Je m'en vais

Bude to téměř přesně rok, co jsem se vrátil do Česka, a necelé dva roky od posledního příspěvku. Což značí, že patrně došlo k nějakým změnám, prozřením, nebo jiným událostem, které měly zásadní vliv na vedení tohohle blogu. Jednak musím předeslat, že jsem loni na začátku roku dal výpověď ve firmě, která se ovšem zrealizovala až loni o prázdninách. O tom, jak jsem chodil (fyzicky, i virtuálně) po pohovorech, jsem tehdy psát nemohl, protože to bylo tajné, byť některé historky by mohly patřit ke zlatým hřebům tohoto blogu (nebo taky ne). O tom, jak jsem dával výpověď, jsem také psát nemohl, protože to bylo také tajné, a když jsem to nakonec odtajnil, tak jsem už neměl čas ani sílu o tom psát. A o ostatních věcech jsem nepsal proto, že jsem už neměl motivaci. Postupně jsem dospěl do stavu, asi jako bych bydlel v Praze, a blogoval o tom, jak to v té Praze chodí. Koho by to zajímalo?

Na druhou stranu, po návratu do vlasti, jsme si říkal, že aspoň jeden článek, možná dva, bych ještě rád přidal, jako rozloučení se vším, co na těchhle stránkách během pěti let vzniklo. Přitom se měnil i charakter blogu. Počáteční smršť příspěvků, která měla spíše terapeutický význam, vystřídaly články o zajímavostech, psané pro mé příznivce v Česku, a ty později vystřídaly články, které jsem psal už čistě pro vlastní zábavu, až ani ty nebyly, a o jiných jsem psát nemohl. Nakonec ale, v duchu předchozího předsevzetí, bych přece jen loňský (a předloňský) rok nějak shrnul.

To, že jsem se rozhodl dát výpověď, nebylo žádné překvapení, minimálně pro mého šéfa, kterému jsem to naznačoval už několik let. Důvody, které k tomu vedly, byly hlavně únava a zmar. Přes veškerou snahu a úsilí, některé věci prostě nešlo změnit. Po třinácti letech u firmy už mi málokdo mohl zazlívat, že jsem tomu nedal dost času. Druhým důvodem byly změny v práci, kdy mi ubylo toho, co mne bavilo, a přibylo toho, co mne nebavilo, až se to prostě překlopilo. A třetím důvodem byla chuť zkusit něco jiného, resp. nedělat vůbec nic. Takže loni po novém roce jsem šéfovi oznámil, že končím, a pak jsme jen ladili detaily.

Dát výpověď ve Francii je výjimečná událost, takže to má určité formální náležitosti. Po několika pokusech ji napsat se šéf slitoval a napsal mi ji sám. Musím přiznat, že některé obraty bych ani po téměř šesti letech ve Francii sám nedal. Stejně jako úvodní větu, která začínala stylem: „Je mi ctí Vám oznámit svoji demisi...“. Prostě, úřední komunikace má ve Francii svá pravidla. Důstojnosti tomu dodávalo i to, že jsem výpověď, na doporučení personální ředitelky, napsal ručně a předal osobně do vlastních rukou. Druhým, jak se později ukázalo, ne úplně triviálním detailem, byla výpovědní lhůta, která je ve Francii tříměsíční, ale počítá se od data předání výpovědi, takže pokud chcete skončit s posledním dnem v měsíci (pro jednoduchost ve výpočtech), je potřeba buď výpověď podat přesně tři měsíce v předstihu, a pokud to nejde, protože například den podání výpovědi vychází na den pracovního klidu, je potřeba to ve výpovědi zvlášť ošetřit - což byl také můj případ.

Kvůli pracovním závazkům jsem se nakonec se šéfem dohodl, že odjedu na konci června. Do té doby jsem měl stihnout předat svoji práci, nebo dokončit, co šlo dokončit, a vyřešit i ostatní náležitosti, jako třeba ukončit pronájem bytu, nebo odhlásit se z různých služeb. Přestože jsem měl z těchto věcí docela strach, maje v paměti neuvěřitelnou byrokracii při jejich zřizovaní, ukázalo se nakonec, že to až takový problém nebyl. Odhlášení telefonu/internetu proběhlo bez problémů, stejně tak elektřiny, nebo zrušení roční šalinkarty (francouzskou roční šalinkartu můžete zrušit během roku a nic vás to nestojí, pokud k tomu máte dobrý důvod, třeba stěhování do zahraničí).

Jako největší problém se tak paradoxně ukázalo odhlášení z fitka, kam jsem musel poslat doporučený dopis s doručenkou a oni mně i tak naúčtovali další dva měsíce, protože výpověď z fitka je pro ně tak zásadní a destabilizující operace, že mají dvouměsíční výpovědní lhůtu na vyřízení (počítající se od následujícího měsíce), kterou samozřejmě naúčtují. I tak jsem měl ale štěstí, že mě vůbec odhlásili, protože na internetu jsem našel hodně příběhů, kdy fitko dotyčného odhlásit „zapomnělo“, nebo ho neodhlásilo, protože inkriminovaný doporučený dopis s doručenkou neobsahoval všechny předepsané náležitosti.

