La banque-route

Od chvíle, kdy jsem vkročil na francouzskou půdu, pracuji na tom, abych si otevřel účet v bance. Hned první den při obědě jsem uspořádal anketu mezi kolegy. Když málokdo doporučil tu co má, začal jsem si připadat jako doma.

Trochu odbočím, ale rád bych situaci "jako doma" trochu přiblížil. Po více než 20 letech se mi podařilo úspěšně ukončit účet u České spořitelny. Myslím, že po takové době mě nikdo nemůže nařknout z unáhlenosti, ale prostě "spořka" to má v paži. Přestože mi šlo jen o běžný účet a neměl jsem žádné připojištění nebo spoření, nebo jiný výhodný produkt a ani jsem nechtěl osobního bankéře, stejně se spořce podařilo mne otrávit do té míry, že jsem udělal chlapské rozhodnutí s tím seknout. Jednou provždy.

Teď mám účet u mBank, což by nebyla špatná alternativa, v podstatě mi služby vyhovují, ale něco tomu chybí. Jednak vize, o co bance vlastně jde, což dokumentuje pár přemetů v komunikaci, nabídce a konečně i plnění slibu "banka bez poplatků", jednak poněkud nevyrovnané provedení (internetového portálu) obsahující velice užitečné a praktické věci na jedné straně a totální zbytečnosti na druhé straně a jednak poměrně špatně maskovaná snaha zákazníka nalákat a pak odřít (viz konverzní lístek měn pro platby v zahraničí). Dnes už bych mBank nedoporučil, spíš, jak říká klasik, je to nejmenší zlo.

Protože u mBank ale moje platební karta (historicky raritní embossovaný "delfín" bez embossu) fungovala mizerně, resp. nefungovala v polovině případů a karta od spořky jí v tom úspěšně konkurovala, musel jsem si nakonec pořídit ještě kreditku, abych mohl platit v zahraničí. Od Citi. Která je OK do chvíle, kdy potřebujete něco bance sdělit. Třeba to, že nefunguje výpis v omezeném období. Pak zjistíte, že mBank je skutečně nejmenší zlo.

Takže s touto skepsí jsem přistupoval k výběru banky ve Francii. Pár tipů jsem v anketě ale dostal. Třeba, že se mám vyhnout La Poste (což je sice pošta, ale mají také svoji banku - asi jako naše Poštovní banka), nebo, že si mám připravit 5 až 10 Euro na poplatky (a pak, že jsou u nás banky drahé), apod. Odpovědi v anketě měly jinak společnou ještě jednu věc - žádná nebyla nadšená - s výjimkou kolegy, který si právě otevřel účet v nové bance Boursorama, čistě internetové a bez poplatků. Něco jako naše mBank, ale s horším jménem a matkou, která také nemá v Česku moc dobrou reputaci. Přesto to ale vypadalo skvěle, objednání účtu přes internet, dodání dokumentů přes internet a ovládání banky (jen a) přes internet. Měli i zajímavou nabídku ohledně platební karet, takže to byla první volba, kterou jsem zkusil. Bohužel, jak se ukázalo, ne pro mne. Pro otevření účtu bylo potřeba doložit vlastnictví účtu v jiné (kamenné) bance. Asi jako by mBank vyžadovala, aby, kdo si chce u ní otevřít účet, musí napřed doložit, že už má minimálně dva měsíce účet u spořky. Pro domorodce, kteří se s bankovními účty už nejspíš rodí, to problém není, pro někoho, kdo žádný nemá, a v podstatě v systému neexistuje, je to konečná.

Další doporučená varianta byla nějaká místní banka, někde poblíž, "abych to měl blízko na pobočku". Marně jsem argumentoval tím, že na pobočku chodím vrcholně nerad, že tam i nerad telefonuji a že ani nestojím o osobního bankéře. Podle doporučení místních by to byla výhoda. Přestože jsem chvíli váhal mezi slovutnými jmény nakonec jsem si, z důvodů racionálních i iracionálních vybral banku, která nebyla úplně francouzská a nebyla "úplně všude" a na pobočku se nakonec vypravil.

Jak jsem psal, důvody byly různé. Zaujala mne nabídka "all-inclusive" a také výhodná nabídka na MasterCard Platinum, stačí mít stálý příjem a 50.000 Euro na účtu a karta a vedení účtu je zdarma ;-). Ale vážně, v porovnání s LCL, Crédit Mutuel, nebo BNP Paribas se to cenově až tak nelišilo a způsob tarifikace byl pro mne zdaleka nejpřehlednější.

