Zjistil jsem, že mi přece jenom něco chybí. Třeba sobotní velikonoční mše u Salvátora. Ta mše měla svou atmosféru, přestože jsem míval pocit, že většina přítomných si "zašla na Halíka". Chorál v plném kostele za tradičního doprovodu Stivínovy flétny dokázal člověka motivovat k duchovní aktivitě. A navíc mám k tomu kostelu silné pouto. Tak to všechno teď nemám. Mohl jsem sice meditovat i bez Halíka, mše a všech ostatních náležitostí, ale nějak mi to letos uniklo. Řekl jsem si tedy, že k tomu přistoupím pragmaticky a aspoň ty tři volné dny využiji pracovně.
V mém kuchyňském koutě se totiž na mne už nějakou dobu směje sporák a kolem něj pusto. Ne že bych neměl v plánu jej doplnit o další kamarády, ale chtělo to víkend. A také promyslet co a jak. Během týdne jsem tedy po večerech vždy strávil pár romantických chvil u hrnku s čajem, metrem a katalogem IKEA a snažil se přijít na to, "kam s ním". A před Velikonocemi to pomalu dozrálo. Protože jsem si ale byl jist, že to na první pokus nedám, jednak proto, že některé rozměry nebyly dopředu úplně dané a jednak proto, že jsem věděl, že barvu podle Internetu nevyberu, vypravil jsem se v sobotu do IKEI s tím, že zkusím rozseknout tu barvu a pak koupím tři skřínky (v původním plánu jsem jich měl pět, ale říkal jsem si, že bude lepší začít se třemi, které navíc dávaly možnost vyzkoušet více různých kombinací, a pak se případně vydat dokoupit další dvě, pokud budou potřeba a pokud už budu vědět přesně, jaké chci).
Dopoledne jsem optimisticky nasedl do auta, neboť poslední zkušenost vybízela k myšlenkám na to, že v poledne budu zpátky, abych po cestě zjistil, že poslední oprava dveří, která mě stála 140 babek, problém s táhnutím kolem okna nevyřešila. Druhá věc, která mne zaskočila, že v sobotu byl zacpaný i periferik a tak jsem se do IKEI dostal až kolem poledne. Pak jsem se pro změnu zasekl na výběru barvy dvířek, protože se mi nelíbila ani jedna, navíc jsem byl také trochu omezen tím, že jediný kus nábytku, který v kuchyni je, je dřez se skřínkou z bílé dřevotřísky. Když jsem pak konečně vybral nějakou barvu, čekal jsem pro změnu, až se mne ujme nějaký prodavač. Po konverzaci, ve které jsem si trochu pletl sokl a pracovní desku (což zní francouzsky dost podobně) se mi nakonec podařilo se s prodavačkou domluvit. Ale byly už skoro tři a měl jsem hlad. Rozhodl jsem tedy vyzkoušet IKEA restauraci (o které vím, že např. v Brně je populární). Byl jsem ovšem už tak vyhladovělý, že bych snědl cokoliv a tak test rozhodně nebyl objektivní. Pak se ještě ukázalo, že se tou dobou rozhodlo si koupit kuchyň asi víc lidí, strávil jsem proto další skoro hodinu v depu a doma jsem byl jako na koni kolem páté.
Nebudu popisovat, že přenášení věcí z auta do výtahu a z výtahu do bytu taky není hned, takže jsem nakonec stihl ještě skočit do Auchanu těsně před zavíračkou, abych měl aspoň něco k jídlu (když už budou ještě ty dva dny). Zároveň jsem si chtěl koupit baterku do napěťové zkoušečky zásuvek, která mi po 10 letech došla. Zkusil jsem cvičně svého oblíbeného hodináře, který sídlí ve stejném obchodním centru jako Auchan a který mi zatím vždy pomohl, byť mi zatím nikdy nic neprodal. Ani tentokrát nezklamal. Když jsem mu ukázal baterku, tak si ji prohlédl, napsal mi na papírek její označení a další dvě jiná (ovšem ekvivalentní) a poslal mě do novinového stánku o patro níž. Tam jsem baterku znovu vytáhl, ale prodavač zjevně měl problémy se čtením, tak jsem mu ukázal papírek, který už přečetl hravě, skoro, jako by na písmo svého kolegy hodináře byl už zvyklý, vytáhl krabici od bot, ve které měl hromadu různých baterek a začal hledat něco, co by se blížilo alespoň jednomu z těch označení od hodináře. A nakonec ji i našel.
V neděli ráno jsem se s písní na rtech pustil do skládání skříněk. První zklamání přišlo, když jsem zjistil, že jsem koupil o jednu sadu pantů méně. S tím se ovšem dalo počkat. S čím se ovšem už počkat nedalo, když jsem při skládání třetí skřínky zjistil, že mi chybí dva malé, ale důležité díly korpusu. Zrovna, když jsem si začal libovat jak mi to začíná jít od ruky. No nic. Další návštěva oddělení kuchyní ovšem byla o poznání rychlejší, protože jsem si celý seznam připravil předem (rozhodl jsem se dokoupit ještě jednu skřínku, sokly, chybějící panty, a pár dalších blbostí), a tak mi tam jen na místě doplnili ty věci, které z Internetu nevyjely a které bylo potřeba vyzvednout v depu. A protože i tam bylo méně lidí, nakonec jsem byl doma skoro dřív než v sobotu. Stihl jsem přitom znovu i oběd v restauraci IKEA. Pro jistotu jsem si ale nedával to samé, co měli den předtím.
Po složení korpusů skříněk jsem se ovšem zasekl podruhé. Chyběly mi vruty na přichycení nohou. Ty nohy samy o sobě jsou dost vachrlaté, a když se navíc zastrčí do nástavce, který drží v korpusu silou vůle, nepovažuji to za dostatečně robustní. Pár jsem jsi měl, ale ne dost. No nic, řekl jsem si, příští týden vyrazím někam pro vruty. IKEA totiž v pondělí měla zavřeno. Ne tak ovšem Castorama. Minimálně ta, která je na La Défense. Nákupní centrum Les 4 temps má výjimečně otevřeno i ve státní svátek. Koupil jsem si tedy vruty a bagety, které mi mezitím došly. A abych se trochu procvičil, tak jsem si tam zajel autem. Pak jsem doma přišrouboval nohy a zjistil že se to pořád celkem viklá. A tím také skončil. Další etapa, osazení šuplíků, dvířek a případně soklů a krycích desek, mne čeká zase někdy jindy. Kdy to ale bude netuším, protože příštích pár víkendů už mám v podstatě obsazených.
9. dubna 2012
1. dubna 2012
Sám sobě holičem
Ten název sice zní divně, ale kdybych napsal "sám sobě kadeřníkem", měl bych z toho zase divný pocit. Takže nakonec došlo na lámání chleba, ale napřed ještě jednu novinku. A před ní ještě malou vsuvku. Poté, co jsem dopsal předchozí příspěvek, složila mne nějaká rýmička. Původně jsem myslel, že jsem jen unavený (což po odstrašující zpáteční cestě s Lufthansou nebylo nečekané), tak jsem si vzal v pondělí volno. V úterý v práci jsem ovšem nepookřál a ve středu už jsem byl kompletně vyřízen. Rýmička se změnila na prudkou rýmu s obligátní migrénou. Takže nezbylo, než jít ve čtvrtek ke svému oblíbenému doktorovi a kromě diskuse, gramatických a morfologických rozdílů mezi češtinou, polštinou a francouzštinou, probrat také můj zdravotní stav. Ten se nakonec vyřešil sám minulý víkend, takže v pondělí jsem byl opět v práci a tentokrát už skutečně jenom unaven. A také bez hlasu, což bylo zvláštní tím, že jsem si toho předtím nevšiml. Asi proto, že jsem nepotřeboval mluvit.
