Minulý týden jsem si zase, po krátké pauze, odskočil do Mnichova. Mám tam oblíbeného zákazníka a oblíbenou kolegyni. Schůzka od tří do pěti dávala šanci na poměrně bezbolestný let „na otočku“, což znamená, že člověk nemusí vstávat o půl páté ráno, nebo že nepřiletí o půlnoci - teoreticky. Navštívil jsem tedy stránky své oblíbené letecké společnosti, abych si udělal rezervaci. Normálně chodím na vyhledávače letenek, ale zjistil jsem, že na lety do Mnichova to v podstatě nemá smysl. S Air France letět nechci a tím pádem jiná volba není.
Tam jsem ovšem bohužel zjistil, že ranní let je sice v pohodě (odlet v 11:00 je tak akorát na to, aby člověk „nemusel vstávat o půl páté“), ale večer to nějak neklaplo. Optimální spojení v 19:15 bylo už plné a další let byl až ve 21:15. Nu což, řekl jsem si, aspoň se nezasekám na periferiku a do půlnoci snad budu doma. Mnichovské letiště (Terminal 2) je celkem příjemné, dá se tam najíst nebo jen tak posedět bez ztráty kytičky. (Proto je nutné nelétat s Air France, která létá z Terminálu 1, kde se stěží dá posedět o jídle už ani nemluvě.)
Po schůzce jsem se ovšem necítil na to, abych vyrazil do víru velkoměsta a tak jsem byl na letišti o dvě hodiny dřív a protože kolega letadlo na 19:25 do Marseille sehnal, přemýšlel jsem, co s načatým večerem. Takže když jsem zaslechl poslední výzvu pro odlet do Paříže ve 19:15, neváhal jsem a vyrazil na stojánku, jestli bych se tam náhodou ještě nevmáčkl. A byl jsem o to víc překvapen, když mi řekli, že ano. A bylo to grátis. Sice jsme měli trochu zpoždění, ale na druhou stranu pořád jsem byl o hodinu a půl v Paříži dříve, ale zase dost pozdě na to, aby hrozila nějaké výrazná zácpa. Pro jistotu jsem to hned po přistání zkontroloval na Google mapách, ale kromě krátké kolony na ohybu A1 těsně před Paříží, byla celá trase zelená.
V dobré náladě jsem vyrazil s očekáváním drobného zdržení a užíval si volnou silnici. Když jsem dorazil ke koloně v předvídaném místě, trochu mě zarazilo, že se postupně čtyřproudová dálnice zužovala na tři, dva, jeden až posléze dráha opustila dálnici úplně a vyvrhla nás na Saint-Denis. Už se mi to stalo jednou, takže jsem věděl, že nemám očekávat žádnou nápovědu. Prostě dálnice je zavřená, tak si jeďte kam chcete, nám je to jedno.
Věděl jsem, že se budu držet na západní straně, ale nevěděl jsem, jak velká je uzavírka. Nicméně, něco mi vnuklo dát si před cestou z letiště do držáku v autě telefon s připravenou navigací, přestože trasu znám dost dobře, a teď se to hodilo. Místo navigace jsem vygooglil uzavírky, kde jsem s hrůzou zjistil, že je zavřená nejen A1 až na periferik, ale také celý západní periferik. Což jsem vygooglil asi ve stejné době, kdy jsem se už přiblížil k periferiku a zjistil, že na něj nenajedu.
Bylo jasné, že nemá cenu se proplétat v uličkách okolo, takže jsem se skoro otočil a zamířil sem, což byl nejbližší most přes řeku. Plán byl, že pojedu podél druhého břehu po D7 (D není dálnice ale státní silnice - route départementale, dálnice jsou značené A - autoroute) v podstatě až domů. Bohužel, tu křižovatku na druhé straně jsem ale nedal, a uvázl na N315. To ovšem stále ještě nebylo ztraceno, protože jsem se tím vlastně namířil na A86, což je vlastně druhý městský okruh (první je periferik). Když pominu, že z N315 se na A86 v podstatě nedá odbočit, nakonec jsem se tam nějak dostal a už si to uháněl kolem Colombes a Nanterre na jih.
V mezičase jsem zjistil dvě věci - navigace, která naviguje zarputile zpátky na periferik, je k ničemu (dělaly to obě, jak Google, tak navigace zabudovaná v autě, která by teoreticky měla uzavírky zvládat, ale nějak je nezvládala), a druhak, ten výřez z mapy na telefonu, nebo na navigaci mi zdaleka nestačí na to, abych zvládl naplánovat trasu. Takže jsem to řešil spíš ad-hoc.
První ad-hoc nastal před tunelem. Západní tunel na A86 (10 km) je určitě zajímavý a jednou si ho stojí za to projet. Pro mě měl ovšem dvě nevýhody, je placený a vyúsťuje daleko za Versailles (tedy, nevyúsťuje, jde z něj i odbočit na A13, ale tím jsem si nebyl jist), což by se mi ne úplně hodilo (a navíc jsem si ho už jednou projel :)). Takže jsem uhnul na D173 s tím, že se pak napojím na A13, která mě vyhodí kousek od Boulogne-Billancourt, kde už to znám. Tento plán nepočítal s tím, že A13 do Paříže bude zavřená a místo na Paříž se ocitnu na silnici do Versailles.
