce pozdě, pokud tam vůbec budu. Email totiž alternativu nenabízel, jen lakonicky poznamenal, že mám zavolat někam do Německa. Ha - říkám si, to jsem teda zvědav, jak to mají zařízené. Ha - nijak převratně. Dovolal jsem se na automat, který mě nejdřív seznámil se všemi možnostmi, které jsem nepotřeboval, jak udělat rezervaci letu, hotelu, změnit rezervaci, atd, aby nakonec rezignoval a prohlásil, že teda, když jinak nedám, mě přepojí na operátora. Samozřejmě to celé říkal v němčině. Já se pro změnu celou dobu modlil, abych to německy dojednávat nemusel. A protože byli všichni operátoři obsazeni udělal mi férovou nabídku, pokud by mi nevadilo mluvit anglicky, mohu stisknout dvojku a přepojí mne na anglického operátora. Pro jistotu to ovšem řekl taky německy. Tím mi v tom ovšem nemohl zabránit.

Byly to ovšem jenom vlny, protože nakonec jsem stejně skončil u nějaké slečny, která mi říkala Sir a evidentně s angličtinou zápasila. Ovšem pořád to bylo o řád lepší, než kdybych se musel já ztrapňovat v němčině. Prý mne může přehodit na následující let o dvě hodiny později. Paráda, budu na schůzce jen o dvě hodiny později. Na druhou stranu, dvě hodiny spánku navíc byly k nezaplacení a ani jsem tam vlastně nechyběl :). Zpátky jsem se vracel až o čtvrt na deset večer a domů se dostal těsně před půlnocí. Výhoda byla, že kolem půlnoci už nebyla zácpa na periferiku. I tak jsem však ve čtvrtek odpadl a v pátek přišel o molekulární orgie.

Pro velký úspěch jsem si výlet do Mnichova zopakoval z pondělka na úterý. Tentokrát už v „rozumnou hodinu“ a nikdo nic nezrušil. V Mnichově zuří Vánoční trhy úplně stejně jako všude jinde (v Praze). Měl jsem původně chuť využít přenocování k tomu, že si koupím nějaké oblečení (už mám vyhlídnutý obchod), ale bohužel v návalu mě to totálně odradilo. Tak snad po novém roce. A proč v Mnichově? Chci otestovat novou teorii, kterou jsem vypracoval po nošení svých nových francouzských košil. Francouzská jednačtyřicítka není stejná jako česká a chci ověřit, jestli to skutečně vychází z fyziognomie jednotlivých národů. Německá by mi měla být bližší. Ty francouzské košile jsou (i v rovném střihu) užší, obtaženější a mají jinak přišité rukávy.

Přestože jsem v Mnichově zůstával jen na jednu noc, našel jsem na pokoji „pozornost“ podniku - u příležitosti blížících se Vánoc - sedmičku Bordeaux 2005 A.O.C. (Appellation d'Origine Contrôlée). Nevím úplně přesně jak to bylo myšleno, ale sám bych to nedal, ani kdybych chtěl a odvézt to zpět do Paříže jsem také nemohl, protože jsem zavazadlo, do kterého bych to mohl přidat, neměl a navíc mi připadalo tristní, vozit to zpátky do Francie. Skončilo tedy u mé mnichovské kolegyně. Moje mnichovská kolegyně nahradila moji pařížskou kolegyni, které po reorganizaci týmu přišla o německé zákazníky (zatímco mně zůstali). Takže mám novou parťačku (teda novou od května). A zase je to Francouzka (a napůl Angličanka), byť žije už 20 let v Mnichově. Zase až taková změna to tedy není ;-).

Využil jsem moderní technologie Lufthansy a použil poprvé palubní lístek v mobilu. Sice pořád ještě nevím, jak se tím prokazovat, protože překvapivě to zrovna chtěli jen při nástupu do letadla a tam jsem si to „pípl“ na samoobslužném turniketu sám. A také jsem poprvé použil S-Bahn, který jezdí z Mnichova na letiště a byl jsem překvapen. Ač to na rozdíl od francouzského RER nikde explicitně neinzeruje expresní služby, jede to 120 km/h a do centra to trvá přímou linkou 38 minut (což je rychlejší než taxíkem, nebo autem). A je to výrazně tišší a příjemnější. Jen nesmí mít člověk smůlu a přijít těsně po odjezdu. Ale jinak dobrá alternativa.

Jen při návratu z pařížského letiště domů se to trochu pokazilo. Google maps ukazovaly lepší situaci na vnějším periferiku, tak jsem to vzal po A1 a zaútočil na Paříž ze severu, bohužel situace se zhoršovala každou minutu (což jsem měl možnost sledovat na Google navigaci v přímém přenosu) a než jsem se vůbec dostal na periferik, byla už celá západní část totálně zasekaná až po Porte d'Auteuil, kde se na periferik napojuje A13. Nakonec to dalo na 40 km z terminálu 1 zhruba hodinu a čtyřicet minut a byl jsem rád, že jsem vůbec dojel. Ale po cestě jsem zažil jen tři nebezpečné situace.