A teď ta novinka. Mám sporák. Koupil jsem ho od kolegy za 50 babek. Údajně ho používal jen pár měsíců před asi třemi lety, než se přestěhoval. Pak jej nechal u rodičů v garáži, kdyby se náhodou něco někde šustlo, ale protože se nikde nic nešustlo, tak tam ten sporák akorát ležel a sloužil jako odkládací prostor. Je tedy skoro jako nový. Jen škoda, že ho kolega před těmi třemi lety po poslední večeři neumyl. Na druhou stranu, co by člověk chtěl za 50 babek. S mojí hi-tech sestavou, co mám v Praze, se to sice srovnat nedá, ale ... nebudu se opakovat ... navíc ta sestava v Praze byla taky výrazně dražší. A je fakt, že na to, abych si ohřál fazole Heinz, nebo si příležitostně upekl tarte Tatin, nepotřebuji až takový hi-tech.
Kromě pár hodin strávených odstraňováním zbytků byla s instalací sporáku spojená ještě jedna věc. Potřeboval jsem koupit kabel, abych si ten sporák mohl připojit (speciální zásuvku na sporák mám). V Praze bych šel do elektra (což už moc vidět není), nebo do Hornbachu, Bauhausu nebo podobného kutilského obchodu. A naštěstí podobné obchody tady mají taky, jen se jinak jmenují. Zjevně vlna německých řetězců "pro váš dům, byt a zahradu" postupuje pouze na východ.
Takže jsem se v týdnu vydal do obchodu, který se jmenuje Castorama. Což sice zní divně, ale vypadá to dost podobně jako Hornbach, byť je to možná o něco menší. Shodou okolností, ten obchod, který jsem si vybral, byl na La Défense, což je jednak administrativní čtvrt, ale také zastávka metra, RER a nebo tramvaje T2 (která shodou okolností projíždí kolem mého domu). Jinak je to asi trochu z ruky, ale možnost vrátit se zpátky tramvají mě zaujala. La Défense je známá asi hlavně díky svému hranatému "oblouku" (Grande Arch), který jsem ovšem neviděl, protože jsem se celou dobu pohyboval výhradně v budovách nákupního centra Les 4 Temps (což by se dalo přeložit jako "čtyři roční období"), kde také sídlí Castorama. Při zpáteční cestě jsem pak byl docela překvapen, že kolem tramvaje jsou poměrně malebné domy v různých architektonických stylech. Mám v plánu to prozkoumat pořádně až se naskytne další příležitost.
Další důsledek toho, že mám sporák je také to, že si mohu konečně začít plánovat kuchyň a tím pádem i řešit ledničku, která mi začíná trochu chybět. Původní řešení, s krabicí z Amazonu na balkóně, vzalo za své ve chvíli, kdy se denní teploty přehouply přes kritickou mez až na 20 až 25 stupňů (a v noci neklesly pod 15). Je fakt, že od té doby se trochu ochladilo, ale dlouhodobé skladování čehokoliv venku už nepřichází v úvahu. Byť jsem měl pocit, že pár sýrům, které jsem tam přece jenom nechal, ty vyšší teploty nijak neuškodily a ani šunka se nijak objektivně nezměnila. Testovat to nějak cíleně ovšem nehodlám.
Problém s ledničkou je totiž spíš problém s místem. Není ho tu mnoho a tak, pokud by se například ledničku dalo strčit pod dřez (místo myčky), nebo nějak jinak "udat", ušetřilo by to místo. Ale kvůli tomu je potřeba promyslet, kde co a jak bude, protože třeba právě teď jsem zjistil, že pokud bych dal ledničku pod dřez, nemohl bych mít sporák vedle v rohu. Ještě nějaký ten oříšek v tom tedy bude. Vzpomínám si, že v Praze jsem neměl kuchyň skoro tři čtvrtě roku (byť lednička tam byla provizorně zapojená dřív). A také si vybavuji, jak mě začalo rušit, když jsem tu ledničku zapojil.
S tím jak se oteplilo ovšem také přišel další problém - kam k holiči? Přesto, že jsem se už nějakou dobu nenápadně pídil po cenách a dostupnosti, předběžné výsledky průzkumu byly znepokojující. Vypadalo to, že pod 20 babek za stříhání se nedostanu. Minule jsem to zbaběle řešil tak, že jsem se nechal ostříhat v Praze, ale tohle zjevně nebyl dlouhodobě udržitelný postup. A za 20 babek už se dá užít větší sranda, než 20 minut u holiče. Průzkum v práci žádný zádrhel neodhalil, protože kromě jednoho kolegy všichni svorně přiznali, že k holiči (kadeřnici) nechodí a stříhají se sami.
Což byl poslední moment, který jsem potřeboval k tomu, abych se rozhodl. Když to dokázala Demi Moore v G.I.Jane, tak proč ne já. (Dlužno ovšem podotknout, že Demi Moore tam toho dokázala víc, třeba kliky na jedné ruce. Tak daleko jsem se zatím ještě nedostal.) Navíc se stejně už od vojny nechávám stříhat strojkem a druh účesu se liší pouze výškou použitého nástavce. V zimních měsících 9 mm, v letních 6 a v extrémních případech 4 mm. Navíc, strojky jsou tady poměrně rozšířené. Tak jsem si řekl, že si koupím v Auchanu za 40 babek tondeuse, což se mi vrátí po dvou ostříháních a navíc s tím bude i nějaká zábava.
To bych se ovšem před tím nesměl podívat na internet na nějaká doporučení. Tam jsem se totiž dozvěděl, že pokud chci, aby to byla zábava, nemohu si vzít nějaký low-end strojek za pár babek, ale pořádný hi-tech se speciálně tvarovanými lamelami z uhlíkových kompozitů a s lineárním motorem s elektronickou regulací. Čímž se bohužel původních 40 babek zněkolikanásobilo a těch stříhání bude potřeba o trochu víc, aby se ten strojek zaplatil. Ale když jsem zjistil, že můj oblíbený Amazon to je schopný přivézt ještě tentýž den večer (což bylo včera - v sobotu), nebylo co řešit. Chlapík z rozvážky si sice dal načas, ale aspoň to našel a tak jsem kolem půl jedenácté večer měl strojek doma.
Je to fakt docela zábava. Akorát kolem uší na zaholování jsem neměl úplně jistou ruku, takže budu muset počkat, až to troch doroste :).
A teď ta novinka. Mám sporák. Koupil jsem ho od kolegy za 50 babek. Údajně ho používal jen pár měsíců před asi třemi lety, než se přestěhoval. Pak jej nechal u rodičů v garáži, kdyby se náhodou něco někde šustlo, ale protože se nikde nic nešustlo, tak tam ten sporák akorát ležel a sloužil jako odkládací prostor. Je tedy skoro jako nový. Jen škoda, že ho kolega před těmi třemi lety po poslední večeři neumyl. Na druhou stranu, co by člověk chtěl za 50 babek. S mojí hi-tech sestavou, co mám v Praze, se to sice srovnat nedá, ale ... nebudu se opakovat ... navíc ta sestava v Praze byla taky výrazně dražší. A je fakt, že na to, abych si ohřál fazole Heinz, nebo si příležitostně upekl tarte Tatin, nepotřebuji až takový hi-tech.
