Prázdniny

Udeřily prázdniny, dovolené a hlavně, už jsem dlouho nic nenapsal. Když přemýšlím nad tím proč, vlastně žádný zvláštní důvod nemám. Sice uplynuly už skoro dva měsíce a ve skutečnosti se toho událo více, než to vypadá, ale na druhou stranu, byly to takové ty věci o kterých bych mohl napsat nějaký střípek, noticku, ne však blog. Dohromady to dá ale docela slušnou délku.

Lednička

Dovezli mi ledničku. Už v předchozím příspěvku jsem se zmiňoval o tom, jak mi začíná chybět lednička a že není jednoduché ji koupit. Jak jsem předpokládal, původní informace z Darty, že je naskladní začátkem června, se ukázala jako lichá. Naopak, ze zastoupení Liebherr mi napsali (už jsem si zvykl neponechávat věci náhodě), že model už se nevyrábí a doprodávají se zásoby. Byl nahrazen novější řadou. Proč jenom jsou ty novější řady horší? Že jsou míň kvalitní, na to jsem si sice zvykl, ale nesmířil se s tím, ale proč jsou horší i z užitného hlediska?

Takže jsem nelenil a objednal ji v prvním (a posledním) obchodě kde ji měli. A protože jsem nechtěl doplácet za luxusní dovoz s vybalením a zapojením dalších 40 babek, zvolil jsem variantu "Spartan", ve které mi to měli složit před domem. Půjčil jsem si od kolegy speciálně za tím účelem skládací rudl (kterému se francouzsky říká diable - ďábel). Jaké bylo moje překvapení, když mi to pánové hodili až do bytu a nechali mě to vybalit a zkontrolovat. Dilema, kam s ní, se vyřešilo tím, že pod dřez by se sice vešla, ale nešel by otevřít šuplík z vedlejší kolmo postavené skříňky, takže nakonec skončila tam, kam jsem ji chtěl umístit na začátku - na skříňce vedle dveří do kuchyně (obýváku).

A jako vždy, pokud na internetu píšou, že lednička je tichá, tak je to čistě subjektivní. Pro mne je stejně hlučná, jako ta, co mám v Praze. Když jsem ji (tu v Praze) tehdy poprvé zapojil, tak jsem myslel, že má nějakou vadu a volal opraváře. Ten přišel, vysvětlil mi, že od té doby, co se tam místo freonu dává nějaké ekologicky neškodné svinstvo, tak to dělá takový rachot, bublá to, chrčí to a je to vlastnost, ne závada. Вот техника. Nicméně, mohu si dát vychladit pivo a přechovávat jogurty, sýry a šunku bez toho, aniž bych musel plánovat jídelníček podle předpovědi počasí. Což, spolu se zmraženou pizzou (a příležitostnou lahví vína), je také asi všechno, co tam mám.

Televize

Když začalo mistrovství Evropy ve fotbale, byl jsem docela zvědavý a chtěl jsem to nějak sledovat. Zjistil jsem ovšem, že nemám jak. Ve Francii dávali přenosy střídavě na stanicích TF1 a M6 (které patří obě do stejné mediální skupiny TF1), které můj internetový poskytovatel sice poskytuje (v základní nabídce asi 180 programů), ale z nějakého důvodu je nelze sledovat na počítači (na televizi to funguje). Něco ohledně autorských práv a digitálního šíření. Paradoxně, oba kanály jsou volně k příjmu přes digitální pozemní vysílání. Navíc, TF1 je něco jako naše ČT1 - hlavní národní stanice, na kterou má každý Francouz právo, zakotvené snad už v ústavě ;-).

Prvních pár dní jsem tedy sledoval nějaké pirátské multicasty z Ruska. Zajímavé na tom bylo, že jely v kvalitě, kterou jsem na televizi nikdy předtím neviděl (a asi ani neuvidím, ani v HD vysílání) - 50 FPS neprokládaně, H.264/AVC codec, full HD, 6Mbps, akorát byly rusky. Pak jim na to přišli a začali je blokovat a tím to šlo do kytek. Různé pofidérní flashové přehrávače v prohlížeči tomu nemohly konkurovat. A když jsem zkusil nějaké cizí televize, které měly online vysílání (v Česku, Německu, Polsku), byly blokované podle IP adresy pouze pro danou zemi. Nezbylo tedy, než prozkoumat tu zásuvku ve zdi důkladněji, sehnat redukci a připojit svůj digitální tuner v počítači. A zjistil jsem, že fotbal v HD má něco do sebe. Akorát asi už nevysvětlím berňáku, že jsem televizi nepoužíval a čekám, že mi napaří 120 babek jako příspěvek na rozvoj a provoz veřejného vysílání.

