Potřeboval jsem pravidelné vyšetření kvůli štítné žláze a tak mi nezbylo než se znovu vypravit na místní "středisko" (cabinet médical), abych zjistil, že v podstatě ten systém funguje stejně jako u nás. Praktický lékař mi napíše doporučení na krev a ultrazvuk, já si to obejdu a přinesu výsledky. Drobný rozdíl je v tom, že laboratoře (laboratoire d'analyses médicales) a specialisté si žijí vlastním životem a tváří se jako normální podniky. Na jednom rohu je pekárna, naproti je krevní laboratoř. Člověk jede do práce a z tramvaje vidí na ulici jak vedle autoservisu je rentgen, ultrazvuk (imagerie médicale) atd.
Dostal jsem tedy doporučení a vydal se hledat laboratoře, přesněji řečeno, hledat jsem je nemusel, protože shodou okolností jsou kousek od střediska a shodou okolností jsem se u nich zastavoval ze zvědavosti při jedné z poznávacích procházek po okolí. Můj praktik mi sice dal telefonní čísla, abych se tam objednal, ale protože mám ještě pořád trochu strach domlouvat něco po telefonu a protože to nebylo daleko, vypravil jsem se tam v pondělí ráno osobně.
Mimochodem ten strach z telefonování vyplývá z jedné zkušenosti, kterou jsem už zmiňoval, kdy jsem dotyčné paní/slečně nerozuměl ani slovo. Od té doby se mi to už znovu nestalo, ale pořád raději dám přednost napřed osobnímu kontaktu (a pak tam podruhé už klidně zavolám). To ovšem nejde vždy.
Na krvi mi řekli, že když už tam jsem, tak mi tu krev hned vezmou, ať se to nekomplikuje, a že se mám stavit druhý den večer pro výsledky. Na ultrazvuku (který byl hned přes křižovatku naproti) mě pro změnu objednali na odpoledne, kde mne monsieur docteur vyšetřil a hned mi dal výsledky. Zajímavé na tom bylo, že mi dal zprávu pro mého praktika ve dvou kopiích (stejně jako později došly výsledky z krve). Ten mi pak vysvětlil, že to je běžný postup, jedna kopie je pro mne a jedna pro něj. Prý kdybych chtěl konzultovat jiného praktika, nebo specialistu. Druhá zajímavost byla, že jsem obě vyšetření zaplatil.
Ano, ještě pořád nemám sécurité sociale, potažmo carte vitale, ale kupodivu, povinnost zaplatit s tím nesouvisí, platí totiž i pro domorodce. Jediný rozdíl oproti domorodcům je v tom, že mně se doma hromadí "účtenky" (formulář A4 feuille de soins - médecin), které si snad budu moci, někdy v budoucnu, až se místní byrokracie rozhoupe k tomu, aby mi konečně přiklepla statut řádného občana, nechat proplatit. Volal jsem (sic) na Caisse primaire d'assurance maladie, kde to vázne, a uklidnili mne, že to běžně trvá několik měsíců, takže mám být v klidu, protože zatím to je teprve měsíc a půl, co jsem podal žádost. Zdá se, že původní informace, že do tří týdnů přijde provizorní číslo sécurité sociale, se ukázala, jako ne zcela úplně přesná (a chyba v překladu to fakt nebyla).
Domorodec tohle neřeší. Ovšem platí stejně. Tedy, nejsem si jist, jestli platí tolik co já, ale mám dojem, že ano. A mám také dojem, že to má docela výchovný dopad v tom, že si člověk uvědomí, že tyhle věci něco stojí. Např. návštěva praktika 23 babek, krevní test 36 babek, ultrazvuk 60 babek.
Když jsem pak nakonec se vším dorazil k praktikovi a navíc ještě přinesl výsledky z předchozích vyšetření, které jsem měl z Česka (o kterých jsem si nemyslel, že bych je někdy mohl použít, protože byly v češtině), byla z toho nakonec zajímavá diskuse a to nejen o mém zdravotním stavu, ale i o francouzském systému a o jazykových rozdílech mezi francouzštinou a češtinou.