Kromě pár hodin strávených odstraňováním zbytků byla s instalací sporáku spojená ještě jedna věc. Potřeboval jsem koupit kabel, abych si ten sporák mohl připojit (speciální zásuvku na sporák mám). V Praze bych šel do elektra (což už moc vidět není), nebo do Hornbachu, Bauhausu nebo podobného kutilského obchodu. A naštěstí podobné obchody tady mají taky, jen se jinak jmenují. Zjevně vlna německých řetězců "pro váš dům, byt a zahradu" postupuje pouze na východ.
Takže jsem se v týdnu vydal do obchodu, který se jmenuje Castorama. Což sice zní divně, ale vypadá to dost podobně jako Hornbach, byť je to možná o něco menší. Shodou okolností, ten obchod, který jsem si vybral, byl na La Défense, což je jednak administrativní čtvrt, ale také zastávka metra, RER a nebo tramvaje T2 (která shodou okolností projíždí kolem mého domu). Jinak je to asi trochu z ruky, ale možnost vrátit se zpátky tramvají mě zaujala. La Défense je známá asi hlavně díky svému hranatému "oblouku" (Grande Arch), který jsem ovšem neviděl, protože jsem se celou dobu pohyboval výhradně v budovách nákupního centra Les 4 Temps (což by se dalo přeložit jako "čtyři roční období"), kde také sídlí Castorama. Při zpáteční cestě jsem pak byl docela překvapen, že kolem tramvaje jsou poměrně malebné domy v různých architektonických stylech. Mám v plánu to prozkoumat pořádně až se naskytne další příležitost.
Další důsledek toho, že mám sporák je také to, že si mohu konečně začít plánovat kuchyň a tím pádem i řešit ledničku, která mi začíná trochu chybět. Původní řešení, s krabicí z Amazonu na balkóně, vzalo za své ve chvíli, kdy se denní teploty přehouply přes kritickou mez až na 20 až 25 stupňů (a v noci neklesly pod 15). Je fakt, že od té doby se trochu ochladilo, ale dlouhodobé skladování čehokoliv venku už nepřichází v úvahu. Byť jsem měl pocit, že pár sýrům, které jsem tam přece jenom nechal, ty vyšší teploty nijak neuškodily a ani šunka se nijak objektivně nezměnila. Testovat to nějak cíleně ovšem nehodlám.
Problém s ledničkou je totiž spíš problém s místem. Není ho tu mnoho a tak, pokud by se například ledničku dalo strčit pod dřez (místo myčky), nebo nějak jinak "udat", ušetřilo by to místo. Ale kvůli tomu je potřeba promyslet, kde co a jak bude, protože třeba právě teď jsem zjistil, že pokud bych dal ledničku pod dřez, nemohl bych mít sporák vedle v rohu. Ještě nějaký ten oříšek v tom tedy bude. Vzpomínám si, že v Praze jsem neměl kuchyň skoro tři čtvrtě roku (byť lednička tam byla provizorně zapojená dřív). A také si vybavuji, jak mě začalo rušit, když jsem tu ledničku zapojil.
S tím jak se oteplilo ovšem také přišel další problém - kam k holiči? Přesto, že jsem se už nějakou dobu nenápadně pídil po cenách a dostupnosti, předběžné výsledky průzkumu byly znepokojující. Vypadalo to, že pod 20 babek za stříhání se nedostanu. Minule jsem to zbaběle řešil tak, že jsem se nechal ostříhat v Praze, ale tohle zjevně nebyl dlouhodobě udržitelný postup. A za 20 babek už se dá užít větší sranda, než 20 minut u holiče. Průzkum v práci žádný zádrhel neodhalil, protože kromě jednoho kolegy všichni svorně přiznali, že k holiči (kadeřnici) nechodí a stříhají se sami.
Což byl poslední moment, který jsem potřeboval k tomu, abych se rozhodl. Když to dokázala Demi Moore v G.I.Jane, tak proč ne já. (Dlužno ovšem podotknout, že Demi Moore tam toho dokázala víc, třeba kliky na jedné ruce. Tak daleko jsem se zatím ještě nedostal.) Navíc se stejně už od vojny nechávám stříhat strojkem a druh účesu se liší pouze výškou použitého nástavce. V zimních měsících 9 mm, v letních 6 a v extrémních případech 4 mm. Navíc, strojky jsou tady poměrně rozšířené. Tak jsem si řekl, že si koupím v Auchanu za 40 babek tondeuse, což se mi vrátí po dvou ostříháních a navíc s tím bude i nějaká zábava.
To bych se ovšem před tím nesměl podívat na internet na nějaká doporučení. Tam jsem se totiž dozvěděl, že pokud chci, aby to byla zábava, nemohu si vzít nějaký low-end strojek za pár babek, ale pořádný hi-tech se speciálně tvarovanými lamelami z uhlíkových kompozitů a s lineárním motorem s elektronickou regulací. Čímž se bohužel původních 40 babek zněkolikanásobilo a těch stříhání bude potřeba o trochu víc, aby se ten strojek zaplatil. Ale když jsem zjistil, že můj oblíbený Amazon to je schopný přivézt ještě tentýž den večer (což bylo včera - v sobotu), nebylo co řešit. Chlapík z rozvážky si sice dal načas, ale aspoň to našel a tak jsem kolem půl jedenácté večer měl strojek doma.
Je to fakt docela zábava. Akorát kolem uší na zaholování jsem neměl úplně jistou ruku, takže budu muset počkat, až to troch doroste :).
19. března 2012
Pařížanem v Africe
Ještě v sobotu odpoledne jsem se procházel po hřebenu (pokud se to tak dá nazvat) Table Mountain (což je těžké přeložit, protože by to vedlo ke ztrátě výjimečnosti) a užíval si sluneční paprsky posledních letních dní jižní polokoule. Proč, jak a s kým, jsem se tam dostal, není teď důležité. A nebylo to ani tehdy, když jsem procházel po rozlehlé náhorní plošině, ovíván studeným větrem od Atlantiku, a přitom se kochal výhledem do všech světových stran, na moře, obydlená území, okolní masivy, ostrovy a v neposlední řadě vybíhající pohoří, vedoucí k Mysu Dobré naděje. Byla výjimečná viditelnost a pár poutníků, které jsem míjel, nemohlo narušit meditativní atmosféru místa.
Co si asi mysleli první kolonisté z Evropy, když přistáli v Table Bay, doslova na úpatí skal, kterému vévodila podivná hora s téměř dokonale rovnou plochou horní stranou, která navíc byla často zahalena v husté mlze, byť jinak všude v okolí byla dokonalá viditelnost? Možná věděli, že našli ideální přírodní místo pro přístav (později pojmenovaný Cape Bowl - Kapská Miska), ze tří stran chráněné pohořím před silnými větry a na severu se otevírající do moře. Možná je zaujalo to, že díky pohořím a jejich tvaru bylo v okolí velké množství srážek, takže typickým znakem byla bujná vegetace. Možná si říkali, že je to ideální místo na to, jak získat kontrolu na jižním výběžkem, který byl (před objevením západní cesty), v podstatě nedůležitějším navigačním bodem světové mořeplavby.
Jak říká nápis na uvítací tabuli na horní stanici lanové dráhy: "Výzkumy ukazují, že Table Mountain je 6x starší než Himaláje, tak se k ní chovejte slušně." Horní část je tvořena pískovcovým tělesem, které díky povrchovým vlivům připomíná pobřežní skaliska, ohlazená neustálým omýváním vodou a posetá mělkými otvory, ve kterých se za dešťů, nebo velké vlhkosti, hromadí voda. Procházející se výletník pak může spatřit téměř holé skalní plochy, ve kterých se jen tu tam třpytí právě vodou naplněné jamky, a má přitom pocit, že se prochází někde po břehu moře a voda musím být nedaleko. Jen letmý pohled do dáli ho přesvědčí, že voda se nachází sice nedaleko, ale je to pořád o kilometr níže a o pár kilometrů dále.