A bonbónek na konec. Napsali mi ze sociálky. Zatím jen odpověď na moje neschopenky. Prý jsem nesplnil povinnost je odeslat do dvou dnů od vystavení a tudíž je zamítají. A udělují mi výstrahu a jestli to ještě jednou udělám, tak mi zkrátí proplácené dny na polovinu. Šťastné a Veselé!

La Poste

Přežil jsem sice skvělou akci v Brně, i výstavku, ale neradoval se dlouho. Už víkend po výstavce mne odstavila nějaká slabost a další víkend, když jsem si naplánoval dokonce na pátek dovolenou, abych měl čas „udělat nákupy“, mne skolila pařížská rýmička. Počítám, že to přinesl nějaký kolega, bylo jich více, který s tím hrdinně chodil do práce. Mne ovšem v pátek místo nákupů čekala postel, víkend jsem přežil s migrénou, abych v pondělí zase začal nabírat normální provozní režim.

Protože jsem potřeboval neschopenku (l'arrêt de travail), hned jsem se objednal ke svému praktickému lékaři, který ovšem v pondělí neordinoval, v úterý byl plný, takže mne vzal až dnes. Nechápu ještě úplně přesně jak to funguje, ale údajně mi mohl dát neschopenku maximálně jeden den dozadu, takže v pondělí si vezmu dovolenou - ještě, že jsem si nechal pár posledních dní v zásobě na podobné případy.

Pařížská rýmička je poměrně zákeřná a může se projevovat různě. Většinou tak, že má člověk rýmu (tak, že zlikviduje menší rodinné balení papírových kapesníků), kašle a občas má trochu teplotu. Připomíná to trochu prasečí chřipku, jen s tím rozdílem, že u toho nejsou horečky a většinou stačí ležet v posteli - pokud ovšem se k tomu nepřidá migréna. Když jsem tedy po pár dnech vybíral zase poštovní schránku, doufal jsem, že tam najdu svoji carte vitale. V mezičase mi totiž už dorazilo definitivní číslo sécurité sociale a tak jsem měl zato, že to byla reakce na moji odeslanou žádost o carte vitale a že tedy už musí dorazit každou chvíli.

Moje nadšení trochu zchladil dnes pan doktor, když mi prozradil, že má pacienty, kteří na kartu čekají i několik měsíců (jeden prý dokonce už deset). Myslel jsem, že mi jen špatně rozuměl, a že patrně myslí „čekají, od začátku podání žádosti o sécurité sociale“ (což v mém případě už také trvá přes 10 měsíců), ale ubezpečil mne, že ne. Že čekají na kartu od podání žádosti o kartu (té, co jsem vyplnil před čtrnácti dny). Tak moje nadšení zase rychle opadlo. Možná je to jen nepříjemnost, protože s definitivním číslem bych už teoreticky neměl mít žádný problém, ale je fakt, že potvrzení o jeho přidělení, které mi přišlo poštou, má omezenou platnost jen do konce roku. Nepočítám, že by francouzská sociálka předvídala konec světa a spíš místo toho tuším nějakou kulišárnu.

Ve schránce jsem tak místo toho našel dopis od realitky, že mi zvýšili nájem (podle nějakého zákona o výpočtu a zvyšování nájmů), a že mám dodat potvrzení o pojištění, jak mi velí moje povinnost nájemníka. Čímž mi připomněli, že bych měl zaplatit pojistku na další rok. Tady totiž platí pojištění nemovitosti nájemník. A když jsem se začal pídit po tom, jak to zaplatit, zjistil jsem, že mi pojistku zdražili a nikde nenašel proč. Takže se celá akce zasekla a čekám na vysvětlení od pojišťovny. Doufám, že to pak i s tím potvrzením stihnu, aby nedošlo zase k nějakému porušení zákona (jako minule s dovolenou).

Také jsem se rozhodl zaplatit tu daň z bydlení - online. Řekl jsem si, aspoň něco ti Frantíci už dotáhli do 21. století. Bohužel ne tak docela. Zaplatit daň online spočívalo v tom, že jsem si na internetu zadal, že to chci zaplatit online, v prohlížeči se mi z toho vygenerovala stránka pro povolení k inkasu, kterou jsem musel poslat (poštou) do svojí banky. Protože inkaso ve Francii nejde povolit online, ale musí se vždycky poslat papír a to i do super-moderní-zcela-plně-internetové banky, jako mám já. Tak jsem to tam poslal a jsem zvědav jak se to vyvrbí.

Na to, že mi poštou chodí výplatnice, nebo každý měsíc faktura z realitky, už jsem si zvykl, ale když mi posledně ohledně služební kreditky nabídli, abych se zaregistroval online (abych nemusel štosovat papírové výpisy, které, přestože jsem udělal pár položek za měsíc, měly minimálně vždy aspoň tři samostatné listy) a poté, co jsem vyplnil všechny náležitosti, mi sdělili, že mi přístupové heslo přijde poštou, začalo mi docházet, proč je La Poste pořád v kurzu. Po pekárně a lékárně je to v podstatě třetí nejdůležitější věc, kterou chcete mít v okolí, ale na rozdíl od pekáren nebo lékáren jich je o poznání méně.