Daně

Čímž se dostávám k daním. Daňové přiznání se podává do konce května pokud to podáváte klasicky, nebo konce června pokud to děláte na internetu (což je nejlepší způsob jak motivovat frantíky, aby to dělali na internetu). Pokud to děláte poprvé, musíte to udělat klasicky. Překvapivě na to stačí formulář který má asi 4 stránky A4 (ale kde je asi 250 okýnek) a kde pro obyčejného zaměstnance, bez závazků a výhod stačí vyplnit jenom jedno okýnko. Což by problém nebyl, kdybych věděl s jistotou, které a kdybych ten formulář dostal v předstihu. Bohužel na oficiálním webu francouzského berňáku dlouho nebyl a když jsem to už nevydržel a emailem se zeptal, jestli to tam fakt není (nebo jenom špatně hledám) a kdy to bude, tak mi napsali, že to "už brzo" zveřejní. Francouzský daňový úřad nakonec vydal formulář asi v půlce května, 14 dní před termínem zaplacení. Nutno ovšem podotknout, že běžný Francouz si toho nevšimne, protože papírový formulář používají jenom imigranti a studenti.

Součástí daňového přiznání je i nenápadná otázka, jestli máte televizi (nebo něco jiného, na co se dá dívat) a když se přiznáte, tak vám berňák přirazí těch 120 babek. Tady totiž zjistili, že výpočet je tak složitý, že by to průměrný občan nezvládl a tudíž výpočet dělá úřad a pak jen dotyčnému pošle vyúčtování, které dotyčný zaplatí. Může si to sice spočítat sám také (manuál má asi 32 stránek), ale v přiznání na to není kolonka. Což asi může mít svoje výhody. Nepočítám, že bych za své dva měsíce (kde fakticky jenom jeden spadl do fiskálního roku 2011) něco platil, navíc jsem je poctivě dodanil v Česku, ale i tak mě překvapilo, když mi z berňáku došel dotazník, že jsem vykázal malý příjem a že bych mohl být teoreticky kandidát na státní podporu pro ty, co vydělávají málo. Tak jsem tam pro jistotu zašel, abychom si vyjasnili, že skutečně cílová skupina nejsem (a taky jsem netušil jak správně vyplnit ten formulář).

Carte Vitale

A když jsem už šel na ten berňák, stavil jsem se i na sociálce, která je po cestě, abych zjistil, jak se hýbe moje žádost, kterou jsem před 5 měsíci podal. K mému překvapení mi řekli, že mám už od dubna přidělené provizorní číslo sécurité sociale a hned mi vytiskli potvrzení. Euforie mě však přešla poté, co jsem si všiml, že na potvrzení mám špatné datum narození - prohozený měsíc a den. Hned jsem tam tedy zavolal a vysvětlil jim svůj problém, který jsem mimochodem způsobil sám, protože jsem to takto špatně vyplnil na původní žádosti - ne že bych nerozuměl jour a mois, ale protože Francouzi používají často zápis DD/MM/RRRR, nebo DD/MM/RR a já mám asi nějak zažitý americký MM/DD/RR, tak jsem to tam instinktivně plácnul špatně.

Paní na lince mi řekla, že je dobré, že to hned reklamuji, protože v definitivním čísle bude zakódované i moje datum narození a že někomu řekne, aby to opravili. A prý jestli jsem se žádostí dával svůj rodný list, protože ho tam nikde nevidí. Ujistil jsem ji, že jsem se žádostí předal kompletní dossier, s rodným listem, originálem i překladem, občankou, výplatnicemi, potvrzením o bydlení, atd. No, tak až to prý opraví, tak se mi ozvou a kdyby se náhodou nikdo neozval do týdne, tak mám zavolat znova.

Za týden tedy volám znova a nějaký chlapík mi říká, že mám datum opravené a že by mi mohl nechat poslat opravené potvrzení, ať to mám v pořádku i tam. S tím odjíždím na dovolenou a když se po čtrnácti dnech vracím, mám ve schránce dva dopisy ze sociálky. První se žádostí ať dodám rodný list a občanku, aby mi mohli změnit datum, bez čehož to údajně nejde a druhý s novým potvrzením s opraveným datem. Znovu tam tedy volám, že tomu nerozumím, proč to po mně chtějí, když jsem to už všechno předal hned na začátku a proč to chtějí, když mi to stejně změnili - no, mám to tam prostě poslat. Tak jsem zvědav...

Dovolená

Začátkem července jsem vyrazil na tradiční týdenní pobyt, který trávím se svými přáteli každý rok na venkovské usedlosti jednoho z nich už mnoho let. Protože jsem si chtěl vzít i kolo (které jsem měl v Praze) rozhodl jsem se pro cestu autem. Poučen z dřívějška vyrážel jsem z Paříže o půl šesté ráno a když mi teploměr ukazoval venkovních 13 stupňů, trochu jsem pochyboval, jestli ty sandále a šortky nebyly přece jen příliš "lehké". Po překročení hranic do Německa (a také tím, že bylo už kolem poledne) se teplota ustálila kolem třiceti a šortky a sandály byly k nezaplacení.

