Prázdniny

Udeřily prázdniny, dovolené a hlavně, už jsem dlouho nic nenapsal. Když přemýšlím nad tím proč, vlastně žádný zvláštní důvod nemám. Sice uplynuly už skoro dva měsíce a ve skutečnosti se toho událo více, než to vypadá, ale na druhou stranu, byly to takové ty věci o kterých bych mohl napsat nějaký střípek, noticku, ne však blog. Dohromady to dá ale docela slušnou délku.

Lednička

Dovezli mi ledničku. Už v předchozím příspěvku jsem se zmiňoval o tom, jak mi začíná chybět lednička a že není jednoduché ji koupit. Jak jsem předpokládal, původní informace z Darty, že je naskladní začátkem června, se ukázala jako lichá. Naopak, ze zastoupení Liebherr mi napsali (už jsem si zvykl neponechávat věci náhodě), že model už se nevyrábí a doprodávají se zásoby. Byl nahrazen novější řadou. Proč jenom jsou ty novější řady horší? Že jsou míň kvalitní, na to jsem si sice zvykl, ale nesmířil se s tím, ale proč jsou horší i z užitného hlediska?

Takže jsem nelenil a objednal ji v prvním (a posledním) obchodě kde ji měli. A protože jsem nechtěl doplácet za luxusní dovoz s vybalením a zapojením dalších 40 babek, zvolil jsem variantu "Spartan", ve které mi to měli složit před domem. Půjčil jsem si od kolegy speciálně za tím účelem skládací rudl (kterému se francouzsky říká diable - ďábel). Jaké bylo moje překvapení, když mi to pánové hodili až do bytu a nechali mě to vybalit a zkontrolovat. Dilema, kam s ní, se vyřešilo tím, že pod dřez by se sice vešla, ale nešel by otevřít šuplík z vedlejší kolmo postavené skříňky, takže nakonec skončila tam, kam jsem ji chtěl umístit na začátku - na skříňce vedle dveří do kuchyně (obýváku).

A jako vždy, pokud na internetu píšou, že lednička je tichá, tak je to čistě subjektivní. Pro mne je stejně hlučná, jako ta, co mám v Praze. Když jsem ji (tu v Praze) tehdy poprvé zapojil, tak jsem myslel, že má nějakou vadu a volal opraváře. Ten přišel, vysvětlil mi, že od té doby, co se tam místo freonu dává nějaké ekologicky neškodné svinstvo, tak to dělá takový rachot, bublá to, chrčí to a je to vlastnost, ne závada. Вот техника. Nicméně, mohu si dát vychladit pivo a přechovávat jogurty, sýry a šunku bez toho, aniž bych musel plánovat jídelníček podle předpovědi počasí. Což, spolu se zmraženou pizzou (a příležitostnou lahví vína), je také asi všechno, co tam mám.

Televize

Když začalo mistrovství Evropy ve fotbale, byl jsem docela zvědavý a chtěl jsem to nějak sledovat. Zjistil jsem ovšem, že nemám jak. Ve Francii dávali přenosy střídavě na stanicích TF1 a M6 (které patří obě do stejné mediální skupiny TF1), které můj internetový poskytovatel sice poskytuje (v základní nabídce asi 180 programů), ale z nějakého důvodu je nelze sledovat na počítači (na televizi to funguje). Něco ohledně autorských práv a digitálního šíření. Paradoxně, oba kanály jsou volně k příjmu přes digitální pozemní vysílání. Navíc, TF1 je něco jako naše ČT1 - hlavní národní stanice, na kterou má každý Francouz právo, zakotvené snad už v ústavě ;-).

Prvních pár dní jsem tedy sledoval nějaké pirátské multicasty z Ruska. Zajímavé na tom bylo, že jely v kvalitě, kterou jsem na televizi nikdy předtím neviděl (a asi ani neuvidím, ani v HD vysílání) - 50 FPS neprokládaně, H.264/AVC codec, full HD, 6Mbps, akorát byly rusky. Pak jim na to přišli a začali je blokovat a tím to šlo do kytek. Různé pofidérní flashové přehrávače v prohlížeči tomu nemohly konkurovat. A když jsem zkusil nějaké cizí televize, které měly online vysílání (v Česku, Německu, Polsku), byly blokované podle IP adresy pouze pro danou zemi. Nezbylo tedy, než prozkoumat tu zásuvku ve zdi důkladněji, sehnat redukci a připojit svůj digitální tuner v počítači. A zjistil jsem, že fotbal v HD má něco do sebe. Akorát asi už nevysvětlím berňáku, že jsem televizi nepoužíval a čekám, že mi napaří 120 babek jako příspěvek na rozvoj a provoz veřejného vysílání.

Daně

Čímž se dostávám k daním. Daňové přiznání se podává do konce května pokud to podáváte klasicky, nebo konce června pokud to děláte na internetu (což je nejlepší způsob jak motivovat frantíky, aby to dělali na internetu). Pokud to děláte poprvé, musíte to udělat klasicky. Překvapivě na to stačí formulář který má asi 4 stránky A4 (ale kde je asi 250 okýnek) a kde pro obyčejného zaměstnance, bez závazků a výhod stačí vyplnit jenom jedno okýnko. Což by problém nebyl, kdybych věděl s jistotou, které a kdybych ten formulář dostal v předstihu. Bohužel na oficiálním webu francouzského berňáku dlouho nebyl a když jsem to už nevydržel a emailem se zeptal, jestli to tam fakt není (nebo jenom špatně hledám) a kdy to bude, tak mi napsali, že to "už brzo" zveřejní. Francouzský daňový úřad nakonec vydal formulář asi v půlce května, 14 dní před termínem zaplacení. Nutno ovšem podotknout, že běžný Francouz si toho nevšimne, protože papírový formulář používají jenom imigranti a studenti.

Součástí daňového přiznání je i nenápadná otázka, jestli máte televizi (nebo něco jiného, na co se dá dívat) a když se přiznáte, tak vám berňák přirazí těch 120 babek. Tady totiž zjistili, že výpočet je tak složitý, že by to průměrný občan nezvládl a tudíž výpočet dělá úřad a pak jen dotyčnému pošle vyúčtování, které dotyčný zaplatí. Může si to sice spočítat sám také (manuál má asi 32 stránek), ale v přiznání na to není kolonka. Což asi může mít svoje výhody. Nepočítám, že bych za své dva měsíce (kde fakticky jenom jeden spadl do fiskálního roku 2011) něco platil, navíc jsem je poctivě dodanil v Česku, ale i tak mě překvapilo, když mi z berňáku došel dotazník, že jsem vykázal malý příjem a že bych mohl být teoreticky kandidát na státní podporu pro ty, co vydělávají málo. Tak jsem tam pro jistotu zašel, abychom si vyjasnili, že skutečně cílová skupina nejsem (a taky jsem netušil jak správně vyplnit ten formulář).

