Rozlítaný měsíc

Dnes jsem po dlouhé době uvedl byt do reprezentativního stavu a pak vyrazil na dlouho odkládaný nákup. Úkol zněl jasně, dovézt kalhoty, které by se daly vzít na schůzku se zákazníkem, protože stávající šatník se nějak scvrkává. V určité idealizaci úspěchu jsem si dovedl představit, že bych si koupil i nějakou odvážnou šálu, např. v křiklavé šedé, abych zapadl v tramvaji, a v úplně tom největším snu jsem viděl vlněný polokabát s kapucí v šik střihu. Po té poslední části pasu už dlouho, většinou to nemá kapuci, a když ji má, pak se většinou zapíná lanem, nebo parožím, což mi ne úplně vyhovuje.

Dopadlo to tak, že jsem se vrátil místo toho s pouzdrem na svůj nový smartphone, ale jinak zcela nevybaven. Jak k tomu došlo? Nejdřív jsem si spletl zastávku a přestoupil jinde, než by asi bylo nejvýhodnější. Pak jsem po cestě do Galeries Lafayette narazil na FNAC, což je asi jeden z největších řetězců kamenných obchodů prodávajících elektroniku. Proč se to jmenuje FNAC netuším, druhý největší řetězec kamenných obchodů prodávajících elektroniku se jmenuje Boulanger, což znamená česky pekař. Jména zjevně nehrají roli. A když tak vidím FNAC, říkám si, že bych tam mohl zkusit vyřešit svůj čerstvý problém, jaký obal na mobil. Ve FNACu měli shodou okolností právě jeden druh, zrovna ten, o který jsem se zajímal, a ukázalo se, že opravdu vypadá dobře. Chudáci uživatelé iPhonů, kteří si museli vybírat z regálu různých obalů.

S elánem z úspěšné koupě jsem dorazil do Galeries Lafayette. A se mnou tam dorazila s elánem polovina Paříže. Chtít v tom něco nakupovat, bylo jako nakupovat v demonstraci. Na to jsem nebyl psychicky ani fyzicky připraven. Takže jsem si to prošel (i tak to zabralo pár hodin - a to byla jen "malá" pánská část), omrknul rifle od Armaniho, tenisky Prada a čepice Scotch & Soda. Jediná věc ze seznamu, kterou se mi podařilo identifikovat, byly šály v přízemí, ale 150 babek za šálu se mi zdálo jako příliš dobrá cena. Šály za 20 babek mne zase neoslovily svým 100% akrylem. Díky slevám to byl navíc skoro boj o holáč, který překvapivě vyhrávali malí turisté z Asie.

O tom jsem ale vlastně psát nechtěl. Chtěl jsem psát o tom, proč jsem tak dlouho nepsal. Zatímco v předchozím půl roku jsem, obrazně řečeno, nevytáhl paty z domu, poslední měsíc se to nějak nahromadilo a můj rozvrh spočíval v tom buď někde být (= jinde než ve Francii) a nebo vracet věci do původního stavu po těchto "výletech". O první akci jsem se zmiňoval už v předchozím blogu, ale nezmiňoval se zvlášť o aerolinkách - udělám to tedy teď, v trochu netradičním formátu.

26. 9. z Paříže do Prahy tradiční ČSA, slané křupky a široká škála nápojů. Zpáteční z Vídně, pondělí potom, Air Berlin - new experience. Kolegyně mi sice říkala, že jednou tím letěla a už to nechce opakovat, ale mně se nic zásadního nestalo. Dostali jsme i micro sendvič. Jen jsem si na Vídeňském letišti opět koupil hnusnou bagetu v terminálu ve stejném stánku jako posledně, poté, co jsem předtím uvažoval o tom (jako posledně), jestli nemám jít do jistějších Starbucks (a jako posledně jsem se rozhodl pro místní specialitu). Uvědomil jsem si to přesně ve chvíli, kdy jsem se zakousl do té bagety. Mozartovy koule, které jsem dovezl kolegům v práci, byly zoufalé. Chudák Mozart.

Ve středu na to jsem letěl na otočku do Kodaně. Protože to bylo narychlo, podařilo se mi získat lukrativní cestu tam s SAS z letiště Charles De Gaulle (Roissy) a zpáteční s low cost společností Norwegian na Orly. U SAS mi utkvěl čaj, který mi připomněl Technickou menzu v Údolní, kde jsem se několikrát zastavil na čaj, pokecat s kamarády, kteří se tam na ten čaj scházeli pravidelně (a možná tam i předtím jedli). Letušky byly patrně přímí potomci Vikingů a dokreslovaly drsnou atmosféru severských zemí. Byl to low cost za plnou cenu.

