Vliv pařížského prostředí na poločas rozpadu mých košil by si zasloužil samostatnou studii. I „držáky“, která pamatují snad ještě dobu totality se začaly pomalu odporoučet do věčných lovišť. Což mi způsobilo podobné starosti, které jsem řešil už před rokem, kde a jaké košile dokoupit. Bohužel, před rokem jsem zjevně situaci uspokojivě nevyřešil, neboť košile loni nové, zdaleka nevypadají, že by vydržely a zdaleka nevypadají (po roce nošení) ani tak, jak bych si přál. Po neúspěšném průzkumu v různých nákupních centrech v blízkém i vzdáleném okolí jsem se nakonec rozhodl provést anketu mezi kolegy. Ukázalo se, že už samotná diskuse o košilích nebude snadná.
Jeden kolega mi radil zkusit obchod Zara, druhý poněkud podezřele znějící Mario Dessuti. Zaru znám a asi by mě nikdy nenapadlo si tam jít kupovat košili, ale řekl jsem si nakonec, že stejně nemám na vybranou a tak se tam vypravil. A jak jsem si představoval, košili jsem si tam nekoupil. Problém s těmihle globalizovanými obchody je v tom, že všude mají stejnou nabídku a pokud se mi nelíbí střih, materiál, nebo kvalita zpracování, je jedno jestli to je v Praze, nebo v Paříží, všude to je na jedno brdo. To samé se mi stalo s Marks & Spencer, kde jsem si kdysi koupil pyžamo a při pokusu ho koupit znova jsem zjistil, že ho už přestali prodávat (vyrábět) a bylo jedno, jestli to by M&S v Praze, nebo v Paříži. Kdysi jsem si u M&S (v Praze) koupil i košile a tuhle chybu už neudělám - vlastně, teď, když nad tím přemýšlím, tak v podstatě všechno, co jsem si koupil u M&S byla chyba, s výjimkou toho pyžama, které pro jistotu už nemají a ponožek. I tak jsem se ale vypravil do místního M&S, abych se ve svém pozorování znovu utvrdil.
Mario Dessuti oproti tomu znělo skoro jako Adibas pánské módy, ale kolega se dušoval, že to skutečně existuje a že s tím má dobrou zkušenost, obchod je prý kousek od práce a hlavně, největší výhoda je, že tam mají všechny košile za jednotnou cenu čtyřicet babek, což, jak se všichni v práci shodli je moins cher. Tady bych udělal malou lingvistickou odbočku.
Ve francouzštině neexistuje jednoslovný ekvivalent českého levný (anglického cheap, německého billig, slovenského lacný). Pokud chce Francouz říci, že je něco levné, použije spojení pas cher, které doslovně přeloženo značí ne drahé. Ve Francii je tudíž zboží buď drahé (cher), nebo „méně drahé“ (moins cher), nebo „ne drahé“ (pas cher). Předpokládám, že etymologie vychází z doby, kdy všechno bylo drahé a jen něco nebylo až tak drahé, takže to vlastně bylo „méně drahé“ až „nedrahé“. Latina, zdá se totiž, jednoslovný výraz má, takže se vymlouvat na románské kořeny nelze. Na druhou stranu, Francouzi tomu rozumí úplně stejně jako Češi, Němci nebo Slováci. Tudíž jsou neustále v supermarketech bombardováni billboardy s nápisy jako např. vivre mieux, vivre moins cher (žít lépe, žít levněji) apod. Technicky existuje pro levný i výraz bon marché (což by se dalo přeložit jako dobrý obchod / dobrá cena), ale to jsem snad slyšel za celou dobu jednou. Všechno se točí kolem cher.
Zpět však ke košilím. Vyrazil jsem tedy jednou v polední pauze do zmiňovaného obchůdku. Původně jsem chtěl navštívit i v okolí inzerovaný obchod Bruce Field, které ovšem v mezičase zkrachoval, takže nakonec jsem byl rád i za Mario Dessuti. Naproti byl Mario Cerutti, ale tím jsem nenechal zmást. Překvapivě ochotný prodavač, na kterého jsem tam narazil, nakonec způsobil, že jsem si koupil nejen košili, ale i „pracovní“ kalhoty, čistě na zkoušku, abych zjistil, zda by to mohla být moje značka. Ne že bych si na značkách zakládal, ale pokud se mi nějaká osvědčí, tak se většinou snažím u ní setrvat dokud nezkrachuje. Bohužel poslední dobou krachují dost často.
Protože ale test kalhot nedopadl úplně přesvědčivě a i košile mě zatím nechává chladným, a protože se v mezičase další tři košile rozpadly, musel jsem sáhnout k extrémním prostředkům a jít na internet. Normálně takový průzkum dělám, když si chci koupit nový počítač, nebo telefon, ale ne u košil nebo kalhot. Ovšem tady, nevěda už jak dál, nic jiného mi nezbylo. A skutečně jsem našel poměrně obsáhlý internetový obchod s košilemi (dokonce český) a i poměrně zajímavé diskuse k různým značkám (v češtině). Dokonce jsem chvíli zvažoval, že bych si tam pár „testovacích“ kousků objednal, ale nakonec se ukázalo, že případná doprava sem, případně řešení reklamací by to asi zkomplikovalo víc, než bych si přál. Nicméně, našel jsem minimálně značku (přesněji dvě), která by mohla stát za pokus a tak mě nenapadlo nic jiného, než to dát do Googlu a zkusit najít něco ve Francii.
