Další návštěvy

Po Lence přijel kolega z práce Tomáš, který byl v Paříži služebně, aby vedl školení pro naše zákazníky. Bydlení tedy měl, ale na pivo jsem ho přece jenom jednou vytáhl. Což by normálně nebyl problém, ale protože tady měl tentokrát i společnost, byla to bezpochyby osobní oběť, kterou jsem ocenil. Také jsem při té příležitosti zjistil, že pivo od posledně zase podražilo, minimálně ve 14. okrsku.

S pivem to je vůbec v restauracích potíž. Jednak mají většinou čtyři druhy, z toho většina jsou nějaké belgické masovky, jako např. Grimbergen, nebo Leffe (počítám, že to je pocta Belgičanům, nebo, vzhledem k jinak poměrně výraznému názoru, jaký Francouzi na Belgičany mají, naopak pomsta), případně Heineken a do toho povinně francouzská klasika jménem 1667, domorodci zkráceně přezdívaná jako „šestnáctka“. Už jsem zkoušel všechny a kromě šestnáctky to moc nedávám . Nevím jestli to je druhem piva, nebo jeho průmyslovou výrobou, nebo nakonec i mým chátrajícím zdravím, ale po dvou už mám dost, a navíc je velká šance, že mě po nich začne bolet hlava. Ono obecně najít pivo, po kterém by mě hlava nebolela (a to ne proto, že bych ho hodně vypil), začíná být problém. Dokonce i vyhlášená mnichovská piva mne v tomto ohledu ne vždy sednou.

Přestože na tom pracuji od momentu, kdy jsem přijel, zjistil jsem, že ať koupím v supermarketu cokoliv, tak mi to po relativně krátké době přestane chutnat. Ať už to byly různé varianty Leffe, alsaský Fischer, nemluvě o Heinekenu, irském Guinessu, mexické Coroně, nebo různých bio-pivech vařených v pravých francouzských rodinných a nerodinných pivovarech. Zkusil jsem všechno, včetně importovaného Prazdroje. Všechno, co se dalo koupit v blízkém supermarketu, nemělo to víc, než šest procent alkoholu, příchuť whisky, třešní, jablek, kouře, medu, případně nějakou jinou zásadní vlastnost, která v mém světonázoru není slučitelná s pivem. Až když jsem už nevěděl jak dál, vzal jsem na milost i „červený“ Kronenbourg z Alsaska, protože jsem si pamatoval, že ho na jaře, na lodi, v La Manche, pánové celkem hodně pili, a nestěžovali si. A zjistil jsem, že to pivo je tak Pils (tedy sterilní), jak jen být může - bez (pří)chuti, ale také bez následků. Takže momentálně jedu v tom. A občas zavzpomínám na služebky v Mnichově, případně staré časy v Česku.

Přestože se o Francouzích traduje, že nepijí pivo, je brasserie, hned po restauraci, jeden z nejčastějších večerních podniků. Slovo samo sice znamená také pivovar, ale ve smyslu, v jakém se to používá v ulicích, je to spíš něco jako francouzská varianta české hospody. Tedy místo, kam si člověk jde sednout, často s někým, na kus řeči, a něco u toho pije. Nemusí to být nutně jen pivo, ale pivo je v brasserie poměrně oblíbené. Dá se tam i něčeho malého najíst, ale na večeři to většinou není, maximálně tak toust, nebo sendvič. Zařízením to spíše než českou putyku pak připomíná kavárnu. Jen druh nápojů se liší.

Takže takový typický společenský večer začne jedním (nebo dvěma) pivy v brasserie, aby se posléze společnost přesunula do restaurace na seriózní večeři. Je ovšem potřeba si uvědomit, že za jedno pivo je považován čtvrtlitr v malé sklenici, označované ovšem všemi jako demi. Demi jinak znamená půl, ale v souvislosti s pivem to údajně vzniklo ze spojení „půl pinty“. Nicméně v Paříži jsou zvyklí na cizince, takže jsou ochotní nabídnout i poctivý půllitr. Pak je ale jistější, aby nedošlo k mýlce, použít na férovku označení demi-litre. Matně si vybavuji zážitek s francouzským kolegou na večeři v Mnichově, kde si chtěl dát malé pivo, a když se s číšníkem konečně shodli na tom, že to bude čtvrt litru, vypadalo to, že číšník pak musel jít koupit čtvrtlitrovou skleničku ven. A když ji pak vítězoslavně přinesl, dával jasně najevo, že jde o výjimečný okamžik v historii celého podniku. A to nemluvím o třeba takovém Hofbräuhaus, kde některé piva, ani do méně než litrových tupláků, nečepují.

Tomu, že Francouzi nepijí pivo po litrech, odpovídá i cena, která se pohybuje v restauracích a brasseriích kolem tří až pěti babek za demi, což v důsledku dává šest až deset babek za půllitr. A navíc za to člověk dostane ve většině případů něco z Belgie, co se nedá pít. Zajímavé, že za stejnou cenu je v Mnichově k mání celý půllitr a o poznání lepší. Snad i proto mne překvapilo, když jsem těch skoro deset babek po pokecu s kolegou za pivo platil. A to nepočítám palačinky, které vypadaly, že spíš než z plotny jsou ze supermarketu. To jsme navíc byli ve skutečné restauraci. Ani to nám ale nezabránilo v tom dát tři „demi“ a odejít v zásadě spokojení. Nakonec, šlo o to se hlavně sejít.