I můj učitel francouzštiny mi doporučoval, abych vždy, když budu ve sporu, sáhl k písemné korespondenci a nespoléhal na telefon nebo email. Jedině doporučený dopis s potvrzením o doručení (lettre recommandée avec accusé de réception - zkráceně RAR) je účinný prostředek jak dosáhnout svého. Čímž pak motivačně uvedl hodinu, kde mi předložil příklad dopisu, který byl špatně formulovaný (pro cvičební účely napsaný Japoncem a adresovaný francouzské firmě), a chtěl abych ho přeformuloval správně. Chudák Japonec si v něm stěžoval, že si koupil auto, a že s ním, a se servisem, má jenom problémy. Při té hodině jsem pochopil, že psaní formálních dopisů ve francouzštině nebude věc, ve které někdy něčeho dosáhnu, a pokud se nebudu chtít ztrapnit, budu muset spoléhat na předdefinované šablony, včetně uvítacích, závěrečných a výplňkových frází. Ty fráze se patrně tradují už z dob Františka I., jinak si nedovedu vysvětlit, proč se na některé z nich dnešní slovníky vůbec nechytají.

Ale abych se vrátil k poště. Některé věci se mi líbí. Třeba samoobsluha. Člověk přijde, sám si dopis nebo balíček zváží, zaplatí (kartou nebo drobnými), váha mu vytiskne známku, tu si sám nalepí a nakonec to sám hodí do schránky, která je venku. Nebo to, že třeba pro poslání balíku do zahraničí je možné si podací lístek připravit a vytisknout doma na počítači (po zaplacení online kartou), nalepit na balík a na poště při podání si to jen nechat oskenovat a orazit.

Dnes se obě věci potkaly. Formální dopisy a moderní poštovní technologie. Potřeboval jsem zrušit svůj mobilní paušální tarif, který jsem si před měsícem na zkoušku objednal. Přestože to je super výhodný tarif, zrovna mně úplně nevyhovuje. A přestože té firmě pořád fandím, v tomhle mne trochu zklamala. Zatímco objednání SIMky jde udělat na pár kliků online, zrušení je potřeba udělat zasláním doporučeného dopisu s potvrzenkou. Oproti ostatním operátorům je rozdíl pořád ještě dost velký v tom, že to je zadarmo a že je to možné udělat kdykoliv. Nicméně, je potřeba zapojit poštu.

Nejdřív jsem si zkusil najít na internetu, co přesně tam poslat. Obchodní podmínky Free jsou totiž poměrně vágní a říkají jen něco ve smyslu - pokud to chcete zrušit, pošlete nám svoji žádost v dopise (doporučeném s potvrzenkou) na naši adresu. Když je něco vágní, je potřeba to nepodcenit, protože vágnost často neznamená interpretační volnost, ale spíš jen, že dotyčný buď nevěděl, nebo nepovažoval za nutné být přesnější. A protože domorodci jsou na tohle samozřejmě už vytrénovaní, tak mě ani nepřekvapilo, když jsem na webu našel více dotazů, jak přesně má ten dopis vypadat a pak dokonce i šablonu, kam stačilo už jen doplnit nacionále odesílatele a adresáta. Protože to zjevně je netriviální, dokonce na to existuje celý web. Podotýkám, že ten web se zabývá pouze tvorbou žádostí o zrušení přípojky (mobilní, internetové) :).

Maje šablonu, rozhodl jsem se prubnout technologie třetího tisíciletí v podání La Poste. A sice poslání doporučeného dopisu s doručenkou z tepla svého domova. Už jsem jednou přes internet posílal balík (tam ale bylo potřeba ten balík donést na poštu), takže jsem nebyl úplný panic, tady tohle byl ale whole new level. Někdo ovšem někde v diskusi psal, že to přesně takhle udělal, a vyšlo to, což mě povzbuzovalo.

Připravil jsem si tedy krásný dopis v PDF, včetně podpisu, který jsem si vyfotil a vložil jako obrázek a zaregistroval se na boutique. Uznáte, že tomu jde těžko odolat. Drobný problém nastal jen při zadávání adresy adresáta, která nebyla přesně podle normy, ale nakonec jsem se přes to dostal, když jsem „oddělení rušení připojek“ napsal do kolonky pro ulici. Finální test inteligence ovšem přišel nakonec. Když se mi zobrazila výsledná podoba, byl na mém dopise vpravo nahoře červený obdélník a v něm červeně napsáno - „toto místo musí zůstat volné, pro vytištění adresy adresáta“. Ten obdélník i nápis se lehce kryl s adresou adresáta, kterou jsem tam napsal už sám. Ukázalo se totiž, že jsem někde zatrhl volbu, že chci, aby vytiskli adresu ve výrobě. Tak jsem to zase odtrhl, lehce vyladil umístění, prošel celou proceduru, potvrdil a nakonec zaplatil. Co by se teď mělo stát, že pošta ten můj dopis vytiskne, dá do obálky (doporučeně s doručenkou) a doručí. Pak mi emailem potvrdí, že to přišlo. A stálo to ani ne sedm babek. A pak mi třeba zruší ten paušál.