Poslední na seznamu pak bylo předání bytu. Z toho jsem měl největší obavu, vida, jak mě pořád prudili z agentury, přes kterou jsem ho měl pronajatý, kvůli nějakým potvrzením a prohlášením, jestli dodržuji všechna nařízení a vyhlášky. Na druhou stranu, s domácím, přestože jsme se nikdy neviděli, jsme měli poměrně dobrý vztah, takže jsem byl zvědav, jak se to vyvine. Starosti mi dělala hlavně podmínka v nájemní smlouvě, že musím byt uvést do původního stavu, jako byl před pronájmem, tedy zakitovat a přemalovat všechny díry, vyčistit a nebo přemalovat špinavé stěny, vyčistit podlahy, koberce, atd. Což byla výzva, protože byt, když jsem se do něj stěhoval, byl fungl nový, právě postavený.

Oříškem bylo i jak to provést organizačně. Ideální by bylo, uvádět byt do původního stavu, až z něj vše vystěhuji (ukázalo se, že nikdo neměl zájem si nějaký můj nábytek nechat, přestože např. šatní skříně v ložnici, podle mne, nemohly být lepší), jenže vystěhování jsem zase chtěl provést co nejpozději, abych tam nemusel bydlet na zemi. Takže bylo jasné, že pokud bude potřeba nějaký větší zásah, například vymalovat, tak to asi nestihnu.

Poslední neznámou bylo stěhování. Stěhování do Francie mi zařídila a zaplatila firma. Teď to bylo v mé režii, takže jsem oslovil šest českých stěhovacích firem a jednu vybral. Vlastně jsem ani nečekal, že by to mohl být problém, protože první stěhování proběhlo bezchybně, a podle informací na webu, byli všichni oslovení profesionálové každým coulem. Což, jak se později ukázalo, byla zásadní chyba.

V mezičase se sice událo pár událostí, o kterých bych se asi zmínil, kdybych měl o čem psát, ale které si samostatný článek nezasloužily. Namátkou vzpomenu náraz do svodidel, při cestě autem z Prahy zpět do Paříže, kdy jsem jel asi sto padesát kilometrů po dálnici stovkou s rozbitým a vibrujícím diskem a modlil se abych dojel. Případně výměnu světlometu v autě, která trvala čtyři měsíce (a chvíli jsem pochyboval, jestli to do odjezdu stihnu), protože se servis s pojišťovnou nemohli domluvit, kdo to zaplatí (v tom jsem byl nevinně). Zlatým hřebem pak byly ztracené klíče od domu, které, jak se později ukázalo, zůstaly v Krakově na letišti, a já to zjistil, až když jsem vystoupil z taxíku před vchodem doma.

Všechny tyto skvělé zážitky ovšem nebyly nic proti tomu, co mne čekalo při stěhování. Původní plán byl, že v sobotu připravím náklad, v neděli ráno to stěhováci naloží, já večer přiletím do Prahy, a v pondělí ráno to přivezou ke mně domů v Praze. Já pak v pondělí večer odletím zpátky do Paříže, v úterý půjdu do práce, ve středu odevzdám vše v práci a udělám rozlučku s kolegy, a ve čtvrtek předám byt a odletím definitivně. Ke stěhování jsem si vybral firmu Stěhování Langer, protože nabízeli velké auto, vše, co jsem potřeboval, a zaručovali se, že jejich cena se „nedá navýšit“.

Sobotní příprava byla hektická, i díky tomu, že jsem objevil staré krabice z předešlého stěhování, včetně krabice na šaty, takže jsem si mohl dost věcí předbalit. Večer jsem ještě zaparkoval auto před dům, kde sice byl zákaz parkovat (s výjimkou motorek), ale pořád tam někdo parkoval, a šel spát s očekáváním věcí příštích. V neděli ráno mě probudil telefon, že pánové nemají moji adresu, jestli bych jim ji nemohl říci. Byli u mě asi o hodinu a půl dříve, než měli, ale protože jsem stejně nespal, tak mi to nevadilo a spustil jsem akci kulový blesk v předstihu. Ukázalo se, že šatní krabice, které slibovali na stránkách, nemají, dokonce že nemají ani stěhovací krabice, ale zato měli hromadu nějakých krabic, které sebrali patrně někde u popelnic u obchoďáku, minimálně podle nápisů na krabicích. Měli aspoň lepící pásku a bublinkovou fólii, takže nakonec to všechno nějak zabalili (i díky tomu, že jsem většinu krabic měl svých) a odjeli.

Po odvezení šatních skříní z ložnice se ukázalo, že na stěně za nimi vznikly dva široké černé pruhy, které nešly ničím odstranit. Protože se skříně stěny nedotýkaly, vysvětluji si to tak, že lepící páska, kterou byla slepená zadní část, uvolňovala nějakou chemikálii, která přes vzduch reagovala s bílou barvou a ta zčernala. Byly to skříně PAX z IKEA. Už předtím jsem se snažil zakitovat a zamalovat díry po kuchyňské lince, ale to se mi také nepovedlo. Kitování bylo ještě v pohodě, ale celý byt byl vymalován nějakou speciální bílou barvou, která byla omyvatelná a dost odolná, a tu se mi nepodařilo koupit, a ta, co jsem koupil, byla bohužel o dost jiná. Takže jsem se rozhodl, že to vše nafotím a pošlu domácímu, ať mi to strhne z kauce.

