Tripod

Po delší době jsem vyrazil do Prahy. Byla to taková „last minute“ akce, kdy se mi nabídlo místo v týmu na jedné šifrovačce. Navíc jsem měl u ČSA nějaké míle, které mi zase měly vypršet, takže nakonec slovo dalo slovo, ČSA bonusovou letenku a za pouhých 2.800 Kč ze svého za letištní poplatky, které nejsou součástí bonusové letenky, jsem mohl opět spatřit to naše malé domácké letiště se schizofrenním názvem ve vší jeho kráse.

Původně jsem chtěl uplatnit bonusovou letenku na Bednu, ale na tu už bonusová letenka nebyla. Asi nejsem sám, kdo se na ni chystá. Bonusové letenky od ČSA jsou obecně zajímavý marketingový experiment, u kterého mi zatím uniká jeho cíl. Měl jsem na účtu něco přes 16 tisíc mil, ale asi dva tisíce mi mělo vypršet k 31. březnu. Bonusová zpáteční letenka Paříž - Praha stála myslím 25 tisíc mil. Do 30. března. 31. března ovšem ČSA změnilo cenovou politiku a zlevnilo bonusové letenky s ČSA, takže se najednou Paříž - Praha dala pořídit za 15 tisíc mil. Stačilo tedy počkat do 31. března a pak ve vhodný moment se do věci vložit a utratit míle dříve, než o půlnoci nevratně vyprší kritické množství. Což se podařilo.

Naplánoval jsem si akci na otočku, v sobotu ráno do Prahy, ze soboty na neděli hra, v neděli odpoledne z Prahy. Na Roissy jsem dojel autem a doufal, že se před zpáteční cestou vyspím v letadle a neusnu pak někde na periferiku v nedělní večerní zácpě. V Praze jsem si domluvil zázemí na převlečení, neb jsem si nebyl jist, zda budu po hře ve stavu přípustném pro cestu letadlem. Nakonec se ukázalo, že to byly obavy liché, nicméně i tak zázemí bodlo a sprcha pro probdělé noci dokáže divy. S ČSA to ovšem zjevně jde z kopce, protože při přistání už ani nehrály Vltavu. Nemluvě o tom, že jsem zvědav, kdy se mi podaří odletět na čas. Slané křupky v rámci občerstvení by možná vyhrály v soutěži o syntetickou stravu, ale jinak rozhodně nepotěší. Jediná výhoda je, že obsahují hodně soli, takže pokud se člověk předtím vypotil, pomáhají vyrovnat osmotický tlak.

Vlastní akce v Praze proběhla téměř podle plánu, až na malé zpoždění na startu. Byla to ovšem nezvykle „čistá“ šifrovačka. Zatímco z jiných her se často vracím promočený/propocený až na kost, případně od bahna, tady jsem za celou noc nevytáhl ani stoličku, ani čelovku, a lehce se zpotil jen při výstupu po schodech z metra. Zato jsem objevil výhody McCafé na Florenci (ranní čaj s medem a citrónem neměl chybu) a dokonce si s obsluhou i vyjasnil rozdíly mezi místní nabídkou a konkurenčními Starbucks. V pondělí jsem si pak vzal dovolenou, abych se z toho vyspal a nakonec byl vlastně překvapený, jak relativně hladce to proběhlo. Nemít problém s převlékáním, byla by doba cestování srovnatelná s cestou z Brna.

Jen jsem se vrátil do práce, šéf mi navrhl, abych vyrazil do naší základny v Provence. Zatímco předtím jsem tam jezdil celkem pravidelně (několikrát do roka), od doby, kdy jsem se přestěhoval do Francie, jsem tam nebyl ani jednou. Takže jsem se docela těšil a abych si to ještě víc užil, naplánoval si cestu vlakem. O TGV jsem už psal, takže vynechám detaily, jen zmíním, že cesta z Paříže (lyonské nádraží) do Aix-en-Provence trvá tři hodiny. Letadlem je to sice (do Marseille) jen za hodinu, ale člověka pořád kvůli něčemu buzerují, zatímco ve vlaku si sedne a pak má tři hodiny na co chce. Vlak má maximálně jednu zastávku v Avignonu (někdy ani to ne), pak v Aix a nakonec v Marseille.

