Dlouhý víkend

S tím, jak udeřil 15. srpen, jsem si řekl, že zkusím letos něco netradičního. Napadla mne kacířská myšlenka vzít si v pátek den volna (jak říkají místní, tzv. pont) a volné čtyři dny využít k náročnější akci. Kolegové mě sice varovali, že dostat se ve čtvrtek z Paříže, a v neděli do ní, bude adrenalin, protože podobnou kacířskou myšlenku mají všichni, kdo tady bydlí a ještě neodjeli na dovolenou. Přesto však jsem o tom nepřestal uvažovat a jako první cíl, který mám tak trochu na seznamu restů, bylo Saint-Malo. Když jsem ovšem tím směrem namířil svůj oblíbený server na hledání ubytování, vypadlo mi celých nula nabídek. A nejen pro Saint-Malo, ale i pro bližší a vzdálenější okolí. Pravda, byl jsem naivní, ale že až tak, to jsem nedoufal. Saint-Malo bude tedy muset na svoji šanci ještě počkat.

Když tedy nevyšel prodloužený víkend u moře, řekl jsem si, co s načatým volnem a dovolenou v pátek zase zrušil. Přestože se totiž mělo jednat o týden, kdy ani pes, unavený sluncem, neštěkne, nakonec z toho bylo spíš něco, co připomínalo DEFCON 2, takže jsem vůbec neměl problém s tím, co si v pátek v práci počnout, spíš naopak. Nicméně 15. srpen zrušit nešel, a tak jsem se rozhodl ho využít ke zvýšení své kulturní úrovně návštěvou místního kina. Což se do té doby stávalo maximálně jednou za dobu mého pobytu. Šlo tedy v podstatě o zdvojnásobení mé kulturní zdatnosti, a abych tento kulturní šok neponechal náhodě, vše jsem pečlivě naplánoval. Vybraný film měl všechny předpoklady, aby naplnil mé nejvyšší nároky. Dvě hlavní role hráli mí dva oblíbení herci, natočil to režisér, který předtím natočil pouze jeden film, který se mi dost líbil a mělo to rozpočet jak prase.

Nevím, jestli za to mohla ta poslední vlastnost, nebo to, že si režisér psal i scénář, ale dopadlo to tak, že jsem skoro litoval svých deseti babek, které jsem za to dal - bezhotovostně samozřejmě. Proto se k filmu ani dál nebudu vyjadřovat. Naproti tomu kino si krátký komentář zaslouží. V Paříži je spousta kin. Většina z nich má více sálů, dalo by se říci, že jsou to multiplexy, nicméně rozdíl oproti mastodontům v Praze je ten, že kina jsou poměrně stará, ve starých domech a přestože jsou vybavená luxusními pohodlnými sedáky a mnohakanálovým zvukem, velikost sálů (a pláten) je pořád stejná už od konce 19. století, kdy to bratři Pathé, pan Gaumont a další rozjeli. Dnes je většina kin součástí právě těchto řetězců a není problém najít několik konkurenčních, a někdy i vlastních kin, kousek od sebe. Což se podařilo i mně na bulváru Saint-Germain, kam jsem se vypravil. Výhodu to mělo, že podle toho, jak sem chytl dopravu, tak jsem si pak mohl vybrat, do kterého kina zajdu.

Zaujalo mne i pár reklam, které byly v pásmu před filmem. Například to, že v Paříži vystoupí Большой театр, případně upozornění na aktuální vernisáže, které právě začínají. Jak jsou diváci hollywoodského letního sci-fi blockbusteru cílovou skupinou pro balet mi sice trochu uniká, ale přišlo mi to i tak jako zajímavé zpestření. Když pak došlo na upoutávky na nové filmy, tak musím přiznat, že z těch amerických si nepamatuji ani jeden, přestože ji bylo víc, ale francouzské si pamatuji oba, protože byly ze života běžných Francouzů.

Jeune & Jolie řešící morální dilema dospívající mladé dívky, která se dá na prostituci a líbí se jí to. Navíc má pěkné tělo a nebojí se to ukázat. A její matku hraje herečka, pro kterou mám také slabost. Naproti tomu Grand Central je milostné drama z prostředí jaderné elektrárny, kde vášně a radiace si denně vybírají krutou daň. (Tady je potřeba zmínit, že jde o slovní hříčku, protože centrale - ovšem s e na konci - znamená francouzsky elektrárna. Lokalizace názvu pro americký trh ovšem bude trochu oříšek.) A když o tom teď přemýšlím, tak mě napadá, že tam vlastně ani nikdo nechroupal popcorn. Až na ten film, v podstatě optimální podmínky.

Po úspěšně zabitých dvou hodinách, jsa kousek od Saint-Michel, jsem si řekl, že bych mohl splnit další svůj rest a vylézt do věže katedrály Notre Dame. Tahle možnost mi až do nedávna byla skryta, ale teď, když už o tom vím, přišlo mi, že by bylo škoda, optimální světelné a tepelné podmínky, nevyužít. Bohužel tam ovšem bylo zavřeno. Prošel jsem se tedy trochu kolem Seiny, po latinské čtvrti, pokochal se výprodeji v (již) zavřených obchodech a vrátil se zpět na základnu.