Takže jsem dorazil na pobočku, vybaven občankou, pracovní smlouvou a dobrozdáním od zaměstnavatele o tom, kolik budu měsíčně vydělávat (protože normálně bych musel doložit poslední výplatnice, ale ty jsem neměl). Na místě sice úředník vyjádřil zájem se mnou dále usilovat o otevření účtu, ale zdůraznil, že potřebuji le justificatif de domicile. A adresa hotelu, kde bydlím, stačit nebude. Po zevrubné analýze situace jsme společně k dospěli k závěru, že přímé řešení neexistuje (viz můj předchozí příspěvek). Pak úředník navrhl, že bych si mohl zkusit dočasně otevřít účet v nějaké jiné bance, která to nevyžaduje, a až budu mít svoji domovskou adresu, tak se k nim vrátit. Potom se buď zastyděl, nebo mu došlo, že taková banka ve Francii není a i tato varianta padla. Po dalším brainstormingu vyrukoval s nápadem, že bych se mohl (minimálně pro potřeby úředního šimla) ubytovat u nějakého známého Francouze, pak by problém s doložením domácí adresy přešel na něj a mohl by se použít obvyklý postup s fakturou za telefon, elektřinu apod.

Po návratu z banky jsem hned vyhlásil soutěž o dobrovolníka, který mne ubytuje. Zájem kolegů mne překvapil. Přihlásila se pouze jedna kolegyně, se kterou to už pár let táhneme, takže nešla do úplně neznámého podniku, a tím to také vyhrála. Napsala mi dobrozdání, že mě ubytuje, přidala k tomu doklad o zaplacení daně z nemovitosti a fakturu za elektřinu a považovala celou věc za vyřízenou. Ne tak bankovní úředník, který kontroval tím, že daň z nemovitosti není dokladem o tom, že tam skutečně bydlí, a faktura za elektřinu je starší více než 3 měsíce. Námitka, že EDF vystavuje faktury ročně a tudíž další bude až za rok, ho neobměkčila. Ostatní potenciální dokumenty potvrzující vztah k danému bytu byly napsány na jejího manžela. Po dalším brainstormingu, který jsem už jen sledoval zpovzdálí, se ovšem opět podařilo najít nějaký další dokument (rozpis plateb), který by snad mohl situaci zachránit. Ovšem jestli se to skutečně podaří se dozvím nejspíš až příští týden. A na tom, který den přesně se to dozvím také záleží, jestli mi přijde první výplata. Kolegyně se ovšem nabídla, že v nejhorším si to mohu nechat poslat na její účet.

V mezičase jsem vyplňoval nějaký dotazník z osobního, a mimo jiné v něm byla i kolonka na uvedení dvou osob, které by bylo možné kontaktovat v nouzi. Tak jsem tam začal vyplňovat otce, ale když jsem došel k telefonním číslům a emailu, tak jsem se zarazil. Otci by mohli poslat maximálně ostatky :). Začal jsem pátrat v paměti a zjistil jsem, že nikoho, kdo by uměl francouzsky (dost dobře na to, aby mohl reagovat na kritickou situaci) a zároveň nebyl Francouz, neznám. Takže to opět vyhrála moje oblíbená kolegyně. Prostě je potřeba mít někoho, kdo už Francouzem je, a má vás rád :).

Voulez-vous cocher avec moi?

Aby člověk mohl žít ve Francii stejně bezstarostně, jako doma, potřebuje sociální a zdravotní pojištění (sécurité sociale). A aby měl pocit, že ta bezstarostnost není zadarmo, má na něj systém nachystaných pár špeků. (Abych se přiznal, jak to chodí v Česku, nevím, počítám, že možná těch "pár špeků" máme také.) A přestože bych řekl, že Francouzi dokáží být velice flexibilní, jakmile se jedná o otázky státní správy, jakákoliv volnost jde stranou.

I já jsem se tedy do tenat byrokratického aparátu musel vydat. Na začátku to vypadalo docela jednoduše. Přijedu, dám žádost o le numero a postupem času se k němu dopracuji. Když jsem se před odjezdem ptal na své zdravotní pojišťovně, v jakém režimu budu po ukončení pracovního poměru v Praze a přestěhování se do ciziny, řekli mi, že v žádném. Moje pojištění ukončí ke dni, kdy nastoupím do práce v cizině a od té chvíle budu pod ochranou sociálního systému dotyčné země, podle nějaké směrnice Evropské unie. Dokonce i kdybych chtěl v pojištění pokračovat svépomocí, tak to nejde. Což mě v podstatě přesvědčilo o tom, že díky nějakému magickému automatismu EU by měl být přechod mezi systémy bezbolestný.