Jinak, pokud by si člověk chtěl vychutnat brasserie, nebo případně palačinky, tak se nabízí na Montparnassu, kousek od věže, kolem stanice metra Edgar Quinet. Jsou jich tam mraky. Kolem stanice je v podstatě takové malé náměstí a také z něj vede ulice rue Montparnasse, která je od začátku až do konce plná palačinkáren a na konci je i pekárna. Přitom se tam dají koupit nejen palačinky sladké (crêpes), ale i slané (galettes), které hravě vydají i za středně velkou večeři. A protože galette pochází z Bretaně, nezbývá, než ji zapíjet dobrým cidrem - což na místě není problém. Bohužel, zdá se, že všechno, co pochází z Bretaně a má kulatý tvar, se nazývá galette, takže je potřeba si dát pozor, aby nedošlo k záměně s tříkrálovým koláčem s mandlovou nádivkou, který se jmenuje stejně. Je prostě potřeba rozlišovat kontext.

Další návštěva, která mne vytrhla ze stereotypu moderního pařížského předměstí, byl Žabák, který dorazil služebně na nějakou konferenci a projevil zájem se mnou zažít adrenalin velkoměsta. Žabák není vyloženě gurmán, takže jsem vyloučil šneky i andouillette, a navíc je abstinent, čímž odpadla i možnost objevit nějakou další brasserie. Principiálně se ovšem francouzskému jídlu nebránil a já se nechtěl nechat zahanbit, takže nějakou večeři jsme plánovali. Na druhou stranu, nebojí se jet na kole, a tudíž jsem bez váhání navrhl, zopakovat podobný program, jako jsme minule měli s Lenkou. Jediný rozdíl byl v tom, že Žabák bydlel v nějaké podivné čtvrti skoro na druhé straně Paříže, kde jsem nikdy předtím nebyl, a poté, co jsem se tam v souvislosti s jeho návštěvou, abych ho vyzvedl, podíval, doufám, že už nikdy příště nebudu.

Sice to bylo na trase RER C, které projíždí všechna zásadní místa v Paříži, od nábřeží, přes Eiffelovku, Invalidovnu, Musée d'Orsay až po Saint-Michel s Notre Dame, a pak pokračuje dál přes Gare d'Austerlitz (což by se dalo přeložit jako „Slavkovské nádraží“) do divočiny, kde jsme se měli se Žabákem sejít. Do té doby jsem se nejdál dostal právě na Austerlitz. Ne, že bych od tam někam jezdil, ale kousek od nádraží Austerlitz je Gare de Lyon, odkud občas jezdím vlakem do Provence, a když tam jedu z domu MHD, tak je pro mne nejjednodušší sednout na RER a pak to pěšky dojít.

Takže jsem vyrazil na zastávku Bibliothèque François Mitterrand. Na zastávce mne přepadl silný pach moči a hromady roztrhaných novin všude po zemi. Myslel jsem, že tam asi proběhl nějaký happening, který někteří účastníci neustáli, ale později jsem ze zpráv zjistil, že ten bordel na zemi byla forma, kterou stávkovali uklízeči zastávek metra a RER. Už si přesně nepamatuji, proč stávkovali, jen mě zaujalo, že považovali za nejlepší způsob, jak na sebe upozornit, právě toto.

Do večera (a do večeře) bylo ještě dost času, takže jsme se dohodli, že najdeme nějakou pekárnu a dáme si sendvič. Normálně bývá pekárna na každém rohu, ale tady nějak nebyla, a turecký fast food, jediný podnik v okolí, nevypadal moc povzbudivě už zvenku. Našli jsme tedy kola a vyrazili do města. A protože jsem nechtěl ztrácet čas hledáním občerstvení, zamířil jsem rovnou na Gare de Lyon, protože vím, že tam je několik různých sendvičáren, a navíc tam bude určitě otevřeno. A taky že ano. V mé oblíbené sendvičárně Paul přes ulici jsme nakonec uspěli. Možná bych měl upřesnit, že tomu, čemu Francouzi říkají sendvič, se v Česku říká obložená bageta. To jen, aby bylo jasné, že jsme volili typickou místní krmi a nikoliv import ze zámoří. Normálně se dá sendvič koupit téměř v každé pekárně, byť nabídka může být omezená. Nicméně existují pekárny, které se na sendviče přímo specializují, např. Paul, nebo Brioche Dorée, a kde je možné si dát i sladké pečivo, kávu, případně jiné nápoje. Osobně se mi nějak víc zamlouvá Paul, protože tam mají lepší bagety. Onehdy jsem v Praze šel po nákupním centru na Floře, a co tam dole v přízemí nevidím, pekárnu Paul. Bohužel, bagety tam ovšem zjevně používají jiné.

Po krátkém občerstvení na Gare de Lyon jsme pak pokračovali směrem na Place de la Bastille, kde jsem chtěl Žabákovi ukázat Bassin de l'Arsenal, což je v podstatě slepé rameno Seiny, vedoucí od řeky až k Náměstí Bastily, kde kotví hausbóty a plachetnice, a které je z jedné strany navíc obklopené pěkným parkem, který ve slunečných dnech vyloženě vybízí k pikniku. Po příjemné procházce parkem kolem lodí a překonání náměstí (kde už dávno Bastila není), jsme opět sedli na kola a vydali se po stopě kanálu, který začíná právě v tom slepém rameni s loděmi, a pak pokračuje pod zemí, aby se po chvíli opět vynořil nad zem a jako Canal Saint Martin pokračoval až na hranici Paříže a pak dál za ní. V části mezi Seinou a Jaurès na něm jezdí výletní lodě (i tou podzemní částí). Jinak je na celém kanálu spousta mostů, které se musí vždy otevřít, aby lodě mohly proplout, takže to má celé poměrně exotický ráz. V teplých měsících je navíc břeh kanálu doslova obležen mladými lidmi, většinou studenty, kteří se tam chodí bavit, studovat, nebo relaxovat.