Do Prahy jsem dorazil kolem půl čtvrté - skoro ideálním tempem - naložil kolo a vyrazil směr Vysočina. Což byl můj rekord odřízený během jednoho dne, asi 1280 km. Jediná krize mě přepadla kolem deváté ráno, na francouzské dálnici, ale přežil jsem to krátkou zastávkou a jabkem. O dovolené se rozepisovat nebudu, jen podotknu, že mě překvapila vedra. Kolegové kvůli tomu jezdí na jih nebo do Španělska a já si to užíval na Vysočině v Česku.

Zpáteční cestu jsem bral přes Mnichov, kde jsem se měl 3 dny zdržet, už pracovně, ale nakonec z toho byly dny jenom dva, díky krátké zdravotní indispozici. V Mnichově, kromě pracovních povinností, jsem se utvrdil, že Schweineshaxe je opravdu spíš porce pro dva, málem se vetřel na diskotéku Süddeutsche Zeitung, kterou pořádali ve své mnichovské centrále, když jsem se kolem vracel do hotelu z večeře a jeden z číšníků mě požádal, abych mu otevřel a podržel dveře do vstupní haly. Jet z Mnichova do Paříže autem je fakt opruz. Většina dálnice na německé straně je rozkopaná, s omezením na stodvacet a když se člověk konečně dostane do Francie, může zapnout autopilota a 4 hodiny si číst, protože všichni jedou přesně 130 (jak je limit) a pokud někdo předjíždí, tak jen díky tomu, že má o něco rychleji nastavený tempomat. A trvá to 500 kilometrů!

Dobytí Bastily

14. července, už několik století, dobývají Francouzi Bastilu. Je to asi nejdůležitější státní svátek ve Francii, datuje se k tomu vznik republiky, moderní společnosti a všeho možného dalšího, co zní dobře. Překvapivě, málokdo z Francouzů to zná pod tímto názvem (den dobytí Bastily), pro ně to je prostě fête nationale du 14 juillet - státní svátek 14. července - nebo zkráceně, prostě 14. červenec (le 14 Juillet). Ráno je vojenská přehlídka na Champs-Élysées, kterou sleduje osobně prezident a večer je ohňostroj za Eiffelovkou. Přehlídku jsem sledoval chvíli v televizi (když teď mám TF1) a dozvěděl se při tom překvapivě zajímavé věci. Například, že ostřelovači na střechách jsou nejlepší z nejlepších, schopní trefit cíl na 400 m. Že nad přehlídkou ve výšce 5 km krouží letadlo, které snímá a v reálném čase vyhodnocuje záběry ze země a je schopno automaticky zjistit potenciálního útočníka s Kalašnikovem a další, se státním svátkem nesouvisející věci.

Večer jsem se pak vypravil na Champ-de-Mars což je park před Eiffelovkou, odkud údajně měl jít ohňostroj sledovat. Začít to mělo před jedenáctou a trvat skoro půl hodiny(!) v duchu motta letošních oslav, které bylo - diskotéková 70. a 80. léta - fakt, nekecám. Aby usnadnili lidem přístup, zavřeli pro jistotu už v osm večer dvě hlavní a nejbližší přístupové stanice RER C (které jsem chtěl použít), takže se lidé trousili ze vzdálenějších stanic metra, které bylo nepřekvapivě přeplněné. Přístupové cesty byly navíc zabarikádované zázemím policie a záchranné služby, prostě tradiční francouzská organizace. A jako vrchol, park byl oplocen, a kdo chtěl projít dovnitř, musel se nechat prošacovat, což ale fungovalo jen do té doby, než se přivalil hlavní nápor těsně před začátkem (který byl o dvacet minut opožděn), kdy pak lidé už normálně šli přes zábrany, protože jich přicházelo asi 20 krát víc, než policisté stíhali kontrolovat.

Původně jsem nechápal lidi, kteří se utábořili před vojenskou akademií, která je na "dolním" konci parku (takže viděli na Eiffelovku přes akademii), což mi přišlo nešikovné. Když jsem ale viděl ten nával a zmatek na místě, už jsem se jim nedivil. Podařilo se mi najít dobré místo mezi stromy, kde nebyl takový nával, protože tam nebylo moc dobře vidět, nicméně i tohle místo se během představení zaplnilo.