Iluze se začala povážlivě trhat hned první den, kdy jsem na osobním dostal tlustou slohu plnou formulářů, které jsem měl vyplnit, potvrzení, které jsem měl podepsat a brožurek, které jsem měl nastudovat a první list hned nahoře bylo potvrzení o tom, že jsem všechny ty formuláře, potvrzení a brožurky dostal. Na začátku to ještě šlo, např. příručka interních směrnic asi není nic neočekávaného, byť pokud si dobře pamatuji, v pražské pobočce nám na to stačila možná jedna nebo dvě stránky, oproti hustě popsaným osmi tady. Když jsem se, ale, dostal k formulářům, znejistěl jsem víc. První tři dotazníky se týkaly toho, co se bude dít když zemřu. Z jejich vyplňování jsem pochopil, že otázka smrti má tady v pracovním poměru daleko větší vliv než u nás. V Česku mrtví zaměstnanci nikoho nezajímají, tady může člověka hřát vědomí (pokud mu to těsně před smrtí dojde), že se o něj firma postará i potom.

Postupně jsem tedy stanovil dědice, způsob příspěvků a osoby pro nejvyšší nouzi. Vzhledem k tomu, že nikdo v příbuzenstvu nemluví francouzsky, moc jsem se s tím nezalamoval. Pak jsem přečetl polovinu směrnic a došla mi inspirace. Tři příručky s několika dalšími "doplňkovými informacemi" jsem si nechal na víkend, až budu mít více času. O víkendu jsem ovšem cítil takovou neurčitou averzi k tomu, se do toho pustit, takže to příručky v pohodě přežili bez ztráty kytičky. Možná tak víkend další.

O tom, jak funguje francouzský systém zdravotního pojištění, mám tedy zatím jen mlhavou představu. Něco kryje státní systém (to je právě ta sécurité sociale), a to co nekryje, se dorovnává smluvním pojištěním, kterému říkají mutuelle. Je to tedy trochu jiný systém než v Česku, kde si navzájem "konkurují" zdravotní pojišťovny a co je nad to, je už spíš kapitalismus volné soutěže. Tady si místo toho konkurují právě ty pojišťovny pro mutuelle. Když jsem podepisoval pracovní smlouvu, bylo mi řečeno, že to budu mít nevolitelně také a to u společnosti, která má smlouvu s mojí firmou. Takže zatímco u nás si člověk vybírá zdravotní pojišťovnu podle toho, který strejda, kde má známého, nebo z toho má provizi, tady si člověk základní péči nevybírá vůbec a tu doplňkovou mu navrhne zaměstnavatel tak, že to nelze odmítnout. V důsledku to vede k tomu, že nakonec (jestli jsem to ovšem správně pochopil) chudák marod dostane proplaceno v podstatě všechno, jen se liší kdy, od koho a v jakém poměru. Chápu, že se Francouzům tento systém líbí. Nicméně, aby se člověk tohoto systému mohl zúčastnit, musí nejdřív získat registraci pro sécurité sociale. A to není zadarmo.

První podmínkou je bankovní účet, druhou je poslední výplatnice. Už z těchto dvou podmínek plyne, že to nelze získat hned. Ovšem, pak existují ještě další omezení. Např. že člověk musí odpracovat 60 hodin, aby měl nárok na návštěvu praktického lékaře a léky. Další tři měsíce pak musí údajně čekat, aby mohl regulérně zalehnout s rýmičkou a dostal za to kompenzaci. Tyto poslední dvě věci se ukázaly býti lehce v rozporu s tím, co mi řekli ve zdravotní pojišťovně v Česku. Vypadá to, že momentálně jsem, díky kolizi pravidel EU (nebo jejich české interpretace) a pravidel místních, bez pojištění, a to zcela, a i kdybych chtěl tak ho nedostanu - tam ani tady. A do tří měsíců mohu sice stonat, ale výhradně za svoje.

A to nezmiňuji první výplatnici (která přijde nejdřív za měsíc a půl) a bankovní účet, který musím do týdne založit a dodat do firmy, aby mi nejdříve za měsíc a půl ta první výplatnice přišla. Přesněji řečeno, to, co musím dodat (a to co, většinou je vyžadováno v souvislosti s bankovním účtem) není jeho číslo (jak by se mohlo nepoučenému čtenáři zdát), ale tzv. RIB (rélévé d'identité bancaire). Což je oficiální potvrzení, vystavené bankou, že dotyčný Monsier má v dotyčné bance skutečně účet s dotyčným číslem. Jak snadné. Proto je občas vidět RIB jako položka v bankovním ceníku. A protože to vypadá, že tohle potvrzení je potřeba na kde co, je dobré si vybrat banku, která to dělá levně :).