Kodaň sama naopak na mě působila uklidňujícím dojmem. Takže jsem ani nedbal rady kolegy, abych si vzal taxi, a místo toho se projel městským systémem vlaků a užil si atmosféru místa.

Norwegian byl proti SAS patrně v lepším stavu, protože letadlo bylo nové a v letadle bylo i Wifi zdarma. Sice jsem nutně nepotřeboval surfovat, ale když mne spolusedící požádal, zda by si mohl u mne na počítači přečíst poštu, tak jsem to zkusil. A pak v duchu řešil, jaká bezpečnostní rizika přináší nechat někoho cizího na svém počítači číst jeho poštu. S překvapením jsem zjistil, že dost velká. Naštěstí pro mě (a bohužel pro spolusedícího), na yahoo, kde měl svoji schránku, se nepodařilo připojit. České stránky ale šlapaly v pohodě.

Ve středu o týden později jsem letěl pro změnu na den do Mnichova s Lufthansou. Ta se ráno vytasila s müsli a micro kefírem. Večerní návrat si nepamatuji, protože jsme úspěšnou schůzku s kolegy na letišti trochu zapili pivem.

Zato si pamatuji, že v sobotu jsem odlétal do Splitu na týdenní dovolenou na jachtě. Přímá linka s Air Croatia. Tentokrát se mi podařilo sehnat přímý spoj a byl jsem tomu rád, po předchozí blamáži s kufrem. V letadle nás letělo pár, letušky i stewardi byli sympaťáci a dokonce se servisoval i burek se sýrem a perníčky, co vypadaly jako piškoty. Bohužel výborný dojem si Air Croatia zkazila na odletu (v sobotu o týden později). Když vyhlásili, že rozdávají občerstvení pasažérům do Paříže, tušil jsem nějakou záludnost. A také že ano. Pro drobnou technickou poruchu jsme měli tři a půl hodiny zpoždění na odletu a domů jsem dorazil možná stejně jako kluci z Prahy, kteří se vraceli autem a ráno mě po cestě hodili na letiště (kde jsem sice nezůstal, ale to je už jiná story).

Po návratu z Chorvatska mě čekala, tentokrát dvoudenní, služebka do Barcelony. Vzpomněl jsem si na svůj oblíbený film. Docela jsme se na to těšil, ale bohužel program návštěvy se na poslední chvíli zvrtnul a nemělo smysl tam zůstávat, takže z toho zase byl jednodeňák, jen s tím rozdílem, že jsem s sebou táhl kufr. Tak jsem zbytečnou úložnou kapacitu využil alespoň na to, abych si koupil před odletem láhev whisky. Jinak jsem viděl skutečně impozantní letiště v Barceloně (čímž se Barcelona stává jedničkou ve mé hitparádě letišť) a pak kus industriální zóny, kde byl zákazník. Letěl jsem s Vueling z Orly, což mělo tu výhodu, že to mám z domu o poznání blíž než CDG a navíc díky tomu, že i návrat byl na stejné letiště, jsem si tam mohl vzít auto a nechat ho tam.

Vueling je low cost, takže se platí za každou jednotlivost. Chcete si poslat zavazadlo, zaplaťte. Chcete si zarezervovat vybrané místo, zaplaťte. Chcete v letadle občerstvení, zaplaťte. Při pokusu o přebookování zpátečního letu se jim dokonce podařil husarský kousek (telefonem na zákaznické lince), že mi zpáteční let dali znovu z Paříže do Barcelony. Vyřešil jsem to až na letišti, kde naštěstí měli pochopení. A stálo to jenom 140 babek. Druhá věc, kromě letiště, která mi utkvěla, byla spousta krásných holek, které jsem všude viděl (dokonce i u zákazníka). Nevím, jak to ti Španělé dělají, ale dělají to dobře. To bylo tuto středu.