Největší dojem na mne asi udělalo to, když celá Eiffelovka, která je normálně krásně nasvícená, zhasla, a za její siluetou začal ohňostroj, odpalovaný z parku Trocadéro, na druhé straně řeky. A druhý dojem, když se Eiffelovka během představení rozblikala jako prskavka. Za úspěch pak považuji, že se mi podařilo dostat, s ohledem na improvizovanou dopravu a odlehlou noční dobu, v poměrně rozumném čase domů.

Galeries Lafayette

No a včera jsem se vypravil do města znovu, nikoliv ovšem za zábavou, ale proto, že se mi povážlivě začala tenčit zásoba košil (mé oblíbené košile se rozpadají, nebo se už rozpadly, a ty neoblíbené vypadají čím dál hůř). Vzpomněl jsem si na to, že mi jeden kolega doporučil zajít do nějakého obchodu blízko Opery, kde mají údajně velký výběr košil. Navíc údajně v červenci jsou velké slevy (až 50%), takže by se dalo možná i něco koupit "výhodně".
Maje tohle na paměti, začal jsem pročesávat okolí téhle zastávky metra a hledal nějaký obchod s oblečením. Což nebylo těžké, protože to byl skoro každý, na který jsem narazil. Nebyly to ovšem ty, které jsem si představoval, ale protože jsem viděl hodně lidí chodit s taškami Galeries Lafayette, nedal jsem se odradit, až jsem narazil na Printemps.

V Paříži je několik "galerií", velkých nákupních domů - Galeries Lafayette, Printemps a La Samaritaine jsou nejznámější. V podstatě jsou to obdoby nákupních center jako např. v Praze Paladium nebo Anděl, nebo v Brně Špalíček či Vaňkovka, atd. Jen s tím rozdílem, že ty pařížské existují už od 19. století a vypadají například takto.

Takže, narazil jsem na Printemps, a zrovna hned na oddělení pro muže. To spočívalo v tom, že obchod, velikosti zhruba pražské Bílé Labutě, byl věnovaný oblečení pro muže. A zrovna v přízemí měli košile a dokonce i slevy. Bohužel, značky mi nic neříkaly, znám jednu (Jac Tissot), která asi už neexistuje, a jinak jsem si kupoval košile Janek :). Tak jsem tam bloumal a zároveň zjišťoval, zda jsem vůbec na slevy připraven. Třeba zrovna Kenzo mělo pár zajímavých kousků, ale i se slevou to bylo pořád 120 babek za košili :). Prošel jsem si tedy pro inspiraci celý obchod, všech 6 pater, abych zjistil, že sako od Huga Bosse, polo od Lacoste a trenky od Calvina Kleina zatím ještě odložím, a nakonec koupil dole tři košile Pierre Clarence - což zní jako Pierre Cardin, akorát to bylo levnější :). Z toho jednu zúženou (coupe ajoustée) na zkoušku, neboť prodavačka tvrdila, že na mně není tak nafouklá, jako ta normální.

Potěšen tím, že jsem nakonec něco koupil, jsem si řekl, že ze zvědavosti ještě nahlédnu do vedlejší Galeries Lafayette. Jenže, když se dívám na seznam obchodů na jednotlivých patrech, vypadá to divně. První patro - parfumerie, klenoty. Druhé patro - dámská móda, třetí patro - dámská móda spodní prádlo, čtvrté patro - dámská móda sport a slečny, páté patro - oblečení pro maminky, šesté patro svatební šaty. Hmm. Poučen z Printemps, hledám druhý obchoďák pro pány, který je skutečně hned vedle a kde se ztrácím v oddělení kašmírových svetrů velikosti menší Billy. Ovšem ve srovnání s dámskou částí vypadá tenhle třípatrový přístavek bezvýznamně. Naštěstí je těsně před zavíračkou, jinak bych se tady asi zasekl. Každopádně to při nejbližší příležitosti budu muset omrknout, možná by to nějaké kalhoty, šálu a případně i vestu chtělo.

Po cestě na metro se ještě stavím v Apple storu, abych se ujistil, že nový iPad a nový MacBook Pro, oba s retina displejem vypadají skvěle, ale také, že první opravdu docela topí a druhý je docela pomalý, a tudíž to chce ještě rok nebo dva počkat.

Když pak sedím v RER, nějaký chlapík se mne ptá, jestli to jede do Versailles. Říkám mu, že v to doufám. On na to, ale jist si nejste? Nevím co říct. Jak si mám být jist. Na ceduli na nástupišti to bylo napsané, sám tím jedu, ale jedu takto poprvé a člověk nikdy neví. Odpovím tedy nakonec, že ne, jist si nejsem a přemýšlím, kdy si tedy jist budu. Filozofování ukončí to, že se vlak rozjede.