Odpoledne jsem se pak vypravil na letiště a ještě, než jsem tam dorazil, dostal jsem email od stěhováků, že mi cenu musí neplánovaně navýšit o šestnáct tisíc, protože museli platit mýto, a ať se na to nachystám. Když pominu, že mýto bylo, podle smlouvy, v ceně, tak mne zarazilo, co za mýto to bylo, a proč mi to neřekli ráno, když byli u mě. Chtěl jsem zavolat do firmy, ale ukázalo se, že telefon na zákaznickou linku je ten stejný, jako mobil, co měli v autě. Zavolal jsem jim tedy do auta a chtěl telefon na „šéfa“, a dostal telefon na někoho dalšího, což jsem tehdy ještě netušil, že pan Langer byl nejspíš osobně řidič toho stěhovacího auta, co mne stěhovalo, a že celá firma bylo to stěhovací auto a „šéf“ byl jeho kámoš, co měl podobnou firmu. Ten druhý „šéf“ mi slíbil, že mi dovezou potvrzení o mýtném, takže budu vědět, za co platím. Nakonec to vyjednávání trvalo dost dlouho a nakonec mě to stálo i letadlo do Prahy, které jsem i díky nepozornosti zmeškal. Sice znám Orly už skoro jako své boty, ale i tak se mi podařilo si sednout před špatnou stojánku, a pak ještě přijít pozdě.

Zavolal jsem tedy Ireně, jestli by to mohla v pondělí ráno přebrat za mne, a ať si nechá ukázat účtenky a zaplatí, co si řeknou, s tím, že to s nimi dořeším sám. Pánové ovšem měli jen účtenky na mýto ve Francii, které bylo asi za osm set, takže komu, nebo proč, museli platit šestnáct tisíc, nikdo nebyl schopen vysvětlit, a nemusím ani dodávat, že nevysvětlil ani později, přestože jsem to po nich opakovaně několik měsíců žádal. Poté, co jsem navrhl schůzku u nich v kanceláři, přestali odpovídat úplně. Na radu právníka jsem poslal dopis se žádostí do vlastních rukou panu Langerovi na adresu uvedenou na stránkách i v živnostenském rejstříku, ale ten se mi obratem vrátil, že tam adresát nebydlí. Když jsem se pak vypravil na adresu sám, našel jsem polorozpadlý, vybydlený dům na Smíchově, kde na jednom ze zvonků bylo napsáno Langerová, ale počítám, že to nebyl nikdo, kdo by pana Langera mohl znát.

Táhlo se to až do konce roku a nakonec to skončilo oznámením na Českou obchodní inspekci, s žádostí o zprostředkování mimosoudního vyrovnání, která můj případ sice zpracovala a vyzvala pana Langera, aby se k věci vyjádřil, ale tím to skončilo. Nikdo se neozval. Podle ČOI je to v pořádku a není způsob jak druhou stranu přimět, aby se vyjádřila, resp. ČOI může udělit pokutu, ale nijak se nemůže angažovat ve vlastním sporu. Sice mě ve Francii párkrát okradli, ale nakonec mě nejvíc obrali zase Češi. To člověka po návratu z ciziny zamrzí.

Pak mne už čekalo jen předání bytu, s jedinou drobnou komplikací, a sice, že mi prasklo těsnění u rozvodu vody, a v pondělí, když jsem odcházel z bytu, našel jsem na dveřích lístek od souseda pode mnou, že mu ze stropu teče voda. Sice jsem tomu zpočátku nevěřil, protože u mne bylo všude sucho, ale po zevrubnějším prozkoumání situace a konzultaci se sousedem se ukázalo, že prasklo (nebo se rozpadlo) těsnění u rozvodu vody pod bojlerem, a že to teklo pod mojí podlahou v předsíni (takže to nebylo vidět) až do skříně v ložnici, kde už byl nacucaný koberec, a mimo to, také dolů k sousedovi. Charakter závady bohužel vyžadoval vypnout hlavní přívod vody do bytu, takže poslední dny v bytě, jsem nejen spal ve spacáku na karimatce, ale neměl ani vodu, jen když jsem si ji na chvíli šel ven na chodbu pustit, a pak hned zase zastavit. Ale přežil jsem to.

Vlastní předání proběhlo překvapivě hladce a bezproblémově. Paní z agentury měla několik archů s dotazníky, které pečlivě vyplňovala, a až na závady, které jsem už předtím hlásil domácímu, vše bylo v bezvadném stavu, takže byla sama spokojená. A pak jsem mohl už sbalit svých posledním pár švestek a vyrazit, naposledy, na letiště a domů. Nalétal jsem se za dobu ve Francii poměrně dost, jak služebně, tak i soukromě, a tohle byl symbolicky, na dlouhou dobu, můj poslední let. A po roce bez létání musím přiznat, že mi to nechybí.

Svůj byt v Praze jsem na stěhování připravoval dopředu. Nechal jsem ho po posledních nájemnících vymalovat, stěny opravit, pak to všechno uklidil, abych pak vybaloval do „čistého“, ale i tak to zabralo volným tempem skoro celé prázdniny. Ve Francii jsem byl formálně zaměstnaný až do konce července, díky čemuž jsem měl celý červenec na to se přehlásit na zdravotní pojištění a obecně čas na přechod do českého systému. I tak ovšem zkušenost s přihlašování na ZPMV připomínala to nejtužší z francouzských začátků. To už by bylo ale na jiný blog. Odhlášení z Francie bylo naproti tomu bez problémů.

Když jsem v práci ohlašoval svůj konec, zjistil jsem, že většina lidí, kterým jsem to psal, byli mimo Paříž, ať už to byli kolegové z Provence, nebo bývalí kolegové v Praze, nebo na jiných pobočkách po celém světě, takže nakonec jsem v Paříži ani žádnou oficiální rozlučku, takovou, jakou jsem udělal v Praze, před stěhováním, nedělal, přestože seznam adresátů byl dlouhý. V Paříži jsem totiž kromě kolegů z týmů vlastně ani nikoho pořádně neznal. Místo toho jsme jen s týmem a nejbližšími příznivci vyrazili na společný oběd do místní zahrádky, a proběhlo to lépe, než bych si dovedl představit. V podstatě celé to ukončení a předání práce proběhlo nakonec lépe, než jsem si dovedl představit. A to i díky podpoře všech mých šéfů. Nakonec mě celková podpora a účast kolegů překvapila a potěšila. I proto na ně, i na to, co jsem ve Francii prožil, budu vzpomínat rád.