Carte Vitale

A když jsem už šel na ten berňák, stavil jsem se i na sociálce, která je po cestě, abych zjistil, jak se hýbe moje žádost, kterou jsem před 5 měsíci podal. K mému překvapení mi řekli, že mám už od dubna přidělené provizorní číslo sécurité sociale a hned mi vytiskli potvrzení. Euforie mě však přešla poté, co jsem si všiml, že na potvrzení mám špatné datum narození - prohozený měsíc a den. Hned jsem tam tedy zavolal a vysvětlil jim svůj problém, který jsem mimochodem způsobil sám, protože jsem to takto špatně vyplnil na původní žádosti - ne že bych nerozuměl jour a mois, ale protože Francouzi používají často zápis DD/MM/RRRR, nebo DD/MM/RR a já mám asi nějak zažitý americký MM/DD/RR, tak jsem to tam instinktivně plácnul špatně.

Paní na lince mi řekla, že je dobré, že to hned reklamuji, protože v definitivním čísle bude zakódované i moje datum narození a že někomu řekne, aby to opravili. A prý jestli jsem se žádostí dával svůj rodný list, protože ho tam nikde nevidí. Ujistil jsem ji, že jsem se žádostí předal kompletní dossier, s rodným listem, originálem i překladem, občankou, výplatnicemi, potvrzením o bydlení, atd. No, tak až to prý opraví, tak se mi ozvou a kdyby se náhodou nikdo neozval do týdne, tak mám zavolat znova.

Za týden tedy volám znova a nějaký chlapík mi říká, že mám datum opravené a že by mi mohl nechat poslat opravené potvrzení, ať to mám v pořádku i tam. S tím odjíždím na dovolenou a když se po čtrnácti dnech vracím, mám ve schránce dva dopisy ze sociálky. První se žádostí ať dodám rodný list a občanku, aby mi mohli změnit datum, bez čehož to údajně nejde a druhý s novým potvrzením s opraveným datem. Znovu tam tedy volám, že tomu nerozumím, proč to po mně chtějí, když jsem to už všechno předal hned na začátku a proč to chtějí, když mi to stejně změnili - no, mám to tam prostě poslat. Tak jsem zvědav...

Dovolená

Začátkem července jsem vyrazil na tradiční týdenní pobyt, který trávím se svými přáteli každý rok na venkovské usedlosti jednoho z nich už mnoho let. Protože jsem si chtěl vzít i kolo (které jsem měl v Praze) rozhodl jsem se pro cestu autem. Poučen z dřívějška vyrážel jsem z Paříže o půl šesté ráno a když mi teploměr ukazoval venkovních 13 stupňů, trochu jsem pochyboval, jestli ty sandále a šortky nebyly přece jen příliš "lehké". Po překročení hranic do Německa (a také tím, že bylo už kolem poledne) se teplota ustálila kolem třiceti a šortky a sandály byly k nezaplacení.

Do Prahy jsem dorazil kolem půl čtvrté - skoro ideálním tempem - naložil kolo a vyrazil směr Vysočina. Což byl můj rekord odřízený během jednoho dne, asi 1280 km. Jediná krize mě přepadla kolem deváté ráno, na francouzské dálnici, ale přežil jsem to krátkou zastávkou a jabkem. O dovolené se rozepisovat nebudu, jen podotknu, že mě překvapila vedra. Kolegové kvůli tomu jezdí na jih nebo do Španělska a já si to užíval na Vysočině v Česku.

Zpáteční cestu jsem bral přes Mnichov, kde jsem se měl 3 dny zdržet, už pracovně, ale nakonec z toho byly dny jenom dva, díky krátké zdravotní indispozici. V Mnichově, kromě pracovních povinností, jsem se utvrdil, že Schweineshaxe je opravdu spíš porce pro dva, málem se vetřel na diskotéku Süddeutsche Zeitung, kterou pořádali ve své mnichovské centrále, když jsem se kolem vracel do hotelu z večeře a jeden z číšníků mě požádal, abych mu otevřel a podržel dveře do vstupní haly. Jet z Mnichova do Paříže autem je fakt opruz. Většina dálnice na německé straně je rozkopaná, s omezením na stodvacet a když se člověk konečně dostane do Francie, může zapnout autopilota a 4 hodiny si číst, protože všichni jedou přesně 130 (jak je limit) a pokud někdo předjíždí, tak jen díky tomu, že má o něco rychleji nastavený tempomat. A trvá to 500 kilometrů!

Dobytí Bastily

14. července, už několik století, dobývají Francouzi Bastilu. Je to asi nejdůležitější státní svátek ve Francii, datuje se k tomu vznik republiky, moderní společnosti a všeho možného dalšího, co zní dobře. Překvapivě, málokdo z Francouzů to zná pod tímto názvem (den dobytí Bastily), pro ně to je prostě fête nationale du 14 juillet - státní svátek 14. července - nebo zkráceně, prostě 14. červenec (le 14 Juillet). Ráno je vojenská přehlídka na Champs-Élysées, kterou sleduje osobně prezident a večer je ohňostroj za Eiffelovkou. Přehlídku jsem sledoval chvíli v televizi (když teď mám TF1) a dozvěděl se při tom překvapivě zajímavé věci. Například, že ostřelovači na střechách jsou nejlepší z nejlepších, schopní trefit cíl na 400 m. Že nad přehlídkou ve výšce 5 km krouží letadlo, které snímá a v reálném čase vyhodnocuje záběry ze země a je schopno automaticky zjistit potenciálního útočníka s Kalašnikovem a další, se státním svátkem nesouvisející věci.

Večer jsem se pak vypravil na Champ-de-Mars což je park před Eiffelovkou, odkud údajně měl jít ohňostroj sledovat. Začít to mělo před jedenáctou a trvat skoro půl hodiny(!) v duchu motta letošních oslav, které bylo - diskotéková 70. a 80. léta - fakt, nekecám. Aby usnadnili lidem přístup, zavřeli pro jistotu už v osm večer dvě hlavní a nejbližší přístupové stanice RER C (které jsem chtěl použít), takže se lidé trousili ze vzdálenějších stanic metra, které bylo nepřekvapivě přeplněné. Přístupové cesty byly navíc zabarikádované zázemím policie a záchranné služby, prostě tradiční francouzská organizace. A jako vrchol, park byl oplocen, a kdo chtěl projít dovnitř, musel se nechat prošacovat, což ale fungovalo jen do té doby, než se přivalil hlavní nápor těsně před začátkem (který byl o dvacet minut opožděn), kdy pak lidé už normálně šli přes zábrany, protože jich přicházelo asi 20 krát víc, než policisté stíhali kontrolovat.