Na kole jsme kanál sledovali právě až na Jaurès, abychom tam otočili a vydali se zpět, kolem Gare du Nord směrem na Operu a dál na populární Printemps s vyhlídkou. Po vyhlídce už nebylo moc času, a vypadalo to, že zvládneme tak maximálně ještě dojet zpátky k řece, možná se zastavit u Notre Dame, a pak se v latinské čtvrti někde najíst. Jenže než jsme dojeli k Louvru, skolil nás hlad, takže jsme rezignovali a zašli do jednoho podniku, na pravém břehu, který podle všeznalého internetu měl dobré reference, abychom ochutnali jídlo poctivé francouzské domácí kuchyně - Boeuf Bourgignone, servírované ve stylových litinových hrncích a se dvěma uvařenými bramborami v ceně. Žabák, kterého si zjevně estetický dojem servisu nezískal, prohlásil, že to vypadá a chutná jako guláš, ale je k tomu málo brambor. Což v zásadě, až na mrkev a jiné koření, které tam naopak byly navíc, nebylo daleko od pravdy. Po jídle jsme pokračovali už pěšky k Notre Dame, kam jsem se poprvé podíval dovnitř, protože v tuto odlehlou dobu tam už nebyla fronta. Pak jsme ještě krátce nahlédli do latinské čtvrti, abychom pak už jen sedli na kolo a vyrazili zpět do divočiny. Při cestě zpět jsem měl trochu obavu, jestli to Žabák zvládne, protože bylo vidět, že jízda přes křizovatky na červenou mu úplně nejde, ale nakonec to dal.

Druhý den ovšem měla celá výprava dohru, když se přihlásil znovu Boeuf Bourgignone a neuctivě se s námi předčasně rozloučil. Po podrobnějším průzkumu recenzí na internetu se pak ukázalo, že jsme v poslední době nebyli jediní, kdo takto dopadl. Nicméně kolega v práci mi tvrdil, že to je jeho oblíbená restaurace, kam chodí na jejich specialitu L'asiette du rôtisseur. A teď, babo raď!

Návštěva

Pokud čekáte, že zaglosuji o nedávných událostech, tak vás zklamu. Napíšu místo toho o tom, o čem jsem si myslel, že psát možná ani nebudu, ale pak se to začalo hromadit takovým způsobem, že to už nemohu ignorovat - jsou to návštěvy.

První přišla v září (jinými slovy, událost, kterou budu dále popisovat, se udála poměrně dávno). Všechno začalo nevinně už před prázdninami, kdy mi napsala Lenka, že prý bude projíždět Paříží někdy na začátku září, a že bychom mohli někam vyrazit. Nevím, jestli to bylo inspirováno mým bohatým kulturním a společenským životem, který pravidelně zveřejňuji na svém blogu, nebo čirou zvědavostí, ale rozhodně jsem nemohl si tuhle příležitost nechat ujít. Exotické návštěvy jsou pro mne totiž stále nejlepší způsob, jak se dostat na místa, kam bych se jinak sám nepodíval, nebo o kterých bych sám ani nevěděl. Nicméně před prázdninami jsem ještě plánoval jachtu, právě na to září, takže jsem Lence nemohl nic slíbit a tak celá akce usnula, až do té chvíle, než byla jachta zamluvená, a zároveň potvrzené, že Lenku zvládnu.

Přitom se ukázalo, že v mezičase usnula Lenka, a tak kromě toho, že přijede vlakem na letiště v Roissy a od tam zase druhý den odletí, vlastně ani neví, kde bude bydlet, a tudíž, v rámci zjednodušení logistiky celého víkendu, bude nejlepší, když přespí u mne. Sice jsem ji dopředu varoval, že nemám nábytek - dvě židle a jedno kancelářské křeslo a jeden psací stůl pod oknem nelze považovat za dostatečné, třeba pro společnou večeři, byť by se to dalo obejít tím, že nebudeme večeřet - tedy minimálně ne u mne. Na druhou stranu jsem se ale těšil, protože jsem už dávno chtěl vyzkoušet, jestli u mne může vůbec někdo přespat (i za cenu, že budu spát na zemi na karimatce), ale nesehnal jsem žádného pokusného králíka, který by do toho šel. Lidi buď do Paříže nejezdí, nebo mají lepší místo na spaní, nebo jich je víc než jeden/jedna. Navíc to asi chtělo, aby to byla holka, protože kluka bych klidně nechal spát v obýváku na zemi místo sebe. Takže jsem si od kolegy vypůjčil luxusní samonafukovací kempinkovou matraci, cvičně ji nafoukl, lehl si na ni, zase ji vyfoukl, a považoval se za připraveného. Což, jak se později ukázalo, nebyla příprava dostatečná.

Lenka měla přijet v sobotu kolem poledne, ale vlak měl zpoždění, a když jsem to tak zkoumal na stránkách SNCF (francouzské dráhy), všiml jsem si, že ten její vlak bude zastavovat také v Massy. Což mi bylo povědomé, že by mělo být někde poblíž, protože vždycky, když jsem si testoval rychlost připojení internetu, tak nejlepší výsledky jsem měl právě na server v Massy. Kde to je, jsem ale až do toho dne netušil. Nicméně krátký pohled na mapy na internetu mne přesvědčil, že to je nejen blízko, ale také na druhou stranu, než letiště, takže když se sejdeme tam, já si ušetřím cestu na letiště a Lenka může vystoupit o hodinu dřív. Navíc jsem doufal, že parkování na nádraží v Massy, bude o něco jednodušší, než parkování na letišti Charlese de Gaula v Roissy. Což jsme také provedli a já se díky tomu také poprvé podíval do Massy - minimálně tedy na nádraží TGV - a bylo to tam docela dobré - asi jako na nádraží.