V pátek jsem pak v rámci propagace českého stylu života ve Francii svému bývalému učiteli francouzštiny věnoval mlýnek na mák, který jsem po dlouhé úvaze vybral jako věc typicky českou (ve Francii se mlýnek na mák neprodává a nikoho by ani nenapadlo jíst mák jinak, než nasypaný na bagetě) a také užitečnou. Jednou se mi totiž svěřil, že jeho žena experimentuje s českou kuchyní, podle kuchařky, kterou si přivezli z dovolené v jižních Čechách a donesl mi na ochutnávku makovník. Samozřejmě z nepomletého máku. Teď vypadal, že ho mlýnek zaujal, tak jsem zvědav, jestli to bude mít i nějaký praktický dopad.

V sobotu jsem dohrál poslední díl Halo, kvůli kterému jsem si vlastně koupil Xbox, což byl další rest a poté, co jsem zamáčkl slzu dojetí z romantického závěru celé série a nemaje nic lepšího na práci, vyrazil jsem na kole na delší výlet, v optimálním případě až do Versailles. Chtěl jsem to vzít přes Parc de Saint-Cloud, který ale bohužel dole zavřeli, protože se tam chystá nějaká mohutná rocková akce (všiml jsem si toho už minulý víkend, kde jsem tam pro změnu přijel z druhé strany), nicméně po krátkém zaváhání na mé oblíbené křižovatce, která není úplně přátelská cyklistům, se mi i tak podařilo se do parku dostat.

Tentokrát jsem volil cestu po severní straně parku, která jím prochází od východu na západ po celé jeho délce, a byl jsem překvapený, jaké, téměř ideální, podmínky na kolo představuje. A i když nakonec z parku vyjde, vyústí do malebné vesničky a dál pokračuje lesy v podstatě až do Versailles (zde ovšem mám na mysli městečko Versailles, nikoliv populární zámek a park, který je jeho součástí).

Po průjezdu severní částí Versailles jsem se po bulváru de la Reine dostal až k parku a to k jeho severnímu vchodu, který vede do veřejné části, tedy do části, kam se neplatí a kam si může každý zajít dělat, co uzná za vhodné, jako v každém jiném parku. Piknikovat, běhat, projet se na kole, atd. Se vstupem do parku jsem současně získal i iluzi určité nadřazenosti, vida houfy japonských turistů, kteří letěli přes půl zeměkoule, aby se sem mohli podívat. A já to mám, k branám versailleského parku, zhruba šestnáct kilometrů, necelou hodinku na kole. Což je docela dobrá volba pro delší vyjížďky.

Odtud jsem pokračoval ke Grand Canal, což je vodní nádrž zhruba uprostřed, ve tvaru květu lilie, který začíná u zámeckých zahrad. Zde může neznalý návštěvník zůstat trochu zaražen, když zjistí, že se kolem jezírka nedá projít na jižní stranu parku, protože toto jezírko, zde malou, zato však suchou nohou nepřekonatelnou částí, patří do zámeckých zahrad, kam z parku není přístup. (Tedy, možná tam přístup někdy je, ale tentokrát byl zavřený.) Po krátké diskusi se zřízencem se však ukázalo, že je možné celý Grand Canal obejít, případně objet. Když vás tohle potká, je asi lepší tam být na kole, protože délka cesty podél vody je necelých šest kilometrů. Prostě, ten park je fakt velký.

Výjezdem na jižní straně jsem se dostal už na poměrně frekventovanou silnici, po které bych se teoreticky mohl vrátit, ale to jsem nechtěl. Chtěl jsem jet zpět zase přes lesy, a navíc se stavit ještě na jednom místě, které bylo na seznamu tajných cílů. Ve Versailles sídlí totiž francouzská pobočka (a vlastně i evropská) Blizzardu (modří už vědí), kde mají (mimo jiné) sochu Kerrigan v nadživotní velikosti. Bohužel, socha je v atriu a není zvenku v podstatě vidět a do areálu jsem vstupovat nechtěl, takže jsem zahlédl jen kousek pařátů nad hlavou, z takové malé uličky na boku, pod dohledem bezpečnostní kamery přímo nade mnou. Další cestu se mi pak podařilo naplánovat kolem vysílače, což byl patrně nejvyšší bod v okolí. Přitom jsem zjistil, že jet podle navigace na mobilu by bylo lepší, kdyby ho člověk nemusel na každé křižovatce vytahovat z kapsy. Tuhle technickou stránku budu muset ještě dořešit. Nakonec to dalo pěkných čtyřicet kiláků a pocit dobře vykonané práce.

Abych trochu uvolnil ztuhlé svaly ze včerejšího výletu, vyrazil jsem dnes opět na věže Notre Dame. Bohužel došlo ale k tomu, čeho jsem se trochu bál. Kolem katedrály se vinula stometrová fronta a vypadalo to, že minimálně hodinu by mi zabralo čekání. A protože jsem měl rozjímavou náladu, místo tvrdnutí ve frontě jsem se vypravil podél řeky, od katedrály k Musée d'Orsay. V centru se totiž kolem Seiny dá procházet po sníženém nábřeží. Má to tu výhodu, že tam není ten (jinak dost intenzivní) hluk z okolních ulic. Bohužel to také ale slouží, zdá se, jako veřejné záchodky a pach moči, zvláště v průchodech, snad díky teplu a dusnu, byl tak intenzivní, že jsem občas měl pocit, že se jí musím brodit. Na řece byl živý provoz, a protože jsem byl na nábřeží relativně osamocen (čemuž jsem se po chvíli ani nedivil), byl jsem často centrem pozornosti dětí, které na mě z okolo projíždějících lodí mávaly. Mával jsem jim taky a záviděl jejich bezprostřednost. Když pak nábřeží skončilo, vzal jsem to na metro a poměrně přímočaře domů, abych ještě stihl zablogovat a konečně zase jednou měl něco k tématu.