Původně jsem nechápal lidi, kteří se utábořili před vojenskou akademií, která je na "dolním" konci parku (takže viděli na Eiffelovku přes akademii), což mi přišlo nešikovné. Když jsem ale viděl ten nával a zmatek na místě, už jsem se jim nedivil. Podařilo se mi najít dobré místo mezi stromy, kde nebyl takový nával, protože tam nebylo moc dobře vidět, nicméně i tohle místo se během představení zaplnilo.

Největší dojem na mne asi udělalo to, když celá Eiffelovka, která je normálně krásně nasvícená, zhasla, a za její siluetou začal ohňostroj, odpalovaný z parku Trocadéro, na druhé straně řeky. A druhý dojem, když se Eiffelovka během představení rozblikala jako prskavka. Za úspěch pak považuji, že se mi podařilo dostat, s ohledem na improvizovanou dopravu a odlehlou noční dobu, v poměrně rozumném čase domů.

Galeries Lafayette

No a včera jsem se vypravil do města znovu, nikoliv ovšem za zábavou, ale proto, že se mi povážlivě začala tenčit zásoba košil (mé oblíbené košile se rozpadají, nebo se už rozpadly, a ty neoblíbené vypadají čím dál hůř). Vzpomněl jsem si na to, že mi jeden kolega doporučil zajít do nějakého obchodu blízko Opery, kde mají údajně velký výběr košil. Navíc údajně v červenci jsou velké slevy (až 50%), takže by se dalo možná i něco koupit "výhodně".
Maje tohle na paměti, začal jsem pročesávat okolí téhle zastávky metra a hledal nějaký obchod s oblečením. Což nebylo těžké, protože to byl skoro každý, na který jsem narazil. Nebyly to ovšem ty, které jsem si představoval, ale protože jsem viděl hodně lidí chodit s taškami Galeries Lafayette, nedal jsem se odradit, až jsem narazil na Printemps.

V Paříži je několik "galerií", velkých nákupních domů - Galeries Lafayette, Printemps a La Samaritaine jsou nejznámější. V podstatě jsou to obdoby nákupních center jako např. v Praze Paladium nebo Anděl, nebo v Brně Špalíček či Vaňkovka, atd. Jen s tím rozdílem, že ty pařížské existují už od 19. století a vypadají například takto.

Takže, narazil jsem na Printemps, a zrovna hned na oddělení pro muže. To spočívalo v tom, že obchod, velikosti zhruba pražské Bílé Labutě, byl věnovaný oblečení pro muže. A zrovna v přízemí měli košile a dokonce i slevy. Bohužel, značky mi nic neříkaly, znám jednu (Jac Tissot), která asi už neexistuje, a jinak jsem si kupoval košile Janek :). Tak jsem tam bloumal a zároveň zjišťoval, zda jsem vůbec na slevy připraven. Třeba zrovna Kenzo mělo pár zajímavých kousků, ale i se slevou to bylo pořád 120 babek za košili :). Prošel jsem si tedy pro inspiraci celý obchod, všech 6 pater, abych zjistil, že sako od Huga Bosse, polo od Lacoste a trenky od Calvina Kleina zatím ještě odložím, a nakonec koupil dole tři košile Pierre Clarence - což zní jako Pierre Cardin, akorát to bylo levnější :). Z toho jednu zúženou (coupe ajoustée) na zkoušku, neboť prodavačka tvrdila, že na mně není tak nafouklá, jako ta normální.

Potěšen tím, že jsem nakonec něco koupil, jsem si řekl, že ze zvědavosti ještě nahlédnu do vedlejší Galeries Lafayette. Jenže, když se dívám na seznam obchodů na jednotlivých patrech, vypadá to divně. První patro - parfumerie, klenoty. Druhé patro - dámská móda, třetí patro - dámská móda spodní prádlo, čtvrté patro - dámská móda sport a slečny, páté patro - oblečení pro maminky, šesté patro svatební šaty. Hmm. Poučen z Printemps, hledám druhý obchoďák pro pány, který je skutečně hned vedle a kde se ztrácím v oddělení kašmírových svetrů velikosti menší Billy. Ovšem ve srovnání s dámskou částí vypadá tenhle třípatrový přístavek bezvýznamně. Naštěstí je těsně před zavíračkou, jinak bych se tady asi zasekl. Každopádně to při nejbližší příležitosti budu muset omrknout, možná by to nějaké kalhoty, šálu a případně i vestu chtělo.

Po cestě na metro se ještě stavím v Apple storu, abych se ujistil, že nový iPad a nový MacBook Pro, oba s retina displejem vypadají skvěle, ale také, že první opravdu docela topí a druhý je docela pomalý, a tudíž to chce ještě rok nebo dva počkat.

Když pak sedím v RER, nějaký chlapík se mne ptá, jestli to jede do Versailles. Říkám mu, že v to doufám. On na to, ale jist si nejste? Nevím co říct. Jak si mám být jist. Na ceduli na nástupišti to bylo napsané, sám tím jedu, ale jedu takto poprvé a člověk nikdy neví. Odpovím tedy nakonec, že ne, jist si nejsem a přemýšlím, kdy si tedy jist budu. Filozofování ukončí to, že se vlak rozjede.

On se plaint

Zjistil jsem, že musím šetřit. Na holiče. Ne, že bych vyžadoval nějaký zvláštní střih. V podstatě se držím čtvrtletního „armádního“ stylu, který jsem si oblíbil hned první den, když jsem narukoval. V Praze mi ho byli schopní udělat, bez mytí a gelu, za pár babek. Nepovažoval jsem to za rozhodující, přestože otec tvrdil, že mohu ušetřit, když se nechám ostříhat od sestry :). Každopádně pár babek se v Paříži změnilo na 20-25 babek (podle místa a honosnosti „salónu“). A to jsou v podstatě lidové ceny. Holky to mají o dost dražší. Levější to mají jenom děti a někde studenti, tam ale tipuji, to je po předložení studijních výsledků za poslední dva semestry a doložení potvrzení o „nepodání daňového přiznání“. Už chápu, proč půl regálu v obchoďáku zabírají stříhací strojky.

Objevil jsem, že mám kousek od domu „nákupní centrum“. Sice to není žádná „Vaňkovka“, nebo „Flora“, ale pár obchodů tam je, a hlavně je tam Auchan. Což je něco jako Albert, Hypernova, nebo Tesco, ale v takové té přerostlé podobě, kde prodávají úplně všechno, od slipů, přes sýry až po vysavače. Dnes jsem se tam zastavil, abych si koupil něco k jídlu a zaujal mne vinný koutek. Myslím, že dovezu nějaké vzorky. Každopádně jsem zachráněn. Už vím kde mohu koupit ponožky i žehlící prkno.