Kam vyrazíme jsme dopředu nedomlouvali. Sice jsem měl v nabídce klasické destinace jako Versailles, věž na Montparnassu, nebo eventuálně procházku kolem Seiny, ale s ničím jsem neuspěl. Lenka chtěla do Printemps, což je druhý největší obchoďák s oblečením a doplňky v Paříži, pod záminkou, že prý na střeše je vyhlídka, která je volně dostupná, a ze které je pěkný výhled na Paříž. Sice jsem měl jisté pochybnosti, že tam ta vyhlídka fakt je, ale protože na druhou stranu vím, kde je Printemps, a tudíž jsem si byl jist, že to najdeme, jsme tam nakonec vyrazili. S tím, že se po cestě stavíme na „běžných“ turistických místech. A protože jsem chtěl vyzkoušet další věc, kterou jsem měl už delší dobu v plánu, ale nikdy jsem nenašel dostatečnou motivaci, popadl jsem příležitost za pačesy a naplánoval výlet do Printemps přes Paříž na kole. Tedy na tom kole, co parkuje ve stojanech na mnoha místech v Paříži, a které si člověk za paušální poplatek může půjčit na půl hodiny a zase ho jinde vrátit. A protože mám jednu stojánku nedaleko, vyrazili jsem už ode mne na kolech.

Při průjezdu Paříží se ukázalo, že pro úplně pohodlný průjezd je potřeba nějak rozumně vyřešit dvě věci. Navigaci, aby se člověk nemusel na každé křižovatce dívat do mapy nebo na mobil, kde je, a pak také vědět, kde je nejblíže cíle možnost kolo vrátit (a kde je případně další možnost, kdyby ta první byla už obsazená). Obojí se dá vyřešit mobilem s GPS a připojením k internetu, ale nutnost dívání se na mobil to neodstraní, a ta pak zůstává opruzem po celou dobu přesunu. Leda by to člověk už znal tak dobře zpaměti, že by mapu nepotřeboval. Což se nakonec ukázalo jako velice užitečné, zvláště při dlouhých nočních přesunech relativně prázdnými ulicemi.

Lenka měla celodenní lístek na 24 hodin, já měl svoje roční předplatné na šalinkartě. Nejdřív bych ale možná měl zmínit, jak to funguje. Když si člověk koupí jednorázový lístek na 24 hodin, může na něj jezdit celých 24 hodin, a dokud bude kola vracet do půl hodiny od vypůjčení, nebude nic doplácet. Je tam ještě podmínka, že mezi vrácením a půjčením kola je potřeba minimálně 5 minut počkat (nebo se projít a půjčit si kolo jinde), aby se to bralo jako dvě výpůjčky. Co je vlastně na lístku důležité je číslo, které se musí před každým půjčením zadat do terminálu, který je u stojanů s koly a kterým dotyčný prokáže, že je oprávněn si kolo vypůjčit. To zadávání není úplně přímočaré a chvíli trvá, navíc ne všechno je v angličtině, takže nedomorodec se v tom může lehce ztratit. Pokud se mu ale podaří proplout nástrahami autentikačního dialogu, může si nakonec vybrat, které kolo chce odemknout a následně ho vytáhnout ze stojanu. Problém je, když je takových zájemců s lístkem více, protože pak všichni čekají, až si to jeden vyřídí, a protože ten jeden v tom většinou trochu plave, často se mu to podaří až na několikátý pokus.

Na druhou stranu, pokud má člověk předplatné na šalinkartě, nemusí vůbec k terminálu chodit, ale stačí, když prostě přijde ke stojanu s kolem, které si chce vzít a přiloží šalinkartu ke stojanu. Ta se bezdrátově ověří a kolo se odemkne. Výhoda je jasná, jednodušeji to už udělat nešlo. Stačí přijít, pípnout si, vzít kolo a jet. Bohužel celý pocit výhody vezme zasvé, když výpůjční doba přetáhne půlhodinu v paušálu. Pak se totiž konto předplatného dostane do mínusu. A zatímco na jednodenním lístku se doplatek prostě strhne z karty, kterou se zaplatil lístek, aniž by tím systém dotyčného nějak buzeroval, na šalinkartě je potřeba doplatek vyrovnat na terminálu (kartou), jinak automat další kolo nepůjčí. A protože u terminálu už stojí další zoufalci, kteří zápasí s tím, jak si kolo vůbec vypůjčit, případně si tam snaží koupit denní lístek, může to být někdy na dlouhé lokte.

To jsou ovšem jen drobné vady na kráse jinak velice praktického systému, jehož kouzlo spočívá hlavně v tom, že po Paříži jsou ta kola v podstatě na každém rohu a odkudkoliv kamkoliv se tak dá jednoduše a v odlehlých hodinách, kdy není už velký provoz, i rychle, dojet. A ještě se přitom člověk může kochat a uvidí toho víc, než kdyby šel pěšky a z jiné perspektivy, která je také zajímavá.

Takže jsme vyrazili do Printemps na kole a pro velký úspěch to vzali napřed po nábřeží, pak kolem Eiffelovky a přes řeku nahoru k Opeře a k Printemps. Na Champ de Mars, přímo pod Eiffelovkou mne zaujala nabídka půjčit si Ferrari za devadesát babek (nebylo ovšem řečeno na jak dlouho), aby se v něm mohl člověk projet (po dlažbě) a případně se nechat vyfotit. Pak, po krátkém záseku na stojánce Vélibu, jsme stihli neohroženě překonat Place de la Concorde, projít (ne projet) i zahrady tuilerieské, a dát si kávu se zmrzlinou v jedné z mnoha kaváren kolem rue Rivoli, která vynikala třeba tím, že jsem tam na dně své kávy našel utržený kousek papíru ze sáčku s cukrem. Číšník se dušoval, že ho to upřímně překvapilo, a já s ním plně souhlasil, že mne také. Nabízenou druhou kávu jsem ovšem odmítl, abych se nepředávkoval ještě před večerem. I přes drobný deštík, který nás neodradil, jsme pak dorazili do Printemps, a když se pak prodrali zákazníky až nahoru, tak se mohli přesvědčit, že tam nejen je vyhlídka, ale že je z ní i docela pěkný výhled.