Champagne

Protože loňská návštěva v Chantilly se Jolaně líbila, navrhla posléze, jestli bych se s ní a s Jarmilou nezajel podívat na sklepy, kde se dělá šampaňské. Protože šampaňské patří k francouzskému národnímu bohatství, nenechal jsem se dlouho přemlouvat, přestože jsem měl jen velice mlhavé tušení, kde by tak asi ty sklepy mohly být, byť jsem přes Champagne jezdil autem, při svých pravidelných cestách do Česka.

Plán začal nabírat konkrétních rozměrů s blížícími se prázdninami, ale protože jsem nakonec prázdniny vyplnil buď dovolenou, a když jsem nebyl na dovolené, zase jsem zaskakoval za všechny kolegy v práci, ukázalo se nakonec, že nejlepší bude uspořádat akci začátkem září, což se také stalo. A protože jsme se rozhodli to pojmout ve velkém stylu, byla z toho nakonec víkendová akce.

V pátek mám vyzvednout Jarmilu a Jolanu na letišti, shodou okolností mají obě přiletět ve stejnou dobu, ale každá odjinud a k jinému terminálu. Přestože vydám výslovné pokyny, aby nikam neodcházely a zůstaly u východu z terminálu, abych je pak nemusel hledat, k mému překvapení každá někam odešla a u terminálu je nenacházím. Nicméně i přesto se nakonec všichni sejdeme a vyrážíme do Reims (Remeše), která je přirozeným centrem regionu Champagne-Ardenne (což bylo oficiální jméno ještě do loňského roku), byť to není hlavní město.

Na sobotu máme objednanou prohlídku ve sklepích vinařství (šampaňství?) Vranken-Pommery. Slibují hodinovou prohlídku zakončenou ochutnávkou. A když si člověk připlatí deset babek, dostane na konci skleničky dvě. Připlácím tedy na dvě, protože mám chuť na šampaňské. Kromě této prohlídky nemáme další program naplánován, nicméně něco se určitě najde. Kolega doporučuje Faux de Verzy a já při hledání informací o šampaňském narážím na další šampaňství Champagne de Castellane, které také nabízí prohlídky, a kde bychom mohli vidět i něco trochu jiného než u Pommery. Nuda tedy nebude. Že kraj šampaňským žije pak člověk pozná, když tam sám přijde a vidí na každém rohu nějakou tabuli vinařství.

Ubytování volíme v hotelu na kraji Reims, v komerční zóně, protože tam je snadný přístup z dálnice, mají tam parkování zdarma a wifi. Hotel se jmenuje Ibis Budget a možná, kdybych věděl, že to je přejmenovaný Etap, věnoval bych tomu větší pozornost, ale podle fotek to vypadalo dobře. Sice mne pak trochu zarazilo umyvadlo, a v podstatě i sprchový kout, v pokoji, a třílůžková varianta s manželskou postelí, přes kterou byla napříč patrová postel, což byla nakonec konfigurace, kterou jsem měl já, ale pro jednoho to stačilo. Holky se musely na svém dvoulůžáku trochu uskrovnit.

Reims je z letiště CDG po A4 zhruba sto třicet kilometrů a necelou hodinu a půl. Do hotelu přijíždíme po páté. Když se ale ptáme na recepci, kam bychom se mohli jít najíst, tak se dozvíme, že nikam. S výjimkou blízkých fastfoodů (jsme v komerční zóně, takže máme po ruce všechny známé řetězce, KFC, Quick, Hippopotamus, a další), jsou totiž všechny restaurace zavřené a budou otvírat nejdřív v sedm. Recepční navíc zdůrazní, že jídlo v okolí je sice ok, ale pokud chceme tradiční francouzskou kuchyni, tak musíme do Reims. Tím trpí nejvíc Jarmila, která už skoro den pořádně nejedla. Nicméně netrpí natolik, abychom museli kvůli tomu hledat první pomoc v blízkém KFC, takže vyrážíme do Reims s tím, že se trochu projdeme a až bude vhodná doba, najdeme i nějakou restauraci.

Při příjezdu se mi podaří husarský kousek, zaparkovat na ulici, což se mi pak už nikdy nepodaří zopakovat, a krátce nato najdeme dobrou pekárnu, takže zachráníme i Jarmilu. Pak si prohlédneme místní katedrálu a s úderem sedmé vyrážíme do nejbližší restaurace, kterou google hodnotí 4,2 body. Neodradí nás ani jméno Anne-S La table amoureuse (zamilovaný stůl Anny-S). Nicméně, když dorazíme, do, v té době, zcela prázdné restaurace, a číšník se nás zeptá, jestli máme rezervaci, a když mu odpovím, že ne, a jemu se viditelně uleví, aby nám vysvětlil, že bez rezervace nemáme šanci, pochopím, že se budeme muset najíst jinde. Zjevně jsme neladili k jeho večernímu obleku, nebo k precizně urovnaným a nachystaným servisům na stolech.