V pondělí letím na otočku do Mnichova (Lufthansa) a ve středu přes Vídeň (Air Berlin), na akci v Brně. Díky vlastní blbosti se mi podařilo docílit toho, že pro návrat (opět z Vídně) mám odlet v pondělí v šest hodin ráno. Už se vidím, jak v pondělí v devět naklušu do práce v plné síle, abych přežil tři následující dny, kdy bude probíhat nejdůležitější výstavka v našem oboru, které se bohužel budu muset zúčastnit a poslední tři roky jsem při ní vždycky onemocněl. Už se těším.

Někde stále klid

Ne, že by se za posledních pár týdnů nic nestalo, ale nějak jsem neměl čas a sílu o tom psát. Tak to zkusím dohnat teď.

Dnes jsem volal pro velký úspěch na sociálku, jak se to (ne)hýbe. Pokud si dobře vzpomínám, poslední zmínku na blog jsem psal někdy na začátku prázdnin, že po mně ze sociálky chtějí kopii občanky a ověřený překlad rodného listu. Oboje jsem jim poslal obratem, jen ten překlad nebyl ověřený. To ale podle naší firemní "mobility" sekce nemělo vadit. No, sociálka na to měla jiný názor, takže mi za dva týdny přistál ve schránce další dopis, tentokrát jen s výzvou na dodání ověřeného překladu. Sláva, že aspoň občanka prošla. Tak jsem se s tím vypravil na osobní. Ti sice chvíli ještě trvali na tom, že to musí jít, ovšem po krátké diskusi se sociálkou i naše firma musela kapitulovat. Holt i nadnárodní kolos je na francouzskou administrativu krátký.

Začal jsem tedy hledat, kde sehnat překlad a protože ve výzvě, kterou mi poslali ze sociálky, bylo, že se mohu obrátit na svůj konzulát, tak jsem to zkusil. Je to zvláštní, konzulát je asi věc, kterou by každý občan, který žije v cizině, měl nějakým způsobem zaregistrovat, ale mne to nikdy nějak nenapadlo. Tohle byla konečně ta první příležitost. A díky tomu, že jsem v Paříži (a ne třeba v Calais), mohl jsem si dovolit naplánovat i osobní schůzku. Předtím mi to ovšem museli ve firmě posvětit, což chvíli trvalo, takže jsem se k tomu dostal až koncem prázdnin.

Volám tedy na konzulát, zda by mi mohli vystavit ověřený překlad. Prý to nebude problém a na co to prý potřebuji - ptala se nějaké slečna na druhé straně. Říkám jí, že na carte vitale, a ona na to, jestli na to mám nějaký papír. Říkám si v duchu, že je nějaká zvědavá, ale nahlas jen potvrzuji, že shodou okolností ho mám, protože mne písemně vyzvali, abych to doplnil a to už dvakrát. A ona na to vítězoslavně, jako by se konečně dočkala, že v tom případě mi to tedy přeloží zadarmo :). Docela mě tím vyvedla z míry. Český úřad, který českému občanovi, sám z vlastní iniciativy, nabídne službu zdarma, to bych nečekal. Jediné, co mě napadá, je, že vliv cizího prostředí posiluje pocit sounáležitosti.

Vypravil jsem se tedy na konzulát. Bohužel konzulát a velvyslanectví jsou dvě různé věci. Bohužel proto, že zatímco budova velvyslanectví je patrně jedna z nejluxusnějších (a nejdražších) budov, které Česko v zahraničí má, konzulát sídlí v malé uličce kousek od bulváru Saint-Germain a luxusního na něm není nic. Kdyby tam byla opravna praček, vypadalo by to stejně. Což mi bylo trochu líto i za tu ochotnou dámu, co se mi tak snažila vyjít vstříc.

Původně mi řekli, že mi to udělají do dvou dnů, ale pak se ukázalo, že bylo potřeba přednostně řešit občany v nouzi a já, protože jsem v žádné nouzi nebyl, jsem s tím v zásadě souhlasil. Překlad jsem tedy dostal až druhý týden. To bylo někdy na začátku září. Obratem, jsem překlad zaslal na sociálku a znovu začal vyčkávat co se stane. Nestalo se nic, jak by se poučený čtenář už mohl dovtípit. Začátkem října jsem tedy zavolal znova. Jejich linka byla skvělá - odpálkovali mě s tím, že si k mému (dočasnému) číslu nemohou momentálně nic zobrazit a mám si zajít na místní pobočku osobně a zeptat se tam. To mne trochu rozladilo, proto jsem se tam vypravil hned druhý den.