První odkaz, co mi vypadl, byl nějaký výprodej na francouzském Amazonu a druhý byl výprodej někde jinde. Normálně si na Amazonu kupuji hudbu, knihy a videa, poslední dobou pak i telefony, žehličky a varné konvice - proč tedy nezkusit košile? Protože to byl výprodej, nabídka byla omezená, nicméně jednu jsem si vybral. Stejně tak na tom druhém internetovém odchodě. A také ceny byly díky výprodeji výrazně nižší, takže jsem neměl pocit, že riskuji příliš, v nejhorším bych to vrátil, nebo třeba i někomu (pro)dal. Prostě jsem objednal takový zkušební vzorek a během týdne jsem ho měl ve schránce. Košile z francouzského e-shopu došla dřív a vypadá zatím dobře, ale ještě jsem neměl možnost ji vyzkoušet, ta druhá z Amazonu byla ve skutečnosti z německého e-shopu, a přišla mi o číslo menší. Pro jistotu jsem si ji vyzkoušel, a asi bych ji nosit mohl, ale byla prostě o číslo menší a bylo to znát (na délce rukávů, v ramenou i kolem krku). Což mě mrzelo, protože košile se mi docela líbila. Po reklamaci na Amazonu mi obratem vrátili peníze a posléze po dotazu přímo u obchodníka se ukázalo, že mi to vyměnit nemůže a že jestli chci, tak si ji mohu nechat. Takže hledám dál a nemusí to být už nutně moins cher.
2. června 2013
24. května 2013
On ne passe pas
Minulý týden jsem si zase, po krátké pauze, odskočil do Mnichova. Mám tam oblíbeného zákazníka a oblíbenou kolegyni. Schůzka od tří do pěti dávala šanci na poměrně bezbolestný let „na otočku“, což znamená, že člověk nemusí vstávat o půl páté ráno, nebo že nepřiletí o půlnoci - teoreticky. Navštívil jsem tedy stránky své oblíbené letecké společnosti, abych si udělal rezervaci. Normálně chodím na vyhledávače letenek, ale zjistil jsem, že na lety do Mnichova to v podstatě nemá smysl. S Air France letět nechci a tím pádem jiná volba není.
Tam jsem ovšem bohužel zjistil, že ranní let je sice v pohodě (odlet v 11:00 je tak akorát na to, aby člověk „nemusel vstávat o půl páté“), ale večer to nějak neklaplo. Optimální spojení v 19:15 bylo už plné a další let byl až ve 21:15. Nu což, řekl jsem si, aspoň se nezasekám na periferiku a do půlnoci snad budu doma. Mnichovské letiště (Terminal 2) je celkem příjemné, dá se tam najíst nebo jen tak posedět bez ztráty kytičky. (Proto je nutné nelétat s Air France, která létá z Terminálu 1, kde se stěží dá posedět o jídle už ani nemluvě.)
Po schůzce jsem se ovšem necítil na to, abych vyrazil do víru velkoměsta a tak jsem byl na letišti o dvě hodiny dřív a protože kolega letadlo na 19:25 do Marseille sehnal, přemýšlel jsem, co s načatým večerem. Takže když jsem zaslechl poslední výzvu pro odlet do Paříže ve 19:15, neváhal jsem a vyrazil na stojánku, jestli bych se tam náhodou ještě nevmáčkl. A byl jsem o to víc překvapen, když mi řekli, že ano. A bylo to grátis. Sice jsme měli trochu zpoždění, ale na druhou stranu pořád jsem byl o hodinu a půl v Paříži dříve, ale zase dost pozdě na to, aby hrozila nějaké výrazná zácpa. Pro jistotu jsem to hned po přistání zkontroloval na Google mapách, ale kromě krátké kolony na ohybu A1 těsně před Paříží, byla celá trase zelená.
V dobré náladě jsem vyrazil s očekáváním drobného zdržení a užíval si volnou silnici. Když jsem dorazil ke koloně v předvídaném místě, trochu mě zarazilo, že se postupně čtyřproudová dálnice zužovala na tři, dva, jeden až posléze dráha opustila dálnici úplně a vyvrhla nás na Saint-Denis. Už se mi to stalo jednou, takže jsem věděl, že nemám očekávat žádnou nápovědu. Prostě dálnice je zavřená, tak si jeďte kam chcete, nám je to jedno.
Věděl jsem, že se budu držet na západní straně, ale nevěděl jsem, jak velká je uzavírka. Nicméně, něco mi vnuklo dát si před cestou z letiště do držáku v autě telefon s připravenou navigací, přestože trasu znám dost dobře, a teď se to hodilo. Místo navigace jsem vygooglil uzavírky, kde jsem s hrůzou zjistil, že je zavřená nejen A1 až na periferik, ale také celý západní periferik. Což jsem vygooglil asi ve stejné době, kdy jsem se už přiblížil k periferiku a zjistil, že na něj nenajedu.
Bylo jasné, že nemá cenu se proplétat v uličkách okolo, takže jsem se skoro otočil a zamířil sem, což byl nejbližší most přes řeku. Plán byl, že pojedu podél druhého břehu po D7 (D není dálnice ale státní silnice - route départementale, dálnice jsou značené A - autoroute) v podstatě až domů. Bohužel, tu křižovatku na druhé straně jsem ale nedal, a uvázl na N315. To ovšem stále ještě nebylo ztraceno, protože jsem se tím vlastně namířil na A86, což je vlastně druhý městský okruh (první je periferik). Když pominu, že z N315 se na A86 v podstatě nedá odbočit, nakonec jsem se tam nějak dostal a už si to uháněl kolem Colombes a Nanterre na jih.