Velikonoce s IKEOU

Zjistil jsem, že mi přece jenom něco chybí. Třeba sobotní velikonoční mše u Salvátora. Ta mše měla svou atmosféru, přestože jsem míval pocit, že většina přítomných si "zašla na Halíka". Chorál v plném kostele za tradičního doprovodu Stivínovy flétny dokázal člověka motivovat k duchovní aktivitě. A navíc mám k tomu kostelu silné pouto. Tak to všechno teď nemám. Mohl jsem sice meditovat i bez Halíka, mše a všech ostatních náležitostí, ale nějak mi to letos uniklo. Řekl jsem si tedy, že k tomu přistoupím pragmaticky a aspoň ty tři volné dny využiji pracovně.

V mém kuchyňském koutě se totiž na mne už nějakou dobu směje sporák a kolem něj pusto. Ne že bych neměl v plánu jej doplnit o další kamarády, ale chtělo to víkend. A také promyslet co a jak. Během týdne jsem tedy po večerech vždy strávil pár romantických chvil u hrnku s čajem, metrem a katalogem IKEA a snažil se přijít na to, "kam s ním". A před Velikonocemi to pomalu dozrálo. Protože jsem si ale byl jist, že to na první pokus nedám, jednak proto, že některé rozměry nebyly dopředu úplně dané a jednak proto, že jsem věděl, že barvu podle Internetu nevyberu, vypravil jsem se v sobotu do IKEI s tím, že zkusím rozseknout tu barvu a pak koupím tři skřínky (v původním plánu jsem jich měl pět, ale říkal jsem si, že bude lepší začít se třemi, které navíc dávaly možnost vyzkoušet více různých kombinací, a pak se případně vydat dokoupit další dvě, pokud budou potřeba a pokud už budu vědět přesně, jaké chci).

Dopoledne jsem optimisticky nasedl do auta, neboť poslední zkušenost vybízela k myšlenkám na to, že v poledne budu zpátky, abych po cestě zjistil, že poslední oprava dveří, která mě stála 140 babek, problém s táhnutím kolem okna nevyřešila. Druhá věc, která mne zaskočila, že v sobotu byl zacpaný i periferik a tak jsem se do IKEI dostal až kolem poledne. Pak jsem se pro změnu zasekl na výběru barvy dvířek, protože se mi nelíbila ani jedna, navíc jsem byl také trochu omezen tím, že jediný kus nábytku, který v kuchyni je, je dřez se skřínkou z bílé dřevotřísky. Když jsem pak konečně vybral nějakou barvu, čekal jsem pro změnu, až se mne ujme nějaký prodavač. Po konverzaci, ve které jsem si trochu pletl sokl a pracovní desku (což zní francouzsky dost podobně) se mi nakonec podařilo se s prodavačkou domluvit. Ale byly už skoro tři a měl jsem hlad. Rozhodl jsem tedy vyzkoušet IKEA restauraci (o které vím, že např. v Brně je populární). Byl jsem ovšem už tak vyhladovělý, že bych snědl cokoliv a tak test rozhodně nebyl objektivní. Pak se ještě ukázalo, že se tou dobou rozhodlo si koupit kuchyň asi víc lidí, strávil jsem proto další skoro hodinu v depu a doma jsem byl jako na koni kolem páté.

Nebudu popisovat, že přenášení věcí z auta do výtahu a z výtahu do bytu taky není hned, takže jsem nakonec stihl ještě skočit do Auchanu těsně před zavíračkou, abych měl aspoň něco k jídlu (když už budou ještě ty dva dny). Zároveň jsem si chtěl koupit baterku do napěťové zkoušečky zásuvek, která mi po 10 letech došla. Zkusil jsem cvičně svého oblíbeného hodináře, který sídlí ve stejném obchodním centru jako Auchan a který mi zatím vždy pomohl, byť mi zatím nikdy nic neprodal. Ani tentokrát nezklamal. Když jsem mu ukázal baterku, tak si ji prohlédl, napsal mi na papírek její označení a další dvě jiná (ovšem ekvivalentní) a poslal mě do novinového stánku o patro níž. Tam jsem baterku znovu vytáhl, ale prodavač zjevně měl problémy se čtením, tak jsem mu ukázal papírek, který už přečetl hravě, skoro, jako by na písmo svého kolegy hodináře byl už zvyklý, vytáhl krabici od bot, ve které měl hromadu různých baterek a začal hledat něco, co by se blížilo alespoň jednomu z těch označení od hodináře. A nakonec ji i našel.

