Námořníkem v Chorvatsku

Co si říkají všichni tři zbývající pravidelní čtenáři tohoto blogu, se odvažuji jen odhadovat. Možná čekají, kdy to konečně začne být o Paříži a ne jenom o IKEI, doktorech nebo byrokracii. Kdy konečně vyrazím do pařížských ulic, poznávat (nejen) noční život a všechna ta lákadla, která metropole nabízí. Kdy vyrazím do Louveru, Disneylandu nebo Versailles. Abych se přiznal, sám nevím a jsem na to také sám zvědav. Zatím to však vypadá, že to hned tak nebude. Když pominu, že posledních pár týdnů je tady spíš hnusné počasí, které k nějakých toulkám rozhodně neinspiruje, pořád se potýkám s věcmi ryze pragmatickými a všednodenními.

Od posledního příspěvku už uplynulo pár týdnů, během kterých jsem zvládl skoro dva týdny strávit doma. Nejdříve díky tomu, že mne skolila viróza a poté pro změnu nějaká rýmička, abych se akorát tak stačil vypravit ještě jednou do IKEI a trochu pokročit s montáží kuchyně a hlavně se připravit na akci, kterou jsem plánoval už několik měsíců - týdenní plavbu na moři v Chorvatsku.

Zde by se hodilo zmínit, že plavby na moři v Chorvatsku jsou v mém životě relativní novinkou, která mne potkala víceméně náhodou. Jednou jsem se v práci svěřil kolegovi, o kterém jsem věděl, že je náruživý jachtař, o tom, že mám slabost pro moře a pro lodě a on prohlásil, že by se s tím něco dalo dělat a protože zrovna sháněl lidi do posádky na Českou námořní rallye (tehdy 14. ročník), nabídl mi, zda bych se nechtěl zúčastnit. Na jednou stranu jsem měl určité pochybnosti o tom, zda je tato nabídka relevantní, protože jsem nikdy na plachetnici nejel (a natož na moři), ale on, jako zkušený mořský vlk (a shodou okolností také hlavní rozhodčí tohoto závodu) mi vysvětlil, že to nemusí být překážkou, když seženeme dobrého kapitána. To se pak stalo a díky tomu se nám také podařil husarský kousek, nejenom si užít pocit napětí, překvapení a legraci, ale také ochutnat pocit skutečného závodění a dokonce i vítězství na kterém se mohl podílet, v rámci svých možností, každý člen posádky.

Tento historický úspěch mne motivoval k tomu, abych se loni, hned jak začala nová sezóna, přihlásil do kursu na kapitánský průkaz Day Skipper, který pořádá česká škola NYS v licenci britské RYA. Nebyl jsem si sice jist, jak se mi podaří se to naučit během dvou víkendů na souši a jednoho týdnu na moři, ale o to zase až tak nešlo. Chtěl jsem se hlavně dozvědět v souvislé a ucelené formě základy teorie i praxe, abych příště, až budu zase na lodi, už mohl i rozumět tomu, co se vlastně děje a hlavně proč. Podobný pocit patrně měla i většina mých bývalých spoluúčastníku z rallye, takže nakonec se nás přihlásilo pět a vytvořili jsme tak jednu kompletní posádku. A díky nejen příznivým povětrnostním podmínkám, ale hlavně díky naší instruktorce Katce, která nás na moři měla na starosti, jsme si výcvik nejen užili, ale také si odnesli chuť co nejdříve dál pokračovat. Společně jsme se přihlásili na další ročník České námořní rallye (který proběhl loni v říjnu), ze kterého jsem ovšem bohužel vypadl za pět minut dvanáct ze zdravotních důvodů. V mezičase jsem si tedy alespoň ještě stihl udělat školení na VHF operátora lodní stanice (opět u NYS a opět s Katkou). Formálně jsem tedy byl plně vybaven.

Ovšem šedivá je teorie, zelený je strom života a proto o to víc jsem se těšil na tuhle akci, čistě soukromou, ale o to zajímavější. Byli jsme čtyři čerství kapitáni a jeden nadšený lodník (mimochodem, také účastník první rallye, který ovšem místo kapitánského kurzu na jachtu, dal přednost kurzu výcviku paraglidingu). Původně jsme plánovali, že objednáme více lodí, protože jsme čekali, že až akci vyhlásíme, budeme mít spoustu zájemců, kteří se budou chtít přidat. K našemu překvapení se však nikdo nepřidal. Jednomu kolegovi se sice podařilo ukecat nezkušenou dívku, ale ta naštěstí nakonec dostala strach (nebo rozum) a před akcí se odhlásila. Zůstalo nás tedy jen pět, což ovšem v zásadě nebylo špatné. Jeden bývalý horolezec, druhý čerstvý parašutista, třetí vybavený nejmodernější komunikační a navigační technikou, čtvrtý schopný cokoliv rozebrat (a zase složit) a já.