Holky si tedy místo toho vedle v pekárně koupí nějaké buchty, aby vydržely cestu, a strejda google stanovuje další cíl. Tam ovšem nedojdeme, protože nás přemůže hlad a poměrně sympatická restaurace se zahrádkou, na jednom rohu po cestě. Základní kritérium, šneky, tam mají, což stačí, abychom tam dostali Jarmilu. Mně stačí plátek hovězího, neb jsem se naobědval v poledne dosyta v autě, při cestě na letiště, v zácpě, díky, které jsem přijel o tři čtvrtě hodiny později, než jsem plánoval.

Na druhý den vyhlašuji odjezd na tři čtvrtě na jedenáct, protože prohlídku máme v půl dvanácté. Což poměrně dobře koresponduje se snídaněmi, které jsou do půl jedenácté. Dáváme tedy pozdní snídani a vyrážíme do sklepů. Nutno podotknout, že sklepy jsou přímo v Reims, tedy kousek, takže i když nakonec vyjedeme se čtvrthodinovým zpožděním, pořád máme časovou rezervu. Jediné, z čeho mám trochu obavu, je parkování, ale nakonec parkujeme přímo v areálu vinařství a spolu s námi další návštěvníci.

Vinařství Pommery má poměrně dlouhou a zajímavou tradici. A neméně zajímavé sklepy. Postarala se o to Madame Pommery, která se ocitla ve vedení společnosti v druhé polovině devatenáctého století a která byla, na tehdejší dobu, emancipovaná žena. Jednak se nezalekla vedení podniku a jednak se nebála ho rozvíjet. Třeba tím, že koupila bývalé křídové doly a nechala je propojit osmnácti kilometry chodeb. Chodby jsou přitom asi třicet metrů pod zemí a vzduch se do nich dostává otvory, které spojují  kuželovité místnosti pod zemí, vysoké právě těch třicet metrů, s povrchem.

Křída v těchto kuželích pak zaručuje stálou vlhkost a stálou teplotu deset stupňů Celsia po celý rok, aniž by bylo potřeba pro to něco zvláštního dělat. Ve sklepích je kolem dvaceti pěti milionů lahví, které postupně dozrávají. Pommery vyexpeduje ročně šest miliónů lahví.

Ve sklepích lze, kromě všudypřítomných lahví všech velikostí, také obdivovat plastiky, které nechala Madame Pommery vytesat přímo do křídy. Umělec sám při tom chudák oslepl. Jinak, umístit nějaké umění do sklepů na šampaňské je jistě neotřelé, ale vzhledem k chladu, mizernému osvětlení a vlhkosti, také poměrně náročné pro návštěvníky. V podstatě lze vystavovat jen odolné materiály jako sklo, nerez, titan-molybden, kevlar a křídu.

Po prohlídce následovala ochutnávka a protože jsem předplatil dvě sklenky, trochu nás to, příjemně, zdrželo. Na oběd se pak přesouváme zpět do města, ale protože v sobotu po poledni už nejde tak lehce zaparkovat na ulici, parkuji v garážích. Lákám holky na lehký oběd ve formě sendviče, v duchu francouzské tradice, ale překvapivě se nám nepodaří najít pekárnu, kde by nějaké dobré sendviče měli. Končíme tedy nakonec s pytlíkem buchet na okraji květináče na ulici vedle tramvaje, což nevybízí k velkému kulinářskému zážitku, takže rychle pojíme a vyrážíme do Épernay na prohlídku druhého vinařství de Castellane. Z Reims je to kousek, jsme tak kolem čtvrté. Trochu nás zdrželo, že jsem napoprvé nenašel garáže, kde jsem zaparkoval.

V Épernay se dozvíme, že prohlídka v angličtině bude v pět, což nám dalo skoro hodinu času na prohlídku přistaveného muzea a věže, ze které je pěkný výhled na okolní kopce a vinice. Zároveň jsme si mohli zopakovat v muzeu to, co jsme se dozvěděli předtím v Pommery. A poté ještě jednou, při vlastní prohlídce sklepů s poměrně ukecanou průvodkyní. Je ovšem třeba přiznat, že obě prohlídky se dobře doplňovaly a i vlastní výklad se až tolik nepřekrýval, aby to nějak vadilo. Po skončení prohlídky pak ještě následovala obligátní ochutnávka - tentokrát už jen jedné sklenky, což nakonec bylo dobře, protože jsme se shodli, že se šampaňským v Pommery se to nedalo srovnat.

A protože jsme měli ještě čas a bylo proklatě hezky, zajeli jsme kousek vedle do lesa, podívat se na Faux de Verzy, což jsou zvláštní bukovité stromy, které se spíš plazí než rostou, a které se rozmnožují odnožemi, buď kořenů, nebo dokonce větví, které zarostou pod zem, a pak znovu vyrostou ven (což se nazývá vrstvení). Údajně je v Evropě jen pár míst s takovým úkazem a neví se pořádně, proč se to děje. Na zpáteční cestě pak ještě stihneme obdivovat všudypřítomné vinice, horkovzdušné balóny a já novou funkci google maps, která dovoluje po trase vyhledat nějaké body zájmu, např. benzínovou pumpu.

Škoda jen, že pumpa, kterou mi strejda google našel, měla z deseti stojanů zapnuté jen čtyři, které byly na kartu, a z těch čtyř, jen dva fungovaly. Zjevně běžná věc, ale než jsem na to přišel a pak si vystál tu jedinou frontu, trochu jsme se zdrželi. Parkujeme znovu v garáži, kde jsme parkovali v poledne, a kde pořád svítí „volno“, byť to, zdá se, je spíš přání, než indikátor stavu. Výhodou je, že výstup z garáže je rovnou do restaurace, kam jsme chtěli jít na večeři už den předem, ale nedošli tam. Nevýhodou je, že bez rezervace tam čekáme možná tak dvacet minut na místo. Večeře nám to ale bohatě vynahradí. Doporučují tři ze tří přítomných.