Vlastní náhorní plošina je poměrně ostře vymezená, na mnoha místech téměř svislými stěnami, přesto z ní téměř na každou světovou stranu vychází cesta, kterou lze pěšky sejít až k úpatí. Je tedy možné celou horu i "přejít", aniž by se člověk musel vracet tam, odkud vyšel. Nejoblíbenější způsob jak se dostat nahoru je lanovkou (Cable car), která vede od strany Kapského Města. Zvolil jsem jej i já, protože i samotná cesta v zavěšené kabině, která se navíc s pasažéry během cesty otáčí, a to tak, že během cesty opíše přesně jednu otočku, je zajímavý zážitek. Chvíli je krásný výhled na Kapskou Misku s Kapským Městem, chvíli na strmý skalní masiv Table Mountain, chvíli na okolní hory (Devil's Peak, Lion's Head).
A když pak člověk stojí nahoře, daleko od "průvodcovských" turistů, kteří se hromadí většinou v prostoru horní stanice lanové dráhy a jejím blízkém okolí, a vidí v dálce ze tří směru oceán, a tuší, že za skalním masivem kde končí Cape Point (jehož jeden výběžek je Mys Dobré Naděje), končí nejen kontinent, ale v podstatě i obyvatelná země, a kde se snad v mlhách stále plaví Bludný Holanďan, pochopí, že není mnoho míst, které mají podobný genius loci. A pak není daleko k tomu, odložit každodenní starosti i radosti a oddat se myšlenkám vzdáleným až nadčasovým. Zároveň to inspiruje k tomu chtít vědět více o tomto místě, o této zemi a o lidech kteří v ní žijí, o přírodě i historii.
Mám slabost pro přímořská města, ale v tomhle případě to není zdaleka jen město, co mne oslovuje a inspiruje. Pozoruji větší i menší skupinky turistů, kteří spěchají od jednoho "významného" bodu ke druhému, kteří fotí sebe a všechno okolo, a mám pocit, že sami sebe připravují o to zásadní, co tohle místo nabízí. Příležitost se zastavit a v němém údivu a s pokorou se zamyslet nad základními cíli a hodnotami, které se najednou mohou jevit malicherné a nicotné. Table Mountain mě definitivně oslovila a když se pak vracím lanovkou dolů, napadá mne, že bych tady mohl žít.
Kapské Město je možná také zajímavé, ale v podstatě ho neznám. Kromě toho, že jsem byl párkrát v hlavní turistické části, která se nazývá Victoria & Alfred Waterfront, a která je vyloženě zaměřená na turistický ruch, tak jsem vždy bydlel v hotelu v části, která vlastně do Kapského Města ani přirozeně nepatří, a která sousedí s Table Mountain z druhé strany. Také jsem párkrát projížděl autem, což je ovšem samo o sobě také zážitek, protože člověk se většinou nevyhne tomu, aby z jedné nebo z druhé strany neobjížděl jednotlivé hory Kapské Misky, při čemž se mu otevírá výhled na scenérii pod ním, ať už je to Kapské Město a Table Bay s Robben Islandem na severu, nebo Claremont a Newlands na jihovýchodě, Clifton na západě, nebo níže na jihu Muizenberg a False Bay - ráj začínajících surfařů. A to, že se jezdí nalevo, tomu dodává i určitý adrenalin.
Když jsem nad tím přemýšlel, říkal jsem si, že je docela velká podobnost mezi Kapským Městem a San Franciskem, obě jsou na kopci, mají záliv s ostrovem, který sloužil jako věznice (Alcatraz v SF a Robben Island v Kapském Městě), mají podobnou atmosféru. A také si dovedu představit, že bych žil v San Francisku. Pak jsem se zpětně dočetl, že mají statisticky i skoro stejné počasí, co se týká teplot a srážek.
Původní kolonisté byli sice Holanďané (a první kolonie byla právě v místě jižního výběžku), ale později o nadvládu přišli, když Britové využili obsazení a oslabení Holandska Francií a obsadili tehdejší holandskou kolonii. Poté proběhly ještě dvě koloniální války, mezi původními kolonisty (Holanďané, Vlámové, Francouzi a Němci - dohromady označovaní jako Boerové) a Brity, které Britové nakonec vyhráli. Bojovalo se hlavně o nerostná bohatství. A britský vliv je všude silně cítit, ať už v názvech jednotlivých míst, tak v určité společenské tradici.
Na začátku 20. století pak vznikl Svaz Jižní Afriky (Union of South Africa), který byl později základem pro Jihoafrickou republiku. Teprve se vznikem Svazu bylo oficiálně uzákoněno rasové rozdělení společnosti, do té doby spíše případkové, známé jako apartheid. Tehdejší systém rozlišoval tři kasty - bělochy (white), míšence (oficiálně coloured, tedy v překladu barevní, sem patřili i všechny ostatní rasy) a černochy (black). S tím, že v podstatě rovnoprávnými občany byli pouze bílí.
Inspirací pro to, zajímat se trochu o historii, byl i hotel, ve kterém jsem, už podruhé, přebýval. Ten totiž, kromě toho, že má pěkné pokoje a velice dobrou kuchyni, má i dlouhou tradici, která začíná jako rezidence Lady Anne Barnard, manželky koloniálního sekretáře, která v něm přebývala v letech 1797-1802. V hotelu je jí věnováno v přízemí několik chodeb a místností, které jsou upraveny jako muzeum a jsou po stěnách ověšené jejími zápisky a hlavně dopisy do Anglie. Sám jsem tam jednou strávil část večera.
Hotel sám má však také určitý charakter, který je těžké postihnout. Možná je to výhled z okna na Table Mountain, která sice zabírá celé zorné pole, ale zase se člověk na ni vydrží dívat dlouho (pozor, pokoj s výhledem na horu, je potřeba zvlášť objednat a je za příplatek). Možná to je sice malá, ale velice pěkná zahrada, ve které je možné potkat i dvě želvy, které se tam volně pohybují. (Na brance do zahrady na to upozorňuje i tabulka: "Zavírejte prosím za sebou, máme želvy ve výběhu."). Možná jsou to výborná jídla v místní restauraci. Možná jsou to vlahé letní večery strávené na zahrádce při pozorování západu slunce, ať už v přátelském rozhovoru, nebo jen tak, se sklenkou whisky, nebo i bez ní, do kterých se zevnitř line melodie klavíru, nebo harfy (slyšel jsem i Bugatti Step). Možná je to pocit, že se člověk na chvíli ocitl v koloniální době. Je to rozhodně místo, kam bych se rád ještě někdy vrátil. A pro romantické páry, si myslím, by to mohlo být ještě lepší :).
Existuje spousta zajímavých podobností mezi Českou a Jihoafrickou republikou, politických, historických, současných, přestože jsou to tak zcela odlišné země.V roce 1948 se k moci dostala pravicová Národní strana (National Party), která upevnila "vládu" jedné rasy. Tento režim skončil v podstatě v roce 1990, potažmo v roce 1992, kdy proběhly první demokratické volby. Hlavní postavami v tomto zvratu byly dvě osobnosti, F.W. de Klerk, tehdejší prezident, který vypsal referendum (pouze pro bílé) o tom, zda souhlasí s tím, aby jednal s Africkým Národním Kongresem (ANC), stranou zastupujícím hlavně ne-bílé, a Nelson Mandela, disident, který strávil více než 20 let ve vězení za to, že bojoval proti režimu.