Carmen

Naše firma slavila 25 let existence. Nevím přesně od čeho se naše existence datuje, ale zjevně od před pětadvaceti lety. Těch 25 let nemusí vypadat nijak závratně, ale jak prohlásil kolega, v technologické firmě je čtvrt století, jako celé století v jiné. Takže to byla velká oslava.

Už dlouho se na to připravovala naše pařížská pobočka. První výzvu jsme dostali s několikaměsíčním předstihem. Výjimečnost události podtrhla i návštěva našeho vrchního šéfa, presidenta a generalissima v jedné osobě. Viděl jsem ho poprvé v životě naživo (a počítám, že nadlouho i naposled) a překvapilo mne, že ve skutečnosti vypadá a vystupuje líp, než ve vysílaných živých relacích. Tím se také naplnili mé ambice, co bych tak mohl ještě ve firmě profesně dosáhnout a vyvstaly otázky, co dál. Předtím, ale ještě bylo potřeba oslavit výročí.

Původní informace, které prosakovaly z vedení, byly poměrně neurčité, co ale bylo zvláštní, že byl naplánován program na celé odpoledne i večer a bylo výslovně uvedeno, že pokud se někdo chce zúčastnit, musí se zapsat na obě části - odpolední i večerní. Nelze přijít jen na jednu. Co se mělo dít odpoledne nikdo nevěděl (což znamená, že se šířily různé šuškandy) a večer měl být koncert vážné hudby. Osobně jsem byl zvědavý na odpoledne, ale večerní koncert mne nelákal a vynechat to nešlo. Tedy, nešlo, do asi tří dnů před akcí, kdy se najednou ukázalo, že to jde (asi se přihlásilo dost málo lidí), takže jsem se i já přidal.

V mezičase kolegové někde slyšeli, že bude nějaký teambuilding (česky tužení kolektivu :)), a že v tom bude nějak figurovat zpěv. Což znělo rozhodně zajímavě. Když jsem se tedy konečně rozhodl (a mohl) přihlásit, řekl jsem si, že neponechám nic náhodě a připravím se i vokálně. Kdo mne zná tak ví, že zpívám jen v omezeném kruhu přátel, kde nehrozí, že bych byl pro svůj hlasový projev zavržen, neboť si už zvykli. Paradoxní je, že mě zpívání baví a je to pro mne vždy morální dilema, do jaké míry je ještě morálně odůvodnitelné, že musí ostatní pro mé potěšení trpět. Nicméně pro přípravu jsem žádné morální dilema neměl, protože jsem byl zcela sám. Ukázalo se, že na hlasová cvičení je nejlepší cesta autem do práce, kdy v zácpě na periferiku bylo dost času a nehrozilo, že i při silném hlase někdo něco uslyší. Navíc mám v autě, jak se zdá, dost dobrou akustiku.

Poslední dva dny před akcí jsem si tedy cestou do práce zpíval, přesněji řečeno zkoušel, abych zjistil, že toho zase tak moc už neznám. Většina písniček od táboráku mi na trénink ani vhodná nepřišla, nehledě na to, že si stále hůř a hůř vzpomínám na slova. Nakonec jsem tedy skončil překvapivě u tradičních českých (nebo spíš moravských) a z nich dal dohromady Vínečko bílé. Takže jsem ráno a večer piloval a intonoval (což je celkem obtížné, když člověk nemá hudební sluch), abych v závěru byl docela spokojen.

V den D jsme shromáždili na místní radnici (městské části), kde jsme se rozdělili na čtyři týmy - červené, modré, bílé a černé. Vypadalo to, že bude následovat nějaká soutěžní aktivita. No a po společném fotu na střeše ve firemních barvách se to konečně provalilo. Budeme se učit zpívat. Rozdělení na týmy bylo čistě z důvodů praktických, aby to učitelé zpěvu zvládli. Skupinu bílou, kde jsem byl já se svými kolegy dostal na starosti Jean-Michel. Ten nás pak odvedl do nějakého sálu na radnici, kde už byly nachystané pomůcky - reproduktory, klávesy, zesilovač a přehrávač -  a rozdal nám texty. Noty nám nedávali, asi by to nemělo smysl. Nevím, kdo to vybral, ale zjevně vybral něco, co je každému Francouzi blízké - operu Carmen od Georgese Bizeta. Bohužel ne tak pro mě. Asi jako kdyby Češi vybrali árie z Prodané nevěsty. Ovšem melodie jsou určitě známé, jen jsem doteď nevěděl, že jsou právě z Carmen.

Vzpomněl jsem si na své mládí, první stupeň základní školy, kde jsem spolužáky bavil tím, že jsem zpíval árii Kecala z Prodané nevěsty a to jak sólo, tak sbor a řekl si, že opráším svůj operní rejstřík ;-). Bohužel první píseň, kterou jsme měli trénovat byl Le choeur des gamins, což v originále zpívají fistulí malí kluci (zde ve filmové adaptaci i s jemným vtípkem na konci, který ocení ti, co byli na vojně). Jean-Michel sice prohlásil, že to takhle vysoko zpívat nebudem, ale i tak by mi asi víc sedlo cokoliv jiného.