No a nakonec, konečně jsem (i díky těm vyšetřením) objevil v okolí pekárnu, kde mají dobrou bagetu. Je to sice trochu z ruky (asi 15 minut pěšky), ale je to jistota, co přes víkend dělat, když mi dojde pečivo. Dokonce jsou tam kousek od sebe hned dvě pekárny. Takže tahle čtvrt není úplně ztracená. Akorát já bydlím shodou okolností v části, která nějak nemá rozvinout infrastrukturu a služby. Nejbližší podnik, kde se dá něco koupit, je asi 5 minut pěšky lékárna, pak dlouho nic. Mimo to, je ze služeb ještě nedaleko mateřská školka a pobočka BNP Paribas, což ani jedno nevyužiji. Takže nakonec nejbližší je zase to nákupní středisko Auchan, o kterém jsem se už zmiňoval několikrát dříve.
To, že v okolí nic pořádně není, je dané tím, že se jedná o nově postavenou čtvrt (v podstatě pouze s obytnými domy). Takové moderní sídliště, které od původní zástavby navíc odděluje tramvajová trať, která se ovšem, s výjimkou zastávek, nedá přejít. Původní zástavba má infrastrukturu rozvinutou poměrně dobře, já mám jenom holt smůlu, že bydlím na "druhé" straně od té trati.
10. března 2012
1. března 2012
Paris charmante
Kamarádka se mne jednou ptala, jestli jsou Francouzky skutečně tak
šarmantní, jak se říká. Je fakt, že do té doby jsem to nějak zvlášť
nezkoumal, a ani jsem toto rčení neslyšel, nicméně po návratu do Paříže,
jsem si na to začal dávat pozor. Je potřeba ovšem také říci, co přesně
se tím šarmantní myslí. Pokud je to chování, potažmo vystupování, tak
jsem si ničeho nevšiml, chovají se úplně normálně jako třeba Češky.
Pokud je tím myšleno oblečení (nebo vzhled), tak se tady drobné rozdíly
najdou, ovšem asi bych je neoznačil za šarmantní. Před tím, než se o
nich zmíním, bych se ale rád zmínil o tom, zda jsou Francouzi šarmantní.
A na to je odpověď jednoduchá, z jakéhokoliv úhlu pohledu - nejsou. Možná ale, kdybych vypadal jako Audrey Tautou, měl bych jinou zkušenost :).
Třeba zrovna oblečení typického Francouze je tak nenápadité, že si skoro připadám, jako za totáče. Pro normálního jedince v pracovním procesu, který sedí někde v kanceláři, je v podstatě standardní oblečení dané kombinací:
Základním doplňkem je pak smartphone (pokud možno iPhone), ale může být i Samsung, nebo HTC se sluchátky v uších (sluchátka přes uši nosí jen studenti, případně dámy s kožešinkou, aby jim nebyla zima na uši a nebo asociálové) a pak také v chladnějších měsících šála (uvázaná na oběšence) v sofistikovaných barevných kombinacích jako např. šedo, černá, tmavo šedá, nebo černá, tmavo šedá, černá, případně nějaká jiná barva (pokud je to odstín šedé). Bonviváni pak mohou vzít i křiklavou šedou, hnědou a černou, nebo dokonce hnědou, fialovou, černou. Dovedete si představit, jak to ráno vypadá v šalině.
Samozřejmě studenti, nezaměstnaní a různá etnika jsou vždy trochu mimo, ale jinak je jedno jestli to je Ind, Arab, Afričan, Asiat nebo míšenec, pokud pracuje v kanceláři, obléká se tak, jak je popsáno výše.
No a u holek (v pracovním procesu) je to v oblečení podobné jako u chlapů, jen s tím rozdílem, že mají větší variabilitu v kalhotách (jsou vidět i barvy jiné než černé) a tím pádem i v barvě bot. O výjimkách platí totéž, jako výše. Pravděpodobnost, že potkáte na ulici někoho, kdo vypadá, jako by přišel z přehlídky Versaceho, je asi stejná, jako že se vám to podaří v Praze, tedy setsakra malá (v Brně je to asi ještě a pár řádů nižší). Je ovšem fakt, že holky si dávají záležet a dotahují i ty detaily, co pánům většinou ujdou. Nakonec je to sice nuda, ale taková sladěná nuda. Takže když pak vidím v šalině holku v červeném kabátku, je to zjevení (před pár dny se mi to stalo, a navíc to byla une belle française). Člověk by řekl, tak rasově, národnostně a kulturně promíchané město, jako Paříž je, bude mít určitě v módě spoustu trendů a inspirací právě z toho obrovského kulturního přetlaku, který je všude vidět.