V mezičase jsem zjistil dvě věci - navigace, která naviguje zarputile zpátky na periferik, je k ničemu (dělaly to obě, jak Google, tak navigace zabudovaná v autě, která by teoreticky měla uzavírky zvládat, ale nějak je nezvládala), a druhak, ten výřez z mapy na telefonu, nebo na navigaci mi zdaleka nestačí na to, abych zvládl naplánovat trasu. Takže jsem to řešil spíš ad-hoc.
První ad-hoc nastal před tunelem. Západní tunel na A86 (10 km) je určitě zajímavý a jednou si ho stojí za to projet. Pro mě měl ovšem dvě nevýhody, je placený a vyúsťuje daleko za Versailles (tedy, nevyúsťuje, jde z něj i odbočit na A13, ale tím jsem si nebyl jist), což by se mi ne úplně hodilo (a navíc jsem si ho už jednou projel :)). Takže jsem uhnul na D173 s tím, že se pak napojím na A13, která mě vyhodí kousek od Boulogne-Billancourt, kde už to znám. Tento plán nepočítal s tím, že A13 do Paříže bude zavřená a místo na Paříž se ocitnu na silnici do Versailles.
Po krátkém zaváhání (a prohlídce rezidenční zástavby) se tedy vracím zpět na křižovatku a všímám si, že v tomhle směru je dokonce ukazatel objíždky. Naštěstí se příliš nevzdaluje od A13 a tak jen křižovatky a semafory ruší poklidnou, téměř půlnoční jízdu. Pak ještě netrefím správný výjezd (shodou okolností jsem tudy už několikrát jel a věděl jsem, že si musím dávat pozor, ovšem únava a podmínky mne přemohly), takže se ocitnu na druhé (špatné) straně řeky, ale to mi nemůže zabránit v tom, abych se, možná hapticky, ale vytrvale blížil k domovu. Po dvou hodinách a skoro 80 kilometrech, tam pak nakonec i dorazím. Škoda, že byla tma a pršelo, užil bych si to víc.
Dodatečně pak zjišťuji, že uzavírky na periferiku, po deváté večer, jsou poměrně obvyklé a byla to jen moje nezkušenost, že jsem se nepoučil před cestou. Správný kapitán se pozná podle přípravy. A kdybych to udělal, nejspíš bych volil úplně jiný přípoj na Paříž a východní periferik a možná si tak minimálně hodinu ušetřil. Tak snad příště.
Tam jsem ovšem bohužel zjistil, že ranní let je sice v pohodě (odlet v 11:00 je tak akorát na to, aby člověk „nemusel vstávat o půl páté“), ale večer to nějak neklaplo. Optimální spojení v 19:15 bylo už plné a další let byl až ve 21:15. Nu což, řekl jsem si, aspoň se nezasekám na periferiku a do půlnoci snad budu doma. Mnichovské letiště (Terminal 2) je celkem příjemné, dá se tam najíst nebo jen tak posedět bez ztráty kytičky. (Proto je nutné nelétat s Air France, která létá z Terminálu 1, kde se stěží dá posedět o jídle už ani nemluvě.)
Po schůzce jsem se ovšem necítil na to, abych vyrazil do víru velkoměsta a tak jsem byl na letišti o dvě hodiny dřív a protože kolega letadlo na 19:25 do Marseille sehnal, přemýšlel jsem, co s načatým večerem. Takže když jsem zaslechl poslední výzvu pro odlet do Paříže ve 19:15, neváhal jsem a vyrazil na stojánku, jestli bych se tam náhodou ještě nevmáčkl. A byl jsem o to víc překvapen, když mi řekli, že ano. A bylo to grátis. Sice jsme měli trochu zpoždění, ale na druhou stranu pořád jsem byl o hodinu a půl v Paříži dříve, ale zase dost pozdě na to, aby hrozila nějaké výrazná zácpa. Pro jistotu jsem to hned po přistání zkontroloval na Google mapách, ale kromě krátké kolony na ohybu A1 těsně před Paříží, byla celá trase zelená.
V dobré náladě jsem vyrazil s očekáváním drobného zdržení a užíval si volnou silnici. Když jsem dorazil ke koloně v předvídaném místě, trochu mě zarazilo, že se postupně čtyřproudová dálnice zužovala na tři, dva, jeden až posléze dráha opustila dálnici úplně a vyvrhla nás na Saint-Denis. Už se mi to stalo jednou, takže jsem věděl, že nemám očekávat žádnou nápovědu. Prostě dálnice je zavřená, tak si jeďte kam chcete, nám je to jedno.
Věděl jsem, že se budu držet na západní straně, ale nevěděl jsem, jak velká je uzavírka. Nicméně, něco mi vnuklo dát si před cestou z letiště do držáku v autě telefon s připravenou navigací, přestože trasu znám dost dobře, a teď se to hodilo. Místo navigace jsem vygooglil uzavírky, kde jsem s hrůzou zjistil, že je zavřená nejen A1 až na periferik, ale také celý západní periferik. Což jsem vygooglil asi ve stejné době, kdy jsem se už přiblížil k periferiku a zjistil, že na něj nenajedu.