O půlnoci pak ještě na hotelu ve snídaňovém koutku naplánujeme logistiku na neděli a jdeme spát s tím, že vyhlašuji nekompromisní odjezd v jedenáct hodin. Což se opět výborně doplňuje s pozdní snídaní. Asi jsem vypadal hodně nekompromisně, protože když v deset padesát devět vycházím z hotelu, holky jsou už nastoupené venku. Je to ovšem v jejich zájmu. Cesta na letiště je bez problémů. Jedu tenhle úsek v krátké době už po čtvrté, takže už to mám v malíku, což způsobí, že jeden sjezd přejedu, ale ani drobná zajížďka nenaruší plánovaný harmonogram odletů. Pak stačí už jen Jarmilu vysadit, Jolanu vyprovodit, dorazit domů a pořádně se vyspat.

Poznámky:

Šampaňské

Jak název napovídá, pravé šampaňské může pocházet jen z oblasti Champagne, a z jejích vinic, které se rozléhají kolem Reims, Épernay a v údolí řeky Marne, která celou oblastí protéká. Víno pro výrobu šampaňského smí pocházet jen z těchto vinic. Navíc, před začátkem sběru se sejde zvláštní komise pro šampaňské, která odhadne výnos z jednotlivých vinic a podle toho nastaví jednotlivým výrobcům maximální objem šampaňského, který mohou vyrobit. Všechno je regulované s francouzským smyslem pro byrokracii a centralizaci. Aby někoho nenapadlo například dovézt levné víno ze Španělska a udělat si „pár lahví“ navíc.

Sběr se provádí pouze ručně, aby se hrozny nepoškodily, a aby se také vytřídily ty špatné ještě před lisováním. Lisování se provádí citlivě, aby se nerozdrtila semínka, a aby slupky bobulí neobarvily šťávu. Mimochodem, pro údržbu vinic platí také přísná pravidla, například se nesmí uměle zavlažovat. A pro zajímavost, hektar vinic v Champagne přijde zhruba na jeden a půl miliónu euro.

Pro výrobu šampaňského se používají tři odrůdy.

• Pinot Noir, dodává jemnou chuť, ale moc nevydrží. Bobule jsou tmavé (noir), ale šťáva je bezbarvá.
• Pinot Meunier, odolnější a výraznější než Pinot Noir, také s tmavými bobulemi (noir) a bezbarvou šťávou.
• Chardonnay, se světlými bobulemi (blanc), které dodává barvu, a které lze archivovat téměř neomezeně dlouho.

Poměr je zhruba rovnoměrný s menší převahou tmavých odrůd, ovšem každý výrobce má svůj vlastní recept a tudíž i svůj poměr. Státní nařízení povoluje i jiné odrůdy, nicméně, tři uvedené výše jsou ty, které používají známá vinařství. Pokud je dobrá úroda, je možné vyrobit šampaňské „jedné barvy“, které se pak označuje buď blanc de blancs (čisté z bílých), pokud je zdrojem pouze Chardonnay, a nebo blanc de noirs (čisté z tmavých), pokud je zdrojem pouze jedna nebo obě tmavé odrůdy.

Poté, co jsou hrozny sklizeny a vylisovány, nechá se výsledný mošt jednotlivých odrůd za pomoci vinných kvasinek vykvasit za přístupu vzduchu ve velkých nerezových kádích. Kvašení trvá zhruba dva týdny za teploty osmnáct až dvacet stupňů. Výsledný mok sice už obsahuje bublinky, ale ty se přefiltrováním, stejně jako zbytky kvasinek, ztratí, takže zůstane čisté neperlivé víno s obsahem asi 10,5 % alkoholu.

Pět až šest měsíců po sklizni jsou všechna tři vína smíchána v patřičném poměru, typickém pro každé vinařství. Obyčejně se používají vína jednotlivých odrůd z různých ročníků, aby byla zachována stejná chuť a ostatní vlastnosti. Pokud je však obzvláště dobrý ročník, je možné použít vína ze stejného roku. Šampaňské se pak označuje milléssime (ročníkové) a považuje se za výjimečné (a to i cenou). Takové se může povést jednou za pět, deset let.

Výsledná směs je naplněna do lahví. Zároveň je do lahví přidán liquer de tirage (kvasná směs), který obsahuje cukr a znovu kvasinky. Množství cukru pak určuje výsledný obsah alkoholu. Dále pak pokračuje nové kvašení a zrání v lahvích, které už jsou však zašpuntované. Druhé kvašení trvá zhruba osm týdnů a při něm se veškerý kyslík v lahvi za účasti kvasinek přemění na oxid uhličitý a cukr se přemění na alkohol. Zároveň vznikne v láhvi usazenina z „mrtvých“ kvasinek. Druhé kvašení se nazývá prise de mousse (tvorba pěny).

Tady je potřeba zmínit, že láhve na šampaňské existují v různých velikostech, od „klasické sedmičky“, která má 75 cl, až po třicetilitrového macka. Každá velikost má svoje jméno, např. klasická velikost se jmenuje nepřekvapivě Champagne, jedenapůllitrovka, která má údajně nejlepší kvalitu, Magnum, třílitrovka, kterou používají piloti F1 na stupních vítězů, Jéroboam a třicetilitrovka Melchizédec. Mezi tím je ještě dalších osm velikostí.