Chtěl jsem ověřit jak funguje mobilní připojení, ale přece jenom kovové vozy, možná i pokovená skla a když to ještě jede skoro 300 km/h, podmínky nejsou úplně ideální. Přesto jsem pár emailů vyřídil a trochu si zasurfoval. Ale pak jsem už jen kochal. Bylo totiž hezky. Když jsem vystoupil z vlaku, vítala mne modrá obloha bez mráčků, slunce a vůně Provence - borovice a moře - jaký kontrast ve srovnání s Paříží. Kolegyně v mezičase zorganizovaly večeři v Cassis, kde, když jsem viděl přístav a kotvící lodě a moře a ve vzduchu cítil příslib léta, popadla mne chuť vzít loď a vyrazit na moře - už mám asi absťák. Jít na večeři se třemi Francouzkami má výhodu v tom, že člověk nemusí za celý večer říct ani slovo a přesto se řeč nezastaví. A když už něco řekne, většinou je tím tak překvapí, že si vyslouží absolutní pozornost.

Bohužel jsem zůstával na jihu jen necelé tři dny a v pátek se vracel zpět. Návrat mi usnadnilo jen to, že počasí se v pátek výrazně zhoršilo, ochladilo se a mělo pršet. Tentokrát ovšem dráhy zklamaly a nadělily nám hodinové zpoždění. Údajně proto, že souprava před námi se porouchala a celá jedna trať byla kvůli tomu uzavřena, aby se po ní porouchaná souprava dostala do stanice. Tím se zbylé vlaky musely dělit o tu druhou a tím pádem jsme museli počkat. Postáli jsme si tak u města Macon, které leží zhruba na půli cesty a jak jsem zjistil při pohledu na mapy, překvapivě také nedaleko švýcarské hranice a Ženevy.

Moji spolusedící vtipkovali o tom, proč nejedeme a když přišel průvodčí, tak vyzvídali na něm. Průvodčí přiznal, že příčinou poruchy byl tripod, což mělo stejný účinek, jako kdyby řekl, že to byl hradlanát. Nikdo netušil, která bije. Distingovaná dáma naproti se zeptala, k čemu ten tripod slouží. Průvodčí prohlásil, že přenáší tah z motoru na kola soupravy. Gentleman, co seděl vedle mne a vypadal, že by mohl být doktor - opravoval tam nějaké písemky z medicíny, seděl celou dobu v obleku s nonšalantní šálou, ani sako si nesundal a používal macbook a iphone - provedl hlasitou úvahu: „No, je jasné, že tah z motoru se musí na kola nějak přenášet, takže proto vynalezli tripod." Nato starý pán naproti, který už stěží vstával, dodal: „Bipod už asi nestačil.“ Čímž celá technická diskuse skončila a skupinka se dál věnovala fotkám o tom, jaké domy si kdo kde koupil a čím si je zařídil. Osobně mi to nedalo spát, takže jsem až dodatečně vygooglil, co to ten tripod vlastně je a musím uznat, že průvodčí měl pravdu a původní nedůvěra byla absolutně neodůvodněná.

Po příjezdu do Paříže pak na peróně rozdávali zřízenci všem, co vystoupili z vlaku, obálky s žádostmi o odškodnění. Představa, že bych si kvůli tomu pak dopisoval s SNCF a vyúčtování cesťáku by se tím určitě protáhlo, mě od účasti v experimentu odradila.

Přes víkend jsem se pak připravoval na poslední den kurzu vystupování na veřejnosti a to konkrétně tvorbou krátké přednášky o šifrovačkách. Přestože to byla přednáška krátká, zabralo mi to skoro celý víkend. Pak se ukázalo, že většina kolegů jen oprášila nějaké pracovní prezentace a byli jsme jen dva ze sedmi, kdo si připravil něco zvlášť pro kurz. O to větší to ale mělo úspěch. Takže školení mám za sebou a také první zářez na pažbě vystoupení ve francouzštině.