Procházkou po Boulevard de Clichy, kolem Moulin Rouge, Pigalle až na Montmartre, jsme nemohli minout basiliku Sacré-Cœur, a tam, pod ní, se také rozhodli navečeřet. Což není těžké, neboť, kromě obchodů se suvenýry, tvoří zbývající část zástavby, minimálně v přízemí, restaurace. Vybrali jsme si jednu, kde nikdo nebyl. Po jídle se ukázalo proč. Pečený králík nebyl úplně v nejlepší formě, a káva po jídle připomínala spíš citronovou šťávu s kofeinem. No což, poučil jsem se, že příště se už nenechám zlákat od pohledu a raději zkonzultuji napřed internet. A protože se už připozdilo, vydali jsme se zpět na kole. A dali to na jeden zátah, a nebýt toho, že místo, které jsem si vyhlédl na odložení kol, bylo obsazené, zvládli bychom to pod hodinu a to aniž bychom to nějak hrotili. Jen občas jsme jeli na červenou, nebo jednosměrkou v protisměru. I s tím ale, jak jsem vypozoroval, lidé, kteří nežijí v Paříži, mají zpočátku problémy.

Příplatky za přesčas půlhodinové výpůjčky rostou geometrickou řadou. První půlhodina je v ceně, druhá stojí jednu babku, třetí stojí dvě babky, čtvrtá stojí čtyři babky, atd. Nutno ovšem podotknout, že v rámci předplatného (nikoliv ovšem na lístek) je možné si koupit za pár babek navíc paušál, na tři čtvrtě hodiny v ceně.

V noci jsem si ověřil, že šedesát centimetrů široká matrace, byť by byla jinak sebepohodlnější, na spaní nestačí (pokud není člověk vyloženě trénovaný, třeba spaním na kladině) a usoudil, že přespat se u mne dá, ale matraci je potřeba zajistit jinou. Druhý den jsem už jen Lenku vyprovodil na letadlo a netušil, že mi tím začala návštěvní sezóna.

Okurková sezóna

Dohrál jsem třetího Zaklínače. Podle časomíry ve hře jsem v něm strávil skoro 180 hodin a vyplnil zhruba tři čtvrtiny všech úkolů. Což je úctyhodný výkon i na muže středního věku bez závazků. V podstatě jsem nedělal skoro nic jiného. A musím přiznat, že se Poláci z CD Projekt Red vytáhli a ukázali světu, jak má vypadat kvalitní hra. A nejenom to. Dokonce dokázali, že jsou schopní držet krok s kvalitou literární předlohy (či spíše inspirace). Po celou dobu hraní jsem měl pocit, jako bych četl knihu, jen s tím rozdílem, že místo linky vedené autorem, jsem si linku vytvářel sám. A tak zatímco z posledního literárního pokusu Sapkowského, znovu oživit svět Zaklínače, jsem byl spíš zklamán, v pořadí třetí hra završila bez jakékoliv pochybnosti sérii, která začala před 8 lety prvním Zaklínačem, který tehdy přišel jako blesk z čistého nebe. Dvojka sice trochu ukročila stranou, ale v posledním dílu se naplnilo beze zbytku finis coronat opus.

Nyní však již k okurkám.

Zpráva z českého webu:

ZÁKAZ AUTOBUSŮ S DĚTMI VE FRANCII
Letos ve Francii je zakázáno přepravovat děti v autobuse v sobotu 1. srpna. Zákaz se vztahuje i na zahraniční autobusy a důvodem zákazu je uctění památky 55 dětí, které zemřely při tragické dopravní nehodě v roce 1982 u města Dijon.

Dostal jsem to od kamaráda s dotazem, zda to je skutečně pravda. Na první pohled jsem to prohlásil za kachnu, ale protože jsem už zvyklý na ledacos, po chvíli mi to nedalo a jal jsem se pídit, jestli na tom přece jenom něco nebude. A k mému překvapení se ukázalo, že ano, byť ovšem trochu jinak, než se objevilo v české zkratce.

Ve Francii je skutečně každý rok vyhlášen jeden den (dříve i více dnů) o prázdninách, kdy platí vyhláška „O zákazu přepravy dětí ve veřejné dopravě“, kterou je možné najít na webu francouzských zákonů, a která se odkazuje na definici přepravy dětí ve veřejné dopravě z července 1982, která, podle data, vznikla bezprostředně před nehodou. O nehodě dokonce existuje článek na wiki, který zároveň uvádí na pravou míru pár nepřesností v české zprávě. Obětí z autobusu bylo 53 a z toho 44 dětí z pařížského regionu, které jely na tábor, další dvě děti zemřely v ostatních autech, které se účastnily srážky. Nehoda se stala u města Beaune, které je asi 40 km od Dijonu.

Tato tragická nehoda měla několik přímých důsledků na pravidla silničního provozu. Jednak byla snížena maximální rychlost v dešti na 110 km/h na dálnici a 80 km/h na běžné silnici (bez deště jsou limity stejné jako v Česku) a jednak dala důvod vzniknout právě zmiňované vyhlášce o zákazu přepravy dětí. V této souvislosti je potřeba zmínit, že zákaz se vztahuje na přepravu dětí veřejnou dopravou ve vozidlech s více než devíti místy (včetně řidiče) a platí i pro cizince. Je ovšem potřeba také uvést, že jako každé nařízení ve Francii, má určitá specifika. Například neplatí pro dopravu v rámci departmentu, nebo mezi sousedními departmenty. Dále (v aktuálním znění) je vyjmenováno, které departmenty se pro účely výkladu této vyhlášky považují za jeden, z čehož vyplývá například, že v rámci regionu Île-de-France je doprava v zásadě neomezená, stejně jako doprava na obě pařížská letiště. A samozřejmě, v odůvodněných případech může místní prefekt udělit výjimku.