Barcelona

Přestože je oficiálně doba dovolených a nikdo od nikoho neočekává nějakou přehnanou aktivitu, stalo se, že jsem byl přesto nucen na skok se zastavit v Barceloně. Zákazník musel dokončit práci nejpozději v pátek ráno, aby to v pátek odpoledne byli kolegové z firmy ještě schopní zpracovat, předtím, než pak všichni hromadně odjedou na dovolenou (příští týden je týden 15. srpna). A protože to u zákazníka pořád trochu drhlo a výsledek byl nejistý, byl jsem požádám, abych se tam vypravil a celou situaci zachránil. Trochu mi s tím kolidovalo to, že jsem současně zaskakoval za všechny svoje kolegy, kteří si shodou okolností vybrali dovolenou právě minulý týden (a další týdny předtím, nebo potom), nicméně - náš zákazník, náš pán - a tak jsem vyrazil.

Sehnat letenku večer před odletem bylo poměrně snadné, jen mě lowcost Vueling skasíroval o fullcost cenu - 350 babek za zpáteční letenku ze čtvrtka na pátek z Orly do Barcelony. To jsem ovšem neřešil, ať si to řeší jiní. Stejně jako hotel. Minule, když jsem byl v Barceloně, tak bylo buď hnusně, nebo jsem byl tak unavený, že jsem se v podstatě nikam nepodíval. Řekl jsem si tedy, že tentokrát se určitě někam podívám, přestože podle předpovědi měl večer ze čtvrtka na pátek být děštivý a neomylně na booking.com zamířil na centrum. Poté, co jsem vyloučil hotely s bazénem, neboť ve většině případů to spíš vypadalo jako pokus o bazén, a navíc bych stejně asi neměl čas se tam koupat, jsem skončil u hotelu NH Barcelona Centro, který, jak je z názvu patrné, snad už víc ve středu být nemohl.

Byl dokonce tak moc v centru, že taxikář, který mne tam vezl, prohlásil, že se tam autem nedá dojet a tudíž mě vysadí na nejbližší možné zastávce. Nejbližší možná zastávka byla na La Rambla, kam jsme se i tak plížili rychlostí skupiny německých důchodců. Když jsem se pak proplétal s kufrem davy turistů v malých uličkách, pochopil jsem, proč tam nechtěl jet. Jaké však bylo moje překvapení, když druhý den ráno mi z hotelu zavolali taxíka a ten dorazil přímo před hotel.

Taxíky v Barceloně jsou kapitola sama pro sebe. Můj zákazník je v industriální zóně, která je sice kousek od letiště, ale nějak se tam rovně nedá dojet, takže tam ten taxík stejně spíš dokrouží a tak 15 až 25 minut si vezme. Taxíky obecně neberou platební karty. Taxikáři nemluví anglicky. Měl jsem chuť se zeptat, jestli mluví nějakou jinou řečí, ale nakonec jsem si řekl, že je to jedno. Třeba taxikář, který mne vezl poslední den na letiště, se mnou občas po cestě prohodil pár slov. Ani jsem se neodvážil použít naučenou frázi „nemluvím španělsky“, kdyby náhodou nemluvil španělsky, ale třeba katalánsky. Místo toho jsem občas řekl oukej nebo Vueling, podle toho, o čem se mi zdálo, že zrovna mluví, nebo na co se mne ptá.

Jinak jsem měl na papíru vždy vytištěnou adresu kam jedu, k zákazníkovi i do hotelu. K zákazníkovi dokonce i s mapkou, kterou mi dali přímo oni, protože už mají zkušenosti s tím, že to taxikáři nenajdou. Někoho totiž napadlo, pojmenovat ulice v industriální zóně všechny stejně a to Carrer (což znamená něco jako silnice, nebo ulice) a rozlišují se jen číslem. Navíc to carrer je asi katalánsky, takže, i když by si to člověk chtěl najít v navigaci na Google, musí si to napřed přeložit do španělštiny (kde to je carretera). Když se ulice jmenuje například Carrer del Número 112, tak je docela šance, že vedle ní by mohla být Carrer del Número 111 a Carrer del Número 113. Protože ale není žádné rozlišení mezi těmi, co vedou ze severu na jih a z východu na západ, nějak jednoduše si ulice zapamatovat nejde. Výsledná adresa pak vypadá tedy např. Carrer del Número 107, no. 35. No vyznejte se v tom, když to navíc Google nenajde, protože neumí katalánsky.

Další zvláštnost u taxíků, která mne zaujala, bylo to, že taxík jedoucí z letiště má příplatek asi čtyři a půl babky za to, že jede z letiště a navíc, minimální cena, kterou pasažér může zaplatit je dvacet babek. I když tedy například z letiště do industriální zóny (i s blouděním) by to stálo patnáct babek, taxikář si řekne o dvacet, a protože neumí anglicky, ukáže vám na okně vylepený tarif, kde je to napsáno. Ten, kdo si stěžuje na taxíky v Praze by si to měl někdy zkusit v Paříži, nebo Barceloně.