Včera mne přepadla skepse. Jednou to přijít muselo, ale včera jsem měl obzvláště vypečený den. Ráno mi došel email, že jestli chci internetovou přípojku od Free, mám si v přiloženém formuláři zaškrtnout, kdy chci, aby ke mně přišel technik zprovoznit linku. Bohužel, ani jeden den mi nevyhovoval, protože celou dobu, kterou mi to nabídlo, jsem plánoval, že budu v Česku. Takže jsem tam zkusil zavolat. Nejdřív na technickou podporu. Tam mi automat, řekl, že příprava je v procesu a že nemusím nic dělat, stačí jen v klidu vyčkávat, až dostanu další pokyny. Což se mi nezdálo, měl jsem pocit, že když budu vyčkávat, nikdy internet mít nebudu. Tak jsem volal na obchodní. Tam to dokonce vzal živý člověk, ale řekl mi, že mám volat na technickou podporu.

Postupně jsem tam volal asi pětkrát, pokaždé mluvil s někým jiný, při té příležitosti si procvičil hláskování svého jména, své adresy a telefonního čísla. Pak jsem dostal ještě jiné číslo, ale tam mi většinou říkali, že mám volat buď na technickou podporu, nebo na obchodní. S výjimkou jedné paní, které jsem nerozuměl ani slovo. Což bylo také frustrující, protože jsem jí nerozuměl ani poté, co jsem ji výslovně požádal, aby mluvila pomalu (čehož zjevně nebyla schopna) a nebo anglicky (což taky nezvládala). To mě překvapilo i jinak. Do té doby jsem telefonoval poměrně hodně s různými (a cizími) lidmi a většinou jsem s rozuměním problém neměl. Spíš jsem měl problém se vyjádřit. Tohle bylo poprvé, kdy jsem fakt netušil ani slovo, z toho, co říká.

Večer, když jsem pak jel z práce, tak se mi rozsvítila navíc kontrola tlaku v pneumatikách, takže když jsem dojel, tak jsem si řekl a dost. Uvědomil jsem si, že v podstatě skoro nic vlastně nefunguje.

• Mám účet v bance (a na něm peníze), ale nemohu s ním nic dělat. Po telefonickém dotazu se ukázalo, že opravdu dostanu všechny doplňující informace zase poštou, zase ke kolegyni, ale hlavně, že je ještě neposlali.
• Mám sice sjednanou elektřinu, ale pořád mi neposlali smlouvu. Jen díky tomu, že jsem náhodou na Internetu zkoumal jejich internetový portál, tak jsem zjistil, že mám do 27.12 zaplatit inkasem první fakturu. 
• Když jsem se z nich snažil dostat nějaký podklad pro to inkaso, tak mi řekli, že to bude nějaký papír, který mi musí doručit poštou na moji adresu, a já ho pak musím zanést do banky. RIB mi prý nedají.
• Snažil jsem se zjistit, jak funguje inkaso i u svých kolegů, ale nikdo to nebyl schopen vysvětlit, a hlavně to vypadá, že to rozhodně nepůjde přes internet banking.
• Což bude problém, pokud budu v Česku, přístupové kódy pro internet banking dostane moje kolegyně poštou a bude končit splatnost faktury. 
• Z agentury, se kterou jsem podepisoval nájemní smlouvu pořád nepřišla podepsaná kopie. (Dnes jsem zjistil, že to byl záměr.)
• Z pojišťovny mi poslali smlouvu a když jsem tam volal, jak to mám zaplatit, tak prý mohu šekem, nebo kartou.
• Šekovou knížku ale nebudu mít dřív, než si vyřeším změnu adresy v bance, protože kdyby mi ji dali teď, byla by na adresu mé kolegyně, kde už nebydlím (a to nejde).
• Karta pro jistotu byla zablokovaná, abych s ní náhodou nemohl platit. (Dnes mi můj bankéř potvrdil, že by prý už měla fungovat.)
• Výplatnice za listopad mi nepřišla, ale to je prý OK podle naší mzdové účetní. Budu mít vyúčtovaní za oba měsíce v prosincové. 
• První výplatnici ale potřebuji na žádost o zdravotní pojištění a stejně tak ji potřebuji na žádost o sponozoring agentury, která mi pomáhala sehnat bydlení.

Když jsem se ptal kolegyně, jak se řekna francouzsky, že je něco absurdní, tak francouzsky je to kafkovina. Kafkovina v praxi.

Kolega dělal hromadnou objednávku na kávové kapsle do kávomatu NESPRESSO. To je, zdá se, poměrně oblíbený způsob přípravy kávy. A v Praze jsem si na jeden takový docela přivykl. Řekl jsem si, že jako kávový začátečník to nebudu hrotit a objednal si jenom 50 kapslí (5 druhů po 10 kouscích).

Dnes byl v kantýně vánoční oběd. Kuchaři měli červené čepice s bílou chlupatinou, hlavní kuchař byl v saku, holky na kasách si vzali sexy šaty a zákusek stál tolik, co normálně stojí celý oběd. Ovšem, je fakt, že to zase byly speciality, které se běžně v nabídce neobjeví. Na druhou stranu, týmový oběd v restauraci, který jsme uspořádali v úterý, měl také něco do sebe. Objevil jsem další dobrou restauraci, která ani není moc daleko od práce. Jen nevím, jestli teď, když šetřím na holiče, mi finanční situace dovolí, abych se tam podíval.

Psáno, včera 15. 12.

Tour de visites

V rámci přesunu mi firma domluvila pro pomoc s hledáním bytu externí agenturu. Když jsem se to poprvé dozvěděl, stavěl jsem se k tomu trochu skepticky. Zase nějaká další agentura, která se do toho bude plést. Jako bych to nezvládl sám. Přece jsem si aspoň už 6x hledal bydlení v Praze (než jsem si konečně koupil byt) a tak to prostě udělám stejně v Paříži. Budu si číst inzeráty, odpovídat na ně a něco se nakonec vyvrbí. Nemohl jsem se více mýlit.

Že něco nebude úplně přesně podle mých původních představ mne napadlo, když mne přidělená poradkyně požádala, abych si v předstihu připravil svůj dossier. Dossier, znamená něco jako spis, složka, může vzniknout při vyšetřování, zaměstnanec má svůj, pojištěnec má svůj, a zjevně i člověk hledající bydlení má (mít) svůj. Trochu mne to zaskočilo. Nevěděl jsem hned, co bych si měl do složky připravit. Z nejistoty mne vyvedl hned další email.