A přestože by se dalo říci, že hájil zájmy ne-bílých, v dnešní době ho milují všichni Jihoafričané bez rozdílu pleti. A to proto, že se mu podařilo sjednotit zemi a vyhnout se krvavé variantě, ke které jinak normálně africké země nemají moc daleko. A podařilo se mu to proto, že svým vlastním příkladem, přes všechno utrpení, které prožil, přesvědčil ostatní, že se lze smířit i s těmi největšími nepřáteli. Tyto události mají poměrně zajímavé historické pozadí, které dokonce bylo zfilmováno (doporučuji, pokud nemáte žádný pojem o Nelsonu Mandelovi). Jak říká můj kolega Jihoafričan, tuhle zemi zachránily od krveprolití a občanské války dvě věci, Nelson Mandela a rugby.
Bohužel, jak byl Nelson Mandela výjimečný, tak po něm přišel opak. Lidé, kteří postupně obsadili politiku pouze pro vlastní obohacení. Což vedlo k úpadku vládní autority, k rozmíškám, rozvoji korupce a kriminality v nejvyšších kruzích a nakonec i k pozitivní diskriminaci, kdy státní zakázky dostávají přednostně firmy, které mají dostatečný počet "černých" bodů. Hodně inteligentních lidí je zklamaných, právě proto, že milují svoji zemi a je jim líto, když přírodní bohatství i duševní potenciál je takto promrháván, nebo diskriminován. Mezitím do státní správy proniká stále více nekompetentních lidí a nikdo neví jak to dopadne.
Ale, jak říká často můj kolega: "This is just another hard day in Africa."
Co si asi mysleli první kolonisté z Evropy, když přistáli v Table Bay, doslova na úpatí skal, kterému vévodila podivná hora s téměř dokonale rovnou plochou horní stranou, která navíc byla často zahalena v husté mlze, byť jinak všude v okolí byla dokonalá viditelnost? Možná věděli, že našli ideální přírodní místo pro přístav (později pojmenovaný Cape Bowl - Kapská Miska), ze tří stran chráněné pohořím před silnými větry a na severu se otevírající do moře. Možná je zaujalo to, že díky pohořím a jejich tvaru bylo v okolí velké množství srážek, takže typickým znakem byla bujná vegetace. Možná si říkali, že je to ideální místo na to, jak získat kontrolu na jižním výběžkem, který byl (před objevením západní cesty), v podstatě nedůležitějším navigačním bodem světové mořeplavby.
Jak říká nápis na uvítací tabuli na horní stanici lanové dráhy: "Výzkumy ukazují, že Table Mountain je 6x starší než Himaláje, tak se k ní chovejte slušně." Horní část je tvořena pískovcovým tělesem, které díky povrchovým vlivům připomíná pobřežní skaliska, ohlazená neustálým omýváním vodou a posetá mělkými otvory, ve kterých se za dešťů, nebo velké vlhkosti, hromadí voda. Procházející se výletník pak může spatřit téměř holé skalní plochy, ve kterých se jen tu tam třpytí právě vodou naplněné jamky, a má přitom pocit, že se prochází někde po břehu moře a voda musím být nedaleko. Jen letmý pohled do dáli ho přesvědčí, že voda se nachází sice nedaleko, ale je to pořád o kilometr níže a o pár kilometrů dále.
Vlastní náhorní plošina je poměrně ostře vymezená, na mnoha místech téměř svislými stěnami, přesto z ní téměř na každou světovou stranu vychází cesta, kterou lze pěšky sejít až k úpatí. Je tedy možné celou horu i "přejít", aniž by se člověk musel vracet tam, odkud vyšel. Nejoblíbenější způsob jak se dostat nahoru je lanovkou (Cable car), která vede od strany Kapského Města. Zvolil jsem jej i já, protože i samotná cesta v zavěšené kabině, která se navíc s pasažéry během cesty otáčí, a to tak, že během cesty opíše přesně jednu otočku, je zajímavý zážitek. Chvíli je krásný výhled na Kapskou Misku s Kapským Městem, chvíli na strmý skalní masiv Table Mountain, chvíli na okolní hory (Devil's Peak, Lion's Head).
A když pak člověk stojí nahoře, daleko od "průvodcovských" turistů, kteří se hromadí většinou v prostoru horní stanice lanové dráhy a jejím blízkém okolí, a vidí v dálce ze tří směru oceán, a tuší, že za skalním masivem kde končí Cape Point (jehož jeden výběžek je Mys Dobré Naděje), končí nejen kontinent, ale v podstatě i obyvatelná země, a kde se snad v mlhách stále plaví Bludný Holanďan, pochopí, že není mnoho míst, které mají podobný genius loci. A pak není daleko k tomu, odložit každodenní starosti i radosti a oddat se myšlenkám vzdáleným až nadčasovým. Zároveň to inspiruje k tomu chtít vědět více o tomto místě, o této zemi a o lidech kteří v ní žijí, o přírodě i historii.
Mám slabost pro přímořská města, ale v tomhle případě to není zdaleka jen město, co mne oslovuje a inspiruje. Pozoruji větší i menší skupinky turistů, kteří spěchají od jednoho "významného" bodu ke druhému, kteří fotí sebe a všechno okolo, a mám pocit, že sami sebe připravují o to zásadní, co tohle místo nabízí. Příležitost se zastavit a v němém údivu a s pokorou se zamyslet nad základními cíli a hodnotami, které se najednou mohou jevit malicherné a nicotné. Table Mountain mě definitivně oslovila a když se pak vracím lanovkou dolů, napadá mne, že bych tady mohl žít.
Kapské Město je možná také zajímavé, ale v podstatě ho neznám. Kromě toho, že jsem byl párkrát v hlavní turistické části, která se nazývá Victoria & Alfred Waterfront, a která je vyloženě zaměřená na turistický ruch, tak jsem vždy bydlel v hotelu v části, která vlastně do Kapského Města ani přirozeně nepatří, a která sousedí s Table Mountain z druhé strany. Také jsem párkrát projížděl autem, což je ovšem samo o sobě také zážitek, protože člověk se většinou nevyhne tomu, aby z jedné nebo z druhé strany neobjížděl jednotlivé hory Kapské Misky, při čemž se mu otevírá výhled na scenérii pod ním, ať už je to Kapské Město a Table Bay s Robben Islandem na severu, nebo Claremont a Newlands na jihovýchodě, Clifton na západě, nebo níže na jihu Muizenberg a False Bay - ráj začínajících surfařů. A to, že se jezdí nalevo, tomu dodává i určitý adrenalin.
Když jsem nad tím přemýšlel, říkal jsem si, že je docela velká podobnost mezi Kapským Městem a San Franciskem, obě jsou na kopci, mají záliv s ostrovem, který sloužil jako věznice (Alcatraz v SF a Robben Island v Kapském Městě), mají podobnou atmosféru. A také si dovedu představit, že bych žil v San Francisku. Pak jsem se zpětně dočetl, že mají statisticky i skoro stejné počasí, co se týká teplot a srážek.
Původní kolonisté byli sice Holanďané (a první kolonie byla právě v místě jižního výběžku), ale později o nadvládu přišli, když Britové využili obsazení a oslabení Holandska Francií a obsadili tehdejší holandskou kolonii. Poté proběhly ještě dvě koloniální války, mezi původními kolonisty (Holanďané, Vlámové, Francouzi a Němci - dohromady označovaní jako Boerové) a Brity, které Britové nakonec vyhráli. Bojovalo se hlavně o nerostná bohatství. A britský vliv je všude silně cítit, ať už v názvech jednotlivých míst, tak v určité společenské tradici.