Jean-Michel mě vůbec velice zaujal. Bylo to poprvé, co jsem viděl někoho, takhle zapáleného do hudby. Jistě znáte vtipy o roztržitých profesorech matematiky, tak takhle nějak na mě působil J-M, jen v oboru hudby. Hned přiskočil ke klávesám, vybrnkal tam kousek melodie, hned pustil něco z přehrávače a hned si kus zazpíval. A to tak, že bylo jasně vidět, že ho to jednak fakt těší a také, že je úplně na jiné úrovni, skoro bych řekl v jiném vesmíru, než my ostatní. Celé to navíc komentoval stylem, který mi přišel velice sympatický a přístupný i laikům - tedy nám, inženýrům, obchodníkům a markeťákům, kteří tam stáli jak trubky a jen nevěřícně zírali. Znám pár lidí, co zpívají, hrají na nějaké nástroje, a zažil jsem i učitele v hudebce, ale takové nadšení, zápal, ale i úžas jsem ještě neviděl a neslyšel.

Trochu jsem se ztrácel ve frázování, protože, k mému překvapení, při zpěvu se slova frázují jinak, než při normální výslovnosti. Ve zpěvu se začaly objevovat slabiky, které by tam normálně nebyly, kdyby se to četlo. Do čehož jsem měl problém se trefit i když jsem měl text před sebou, protože jsem najednou nevěděl, jak to vlastně číst - teda zpívat. Ta ra ta ta ve druhé půlce jsem také moc nedával. Nebyl jsem ale zdaleka sám, kdo s tím měl problém a někteří rodilí Francouzi měli možná i větší. Pak jsme ještě probrali pár dalších árií, kde naštěstí už šlo většinou jen o sbor nebo jednodušší pasáže, jako např. Toreador,  Sur la place, a nebo legendární Habanera. Takový úvod do Carmen hodem do vody, který mne inspiroval si pak doplnit další informace na internetu.

Každopádně z hodiny (a půl) zpěvu se J-M jsem si odnesl tři základní poučky:

1. Člověk by měl být při zpěvu správně uvolněný a v rovnováze, nepokoušet se o žádné fyzické, nebo mimické výkony.
2. Každý člověk má (až na skutečně velice výjimečné případy) aspoň trochu hudební sluch, jen se s ním musí naučit pracovat.
3. A hlavně, člověk by měl zpěvem v prvé řadě přinášet radost a potěšení sobě. Pokud ho to bude samotného těšit, bude to na něm vidět (a slyšet) a bude to přecházet i na ostatní.

Čímž ještě více prohloubil mé dilema, které jsem popisoval dříve. Bohužel jsem nemohl zůstat na večer, kde, jak se dalo čekat, se zpívalo za doprovodu orchestru, což byla škoda.

Ke zpěvu bych uvedl ještě jednu zajímavost, kterou mi, zcela nezávisle na předchozí zkušenosti, popisoval můj učitel francouzštiny. Ve francouzštině jsou různé dialekty a přízvuky, např. kanadská francouzština zní jinak, než francouzská, nebo belgická, nebo švýcarská a podobné to je i v rámci samotné Francie. Co je ale zvláštní, že zpěváci, pocházející z těchto různých prostředí, když mluví, tak mluví dialektem, ale když zpívají, zpívají krásně čistou francouzštinou. Bylo to v souvislosti s tím, že bych mohl zkusit zpívat, abych zlepšil svoji výslovnost. Tak teď jen najít vhodné libreto. :)

Bílá prostěradla z Pákistánu

Po necelém roce se mi konečně naskytla příležitost vyrazit k zákazníkovi ve Francii. Šéf prohlásil něco v tom smyslu, že je to celkem nedaleko a pak něco zamumlal, že tam teda pojedeme autem. Nabídl se totiž, že mě tam uvede. Při pohledu na Google Maps se ukázalo, že termín "nedaleko" znamená 350 km po dálnici na západ, do nějaké vesnice poblíž Rennes. A autem tam pojedeme proto, že šéf bydlí kousek od dálnice a tudíž je to pro něj lepší, vstávat půl hodiny před odjezdem a počkat na mne před domem, až ho vyzvednu, než vstávat dvě a půl hodiny před odjezdem, aby stihl vlak. Protože mám svého šéfa rád, rád jsem pro něj zajel, navíc, bylo to fakt po cestě. Cesta po dálnici probíhala přesně podle plánu - 130 na tempomatu a prázdná cesta - koho by to taky bavilo se takhle "ploužit" a ještě si za to platit mýtné, když to může skoro rychleji ujet TGV (a může přitom spát, nebo dělat něco jiného zábavnějšího, než je řízení na francouzské dálnici).