Pro hledání bytu je dobré si připravit složku s následujícími věcmi:
- kopie občanky, nebo pasu
- kopie pracovní smlouvy
- tři poslední výplatnice
- tři poslední doklady o tom, že jsem v předchozím nájmu tento platil
- kopie smlouvy o předchozím nájmu
- a obligátní RIB

V případě, že pronajímatel navíc vyžaduje záruku, tak ten kdo ji poskytne, musí v podstatě doložit totéž. V případě, že nejsou poslední výplatnice, jde místo toho použít poslední daňové přiznání a v případě, že jsem v předchozím bydlišti nájem neplatil, ale byl například majitelem, stačí doložit doklad o zaplacení daně z nemovitosti. Jak prosté. Pro Francouze. Co mají výplatnice, doklady o placení daní a účty ve Francii a ve francouzštině. Kromě toho je potřeba doložit, že můj čistý měsíční příjem dosahuje minimálně trojnásobku měsíčního nájmu.

Pokud navíc nakonec dojde k dohodě, je potřeba si připravit 3 bankovní šeky na první tři platby - nájem, kauci a poplatek realitce.

Zde bych rád zdůraznil, že tohle jsou požadavky v Paříži. Podle místních, např. požadavek trojnásobku, je vyloženě pařížská záležitost. Co se týká ovšem ostatních náležitostí, mám obavu, že to je standardní praxe.

Napsal jsem tedy své poradkyni, že mohu dodat kopii občanky, pracovní smlouvy a potvrzení zaměstnavatele o mém příjmu, s tím, že nejsem ve výpovědi, ani ve zkušební době, pro zbytek, že mohu dodat, patrně nesrozumitelné, dokumenty v češtině, kótóvané v korunách a v částkách, které nejspíš nebudou místním požadavkům vyhovovat. Shodli jsme se na tom, že můj dossier vypadá dost chudě a už dopředu mne bude handicapovat, ale bohužel není síly, která by to mohla změnit.

Dossier slouží majiteli bytu k výběru vhodného kandidáta. Pronájem probíhá většinou tak, že majitel buď sám (což ovšem je údajně tak 20% případů), nebo prostřednictvím agentury (zbylých 80%) vydá inzerát, že chce svůj byt, dům, garáž, pronajmout. Pak se domluví prohlídka, kde uchazeči předají svoje "složky" a pak si majitel nad nimi sedne a vybere tu, která se mu nejvíc líbí. Rozdíl ve dvou postupech je v tom, že v prvním případě si majitel prohlídky dělá osobně, což pak (údajně) vypadá tak, že si pozve 30 lidí třeba na sobotu, všichni přijdou do bytu, každý, komu se byt líbí, mu dá svoji složku, a doma čeká, jestli bude mít štěstí.

V případě pronájmu přes agenturu tohle dělá agentura jen s tím rozdílem, že zájemce vodí do bytu po jednom a pak si za službu vezme jeden měsíční nájem. Což způsobuje větší počet nabídek přes agentury a výrazně větší počet poptávek přímo. Nikomu se nechce zbytečně platit měsíční nájem.

Když jsem tenhle systém pochopil, bylo mi jasné, že bych byl (pokud bych to chtěl dělat sám) předem odsouzen k nezdaru. Navíc, když je můj dossier (principiálně) nedostatečný, může mi přítomnost najatého realitního poradce alespoň trochu zvýšit prestiž, a také může, na rozdíl ode mne, plynně konverzovat a lobovat francouzsky :).

Nicméně, pomoc realitního poradce se záhy ukázala nenahraditelná i jinak. A to při organizaci "návštěvního dne". Ten jsme si v předstihu dohodli právě na pátek. Já jsem dopředu zadal svoje požadavky a moje poradkyně na jejich základě vytipovala různé byty a dohodla na inkriminovaný den jejich prohlídky, tak, abychom to stihli, ale zároveň neměli zbytečné prostoje. A protože byla zjevně zkušená, a dovedla i odhadnout časy (prohlídek i přesunů) v podstatě jsme to pak skoro přesně dodrželi.

Požadavky nebyly (z mého pohledu) nikterak záludné:
- min. 30 m2
- max 1100 euro/měs.
- ne přízemí
- zařízený, nebo nezařízený, ale se zařízenou kuchyní
- parkovací stání
- klidná ulice
- dosah do 20 minut MHD od práce

Postupem času se však ukázalo, že se nedaří najít společný průnik. Největší neplechu v tom dělalo to parkovací stání. To získat někde v Paříži (tedy v administrativní Paříži - což je oblast ohraničená dálnicí, které se říká Périphérique) je velmi obtížné. Secesní architektura totiž s podzemními garážemi většinou nepočítala, a tak těch, co to mají, je jako šafránu. V podstatě to jsou výlučně novostavby, které vyrostly na nějakých starých demolicích, nebo na nějakých, dříve neobydlených, místech. Sice existují možnosti pronajmout si stání někde v nějaké veřejné garáži, nebo někdy v blízké novostavbě, ale to je poměrně nejisté a většinou i celkem drahé (100-150 euro/měs.). A protože tomuto problému čelí většina lidí, co tam bydlí, nedá se v ulicích v podstatě zaparkovat vůbec.

A i když se podařilo najít něco se stáním, zase tam haprovala ta zařízená kuchyň. Zdá se totiž, že Francouzi pronajímají byt buď kompletně zařízený, nebo úplně prázdný, tedy i bez kuchyně. No, a už ani nemluvím o tom, že pokud něco prošlo i tímhle filtrem, pak to bylo většinou v přízemí nebo na nějaké výpadovce.

Takže tak.

Nakonec se však mé agentce podařilo dát dohromady seznam asi 8 prohlídek a to 7 z nich naskládala pěkně od rána do poledne. Když mne pak v pátek ráno, tato, jak se ukázalo, subtilní, ale energická dáma, naložila do svého Renaultu Espace (který je všechno, jen ne vhodný na parkování na přeplněných pařížských ulicích) a ve volné chvíli ukázala dalších asi 20 inzerátů, které vytřídila jako potenciálně zajímavé, ale po obvolání se ukázalo, že nesplňují jednu z podmínek, došlo mi, že možná budu muset slevit.

Přestože prohlídky bytů byl svým způsobem zážitek, první dva (možná i proto, že byly se stejnou agenturou) mi nějak splynuly a tak si vybavuji jen, že první byl na rušné ulici, a druhý vypadal tak nějak polorozpadle, byl prosáklý kouřem a na zdech měl takový zvláštní polštářový potah, který mne trochu odrazoval. Tahle agentura navíc prohlásila, že místo trojnásobku, bych měl vydělávat tři a půl násobek, což se mi, při výši nájmu, mohlo podařit už jen náhodou. Padla na mne lehká skepse.

Druhé dva byty (s jinou agenturou) tuto skepsi vzaly, několikrát zesílily a zavrtaly hluboko pod zem. Jeden byl na rohu rušné křižovatky, druhý nad nějakou dílnou, s výhledem na montárnu, oba v prvním patře, jeden nezařízený (což znamenalo, že v něm byl v kuchyni akorát dřez) a druhý sice zařízený, ale tak, že bych to nejspíš stejně musel všechno vyhodit.