Po krátkém zaváhání (a prohlídce rezidenční zástavby) se tedy vracím zpět na křižovatku a všímám si, že v tomhle směru je dokonce ukazatel objíždky. Naštěstí se příliš nevzdaluje od A13 a tak jen křižovatky a semafory ruší poklidnou, téměř půlnoční jízdu. Pak ještě netrefím správný výjezd (shodou okolností jsem tudy už několikrát jel a věděl jsem, že si musím dávat pozor, ovšem únava a podmínky mne přemohly), takže se ocitnu na druhé (špatné) straně řeky, ale to mi nemůže zabránit v tom, abych se, možná hapticky, ale vytrvale blížil k domovu. Po dvou hodinách a skoro 80 kilometrech, tam pak nakonec i dorazím. Škoda, že byla tma a pršelo, užil bych si to víc.
Dodatečně pak zjišťuji, že uzavírky na periferiku, po deváté večer, jsou poměrně obvyklé a byla to jen moje nezkušenost, že jsem se nepoučil před cestou. Správný kapitán se pozná podle přípravy. A kdybych to udělal, nejspíš bych volil úplně jiný přípoj na Paříž a východní periferik a možná si tak minimálně hodinu ušetřil. Tak snad příště.
24. května 2013
4. května 2013
L'Année fiscale
Dostal jsem přáníčko od berňáku. Bylo to v krásném igelitovém pytlíku velikosti A4, v takovém, v jakém vám vaše oblíbená spořitelna, nebo váš dodavatel elektřiny, posílají výroční časopis o světlých zítřcích. Dodává to punc zájmu a zároveň nemáte pocit, že se o vás nikdo nezajímá. Ve Francii si na to potrpí i státní pokladna. Možná to znamená, že také prosperuje, nebo že má o vás zájem. Nicméně, ten zájem má ze zákona a jak se říká, v životě jsou dvě jistoty ...
Už jsem o tom nejspíš psal, ale protože jednak mi už paměť neslouží a jednak jsem určitě neměl minule tolik informací, vrhnu se do toho znovu. Ve Francii funguje finanční systém trochu „jinak“ a neznalého může překvapit. Také mají daně a sociální a zdravotní odvody, ale mechanismy se liší a i občan se toho účastní trochu jinak. Jak jsem už zmiňoval, moje výplatnice jsou dvě stránky A4 hustě popsané s mnoha řádky (52 dohromady na obou stranách) a sloupci (7 na stránce) a v nich hromadou čísel. Co je samozřejmě nejdůležitější je, že na začátku je hrubá mzda a pak následují srážky. Srážek je několik druhů, všechny nakonec vybere stát nebo ekvivalent zdravotní pojišťovny (mutuelle), ale podle toho na co, tak jsou rozděleny i na výplatnici. Sociální a zdravotní pojištění, jak by se řeklo u nás.
Pěkná vizualizace je tady, bohužel v francouzštině, ale je to interaktivní a člověk si může zjistit více o jednotlivých položkách. Ta moje je dost podobná, jen o něco delší. Dokonce mám pocit, že francouzští účtaři jsou náležité hrdí na to, že tomu rozumí. Obecně se má zato, že francouzská výplatnice patří k nejsložitějším na světě. Ale je možné, že to je jen národní pověra vycházející z typické francouzské nátury.
Zajímavé na té výplatnici je, že tam není daň z příjmu (ani její záloha, jak zvykem v Česku). Nevím, jestli to je výdobytek odborů, nebo naopak důsledek tuhé byrokracie, ale daň prostě na výplatnici není a to tedy znamená, že peníze, které člověk dostává během roku, jsou nedaněné a naopak, stát je o daň ochuzen až do doby, kdy dojde k placení. Údajně existuje možnost, nechat si daň srážet, ale jak jsem pochopil, není to povinnost. Na druhou stranu, člověk se nesmí nechat strhnout tím, že je v balíku a pěkně šetřit, aby měl na zaplacení daně, až ho úřad vyzve. A úřad ho vyzve až v dubnu. A dá mu čas do konce května, případně do konce června, pokud se rozhodne podat přiznání na internetu.
To, že není na výplatnici daň, může také přinést nedorozumění a posléze i zklamání, pokud si člověk vyjedná plat a pak zjistí, že to, co bylo nabídnuto jako čistá mzda je ve skutečnosti před zdaněním. A není to ztraceno v překladu, ve Francii se skutečně tomuhle polotovaru říká čistá mzda. Díky megalomanské výplatnici není ovšem potřeba populární potvrzení o dosažených příjmech, protože to je automaticky na každé výplatnici, kde je na konci uveden i celkový příjem od začátku fiskálního roku, včetně srážek a „čistého příjmu“. Ten údaj o čistém příjmu je důležitý následně pro podání daňového přiznání. A protože firma to hlásí finančáku také, pak se stane, že člověku dojde do schránky v úhledném pytlíku daňové přiznání, které je už předvyplněné sumou, kterou má člověk na poslední výplatnici za dané zdaňovací období. Pro případ, že by byl mimo svoji schránku, dojde mu i email s tím, že ještě jednodušší a zábavnější je podat daňové přiznání na Internetu. Kdo by odolal?