Na začátku 20. století pak vznikl Svaz Jižní Afriky (Union of South Africa), který byl později základem pro Jihoafrickou republiku. Teprve se vznikem Svazu bylo oficiálně uzákoněno rasové rozdělení společnosti, do té doby spíše případkové, známé jako apartheid. Tehdejší systém rozlišoval tři kasty - bělochy (white), míšence (oficiálně coloured, tedy v překladu barevní, sem patřili i všechny ostatní rasy) a černochy (black). S tím, že v podstatě rovnoprávnými občany byli pouze bílí.
Inspirací pro to, zajímat se trochu o historii, byl i hotel, ve kterém jsem, už podruhé, přebýval. Ten totiž, kromě toho, že má pěkné pokoje a velice dobrou kuchyni, má i dlouhou tradici, která začíná jako rezidence Lady Anne Barnard, manželky koloniálního sekretáře, která v něm přebývala v letech 1797-1802. V hotelu je jí věnováno v přízemí několik chodeb a místností, které jsou upraveny jako muzeum a jsou po stěnách ověšené jejími zápisky a hlavně dopisy do Anglie. Sám jsem tam jednou strávil část večera.
Hotel sám má však také určitý charakter, který je těžké postihnout. Možná je to výhled z okna na Table Mountain, která sice zabírá celé zorné pole, ale zase se člověk na ni vydrží dívat dlouho (pozor, pokoj s výhledem na horu, je potřeba zvlášť objednat a je za příplatek). Možná to je sice malá, ale velice pěkná zahrada, ve které je možné potkat i dvě želvy, které se tam volně pohybují. (Na brance do zahrady na to upozorňuje i tabulka: "Zavírejte prosím za sebou, máme želvy ve výběhu."). Možná jsou to výborná jídla v místní restauraci. Možná jsou to vlahé letní večery strávené na zahrádce při pozorování západu slunce, ať už v přátelském rozhovoru, nebo jen tak, se sklenkou whisky, nebo i bez ní, do kterých se zevnitř line melodie klavíru, nebo harfy (slyšel jsem i Bugatti Step). Možná je to pocit, že se člověk na chvíli ocitl v koloniální době. Je to rozhodně místo, kam bych se rád ještě někdy vrátil. A pro romantické páry, si myslím, by to mohlo být ještě lepší :).
Existuje spousta zajímavých podobností mezi Českou a Jihoafrickou republikou, politických, historických, současných, přestože jsou to tak zcela odlišné země.V roce 1948 se k moci dostala pravicová Národní strana (National Party), která upevnila "vládu" jedné rasy. Tento režim skončil v podstatě v roce 1990, potažmo v roce 1992, kdy proběhly první demokratické volby. Hlavní postavami v tomto zvratu byly dvě osobnosti, F.W. de Klerk, tehdejší prezident, který vypsal referendum (pouze pro bílé) o tom, zda souhlasí s tím, aby jednal s Africkým Národním Kongresem (ANC), stranou zastupujícím hlavně ne-bílé, a Nelson Mandela, disident, který strávil více než 20 let ve vězení za to, že bojoval proti režimu.
A přestože by se dalo říci, že hájil zájmy ne-bílých, v dnešní době ho milují všichni Jihoafričané bez rozdílu pleti. A to proto, že se mu podařilo sjednotit zemi a vyhnout se krvavé variantě, ke které jinak normálně africké země nemají moc daleko. A podařilo se mu to proto, že svým vlastním příkladem, přes všechno utrpení, které prožil, přesvědčil ostatní, že se lze smířit i s těmi největšími nepřáteli. Tyto události mají poměrně zajímavé historické pozadí, které dokonce bylo zfilmováno (doporučuji, pokud nemáte žádný pojem o Nelsonu Mandelovi). Jak říká můj kolega Jihoafričan, tuhle zemi zachránily od krveprolití a občanské války dvě věci, Nelson Mandela a rugby.
Bohužel, jak byl Nelson Mandela výjimečný, tak po něm přišel opak. Lidé, kteří postupně obsadili politiku pouze pro vlastní obohacení. Což vedlo k úpadku vládní autority, k rozmíškám, rozvoji korupce a kriminality v nejvyšších kruzích a nakonec i k pozitivní diskriminaci, kdy státní zakázky dostávají přednostně firmy, které mají dostatečný počet "černých" bodů. Hodně inteligentních lidí je zklamaných, právě proto, že milují svoji zemi a je jim líto, když přírodní bohatství i duševní potenciál je takto promrháván, nebo diskriminován. Mezitím do státní správy proniká stále více nekompetentních lidí a nikdo neví jak to dopadne.
Ale, jak říká často můj kolega: "This is just another hard day in Africa."
11. března 2012
La voiture
Kromě toho, že jsem minulý týden obíhal doktory, měl jsem také tu čest opět zavítat do značkového servisu Volkswagen, protože se mi podařilo při posledním služebním výjezdu lehce pohmoždit dveře a to tak, že jsem je otevřené opřel tou špičkou nahoře o betonový sloupek. Když pominu, že jsem na podobné bizarní situace specialista, tak se možná ptáte, co je potřeba k tomu, aby se něco podobného podařilo. Stačí mít za sebou 4 hodiny u zákazníka, hodinu čekání na letišti, mezitím dohromady ujeto asi 700 km a pak se večer snažit zaparkovat v hotelu v podzemní garáži mezi betonový sloupek a vedle stojící BMW za tak špatného osvětlení, že je potřeba na to, aby člověk viděl dozadu, si otevřít dveře. Takže tak. Zastavil jsem o ně, potažmo o ten sloupek. Na dveřích se zmáčkla taková chromovaná lišta, která lemuje okno a trochu ho přesahuje a vznikla tím díky tomu v onom místě menší optická nedokonalost.
V podstatě to skoro nebylo vidět (ani nijak jinak poznat) do doby, než jsem se vracel zpátky a na zpáteční cestě mě lehce ovíval studený vzduch jdoucí od dveří. Protože jsem na to citlivý a protože 10 hodin po dálnici bylo přece jen dost, vyřešil to dočasně H.A.D. nicméně, protože bych dal přednost tomu jezdit bez HADu, musel jsem do servisu. A protože mne poslední servis VW, který jsem navštívil hned na začátku svého působení v Paříži, příliš neoslovil, hledal jsem nějakou alternativu. A jedna se nakonec, asi 2 km daleko, našla. Přes nechuť volat jsem tam zavolal, a protože měli volno, tak tam následně hned zajel. Pro někoho, kdo je zvyklý na značkový servis VW (případně Škoda) v Praze na Jarově, vypadají ovšem místní servisy spíš jak nějaká dočasná (a omezená) provozovna. Typicky jsou na normální rušné ulici někde ve městě, bez místa kde zaparkovat. Vlastní dílna je pak ve dvoře, kam se projíždí průchodem, který má rezervu tak 10 cm na každé straně (pokud jsou zavřeny všechny boční dveře do něj ústící) a ve dvoře pak prostor 5 x 5 metrů, plný aut, kde každý přesun jednoho auta připomíná Lloydovu patnáctku.
Tam mi řekli, že díl budou muset objednat a že to možná pár týdnů vezme. No a zrovna tento týden mi pak volali, že už ho mají. Prý ale cena (původně asi 150 babek) bude vyšší, protože lišta se nebude lepit, jak si původně mysleli, ale nějak složitě sundávat a nandávat. Takže to bude za 250 babek. To jsem ještě zkousl a auto tam zavezl. Při vyzvednutí mě pak překvapili tím, že prý to nakonec bylo jednodušší, takže odvolávají to co odvolali a bude stát těch původní 150. Hmm. Teď je ještě otázka, jestli ta oprava bude stačit, aby od toho okna přestalo táhnout.