V mezičase zavolali ohledně jiné prohlídky, domluvené na později, že zjistili, že jsem Čech a tudíž, že mi to nemohou pronajmout. Došlo jim totiž, že nemohu doložit ani tři výplatnice, ani daňové přiznání podané za poslední rok (ve Francii). To, že jsem nastoupil teprve tento měsíc, tudíž je logické, že to nemohu doložit, bylo sice logické, nikoliv však přesvědčivé. Škoda, na tuhle prohlídku jsem se vyloženě těšil. Bylo to studio v 6. patře, v Paříži, se stáním, zařízené, a 40 m2 terasou (myslím, že to bylo poslední, nebo předposlední patro). Už jsem se viděl - kolem nízké činžáky, v dálce osvětlená Eiffelovka, vlahá letní noc, párty na terase, nebo jenom romantický večer - no, budu to muset zase odložit.

Rozhodl jsem se s poradkyní situaci přehodnotit, ona vytáhla svoji slohu dříve vyřazených nabídek a prošli jsme ji znovu s tím, že jsem rezignoval na stání. To způsobilo, že do toho spadly další dvě nabídky. Pak se ovšem ukázalo, že ve skutečnosti pouze jedna. V Paříži a relativně blízko od práce. Operativně jsme se domluvili na prohlídce. Protože odpadla polední prohlídka s terasou, skočil jsem si místo toho do práce, kde jsem se jen ujistil, že se pořád nemohu přihlásit na svůj počítač (svým firemním účtem).

Po obědě pokračovala prohlídka dalšími dvěma byty, které byly ve stejném domě. Při příjezdu na místo se ukázalo, že to byla novostavba. Měli jsme se jít podívat na studio a F2, ve 3. a 4. patře, místo toho nás ovšem agentka zprostředkující realitky zavedla do přízemního bytu :), s tím, že je fakt super, protože by sice měl být prázdný, ale majitel ho vybavil (sám od sebe) kuchyní a dalšími vychytávkami, jako např. dodatečnou vestavěnou skříní, venkovním osvětlením terasy a zahrádky (které byly součástí, protože byt byl orientován do vnitrobloku a patřila k němu terasa a kus trávníku) a elektrickým stahováním venkovních žaluzií. Několikrát zdůraznila, že byt je sice v přízemí (a v rohu vnitrobloku, tedy ze tří stran stíněn - to ovšem už nezdůraznila), ale protože je na jih, bude v něm i tak dostatek světla. Po odchodu nám pak dala plánek a znovu zdůraznila, že to je fakt jasná volba.

Abych se přiznal, byt se mi líbil, dispozičně (bylo to 1+1) i tím, že měl zařízenou kuchyň a byl nový a i pěkný, ale nezdálo se mi to přízemí. Později, při zkoumání plánků se ukázaly další podezřelé věci - byt nebyl orientován na jih, ale na sever, a v podstatě ze dvou stran obstavoval výtahovou šachtu. To jsem ovšem v dané chvíli netušil. Co se mi v dané chvíli nezdálo, byl hluk z ulice, se kterou celý blok sousedil na druhé straně, a který do vnitrobloku pronikal "průrvou" mezi domy.

Když jsme pak seděli v autě a chystali se už odjet, tak agentka najednou přišla, že nám omylem dala jiný plánek (který byl na ten původně dohodnutý byt ve 4. patře) a jestli ho nechceme také vidět. Tak jsme šli.

Ten už měl trochu horší dispozice, ale pořád byl pěkný, jen už neměl žádnou kuchyň, ale jenom dřez, stahování rolet ruční. A výhled měl na tramvajovou trať s vozovnou, přímo pod okny :). Zato byl na jih, nebyl kolem výtahu a (s výjimkou tramvají) daleko klidnější. Studio ve 3. patře jsme zavrhli, protože mělo okna přímo na už zmiňovanou rušnou ulic na druhé straně.

Po tomto menším zdržení pokračovala tour prohlídkou bytu v Paříži. Ten byl papírově skoro podle mého gusta. 3. patro (poslední) bez výtahu, v klidné ulici (akorát to parkování se tam už nevešlo). No, v podstatě to bylo podle gusta i ve skutečnosti, až na to, že schody mohly směle svým stářím a šíří konkurovat schodům středověkých hlásek a byt sám trochu jako taková hláska vypadal.

Zlatým hřebem pak byl poslední byt, který se vymykal jednak tím, že byl v 10. patře a jednak cenou. Zatímco doteď to všechno byly nájmy kolem 1000-1100 euro, tenhle byl k mání za neuvěřitelných 750. Řekněme, že poslední patro v paneláku, připomínajícím nejhorší stavby socialismu u nás, ve kterém to vypadá, že se všechno každou chvíli rozpadne (nebo upadne, případně vypadne :)) tuto cenu více než ospravedlňovalo.

Po strategické poradě s poradkyní a posléze i s kolegy v práci jsem se nakonec rozhodl poslat svůj dossier na byt s tramvajovou vozovnou. S tím, že bych eventuálně bral v nejhorším i byt s výtahem a trávníkem na sever. Což by mělo spoustu implikací, ale zatím je neřeším, protože vůbec netuším, jak to dopadne.

Dnes jsem se tam byl večer podívat znovu, jenom po okolí, a vypadá to tam celkem hezky. Škoda jen těch tramvají z jedné strany a aut z druhé.

Poznámka: Pokud někde v textu zmiňuji, že byt byl "v Paříži", myslím tím právě tu administrativní Paříž. Pokud to nezmiňuji, znamená to, že byt byl v nějaké příměstské části.

La banque-route

Od chvíle, kdy jsem vkročil na francouzskou půdu, pracuji na tom, abych si otevřel účet v bance. Hned první den při obědě jsem uspořádal anketu mezi kolegy. Když málokdo doporučil tu co má, začal jsem si připadat jako doma.

Trochu odbočím, ale rád bych situaci "jako doma" trochu přiblížil. Po více než 20 letech se mi podařilo úspěšně ukončit účet u České spořitelny. Myslím, že po takové době mě nikdo nemůže nařknout z unáhlenosti, ale prostě "spořka" to má v paži. Přestože mi šlo jen o běžný účet a neměl jsem žádné připojištění nebo spoření, nebo jiný výhodný produkt a ani jsem nechtěl osobního bankéře, stejně se spořce podařilo mne otrávit do té míry, že jsem udělal chlapské rozhodnutí s tím seknout. Jednou provždy.

Teď mám účet u mBank, což by nebyla špatná alternativa, v podstatě mi služby vyhovují, ale něco tomu chybí. Jednak vize, o co bance vlastně jde, což dokumentuje pár přemetů v komunikaci, nabídce a konečně i plnění slibu "banka bez poplatků", jednak poněkud nevyrovnané provedení (internetového portálu) obsahující velice užitečné a praktické věci na jedné straně a totální zbytečnosti na druhé straně a jednak poměrně špatně maskovaná snaha zákazníka nalákat a pak odřít (viz konverzní lístek měn pro platby v zahraničí). Dnes už bych mBank nedoporučil, spíš, jak říká klasik, je to nejmenší zlo.