Ovšem ani založení bankovního účtu, jakési sociální protoplazmy, není jen tak. Je totiž potřeba, kromě běžně požadované identity, také doložit trvalé příjmy (nejlépe poslední výplatnicí - le bulletin de paie) a potvrzení o domácí adrese (le justificatif de domicile). Oříškem může být potvrzení o domácí adrese, která vyžaduje fakturu za elektřinu, telefon, nebo něco podobného na jméno dotyčného a adresu jeho deklarovaného bydliště. Zvlášť, pokud dotyčný nedávno dorazil a bydlí přechodně v hotelu, než si to "domácí" bydlení najde. Není třeba ani zvlášť připomínat, že aby si nějaké bydlení našel, bude potřebovat RIB.

Filozoficky orientovaný čtenář už možná tuší, že něco není v pořádku. Nefilozoficky orientovaný čtenář možná už rezignoval a pokračuje jen ze zvědavosti, jaká bude pointa. Autor k tomu dodá, že doufá, že to v nejbližších dnes zjistí také.

La première

Myslel jsem, že přes víkend si najdu čas a něco napíšu. Zdálo se to jako dobrý nápad. Po několikátém dotazu: "Tak, co, jak to tam vypadá?" by byla i motivace. Nicméně, byly i pochybnosti. Začnu tedy upozorněním: Vše je bez záruk a bez závazků.

Dnes jsem se byl projít poprvé trochu po okolí. Ne, že bych tady byl úplný nováček, ale přece jenom, role se trochu změnila. Zatímco dříve to byla spíš příležitostná záležitost, když jsem našel trochu času (v rámci služebních povinností), teď to byla vlastně zcela regulérní náplň pro volnou neděli.

Hned v úvodu jsem prozkoumal nejbližší okolí, abych zjistil, jestli si budu moci koupit něco k snědku, nebo je všude bez výjimky zavřeno. Ovšem vyvedla mne z omylu pekárna hned přímo naproti. No vida, hlady neumřu. (Což není úplně přesné, protože nějaké sýry a salámy ještě mám, ale bez pečiva to není úplně ono.) Vzpomněl jsem si, co říkal kdysi můj kolega. Normálně je v neděli zavřeno, je to nařízeno, ale pekárnu zavřít nejde. Jak to, ptal jsem se tehdy. No to prostě nejde...

Což také nebyla úplně pravda, protože tahle pekárna měla podle otvírací doby zavřeno hned dva dny v týdnu - v pátek a v sobotu. Ale je také fakt, že hned asi o 30 metrů dál je druhá pekárna, která nejspíš má v pátek a v sobotu otevřeno.

Nakouknul jsem do té na rohu, jmenuje se poeticky La Normandie, zachytil vůni čerstvých baget a chvíli sledoval, co většina lidí bude kupovat. Docela nepřekvapivě kupovali bagety - bagety obyčejné, "venkovské", s mákem - ale i nějaký ten dortík, pletýnku nebo zákusek. Proč ne, když je neděle.

Pak jsem se vydal směrem do centra a netrvalo dlouho, když jsem narazil na první zajímavost - velib. Z přistaveného "parkovacího automatu" jsem ovšem úplně nepochopil, jak to funguje, takže se o tom zmíním někdy příště. A o kousek dál jsem objevil zajímavou uličku, která se od ostatních kolem výrazně lišila. Jednak tím, že byla plná lidí a jednak tím, že byla plná otevřených obchodů a stánků vyložených nejrůznějším zbožím "základní" potřeby, sýry a mořskými plody počínaje a vínem a medem konče. Počítám, že nejspíš má nějakou výjimku od místní radnice. Na sýry byla radost pohledět, ryby zase nešlo necítit. U stánku s rybami měli i čerstvě připravenou paelu z mořských plodů, kterou prodávali do krabiček na váhu. Vypadalo to dobře, ale bohužel, ze směsi jsem poznal z mořské fauny jen krevety (které vypadaly lákavě), a na zbytek se necítil ještě dostatečně připraven, takže ani to, že místní to zjevně kupovali rádi, mě nepřesvědčilo. Možná příště.