Přestože tragická nehoda byla zjevnou motivací pro vyhlášení zákazu, důvodem nebylo uctění památky obětí, ale omezení provozu v době, kdy je na silnicích největších nával, což ve Francii je typicky první víkend/sobota na přelomu července a srpna, kdy se jedna polovina Francie přesouvá z jihu na sever a druhá ze severu na jih, protože nejvíc lidí začíná svoji dovolenou. Letos to proto vyšlo na 1. srpna a pro příští rok se to zase upraví novou vyhláškou. Zkoušel jsem se prokousat i původní vyhláškou o přepravě dětí ve veřejné dopravě, ale po několika desítkách odstavců, které se zabývaly tím, co to je autobus a z čeho se skládá, jsem to vzdal. Samozřejmě jsem to i konzultoval s rodilými Francouzi, ale zdá se, že o vyhlášce buď neví, nebo ji považují za vtip, nebo za spíše prospěšnou.

A když už jsem u právních norem, shodou okolností jsem se nedávno potýkal také s jiným zákonem, a sice o klasifikaci zbraní a pravidly s jejich nakládáním. Ne, že bych se cítil nějak zásadně ohrožen, byť oficiálně je pařížský region pořád ve stavu nejvyšší bdělosti - bezprostředního ohrožení atentátem, ale rozhodl jsem si koupit kapesní nůž. Kdo četl moji patálii s nožíkem na letišti v Roissy, tak ví, že státní aparát je na nožíky zvlášť citlivý, a tak poučen touto zkušeností, rozhodl jsem neponechat nic náhodě a poučit se, jak to s nožíky tedy je.

Ukázalo se, že nože jsou z pohledu zákona pojímány jako zbraň, pokud jsou to „útočné nože“ (couteau-poignard). Problém je, že kategorie útočného nože není v zákoně nějak blíže vymezena, ale zato je v zákoně jasně řečeno, že tyto nože (stejně jako ostatní zbraně v dané kategorii) může člověk kupovat a vlastnit, ale nesmí je nosit, nebo převážet, pokud k tomu nemá „legitimní důvod“. Přičemž legitimní důvod také není v zákoně definován. Připomíná to tak trochu „větší, než malé množství“.

A tak přestože francouzská legislativa je bizarní, normální Francouz je normální a potřebuje nějaký výklad, který se dá pochopit a obhájit a tudíž vytvořil komunitní výklad zákona. Což je další bizarní věc, protože to je laický názor, ke kterému se státní správa z principu nevyjadřuje a v případě sporu nakonec záleží na soudci. Komunitní výklad nicméně říká, že jako couteau-poignard se chápe nůž podle definice v zákonu o celní službě, což je jediná definice dohledatelná v celé právní normě, která říká, že nůž s pevnou čepelí, případně s pojistkou (kterou lze nůž změnit na nůž s pevnou čepelí) spadá do této kategorie.

Co se týká legitimního důvodu pro nošení a převoz, tak to záleží na okolnostech - místě, době, chování, a také náladě kontrolujícího orgánu. Tudíž např. vzít si nůž na krájení bagety a salámu je legitimní důvod, pokud jde člověk na výlet do přírody. Vzít si nůž do města na sebeobranu legitimní důvod není - resp. všichni se shodují na tom, že není. V bezpečné francouzské společnosti není žádný legitimní důvod pro to, aby měl člověk potřebu se bránit, natož nožem, a zvláště, když je celý region v bezprostředním ohrožení atentátem.

Přišlo mi divné, že podobný princip, že si mohu nůž koupit (i ten útočný) a mohu ho vlastnit, ale nesmím ho běžně nosit (a nebo převážet) se uplatňuje i na další zbraně, což mohou být např. sportovní nebo lovecké palné zbraně. To mi ovšem vysvětlil snadno kolega. Ve Francii je každý druhý Francouz lovec a každý první rybář (obrazně řečeno, rybářů je registrovaných asi jeden a půl milionu a lovců o něco méně), takže jde o poměrně významnou skupinu voličů. A každý lovec má doma nějakou tu pušku, protože k tomu, aby ji měl, stačí členství v místním loveckém klubu, kde na vesnici jsou v podstatě všichni. Kolega pochází z vesnice a tím pádem je také v takovém klubu a také má svoji kulovnici. Takže, aby se maximálně omezil výskyt zbraní na veřejnosti, a aby se zároveň nenaštvalo moc voličů, řeší to zákon po francouzsku. Zbraně můžete vlastnit, nebo si je pořizovat, ale nesmíte je převážet, nebo nosit - pokud k tomu nemáte příslušné povolení (u palných zbraní legitimní důvod nestačí).

Toliko tedy k okurkám.

Procès-verbal

Párkrát jsem se snažil zjistit, jak je na tom francouzština se slovní zásobou v porovnání s jinými „sousedními“ jazyky, protože mě kolegové v práci pořád přesvědčují, jak je jejich jazyk bohatý a plný nuancí. Zvláštní, že se mi žádnou srovnávací studii v tomhle směru na internetu najít nepodařilo, a pokud jsem nějakou našel - týkající se slovní zásoby - tak většinou tvrdila, že právě ten vlastní jazyk je nejbohatší a ty ostatní jsou „chudé“. Vypadá to, že jazykovědci trpí často komplexem vlastního jazyka. Přesto mám o bohatosti francouzštiny své pochybu, které se připomenou vždy, když se snažím z kolegů dostat nějaké francouzské slovo a oni přijdou na to, že žádné takové ve francouzštině nemají.