Situace se lehce přiostřila, když těsně před odjezdem odpadl další člen posádky. Čtyři lidi jsou minimum na to, aby se loď dala pohodlně ovládat. Jde to i v méně lidech, ale při přistávání už to může působit komplikace. Zvlášť u nezkušené posádky, jako jsme my. Přesto jsme plni elánu vyrazili minulou sobotu směr Split. Já svojí oblíbenou leteckou společností, kluci z Prahy autem. Autem do Splitu to trvá z Prahy kolem 11 hodin (pokud je normální provoz a jede se rozumnou rychlostí). Letadlem z Paříže by to bylo za 2 hodiny, bohužel jsem ale nesehnal přímý spoj a musel volit cestu s mezipřistáním v Mnichově (což mělo zanedlouho nečekané následky). Když jsem totiž přistál ve Splitu, zjistil jsem (a se mnou asi dalších 20 lidí), že mně nedorazil kufr. Ne, že by se mi to stalo poprvé, ale přece jenom, druhý den jsem měl vyplouvat na moře a v kufru jsem měl všechno svoje oblečení na loď, plus samozřejmě i běžné věci. Chlapík v reklamacích mne sice ujistil, že mi to klidně pošlou na nějaký ostrov, pokud to teda najdou, ale to mne moc neuklidnilo. Prý mi zavolají.

Alespoň jsem si vyzkoušel, jak funguje moje cestovní pojištění, které mám na platební kartě. Když mi to do čtyř hodin nedodají, mohu si koupit základní věci a pojišťovna mi to pak proplatí. Problém byl v tom, že do 4 hodin bylo všude zavřeno a druhý den byla neděle. Doufal jsem, že do pondělka to snad najdou, ale protože ani v neděli ani v pondělí nikdo nevolal, volal jsem tam já a vždy jsem se dozvěděl to samé. Nikdo neví kde kufry jsou, ani kdy a zda dojdou. Nakonec se ukázalo, že bylo postižených asi 40 kufrů, které se ztratily v Mnichově, což mne překvapilo. V Paříži bych si to dovedl lehce představit, ale že se ztratí (patrně celý vozík) Lufthanse v Mnichově? Kam ho asi poslali?

Mezitím jsem si tedy vypůjčil tričko a šortky od kolegy, ručník byl na lodi ve výbavě, a měl jsem štěstí, že moje tenisky, ve kterých jsem přijel a moje větrovka, byly na palubu vhodné. A zatímco my jsme křižovali moře mezi ostrovy Šolta, Brač, Hvar a Vis, křižoval můj kufr někde jinde, aby se mi v úterý skutečně vrátil. Vyzvedl jsem si ho na Hvaru, v městském přístavu, kam ho přivezl katamaran ze Splitu v pět hodin odpoledne. My jsme tam dorazili v předstihu už v poledne, a protože se nám tam stát do pěti nechtělo (byť Hvar je velmi pěkné městečko), zase jsme odrazili, abychom se odpoledne vrátili. A protože se nám odpoledne už podařilo zakotvit jenom na bójce, byla výprava za kufrem ještě okořeněná výsadkem (a následným návratem) na gumovém člunu.

Shodou okolností dorazil v úterý také kolega, který byl před začátkem nemocný. Sehnal spoj přes Vídeň do Splitu a potom pro změnu trajekt do Starého Gradu, který byl nedaleko od města Hvar (také na ostrově Hvar). Takže na večer jsme se vypravili pro něj. Radost ze shledání se se ztraceným kufrem, i z kompletace posádky, mi trochu zkalila tradiční migréna, takže jsem to ani pořádně neoslavil. Ale zato jsem se konečně pořádně vyspal, což se vyplatilo, protože druhý den začal foukat vítr a konečně jsme začali i pořádně plachtit. Nakonec jsme si to tedy všichni užili a už se těšíme na další podobné akce. Osobně doufám, že se mi podaří ještě něco na podzim. Kde přesně a s kým, zatím ještě jasné není.

Zpáteční cesta neštěstí už proběhla (s Austrian přes Vídeň) bez problémů. Jen mne trochu zdeptalo, když jsem vystoupil v Paříži do deště a 13 stupňů s vyhlídkou, že to v nejbližší době o moc lepší nebude.