Abych se ale vrátil zpět do hotelu. Dostal jsem lukrativní pokoj v pátém patře, kde jsem z okna skoro viděl přes okolní střechy, orientovaný navíc do velmi tiché ulice, což je v Barceloně skutečně vzácné, protože i malé uličky jsou většinou hlučné. Pokoj byl navíc dvakrát větší, než jsem normálně v dané cenové kategorii zvyklý, takže poměrně dobře naladěn jsem si řekl, co s načatým večerem a vyrazil na La Rambla. Pochopil jsem, že La Rambla je „ta ulice“. Pokud by člověk měl projít jednu z celého města, tak je to právě tato. A když už jsem ji měl hned za rohem, vyrazil jsem tam.

Hned, jak jsem vplul do davu, jsem si uvědomil výjimečnost svého oblečení. Moje pracovní polobotky, dlouhé světlé bavlněné kalhoty a károvaná košile s krátkým rukávem, jakkoli jsem je považoval za styl pro volný čas, vhodný na večerní procházku, zcela vyčnívaly z davu. Dav byl oblečen téměř bezvýhradně do sandálů, šortek a potištěných triček. Tedy přesněji řečeno pánové. U dam a dívek jsem si všiml zajímavého oblečení, které bohužel (nebo naštěstí) do Paříže ještě nedorazilo. Něco jako noční košile, ale asi z hedvábí, spíš kratší, než delší, na stranách navíc vysoko vystřižená až na boky a v podstatě poloprůhledná. Pro starého mládence, žijícího v celibátu, to byla tvrdá zkouška. Ale zvládl jsem to.

Kochaje se pamětihodnostmi jsem se pomalu dostal až do přístavu a dál pokračoval směrem k velké budově postavené uprostřed a v podstatě obklopené ze všech stran vodou. Šli tím směrem davy lidí, a tak jsem byl zvědavý, co to je. Trochu mne zklamalo, když jsem zjistil, že to je jen další varianta na obchodně-zábavně-restaurační centrum, ale protože procházka kolem moře, nebo přístavu, mne v zásadě nikdy nemůže zklamat, nakonec jsem toho i tak nelitoval. Obešel jsem celý moloch a přitom se nechal okouzlit výhledem na nábřeží noční Barcelony, moře, kotvící lodě a vstřícností večera. Zdáli od nábřeží zněly latinské rytmy, na druhé straně přístavu se vyjímal hotel W, který dominuje vybíhajícímu cípu, který uzavírá přístav. Slunce pomalu zašlo a restaurace se začaly plnit.

Přitahován hudbou, došel jsem až ke skupince hudebníků, kteří improvizovali před náhodným publikem. Temperamentní Španělky (nebo Katalánky, nebo turistky) k tomu tančily k všeobecnému pobavení a uznání okolostojících. Nemít druhý den před sebou ultimátní úkol, nejspíš bych se nechal zlákat atmosférou a vydal se za dalšími poznáními, takto mi nezbylo, než se otočit zpátky k hotelu a po cestě zkusit ulovit něco k snědku. Přestože všude bylo plno lákavých nabídek na tapas nebo paellu, nakonec jsem skončil v Burger Kingu. Vím, že je to ostuda a stydím se za to, ale bohužel mám určité zábrany chodit sám do restaurace, zvlášť v případě, kdy vlastní jídlo přímo vybízí k tomu, aby ho člověk s někým sdílel - jako například tapas. Druhá věc, která je mi omluvou, bylo už deset hodin a nemohl jsem strávit další dvě hodiny v restauraci, což by si nějaký dobrý chod s dobrým vínem zasloužil.

Burger King na nábřeží ovšem byl takový fast food po španělsku. Chvíli mi trvalo, než jsem si překvapeně uvědomil, že chlapíkovi za pultem trvá asi 10 minut obsloužení jednoho zákazníka. A i když byly otevřené všechny kasy, jinde to nebylo lepší. A dokonce ani nevypadal, že by nějak zmatkoval, nebo nevěděl, co dělat. Prostě byl akorát p-o-m-a-l-ý.

Protože jsem se vracel do hotelu z druhé strany, rozhodl jsem se místo širokého bulváru projít starobylými uličkami a přitom mi došlo, že jsou mi vlastně velice blízké. Různě se klikatící, stoupající, spojené schody, sem tam přerušené malým náměstím. Nevím, jestli to byla podobnost s Prahou, nebo jen dojem z místa, ale měl jsem intenzívní chuť se tam procházet a kochat bez cíle mnohem déle, než mi můj časový plán dovoloval. Malebná zákoutí, kamenné stavby, kostely a katedrály, zahrádky, spolu s vlahou nocí, měly svoje kouzlo, které na mne silně působilo, nehledě na už zmiňované jiné vnady.

Bez práce ovšem nejsou koláče, takže kolem půlnoci jsem dorazil na hotel. Měl jsem poslat pár emailů, a v podstatě bych je i rychle poslal, nebýt zcela zoufalého internetového připojení v hotelu přes wifi. Po deseti minutách neúspěšné snahy připojit se na autentizační server swisscomu jsem to vzdal. Nemít svůj soukromý datový roaming, asi bych se nepřipojil. Tolik tedy ke „skvělému a rychlému připojení od swiscomu“ - rozhodně nebrat.