Pain des Landes

V rámci zvyšování konkurenceschopnosti a plnění čtvrtletních předepsaných kvót se můj šéf rozhodl, že mě přihlásí na školení „vystupování na veřejnosti“ (prise de parole en public), které v rámci interních školení naše firma občas pořádá. Marně jsem se snažil z toho vykroutit tím, že už jsem to samé školení absolvoval v Praze (tématická interní školení jsou většinou pořádána po celém světě, často ovšem zajištěny z lokálních zdrojů), nebo tím, že moje francouzština není (stále ještě) na úrovni, kdy bych si mohl hrát s formou. Použil jsem k tomu i čerstvě dosažený certifikát ze svého více než ročního individuálního kurzu, který mi můj učitel vystavil na konci a kde pomocí složitých úvah a matematických modelů vypočítal, že jsem stále na úrovni B2.1, zatímco úroveň předepsaná pro moji pozici je B2.2. To bylo také poprvé, kdy jsem se dozvěděl, že pro moji pozici je předepsaná nějaké úroveň. Tedy, přesněji řečeno, věděl jsem, že obecně pro práci ve Francii je, pro potřeby státní administrativy, oficiálně přijatelná právě úroveň B2, ale nikdo mi nikdy neřekl, že by to bylo nutné i v naší firmě. Budiž mi tedy omluvou, že zákazníci, o které se starám, jsou všude jinde jen ne ve Francii.
 
Vystupování na veřejnosti má ve Francii svoji tradici. Francouzi rádi řeční, rádi diskutují (a oponují) a pokud to někdo umí dobře, má vždy respekt. Proto i ten poslední inženýr neopovrhne příležitostí se zlepšit, byť v jeho případě ani tak nejde o řečnění, ale spíš o předávání informací (často ne úplně radostných) svým zákazníkům.

A protože šéf byl neoblomný (dostal to nařízeno shora), celý náš tým včetně jeho se tak ocitl na soupisce účastníků. Pozitivní na tom bylo jen to, že s výjimkou jedné kolegyně z jiné organizace, kterou k nám na kurz přidali, jsem byl mezi svými. Kurz normálně trvá tři dny, ale protože by to bylo dost náročné, odstavit kompletně celou technickou podporu na tři dny, rozhodli jsme se požádat o rozklad na dva dny a jeden zvlášť o dva týdny později. Minulý týden proběhly právě první dva dny. Když pominu univerzální omáčku o verbální a neverbální komunikaci a její důležitosti, což je samozřejmě zcela validní úvaha pokud ovšem člověk přitom současně nemusí zápasit s časováním sloves, zůstaly mi v hlavě tři věci.

První, když nám školitelka tvrdila, že 7 % z vlivu toho, co říkáme, se přenáší slovy a 93 % neverbálně, ať už tónem, nebo vyloženě „nezvukově“, tedy gesty a pohledy. Argumentoval jsem tím, že když na ně budu mluvit česky, tak z toho co řeknu, rozhodně 93 % nepřenesu, takže nakonec jsme se shodli na tom, že uvedené hodnocení platí, pokud samozřejmě mluvíme stejnou řečí. Což bohužel trochu snížilo moji důvěru v teoretickou věrohodnost kurzu. Nicméně teorie nebyla tím, proč se tam všichni těšili. Hlavním tahákem byla živá vystoupení následovaná hodnocením.

Pro rozehřátí jsme začali krátkým improvizovaným vystoupením na volné téma. Mělo trvat jen tři minuty a v podstatě sloužilo jen k tomu, dostat příležitost se předvést a ostatním příležitost se naučit všímat různých projevů - verbálních i neverbálních a umět je rozlišit. Také to sloužilo k tomu, odstranit zábrany ve skupině a případný strach, nebo trému z vystupování před cizími lidmi. Což ovšem u nás bylo už vyřešené předem a tak jediná účastnice, které nebyla od nás k nám docela dobře zapadla. Vybral jsem si téma „šifrovačky“, jednak proto, že mi je blízké a jednak proto, že tím, že jsem to už několikrát někomu francouzsky vysvětloval, mám už docela rozvinutou slovní zásobu (minimálně kolegům, svému učiteli francouzštiny a nebo svému obvoďákovi a to nepočítám, že jsem to nejspíš i několikrát zmínil, když jsem chodil v Praze na francouzštinu do IFP :)).