Když i druhé kvašení skončí, začne vlastní doba zrání, při které se ještě pořád mění chuť, jak se do láhví znovu dostává přes špunt kyslík. Proto je nutné, aby láhve byly uložené vodorovně, a aby špunt byl namočen v šampaňském. Zrání trvá minimálně rok a půl, ale většinou spíše dva roky, pro běžné šampaňské, a minimálně pět let, většinou ale více, pro ročníkové šampaňské, a pak samozřejmě podle potřeby, pro různé zvláštní edice, různě dlouho. Nejstarší láhev, kterou mají v Pommery, je z roku 1874. Během zrání se v láhvi vyvine tlak až šest atmosfér.

Až doběhne čas zrání, tak pořád ještě není konec. Je totiž potřeba ještě odstranit sedlinu. K tomu se používá zvláštní postup, při kterém se láhev postupně otáčí a zvedá z vodorovné polohy do polohy svislé špuntem dolů, což trvá další měsíc. Díky otáčení a zvedání se usazenina „sesype“ do hrdla, kam předtím zvlášť pro tento účel, pod špunt, byla dána bidule  (což je francouzské označení pro věc, která nemá jméno, česky by se dalo říci udělátko), což je vlastně náprstek otevřený do láhve, který se na konci operace naplní sedlinou.

Pak už zbývá jen hrdlo láhve prudce ochladit, aby náprstek se sedlinou zmrzl, vyjmout špunt, nechat náprstek tlakem vystřelit i se zmrzlou sedlinou, nevylít přitom moc šampaňského, doplnit úbytek a láhev rychle zašpuntovat. Pro doplnění se používá liquer de dosage (doplňovací směs), který obsahuje znovu cukr, a který určuje výslednou chuť a podle obsahu cukru i třídu sladkosti: Brut, Extra-sec, Demi-sec, Doux. Bez přidání cukru se pak šampaňské označuje Extra-Brut.

Láhve se pak umyjí a vyleští, protože se za ta léta na nich usadila pěkná vrstva prachu (která chrání obsah před světlem), nalepí se na ně etikety a mohou do obchodu.

Tolik tedy k výrobě šampaňského.

Pití šampaňského

Příznivci šampaňského by měli vědět, že šampaňské nesmí přijít do mrazáku, správně ho lze chladit pouze v kyblíku s ledovou tříští, a nemá cenu jej schovávat, pokud to není nějaká zvláštní edice, která vydrží, protože nejlepší je čerstvé. A pokud ho chce někdo skladovat, tak nejlépe v deseti stupních Celsia, šeru a v devadesátiprocentní vlhkosti, a ve vodorovné poloze. Kdo chce nejlepší chuť, měl by si koupit Magnum.

Původně se šampaňské pilo velice sladké, po jídle jako digestiv. Svět převrátila naruby právě Madame Pommery, která nechala jako první vyrobit třídu Brut. Dnes tvoří Brut osmdesát procent celkové spotřeby. Šedesát procent produkce šampaňského spotřebují Francouzi.

Proč, možná vysvětlí experiment, který jsem provedl v rámci silvestrovských oslav s přáteli, kterým jsem nabídl možnost, vedle již tradičního Bohemia Sektu, ochutnat také pravé šampaňské.

Část oslovených se apriori vyjádřila, že Bohemia Sekt je dost dobrý a nemá cenu šampaňské ani ochutnávat. Další část šampaňské sice ochutnala, ale došla ke stejnému závěru. Někteří nepoznali žádný rozdíl mezi Bohemia Sektem a šampaňským, a přišlo jim, že jsou to vyhozené peníze. Někteří rozdíl poznali, ale i tak jim bylo líto peněz. Jediný účastník ocenil rozdíl. Takže dál pijeme na Silvestra Bohemia Sekt. Jak by řekl klasik, pití šampaňského nemá v Česku tradici.

Fotky: Jolana

Expedice Sardinie - Korsika 2016 (Korsika)

Pro ucelenější zážitek doporučuji přečíst si nejdříve první příspěvek o části na Sardinii, který končí tím, že usínáme na lodi na Sardinii, abychom druhý den vyrazili na Korsiku.

Způsob, jak tam vyrazit, zabral v mé přípravě poměrně zásadní místo. Nabízelo se totiž několik variant. Například vmáčknout se k někomu do auta, využít hromadné dopravy, nebo, v extrémním případě, použít taxík až do Santa Teresa di Gallura, odkud pak jel trajekt do Bonifacia. Každá varianta skýtala určité výhody a nevýhody, ale v zásadě jsem se žádnou nebyl vyloženě spokojen.
Zároveň ale bylo jasné, že na Korsice bude auto potřeba tak jako tak, takže nakonec jsme se s Irenou dohodli, že si půjčíme auto na Sardinii, hned v Olbii. To sice obnášelo určité riziko, a kamarádi mě strašili, že s půjčeným autem na trajekt nebudu moci, ale když mi pak v půjčovně potvrdili, že s autem na trajekt mohu, ale když se mi na Korsice něco stane, tak budu mít smůlu, protože tam nemají zastoupení a doprava tam (či zpět) je poměrně obtížná, rozhodl jsem se to risknout. Další důsledek byl, že návrat budeme muset naplánovat tak, abychom odlétali zase z Olbie, tudíž dostat se z Korsiky zpátky na Sardinii (opět trajektem).

Z Olbie do Santa Teresy to je podle Google maps šedesát kilometrů a autem to má trvat zhruba hodinu. Trajekt jede ve tři odpoledne (on teda jezdí čtyřikrát denně, ale tohle byla optimální doba), takže máme poměrně pohodovou rezervu, když ráno vyrazíme a ještě si třeba stihneme prohlédnout Santa Teresu.