V rozechvění jsem z pytlíku vytáhl daňové přiznání, které má jen dva listy A4, ale zato přes sto políček, krypticky číslovaných jako 1AU, nebo 2TR a podobně. Z toho byla předvyplněná políčka dvě. Moje příjmy, jak je nahlásila má firma, a moje odečitatelné položky, kde byla nula. Zbytek se mne netýkal. Jednak mne překvapilo, že jsem si vydělal tolik a jednak mě polilo horko, když jsem zjistil z internetové simulace, kolik budu platit daň. Vyzvídal jsem u kolegů, co se dá udělat pro snížení této závratné sumy, ale bohužel většina nabízených řešení nebyla pro mne schůdná. Například oženit se, pořídit si děti (navíc vyložený bonus přichází až se třetím dítětem), platit paní na uklízení, zateplit si dům, nebo financovat ve své čtvrti ekologické iniciativy. Dokonce jsem koketoval s tím, zkusit uplatnit slevu za úroky z hypotéky, tak jako jsem to dělal v Česku. Bohužel místní zákon, který to umožňoval (minulý čas je na místě, protože už zase neplatí), se vztahoval jen na nemovitosti zakoupené nejdříve v roce 2007 a jen na la résidence principale, což ve stručnosti znamená nemovitost, kde člověk současně bydlí.
Pak jsem si ale naštěstí vzpomněl, že mi omylem započítali ve firmě do roku 2012 i dvě výplaty z roku 2011, čímž jich tam bylo dohromady čtrnáct místo dvanácti. To mi jednak snížilo základ a jednak, díky progresívní sazbě, ještě více snížilo daň. Drobné zklamání z toho, že si vlastně tolik nevydělám tím bylo vrchovatě vyváženo :). Sice jsem něco našetřil, ale každá babka dobrá. V euforii jsem se tedy vrhl na internet, že přiznání podám. Podání probíhá nepoměrně jednodušeji než v Česku. Pokud mohu srovnat, neboť elektronické daňové přiznání v Česku jsem podával od roku 2006. V podstatě člověk jen odkliká věci, které jsou už předvyplněné, jako jméno, adresa, telefon, dokonce i email, a pak potvrdí i vlastní údaje o příjmech a případně je opraví nebo doplní. Stejně tak pro případné slevy na dani. A pak to odešle. Žádný digitální podpis, žádné komplikované ověřování prostupnosti atd.
Jediný drobný zádrhel jsem měl v políčku, kde jsem chtěl vysvětlit, proč jsem si daňový základ snížil. Vylíčil jsem tam celou situaci a když jsem to chtěl odeslat, objevila se chyba - údajně nesmím používat formátovací znaky, speciální znaky a podezřelé znaky. Ty první a ty poslední tam nebyly výslovně uvedeny a ty druhé jsem v textu žádné neměl. Při hledání na internetu, zda se někdo potýkal s podobným problémem, jsem našel nějaký starý odkaz, kde nakonec autor tvrdil, že to vyřešil tím, že odstranil kompletně interpunkci, nové řádky a pod. To mi přišlo sice hardcore, ale v zoufalství nevěda, dal jsem tomu šanci. Bohužel to nepomohlo. Pak jsem zkoušel kopírovat text do políčka v různých kódováních (pokud to tedy mělo nějaký vliv, čímž si nejsem jist), ale také bezúspěšně. Nakonec tedy metodou postupného přidávání textu jsem objevil, že zakázaný znak bylo velké dlouhé é. Což mě překvapilo, protože to je úplně normální znak francouzské abecedy. Vyplnění přiznání 5 minut, vyplnění vzkazu hodina a půl...
Následně přijde dopis s vyúčtováním. To je totiž další zvláštnost. Výsledná vypočtená daň v daňovém přiznání není. Mám sice příručku o třiceti stranách, která výpočet popisuje, ale to je spíše pro fajnšmekry, kteří si to chtějí zkontrolovat. Provést výpočet bezchybně není v silách běžného smrtelníka, a proto s tím státní aparát počítá a dělá to za něj. Tak se nechám překvapit. Naštěstí vydělávám méně než milion babek ročně, takže mi nehrozí, že bych platil 75 procent daň, jak se teď chystá zavést president Hollande.
Také jsem se konečně rozhoupal k tomu, zrušit svůj první francouzský účet. Bohužel Barclays ve srovnání s Boursoramou nemá šanci. A vzhledem k tomu, že mám ještě další účet u těch zoufalců z ING Direct, přišlo mi, že mít tři účty je zbytečné, nehledě na to, že Barclays byla navíc jediná, která měla měsíční poplatky. Měl jsem sice trochu výčitky, protože se na začátku snažili, ale bohužel já od banky potřebuji hlavně spolehlivý online přístup. Boursorama je sice v rámi možností skoro OK, ale stejně je kvůli zkostnatělému francouzskému bankovnictví tak 10 let za českými bankami. Pořád doufám, že si jednou budu moci povolovat a zakazovat inkaso přímo v bance a nebudu si muset kvůli tomu dopisovat s několika institucemi.
Napsal jsem tedy žádost, přidal přestřiženou platební kartu a Barclays, snad aby dostála svému obrazu, už přes měsíc zavírá můj účet.
Už jsem o tom nejspíš psal, ale protože jednak mi už paměť neslouží a jednak jsem určitě neměl minule tolik informací, vrhnu se do toho znovu. Ve Francii funguje finanční systém trochu „jinak“ a neznalého může překvapit. Také mají daně a sociální a zdravotní odvody, ale mechanismy se liší a i občan se toho účastní trochu jinak. Jak jsem už zmiňoval, moje výplatnice jsou dvě stránky A4 hustě popsané s mnoha řádky (52 dohromady na obou stranách) a sloupci (7 na stránce) a v nich hromadou čísel. Co je samozřejmě nejdůležitější je, že na začátku je hrubá mzda a pak následují srážky. Srážek je několik druhů, všechny nakonec vybere stát nebo ekvivalent zdravotní pojišťovny (mutuelle), ale podle toho na co, tak jsou rozděleny i na výplatnici. Sociální a zdravotní pojištění, jak by se řeklo u nás.