Při příjezdu do Bretaně ovšem bylo všechno nepohodlí rychle zapomenuto, a protože i schůzka u zákazníka nedopadla úplně nejhůř, na zpáteční cestě se šéf rozmáchl a pod záminkou, že mi musí ukázat, kam se mám v Bretani určitě podívat, koupil u pumpy nějakou plechovku se sušenkami pro kolegy, na které byla známá turistická letoviska - Saint Malo, Dinard, Le Mont-Saint-Michel, a hned mi na ní ukazoval, kde bydlel, na které pláži se opaloval a v jakém pořadí mám jednotlivá místa projíždět. Nutno podotknout, že plechovka měla druhý den úspěch i v kanceláři, kde se po tradičních bretaňských sušenkách jen zaprášilo a teď ji mám doma na stole a zkouším zjistit, kdy by se mi to mohlo hodit do Saint-Malo vyrazit.

Saint-Malo mám totiž nesmazatelně zapsané z francouzského filmu Erica Rohmera Conte d'été, který jsem kdysi dávno náhodou viděl v televizi (nejspíš na ČT2 v originálním znění s titulky). I když, když se teď dívám na synopsi filmu, možná to nebylo Saint-Malo, ale Dinard! Další důvod, to prozkoumat. Už se mi to málem povedlo, protože to chvíli vypadalo, že tam vyrazím na jachtu, ale nakonec z toho sešlo - zjistil jsem, že nemám tolik dovolené :). Je to zvláštní, v Česku mi vždycky minimálně týden zbyl, a teď si musím dávat pozor, abych vůbec vyšel.

Náhodou jsem zjistil, že kolegové se občas baví tím, že mne napodobují. Hlavně, když tam nejsem :). Beru to ovšem pozitivně. Za prvé si tím pádem všimli, že mluvím a za druhé, rozumí tomu, co říkám. Co je na tom ovšem tak zábavného zatím úplně nechápu :). Nedávno ovšem projevili i zájem o češtinu. Chtěli vědět, jak se řekne bílá. Říkám bílá. Kolega hned ukazuje na auto a říká bílá Volkswagen. Vysvětluji jim, že bílá je barva a jinak ženský rod, Volkswagen je mužský rod, tudíž bílý. Kolega hned, bílý Audi. Zavádím tedy další rod - střední - který ve francouzštině není, ale Francouzi o něm vědí, protože ho mají Němci a říkám bílé Audi. Pak ještě kolega sice zkouší bílá a ukazuje na vlasy, ale když kontruji plurálem, tak to vzdává. Čeština je zapeklitý jazyk a kromě toho, že nikdy nevíš, jakou příponu má bílá, tak se také začalo tradovat, že v češtině nejsou samohlásky. Ne nutně.

Jednou si totiž takhle pískám a kolega přijde a říká tourterelle. Tvrdí, že přesně tak zním. Ukazuji mu, že česky to je hrdlička (Google Images je v tomhle k nezaplacení) a kolega je překvapen, že takové slovo může v nějakém jazyce existovat. Pro Francouze je totiž shluk více souhlásek něco jako omen, že se blíží konec světa. Samozřejmě existují slova ve francouzštině, která mají více souhlásek (i za sebou, třeba stress, graphique, atd.), ale jsou to slova lehce vyslovitelná, ale hrdlička, kde při vypuštění úvodního neznělého H, tam pořád zůstává RDL je něco nepředstavitelného. Ubezpečil jsem je, že to je v češtině docela normální a uvedl další příklady, třeba trh (hlt jsem se zatím zmínit neodvážil). Dívali se na mě divně.

Onehdá se kolegové bavili u oběda o tom, jakou metodou se učí jejich děti číst ve škole. Pochopil jsem, že existují dvě, původní a globální. Původní učí písmena a pak z nich nějak skládat slovo a globální na písmena rezignuje a učí číst rovnou celá slova. Protože, jak podotkl kolega, když jsem mu vysvětlil, že v češtině je v podstatě skoro vždy možné jen spojením písmen dát dohromady slovo, tak ve francouzštině to naopak nejde skoro nikdy. Zdá se, že moderní metoda je globální, byť se mi zdá, že to je další aplikace francouzského systému, kde mechanický přístup převládá nad logickým. V souvislosti se zaváděním nového stylu psaní v Česku jsem se také ptal, jaký styl se učí tady. Prý všechny, pravopis ale i tiskací a to jak velké, tak i malé. Pravopisu tady říkají "spojené" písmo (écriture en attaché), protože linka pořád navazuje. Tiskací je pak écriture scripte.

Diskuse o jazykových rozdílech jsou zvlášť zajímavé s mým učitelem francouzštiny, který se zajímá o všechny možné jazyky a tvrdí, že kromě francouzštiny mluví i italsky, španělsky, německy, švédsky, portugalsky a chorvatsky, s tím, že rozumí i trochu japonsky :). Ten mě mimochodem nedávno překvapil tím, že mi donesl na hodinu makovník, který upekla jeho paní podle kuchařky, kterou si dovezli z dovolené, během které strávili i pár dní v jižních Čechách. A překvapilo mě to jednak tím, že mák je ve Francii v podstatě považovaný za drogu a maximálně se používá na posypání bagety a jednak tím, že makovník byl fakt dobrý (byť šlo o variantu s nepomletým mákem, což přisuzuji nejspíš tomu, že stejně jako mák v buchtách, neexistují ve Francii ani mlýnky na mák).