Přesněji řečeno, francouzština je nejspíš bohatá se všemi archaismy a teoretickými časy, navíc, poměrně dost anglických slov má svůj původ ve francouzštině, ale v běžné mluvě a popisování běžných věcí občas překvapí poměrně krkolomnými konstrukcemi. Třeba posilovna je salle de remise en forme (doslova „místnost k navrácení do formy“). Často se také stává, že francouzská slova mají několik významů, často zcela nesouvisejících. Takže například vol znamená let, nebo krádež. Nebo tirer znamená střelit, táhnout, nebo sázet (text). Nebo rapport může být poměr (a to v obou významech toho slova - jako vztah osob a jako poměr dvou veličin), nebo zpráva.

Pak jsou ve francouzštině slova, u kterých i sami Francouzi přiznávají, že jsou neintuitivní. Jedním z nich je procès-verbal, který označuje oficiální zápis, přestože to vypadá, že by mohlo jít o něco mluveného. Například po schůzi SVJ dostanou všichni ze schůze procès-verbal. Nebo při vracení mého starého služebního auta se mnou chlapík z leasingovky sepsal procès-verbal o předání. Další příležitost, kde se dá narazit na procès-verbal, je zápis výpovědi na komisariátu (policie), což jsem si sám vyzkoušel před pár dny.

Celá situace začala poměrně nevinně tím, že jsem si objednal pár věcí na Amazonu o odjel na týden na služebku. V týdnu mi balíčky došly. Alespoň podle Amazonu a pošty a já, když jsem se v pátek večer vrátil, jsem je ve schránce nenašel. Dopisy tam ovšem byly, takže jsem v sobotu nelenil a vyrazil na místní poštu, aby se mrkli, jestli je tam někde nezapomněli. La Poste funguje podobně jako Česká pošta, akorát je pokročilejší v technologiích, ale zato v tom občas mají o to větší chaos. Nicméně pošťák na poště mi potvrdil, že mi oba balíčky doručili do schránky, a že prý mám někam zavolat a podat reklamaci. Což mi bylo divné, tak jsem tam sice zavolal a podal reklamaci, ale zároveň se zeptal sousedky, co je ve výboru, jestli neměl někdo v domě podobný problém.

Ukázalo se, že měl. Údajně někdo v inkriminovaný týden vykradl poštovní schránky. To samozřejmě zcela změnilo situaci, takže mě pak nepřekvapilo, když mi z La Poste volali, že moje zásilky byly skutečně doručeny. Na druhou stranu mě překvapil Amazon, který mi vrátil bez řečí peníze, poté, co jsem jim signalizoval, že jsem nic nedostal, a to i přes reklamaci na poště. Tak jsem to objednal obratem znovu s doručením na odběrní místo.

Druhá věc, která mne překvapila, že se někdo rozhodl vykrást schránky zrovna u nás, když máme všude nainstalované kamery a říkal jsem si, jak to asi udělal. Nejjednodušší, jak to zjistit, bylo se podívat rovnou na záznam. Pokud by ovšem člověk věděl, kdy přesně se to stalo. Vznesl jsem tedy v emailové diskusi se sousedy dotaz, zda je možné záznamy z kamer vidět. Na což soused, co je má na starosti, odpověděl, že když mu dám USB klíč, tak mi je na něj nahraje. Rozhodně prý ale mám jít na komisariát podat oznámení o přestupku (porter une plainte - doslova „vznést stížnost“) o tom, že mi vykradli schránku a trvat na tom, že máme k dispozici videozáznam. Což nebylo úplně zřejmé, protože ho zatím nikdo neviděl, ale věřili jsme, že to tam někde bude.

Protože moje zkušenosti s podáváním oznámení na policii byla do té doby poměrně omezená (jednou jsem byl na policii v Praze, když mi ukradli zpětné zrcátko u auta) a ve Francii žádná, zkoušel jsem v rámci teoretické přípravy najít na internetu nějaké návody. A přitom jsem našel možnost podat pré-plainte, což byla v podstatě výpověď po internetu, kdy si člověk vyplnil formulář sám a nakonec uvedl, kdy by si přál se zastavit na policii, aby to osobně zpečetil. Chápu, že se tím ušetří spousta času, kdy se vyplňují rutinní údaje, jako kde dotyčný bydlí, jeho nacionále, případně, co se mu vlastně stalo. Protože jsem byl zase na služebce a vrátil se až ve čtvrtek a podle sousedů to bylo zjevně urgentní, vyplnil jsem pré-plainte o půlnoci ze čtvrtka na pátek s tím, že bych to rád na policii dořešil v pátek odpoledne.

Vzal jsem si na pátek práci z domu a čekal, kdy mi zavolají z komisariátu. Když ale pořád nikdo nevolal, a už se nachýlilo odpoledne, vyrazil jsem iniciativně do jámy lvové sám. Před komisariátem mě zastavil chlapík se samopalem a prohledal mi batoh, protože máme pořád stav nejvyššího ohrožení atentátem. Našel ale jen láhev vody, neboť zrovna udeřila extrémní vedra s 35 stupni ve stínu, a pustil mě dovnitř. Tam mě začala vyslýchat starší paní, co vypadala jako vrátná a podle tetování na levém předloktí bych tipl, že měla bouřlivé mládí. Pak se mě vyptávali další dva policisté, a nakonec se mě ujal jeden, který tam všechny pořád obíhal, ať prý si sednu a počkám, až na mě dojde řada. Všichni totiž byli zaneprázdnění vypisováním oznámení lidí, kteří přišli přede mnou, a kteří nevyužili možnosti internetu jako já.