Čímž se oklikou dostávám k tomu, co jsem vlastně chtěl trochu rozebrat. A to Francouzi a auta. Už jsem zmiňoval, že v Paříži je jízda autem docela boj o "holáč". Už jsem se naučil předvídat a pokud se blíží nějaká kritická situace, např. to, že průběžné pruhy všechny současně uhnou o jeden pruh do strany, tak se dívám, kdo jede kolem mne a pokud je zjevné, že mu pravidlo o jízdě v pruhu nic neříká, jedu podle něj a kašlu na pruhy taky. Většinou jsou to ženy, ale už jsem viděl i borce s celou rodinou. K dalším oblíbeným přestupkům patří nedodržování předepsaných směrů před křižovatkou, takže je sice hezké, že pruh vlevo odbočuje doleva, pruh vpravo doprava a pruhu uprostřed jede rovně, ale v důsledku to vypadá tak, že chlapík vlevo spěchá a jede rovně, chlapík vpravo odbočuje doleva a chlapík uprostřed chce udělat otáčku do protisměru. Mezitím v protisměru to je podobné.
A není to jenom tím, že by řidiči byli tak nevychovaní. Často jsou totiž křižovatky tak komplikované, že není možné se dostat do toho správného pruhu, pokud člověk přijede ze špatné strany. Třeba zrovna před firmou máme takovou "vedlejší" pětiproudovou jednosměrku, do které se na jedné straně sbíhají 3 silnice a na druhé z ní 3 silnice vychází. Ta pětiproudovka má asi 100 metrů a je často zacpaná. Ovšem zdaleka to nemá na legendární L'Étoile, kruhový objezd na horním konci Champs-Élysées (oficiálně se to jmenuje Place Charles de Gaulle). Doporučuji pro příznivce adrenalinových sportů. Mě stačí ho jen pozorovat.
Při pozorování a každodenní interakci, jsem už viděl výjimečné a bizarní situace, jako např. obrat do protisměru uprostřed křižovatky, auta najíždějící do chodců přecházejících na zelenou, chodce vrhající se na červenou pod projíždějící auta, ale co ovšem považuji za libůstku pro fajnšmekry je světelná křižovatka, řízená policistou, ovšem se zapnutými semafory. Takže typicky na světlech svítí zelená, ale auta stojí, protože policajt (nebo policajtka) pouští auta v kolmém směru, kde pro změnu svítí červená. Chodci jsou zmatení a přechází podle toho jak jezdí auta, auta v dálce netuší, že to blokuje policista, tak troubí na ty vepředu, proč na zelenou nejedou. Skoro každý večer kolem toho chodím a pokaždé mám chuť se zeptat, proč ty semafory nevypnou, když už to řídí ručně.
Při každodenním cestování si také mimoděk všímám, jaká auta a jaké značky kolem jezdí. A je fakt, že je to poměrně vyvážený guláš. Přestože ve Francii jsou doma hned tři značky, Renault, Citroën a Peugeot, jezdí na ulicích směska snad všech evropských značek (aspoň co se osobních aut týká). Co není moc vidět, jsou auta japonská, nebo americká. Moji kolegové přistupují k domácím značkám s nadhledem, nadávají na nedostatky, ale stejně si příště zase pořídí "francouze", přestože by mohli mít v rámci firmy jako služební i třeba Volkswagen, nebo Opel. A když jsem vyjížděl na služebku do Německa, v době, kdy zrovna zuřily ty desetistupňové mrazy, tak mi říkali, že jsem v pohodě, že mám německé auto (Passat), to dojede.
Také to asi souvisí s tím, více praktickým přístupem k věci, že servis na francouzské auto je na každém rohu, a tím, že většina kolegů má jako služební auta vyloženě rodinná auta - Renault Scenic, Citroën Grand Picasso a podobné. Což není to, co by si člověk představil pod pojmem služební auto. Když člověk přijde do firemní garáže může vidět úplně všechno, od Golfu až po rodinného Peugota. Což je téměř protiklad toho, jak vypadá firemní parkoviště na pobočce v Mnichově. Tam žádné rodinné, nebo malé varianty nemají povoleny a člověk si může vybrat jenom sedan a navíc to musí být buď BMW nebo Audi :).
Zajímavé je, že Francouzi moc nekupují škodovky, byť je všude plno billboardů (teď zrovna Yeti, předtím to byla Fabia) a jsou docela levné. Přesto je ovšem možné v Paříži vidět škodovek docela dost. Jezdí s nimi totiž taxikáři. Ne, že by jezdili jenom se škodovkami, ale docela bych si tipl, že ze všech značek, bude možná mít právě Škodovka největší zastoupení. Což myslím zase není tak špatná vizitka, protože taxikáři většinou ví, které auto se vyplatí. A že je to především otázka ceny signalizuje i to, že skoro všechny ty škodovky jsou oktávky a zjevně do té džungle stačí.
Další věc, která příliš nepodporuje zálibu v autech, jsou poměrně striktně sledované rychlostní limity. Limit je 130, 110 když prší a pokud někdo jede 140, tak je už výjimka. Jednou jsem takhle předjížděl na dálnici kolonu a divil se, proč se tak plouží (když nejeli ani 130). Když jsem dojel na začátek, tak jsem to zjistil. Celý štrůdl vedla dodávka četníků, kteří hned jak jsem je předjel, za mnou vyrazili a začali na mne blikat. Tak jsem zpomalil a čekal, že mne budou kontrolovat nebo něco, ale oni ne. Jen mne předjeli a já se poslušně zařadil do kolony za ně. Stačilo, že jsme si ujasnili, kdo je na silnici pánem. Pro mě, zvyklého na jízdu bez limitů na D1 to byla nová zkušenost a kolegové to pak potvrdili. S četníky si nezahrávat.
No a nakonec, co je poslední nepříjemnost, je, že většina dálnic ve Francii je placená. Což vede k tomu, že kromě ceny za benzín (která je momentálně sama o sobě už nářez) se k tomu přidává ještě mýtné. A není to málo. Například na úseku Paříž - Štrasburk, který jsem několikrát jel a který je necelých 500 km, jsem zaplatil skoro 40 babek mýto, a to jen v jednom směru. SNCF (francouzské železnice) nabízí dokonce na webu kalkulačku, která spočítá, kolik by cesta stála autem, kolik letadlem a kolik vlakem. A s místní sítí TGV to často je vlakem nejenom levnější, ale i o poznání rychlejší.
V podstatě to skoro nebylo vidět (ani nijak jinak poznat) do doby, než jsem se vracel zpátky a na zpáteční cestě mě lehce ovíval studený vzduch jdoucí od dveří. Protože jsem na to citlivý a protože 10 hodin po dálnici bylo přece jen dost, vyřešil to dočasně H.A.D. nicméně, protože bych dal přednost tomu jezdit bez HADu, musel jsem do servisu. A protože mne poslední servis VW, který jsem navštívil hned na začátku svého působení v Paříži, příliš neoslovil, hledal jsem nějakou alternativu. A jedna se nakonec, asi 2 km daleko, našla. Přes nechuť volat jsem tam zavolal, a protože měli volno, tak tam následně hned zajel. Pro někoho, kdo je zvyklý na značkový servis VW (případně Škoda) v Praze na Jarově, vypadají ovšem místní servisy spíš jak nějaká dočasná (a omezená) provozovna. Typicky jsou na normální rušné ulici někde ve městě, bez místa kde zaparkovat. Vlastní dílna je pak ve dvoře, kam se projíždí průchodem, který má rezervu tak 10 cm na každé straně (pokud jsou zavřeny všechny boční dveře do něj ústící) a ve dvoře pak prostor 5 x 5 metrů, plný aut, kde každý přesun jednoho auta připomíná Lloydovu patnáctku.
