Giverny

Začátkem července mi začala dovolená. Napsal bych i začaly prázdniny, ale francouzští školáci si musí odkroutit ještě první týden v červenci, takže tradiční nápor se tím pádem také posunul až na druhý víkend (striktně řečeno to ovšem byl první červencový víkend). Což byla strategická výhoda, neboť týden předtím jsem plánoval cestu do Česka (přesněji řečeno na Moravu) na tradiční týdenní prázdninový pobyt s přáteli na statku jednoho z nich :).

To mi ovšem nebránilo v tom, abych se těsně před tím vypravil do Giverny. Možná se ptáte, co to je nebo kde to je, a proč bych tam měl takhle najednou jezdit, když jsem za rok a půl nevytáhl patu z Paříže. Tak jsem se ptal na začátku taky, když jsem tuto lukrativní nabídku dostal od své nové známé, která občas přijede do Paříže a má chuť se někam podívat a občas mi nabídne, abych se k ní přidal.

Giverny je vesnice necelých osmdesát kilometrů od Paříže, severozápadním směrem a kromě toho, že tam mají kostel, náměstí a silnici, se vyznačuje tím, že tam žil a tvořil Claude Monet, zakladatel francouzského impresionismu. Protože nová známá je velice milá a trocha francouzských reálií mi také neuškodí, řekl jsem si, že spojím příjemné se zajímavým a vyrazím na francouzský venkov. Teoreticky se tam dá dojet vlakem, ale je to poměrně náročné na naplánování odjezdů, příjezdů a přestupů, takže nakonec jsme skončili v autě a nebýt krátké zácpy na Port d'Auteuil cesta proběhla bez problémů. Mám trochu pochybnosti o navigaci přes Google Maps, protože průjezd přes Bonnières-sur-Seine nevypadal jako hlavní tah, kudy by měly proudit davy turistů v autech a autobusech. Jsem si téměř jist, že v dlážděných jednosměrkách, připomínajících Starou Prahu, by se první autobus zasekl. Nicméně jak to strejda Google naplánoval, tak jsem to skoro provedl a přidal k tomu z vlastní iniciativy krátkou zajížďku mezi makovými lány. Což mi bylo odpuštěno, protože lány zrovna pěkně kvetly.

V Giverny se dá parkovat na náměstí, nebo na odstavném parkovišti pro návštěvníky, které je nedaleko na upraveném poli. Když jsme přijeli, moc plno tam nebylo. Přisuzuji to tomu, že předpověď počasí na den také nebyla příliš přesvědčivá - dopoledne lehký déšť, odpoledne protrhávání oblačnosti a k večeru snad i slunce. Při odjezdu z Paříže to ještě vypadalo všelijak, sice jsem zahlédl kousek slunce, když jsem nasedal do auta, ale to pak zase zašlo a v Giverny trochu foukalo. Ostatní to patrně pojali podobně a vyčkávali, což nám pomohlo, protože na vstupu do Monetovy usedlosti nebyla žádná fronta a ani uvnitř nás nikdo nezdržoval. Že tam fronta být může, jsme viděli, když jsme pak odcházeli.

K usedlosti patří řada staveb a zahrada, která pokračuje za silnicí, nebo, dalo by se říci, že silnice protíná celý pozemek a dělí jej na dvě části. Vlastní zahradu a stavby a druhou část, která zahrnuje rybníček s lekníny a proslulým mostem. Zahrada byla údajně inspirována japonskými zahradami, těžko ovšem říci, do jaké míry chtěl mistr japonský styl imitovat a do jaké ho přetvořil k obrazu svému. Struktura záhonů je sice geometricky přesná, ale složení jejich porostu spíše ukazuje na typický francouzský chaos (pokud to tedy není jen vinou zanedbání). Podobně tak druhá část zahrady (za silnicí) s rybníčkem a lekníny ukazuje na jasnou orientální inspiraci. Ovšem, zatímco v japonské zahradě je vše umístěno s milimetrovou přesností, aby při pohledu ze správného místa, ve správnou roční a denní dobu, hra barev, světel a stínů vytvářela dokonalou harmonii, tady byl člověk spíš rád, když se mu přes všudypřítomný rákos a nedefinovatelné houští podařilo něco vidět. A také přes všudypřítomné turisty, počínaje drobnými, poměrně lehce obhlédnutelnými, Japonci, vybavenými mohutnými fotoaparáty, připomínající spíše sci-fi zbraně a poměrně velkými (ve všech směrech) Američany, natáčejícími videa na svoje iPhony a iPady. Mezi tím se pak pletou domorodci, kteří sice nic nefotili ani nenatáčeli, ale o to více diskutovali a svými hloučky dokázali spolehlivě zablokovat průchod.