Ráno přišlo vystřízlivění. Temperamentní Katalánky se někam vytratily, bílá barva místo jogurtu tomu také nepřidala. Škoda, že jsem to nevěděl předtím, než jsem si tím zalil svoje kiwi. Kolegové od zákazníka mi říkali, že snídaně jsou pro ně v podstatě velice malé, nedůležité jídlo. Někdo snídá jen kávu, někdo nesnídá vůbec. Možná proto na to v hotelu taky kašlou. O to víc se pak nají na oběd. Typické dva chody v kantýně tomu dávaly za pravdu. A večeře je pak opět střídmější.

Nakonec ale vše dobře dopadlo, práci se podařilo dokončit a předat a tak jsem mohl odletět s pocitem, že má cesta nebyla nadarmo a zároveň si nechat inspiraci pro případnou cestu příští. ¡Hasta mañana!

Digitální hranice

Začalo to nevině. Brouzdám si takhle po Amazonu a najednou se mi mihne na stránce odkaz na Malého prince (Le Petit Prince) ve verzi pro Kindle. Už jsem několikrát uvažoval o tom, že bych si koupil nějakou francouzskou knížku v elektronické podobě, protože občas mám příležitost si v klidu číst (většinou na služebce), ale nemám materiál. Pokaždé, když jsem to zatím zkoušel, tak jsem ale zjistil, že Francouzi snad ještě nástup e-knížek nezachytili, protože na Kindle store bylo pusto a prázdno a jiný obchod, kde by se prodávaly francouzské knížky pro čtečky jsem nenašel.

Odkaz jsem tedy následoval, abych zjistil, že Le Petit Prince se skutečně dá v elektronické podobě koupit, protože už existuje francouzská verze Kindle storu, a kromě toho se dají koupit i další francouzské knížky (např. moje oblíbená Citadela - Citadelle - od stejného autora). Přestože obě mám v papírové verzi a koupil jsem si je shodou okolností před 5 lety v Paříži, zjistil jsem, že z nějakého důvodu je nejsem schopen číst. Citadelu znám z českého překladu, četl jsem ji několikrát, takže jsem možná měl pocit, že se nic nového nedozvím (to mi ovšem nebránilo číst jiné knihy poněkolikáté znovu), a Malého prince jsem považoval za něco jako Hobita v Tolkienově díle. Tedy, že si to člověk s chutí přečte, ale jen do té doby, než si přečte ostatní knihy o Středozemi. Prostě milá hříčka, ale ve srovnání s tím zbytkem něco úplně jiného.

Takže jsem se tomu nějak podvědomě vyhýbal, až před pár měsíci jsem si dal chlapský cíl to konečně dorazit. Minimálně toho Prince. A teď tu najednou byla možnost si to koupit na Kindle (ten sice nemám, ale čtu to na telefonu). Tak jsem si řekl, že si stáhnu na zkoušku ukázku a pokud to bude vypadat dobře (tím dobře myslím, že tam nebudou překlepy a špatné formátování, jak je obvyklé u mizerně převedených knih - které jsou bohužel celkem časté), tak si to koupím. A tady jsem narazil. Prý si ukázku (zdarma) nemohu stáhnout, protože můj Kindle účet je registrovaný v jiné zemi, než do které se tahle kniha smí prodávat.

Tady je na místě malá odbočka. V dnešní době globalizace, internetů a obchodů, které dodají zboží bez problému přes půl zeměkoule, stále existují digitální hranice. Uměle vytvořené a uměle udržované s jediným cílem - že o peníze, o ty jde až v první řadě. Už jsem to jednou zmiňoval, ale zmíním to znovu. Poprvé jsem na to narazil u PayPalu. Chtěl jsem si převést svůj účet do Francie, abych si tam mohl zadat svoji současnou poštovní adresu. Tak to nejde. Ale mohu si prý založit další účet na svoji francouzskou adresu. Sice si budu muset kvůli tomu založit i nový email, protože ten současný už je blokovaný na můj český účet, ale co bych přece pro PayPal neudělal. Neudělal. Překvapivě, zatím jsem si už několik věcí nechal poslat do Francie a přestože jsem to platil z PayPalu, kde by teoreticky mohli zkontrolovat i moji adresu, tak to bez problémů přišlo. Asi na to pečou.

Druhá zkušenost byla na iTunes. Tam dokonce změnit si zemi pobytu jde. Ale poté, co to člověk udělá, je pak rád, pokud se mu to podaří co nejrychleji vrátit zpátky a rychle na to zapomenout. Důvod je ten, že sice nepřijde o všechny věci, které si nakoupil, ale ty přestanou existovat. Hudba zmizne ze seznamu koupené hudby, aplikace ze seznamu aplikací, a navíc se přestanou automaticky aktualizovat.

Jinak se k tomu staví Microsoft na Xboxu. Tam prostě změna účtu není možná vůbec. Řeší se to založením nového účtu. Zrušit starý účet ovšem nelze, pokud člověk nechce přijít o všechno, co si na něj koupil. Pak podle toho, kterou hru si chce zahrát, tak si vybere příslušný účet, pod kterým se přihlásí. Ease of use by Microsoft. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy viděl větší bastl, než systém vedení účtů u Microsoftu.