Pak na mě zkoušel nějaká česká slova, ale musím přiznat, že přece jenom ta francouzská výslovnost mi dávala zabrat. Třeba když mluvil o sučabela a teprve pohledem do průvodce se ukázalo, že to je Suchá Belá. Také jsem se dozvěděl, že české šumafuk, pochází z francouzského je m'en fous [ʒə mɑ̃ fu] a na Moravu se dostalo během bitvy u Slavkova, kde to údajně francouzští vojáci neustále používali. Česky to znamená je mi to jedno, jen trochu víc expresivně. Já jsem pro změnu začal pracovat na svojí výslovnosti francouzského r. Ukázalo se, že IFP mi přece jen pár věcí zatajil, ale pořád ještě není vše ztraceno. Akorát nevím, co si mohou myslet sousedi, pokud mne slyší při "tréninku" :).

A jak s tím vším souvisí prostěradla z Pákistánu? Nijak. Čerstvě se mi rozpadla, skoro naráz, dvě prostěradla z Číny a potřeboval jsem koupit nová. Vyrazil jsem tedy do Auchanu a chvíli bloumal kolem regálu s povlečením, až jsem si nakonec jedno vybral. Sice ten rozměr nebyl úplně přesně na moji postel, která je zcela mimo francouzské normy (ve Francii jsou i postele normované, když jsem kolegům vykládal, že mám postel "na míru", nechtěli mi to věřit), ale říkal jsem si, že to risknu. Co mi ovšem uniklo bylo, že prostěradlo (drap) nebylo úplně obyčejné prostěradlo, ale navlékací (housse), čemuž jsem při nákupu úplně nerozuměl. Takže jsem ho dopoledne koupil a odpoledne ho šel vrátit. Pak se ukázalo, že koupit "normální" prostěradlo, není tak úplně jednoduché, protože housse varianta zjevně převládá (díky normalizovaným matracím), a protože moje matrace k Valašským roštům se vymyká ve všech rozměrech (i výšce).

Nakonec kolegové došli k názoru, že jediná šance bude IKEA, nebo nějaký obchod na Rue Rivoli. Protože mi letos zas až tak moc nepřidali, volil jsem IKEU a tam mezi regály navlékacích prostěradel, byla i tři prostěradla prostá. Z toho dvě z bavlny - z Pákistánu. Koupil jsem obě.

Do kina

Kromě toho, že se mi podařilo tak nějak přejít po dovolené do klidového režimu (to znamená vyprat a vyžehlit všechno to, co se nashromáždilo a pro jistotu udělat i "prázdninový úklid"), jsem se také odhodlal vyjet si na kole.

Vyjet si na kole není jen tak. Na většině silnic a během většiny času se jedná o adrenalinový sport, nehledě na smog, který přitom člověk nabere plnými doušky. Ovšem kolo jsem si dovezl a to s cílem na něm jezdit. A o víkendu v neděli k večeru to vypadalo nadějně. Teplota opadla na snesitelných 26 stupňů, slunce už tak nepeklo, stejně nebylo co dělat - všechno jsem měl hotové (i nový build OpenWRT) - co tedy s načatým večerem. A měl jsem i tip. Kousek od domu mám poměrně velký ostrov Île Saint-Germain, který skýtá z větší části prostor právě pro trávení volného času. Vyrazil jsem tedy tam.

Bohužel jsem nebyl dítě do 6 let na kole, což byl limit pro cyklisty. Jinak, zdá se, tam mohou pejskaři a pěšáci. Je to ovšem oblíbené místo běžců, takže chápu, proč tam ty cyklisty nechtějí. Vydal jsem se tedy na druhou stranu, podél řeky směrem k La Défense a říkal si, že to je celkem nuda. Silnice, auta (i v neděli) a naprostá rovina. Věděl jsem ovšem, že někde po cestě bych mohl narazit na Club Nautique a také, že na levé straně byl nějaký větší park (po pravici jsem měl řeku), kterého jsem si všiml, když jsem kolem několikrát projížděl autem. Tak jsem se (po projetí Nautique Clubu a zjištění, že tam nic není) vydal tam. Sebevědomě jsem tam vjel přes zátaras z boku (který nějaký iniciativní Francouz už přede mnou trochu odstavil) a říkal si, že díky tomu, že jsem na kole, bych to mohl projet relativně rychle. Projel jsem dolní část, pak se vydrápal nahoru a zjistil, že park je o něco větší, než se zdálo zdola a že to asi bude na víc výletů. Teprve doma jsem zjistil, že se jmenuje Le Parc de Saint-Cloud, má údajně 460 hektarů a je to národní památka, a je fakt, že to tam vypadá hezky a je od tam i pěkný výhled na Paříž, díky tomu, že to je celkem do kopce a slunce svítí do zad.