Bylo jasné, že nemá cenu se proplétat v uličkách okolo, takže jsem se skoro otočil a zamířil sem, což byl nejbližší most přes řeku. Plán byl, že pojedu podél druhého břehu po D7 (D není dálnice ale státní silnice - route départementale, dálnice jsou značené A - autoroute) v podstatě až domů. Bohužel, tu křižovatku na druhé straně jsem ale nedal, a uvázl na N315. To ovšem stále ještě nebylo ztraceno, protože jsem se tím vlastně namířil na A86, což je vlastně druhý městský okruh (první je periferik). Když pominu, že z N315 se na A86 v podstatě nedá odbočit, nakonec jsem se tam nějak dostal a už si to uháněl kolem Colombes a Nanterre na jih.
V mezičase jsem zjistil dvě věci - navigace, která naviguje zarputile zpátky na periferik, je k ničemu (dělaly to obě, jak Google, tak navigace zabudovaná v autě, která by teoreticky měla uzavírky zvládat, ale nějak je nezvládala), a druhak, ten výřez z mapy na telefonu, nebo na navigaci mi zdaleka nestačí na to, abych zvládl naplánovat trasu. Takže jsem to řešil spíš ad-hoc.
První ad-hoc nastal před tunelem. Západní tunel na A86 (10 km) je určitě zajímavý a jednou si ho stojí za to projet. Pro mě měl ovšem dvě nevýhody, je placený a vyúsťuje daleko za Versailles (tedy, nevyúsťuje, jde z něj i odbočit na A13, ale tím jsem si nebyl jist), což by se mi ne úplně hodilo (a navíc jsem si ho už jednou projel :)). Takže jsem uhnul na D173 s tím, že se pak napojím na A13, která mě vyhodí kousek od Boulogne-Billancourt, kde už to znám. Tento plán nepočítal s tím, že A13 do Paříže bude zavřená a místo na Paříž se ocitnu na silnici do Versailles.
Po krátkém zaváhání (a prohlídce rezidenční zástavby) se tedy vracím zpět na křižovatku a všímám si, že v tomhle směru je dokonce ukazatel objíždky. Naštěstí se příliš nevzdaluje od A13 a tak jen křižovatky a semafory ruší poklidnou, téměř půlnoční jízdu. Pak ještě netrefím správný výjezd (shodou okolností jsem tudy už několikrát jel a věděl jsem, že si musím dávat pozor, ovšem únava a podmínky mne přemohly), takže se ocitnu na druhé (špatné) straně řeky, ale to mi nemůže zabránit v tom, abych se, možná hapticky, ale vytrvale blížil k domovu. Po dvou hodinách a skoro 80 kilometrech, tam pak nakonec i dorazím. Škoda, že byla tma a pršelo, užil bych si to víc.
Dodatečně pak zjišťuji, že uzavírky na periferiku, po deváté večer, jsou poměrně obvyklé a byla to jen moje nezkušenost, že jsem se nepoučil před cestou. Správný kapitán se pozná podle přípravy. A kdybych to udělal, nejspíš bych volil úplně jiný přípoj na Paříž a východní periferik a možná si tak minimálně hodinu ušetřil. Tak snad příště.
4. května 2013
L'Année fiscale
Dostal jsem přáníčko od berňáku. Bylo to v krásném igelitovém pytlíku velikosti A4, v takovém, v jakém vám vaše oblíbená spořitelna, nebo váš dodavatel elektřiny, posílají výroční časopis o světlých zítřcích. Dodává to punc zájmu a zároveň nemáte pocit, že se o vás nikdo nezajímá. Ve Francii si na to potrpí i státní pokladna. Možná to znamená, že také prosperuje, nebo že má o vás zájem. Nicméně, ten zájem má ze zákona a jak se říká, v životě jsou dvě jistoty ...
Už jsem o tom nejspíš psal, ale protože jednak mi už paměť neslouží a jednak jsem určitě neměl minule tolik informací, vrhnu se do toho znovu. Ve Francii funguje finanční systém trochu „jinak“ a neznalého může překvapit. Také mají daně a sociální a zdravotní odvody, ale mechanismy se liší a i občan se toho účastní trochu jinak. Jak jsem už zmiňoval, moje výplatnice jsou dvě stránky A4 hustě popsané s mnoha řádky (52 dohromady na obou stranách) a sloupci (7 na stránce) a v nich hromadou čísel. Co je samozřejmě nejdůležitější je, že na začátku je hrubá mzda a pak následují srážky. Srážek je několik druhů, všechny nakonec vybere stát nebo ekvivalent zdravotní pojišťovny (mutuelle), ale podle toho na co, tak jsou rozděleny i na výplatnici. Sociální a zdravotní pojištění, jak by se řeklo u nás.
Pěkná vizualizace je tady, bohužel v francouzštině, ale je to interaktivní a člověk si může zjistit více o jednotlivých položkách. Ta moje je dost podobná, jen o něco delší. Dokonce mám pocit, že francouzští účtaři jsou náležité hrdí na to, že tomu rozumí. Obecně se má zato, že francouzská výplatnice patří k nejsložitějším na světě. Ale je možné, že to je jen národní pověra vycházející z typické francouzské nátury.