V domě, kde Monet žil, je kromě jeho obrazů také výstava japonských dřevotisků, pocházejících většinou ze 17. století, které sám sbíral. Je zvláštní, že ho oslovovaly precizní a exaktní japonské kresby, když jeho vlastní dílo je pravý opak. Inspirující byl také ateliér s velkým třímetrovým oknem, které ovšem i tak údajně neposkytovalo dostatečné světlo. Snad to bylo tím, že bylo orientované na západ, takže převládalo teplé světlo od západu slunce, které možná mohlo být na závadu pro zachycení správných barev. Typickým znakem impresionismu je, že nepoužívá linie k ohraničení ploch, ale jen a výhradně různé barvy, navíc nanášené v neostrých skvrnách. Představuji si, že tak může malovat někdo, kdo špatně vidí na dálku - nebo - impresionista. Otázka, která se pak nabízí hloubavému návštěvníkovi je - nechal Monet rozvinout svoje zahrady do divokých a neuspořádaných barev proto, aby se mu to lépe malovalo jeho novým stylem, nebo naopak vytvořil nový styl, když zjistil, že jinak ty svoje zahrady nenamaluje?

A nutno přiznat, že přestože ve vesnici je všude okolo plno jiných pestrobarevných zahrad, ty Monetovy hrají jasný prim.

Kromě prohlídky stojí za zmínku i oběd v nedaleké restauraci, kde jsme si, inspirování vedle sedící společností, dali mušle. Pro ty, kdo si myslí, že mušle jsou lastury, je potřeby zdůraznit, že mušle jsou obé, jak lastura, tak živočich uvnitř, který se jí. Osobně jsem na chuť mušlím přišel až v Paříži, kde jsem si jich všiml v paelle. Pamatuji si však, jak jsem se k nim původně stavěl nedůvěřivě, zvlášť když jsem je viděl servírované v typickém „hrnci“, nechápaje, jak toho člověk jednak může tolik sníst a jednak, jak se jich může najíst.

Musím ocenit i to, že jsem se s číšníkem domluvil francouzsky, byť jsem si připadal trochu divně, protože všude kolem zněla americká angličtina, nicméně - já se nedal - přece s ním nebudu mluvit anglicky.

Takže moules-frites (pařené/vařené mušle s talířem hranolek) to jistily. Nicméně objednali jsme si pro jistotu jeden hrnec pro dva, protože jsem tušil, že to bude spíš přijatelný objem. Mušle se většinou vaří, paří nebo dokonce i pečou, v každém případě se na konci přípravy samy otevřou a tak se pak podávají. V praxi to pak vypadá, že číšník donese jeden velký hrnec (odhadem tak 1,5 až 2 litry) plný otevřených horkých lastur, v nichž v každé je jedna, doufejme už mrtvá, mušle a k tomu druhý hrnec, na odkládání prázdných lastur. Strávník si pak při jídle bere otevřené lastury z velkého hrnce, vidličkou z nich vylupuje mušle a prázdné skořápky odkládá do druhého hrnce. Je zvláštní, že přestože objem „odpadu“ je v podstatě stejný jako objem původní porce, je hrnec na prázdné „mušle“ vždy menší, takže ke konci jídla na něm vzniká „hromada“ prázdných lastur. Mušle mají svoji typickou jemnou chuť, a proto se k úpravě používá často jen velmi jemné koření, nebo příchutě, např. bílé víno, což byla i naše volba. A bylo to dobrá volba :).

Po skvělém pozdním obědě a obligátní otázce, co s načatým odpolednem/večerem, zvláště, když se krásně vyčasilo, obloha se vyjasnila, nebe bylo bez mráčků a slunce příjemně hřálo, se ukázalo, že jediná správná volba bude výstup na blízký kopec. Je pravdou, že orientace v neznámém terénu s pomocí GPS a Google maps, už není taková výzva jako zamlada, ale i tak se mi podařilo najít cestu hustníkem, která by spíš vyhovovala zajícům. To ovšem nemohlo zkalit příjemný pocit z procházky.

Po sestupu do civilizace se nám ještě podařilo obdivovat ulomený list vrtule britského bombardéru ze druhé světové války, který byl součástí „naučné stezky po význačných bodech místopisu“ (mimochodem součástí byla i Monetova busta v nadživotní velikosti, kterou jsme našli víceméně náhodou, zarostlou v rákosí kousek od parkoviště, v místech, kam by člověk možná spíš měl obavu jít, aby do „něčeho“ nešlápl).

Monetova Nadace zavírá v šest a s ní všechno ostatní, co vesnice turistům nabízí. Počínaje Muzeem impresionistů a konče bufetem na půli cesty mezi parkovištěm a zahradami, takže i nám nakonec nezbylo nic jiného, než se vrátit zpět do Paříže, tentokrát už i bez zácpy na periferiku. Více takových Giverny.

Fotky: Jarmila