Slečna na pobočce byla už sdílnější (a příjemnější). Tak jsem se jí vyplakal, že už jsem tam poslal hromadu věcí (mimo ověřeného překladu jsem posílal také žádost o změnu RIBu - tedy čísla účtu, na který mi bude sociálka proplácet lékařské výlohy a léky) a že mi odtam nikdy nic nedošlo zpět, přestože jsem o to výslovně žádal, ať mi aspoň pošlou emailem potvrzení, že to došlo v pořádku a že to zpracovali. Slečna mi sdělila, že asi nic nedostanu, nicméně, že překlad tam mají, potvrdila mi i že RIB mi změnili, a že teď je to už ve finální fázi a je potřeba vyčkat. Mám si prý zavolat kolem 25. října. Když jsem se ptal, na co se mám přesně toho 25. ptát a proč mi nepošlou rovnou tedy to číslo, nebo rovnou tu kartu, tak jsem se dozvěděl, že je potřeba si zavolat a ujistit se, že opravdu všechno je OK. Momentálně totiž probíhá poslední ověřovací fáze, která může ovlivnit indikátor mé žádosti, a proto je potřeba tam zavolat a ujistit se, že ani v poslední fázi se nevyskytly nějaké problémy.

Trochu mne to znepokojilo - ptám se tedy, co to je ten indikátor, a co se vlastně ještě ověřuje. Slečna na to, že se musí zkontrolovat ještě jednou se zaměstnavatelem, jestli tam pořád pracuji, s českými úřady, jestli jsem poskytl pravdivé údaje a pokud to všechno klapne, tak se indikátor mé žádosti dostane do stavu E (což je interní stav, a one mi říká tuto důvěrnou informaci, jen proto, že se o to tak upřímně zajímám). A pokud bude indikátor ve stavu E, přidělí mi konečně to číslo (le numéro de sécurité sociale). Já na to vítězoslavně - a to mi ho pak teda pošlou poštou, ne? Ona na to zkušeně - nepošlou, a proto je potřeba si zavolat. Ovšem pokud mi ho přidělí, pošlou mi časem formulář, který budu muset vyplnit, abych dostal carte vitale. Paráda, jak prosté.

Volám tedy dnes na sociálku a dáma na druhé straně říká - tak vidím, že pořád pracujete, všechno máte v pořádku, přidělili jsme vám definitivní číslo, takže vám můžeme poslat žádost o carte vitale. Jak dlouho to bude trvat? - Prý deset dní. Tak jsem zvědav. Původně jsem myslel, že svoje výročí v Paříži oslavím už jako plnohodnotný člen společnosti, ale zatím zdá se, budu muset ještě chvíli vydržet. Vypadá to ovšem minimálně na dobré cestě. Musím také přiznat, že mi v mezičase poslali zpět ten ověřený překlad. Měl jsem pocit, že to bylo na základě toho, že jsem si stěžoval, že mi nikdy nic nepřišlo zpět.

Protože ovšem dobré zprávy nechodí nikdy samy, přišlo mi současně z berňáku, že mám zaplatit daň z bydlení. Skutečně - z bydlení - nikoliv z nemovitosti (tu nemám). Po studiu francouzského práva se ukázalo, že právo na bydlení zároveň každému Francouzi ukládá povinnost z něj platit daň, bez ohledu na to, jestli je majitel nebo nájemník. Prostě, bydlíš - platíš.

Au revoir, Praho

Minulý víkend jsem byl v Brně na takové zvláštní akci. A abych se na tu akci dostal, musel jsem opět řešit svůj starý, zatím ovšem ne(vy)řešený, problém - jak tam? Souhra okolností ovšem nakonec transformovala tuto otázku na - jak odtam? Jak k tomu došlo?

Už nějakou dobou jsem se zabýval myšlenkou na to, že pronajmu svůj byt v Praze. Ten pocit dozrával postupně s tím, jak málo jsem do Prahy jezdil. Nebýt jedné šifrovačky, v podstatě bych neměl důvod. A to, že jsem tam příležitostně přespal vícekrát, bylo dáno tím, že jsem pak buď pokračoval do Brna, nebo jiné destinace, a bylo pro mne jen pohodlné v Praze přespat, protože jsem přiletěl pozdě večer a protože přímou linku Paříž-Brno, případně Paříž-jiná destinace, zatím nezavedli. Kromě pohodlí s tím ale souvisela i logistika, která tak pohodlná nebyla, jako např. brát si s sebou z Paříže věci na přespání, atd. Druhá věc byla, že se mi zdálo lepší, když v bytě někdo bude. Z důvodů ryze praktických, od příležitostného přebrání pošty, po placení nájemného, které by mohlo odlehčit mé hypotéce.