V neděli ráno jsem se s písní na rtech pustil do skládání skříněk. První zklamání přišlo, když jsem zjistil, že jsem koupil o jednu sadu pantů méně. S tím se ovšem dalo počkat. S čím se ovšem už počkat nedalo, když jsem při skládání třetí skřínky zjistil, že mi chybí dva malé, ale důležité díly korpusu. Zrovna, když jsem si začal libovat jak mi to začíná jít od ruky. No nic. Další návštěva oddělení kuchyní ovšem byla o poznání rychlejší, protože jsem si celý seznam připravil předem (rozhodl jsem se dokoupit ještě jednu skřínku, sokly, chybějící panty, a pár dalších blbostí), a tak mi tam jen na místě doplnili ty věci, které z Internetu nevyjely a které bylo potřeba vyzvednout v depu. A protože i tam bylo méně lidí, nakonec jsem byl doma skoro dřív než v sobotu. Stihl jsem přitom znovu i oběd v restauraci IKEA. Pro jistotu jsem si ale nedával to samé, co měli den předtím.

Po složení korpusů skříněk jsem se ovšem zasekl podruhé. Chyběly mi vruty na přichycení nohou. Ty nohy samy o sobě jsou dost vachrlaté, a když se navíc zastrčí do nástavce, který drží v korpusu silou vůle, nepovažuji to za dostatečně robustní. Pár jsem jsi měl, ale ne dost. No nic, řekl jsem si, příští týden vyrazím někam pro vruty. IKEA totiž v pondělí měla zavřeno. Ne tak ovšem Castorama. Minimálně ta, která je na La Défense. Nákupní centrum Les 4 temps má výjimečně otevřeno i ve státní svátek. Koupil jsem si tedy vruty a bagety, které mi mezitím došly. A abych se trochu procvičil, tak jsem si tam zajel autem. Pak jsem doma přišrouboval nohy a zjistil že se to pořád celkem viklá.  A tím také skončil. Další etapa, osazení šuplíků, dvířek a případně soklů a krycích desek, mne čeká zase někdy jindy. Kdy to ale bude netuším, protože příštích pár víkendů už mám v podstatě obsazených.

Monsieur docteur

Potřeboval jsem pravidelné vyšetření kvůli štítné žláze a tak mi nezbylo než se znovu vypravit na místní "středisko" (cabinet médical), abych zjistil, že v podstatě ten systém funguje stejně jako u nás. Praktický lékař mi napíše doporučení na krev a ultrazvuk, já si to obejdu a přinesu výsledky. Drobný rozdíl je v tom, že laboratoře (laboratoire d'analyses médicales) a specialisté si žijí vlastním životem a tváří se jako normální podniky. Na jednom rohu je pekárna, naproti je krevní laboratoř. Člověk jede do práce a z tramvaje vidí na ulici jak vedle autoservisu je rentgen, ultrazvuk (imagerie médicale) atd.

Dostal jsem tedy doporučení a vydal se hledat laboratoře, přesněji řečeno, hledat jsem je nemusel, protože shodou okolností jsou kousek od střediska a shodou okolností jsem se u nich zastavoval ze zvědavosti při jedné z poznávacích procházek po okolí. Můj praktik mi sice dal telefonní čísla, abych se tam objednal, ale protože mám ještě pořád trochu strach domlouvat něco po telefonu a protože to nebylo daleko, vypravil jsem se tam v pondělí ráno osobně.

Mimochodem ten strach z telefonování vyplývá z jedné zkušenosti, kterou jsem už zmiňoval, kdy jsem dotyčné paní/slečně nerozuměl ani slovo. Od té doby se mi to už znovu nestalo, ale pořád raději dám přednost napřed osobnímu kontaktu (a pak tam podruhé už klidně zavolám). To ovšem nejde vždy.

Na krvi mi řekli, že když už tam jsem, tak mi tu krev hned vezmou, ať se to nekomplikuje, a že se mám stavit druhý den večer pro výsledky. Na ultrazvuku (který byl hned přes křižovatku naproti) mě pro změnu objednali na odpoledne, kde mne monsieur docteur vyšetřil a hned mi dal výsledky. Zajímavé na tom bylo, že mi dal zprávu pro mého praktika ve dvou kopiích (stejně jako později došly výsledky z krve). Ten mi pak vysvětlil, že to je běžný postup, jedna kopie je pro mne a jedna pro něj. Prý kdybych chtěl konzultovat jiného praktika, nebo specialistu. Druhá zajímavost byla, že jsem obě vyšetření zaplatil.

Ano, ještě pořád nemám sécurité sociale, potažmo carte vitale, ale kupodivu, povinnost zaplatit s tím nesouvisí, platí totiž i pro domorodce. Jediný rozdíl oproti domorodcům je v tom, že mně se doma hromadí "účtenky" (formulář A4 feuille de soins - médecin), které si snad budu moci, někdy v budoucnu, až se místní byrokracie rozhoupe k tomu, aby mi konečně přiklepla statut řádného občana, nechat proplatit. Volal jsem (sic) na Caisse primaire d'assurance maladie, kde to vázne, a uklidnili mne, že to běžně trvá několik měsíců, takže mám být v klidu, protože zatím to je teprve měsíc a půl, co jsem podal žádost. Zdá se, že původní informace, že do tří týdnů přijde provizorní číslo sécurité sociale, se ukázala, jako ne zcela úplně přesná (a chyba v překladu to fakt nebyla).