Nahrávalo se to na video a v průběhu pak každý dostal možnost sám sebe zhodnotit (ovšem bez zvuku). Co mě pak překvapilo, když mi ve vyhodnocení ostatní tvrdili, že jsem působil velice uvolněným dojmem (přestože jsem byl docela vystresovaný), že jsem si velice chytře vzal do ruky fixu (protože jsem si myslel, že budu mít čas něco nakreslit), takže jsem nedělal žádná nepatřičná gesta nebo pohyby rukama, že jsem mluvil pomalu a dělal dobře pauzy (protože jsem hledal slova nebo správný tvar), a že jsem udržoval pohledem kontakt s posluchači (protože jsem si nebyl jist, jestli vůbec rozumí, tomu co říkám :)). Takže nakonec jsem z toho vyšel tak nějak divně dobře, byť z důvodů, které tak nějak nesouvisely s tím, že bych byl dobrý řečník.

Další zajímavé cvičení bylo čtení textu na čas, s cílem zjistit, jednak jak člověk vnímá slova a jednak, jaký vliv má rychlost na srozumitelnost. Měli jsme nějaký cvičný text, který údajně při standardním čtení mělo trvat přečíst zhruba minutu. Moji kolegové s výjimkou jednoho, to zvládli kolem 45 vteřin, což znamená, že to četli rychleji, než norma. Počítám, že to je profesionální deformace. Mně to trvalo při „normálním“ čtení minutu a 38 vteřin, což bylo zhruba dvakrát tak dlouho. Pak jsme to měli číst dvakrát rychleji a dvakrát pomaleji. Při čtení „dvakrát rychleji“ se mi podařilo dostat se na minutu 8 vteřin a můj kolega, se kterým jsem byl ve dvojici, mne pak překvapil tím, že když jsem to četl rychleji, tak mi prý bylo líp rozumět, protože to bylo plynulejší :). To, že jsem ovšem při tom byl zjevně na limitu svých sil a občas už ani pořádně nevěděl, co vlastně čtu, byla jiná.

Hřebem večera, minimálně těchto dvou dnů, ovšem bylo desetiminutové vystoupení, opět s hodnocením, tentokrát ovšem na zadané téma. První šla kolegyně a vytáhla si téma borovice z Landes (Pin des Landes), o kterém jsem si do doby, než o tom začala mluvit, myslel, že je ve skutečnosti chleba z Landes (Pain des Landes), protože jsem tomu tak rozuměl a vůbec jsem netušil, co je na chlebu z Landes tak zajímavého (ne, že bych věděl něco o borovici). Další témata byla postupně Beach Boys (ano ta skupina ze 60. let, co hraje doteď), mamuti, indická kinematografie, škeble Saint-Jacques, a mě vyšel Mys Horn. Během vystoupení kolegů jsem pochopil, že na desetiminutovou improvizaci teda zatím nemám a zbaběle to udělal v angličtině. Plus body jsem pak získal za nákres zeměkoule a kontinentů :).

Na poslední den si máme připravit třiceti až čtyřicetiminutovou přednášku opět na volné téma. Uvažuji o tom, že bych oprášil šifrovačky a šifry obecně a udělal to francouzsky. Mám na to ještě více než týden.