Co se týká Google Play, tam je situace jiná. Googlu je jedno, kde člověk bydlí, jediné, co rozhoduje je, odkud si zaregistruje svůj účet na telefonu. Pokud budu zrovna v Česku a přihlásím se poprvé z telefonu na Google, budu od té chvíle pro Google z Česka, i když pak budu 99 % času jinde. A naopak. Proč bych to měl dělat? To jsem se ptal sám sebe taky, než jsem zjistil, že z nějakého důvodu je většina českých aplikací (těch o které jsem měl zájem) zakázána pro šíření mimo Česko. Asi nějaký komplex českých vývojářů - nestalo se mi to se žádnou jinou aplikací z jiné země - i když je pravda, že před některými aplikacemi z Česka je opravdu lepší svět chránit. Takže pro potřeby Google Play jsem z Česka. Mohu si stahovat (a kupovat) aplikace nejen ze světa, ale i z Česka.

Kromě problémů, které souvisí s přechodem z jedné digitální země do druhé, vyvstává i rozdílný přístup k různým regionů. V tomhle opět vede Microsoft v tom, že na Česko zcela kašle (počínaje lokalizací konzole a konče tím, že většina služeb v Česku nefunguje). iTunes se snaží konkurovat aspoň tím, že nabízí různé ceny. Takže v Evropě se používá typicky kurz jeden americký dolar je jedno euro. Google, zdá se, nechává cenu stejnou, jen ji konvertuje do místní měny, takže v Česku se ukazují ceny v korunách, ve Francii v eurech, ale je to v zásadě v kurzu.

Předchozím textem jsem chtěl jen upozornit na to, že ač se všechno digitální zdá globální a všichni mohou všude a všichni mají stejné podmínky, ve skutečnosti je to iluze. A člověk to zjistí okamžitě jakmile se přesune jen o kousek jinam (např. z jedné země EU do druhé).

A jak to dopadlo s Malým Princem? Samozřejmě jsem zbystřil. Můj Kindle účet byl donedávna registrovaný na americkém Amazonu. Ovšem jako český účet, za české ceny (což znamená za ceny o dost vyšší, než americké ceny), což ovšem zřejmé nebylo, ale o tom za chvíli. Francouzský Amazon mi nabídl, že si mohu svůj účet z Česka (ovšem na americkém Amazonu - zdůrazňuji to jen pro pořádek) převést na francouzský Amazon a udělat z něj francouzský účet. Stačí, když zadám svoji novou francouzskou adresu a je to. Z toho, co jsem psal výše, musí být jasné, že jakmile mi někdo nabídne „snadný“ přechod z jedné digitální země do jiné, je za tím nějaká kulišárna. Proto jsem to dlouho a pečlivě zkoumal, než jsem se k tomu odhodlal. Ukázalo se, že určitá omezení tam jsou, ale žádná z nich se netýkala knih, tedy potažmo mě, neboť jsem nic než knihy nekupoval. Takže jsem se nakonec převedl.

Další obavu jsem měl, zda budu moci nakupovat dál anglické e-knihy, když budu mít účet na francouzském Amazonu (když obráceně to zjevně nejde), ale ta se ukázala lichá. Z nějakého důvodu se americké knížky, které jsem si předtím kupoval, daly pořád koupit, jen s tím rozdílem, že cena byla v eurech a místo v Americe jsem to oficiálně kupoval ve Francii. Což pro mne nebyl žádný problém, naopak, vyhnul jsem se konverzi z eur na dolary při platbě. Co mne ale překvapilo, že anglická kniha, která předtím stála 11 dolarů (za tu cenu jsem si ji kupoval loni na konci roku) najednou stála 6,5 dolaru, respektive 4,8 eura. Český čtenář je zjevně ochoten platit skoro dvakrát tolik, co francouzský čtenář. Po konzultaci s kamarádkou, která má také český účet pro Kindle na americkém Amazonu, se ukázalo, že aktuální cena je 9,7 dolaru pro Čechy. Pro Francouze je to 6,5 dolaru a po experimentu se změnou adresy na americkou vyšlo najevo, že pro Američany je to 6 dolarů. Tolik tedy ke globálnímu trhu bez hranic.

Stáhl jsem si tedy ukázku z Malého prince a následně knížku i koupil, když se ukázalo, že má úplně stejné původní autorské ilustrace, jako moje tištěné vydání. Druhá věc, která mne přesvědčila, byl integrovaný francouzský výkladový slovník, který se stáhl automaticky. Začal jsem ji číst a všiml si drobné grafické chyby v sazbě (která mi předtím unikla) a chtěl ji nahlásit. Šel jsem tedy na stránku knihy, našel si formulář pro odeslání „zpětné vazby“ a poslal svůj postřeh, doplněný obrázky z telefonu, na kterých byla zmíněná chyba vidět. Obratem mi došla emailem odpověď, že mám psát anglicky, že mi nerozumí. Odpověděl jsem na email, že klidně budu psát anglicky, ale že jsem byl na francouzské stránce, ohledně francouzské knihy a vyplňoval jsem francouzský formulář, takže jsem předpokládal, že to mám vyplnit francouzsky.