Co mne odrazovalo, bylo, že bych se mohl chtít náhle vrátit (a neměl kam), že bych mohl trefit na problémového nájemníka (a neměl to jak řešit), a že vlastně ani nemám, jak se o to pronajímání starat. Poslední část problému vyřešila firma, kterou jsem našel, která se údajně zabývá právě tím, co potřebuji - hledá nájemníky pro svěřené byty, řeší s nimi různé administrativní záležitosti nebo i problémy a mě pouze informuje. Shodou okolností to byla stejná firma, která zajišťuje správcovskou službu pro celý dům. Druhá část problému se vyřešit nedá, buď to člověk riskne, nebo ne. A první část přestala být problém, když jsem si uvědomil, že se vlastně nemusím nikam "vracet", i kdybych se nakrásně rozhodl odsud odstěhovat.

No a zrovna to vyšlo tak, že jsem minulý týden ve středu předával klíče od bytu a proto jsem musel jet přes Prahu. Ale protože při zpáteční cestě jsem už přes Prahu v zásadě nemusel (a ani nechtěl), naplánoval jsem si okružní cestu Paříž-Praha-Brno-Vídeň-Paříž. Zároveň jsem potřeboval vyzkoušet otce, jestli bude schopen pro mne případně dojet na vídeňské letiště, protože z nějakého důvodu, autobusy Student Agency, které jezdí přímou linku z vídeňského letiště do Brna, odjíždí pravidelně pár minut předtím/potom, co přistává letadlo z Paříže. A jezdí po dvou hodinách.

Takže minulý týden ve středu večer jsem vystoupil na Ruzyni z letadla a měl najednou pocit, že už jsem v tomhle městě cizí. Z nostalgie jsem se pak rozjel "domů" MHD, což nebylo tak hrozné, jak jsem se bál, protože zpočátku mě bavila italská rodina, která neuměla ani slovo anglicky, a pak na jedné zastávce přistoupila krásná neznámá, kterou si doteď živě vybavuji. Navíc byl vlahý večer. Tak vlahý, že když jsem konečně dorazil do bytu, zrušil jsem původně plánovanou přípravku na předání a místo toho vyrazil na procházku po nočním Žižkově, tak jako během předchozích dvanácti let, co jsem tam bydlel, přes Parukářku (vrch Sv. Kříže), na Flóru a zpět, spojenou, tak jako v předchozích letech, s pokusem o večeři v nějakém fastfoodu na Flóře.

Viditelnost byla krásná, plechovka piva z večerky na cestu umocnila atmosféru, až mě to dojalo k tomu, že jsem si začal zpívat kdysi známou píseň, kdysi slavné skupiny. A současně si uvědomil i to, že ze všech míst, kde jsem kdy bydlel, v Brně, v Praze, nebo jinde, jsem na Žižkově prožil v podstatě nejdelší část svého života a že mi místní genius loci, přirostl k srdci víc, než by se na první pohled zdálo. Náladu nenarušila ani průmyslová atmosféra paláce Flóra a cestu zpět jsem si opět vychutnal. Nebyla jen vlahá noc, ale i perfektní viditelnost a navíc, jak jsem byl ohluchlý z letadla, zdálo se mi, že je krásné ticho. Asi jako když večer v zimě napadne sníh.

Nicméně, přišel zítřek a s ním zmizelo i kouzlo nechtěného. Byt jsem předal a akorát stihl poslední vlak do Brna. Víkendovou akci jsem přežil a v pondělí se vydal s otcem na letiště do Vídně. V Praze se asi ještě stavím v zimě, protože ne všechny věci se mi podařilo odvést vlakem, ale už tam nebudu moci spát, což představuje při jakékoliv cestě do Česka novou výzvu. Zrovna tenhle týden jsem hledal nejlepší spojení do Brna na začátku listopadu a zjistil jsem, že s tím vídeňským letištěm to není tak růžové, jak se původně zdálo. Chvíli jsem měl dokonce pocit, že řeknu otci, aby pro mě přijel do Prahy, ale protože vím, že má z D1 panickou hrůzu, nakonec jsem se rozhodl ho ušetřit. Poletím přes Vídeň, ale nebude to ani jednoduché, ani levné. Každopádně, kostky jsou vrženy.