Pěkná vizualizace je tady, bohužel v francouzštině, ale je to interaktivní a člověk si může zjistit více o jednotlivých položkách. Ta moje je dost podobná, jen o něco delší. Dokonce mám pocit, že francouzští účtaři jsou náležité hrdí na to, že tomu rozumí. Obecně se má zato, že francouzská výplatnice patří k nejsložitějším na světě. Ale je možné, že to je jen národní pověra vycházející z typické francouzské nátury.
Zajímavé na té výplatnici je, že tam není daň z příjmu (ani její záloha, jak zvykem v Česku). Nevím, jestli to je výdobytek odborů, nebo naopak důsledek tuhé byrokracie, ale daň prostě na výplatnici není a to tedy znamená, že peníze, které člověk dostává během roku, jsou nedaněné a naopak, stát je o daň ochuzen až do doby, kdy dojde k placení. Údajně existuje možnost, nechat si daň srážet, ale jak jsem pochopil, není to povinnost. Na druhou stranu, člověk se nesmí nechat strhnout tím, že je v balíku a pěkně šetřit, aby měl na zaplacení daně, až ho úřad vyzve. A úřad ho vyzve až v dubnu. A dá mu čas do konce května, případně do konce června, pokud se rozhodne podat přiznání na internetu.
To, že není na výplatnici daň, může také přinést nedorozumění a posléze i zklamání, pokud si člověk vyjedná plat a pak zjistí, že to, co bylo nabídnuto jako čistá mzda je ve skutečnosti před zdaněním. A není to ztraceno v překladu, ve Francii se skutečně tomuhle polotovaru říká čistá mzda. Díky megalomanské výplatnici není ovšem potřeba populární potvrzení o dosažených příjmech, protože to je automaticky na každé výplatnici, kde je na konci uveden i celkový příjem od začátku fiskálního roku, včetně srážek a „čistého příjmu“. Ten údaj o čistém příjmu je důležitý následně pro podání daňového přiznání. A protože firma to hlásí finančáku také, pak se stane, že člověku dojde do schránky v úhledném pytlíku daňové přiznání, které je už předvyplněné sumou, kterou má člověk na poslední výplatnici za dané zdaňovací období. Pro případ, že by byl mimo svoji schránku, dojde mu i email s tím, že ještě jednodušší a zábavnější je podat daňové přiznání na Internetu. Kdo by odolal?
V rozechvění jsem z pytlíku vytáhl daňové přiznání, které má jen dva listy A4, ale zato přes sto políček, krypticky číslovaných jako 1AU, nebo 2TR a podobně. Z toho byla předvyplněná políčka dvě. Moje příjmy, jak je nahlásila má firma, a moje odečitatelné položky, kde byla nula. Zbytek se mne netýkal. Jednak mne překvapilo, že jsem si vydělal tolik a jednak mě polilo horko, když jsem zjistil z internetové simulace, kolik budu platit daň. Vyzvídal jsem u kolegů, co se dá udělat pro snížení této závratné sumy, ale bohužel většina nabízených řešení nebyla pro mne schůdná. Například oženit se, pořídit si děti (navíc vyložený bonus přichází až se třetím dítětem), platit paní na uklízení, zateplit si dům, nebo financovat ve své čtvrti ekologické iniciativy. Dokonce jsem koketoval s tím, zkusit uplatnit slevu za úroky z hypotéky, tak jako jsem to dělal v Česku. Bohužel místní zákon, který to umožňoval (minulý čas je na místě, protože už zase neplatí), se vztahoval jen na nemovitosti zakoupené nejdříve v roce 2007 a jen na la résidence principale, což ve stručnosti znamená nemovitost, kde člověk současně bydlí.
Pak jsem si ale naštěstí vzpomněl, že mi omylem započítali ve firmě do roku 2012 i dvě výplaty z roku 2011, čímž jich tam bylo dohromady čtrnáct místo dvanácti. To mi jednak snížilo základ a jednak, díky progresívní sazbě, ještě více snížilo daň. Drobné zklamání z toho, že si vlastně tolik nevydělám tím bylo vrchovatě vyváženo :). Sice jsem něco našetřil, ale každá babka dobrá. V euforii jsem se tedy vrhl na internet, že přiznání podám. Podání probíhá nepoměrně jednodušeji než v Česku. Pokud mohu srovnat, neboť elektronické daňové přiznání v Česku jsem podával od roku 2006. V podstatě člověk jen odkliká věci, které jsou už předvyplněné, jako jméno, adresa, telefon, dokonce i email, a pak potvrdí i vlastní údaje o příjmech a případně je opraví nebo doplní. Stejně tak pro případné slevy na dani. A pak to odešle. Žádný digitální podpis, žádné komplikované ověřování prostupnosti atd.