Projel jsem s bídou první desetinu a musel se pomalu vracet, tak jsem se alespoň vrátil jinudy a přitom objevil pěknou cestu přes okolní "vesnice". Také jsem zjistil, že mi skoro kolem domu vedla poslední etapa Tour de France (až dodatečně jsem si to našel na internetu), upozornili mne na to cedule kolem silnice, že tam bude uzavírka. Já tam ale projížděl asi dvě hodiny po konci a silnice byly prázdné. Mám tedy za sebou prvních necelých 13 kilometrů, což je nic, ale cítím, že se začínám sžívat se "svojim mestom". Přece jenom, ze sedla je to něco jiného, než když člověk sedí v autě.

No a jako by to nebylo málo, odhodlal jsem se také vyrazit do víru velkoměsta a zajít do kina. Inspirovalo mne k tomu, že zrovna začali promítat poslední díl trilogie o Batmanovi - The Dark Knight Rises - který byl přijat poměrně dobře a který byl zajímavý také tím, že trvá skoro tři hodiny. Musím sice přiznat, že k prvním dvěma dílům trilogie jsem měl poněkud ambivalentní vztah a rozhodně jsem nebyl tak unešen jako recenzenti, vyloženě špatné filmy to ale nebyly.

Takže jsem se rozhoupal a koupil si za skoro 12 babek lístek na předpremiéru do Gaumont Alésia, což mám nedaleko od práce, takže jsem nemusel řešit dopravu - došel jsem tam z práce pěšky a večer si pak z garáže vzal auto. Musím tady zmínit, že lístek jsem si koupil na netu a trochu mě překvapilo, že tam nebyla možnost si vybrat místo. Po diskusi s kolegy se vyjasnilo, že ve Francii sedadla nečíslují, je to prostě, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Měl jsem pocit, že to v podstatě takhle fungovalo i v Česku v mulitplexech, ale je fakt, že tam se většinou sešlo pár lidí (alespoň co si pamatuji ze svých poměrně řídkých návštěv). Každopádně to má něco do sebe - motivuje to lidi, aby přišli včas a pokud chtějí dobré místo, tak i v předstihu. Kolega mě sice ujišťoval, že stačí přijít 10 minut předem a že kino většinou je stejně jen zčásti zaplněné, takže budu mít určitě dobré místo, ale tohle doporučení nebralo v úvahu to, že jde o letní hit a navíc o předpremiéru. Nicméně z mého pohledu, jako takový "stress test" mi přesně tohle vyhovovalo. Na druhou stranu, neponechával jsem to náhodě a pro jistotu došel už půl hodiny před začátkem, což mi pomohlo k tomu, že jsem sehnal jedno z posledních dobrých míst.

Kino bylo totiž vyprodané. Nebudu se rozepisovat o filmu, na to jsou na webu jinačí frajeři, ale jen podotknu, že film mě zklamal (po té reklamě, kterou měl) a přesně zapadl do zbytku trilogie tím, že byl (pro mne) stejně rozporuplný jako díly předchozí. O čem bych se trochu zmínil je kino. Nebylo zdaleka tak velké, jako jsou multiplexy v Česku. Plátno bylo "normální", velké asi jako si pamatuji z pražského Blaníku (blahé paměti), nebo malého sálu brněnského Špalíčku (ještě blažejší paměti). Stejně tak mě překvapil zvuk. Do multiplexů v Praze jsem přestal chodit mimo jiné i proto, že byly strašně hlučné (až nepříjemné). Tady byl zvuk normální, kde v tichých pasážích skutečně bylo potřeba napínat uši a v hlasitých naopak byl člověk "pod tlakem". Mělo to výchovný účinek na pojídače popcornů (a že jich tam ani moc nebylo), kteří se snažili být tiše, protože byli právě v těch tichých pasážích hodně slyšet.

Tím bych uzavřel příjemná překvapení a přešel k nevýhodám. Vlastně jen jedné - sedadlům - která byla na můj vkus velmi nízko a velmi měkká. Možná, že průměrný Francouz se svými 170 cm výšky s tím problém nemá, ale já s dlouhými nohami jsem je za chvíli neměl kam dát (naštěstí byla hned vedle ulička) a také sezení na měkkém bylo po dvou hodinách už nepohodlné. Každopádně jsem to přežil a možná ještě někdy na něco zajdu. Ale mám pocit, že mě víc láká jít na nějaký francouzský film. O víkendu jsem si totiž pouštěl na DVD (které mi půjčil ze studijních důvodů můj učitel Francouzštiny) francouzskou komedii Bienvenue chez les Ch'tis, která byla v době uvedení snad největší hitem ve Francii za poslední desetiletí a musím uznat, že jsem se bavil víc, než u Temného rytíře. Nevím jestli to šlo v Česku, ale mám určité pochybnosti. Humor totiž, přestože je srozumitelný i například mně (s dost omezenou slovní zásobou) je založen na francouzských stereotypech a rozdílech v místních nářečích. Takže bych řekl, že člověk nemusí být Francouz, nebo umět perfektně francouzsky, aby si to užil, ale měl by mít pozitivní (a/nebo intenzivní) vztah k Francii - což já zatím mám :).