Období melounů

Můj pobyt od příjezdu není jenom souvislá řada událostí (které se tady pokouším zvěčnit), ale také určitým způsobem doba rozdělená podle chutí. Když jsem přijel, tak jsem objevil cidre. Což je zkvašená jablečná šťáva, která obsahuje alkohol. Prodává se ve dvou variantách brut (asi 5% alkoholu) a douce (2,5 %) a v podstatě jen výhradně v 0,7 l lahvích, které jsou zašpuntované jako šampaňské. Je to zcela a naprosto přírodní produkt a má to něco do sebe. Pokud je člověku zima, nebo potřebuje zahřát, nebo si chce prostě zvednout náladu. Taky se to dá pít na žízeň, ale je fakt, že vypít tu sedmičku je tak maximum. Pak už hrozí cukrový rauš. Takže po čase, a po vyzkoušení snad všech dostupných značek, jsem s tím najednou přestal.

Mezitím začalo období paštik. Paštiky mají ve Francii tradici a je potřeba si uvědomit, že to není to, co známe z Česka z populárních reklam jako Májka nebo Játrovka. Francouzské paštiky vždy obsahují játra (ale není to myšleno nijak špatně - játra jsou zcela a naprosto normální potravina, podobně jako srdce, žaludek, nebo střeva) ale, což je oproti českým paštikám rozdíl, také maso. Podle toho, jestli to je kachní, králičí, husí, vepřové a v jakém poměru, tak je to pak paštika tradiční, venkovská, lovecká. Pokud v tom je navíc ještě víno, nebo koňak, tak je navíc ještě původní nebo domácí. Je ovšem potřeba přiznat, že ani cenou se ty francouzské paštiky neblíží těm českým. Nicméně, ač si pořád občas paštiku rád dám, i období paštik přešlo.

Období šunek trvalo asi nejdéle. Začalo v podstatě hned po příjezdu a teprve teď doznívá. Tady si ale nejsem jist, zda to je jen konec z okouzlení, nebo jsem se skutečně dostal do Francie v ten historický okamžik, kdy si frantíci začali schválně mršit vlastní šunky. Pamatuji si, že po příjezdu byly šunky daleko sušší, zato teď už z nich ten nástřik bez skrupulí vytéká, ještě než je rozbalím. A už jsem zkoušel různé značky a různé obchody a vypadá to fakt jako spiknutí.

Takže mi zůstaly sýry, kterých je jednak hodně, a jednak mi pořád chutnají. Zjistil jsem také, že se dají koupit poměrně dobré konzervy s čočkou nebo fazolí (a párkem) - divím se, že v Česku nikdo čočku s párkem (nebo bez něj) nedělá a dokonce i pizza Ristorante, ze které v Česku kdysi udělali nepoživatelnou zoufalost, tady chutná pořád stejně. Stejně se cpu přes týden v kantýně, takže o víkendu ani nemám potřebu se tím nějak zabývat - ale uznávám, že moje domácí strava je velice stereotypní.

Kromě cidrů jsem prošel podobným procesem i co se týká piv. To začalo ovšem už dávno, když jsem jezdil do Paříže služebně a občas si koupil nějaké pivo v supermarketu. Po experimentech s různými africkými a belgickými pivy (a i pár místními značkami) jsem nakonec zkonvergoval k Leffe, které je docela pitelné v blonde i brune variantě na rozdíl od některých devítiprocentních smrťáků s příchutí medu nebo whisky. O belgických pivech s příchutí višní ani nemluvě. Druhá věc, která tak nějak vykrystalizovala sama je to, že přestože jsem začal na plechovkách (půllitrové láhve jsou tady spíš vzácností), skončil jsem u čtvrtinkových lahví (které jsou naopak skoro standard a prodávají se v krabicích po šesti, deseti, dvanácti). Jednak na chuť stačí i ta čtvrtinka a jednak se mi to z toho nějak líp pije. Jen je opruz tahat ty láhve.

Vína testuji příležitostně, mám zábrany popíjet to sám, takže spíš tedy při nějaké služební „povinnosti“ nebo společenské události. Ovšem je dobré mít v lednici láhev pro případ ztroskotání, člověk nikdy neví, kdy mu to může zachránit život.