Takže si tak sedím v čekárně a pozoruji podezřelé osoby, které přicházejí a odcházejí, a v tom mi někdo volá ze skrytého čísla. Bohužel, ve Francii, telefonáty, na které člověk čeká, přicházejí často ze skrytého čísla. Asi nějaký národní zvyk. Takže to zvednu a dozvím se, že moje pré-plainte je vyřízena a že se mohu dostavit na komisariát. Trochu vyvedu chlapíka na druhé straně z míry tím, když mu oznámím, že tam už jsem a čekám v čekárně, na což chlapík odpoví, že se tam teda sejdeme. V mezičase za mnou přijde ten pobíhající policista s nabídkou, že se mnou nemohou sepsat oznámení, protože jsou všichni přetížení, ale že bychom to mohli udělat jinak. Jak jinak se ale nikdy nedozvím, protože mezitím dorazí ten, co mi telefonoval, a vyzve mě, abych podepsal výpověď (procès-verbal) asi šestkrát a nevypadá, že by se se mnou chtěl nějak zvlášť bavit. Protože navíc vypadá jako hubenější verze The Rocka, tak neoponuji, ale i tak zmíním, že mi sousedi kladli na srdce, abych mu bezpodmínečně zdůraznil, že máme v domě video. Když si pak ale přečtu později výpověď, co jsem podepsal, tak zjistím, že to tam už je uvedené, dokonce na třech různých místech.

Mezitím soused, co má klíče, po detektivní práci, našel dvě videa, ze dvou dnů, z inkriminovaného týdne, kdy nám vykradli schránky. Překvapivě ovšem, se dvěma různými zloději. Což ovšem neověřenou informaci, kterou přinesl další soused, že původního zloděje už chytili, stavělo do úplně nového světla. Skoro to vypadá, že si k nám do domu chodí vybírat schránky kde kdo. O to víc je zarážející, že jim při tom nevadí, že je snímají tři barevné kamery ve full HD. A to, kromě těch kamer, máme na dveřích velkou nálepku, že je objekt střežen. Pozorovat pak zloděje, jak si nasadil gumovou rukavici, aby nezanechal otisky, a jak se snaží působit nenápadně, je svým způsobem bizarní.

Na druhou stranu ovšem, vykrást francouzské schránky je tak jednoduché, že i méně inteligentní zloděj si na to může troufnout. Schránky totiž mají otevírací čelní stěnu, která kryje celý blok asi třiceti schránek, kterou normálně pošťák otevře, aby mohl lidem do schránek dát balíčky, co neprojdou štěrbinou na dopisy. Tenhle klíč bude nejspíš stejný pro všechny schránky ve Francii (jinak by pošťáci s sebou museli tahat vagón klíčů), takže dostat se k němu asi nebude tak složité. Co mne naopak překvapilo, že jeden zloděj měl i bezkontaktní klíč k domu, kterým si otevřel. Budu se na to v práci muset podívat, jak jednoduše se dá naklonovat.

Každopádně, když jsem zjistil, že zloději jsou dva (a zjevně každý jiný) a chytili jen jednoho, pokusil jsem se odklonit, resp. zachytit, další zásilku, která byla už na cestě tak, že jsem napsal na La Poste email, že bych rád, aby mi zásilku nedoručovali, ale nechali ji na poště, že si ji vyzvednu. Druhý den mi došla odpověď, že dostali moji žádost, ale že s tím nemohou nic dělat, protože balík je na cestě a že si mám počkat, až dojde na další překladní místo, a poslat žádost znovu. Protože už jsem tu ale nějaký pátek, nenechal jsem se tím odradit a zavolal obratem na zákaznickou linku.

Zákaznická linka La Poste se ovšem nedá snadno. Jednak se první ozve automat, který člověka vyzve, aby jednou větou popsal, co potřebuje. Zkusil jsem „sledování zásilky“. Pak to řeklo něco, jako „nyní stiskněte na telefonu mříže“ a když jsem to nestiskl dostatečně rychle, hovor se rozpojil. La Poste se podařilo zavést QTE do zákaznických služeb. Volám tedy znovu a nyní již připraven, tisknu mříže během desetiny sekundy a dostávám se do dalšího kola. Mám prý říci první dvě písmena sledovacího čísla. La Poste totiž ve své osvícenosti zavedla sledovací čísla, která mají na druhé pozici písmeno, což se nedá zadat na numerické klávesnici telefonu přes tónovou volbu, takže se to musí říci. Automat dokonce napovídá, že např. mohu říci „osm vé“. Mám 8G, takže říkám „osm gé“, ale bohužel napoprvé to nedávám a hovor se rozpojuje - další život v háji.

Vytáčím tedy znovu a napotřetí procházím i přes 8G a tak přidám zbytek čísla přes klávesnici. V průběhu konverzace automat ještě chce, abych různé informace potvrzoval nebo upřesňoval tím, že řeknu „ano“, nebo „ne“, takže pro nezaujatého pozorovatele musí takový hovor vypadat docela záhadně. Nicméně, když nakonec všechno potvrdím, případně vyvrátím, se dozvídám, že balík je na cestě a hovor se rozpojuje. „Sledování zásilky“ nebyla zjevně správná volba. Na čtvrtý pokus tedy zkouším „změna adresy doručení“ (nebo něco v tom smyslu) a to mě, po dalších potvrzeních a vyvráceních, přepojuje na živou osobu. Něco jako „stiskněte mříže pro spojení s pošťákem“ systém nezná.

Takže poté, co jsem si pokecal s jednou pošťačkou a jedním pošťákem, mi ten druhý slíbil, že to rozhodně nebude problém, nechat balíček na pobočce a tam jsem si ho pak nakonec také vyzvedl. Škoda, že se jim nepodařilo tohle zohlednit v tom automatickém systému, co vyřizuje emaily. Počítám, že jejich umělá inteligence ještě není pořádně naučená, nebo ji zmátl můj košatý sloh, kterým se v podobných případech vyjadřuji v emailu. Další balíček jsem ovšem pro jistotu zase nechal poslat na odběrní místo.