Obratem přišla odpověď, že píšu na adresu, která nepřijímá emaily a moje zpráva tedy byla ignorována. Šel jsem tedy znovu na stránku knihy a tentokrát to vyplnil anglicky a posteskl si, že to už začíná být docela opruz. Odpověď přišla, jak jinak, než obratem, že si váží mého zájmu, ale že mi bohužel nemohou pomoci, protože mám účet registrovaný na francouzském Amazonu a oni jsou americký Amazon. Ale přepošlou to prý svým kolegům, co mají na starosti Francii. Druhý den mi volali z francouzského Amazonu, aby se mnou vyřešili tenhle „problém“. Ve Francii moc ne emaily nejsou, většina zákaznických služeb (a nejspíš i zákazníků) je zvyklá řešit problémy po telefonu. Bohužel, nebo bohudík, jsem ten telefon propásl, takže jsem jim pak napsal, že to osobně za problém nepovažuji, ale že jsem na to chtěl upozornit, aby to mohli opravit. Tak jsem dostal 1 babku jako chèque cadeau pro další nákup za odměnu za svou iniciativu. Počítám, že tak do pěti let by to mohl Gallimard opravit a pokud v té době ještě budu mít Kindle, tak by se mi teoreticky ta nová verze mohla automaticky stáhnout a opravit tu starou.

Giverny

Začátkem července mi začala dovolená. Napsal bych i začaly prázdniny, ale francouzští školáci si musí odkroutit ještě první týden v červenci, takže tradiční nápor se tím pádem také posunul až na druhý víkend (striktně řečeno to ovšem byl první červencový víkend). Což byla strategická výhoda, neboť týden předtím jsem plánoval cestu do Česka (přesněji řečeno na Moravu) na tradiční týdenní prázdninový pobyt s přáteli na statku jednoho z nich :).

To mi ovšem nebránilo v tom, abych se těsně před tím vypravil do Giverny. Možná se ptáte, co to je nebo kde to je, a proč bych tam měl takhle najednou jezdit, když jsem za rok a půl nevytáhl patu z Paříže. Tak jsem se ptal na začátku taky, když jsem tuto lukrativní nabídku dostal od své nové známé, která občas přijede do Paříže a má chuť se někam podívat a občas mi nabídne, abych se k ní přidal.

Giverny je vesnice necelých osmdesát kilometrů od Paříže, severozápadním směrem a kromě toho, že tam mají kostel, náměstí a silnici, se vyznačuje tím, že tam žil a tvořil Claude Monet, zakladatel francouzského impresionismu. Protože nová známá je velice milá a trocha francouzských reálií mi také neuškodí, řekl jsem si, že spojím příjemné se zajímavým a vyrazím na francouzský venkov. Teoreticky se tam dá dojet vlakem, ale je to poměrně náročné na naplánování odjezdů, příjezdů a přestupů, takže nakonec jsme skončili v autě a nebýt krátké zácpy na Port d'Auteuil cesta proběhla bez problémů. Mám trochu pochybnosti o navigaci přes Google Maps, protože průjezd přes Bonnières-sur-Seine nevypadal jako hlavní tah, kudy by měly proudit davy turistů v autech a autobusech. Jsem si téměř jist, že v dlážděných jednosměrkách, připomínajících Starou Prahu, by se první autobus zasekl. Nicméně jak to strejda Google naplánoval, tak jsem to skoro provedl a přidal k tomu z vlastní iniciativy krátkou zajížďku mezi makovými lány. Což mi bylo odpuštěno, protože lány zrovna pěkně kvetly.

V Giverny se dá parkovat na náměstí, nebo na odstavném parkovišti pro návštěvníky, které je nedaleko na upraveném poli. Když jsme přijeli, moc plno tam nebylo. Přisuzuji to tomu, že předpověď počasí na den také nebyla příliš přesvědčivá - dopoledne lehký déšť, odpoledne protrhávání oblačnosti a k večeru snad i slunce. Při odjezdu z Paříže to ještě vypadalo všelijak, sice jsem zahlédl kousek slunce, když jsem nasedal do auta, ale to pak zase zašlo a v Giverny trochu foukalo. Ostatní to patrně pojali podobně a vyčkávali, což nám pomohlo, protože na vstupu do Monetovy usedlosti nebyla žádná fronta a ani uvnitř nás nikdo nezdržoval. Že tam fronta být může, jsme viděli, když jsme pak odcházeli.

K usedlosti patří řada staveb a zahrada, která pokračuje za silnicí, nebo, dalo by se říci, že silnice protíná celý pozemek a dělí jej na dvě části. Vlastní zahradu a stavby a druhou část, která zahrnuje rybníček s lekníny a proslulým mostem. Zahrada byla údajně inspirována japonskými zahradami, těžko ovšem říci, do jaké míry chtěl mistr japonský styl imitovat a do jaké ho přetvořil k obrazu svému. Struktura záhonů je sice geometricky přesná, ale složení jejich porostu spíše ukazuje na typický francouzský chaos (pokud to tedy není jen vinou zanedbání). Podobně tak druhá část zahrady (za silnicí) s rybníčkem a lekníny ukazuje na jasnou orientální inspiraci. Ovšem, zatímco v japonské zahradě je vše umístěno s milimetrovou přesností, aby při pohledu ze správného místa, ve správnou roční a denní dobu, hra barev, světel a stínů vytvářela dokonalou harmonii, tady byl člověk spíš rád, když se mu přes všudypřítomný rákos a nedefinovatelné houští podařilo něco vidět. A také přes všudypřítomné turisty, počínaje drobnými, poměrně lehce obhlédnutelnými, Japonci, vybavenými mohutnými fotoaparáty, připomínající spíše sci-fi zbraně a poměrně velkými (ve všech směrech) Američany, natáčejícími videa na svoje iPhony a iPady. Mezi tím se pak pletou domorodci, kteří sice nic nefotili ani nenatáčeli, ale o to více diskutovali a svými hloučky dokázali spolehlivě zablokovat průchod.