Když člověk potká v Praze černocha, Inda, Asiata, ani ho nenapadne, že je to Čech. Aniž by měl nějaké rasistické předsudky, ale prostě proto, že je to tak výjimečné, je automaticky považován za cizince. V Paříži je to přesně naopak. Bez ohledu na to, jak člověk vypadá, apriori je vždy považován za Francouze, protože jsou na to všichni zvyklí. Pro mne to je rozhodně zajímavá zkušenost a příležitost vidět tohle prolínání kultur naživo.
Zrovna jsem si včera pouštěl kousek mého oblíbeného filmu, který tohle (byť nepřímo) krásně vystihuje. A to jednak dějem a jednak tím, že se v něm mluví na střídačku francouzsky, španělsky, anglicky, katalánsky, (a asi i dánsky a německy) a působí to přitom naprosto přirozeně a člověk si říká, jak by to bylo super, kdyby si takhle mezi sebou cizinci rozuměli.
A ještě k tomu chování (např. v šalině). Pokud vám obyvatelé Prahy (záměrně nepíšu Pražáci :)) přijdou uspěchaní, neosobní, nebo arogantní, tak v Paříži je to podobné, jen to odpovídá velikosti města. Nevím jestli to souvisí s velikostí, ale mám pocit, že stádo zabíjí rozum (nebo čím se normálně člověk řídí). Já jsem na to z Prahy zvyklý, takže mne to nějak zvlášť nerozhodilo, ale zamrzí to. Co je ovšem rozdíl, že pokud dojde např. ke kontatku, nebo obecně k nějaké interakci, proběhne to většinou velice kultivovaně. Všichni si navzájem řeknou Excusez moi, nebo Pardon monsieur (madame) a vzápětí se rozejdou se stejným neosobním výrazem ve tváři, jako měli předtím.
Třeba zrovna oblečení typického Francouze je tak nenápadité, že si skoro připadám, jako za totáče. Pro normálního jedince v pracovním procesu, který sedí někde v kanceláři, je v podstatě standardní oblečení dané kombinací:
- černých polobotek do špičky (na ty špičky si tady dost potrpí),
- černými kalhotami (k obleku či nikoliv),
- černým krátkým vlněným kabátem (pod kterým je dovoleno mít sako od obleku, nebo nikoliv) a
- černou taškou na notebook přes rameno, nebo aktovkou.
Základním doplňkem je pak smartphone (pokud možno iPhone), ale může být i Samsung, nebo HTC se sluchátky v uších (sluchátka přes uši nosí jen studenti, případně dámy s kožešinkou, aby jim nebyla zima na uši a nebo asociálové) a pak také v chladnějších měsících šála (uvázaná na oběšence) v sofistikovaných barevných kombinacích jako např. šedo, černá, tmavo šedá, nebo černá, tmavo šedá, černá, případně nějaká jiná barva (pokud je to odstín šedé). Bonviváni pak mohou vzít i křiklavou šedou, hnědou a černou, nebo dokonce hnědou, fialovou, černou. Dovedete si představit, jak to ráno vypadá v šalině.
Samozřejmě studenti, nezaměstnaní a různá etnika jsou vždy trochu mimo, ale jinak je jedno jestli to je Ind, Arab, Afričan, Asiat nebo míšenec, pokud pracuje v kanceláři, obléká se tak, jak je popsáno výše.