Francie má poměrně dobře chráněný trh s potravinami. Ne že by mi vadilo, že tady nemají německé plastické sýry, jogurty s gumou, nebo džusy z koncentrátu (ty tady mimochodem mají, ale místní výroby :)), ale přesto jsem byl příjemně překvapen, když jsem zjistil, že moje oblíbené müsli, které je původem z Anglie mají i v místním supermarketu. Jediné vysvětlení, které mě napadá je, že firma sice sídlí v Anglii, ale má francouzského vlastníka. Pak je to samozřejmě v pořádku. Jinak i řecký jogurt, což je svým způsobem pocta, protože pokud by se něco dalo označit za jogurtovou velmoc, tak je to Francie, je vyráběn ve Francii.

K snídaním a jogurtům se pak váže období džemů, kdy jsem testoval všechny ty nové druhu - fíkový, pomerančový, hruškový, špendlíkový, aby se i to posléze uklidnilo. Džemy sice jím pořád, ale méně.

Nedávno začalo období melounů. Paradoxně začalo v Sydney, kde jsem byl týden služebně a kde v hotelu měli velice omezený výběr ovoce k snídani - žlutý meloun, zelený meloun a bílý meloun. Možná tam byl ještě ananas nebo něco, ale utkvěly mi ty melouny. Hlavně díky tomu, že jsem každé ráno řešil dilema, mám si dát dnes zelený, nebo bílý, nebo žlutý, nebo nějakou kombinaci? A že jsem si nakonec stejně dal všechny. K tomu kukuřičné vločky (byl jen jeden druh, takže naštěstí bez dilematu) a jogurt (dva druhy - bílý a barevný). Jogurt byl překvapivý tím, že polévková lžíce do něho zapíchnutá pod libovolným úhlem se ani nehla, a také tím, že chuťově byl vynikající.

Ale zpátky k melounům. Po návratu jsem si řekl, že je vlastně škoda to nezkusit i doma. Když ty vločky s jogurtem stejně jím a místo jabka bych to mohl trochu zexotičtět. Po několika převážně pozitivních pokusech s melounem Galia a Charentais už byl jen krůček k tomu, začít si s mangem, nebo spíš s jeho peckou, která se rozhodně nedá snadno. Tady pomohly videa z YouTube.

Bohužel zkušenost s müsli není zdaleka pravidlem. Došla mi voda po holení a byl jsem na to očividně zcela nepřipraven. Doteď jsem to považoval za spotřební zboží na úrovni zubní pasty a toaletního papíru - prostě kupuji, až bude potřeba. Ovšem, když jsem si chtěl koupit tu vodu, tak se ukázalo, že moji oblíbenou značku nikde nemají. Ne, že by tady nebylo na výběr, ale přece jenom po dvaceti letech (a různých experimentech) jsem si tak nějak zvykl a hlavně přišel na to, proč mi vyhovuje, takže nemám chuť to měnit.

Napřed jsem to považoval za nedorozumění, ale prošel jsem Auchan i Carrefour, a pár kosmetik a parfumerií a nic. Ptal jsem se v práci kolegů, kde si kupují vodu po holení oni. Prý v supermarketu, ty dražší pak parfumerii a ty extra speciál v lékárně. Bohužel, ani tam jsem neuspěl. Samozřejmě jsem prošel i internet, ale našel jsem to online jen na Amazonu a na eBay. Předčasně jsem zajásal a objednal to z Amazonu, abych za čtyři dny dostal suše oznámení o tom, že prodejce moji objednávku zrušil. Na internetu jsem našel i pár komentářů o tom, že snad někde v Paříži to mají, ale stojí to 3x tolik a je to nějaký šedý dovoz, protože oficiálně to nikdo nedováží. Což chápu. Kosmetický průmysl určitě netrpí tím, že by měl slabou loby.

Nakonec jsem našel na Amazonu jiného prodejce a objednal to znova. Dokonce mi to už potvrdili. Má to jen jednu nevýhodu, přijde to údajně až za čtrnáct dní. Což je tristní, když to posílají z ostrova, který leží mezi Anglií a Francií. Při příští návštěvě Česka si asi budu muset pořídit zásobu.

Bonjour, mon chien !