Tam mi řekli, že díl budou muset objednat a že to možná pár týdnů vezme. No a zrovna tento týden mi pak volali, že už ho mají. Prý ale cena (původně asi 150 babek) bude vyšší, protože lišta se nebude lepit, jak si původně mysleli, ale nějak složitě sundávat a nandávat. Takže to bude za 250 babek. To jsem ještě zkousl a auto tam zavezl. Při vyzvednutí mě pak překvapili tím, že prý to nakonec bylo jednodušší, takže odvolávají to co odvolali a bude stát těch původní 150. Hmm. Teď je ještě otázka, jestli ta oprava bude stačit, aby od toho okna přestalo táhnout.
Čímž se oklikou dostávám k tomu, co jsem vlastně chtěl trochu rozebrat. A to Francouzi a auta. Už jsem zmiňoval, že v Paříži je jízda autem docela boj o "holáč". Už jsem se naučil předvídat a pokud se blíží nějaká kritická situace, např. to, že průběžné pruhy všechny současně uhnou o jeden pruh do strany, tak se dívám, kdo jede kolem mne a pokud je zjevné, že mu pravidlo o jízdě v pruhu nic neříká, jedu podle něj a kašlu na pruhy taky. Většinou jsou to ženy, ale už jsem viděl i borce s celou rodinou. K dalším oblíbeným přestupkům patří nedodržování předepsaných směrů před křižovatkou, takže je sice hezké, že pruh vlevo odbočuje doleva, pruh vpravo doprava a pruhu uprostřed jede rovně, ale v důsledku to vypadá tak, že chlapík vlevo spěchá a jede rovně, chlapík vpravo odbočuje doleva a chlapík uprostřed chce udělat otáčku do protisměru. Mezitím v protisměru to je podobné.
A není to jenom tím, že by řidiči byli tak nevychovaní. Často jsou totiž křižovatky tak komplikované, že není možné se dostat do toho správného pruhu, pokud člověk přijede ze špatné strany. Třeba zrovna před firmou máme takovou "vedlejší" pětiproudovou jednosměrku, do které se na jedné straně sbíhají 3 silnice a na druhé z ní 3 silnice vychází. Ta pětiproudovka má asi 100 metrů a je často zacpaná. Ovšem zdaleka to nemá na legendární L'Étoile, kruhový objezd na horním konci Champs-Élysées (oficiálně se to jmenuje Place Charles de Gaulle). Doporučuji pro příznivce adrenalinových sportů. Mě stačí ho jen pozorovat.
Při pozorování a každodenní interakci, jsem už viděl výjimečné a bizarní situace, jako např. obrat do protisměru uprostřed křižovatky, auta najíždějící do chodců přecházejících na zelenou, chodce vrhající se na červenou pod projíždějící auta, ale co ovšem považuji za libůstku pro fajnšmekry je světelná křižovatka, řízená policistou, ovšem se zapnutými semafory. Takže typicky na světlech svítí zelená, ale auta stojí, protože policajt (nebo policajtka) pouští auta v kolmém směru, kde pro změnu svítí červená. Chodci jsou zmatení a přechází podle toho jak jezdí auta, auta v dálce netuší, že to blokuje policista, tak troubí na ty vepředu, proč na zelenou nejedou. Skoro každý večer kolem toho chodím a pokaždé mám chuť se zeptat, proč ty semafory nevypnou, když už to řídí ručně.
Při každodenním cestování si také mimoděk všímám, jaká auta a jaké značky kolem jezdí. A je fakt, že je to poměrně vyvážený guláš. Přestože ve Francii jsou doma hned tři značky, Renault, Citroën a Peugeot, jezdí na ulicích směska snad všech evropských značek (aspoň co se osobních aut týká). Co není moc vidět, jsou auta japonská, nebo americká. Moji kolegové přistupují k domácím značkám s nadhledem, nadávají na nedostatky, ale stejně si příště zase pořídí "francouze", přestože by mohli mít v rámci firmy jako služební i třeba Volkswagen, nebo Opel. A když jsem vyjížděl na služebku do Německa, v době, kdy zrovna zuřily ty desetistupňové mrazy, tak mi říkali, že jsem v pohodě, že mám německé auto (Passat), to dojede.
Také to asi souvisí s tím, více praktickým přístupem k věci, že servis na francouzské auto je na každém rohu, a tím, že většina kolegů má jako služební auta vyloženě rodinná auta - Renault Scenic, Citroën Grand Picasso a podobné. Což není to, co by si člověk představil pod pojmem služební auto. Když člověk přijde do firemní garáže může vidět úplně všechno, od Golfu až po rodinného Peugota. Což je téměř protiklad toho, jak vypadá firemní parkoviště na pobočce v Mnichově. Tam žádné rodinné, nebo malé varianty nemají povoleny a člověk si může vybrat jenom sedan a navíc to musí být buď BMW nebo Audi :).
Zajímavé je, že Francouzi moc nekupují škodovky, byť je všude plno billboardů (teď zrovna Yeti, předtím to byla Fabia) a jsou docela levné. Přesto je ovšem možné v Paříži vidět škodovek docela dost. Jezdí s nimi totiž taxikáři. Ne, že by jezdili jenom se škodovkami, ale docela bych si tipl, že ze všech značek, bude možná mít právě Škodovka největší zastoupení. Což myslím zase není tak špatná vizitka, protože taxikáři většinou ví, které auto se vyplatí. A že je to především otázka ceny signalizuje i to, že skoro všechny ty škodovky jsou oktávky a zjevně do té džungle stačí.
Další věc, která příliš nepodporuje zálibu v autech, jsou poměrně striktně sledované rychlostní limity. Limit je 130, 110 když prší a pokud někdo jede 140, tak je už výjimka. Jednou jsem takhle předjížděl na dálnici kolonu a divil se, proč se tak plouží (když nejeli ani 130). Když jsem dojel na začátek, tak jsem to zjistil. Celý štrůdl vedla dodávka četníků, kteří hned jak jsem je předjel, za mnou vyrazili a začali na mne blikat. Tak jsem zpomalil a čekal, že mne budou kontrolovat nebo něco, ale oni ne. Jen mne předjeli a já se poslušně zařadil do kolony za ně. Stačilo, že jsme si ujasnili, kdo je na silnici pánem. Pro mě, zvyklého na jízdu bez limitů na D1 to byla nová zkušenost a kolegové to pak potvrdili. S četníky si nezahrávat.
No a nakonec, co je poslední nepříjemnost, je, že většina dálnic ve Francii je placená. Což vede k tomu, že kromě ceny za benzín (která je momentálně sama o sobě už nářez) se k tomu přidává ještě mýtné. A není to málo. Například na úseku Paříž - Štrasburk, který jsem několikrát jel a který je necelých 500 km, jsem zaplatil skoro 40 babek mýto, a to jen v jednom směru. SNCF (francouzské železnice) nabízí dokonce na webu kalkulačku, která spočítá, kolik by cesta stála autem, kolik letadlem a kolik vlakem. A s místní sítí TGV to často je vlakem nejenom levnější, ale i o poznání rychlejší.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)