Zajímavé na té výplatnici je, že tam není daň z příjmu (ani její záloha, jak zvykem v Česku). Nevím, jestli to je výdobytek odborů, nebo naopak důsledek tuhé byrokracie, ale daň prostě na výplatnici není a to tedy znamená, že peníze, které člověk dostává během roku, jsou nedaněné a naopak, stát je o daň ochuzen až do doby, kdy dojde k placení. Údajně existuje možnost, nechat si daň srážet, ale jak jsem pochopil, není to povinnost. Na druhou stranu, člověk se nesmí nechat strhnout tím, že je v balíku a pěkně šetřit, aby měl na zaplacení daně, až ho úřad vyzve. A úřad ho vyzve až v dubnu. A dá mu čas do konce května, případně do konce června, pokud se rozhodne podat přiznání na internetu.
To, že není na výplatnici daň, může také přinést nedorozumění a posléze i zklamání, pokud si člověk vyjedná plat a pak zjistí, že to, co bylo nabídnuto jako čistá mzda je ve skutečnosti před zdaněním. A není to ztraceno v překladu, ve Francii se skutečně tomuhle polotovaru říká čistá mzda. Díky megalomanské výplatnici není ovšem potřeba populární potvrzení o dosažených příjmech, protože to je automaticky na každé výplatnici, kde je na konci uveden i celkový příjem od začátku fiskálního roku, včetně srážek a „čistého příjmu“. Ten údaj o čistém příjmu je důležitý následně pro podání daňového přiznání. A protože firma to hlásí finančáku také, pak se stane, že člověku dojde do schránky v úhledném pytlíku daňové přiznání, které je už předvyplněné sumou, kterou má člověk na poslední výplatnici za dané zdaňovací období. Pro případ, že by byl mimo svoji schránku, dojde mu i email s tím, že ještě jednodušší a zábavnější je podat daňové přiznání na Internetu. Kdo by odolal?
V rozechvění jsem z pytlíku vytáhl daňové přiznání, které má jen dva listy A4, ale zato přes sto políček, krypticky číslovaných jako 1AU, nebo 2TR a podobně. Z toho byla předvyplněná políčka dvě. Moje příjmy, jak je nahlásila má firma, a moje odečitatelné položky, kde byla nula. Zbytek se mne netýkal. Jednak mne překvapilo, že jsem si vydělal tolik a jednak mě polilo horko, když jsem zjistil z internetové simulace, kolik budu platit daň. Vyzvídal jsem u kolegů, co se dá udělat pro snížení této závratné sumy, ale bohužel většina nabízených řešení nebyla pro mne schůdná. Například oženit se, pořídit si děti (navíc vyložený bonus přichází až se třetím dítětem), platit paní na uklízení, zateplit si dům, nebo financovat ve své čtvrti ekologické iniciativy. Dokonce jsem koketoval s tím, zkusit uplatnit slevu za úroky z hypotéky, tak jako jsem to dělal v Česku. Bohužel místní zákon, který to umožňoval (minulý čas je na místě, protože už zase neplatí), se vztahoval jen na nemovitosti zakoupené nejdříve v roce 2007 a jen na la résidence principale, což ve stručnosti znamená nemovitost, kde člověk současně bydlí.
Pak jsem si ale naštěstí vzpomněl, že mi omylem započítali ve firmě do roku 2012 i dvě výplaty z roku 2011, čímž jich tam bylo dohromady čtrnáct místo dvanácti. To mi jednak snížilo základ a jednak, díky progresívní sazbě, ještě více snížilo daň. Drobné zklamání z toho, že si vlastně tolik nevydělám tím bylo vrchovatě vyváženo :). Sice jsem něco našetřil, ale každá babka dobrá. V euforii jsem se tedy vrhl na internet, že přiznání podám. Podání probíhá nepoměrně jednodušeji než v Česku. Pokud mohu srovnat, neboť elektronické daňové přiznání v Česku jsem podával od roku 2006. V podstatě člověk jen odkliká věci, které jsou už předvyplněné, jako jméno, adresa, telefon, dokonce i email, a pak potvrdí i vlastní údaje o příjmech a případně je opraví nebo doplní. Stejně tak pro případné slevy na dani. A pak to odešle. Žádný digitální podpis, žádné komplikované ověřování prostupnosti atd.
Jediný drobný zádrhel jsem měl v políčku, kde jsem chtěl vysvětlit, proč jsem si daňový základ snížil. Vylíčil jsem tam celou situaci a když jsem to chtěl odeslat, objevila se chyba - údajně nesmím používat formátovací znaky, speciální znaky a podezřelé znaky. Ty první a ty poslední tam nebyly výslovně uvedeny a ty druhé jsem v textu žádné neměl. Při hledání na internetu, zda se někdo potýkal s podobným problémem, jsem našel nějaký starý odkaz, kde nakonec autor tvrdil, že to vyřešil tím, že odstranil kompletně interpunkci, nové řádky a pod. To mi přišlo sice hardcore, ale v zoufalství nevěda, dal jsem tomu šanci. Bohužel to nepomohlo. Pak jsem zkoušel kopírovat text do políčka v různých kódováních (pokud to tedy mělo nějaký vliv, čímž si nejsem jist), ale také bezúspěšně. Nakonec tedy metodou postupného přidávání textu jsem objevil, že zakázaný znak bylo velké dlouhé é. Což mě překvapilo, protože to je úplně normální znak francouzské abecedy. Vyplnění přiznání 5 minut, vyplnění vzkazu hodina a půl...