No a u holek (v pracovním procesu) je to v oblečení podobné jako u chlapů, jen s tím rozdílem, že mají větší variabilitu v kalhotách (jsou vidět i barvy jiné než černé) a tím pádem i v barvě bot. O výjimkách platí totéž, jako výše. Pravděpodobnost, že potkáte na ulici někoho, kdo vypadá, jako by přišel z přehlídky Versaceho, je asi stejná, jako že se vám to podaří v Praze, tedy setsakra malá (v Brně je to asi ještě a pár řádů nižší). Je ovšem fakt, že holky si dávají záležet a dotahují i ty detaily, co pánům většinou ujdou. Nakonec je to sice nuda, ale taková sladěná nuda. Takže když pak vidím v šalině holku v červeném kabátku, je to zjevení (před pár dny se mi to stalo, a navíc to byla une belle française). Člověk by řekl, tak rasově, národnostně a kulturně promíchané město, jako Paříž je, bude mít určitě v módě spoustu trendů a inspirací právě z toho obrovského kulturního přetlaku, který je všude vidět.
Když člověk potká v Praze černocha, Inda, Asiata, ani ho nenapadne, že je to Čech. Aniž by měl nějaké rasistické předsudky, ale prostě proto, že je to tak výjimečné, je automaticky považován za cizince. V Paříži je to přesně naopak. Bez ohledu na to, jak člověk vypadá, apriori je vždy považován za Francouze, protože jsou na to všichni zvyklí. Pro mne to je rozhodně zajímavá zkušenost a příležitost vidět tohle prolínání kultur naživo.
Zrovna jsem si včera pouštěl kousek mého oblíbeného filmu, který tohle (byť nepřímo) krásně vystihuje. A to jednak dějem a jednak tím, že se v něm mluví na střídačku francouzsky, španělsky, anglicky, katalánsky, (a asi i dánsky a německy) a působí to přitom naprosto přirozeně a člověk si říká, jak by to bylo super, kdyby si takhle mezi sebou cizinci rozuměli.
A ještě k tomu chování (např. v šalině). Pokud vám obyvatelé Prahy (záměrně nepíšu Pražáci :)) přijdou uspěchaní, neosobní, nebo arogantní, tak v Paříži je to podobné, jen to odpovídá velikosti města. Nevím jestli to souvisí s velikostí, ale mám pocit, že stádo zabíjí rozum (nebo čím se normálně člověk řídí). Já jsem na to z Prahy zvyklý, takže mne to nějak zvlášť nerozhodilo, ale zamrzí to. Co je ovšem rozdíl, že pokud dojde např. ke kontatku, nebo obecně k nějaké interakci, proběhne to většinou velice kultivovaně. Všichni si navzájem řeknou Excusez moi, nebo Pardon monsieur (madame) a vzápětí se rozejdou se stejným neosobním výrazem ve tváři, jako měli předtím.
28. února 2012
Royale with cheese
Nemohu si to odpustit, byť je to provařená fráze. Pokud jste Tarantinovu klasiku minuli, dá se najít na YouTube. Dokonce se dá najít i v češtině (ovšem pokud vládnete angličtinou, doporučuji anglickou verzi). Mimochodem, o to, kdo "vynalezl" hranolky (frites) se vedou historické spory. Belgičani tvrdí, že to byli oni, a Francouzi to nepopírají. Belgičani mají ovšem smůlu v tom, že Američani je pojmenovali French fries, tedy "francouzské smaženky" a to nějak proniklo do světa. A pokud by vás zajímalo jak se řekne ve Francii Whopper, tak nijak. Burger King tady totiž není.
No a když už jsem u toho jídla, tak například koblihy mají ve Francii dvě díry a každá vede do samostatné "dutiny" s náplní. Navíc to plnění je většinou nechutně strojově přesné, na jak v Česku, kde co kobliha, to originál, a kde člověk někdy náplň ani nemůže najít nebo naopak. Tohle pozorování se ovšem zakládá na zkušenosti z Auchanu, kde koblihy prodávají v plastiku a kde je prodávají po čtyřech ve třech základních chutích, s jahodovou, jablkovou nebo čokoládovou náplní.
Pro změnu ale neznají mák (jinak, než na posypání bagety). Což je tristní (neboli triste), protože makové buchty, makový závin a knedlíky s mákem, patřili k mým nejoblíbenějším jídlům. Počítám, že to je asi státně "nepodporované". Takže všechny koláče, buchty a jiné zákusky jsou v podstatě buď s čokoládou (to tady naopak dost rozvinuli), nebo s ořechovou směsí, případně s ovocem. Dokonce ani klasický tvaroh tady v buchtách nějak populární není. Ono obecně, to, co známe v Česku jako buchtu, nemá ve Francii vyloženě svoji kopii. To co se tady prodává jako koláče, jsou spíš zákusky. Kromě koblih je hodně populární galette, která se prodává snad všude. Ovšem bacha, minule jsem v té, co jsem si koupil v Auchanu, našel zapečeného Asterixe :).