Šel jsem takhle onehdy po městě a na přechodu se vedle mě nějaký chlapík zrovna obul do svého psa a něco mu dlouho vysvětloval - francouzsky. Napadlo mě hned, že má chlapík smůlu, protože pes mu nemůže rozumět, když na něho mluví cizí řečí. Kdo kdy viděl, aby se psi (dobrovolně) učili francouzsky. To může napadnout jenom pár zoufalců...

Pominu-li banální absurditu této spontánní myšlenky, kterou jsem obratem odhalil, vedlo mne to k zamyšlení, jak vlastně pes „rozumí“ řeči člověka. Nikdy jsem žádného psa neměl, takže google byl můj nejlepší pes. I tak mi to ale moc jasné nebylo. Pes údajně umí rozlišit slova. Někteří psi víc, jiní méně, ale nepodařilo se mi zjistit, jak ta slova přesně rozlišují. Jestli podle zvuku (jako člověk), nebo podle intonace, nebo i podle gest, případně i podle nějakého mimosmyslového vnímání (například, že člověk, který psa vede se musí na příkazy „soustředit“). Údajně, v nějakém pokusu, nějaký pes byl schopen reagovat na slovo, které předtím neznal, správně ho přiřadit nějaké věci a tu věc přinést.

Sám si někdy připadám jako ti psi a cítím se všemi, co se učí francouzsky jako já. Francouzština má totiž jednu vlastnost, která je jí typická - hodně slov zní dost podobně. Některá znějí dokonce stejně - těm se říká homofony (homophones). Čeština je má taky, ale jsou to spíš výjimky, třeba standardy a  standarty, nebo hold a holt. Pro češtinu ovšem na rozdíl od francouzštiny není potřeba na to dělat cvičení do učebnic. Minulou hodinu jsem si jedno takové dal.

s'en - cent - sang - sent - sens = [sɑ̃]
prit - prie - pris - prix = [pʀi]
foi - fois - foie - Foix = [fwa]

Pár příkladů z několika set. A není v tom nějaký detail, o kterém by se dalo říci, že třeba cizinec neslyší, ale rodilý mluvčí ano. I rodilí mluvčí potvrdí, že tohle se prostě vyslovuje stejně. Zbývá samozřejmě jediné, co lze pro rozlišení použít, a to je kontext. Důsledek této podobnosti je ovšem ten, že pokud se člověk snaží zapsat něco, co slyší, musí ta slova už znát i jak se píší. Zapsat to podle zvuku nejde.

Druhou nástrahu tvoří slova, která se sice vyslovují jinak, ale pro netrénované ucho je těžké je rozlišit a hlavně - používají se ve stejném kontextu. Například au dessous [o dəsu] znamená pod a au dessus [o dəsy] znamená nad. Takže se třeba bavím s kolegou o charakterizaci našeho posledního čipu a ptám se, jestli splňujeme nějakou specifikaci, a kolega odpoví buď prvním nebo druhým, podle toho, jestli čip je v limitu, nebo ho překračuje. Většinou to napoprvé nedám, takže to musím nějak ještě dodatečně ověřit, jestli jsem to správně chytl.

A poslední kuriozitu, kterou bych rád zmínil v tomto krátkém jazykovém koutku je někdy poměrně zásadní rozdíl mezi jazykem mluveným a psaným.

J'en veux plus je úplně perfektně normální věta, která znamená, že si ještě dám, nebo že si už nedám. Rozlišit, kterou variantu má mluvčí na mysli je možné tím, jak se u toho tváří (což ovšem není úplně spolehlivé), nebo tím jak vyslovuje poslední slovo. Pokud řekne [ʒɑ̃ vø ply], tak to znamená, že už ne a pokud řekne [ʒɑ̃ vø plys], tak ještě chce.

Celá bizarnost je důsledkem dvou věcí. Gramaticky správné odmítnutí by mělo být je n'en veux plus, jenže částici ne před en (ani před ničím jiným) nikdo neříká. Gramaticky správné potvrzení by bylo j'en veux encore plus. Ale encore je možné vynechat. Takže se použije dvojí výslovnost pro plus a je to. Voilà.