Jediný drobný zádrhel jsem měl v políčku, kde jsem chtěl vysvětlit, proč jsem si daňový základ snížil. Vylíčil jsem tam celou situaci a když jsem to chtěl odeslat, objevila se chyba - údajně nesmím používat formátovací znaky, speciální znaky a podezřelé znaky. Ty první a ty poslední tam nebyly výslovně uvedeny a ty druhé jsem v textu žádné neměl. Při hledání na internetu, zda se někdo potýkal s podobným problémem, jsem našel nějaký starý odkaz, kde nakonec autor tvrdil, že to vyřešil tím, že odstranil kompletně interpunkci, nové řádky a pod. To mi přišlo sice hardcore, ale v zoufalství nevěda, dal jsem tomu šanci. Bohužel to nepomohlo. Pak jsem zkoušel kopírovat text do políčka v různých kódováních (pokud to tedy mělo nějaký vliv, čímž si nejsem jist), ale také bezúspěšně. Nakonec tedy metodou postupného přidávání textu jsem objevil, že zakázaný znak bylo velké dlouhé é. Což mě překvapilo, protože to je úplně normální znak francouzské abecedy. Vyplnění přiznání 5 minut, vyplnění vzkazu hodina a půl...
Následně přijde dopis s vyúčtováním. To je totiž další zvláštnost. Výsledná vypočtená daň v daňovém přiznání není. Mám sice příručku o třiceti stranách, která výpočet popisuje, ale to je spíše pro fajnšmekry, kteří si to chtějí zkontrolovat. Provést výpočet bezchybně není v silách běžného smrtelníka, a proto s tím státní aparát počítá a dělá to za něj. Tak se nechám překvapit. Naštěstí vydělávám méně než milion babek ročně, takže mi nehrozí, že bych platil 75 procent daň, jak se teď chystá zavést president Hollande.
Také jsem se konečně rozhoupal k tomu, zrušit svůj první francouzský účet. Bohužel Barclays ve srovnání s Boursoramou nemá šanci. A vzhledem k tomu, že mám ještě další účet u těch zoufalců z ING Direct, přišlo mi, že mít tři účty je zbytečné, nehledě na to, že Barclays byla navíc jediná, která měla měsíční poplatky. Měl jsem sice trochu výčitky, protože se na začátku snažili, ale bohužel já od banky potřebuji hlavně spolehlivý online přístup. Boursorama je sice v rámi možností skoro OK, ale stejně je kvůli zkostnatělému francouzskému bankovnictví tak 10 let za českými bankami. Pořád doufám, že si jednou budu moci povolovat a zakazovat inkaso přímo v bance a nebudu si muset kvůli tomu dopisovat s několika institucemi.
Napsal jsem tedy žádost, přidal přestřiženou platební kartu a Barclays, snad aby dostála svému obrazu, už přes měsíc zavírá můj účet.
28. dubna 2013
Tripod
Původně jsem chtěl uplatnit bonusovou letenku na Bednu, ale na tu už bonusová letenka nebyla. Asi nejsem sám, kdo se na ni chystá. Bonusové letenky od ČSA jsou obecně zajímavý marketingový experiment, u kterého mi zatím uniká jeho cíl. Měl jsem na účtu něco přes 16 tisíc mil, ale asi dva tisíce mi mělo vypršet k 31. březnu. Bonusová zpáteční letenka Paříž - Praha stála myslím 25 tisíc mil. Do 30. března. 31. března ovšem ČSA změnilo cenovou politiku a zlevnilo bonusové letenky s ČSA, takže se najednou Paříž - Praha dala pořídit za 15 tisíc mil. Stačilo tedy počkat do 31. března a pak ve vhodný moment se do věci vložit a utratit míle dříve, než o půlnoci nevratně vyprší kritické množství. Což se podařilo.
Naplánoval jsem si akci na otočku, v sobotu ráno do Prahy, ze soboty na neděli hra, v neděli odpoledne z Prahy. Na Roissy jsem dojel autem a doufal, že se před zpáteční cestou vyspím v letadle a neusnu pak někde na periferiku v nedělní večerní zácpě. V Praze jsem si domluvil zázemí na převlečení, neb jsem si nebyl jist, zda budu po hře ve stavu přípustném pro cestu letadlem. Nakonec se ukázalo, že to byly obavy liché, nicméně i tak zázemí bodlo a sprcha pro probdělé noci dokáže divy. S ČSA to ovšem zjevně jde z kopce, protože při přistání už ani nehrály Vltavu. Nemluvě o tom, že jsem zvědav, kdy se mi podaří odletět na čas. Slané křupky v rámci občerstvení by možná vyhrály v soutěži o syntetickou stravu, ale jinak rozhodně nepotěší. Jediná výhoda je, že obsahují hodně soli, takže pokud se člověk předtím vypotil, pomáhají vyrovnat osmotický tlak.
Vlastní akce v Praze proběhla téměř podle plánu, až na malé zpoždění na startu. Byla to ovšem nezvykle „čistá“ šifrovačka. Zatímco z jiných her se často vracím promočený/propocený až na kost, případně od bahna, tady jsem za celou noc nevytáhl ani stoličku, ani čelovku, a lehce se zpotil jen při výstupu po schodech z metra. Zato jsem objevil výhody McCafé na Florenci (ranní čaj s medem a citrónem neměl chybu) a dokonce si s obsluhou i vyjasnil rozdíly mezi místní nabídkou a konkurenčními Starbucks. V pondělí jsem si pak vzal dovolenou, abych se z toho vyspal a nakonec byl vlastně překvapený, jak relativně hladce to proběhlo. Nemít problém s převlékáním, byla by doba cestování srovnatelná s cestou z Brna.