Samozřejmě je potřeba zmínit ovocné koláče (např. legendární tarte tatin), nebo pudinkový koláč, který se jmenuje flan a jenž jsem si oblíbil v jeho švestkové variantě (flan aux pruneaux). Švestky obecně jsou tady dost populární přísada do vaření. Například dnes jsem měl v kantýně soté z vepřového na (sušených) švestkách. Minule to bylo hovězí. A když už jsem u té kantýny, rád bych zmínil další věc, kterou jsem odpozoroval. To, že úprava masa je trochu jiná, než v Česku je jasné, ovšem co mne překvapilo jsou druhy příloh. Sice tady znají brambory, ale v kantýně většinou vůbec nejsou (pokud nepočítám hranolky). Knedlíky neznají vůbec. Většinou je jako příloha rýže, těstoviny, kuskus nebo často také čočka. Není problém si dát steak s čočkou! A k tomu hodně zeleniny - květák, fazolky, hrášek, zelené lusky, ratatouille.
Ovšem zpátky k pečivu. Dlouho jsem si myslel, že bageta je nejlevnější pečivo, které se dá koupit a že nejlevnější znamená 90 centů. Z omylu mne vyvedl až Auchan, kde mají bagety za 50 centů. Bohužel se nedají s tou za 90 srovnávat. Přesto jdou na dračku. Baget je spousta druhů, můžete mít klasickou (classique), tradiční (de tradition), venkovskou (de campagne) nebo původní (à l'ancienne). To mají většinou v těch klasických pekařstvích a ceny se pohybují od 90 centů až do 1,30 eura. V obchoďáku naproti tomu je možné koupit tyto v průmyslové verzi, plus plastickou, pilinovou a s mákem, případně jinou průmyslovou ingrediencí.
Další typická "buchta" je brioche, což je v podstatě označení pro cokoliv, co je dělané z "vánočkového" těsta. Ať už to nakonec vypadá jako šneci, nebo jako mazanec, nebo jako chleba. Může to mít v sobě rozinky, ořechy, nebo nějaké jiné ovoce, nebo krém. Rozinky (stejně jako ořechy) je ovšem možné najít i v klasickém chlebu. A ano, je to tak, byť bageta je kultovní záležitost, ve Francii pečou i chleba. Většinou je sice víc do buchtova, ale dají se najít i kousky, které se hodně blíží našemu pšenično-žitnému Šumavanu.
Jinak, to že tady jídlo berou vážně, potvrzuje i národní aktivita Manger Bouger, a to, že na každém ubrousku, nebo obalu, od Meka, KFC, nebo jiného fast foodu je reklama právě na tyto stránky, navíc ještě s upozorněním, že máme sníst minimálně pět kousků ovoce nebo zeleniny za den. Trochu mi to připomíná nápisy na cigaretách fumer tue.
No a když už jsem u toho jídla, tak například koblihy mají ve Francii dvě díry a každá vede do samostatné "dutiny" s náplní. Navíc to plnění je většinou nechutně strojově přesné, na jak v Česku, kde co kobliha, to originál, a kde člověk někdy náplň ani nemůže najít nebo naopak. Tohle pozorování se ovšem zakládá na zkušenosti z Auchanu, kde koblihy prodávají v plastiku a kde je prodávají po čtyřech ve třech základních chutích, s jahodovou, jablkovou nebo čokoládovou náplní.