Následně přijde dopis s vyúčtováním. To je totiž další zvláštnost. Výsledná vypočtená daň v daňovém přiznání není. Mám sice příručku o třiceti stranách, která výpočet popisuje, ale to je spíše pro fajnšmekry, kteří si to chtějí zkontrolovat. Provést výpočet bezchybně není v silách běžného smrtelníka, a proto s tím státní aparát počítá a dělá to za něj. Tak se nechám překvapit. Naštěstí vydělávám méně než milion babek ročně, takže mi nehrozí, že bych platil 75 procent daň, jak se teď chystá zavést president Hollande.
Také jsem se konečně rozhoupal k tomu, zrušit svůj první francouzský účet. Bohužel Barclays ve srovnání s Boursoramou nemá šanci. A vzhledem k tomu, že mám ještě další účet u těch zoufalců z ING Direct, přišlo mi, že mít tři účty je zbytečné, nehledě na to, že Barclays byla navíc jediná, která měla měsíční poplatky. Měl jsem sice trochu výčitky, protože se na začátku snažili, ale bohužel já od banky potřebuji hlavně spolehlivý online přístup. Boursorama je sice v rámi možností skoro OK, ale stejně je kvůli zkostnatělému francouzskému bankovnictví tak 10 let za českými bankami. Pořád doufám, že si jednou budu moci povolovat a zakazovat inkaso přímo v bance a nebudu si muset kvůli tomu dopisovat s několika institucemi.
Napsal jsem tedy žádost, přidal přestřiženou platební kartu a Barclays, snad aby dostála svému obrazu, už přes měsíc zavírá můj účet.
Už jsem o tom nejspíš psal, ale protože jednak mi už paměť neslouží a jednak jsem určitě neměl minule tolik informací, vrhnu se do toho znovu. Ve Francii funguje finanční systém trochu „jinak“ a neznalého může překvapit. Také mají daně a sociální a zdravotní odvody, ale mechanismy se liší a i občan se toho účastní trochu jinak. Jak jsem už zmiňoval, moje výplatnice jsou dvě stránky A4 hustě popsané s mnoha řádky (52 dohromady na obou stranách) a sloupci (7 na stránce) a v nich hromadou čísel. Co je samozřejmě nejdůležitější je, že na začátku je hrubá mzda a pak následují srážky. Srážek je několik druhů, všechny nakonec vybere stát nebo ekvivalent zdravotní pojišťovny (mutuelle), ale podle toho na co, tak jsou rozděleny i na výplatnici. Sociální a zdravotní pojištění, jak by se řeklo u nás.
Pěkná vizualizace je tady, bohužel v francouzštině, ale je to interaktivní a člověk si může zjistit více o jednotlivých položkách. Ta moje je dost podobná, jen o něco delší. Dokonce mám pocit, že francouzští účtaři jsou náležité hrdí na to, že tomu rozumí. Obecně se má zato, že francouzská výplatnice patří k nejsložitějším na světě. Ale je možné, že to je jen národní pověra vycházející z typické francouzské nátury.
Zajímavé na té výplatnici je, že tam není daň z příjmu (ani její záloha, jak zvykem v Česku). Nevím, jestli to je výdobytek odborů, nebo naopak důsledek tuhé byrokracie, ale daň prostě na výplatnici není a to tedy znamená, že peníze, které člověk dostává během roku, jsou nedaněné a naopak, stát je o daň ochuzen až do doby, kdy dojde k placení. Údajně existuje možnost, nechat si daň srážet, ale jak jsem pochopil, není to povinnost. Na druhou stranu, člověk se nesmí nechat strhnout tím, že je v balíku a pěkně šetřit, aby měl na zaplacení daně, až ho úřad vyzve. A úřad ho vyzve až v dubnu. A dá mu čas do konce května, případně do konce června, pokud se rozhodne podat přiznání na internetu.
To, že není na výplatnici daň, může také přinést nedorozumění a posléze i zklamání, pokud si člověk vyjedná plat a pak zjistí, že to, co bylo nabídnuto jako čistá mzda je ve skutečnosti před zdaněním. A není to ztraceno v překladu, ve Francii se skutečně tomuhle polotovaru říká čistá mzda. Díky megalomanské výplatnici není ovšem potřeba populární potvrzení o dosažených příjmech, protože to je automaticky na každé výplatnici, kde je na konci uveden i celkový příjem od začátku fiskálního roku, včetně srážek a „čistého příjmu“. Ten údaj o čistém příjmu je důležitý následně pro podání daňového přiznání. A protože firma to hlásí finančáku také, pak se stane, že člověku dojde do schránky v úhledném pytlíku daňové přiznání, které je už předvyplněné sumou, kterou má člověk na poslední výplatnici za dané zdaňovací období. Pro případ, že by byl mimo svoji schránku, dojde mu i email s tím, že ještě jednodušší a zábavnější je podat daňové přiznání na Internetu. Kdo by odolal?