Protože u mBank ale moje platební karta (historicky raritní embossovaný "delfín" bez embossu) fungovala mizerně, resp. nefungovala v polovině případů a karta od spořky jí v tom úspěšně konkurovala, musel jsem si nakonec pořídit ještě kreditku, abych mohl platit v zahraničí. Od Citi. Která je OK do chvíle, kdy potřebujete něco bance sdělit. Třeba to, že nefunguje výpis v omezeném období. Pak zjistíte, že mBank je skutečně nejmenší zlo.

Takže s touto skepsí jsem přistupoval k výběru banky ve Francii. Pár tipů jsem v anketě ale dostal. Třeba, že se mám vyhnout La Poste (což je sice pošta, ale mají také svoji banku - asi jako naše Poštovní banka), nebo, že si mám připravit 5 až 10 Euro na poplatky (a pak, že jsou u nás banky drahé), apod. Odpovědi v anketě měly jinak společnou ještě jednu věc - žádná nebyla nadšená - s výjimkou kolegy, který si právě otevřel účet v nové bance Boursorama, čistě internetové a bez poplatků. Něco jako naše mBank, ale s horším jménem a matkou, která také nemá v Česku moc dobrou reputaci. Přesto to ale vypadalo skvěle, objednání účtu přes internet, dodání dokumentů přes internet a ovládání banky (jen a) přes internet. Měli i zajímavou nabídku ohledně platební karet, takže to byla první volba, kterou jsem zkusil. Bohužel, jak se ukázalo, ne pro mne. Pro otevření účtu bylo potřeba doložit vlastnictví účtu v jiné (kamenné) bance. Asi jako by mBank vyžadovala, aby, kdo si chce u ní otevřít účet, musí napřed doložit, že už má minimálně dva měsíce účet u spořky. Pro domorodce, kteří se s bankovními účty už nejspíš rodí, to problém není, pro někoho, kdo žádný nemá, a v podstatě v systému neexistuje, je to konečná.

Další doporučená varianta byla nějaká místní banka, někde poblíž, "abych to měl blízko na pobočku". Marně jsem argumentoval tím, že na pobočku chodím vrcholně nerad, že tam i nerad telefonuji a že ani nestojím o osobního bankéře. Podle doporučení místních by to byla výhoda. Přestože jsem chvíli váhal mezi slovutnými jmény nakonec jsem si, z důvodů racionálních i iracionálních vybral banku, která nebyla úplně francouzská a nebyla "úplně všude" a na pobočku se nakonec vypravil.

Jak jsem psal, důvody byly různé. Zaujala mne nabídka "all-inclusive" a také výhodná nabídka na MasterCard Platinum, stačí mít stálý příjem a 50.000 Euro na účtu a karta a vedení účtu je zdarma ;-). Ale vážně, v porovnání s LCL, Crédit Mutuel, nebo BNP Paribas se to cenově až tak nelišilo a způsob tarifikace byl pro mne zdaleka nejpřehlednější.

Takže jsem dorazil na pobočku, vybaven občankou, pracovní smlouvou a dobrozdáním od zaměstnavatele o tom, kolik budu měsíčně vydělávat (protože normálně bych musel doložit poslední výplatnice, ale ty jsem neměl). Na místě sice úředník vyjádřil zájem se mnou dále usilovat o otevření účtu, ale zdůraznil, že potřebuji le justificatif de domicile. A adresa hotelu, kde bydlím, stačit nebude. Po zevrubné analýze situace jsme společně k dospěli k závěru, že přímé řešení neexistuje (viz můj předchozí příspěvek). Pak úředník navrhl, že bych si mohl zkusit dočasně otevřít účet v nějaké jiné bance, která to nevyžaduje, a až budu mít svoji domovskou adresu, tak se k nim vrátit. Potom se buď zastyděl, nebo mu došlo, že taková banka ve Francii není a i tato varianta padla. Po dalším brainstormingu vyrukoval s nápadem, že bych se mohl (minimálně pro potřeby úředního šimla) ubytovat u nějakého známého Francouze, pak by problém s doložením domácí adresy přešel na něj a mohl by se použít obvyklý postup s fakturou za telefon, elektřinu apod.

Po návratu z banky jsem hned vyhlásil soutěž o dobrovolníka, který mne ubytuje. Zájem kolegů mne překvapil. Přihlásila se pouze jedna kolegyně, se kterou to už pár let táhneme, takže nešla do úplně neznámého podniku, a tím to také vyhrála. Napsala mi dobrozdání, že mě ubytuje, přidala k tomu doklad o zaplacení daně z nemovitosti a fakturu za elektřinu a považovala celou věc za vyřízenou. Ne tak bankovní úředník, který kontroval tím, že daň z nemovitosti není dokladem o tom, že tam skutečně bydlí, a faktura za elektřinu je starší více než 3 měsíce. Námitka, že EDF vystavuje faktury ročně a tudíž další bude až za rok, ho neobměkčila. Ostatní potenciální dokumenty potvrzující vztah k danému bytu byly napsány na jejího manžela. Po dalším brainstormingu, který jsem už jen sledoval zpovzdálí, se ovšem opět podařilo najít nějaký další dokument (rozpis plateb), který by snad mohl situaci zachránit. Ovšem jestli se to skutečně podaří se dozvím nejspíš až příští týden. A na tom, který den přesně se to dozvím také záleží, jestli mi přijde první výplata. Kolegyně se ovšem nabídla, že v nejhorším si to mohu nechat poslat na její účet.

V mezičase jsem vyplňoval nějaký dotazník z osobního, a mimo jiné v něm byla i kolonka na uvedení dvou osob, které by bylo možné kontaktovat v nouzi. Tak jsem tam začal vyplňovat otce, ale když jsem došel k telefonním číslům a emailu, tak jsem se zarazil. Otci by mohli poslat maximálně ostatky :). Začal jsem pátrat v paměti a zjistil jsem, že nikoho, kdo by uměl francouzsky (dost dobře na to, aby mohl reagovat na kritickou situaci) a zároveň nebyl Francouz, neznám. Takže to opět vyhrála moje oblíbená kolegyně. Prostě je potřeba mít někoho, kdo už Francouzem je, a má vás rád :).

Voulez-vous cocher avec moi?