Carmen

Naše firma slavila 25 let existence. Nevím přesně od čeho se naše existence datuje, ale zjevně od před pětadvaceti lety. Těch 25 let nemusí vypadat nijak závratně, ale jak prohlásil kolega, v technologické firmě je čtvrt století, jako celé století v jiné. Takže to byla velká oslava.

Už dlouho se na to připravovala naše pařížská pobočka. První výzvu jsme dostali s několikaměsíčním předstihem. Výjimečnost události podtrhla i návštěva našeho vrchního šéfa, presidenta a generalissima v jedné osobě. Viděl jsem ho poprvé v životě naživo (a počítám, že nadlouho i naposled) a překvapilo mne, že ve skutečnosti vypadá a vystupuje líp, než ve vysílaných živých relacích. Tím se také naplnili mé ambice, co bych tak mohl ještě ve firmě profesně dosáhnout a vyvstaly otázky, co dál. Předtím, ale ještě bylo potřeba oslavit výročí.

Původní informace, které prosakovaly z vedení, byly poměrně neurčité, co ale bylo zvláštní, že byl naplánován program na celé odpoledne i večer a bylo výslovně uvedeno, že pokud se někdo chce zúčastnit, musí se zapsat na obě části - odpolední i večerní. Nelze přijít jen na jednu. Co se mělo dít odpoledne nikdo nevěděl (což znamená, že se šířily různé šuškandy) a večer měl být koncert vážné hudby. Osobně jsem byl zvědavý na odpoledne, ale večerní koncert mne nelákal a vynechat to nešlo. Tedy, nešlo, do asi tří dnů před akcí, kdy se najednou ukázalo, že to jde (asi se přihlásilo dost málo lidí), takže jsem se i já přidal.

V mezičase kolegové někde slyšeli, že bude nějaký teambuilding (česky tužení kolektivu :)), a že v tom bude nějak figurovat zpěv. Což znělo rozhodně zajímavě. Když jsem se tedy konečně rozhodl (a mohl) přihlásit, řekl jsem si, že neponechám nic náhodě a připravím se i vokálně. Kdo mne zná tak ví, že zpívám jen v omezeném kruhu přátel, kde nehrozí, že bych byl pro svůj hlasový projev zavržen, neboť si už zvykli. Paradoxní je, že mě zpívání baví a je to pro mne vždy morální dilema, do jaké míry je ještě morálně odůvodnitelné, že musí ostatní pro mé potěšení trpět. Nicméně pro přípravu jsem žádné morální dilema neměl, protože jsem byl zcela sám. Ukázalo se, že na hlasová cvičení je nejlepší cesta autem do práce, kdy v zácpě na periferiku bylo dost času a nehrozilo, že i při silném hlase někdo něco uslyší. Navíc mám v autě, jak se zdá, dost dobrou akustiku.

Poslední dva dny před akcí jsem si tedy cestou do práce zpíval, přesněji řečeno zkoušel, abych zjistil, že toho zase tak moc už neznám. Většina písniček od táboráku mi na trénink ani vhodná nepřišla, nehledě na to, že si stále hůř a hůř vzpomínám na slova. Nakonec jsem tedy skončil překvapivě u tradičních českých (nebo spíš moravských) a z nich dal dohromady Vínečko bílé. Takže jsem ráno a večer piloval a intonoval (což je celkem obtížné, když člověk nemá hudební sluch), abych v závěru byl docela spokojen.

V den D jsme shromáždili na místní radnici (městské části), kde jsme se rozdělili na čtyři týmy - červené, modré, bílé a černé. Vypadalo to, že bude následovat nějaká soutěžní aktivita. No a po společném fotu na střeše ve firemních barvách se to konečně provalilo. Budeme se učit zpívat. Rozdělení na týmy bylo čistě z důvodů praktických, aby to učitelé zpěvu zvládli. Skupinu bílou, kde jsem byl já se svými kolegy dostal na starosti Jean-Michel. Ten nás pak odvedl do nějakého sálu na radnici, kde už byly nachystané pomůcky - reproduktory, klávesy, zesilovač a přehrávač -  a rozdal nám texty. Noty nám nedávali, asi by to nemělo smysl. Nevím, kdo to vybral, ale zjevně vybral něco, co je každému Francouzi blízké - operu Carmen od Georgese Bizeta. Bohužel ne tak pro mě. Asi jako kdyby Češi vybrali árie z Prodané nevěsty. Ovšem melodie jsou určitě známé, jen jsem doteď nevěděl, že jsou právě z Carmen.