V rozechvění jsem z pytlíku vytáhl daňové přiznání, které má jen dva listy A4, ale zato přes sto políček, krypticky číslovaných jako 1AU, nebo 2TR a podobně. Z toho byla předvyplněná políčka dvě. Moje příjmy, jak je nahlásila má firma, a moje odečitatelné položky, kde byla nula. Zbytek se mne netýkal. Jednak mne překvapilo, že jsem si vydělal tolik a jednak mě polilo horko, když jsem zjistil z internetové simulace, kolik budu platit daň. Vyzvídal jsem u kolegů, co se dá udělat pro snížení této závratné sumy, ale bohužel většina nabízených řešení nebyla pro mne schůdná. Například oženit se, pořídit si děti (navíc vyložený bonus přichází až se třetím dítětem), platit paní na uklízení, zateplit si dům, nebo financovat ve své čtvrti ekologické iniciativy. Dokonce jsem koketoval s tím, zkusit uplatnit slevu za úroky z hypotéky, tak jako jsem to dělal v Česku. Bohužel místní zákon, který to umožňoval (minulý čas je na místě, protože už zase neplatí), se vztahoval jen na nemovitosti zakoupené nejdříve v roce 2007 a jen na la résidence principale, což ve stručnosti znamená nemovitost, kde člověk současně bydlí.
Pak jsem si ale naštěstí vzpomněl, že mi omylem započítali ve firmě do roku 2012 i dvě výplaty z roku 2011, čímž jich tam bylo dohromady čtrnáct místo dvanácti. To mi jednak snížilo základ a jednak, díky progresívní sazbě, ještě více snížilo daň. Drobné zklamání z toho, že si vlastně tolik nevydělám tím bylo vrchovatě vyváženo :). Sice jsem něco našetřil, ale každá babka dobrá. V euforii jsem se tedy vrhl na internet, že přiznání podám. Podání probíhá nepoměrně jednodušeji než v Česku. Pokud mohu srovnat, neboť elektronické daňové přiznání v Česku jsem podával od roku 2006. V podstatě člověk jen odkliká věci, které jsou už předvyplněné, jako jméno, adresa, telefon, dokonce i email, a pak potvrdí i vlastní údaje o příjmech a případně je opraví nebo doplní. Stejně tak pro případné slevy na dani. A pak to odešle. Žádný digitální podpis, žádné komplikované ověřování prostupnosti atd.
Jediný drobný zádrhel jsem měl v políčku, kde jsem chtěl vysvětlit, proč jsem si daňový základ snížil. Vylíčil jsem tam celou situaci a když jsem to chtěl odeslat, objevila se chyba - údajně nesmím používat formátovací znaky, speciální znaky a podezřelé znaky. Ty první a ty poslední tam nebyly výslovně uvedeny a ty druhé jsem v textu žádné neměl. Při hledání na internetu, zda se někdo potýkal s podobným problémem, jsem našel nějaký starý odkaz, kde nakonec autor tvrdil, že to vyřešil tím, že odstranil kompletně interpunkci, nové řádky a pod. To mi přišlo sice hardcore, ale v zoufalství nevěda, dal jsem tomu šanci. Bohužel to nepomohlo. Pak jsem zkoušel kopírovat text do políčka v různých kódováních (pokud to tedy mělo nějaký vliv, čímž si nejsem jist), ale také bezúspěšně. Nakonec tedy metodou postupného přidávání textu jsem objevil, že zakázaný znak bylo velké dlouhé é. Což mě překvapilo, protože to je úplně normální znak francouzské abecedy. Vyplnění přiznání 5 minut, vyplnění vzkazu hodina a půl...
Následně přijde dopis s vyúčtováním. To je totiž další zvláštnost. Výsledná vypočtená daň v daňovém přiznání není. Mám sice příručku o třiceti stranách, která výpočet popisuje, ale to je spíše pro fajnšmekry, kteří si to chtějí zkontrolovat. Provést výpočet bezchybně není v silách běžného smrtelníka, a proto s tím státní aparát počítá a dělá to za něj. Tak se nechám překvapit. Naštěstí vydělávám méně než milion babek ročně, takže mi nehrozí, že bych platil 75 procent daň, jak se teď chystá zavést president Hollande.
Také jsem se konečně rozhoupal k tomu, zrušit svůj první francouzský účet. Bohužel Barclays ve srovnání s Boursoramou nemá šanci. A vzhledem k tomu, že mám ještě další účet u těch zoufalců z ING Direct, přišlo mi, že mít tři účty je zbytečné, nehledě na to, že Barclays byla navíc jediná, která měla měsíční poplatky. Měl jsem sice trochu výčitky, protože se na začátku snažili, ale bohužel já od banky potřebuji hlavně spolehlivý online přístup. Boursorama je sice v rámi možností skoro OK, ale stejně je kvůli zkostnatělému francouzskému bankovnictví tak 10 let za českými bankami. Pořád doufám, že si jednou budu moci povolovat a zakazovat inkaso přímo v bance a nebudu si muset kvůli tomu dopisovat s několika institucemi.
Napsal jsem tedy žádost, přidal přestřiženou platební kartu a Barclays, snad aby dostála svému obrazu, už přes měsíc zavírá můj účet.
28. dubna 2013
Tripod
Původně jsem chtěl uplatnit bonusovou letenku na Bednu, ale na tu už bonusová letenka nebyla. Asi nejsem sám, kdo se na ni chystá. Bonusové letenky od ČSA jsou obecně zajímavý marketingový experiment, u kterého mi zatím uniká jeho cíl. Měl jsem na účtu něco přes 16 tisíc mil, ale asi dva tisíce mi mělo vypršet k 31. březnu. Bonusová zpáteční letenka Paříž - Praha stála myslím 25 tisíc mil. Do 30. března. 31. března ovšem ČSA změnilo cenovou politiku a zlevnilo bonusové letenky s ČSA, takže se najednou Paříž - Praha dala pořídit za 15 tisíc mil. Stačilo tedy počkat do 31. března a pak ve vhodný moment se do věci vložit a utratit míle dříve, než o půlnoci nevratně vyprší kritické množství. Což se podařilo.