Aby člověk mohl žít ve Francii stejně bezstarostně, jako doma, potřebuje sociální a zdravotní pojištění (sécurité sociale). A aby měl pocit, že ta bezstarostnost není zadarmo, má na něj systém nachystaných pár špeků. (Abych se přiznal, jak to chodí v Česku, nevím, počítám, že možná těch "pár špeků" máme také.) A přestože bych řekl, že Francouzi dokáží být velice flexibilní, jakmile se jedná o otázky státní správy, jakákoliv volnost jde stranou.

I já jsem se tedy do tenat byrokratického aparátu musel vydat. Na začátku to vypadalo docela jednoduše. Přijedu, dám žádost o le numero a postupem času se k němu dopracuji. Když jsem se před odjezdem ptal na své zdravotní pojišťovně, v jakém režimu budu po ukončení pracovního poměru v Praze a přestěhování se do ciziny, řekli mi, že v žádném. Moje pojištění ukončí ke dni, kdy nastoupím do práce v cizině a od té chvíle budu pod ochranou sociálního systému dotyčné země, podle nějaké směrnice Evropské unie. Dokonce i kdybych chtěl v pojištění pokračovat svépomocí, tak to nejde. Což mě v podstatě přesvědčilo o tom, že díky nějakému magickému automatismu EU by měl být přechod mezi systémy bezbolestný.

Iluze se začala povážlivě trhat hned první den, kdy jsem na osobním dostal tlustou slohu plnou formulářů, které jsem měl vyplnit, potvrzení, které jsem měl podepsat a brožurek, které jsem měl nastudovat a první list hned nahoře bylo potvrzení o tom, že jsem všechny ty formuláře, potvrzení a brožurky dostal. Na začátku to ještě šlo, např. příručka interních směrnic asi není nic neočekávaného, byť pokud si dobře pamatuji, v pražské pobočce nám na to stačila možná jedna nebo dvě stránky, oproti hustě popsaným osmi tady. Když jsem se, ale, dostal k formulářům, znejistěl jsem víc. První tři dotazníky se týkaly toho, co se bude dít když zemřu. Z jejich vyplňování jsem pochopil, že otázka smrti má tady v pracovním poměru daleko větší vliv než u nás. V Česku mrtví zaměstnanci nikoho nezajímají, tady může člověka hřát vědomí (pokud mu to těsně před smrtí dojde), že se o něj firma postará i potom.

Postupně jsem tedy stanovil dědice, způsob příspěvků a osoby pro nejvyšší nouzi. Vzhledem k tomu, že nikdo v příbuzenstvu nemluví francouzsky, moc jsem se s tím nezalamoval. Pak jsem přečetl polovinu směrnic a došla mi inspirace. Tři příručky s několika dalšími "doplňkovými informacemi" jsem si nechal na víkend, až budu mít více času. O víkendu jsem ovšem cítil takovou neurčitou averzi k tomu, se do toho pustit, takže to příručky v pohodě přežili bez ztráty kytičky. Možná tak víkend další.

O tom, jak funguje francouzský systém zdravotního pojištění, mám tedy zatím jen mlhavou představu. Něco kryje státní systém (to je právě ta sécurité sociale), a to co nekryje, se dorovnává smluvním pojištěním, kterému říkají mutuelle. Je to tedy trochu jiný systém než v Česku, kde si navzájem "konkurují" zdravotní pojišťovny a co je nad to, je už spíš kapitalismus volné soutěže. Tady si místo toho konkurují právě ty pojišťovny pro mutuelle. Když jsem podepisoval pracovní smlouvu, bylo mi řečeno, že to budu mít nevolitelně také a to u společnosti, která má smlouvu s mojí firmou. Takže zatímco u nás si člověk vybírá zdravotní pojišťovnu podle toho, který strejda, kde má známého, nebo z toho má provizi, tady si člověk základní péči nevybírá vůbec a tu doplňkovou mu navrhne zaměstnavatel tak, že to nelze odmítnout. V důsledku to vede k tomu, že nakonec (jestli jsem to ovšem správně pochopil) chudák marod dostane proplaceno v podstatě všechno, jen se liší kdy, od koho a v jakém poměru. Chápu, že se Francouzům tento systém líbí. Nicméně, aby se člověk tohoto systému mohl zúčastnit, musí nejdřív získat registraci pro sécurité sociale. A to není zadarmo.

První podmínkou je bankovní účet, druhou je poslední výplatnice. Už z těchto dvou podmínek plyne, že to nelze získat hned. Ovšem, pak existují ještě další omezení. Např. že člověk musí odpracovat 60 hodin, aby měl nárok na návštěvu praktického lékaře a léky. Další tři měsíce pak musí údajně čekat, aby mohl regulérně zalehnout s rýmičkou a dostal za to kompenzaci. Tyto poslední dvě věci se ukázaly býti lehce v rozporu s tím, co mi řekli ve zdravotní pojišťovně v Česku. Vypadá to, že momentálně jsem, díky kolizi pravidel EU (nebo jejich české interpretace) a pravidel místních, bez pojištění, a to zcela, a i kdybych chtěl tak ho nedostanu - tam ani tady. A do tří měsíců mohu sice stonat, ale výhradně za svoje.

A to nezmiňuji první výplatnici (která přijde nejdřív za měsíc a půl) a bankovní účet, který musím do týdne založit a dodat do firmy, aby mi nejdříve za měsíc a půl ta první výplatnice přišla. Přesněji řečeno, to, co musím dodat (a to co, většinou je vyžadováno v souvislosti s bankovním účtem) není jeho číslo (jak by se mohlo nepoučenému čtenáři zdát), ale tzv. RIB (rélévé d'identité bancaire). Což je oficiální potvrzení, vystavené bankou, že dotyčný Monsier má v dotyčné bance skutečně účet s dotyčným číslem. Jak snadné. Proto je občas vidět RIB jako položka v bankovním ceníku. A protože to vypadá, že tohle potvrzení je potřeba na kde co, je dobré si vybrat banku, která to dělá levně :).

Ovšem ani založení bankovního účtu, jakési sociální protoplazmy, není jen tak. Je totiž potřeba, kromě běžně požadované identity, také doložit trvalé příjmy (nejlépe poslední výplatnicí - le bulletin de paie) a potvrzení o domácí adrese (le justificatif de domicile). Oříškem může být potvrzení o domácí adrese, která vyžaduje fakturu za elektřinu, telefon, nebo něco podobného na jméno dotyčného a adresu jeho deklarovaného bydliště. Zvlášť, pokud dotyčný nedávno dorazil a bydlí přechodně v hotelu, než si to "domácí" bydlení najde. Není třeba ani zvlášť připomínat, že aby si nějaké bydlení našel, bude potřebovat RIB.

Filozoficky orientovaný čtenář už možná tuší, že něco není v pořádku. Nefilozoficky orientovaný čtenář možná už rezignoval a pokračuje jen ze zvědavosti, jaká bude pointa. Autor k tomu dodá, že doufá, že to v nejbližších dnes zjistí také.