Pro změnu ale neznají mák (jinak, než na posypání bagety). Což je tristní (neboli triste), protože makové buchty, makový závin a knedlíky s mákem, patřili k mým nejoblíbenějším jídlům. Počítám, že to je asi státně "nepodporované". Takže všechny koláče, buchty a jiné zákusky jsou v podstatě buď s čokoládou (to tady naopak dost rozvinuli), nebo s ořechovou směsí, případně s ovocem. Dokonce ani klasický tvaroh tady v buchtách nějak populární není. Ono obecně, to, co známe v Česku jako buchtu, nemá ve Francii vyloženě svoji kopii. To co se tady prodává jako koláče, jsou spíš zákusky. Kromě koblih je hodně populární galette, která se prodává snad všude. Ovšem bacha, minule jsem v té, co jsem si koupil v Auchanu, našel zapečeného Asterixe :).
Samozřejmě je potřeba zmínit ovocné koláče (např. legendární tarte tatin), nebo pudinkový koláč, který se jmenuje flan a jenž jsem si oblíbil v jeho švestkové variantě (flan aux pruneaux). Švestky obecně jsou tady dost populární přísada do vaření. Například dnes jsem měl v kantýně soté z vepřového na (sušených) švestkách. Minule to bylo hovězí. A když už jsem u té kantýny, rád bych zmínil další věc, kterou jsem odpozoroval. To, že úprava masa je trochu jiná, než v Česku je jasné, ovšem co mne překvapilo jsou druhy příloh. Sice tady znají brambory, ale v kantýně většinou vůbec nejsou (pokud nepočítám hranolky). Knedlíky neznají vůbec. Většinou je jako příloha rýže, těstoviny, kuskus nebo často také čočka. Není problém si dát steak s čočkou! A k tomu hodně zeleniny - květák, fazolky, hrášek, zelené lusky, ratatouille.
Ovšem zpátky k pečivu. Dlouho jsem si myslel, že bageta je nejlevnější pečivo, které se dá koupit a že nejlevnější znamená 90 centů. Z omylu mne vyvedl až Auchan, kde mají bagety za 50 centů. Bohužel se nedají s tou za 90 srovnávat. Přesto jdou na dračku. Baget je spousta druhů, můžete mít klasickou (classique), tradiční (de tradition), venkovskou (de campagne) nebo původní (à l'ancienne). To mají většinou v těch klasických pekařstvích a ceny se pohybují od 90 centů až do 1,30 eura. V obchoďáku naproti tomu je možné koupit tyto v průmyslové verzi, plus plastickou, pilinovou a s mákem, případně jinou průmyslovou ingrediencí.
Další typická "buchta" je brioche, což je v podstatě označení pro cokoliv, co je dělané z "vánočkového" těsta. Ať už to nakonec vypadá jako šneci, nebo jako mazanec, nebo jako chleba. Může to mít v sobě rozinky, ořechy, nebo nějaké jiné ovoce, nebo krém. Rozinky (stejně jako ořechy) je ovšem možné najít i v klasickém chlebu. A ano, je to tak, byť bageta je kultovní záležitost, ve Francii pečou i chleba. Většinou je sice víc do buchtova, ale dají se najít i kousky, které se hodně blíží našemu pšenično-žitnému Šumavanu.
Jinak, to že tady jídlo berou vážně, potvrzuje i národní aktivita Manger Bouger, a to, že na každém ubrousku, nebo obalu, od Meka, KFC, nebo jiného fast foodu je reklama právě na tyto stránky, navíc ještě s upozorněním, že máme sníst minimálně pět kousků ovoce nebo zeleniny za den. Trochu mi to připomíná nápisy na cigaretách fumer tue.
20. února 2012
30 kV, 850 A
Poslední zmínka o vlacích mne vedla k nápadu pustit si video z rychlostního rekordu, kterým si Francie upevnila pozici krále rychlých vlaků. I když, pokud bych měl být politicky korektní, je potřeba říci i poznámku "pod čarou". Nejrychlejší vlak bez ohledu na způsob řešení podvozku je Maglev (581 km/h). Nejrychlejším vlakem na pravidelné lince (a na kolejích) je rychlík v Číně (481 km/h). Francouzské TGV je někde mezi (574,8 km/h), protože sice jede na kolejích, ale ten vlak, který zajel rekord, nebyl na běžné lince a nebyl to vlak na přepravu cestujících. Nicméně i tak mne to zajímalo a tak jsem začal na Internetu hledat nějaké detaily a nejlépe nějaké video. A zjistil jsem, že celá věc je docela pěkně francouzská.