Naplánoval jsem si akci na otočku, v sobotu ráno do Prahy, ze soboty na neděli hra, v neděli odpoledne z Prahy. Na Roissy jsem dojel autem a doufal, že se před zpáteční cestou vyspím v letadle a neusnu pak někde na periferiku v nedělní večerní zácpě. V Praze jsem si domluvil zázemí na převlečení, neb jsem si nebyl jist, zda budu po hře ve stavu přípustném pro cestu letadlem. Nakonec se ukázalo, že to byly obavy liché, nicméně i tak zázemí bodlo a sprcha pro probdělé noci dokáže divy. S ČSA to ovšem zjevně jde z kopce, protože při přistání už ani nehrály Vltavu. Nemluvě o tom, že jsem zvědav, kdy se mi podaří odletět na čas. Slané křupky v rámci občerstvení by možná vyhrály v soutěži o syntetickou stravu, ale jinak rozhodně nepotěší. Jediná výhoda je, že obsahují hodně soli, takže pokud se člověk předtím vypotil, pomáhají vyrovnat osmotický tlak.
Vlastní akce v Praze proběhla téměř podle plánu, až na malé zpoždění na startu. Byla to ovšem nezvykle „čistá“ šifrovačka. Zatímco z jiných her se často vracím promočený/propocený až na kost, případně od bahna, tady jsem za celou noc nevytáhl ani stoličku, ani čelovku, a lehce se zpotil jen při výstupu po schodech z metra. Zato jsem objevil výhody McCafé na Florenci (ranní čaj s medem a citrónem neměl chybu) a dokonce si s obsluhou i vyjasnil rozdíly mezi místní nabídkou a konkurenčními Starbucks. V pondělí jsem si pak vzal dovolenou, abych se z toho vyspal a nakonec byl vlastně překvapený, jak relativně hladce to proběhlo. Nemít problém s převlékáním, byla by doba cestování srovnatelná s cestou z Brna.
Chtěl jsem ověřit jak funguje mobilní připojení, ale přece jenom kovové vozy, možná i pokovená skla a když to ještě jede skoro 300 km/h, podmínky nejsou úplně ideální. Přesto jsem pár emailů vyřídil a trochu si zasurfoval. Ale pak jsem už jen kochal. Bylo totiž hezky. Když jsem vystoupil z vlaku, vítala mne modrá obloha bez mráčků, slunce a vůně Provence - borovice a moře - jaký kontrast ve srovnání s Paříží. Kolegyně v mezičase zorganizovaly večeři v Cassis, kde, když jsem viděl přístav a kotvící lodě a moře a ve vzduchu cítil příslib léta, popadla mne chuť vzít loď a vyrazit na moře - už mám asi absťák. Jít na večeři se třemi Francouzkami má výhodu v tom, že člověk nemusí za celý večer říct ani slovo a přesto se řeč nezastaví. A když už něco řekne, většinou je tím tak překvapí, že si vyslouží absolutní pozornost.
Moji spolusedící vtipkovali o tom, proč nejedeme a když přišel průvodčí, tak vyzvídali na něm. Průvodčí přiznal, že příčinou poruchy byl tripod, což mělo stejný účinek, jako kdyby řekl, že to byl hradlanát. Nikdo netušil, která bije. Distingovaná dáma naproti se zeptala, k čemu ten tripod slouží. Průvodčí prohlásil, že přenáší tah z motoru na kola soupravy. Gentleman, co seděl vedle mne a vypadal, že by mohl být doktor - opravoval tam nějaké písemky z medicíny, seděl celou dobu v obleku s nonšalantní šálou, ani sako si nesundal a používal macbook a iphone - provedl hlasitou úvahu: „No, je jasné, že tah z motoru se musí na kola nějak přenášet, takže proto vynalezli tripod." Nato starý pán naproti, který už stěží vstával, dodal: „Bipod už asi nestačil.“ Čímž celá technická diskuse skončila a skupinka se dál věnovala fotkám o tom, jaké domy si kdo kde koupil a čím si je zařídil. Osobně mi to nedalo spát, takže jsem až dodatečně vygooglil, co to ten tripod vlastně je a musím uznat, že průvodčí měl pravdu a původní nedůvěra byla absolutně neodůvodněná.
Po příjezdu do Paříže pak na peróně rozdávali zřízenci všem, co vystoupili z vlaku, obálky s žádostmi o odškodnění. Představa, že bych si kvůli tomu pak dopisoval s SNCF a vyúčtování cesťáku by se tím určitě protáhlo, mě od účasti v experimentu odradila.
Přes víkend jsem se pak připravoval na poslední den kurzu vystupování na veřejnosti a to konkrétně tvorbou krátké přednášky o šifrovačkách. Přestože to byla přednáška krátká, zabralo mi to skoro celý víkend. Pak se ukázalo, že většina kolegů jen oprášila nějaké pracovní prezentace a byli jsme jen dva ze sedmi, kdo si připravil něco zvlášť pro kurz. O to větší to ale mělo úspěch. Takže školení mám za sebou a také první zářez na pažbě vystoupení ve francouzštině.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)