Bylo celkem hezky, pokračoval jsem tedy dál do centra a protože dokonce i vysvitlo sluníčko, řekl jsem si, co s načatým polednem a zvážil možnost vycházku protáhnout o jízdu autobusem. Nikdy předtím jsem tady autobusem nejel a navíc jsem měl zcela prozaický důvod, chtěl jsem podívat do jednoho obchodu (pokud by teda byl otevřený), který byl přes řeku na druhé straně města. A jako náhodou jsem se zrovna ocitl na zastávce autobusu, který tam jel. A jako náhodou autobus zrovna přijel.

Zastávky autobusů tady se trochu liší od těch našich. Také tam mají seznam stanic linky, ale místo detailního jízdního řádu, tam je jenom tabulka, která říká, že ta která linka, jede v určitém dni, nebo části dne, v určitých intervalech. Např. v pracovní dny ráno po 8 minutách a v neděli kolem poledne po 15 minutách. Pak je tam ještě ale taková malá tabule s displejem, která ukazuje, za jak dlouho který autobus přijede (a ukazuje to vždy pro dva po sobě). Nedá se tedy dopředu přijít přesně na čas, ale zase, kdo někdy jel v Praze autobusem ví, že třeba ve špičce jsou vypsané časy spíš orientační právě v tom intervalu. Možná se to dá zjistit někde na internetu, ale na to nemám vybavený telefon.

Do autobusu se nastupuje zásadně předními dveřmi, které jsou vybavené značkovačem, jak pro běžné lístky tak pro místní "šalinkartu" a každý si při nástupu tedy může hned svůj cestovní doklad označit. Kdyby na to náhodou zapomněl, tak ho řidič vyzve amplionem :). Druhými dvěřmi se vystupuje a třetí dveře nejsou. Jak prosté. Jako čerstvý majitel Naviga jsem si tedy pípnul a pak už se jen nechal unášet po uličkách i bulvárech a přitom se kochal architekturou, velkorysým uspořádáním širokých ulic a tím jak i tu nejširší ulic jsou stánkaři schopní ucpat. Provoz byl mírný, sluníčko svítilo, cesta ubíhala v poklidu.

Protože jsem si nebyl jist, kde přesně je hledaný obchod, ale věděl jsem jen, že je někde v okolí, rozhodl jsem se použít techniku a zkusit štěstí s bezdrátem. Vytáhl jsem svůj obstarožní iPod, zapnul wifi a začal hledat nějakou veřejnou síť. Když pominu podezřele se tvářící jména jako "hpsetup" (kterých bylo překvapivě hodně) a nebo síť "FreeWiFi", která možná byla free, ale ne průchozí, tak na mne většinou vyskočilo 10 až 20 sítí soukromých. Ani slibně znějící "GoogleGuest" se mi nepodařilo hacknout. Nakonec jsem tedy skončil před prodejnou PizzaHut, kde na dveřích slibovali Wifi zdarma. Což nebyl úplný blud, ale když jsem se k ní připojil, ukázalo se, že musím zadat věk, pohlaví, jak často chodím do Pizzy Hut a nakonec i emailovou adresu a potvrdit, že jsem si všechno přečetl a souhlasím s tím, že budu dostávat, pro mě zcela důležité, novinky ohledně Pizzy Hut. Napadlo mne, že cena za tuhle wifi zdarma je příliš vysoká. Naproti u mekáče pak pro jistotu wifi nefungovala vůbec, ale místo toho jsem objevil jinou a nakonec se i připojil, abych se vzápětí dozvěděl, že obchod, který hledám, je asi 200 metrů od místa kde jsem a je skutečně zavřený. Sedl jsem tedy místo toho na autobus a vyrazil zpět.

Původně jsem si chtěl dát v mekáči něco k jídlu (ano i fastfood tady mají), ale bylo tam narváno, stejně jako ve vedlejším Quicku, takže nakonec to zase vyšlo na KFC nedaleko od místa, kde momentálně bydlím. Po cestě zpátky jsem ještě nakoupil potřebné bagety a na recepci v ubytovně je požádal, aby mi vrátili asi 1.300 Euro, které jsem "omylem" zaplatil při příjezdu. Bohužel, vypadá to tak, že mi to skutečně vrátí (což jsem původně myslel, že udělají tak, že zruší tu původní transakci), takže jsem zvědav jak se Citi pochlapí a o kolik Euro budu po konverzích z korunového účtu tam a zpět chudší.

Sice bylo hezky, ale asi mě něco ofouklo, takže po zbytek odpoledne jsem převážně ležel, lil do sebe čaje a v závěru večera pak našel čas na psaní.

Pokud se někomu zdá, že to nemá hlavu ani patu, tak se mu to nezdá. Postupně snad přibudou (minimálně ta první).