Domorodec tohle neřeší. Ovšem platí stejně. Tedy, nejsem si jist, jestli platí tolik co já, ale mám dojem, že ano. A mám také dojem, že to má docela výchovný dopad v tom, že si člověk uvědomí, že tyhle věci něco stojí. Např. návštěva praktika 23 babek, krevní test 36 babek, ultrazvuk 60 babek.

Když jsem pak nakonec se vším dorazil k praktikovi a navíc ještě přinesl výsledky z předchozích vyšetření, které jsem měl z Česka (o kterých jsem si nemyslel, že bych je někdy mohl použít, protože byly v češtině), byla z toho nakonec zajímavá diskuse a to nejen o mém zdravotním stavu, ale i o francouzském systému a o jazykových rozdílech mezi francouzštinou a češtinou.

No a nakonec, konečně jsem (i díky těm vyšetřením) objevil v okolí pekárnu, kde mají dobrou bagetu. Je to sice trochu z ruky (asi 15 minut pěšky), ale je to jistota, co přes víkend dělat, když mi dojde pečivo. Dokonce jsou tam kousek od sebe hned dvě pekárny. Takže tahle čtvrt není úplně ztracená. Akorát já bydlím shodou okolností v části, která nějak nemá rozvinout infrastrukturu a služby. Nejbližší podnik, kde se dá něco koupit, je asi 5 minut pěšky lékárna, pak dlouho nic. Mimo to, je ze služeb ještě nedaleko mateřská školka a pobočka BNP Paribas, což ani jedno nevyužiji. Takže nakonec nejbližší je zase to nákupní středisko Auchan, o kterém jsem se už zmiňoval několikrát dříve.

To, že v okolí nic pořádně není, je dané tím, že se jedná o nově postavenou čtvrt (v podstatě pouze s obytnými domy). Takové moderní sídliště, které od původní zástavby navíc odděluje tramvajová trať, která se ovšem, s výjimkou zastávek, nedá přejít. Původní zástavba má infrastrukturu rozvinutou poměrně dobře, já mám jenom holt smůlu, že bydlím na "druhé" straně od té trati.

Marketing a myčka

Chtěl jsem si koupit vysavač. Přece jenom, už by to neškodilo trochu tady vysát. Také bych potřeboval pračku, abych si mohl vyprat a pak třeba žehličku, abych to vyžehlil. Ale chtěl jsem začít tím vysavačem, zdálo se mi to bezpečnější, než se pouštět do nějakých větších nákupů.

V Praze jsem celkem úspěšně používal vysavač Electrolux, který mi slouží snad možná už 10 let. Koupil jsem si ho poté, co se mi po roce rozpadl původní, který jsem měl v pronajatém bytě a který koupila paní domácí v Makru za výhodnou cenu. A je fakt, že ten nový měl různé vychytávky, které jsem do té doby neznal, ale které jsem velice ocenil. Například samonapínací šňůru (něco jako samonavíjecí, ale s tím rozdílem, že se pořád navíjí a odmotává podle toho, jak člověk s vysavačem cestuje), možnost "zaparkovat" trubky do vysavače ve stojící poloze, možnost vysávat s vysavačem v poloze "naležato" i "nastojato", šňůru tak dlouhou, že se dal vysát celý byt najednou, atd. Všechny tyhle věci jsem předtím u žádného jiného vysavače neviděl, ale když jsem si na ně zvykl, už bych neměnil. Takže jsem se rozhodl, že si koupím stejný.

Což, po 10 letech bylo naivní, ale na druhou stranu, třeba by mohl být ještě lepší. Začal jsem zkoumat nabídky Electroluxu a zjistil jsem, že existuje něco, co se jmenuje UltraOne (za tenhle název by se měli v Electroluxu plácat po zádech několik let, protože bude dost obtížné ho překonat :)) a co se tomu blíží, a mohlo by stejně dobře fungovat. Trochu problém nastal, když jsem se snažil zjistit, který přesně model bych měl koupit. Při letmém pohledu na nabídky online obchodů to vypadalo na model Z 8820 B, ale když jsem se díval na stránky francouzského Electroluxu, tak tam žádný model B nebyl. Zato jsem ho našel na stránkách finského a švédského Electroluxu. Francouzské stránky pro změnu propagovaly Z 8822 R. Stačilo tedy oprášit švédštinu a porovnat, zda a jak se modely liší. Tedy, pokud by to šlo. I za tohle by se mohli v marketingu Electroluxu poplácávat hodně dlouho. Jak zamlžit a znepřehlednit vlastnosti výrobku do té míry, že není možné jednoduchým porovnáním zjistit, v čem se liší, nebo zda se liší.