Vzpomněl jsem si na své mládí, první stupeň základní školy, kde jsem spolužáky bavil tím, že jsem zpíval árii Kecala z Prodané nevěsty a to jak sólo, tak sbor a řekl si, že opráším svůj operní rejstřík ;-). Bohužel první píseň, kterou jsme měli trénovat byl Le choeur des gamins, což v originále zpívají fistulí malí kluci (zde ve filmové adaptaci i s jemným vtípkem na konci, který ocení ti, co byli na vojně). Jean-Michel sice prohlásil, že to takhle vysoko zpívat nebudem, ale i tak by mi asi víc sedlo cokoliv jiného.

Jean-Michel mě vůbec velice zaujal. Bylo to poprvé, co jsem viděl někoho, takhle zapáleného do hudby. Jistě znáte vtipy o roztržitých profesorech matematiky, tak takhle nějak na mě působil J-M, jen v oboru hudby. Hned přiskočil ke klávesám, vybrnkal tam kousek melodie, hned pustil něco z přehrávače a hned si kus zazpíval. A to tak, že bylo jasně vidět, že ho to jednak fakt těší a také, že je úplně na jiné úrovni, skoro bych řekl v jiném vesmíru, než my ostatní. Celé to navíc komentoval stylem, který mi přišel velice sympatický a přístupný i laikům - tedy nám, inženýrům, obchodníkům a markeťákům, kteří tam stáli jak trubky a jen nevěřícně zírali. Znám pár lidí, co zpívají, hrají na nějaké nástroje, a zažil jsem i učitele v hudebce, ale takové nadšení, zápal, ale i úžas jsem ještě neviděl a neslyšel.

Trochu jsem se ztrácel ve frázování, protože, k mému překvapení, při zpěvu se slova frázují jinak, než při normální výslovnosti. Ve zpěvu se začaly objevovat slabiky, které by tam normálně nebyly, kdyby se to četlo. Do čehož jsem měl problém se trefit i když jsem měl text před sebou, protože jsem najednou nevěděl, jak to vlastně číst - teda zpívat. Ta ra ta ta ve druhé půlce jsem také moc nedával. Nebyl jsem ale zdaleka sám, kdo s tím měl problém a někteří rodilí Francouzi měli možná i větší. Pak jsme ještě probrali pár dalších árií, kde naštěstí už šlo většinou jen o sbor nebo jednodušší pasáže, jako např. Toreador,  Sur la place, a nebo legendární Habanera. Takový úvod do Carmen hodem do vody, který mne inspiroval si pak doplnit další informace na internetu.

Každopádně z hodiny (a půl) zpěvu se J-M jsem si odnesl tři základní poučky:

1. Člověk by měl být při zpěvu správně uvolněný a v rovnováze, nepokoušet se o žádné fyzické, nebo mimické výkony.
2. Každý člověk má (až na skutečně velice výjimečné případy) aspoň trochu hudební sluch, jen se s ním musí naučit pracovat.
3. A hlavně, člověk by měl zpěvem v prvé řadě přinášet radost a potěšení sobě. Pokud ho to bude samotného těšit, bude to na něm vidět (a slyšet) a bude to přecházet i na ostatní.

Čímž ještě více prohloubil mé dilema, které jsem popisoval dříve. Bohužel jsem nemohl zůstat na večer, kde, jak se dalo čekat, se zpívalo za doprovodu orchestru, což byla škoda.

Ke zpěvu bych uvedl ještě jednu zajímavost, kterou mi, zcela nezávisle na předchozí zkušenosti, popisoval můj učitel francouzštiny. Ve francouzštině jsou různé dialekty a přízvuky, např. kanadská francouzština zní jinak, než francouzská, nebo belgická, nebo švýcarská a podobné to je i v rámci samotné Francie. Co je ale zvláštní, že zpěváci, pocházející z těchto různých prostředí, když mluví, tak mluví dialektem, ale když zpívají, zpívají krásně čistou francouzštinou. Bylo to v souvislosti s tím, že bych mohl zkusit zpívat, abych zlepšil svoji výslovnost. Tak teď jen najít vhodné libreto. :)