Např. nejlepší video, které jsem našel, vypadá, jako by ho někdo natočil na mobil (a navíc má ještě nějakou čínskou značku vpravo nahoře :)). Pak se dá najít ještě jedno s dobrou hudbou, pro změnu maďarské. Člověk by čekal, že první video, které google vyplázne, bude v HD a s perfektním zvukem, přímo od SNCF, Alstomu, nebo nějaké televizní stanice. Místo toho je ale rád, že má nějaký záznam z mobilu. Přesněji řečeno, dá se najít i nějaký záznam z televize, ale s komentářem, který je mimo a jeden odkaz mi dokonce napsal, že vlastník pro můj region blokuje sdílení kvůli autorským právům. Vlastník byla TF1 (celostátní francouzská televize) a můj region byla Francie :).
Pokud ovšem vydržíte to video, co zmiňuji výše, nebo si dáte tohle s anglickými titulky a pro změnu akční hudbou, můžete si všimnout pár věcí (dámy a technikou nezasažení pánové prominou):
Normální TGV jezdí rychlostí do 320 km/h. Po Francii jezdí kolem 500 souprav a obsluhují 150 nádraží. V minulém roce přepravily dohromady kolem 200 mil. cestujících. Příště to bude o stíhačkách ;-).
Např. nejlepší video, které jsem našel, vypadá, jako by ho někdo natočil na mobil (a navíc má ještě nějakou čínskou značku vpravo nahoře :)). Pak se dá najít ještě jedno s dobrou hudbou, pro změnu maďarské. Člověk by čekal, že první video, které google vyplázne, bude v HD a s perfektním zvukem, přímo od SNCF, Alstomu, nebo nějaké televizní stanice. Místo toho je ale rád, že má nějaký záznam z mobilu. Přesněji řečeno, dá se najít i nějaký záznam z televize, ale s komentářem, který je mimo a jeden odkaz mi dokonce napsal, že vlastník pro můj region blokuje sdílení kvůli autorským právům. Vlastník byla TF1 (celostátní francouzská televize) a můj region byla Francie :).
Pokud ovšem vydržíte to video, co zmiňuji výše, nebo si dáte tohle s anglickými titulky a pro změnu akční hudbou, můžete si všimnout pár věcí (dámy a technikou nezasažení pánové prominou):
- Pokus se odehrál na normální trati, která ale nebyla ještě otevřená, takže se dala přizpůsobit průběhu jízdy.
- Vlak (více detailů tady) ujel celkem zhruba 140 km, přitom 70 km zrychloval, což mu trvalo zhruba 13 minut. (Praha - Brno za 45 minut?)
- Trať byla napájena 30 kV a kolem rychlosti 500 km/h měl vlak odběr 850 A. Což jednoduchým vynásobením dává příkon 25 MW. Myslím, že teď už je jasnější, proč Francie jede na jádro.
- Tenhle příkon navíc protéká pantografem, který se rychlostí 500 km/h "tře" o rozvodné vedení.
- Občasný záběr ve videu jasně ukazuje, že to je všechno, jen ne stabilní příkon.
- Občasný záběr na nápravu naopak ukazuje, že ta je pro změnu stabilní dost.
- Mašinfíra vypadá jako správný tatík (který ví, kde má svůj ručník).
- Vlak se jmenuje V150 (a ne třeba Ohnivá čára, nebo Stříbrný ďábel) proto, že V znamená rychlost (vitesse) a 150 znamená 150 m/s.
- Na začátku rozjezdu bylo potřeba snížit pantograf, kvůli přechodu na jiné napětí.
- Krátký výpadek proudu se ale skoro vůbec neprojevil na rychlosti vlaku.
- Pro přenos datových signálu z vlaku (a také pro filmování) bylo potřeba najmout proudový speciál, jehož cestovní rychlost (a to navíc v výšce 10 km) byla skoro stejná jako maximální rychlost vlaku.
Normální TGV jezdí rychlostí do 320 km/h. Po Francii jezdí kolem 500 souprav a obsluhují 150 nádraží. V minulém roce přepravily dohromady kolem 200 mil. cestujících. Příště to bude o stíhačkách ;-).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)