Nakonec tedy, přestože model B byl zjevně velice oblíbený, rozhodl jsem se koupit model R, přece jenom se mi zdálo jistější, koupit něco, k čemu se výrobce hlásí. A řekl jsem si, že si dám pozor až budu vybírat pračku. To jsem netušil, co mne čeká.

Pračku jsem měl v Praze (shodou okolností) také Electrolux. Byla to taková "geekovská" pračka, s displejem, dala se programovat, ale hlavně mi vyhovovala snad vším. Měla režim "rifle" a stejně tak "ruční praní", k tomu měla doplňkové funkce jako "snadné žehlení", "extra máchání" a "odložený start", které jsem využíval velice často. Tahle pračka byla stará jenom 5 let, takže jsem si určité naděje, ohledně toho ji koupit, dělal. Byly marné. Po celodenním surfování na Internetu jsem zjistil, že existuje model, který se velice podobá tomu, co mám v Praze, ale, z nějakého neznámého důvodu, se prodává jen v Polsku, Maďarsku a Česku. Ve Francii mají jen nižší modely, které nemají "snadné žehlení", ani "geekovský displej", ale zato stojí v přepočtu víc, než ten alternativní model koupený v Česku. Zatracený Electrolux. Trvalo dlouho, než jsem se přesvědčil, že si oblíbenou pračku skutečně nekoupím. Pak jsem začal zkoumat jiné značky, až jsem tedy nakonec vybral jednu od Bosche. Nakonec vyšla i levněji a měla by mít všechno, co jsem si přál. Tak jsem zvědav. Strašně nerad měním věci, které fungují.

Čímž se dostávám k poslední věci, kterou bych rád koupil a tou je žehlička. Zde byla volba překvapivě jednoduchá. Žehličku, která by neměla napařování, se mi totiž podařilo objevit jenom jednu. A za poměrně dobrou cenu na Amazonu. Tak jsem k tomu přihodil ještě jednu SD kartu a prošťouchl znovu svůj oblíbený obchod. Mám tedy nakoupeno, a příští týden bude ve znamení velkého úklidu.

Na závěr bych přidal malou poznámku z úplně jiného žánru. O víkendu jsem se vydal umýt auto. Po cestě z Prahy bylo prosolené a promaštěné docela dost. Měl jsem určité pochyby už předem, protože si doteď pamatuji pokus umýt auto v myčce v Cannes, kde jsem byl před dvěma lety na dovolené. Vypadalo to po umytí lépe jen díky tomu, že před umytím to vypadalo tragicky (v noci se tehdy přehnala nějaká tropická bouře nebo co, a pokryla všechno vrstvou prachu a písku). Po té, co jsem vyloučil všelijakou exotiku, jako mytí bez vody (už od 60 babek), nebo mytí ručně (v podobné cenové relaci), zůstaly mi zase benzínky a případně obchodní centra. Někde na webu jsem se dočetl, že to údajně má být dobré u Totalu, tak jsem si našel nejbližší benzinku, ještě na street view přes google ověřil, jestli tam je myčka a včera jsem tam vyrazil.

Chlapík na kase, mi na opatrný dotaz, zda mohu zůstat sedět v autě, nebo z něj mám vystoupit, odpověděl, že je lepší vystoupit. Pak jsem se na vratech na ceduli dočetl, že je přísně zakázáno zůstávat během mytí v autě, nebo v prostoru myčky. Myslím, že to poměrně dobře vystihuje jeden místní rys. Přestože je na vratech napsáno, že je něco přísně zakázáno (nutno dodat, že vrata byla z druhé strany budovy, takže jsem ceduli neviděl a proto se na to ptal), tak mi pak zaměstnanec (a odpovědná osoba) na můj přímý dotaz, zda to mohu udělat, odpoví, že je lepší to nedělat. Dává mi tak najevo, že respektuje moji osobní svobodu, přísný zákaz uvážit a případně jej porušit. Přesto jsem raději vystoupil. Tím pádem nevím, co se dělo v myčce během mytí, protože jak se myčka spustí, vrata se zavřou a jestli tam naběhnou otroci, nebo automatický robot, je těžké prokázat. Nevýhoda tohohle způsobu mytí (v zimě) je, že člověk postáváním venku trochu promrzne.

No, ale trochu se to aspoň umylo. A stálo to ani ne 9 babek. Tento dílčí úspěch jsem se rozhodl oslavit koupí vývrtky, která v kombinaci s láhví vína, kterou jsem měl už nějakou dobu, nakonec nesla ovoce, přesněji tekutinu. Zítra vyrážím na CPAM (Caisse primaire d'assurance maladie) požádat o sécurité sociale. Už mám připravený svůj dossier. Tak jsem zvědav.