Chtěl jsem ověřit jak funguje mobilní připojení, ale přece jenom kovové vozy, možná i pokovená skla a když to ještě jede skoro 300 km/h, podmínky nejsou úplně ideální. Přesto jsem pár emailů vyřídil a trochu si zasurfoval. Ale pak jsem už jen kochal. Bylo totiž hezky. Když jsem vystoupil z vlaku, vítala mne modrá obloha bez mráčků, slunce a vůně Provence - borovice a moře - jaký kontrast ve srovnání s Paříží. Kolegyně v mezičase zorganizovaly večeři v Cassis, kde, když jsem viděl přístav a kotvící lodě a moře a ve vzduchu cítil příslib léta, popadla mne chuť vzít loď a vyrazit na moře - už mám asi absťák. Jít na večeři se třemi Francouzkami má výhodu v tom, že člověk nemusí za celý večer říct ani slovo a přesto se řeč nezastaví. A když už něco řekne, většinou je tím tak překvapí, že si vyslouží absolutní pozornost.
Moji spolusedící vtipkovali o tom, proč nejedeme a když přišel průvodčí, tak vyzvídali na něm. Průvodčí přiznal, že příčinou poruchy byl tripod, což mělo stejný účinek, jako kdyby řekl, že to byl hradlanát. Nikdo netušil, která bije. Distingovaná dáma naproti se zeptala, k čemu ten tripod slouží. Průvodčí prohlásil, že přenáší tah z motoru na kola soupravy. Gentleman, co seděl vedle mne a vypadal, že by mohl být doktor - opravoval tam nějaké písemky z medicíny, seděl celou dobu v obleku s nonšalantní šálou, ani sako si nesundal a používal macbook a iphone - provedl hlasitou úvahu: „No, je jasné, že tah z motoru se musí na kola nějak přenášet, takže proto vynalezli tripod." Nato starý pán naproti, který už stěží vstával, dodal: „Bipod už asi nestačil.“ Čímž celá technická diskuse skončila a skupinka se dál věnovala fotkám o tom, jaké domy si kdo kde koupil a čím si je zařídil. Osobně mi to nedalo spát, takže jsem až dodatečně vygooglil, co to ten tripod vlastně je a musím uznat, že průvodčí měl pravdu a původní nedůvěra byla absolutně neodůvodněná.
Po příjezdu do Paříže pak na peróně rozdávali zřízenci všem, co vystoupili z vlaku, obálky s žádostmi o odškodnění. Představa, že bych si kvůli tomu pak dopisoval s SNCF a vyúčtování cesťáku by se tím určitě protáhlo, mě od účasti v experimentu odradila.
Přes víkend jsem se pak připravoval na poslední den kurzu vystupování na veřejnosti a to konkrétně tvorbou krátké přednášky o šifrovačkách. Přestože to byla přednáška krátká, zabralo mi to skoro celý víkend. Pak se ukázalo, že většina kolegů jen oprášila nějaké pracovní prezentace a byli jsme jen dva ze sedmi, kdo si připravil něco zvlášť pro kurz. O to větší to ale mělo úspěch. Takže školení mám za sebou a také první zářez na pažbě vystoupení ve francouzštině.
15. dubna 2013
Pain des Landes
V rámci zvyšování konkurenceschopnosti a plnění čtvrtletních předepsaných kvót se můj šéf rozhodl, že mě přihlásí na školení „vystupování na veřejnosti“ (prise de parole en public), které v rámci interních školení naše firma občas pořádá. Marně jsem se snažil z toho vykroutit tím, že už jsem to samé školení absolvoval v Praze (tématická interní školení jsou většinou pořádána po celém světě, často ovšem zajištěny z lokálních zdrojů), nebo tím, že moje francouzština není (stále ještě) na úrovni, kdy bych si mohl hrát s formou. Použil jsem k tomu i čerstvě dosažený certifikát ze svého více než ročního individuálního kurzu, který mi můj učitel vystavil na konci a kde pomocí složitých úvah a matematických modelů vypočítal, že jsem stále na úrovni B2.1, zatímco úroveň předepsaná pro moji pozici je B2.2. To bylo také poprvé, kdy jsem se dozvěděl, že pro moji pozici je předepsaná nějaké úroveň. Tedy, přesněji řečeno, věděl jsem, že obecně pro práci ve Francii je, pro potřeby státní administrativy, oficiálně přijatelná právě úroveň B2, ale nikdo mi nikdy neřekl, že by to bylo nutné i v naší firmě. Budiž mi tedy omluvou, že zákazníci, o které se starám, jsou všude jinde jen ne ve Francii.
Vystupování na veřejnosti má ve Francii svoji tradici. Francouzi rádi řeční, rádi diskutují (a oponují) a pokud to někdo umí dobře, má vždy respekt. Proto i ten poslední inženýr neopovrhne příležitostí se zlepšit, byť v jeho případě ani tak nejde o řečnění, ale spíš o předávání informací (často ne úplně radostných) svým zákazníkům.
A protože šéf byl neoblomný (dostal to nařízeno shora), celý náš tým včetně jeho se tak ocitl na soupisce účastníků. Pozitivní na tom bylo jen to, že s výjimkou jedné kolegyně z jiné organizace, kterou k nám na kurz přidali, jsem byl mezi svými. Kurz normálně trvá tři dny, ale protože by to bylo dost náročné, odstavit kompletně celou technickou podporu na tři dny, rozhodli jsme se požádat o rozklad na dva dny a jeden zvlášť o dva týdny později. Minulý týden proběhly právě první dva dny. Když pominu univerzální omáčku o verbální a neverbální komunikaci a její důležitosti, což je samozřejmě zcela validní úvaha pokud ovšem člověk přitom současně nemusí zápasit s časováním sloves, zůstaly mi v hlavě tři věci.