V domě, kde Monet žil, je kromě jeho obrazů také výstava japonských dřevotisků, pocházejících většinou ze 17. století, které sám sbíral. Je zvláštní, že ho oslovovaly precizní a exaktní japonské kresby, když jeho vlastní dílo je pravý opak. Inspirující byl také ateliér s velkým třímetrovým oknem, které ovšem i tak údajně neposkytovalo dostatečné světlo. Snad to bylo tím, že bylo orientované na západ, takže převládalo teplé světlo od západu slunce, které možná mohlo být na závadu pro zachycení správných barev. Typickým znakem impresionismu je, že nepoužívá linie k ohraničení ploch, ale jen a výhradně různé barvy, navíc nanášené v neostrých skvrnách. Představuji si, že tak může malovat někdo, kdo špatně vidí na dálku - nebo - impresionista. Otázka, která se pak nabízí hloubavému návštěvníkovi je - nechal Monet rozvinout svoje zahrady do divokých a neuspořádaných barev proto, aby se mu to lépe malovalo jeho novým stylem, nebo naopak vytvořil nový styl, když zjistil, že jinak ty svoje zahrady nenamaluje?

A nutno přiznat, že přestože ve vesnici je všude okolo plno jiných pestrobarevných zahrad, ty Monetovy hrají jasný prim.

Kromě prohlídky stojí za zmínku i oběd v nedaleké restauraci, kde jsme si, inspirování vedle sedící společností, dali mušle. Pro ty, kdo si myslí, že mušle jsou lastury, je potřeby zdůraznit, že mušle jsou obé, jak lastura, tak živočich uvnitř, který se jí. Osobně jsem na chuť mušlím přišel až v Paříži, kde jsem si jich všiml v paelle. Pamatuji si však, jak jsem se k nim původně stavěl nedůvěřivě, zvlášť když jsem je viděl servírované v typickém „hrnci“, nechápaje, jak toho člověk jednak může tolik sníst a jednak, jak se jich může najíst.

Musím ocenit i to, že jsem se s číšníkem domluvil francouzsky, byť jsem si připadal trochu divně, protože všude kolem zněla americká angličtina, nicméně - já se nedal - přece s ním nebudu mluvit anglicky.

Takže moules-frites (pařené/vařené mušle s talířem hranolek) to jistily. Nicméně objednali jsme si pro jistotu jeden hrnec pro dva, protože jsem tušil, že to bude spíš přijatelný objem. Mušle se většinou vaří, paří nebo dokonce i pečou, v každém případě se na konci přípravy samy otevřou a tak se pak podávají. V praxi to pak vypadá, že číšník donese jeden velký hrnec (odhadem tak 1,5 až 2 litry) plný otevřených horkých lastur, v nichž v každé je jedna, doufejme už mrtvá, mušle a k tomu druhý hrnec, na odkládání prázdných lastur. Strávník si pak při jídle bere otevřené lastury z velkého hrnce, vidličkou z nich vylupuje mušle a prázdné skořápky odkládá do druhého hrnce. Je zvláštní, že přestože objem „odpadu“ je v podstatě stejný jako objem původní porce, je hrnec na prázdné „mušle“ vždy menší, takže ke konci jídla na něm vzniká „hromada“ prázdných lastur. Mušle mají svoji typickou jemnou chuť, a proto se k úpravě používá často jen velmi jemné koření, nebo příchutě, např. bílé víno, což byla i naše volba. A bylo to dobrá volba :).

Po skvělém pozdním obědě a obligátní otázce, co s načatým odpolednem/večerem, zvláště, když se krásně vyčasilo, obloha se vyjasnila, nebe bylo bez mráčků a slunce příjemně hřálo, se ukázalo, že jediná správná volba bude výstup na blízký kopec. Je pravdou, že orientace v neznámém terénu s pomocí GPS a Google maps, už není taková výzva jako zamlada, ale i tak se mi podařilo najít cestu hustníkem, která by spíš vyhovovala zajícům. To ovšem nemohlo zkalit příjemný pocit z procházky.

Po sestupu do civilizace se nám ještě podařilo obdivovat ulomený list vrtule britského bombardéru ze druhé světové války, který byl součástí „naučné stezky po význačných bodech místopisu“ (mimochodem součástí byla i Monetova busta v nadživotní velikosti, kterou jsme našli víceméně náhodou, zarostlou v rákosí kousek od parkoviště, v místech, kam by člověk možná spíš měl obavu jít, aby do „něčeho“ nešlápl).

Monetova Nadace zavírá v šest a s ní všechno ostatní, co vesnice turistům nabízí. Počínaje Muzeem impresionistů a konče bufetem na půli cesty mezi parkovištěm a zahradami, takže i nám nakonec nezbylo nic jiného, než se vrátit zpět do Paříže, tentokrát už i bez zácpy na periferiku. Více takových Giverny.

Fotky: Jarmila