První, když nám školitelka tvrdila, že 7 % z vlivu toho, co říkáme, se přenáší slovy a 93 % neverbálně, ať už tónem, nebo vyloženě „nezvukově“, tedy gesty a pohledy. Argumentoval jsem tím, že když na ně budu mluvit česky, tak z toho co řeknu, rozhodně 93 % nepřenesu, takže nakonec jsme se shodli na tom, že uvedené hodnocení platí, pokud samozřejmě mluvíme stejnou řečí. Což bohužel trochu snížilo moji důvěru v teoretickou věrohodnost kurzu. Nicméně teorie nebyla tím, proč se tam všichni těšili. Hlavním tahákem byla živá vystoupení následovaná hodnocením.
Pro rozehřátí jsme začali krátkým improvizovaným vystoupením na volné téma. Mělo trvat jen tři minuty a v podstatě sloužilo jen k tomu, dostat příležitost se předvést a ostatním příležitost se naučit všímat různých projevů - verbálních i neverbálních a umět je rozlišit. Také to sloužilo k tomu, odstranit zábrany ve skupině a případný strach, nebo trému z vystupování před cizími lidmi. Což ovšem u nás bylo už vyřešené předem a tak jediná účastnice, které nebyla od nás k nám docela dobře zapadla. Vybral jsem si téma „šifrovačky“, jednak proto, že mi je blízké a jednak proto, že tím, že jsem to už několikrát někomu francouzsky vysvětloval, mám už docela rozvinutou slovní zásobu (minimálně kolegům, svému učiteli francouzštiny a nebo svému obvoďákovi a to nepočítám, že jsem to nejspíš i několikrát zmínil, když jsem chodil v Praze na francouzštinu do IFP :)).
Nahrávalo se to na video a v průběhu pak každý dostal možnost sám sebe zhodnotit (ovšem bez zvuku). Co mě pak překvapilo, když mi ve vyhodnocení ostatní tvrdili, že jsem působil velice uvolněným dojmem (přestože jsem byl docela vystresovaný), že jsem si velice chytře vzal do ruky fixu (protože jsem si myslel, že budu mít čas něco nakreslit), takže jsem nedělal žádná nepatřičná gesta nebo pohyby rukama, že jsem mluvil pomalu a dělal dobře pauzy (protože jsem hledal slova nebo správný tvar), a že jsem udržoval pohledem kontakt s posluchači (protože jsem si nebyl jist, jestli vůbec rozumí, tomu co říkám :)). Takže nakonec jsem z toho vyšel tak nějak divně dobře, byť z důvodů, které tak nějak nesouvisely s tím, že bych byl dobrý řečník.
Další zajímavé cvičení bylo čtení textu na čas, s cílem zjistit, jednak jak člověk vnímá slova a jednak, jaký vliv má rychlost na srozumitelnost. Měli jsme nějaký cvičný text, který údajně při standardním čtení mělo trvat přečíst zhruba minutu. Moji kolegové s výjimkou jednoho, to zvládli kolem 45 vteřin, což znamená, že to četli rychleji, než norma. Počítám, že to je profesionální deformace. Mně to trvalo při „normálním“ čtení minutu a 38 vteřin, což bylo zhruba dvakrát tak dlouho. Pak jsme to měli číst dvakrát rychleji a dvakrát pomaleji. Při čtení „dvakrát rychleji“ se mi podařilo dostat se na minutu 8 vteřin a můj kolega, se kterým jsem byl ve dvojici, mne pak překvapil tím, že když jsem to četl rychleji, tak mi prý bylo líp rozumět, protože to bylo plynulejší :). To, že jsem ovšem při tom byl zjevně na limitu svých sil a občas už ani pořádně nevěděl, co vlastně čtu, byla jiná.
Hřebem večera, minimálně těchto dvou dnů, ovšem bylo desetiminutové vystoupení, opět s hodnocením, tentokrát ovšem na zadané téma. První šla kolegyně a vytáhla si téma borovice z Landes (Pin des Landes), o kterém jsem si do doby, než o tom začala mluvit, myslel, že je ve skutečnosti chleba z Landes (Pain des Landes), protože jsem tomu tak rozuměl a vůbec jsem netušil, co je na chlebu z Landes tak zajímavého (ne, že bych věděl něco o borovici). Další témata byla postupně Beach Boys (ano ta skupina ze 60. let, co hraje doteď), mamuti, indická kinematografie, škeble Saint-Jacques, a mě vyšel Mys Horn. Během vystoupení kolegů jsem pochopil, že na desetiminutovou improvizaci teda zatím nemám a zbaběle to udělal v angličtině. Plus body jsem pak získal za nákres zeměkoule a kontinentů :).
Na poslední den si máme připravit třiceti až čtyřicetiminutovou přednášku opět na volné téma. Uvažuji o tom, že bych oprášil šifrovačky a šifry obecně a udělal to francouzsky. Mám na to ještě více než týden.
Vystupování na veřejnosti má ve Francii svoji tradici. Francouzi rádi řeční, rádi diskutují (a oponují) a pokud to někdo umí dobře, má vždy respekt. Proto i ten poslední inženýr neopovrhne příležitostí se zlepšit, byť v jeho případě ani tak nejde o řečnění, ale spíš o předávání informací (často ne úplně radostných) svým zákazníkům.
A protože šéf byl neoblomný (dostal to nařízeno shora), celý náš tým včetně jeho se tak ocitl na soupisce účastníků. Pozitivní na tom bylo jen to, že s výjimkou jedné kolegyně z jiné organizace, kterou k nám na kurz přidali, jsem byl mezi svými. Kurz normálně trvá tři dny, ale protože by to bylo dost náročné, odstavit kompletně celou technickou podporu na tři dny, rozhodli jsme se požádat o rozklad na dva dny a jeden zvlášť o dva týdny později. Minulý týden proběhly právě první dva dny. Když pominu univerzální omáčku o verbální a neverbální komunikaci a její důležitosti, což je samozřejmě zcela validní úvaha pokud ovšem člověk přitom současně nemusí zápasit s časováním sloves, zůstaly mi v hlavě tři věci.
První, když nám školitelka tvrdila, že 7 % z vlivu toho, co říkáme, se přenáší slovy a 93 % neverbálně, ať už tónem, nebo vyloženě „nezvukově“, tedy gesty a pohledy. Argumentoval jsem tím, že když na ně budu mluvit česky, tak z toho co řeknu, rozhodně 93 % nepřenesu, takže nakonec jsme se shodli na tom, že uvedené hodnocení platí, pokud samozřejmě mluvíme stejnou řečí. Což bohužel trochu snížilo moji důvěru v teoretickou věrohodnost kurzu. Nicméně teorie nebyla tím, proč se tam všichni těšili. Hlavním tahákem byla živá vystoupení následovaná hodnocením.
Pro rozehřátí jsme začali krátkým improvizovaným vystoupením na volné téma. Mělo trvat jen tři minuty a v podstatě sloužilo jen k tomu, dostat příležitost se předvést a ostatním příležitost se naučit všímat různých projevů - verbálních i neverbálních a umět je rozlišit. Také to sloužilo k tomu, odstranit zábrany ve skupině a případný strach, nebo trému z vystupování před cizími lidmi. Což ovšem u nás bylo už vyřešené předem a tak jediná účastnice, které nebyla od nás k nám docela dobře zapadla. Vybral jsem si téma „šifrovačky“, jednak proto, že mi je blízké a jednak proto, že tím, že jsem to už několikrát někomu francouzsky vysvětloval, mám už docela rozvinutou slovní zásobu (minimálně kolegům, svému učiteli francouzštiny a nebo svému obvoďákovi a to nepočítám, že jsem to nejspíš i několikrát zmínil, když jsem chodil v Praze na francouzštinu do IFP :)).
Nahrávalo se to na video a v průběhu pak každý dostal možnost sám sebe zhodnotit (ovšem bez zvuku). Co mě pak překvapilo, když mi ve vyhodnocení ostatní tvrdili, že jsem působil velice uvolněným dojmem (přestože jsem byl docela vystresovaný), že jsem si velice chytře vzal do ruky fixu (protože jsem si myslel, že budu mít čas něco nakreslit), takže jsem nedělal žádná nepatřičná gesta nebo pohyby rukama, že jsem mluvil pomalu a dělal dobře pauzy (protože jsem hledal slova nebo správný tvar), a že jsem udržoval pohledem kontakt s posluchači (protože jsem si nebyl jist, jestli vůbec rozumí, tomu co říkám :)). Takže nakonec jsem z toho vyšel tak nějak divně dobře, byť z důvodů, které tak nějak nesouvisely s tím, že bych byl dobrý řečník.
Další zajímavé cvičení bylo čtení textu na čas, s cílem zjistit, jednak jak člověk vnímá slova a jednak, jaký vliv má rychlost na srozumitelnost. Měli jsme nějaký cvičný text, který údajně při standardním čtení mělo trvat přečíst zhruba minutu. Moji kolegové s výjimkou jednoho, to zvládli kolem 45 vteřin, což znamená, že to četli rychleji, než norma. Počítám, že to je profesionální deformace. Mně to trvalo při „normálním“ čtení minutu a 38 vteřin, což bylo zhruba dvakrát tak dlouho. Pak jsme to měli číst dvakrát rychleji a dvakrát pomaleji. Při čtení „dvakrát rychleji“ se mi podařilo dostat se na minutu 8 vteřin a můj kolega, se kterým jsem byl ve dvojici, mne pak překvapil tím, že když jsem to četl rychleji, tak mi prý bylo líp rozumět, protože to bylo plynulejší :). To, že jsem ovšem při tom byl zjevně na limitu svých sil a občas už ani pořádně nevěděl, co vlastně čtu, byla jiná.
Hřebem večera, minimálně těchto dvou dnů, ovšem bylo desetiminutové vystoupení, opět s hodnocením, tentokrát ovšem na zadané téma. První šla kolegyně a vytáhla si téma borovice z Landes (Pin des Landes), o kterém jsem si do doby, než o tom začala mluvit, myslel, že je ve skutečnosti chleba z Landes (Pain des Landes), protože jsem tomu tak rozuměl a vůbec jsem netušil, co je na chlebu z Landes tak zajímavého (ne, že bych věděl něco o borovici). Další témata byla postupně Beach Boys (ano ta skupina ze 60. let, co hraje doteď), mamuti, indická kinematografie, škeble Saint-Jacques, a mě vyšel Mys Horn. Během vystoupení kolegů jsem pochopil, že na desetiminutovou improvizaci teda zatím nemám a zbaběle to udělal v angličtině. Plus body jsem pak získal za nákres zeměkoule a kontinentů :).
Na poslední den si máme připravit třiceti až čtyřicetiminutovou přednášku opět na volné téma. Uvažuji o tom, že bych oprášil šifrovačky a šifry obecně a udělal to francouzsky. Mám na to ještě více než týden.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)