Fiat 500L - Pop Star

Pavel nás vezme autem do Olbie na letiště, s tím, že pár věcí přeložíme do našeho auta, abychom ulehčili zbytku výpravy, která to má trochu složitější, protože musí koordinovat opuštění lodi a vily, kde bydlela suchozemská část, současně. Přestože jsme tam před devátou, padesátimetrová fronta u Europcar nedává moc nadějí, ale nakonec se ukazuje, že naše půjčovna je jen místního významu (Maggiore) a čeká před ní jen asi osm lidí. Pak se ale ukazuje, že tam sice je pár lidí, ale také to odpovídajícím způsobem (místnímu významu) odsýpá, takže tam strávím možná tři čtvrtě hodiny ve frontě, abych si vítězoslavně odnesl Fiat Qubo. To se mi ale nezdá. Jednak se mi nelíbí, a jednak mám pocit, že jsem si zaplatil vyšší kategorii, takže po ověření na internetu (skutečně mi dali nižší kategorii) se tam obratem vracím a domáhám se odpovídajícího vozu. Tentokrát se vracím s Fiatem 500L. Mám sice pořád trochu pochybnosti, ale už jsem s ním párkrát na služebce jel, a vím, že tak špatné auto to nebylo.

Překládáme tedy Pavlovo auto do našeho, Pavel vyráží podpořit zbytek rodiny v balení a já s Irenou míříme do Santa Teresy. Při jízdě se ukazuje, že FIAT 500L 1.3 Multijet 85 CV Pop Star (měli jsme ho v bílé) skutečně nejede špatně, vevnitř je prostorný a pohodlný, a dokonce zrychluje i do kopce. Sice jsem se těšil, že si vyzkouším Alfu nebo Golfa, ale nakonec jsem musel uznat, že tahle nafouklá pětistovka má něco do sebe. A navíc také perfektně splývá s prostředím. Protože jsme na dovolené, nijak se neženeme, občas trochu zabloudíme, ale i tak, přijíždíme na nástupiště trajektu jako druhé auto. Stavíme se tedy do fronty a vyrážíme na prohlídku Santa Teresy.

Santa Teresa di Gallura je malebné městečko, v podstatě na skále, která chrání zátoku s přístavem proti převládajícím západním větrům, které vanou od Gibraltaru. Dokonce má i malebnou, a k prasknutí narvanou pláž, opět chráněnou před větry. Úzké uličky, a v nich malé domky, s barevnou fasádou jako z pohádky, dodávají místu magickou atmosféru. Po pobřeží pak vede vyhlídková cesta, ze které je pěkně vidět do zátok a na moře, a po které jsme se také vydali a po cestě se dokonce i vykoupali, v krásně čistém moři, v jednom z mnoha zákoutí ve skalách kolem přístavu. Během oběda na náměstí se hlásí pak i zbytek výpravy, že dorazili do přístavu, parkují hned za námi, a že zůstávají na jídlo na místě. Se suchozemskou částí výpravy se tak shledáváme poprvé vlastně až na trajektu.

Santa Lucia di Moriani

Plavba do Bonifacia poklidně plyne a protože suchozemci projevili zájem si Bonifacio prohlédnout, dostáváme s Irenou úkol, protože vyrážíme první, přebrat naši vilu na Korsice. Ne že bychom se nechtěli do Bonifacia podívat, ale počítáme s tím, že se tam stavíme při našem návratu. Takže vyrážíme do Santa Lucia di Moriani, jak se jmenuje místo, kde máme bydlet. To v té chvíli ovšem nevíme. Postupně zjišťuji, že nevím, nejen jak se jmenuje místo, ale ani kde to tam přesně je, a ani od koho bychom měli vilu přebrat. Doprava na Korsice je poměrně jednoduchá. Po každém břehu vede jedna silnice, od shora až dolů, a z nich pak vybíhají silnice do vnitrozemí. My vyrážíme po té východní, kolem Porto Vecchia, Solenzary, Ghisonaccie a Alérie.

Ostatní jsou přesvědčeni, že mi budou stačit GPS souřadnice a telefon, tak jim věřím, a po příjezdu na souřadnice, volám. Nějaká paní na druhé straně se tváří, že napřed neví o čem mluvím. Přisuzuji to svému přízvuku. Pak se mne na něco ptá, ale já jí vůbec nerozumím. Ona si myslí, že jí nerozumím proto, že mám možná špatný signál, nebo telefon, a tak prostě opakuje otázku. Já opakuji, že jí nerozumím. Na chvíli se na tom zasekneme, zjevně také není rodilá mluvčí. Pak se vyjasní, že chce vědět, kde jsme. V té chvíli zjišťuji, že to vlastně nevím. Odkazuji se tudíž na Janu, která to celé domlouvala. Nakonec se nějak domluvíme, prý dorazí do dvou minut.

Madame skutečně dorazí do dvou minut a jde nám ukázat vilu. Když pominu mravenčí dálnici na zahradě a hromadu mrtvých mravenců na terase v prvním patře (jsou to ovšem zřetelně mravenci jiného druhu, větší a zjevně nebezpečnější), tak jsem v podstatě spokojen. Jediná věc, která se ukazuje trochu rušivá, je hlavní silnice asi dvacet metrů od vily. Projdeme se i na pláž, která je pár minut od vily. Sice se musí přes staveniště, ale to nikoho, zdá se, nevzrušuje. Postupně přijíždějí ostatní a ukazuje se, že hlavní silnice je více než trochu rušivá, a že v podstatě nejde mít otevřené okno směrem k ní. Což trochu komplikuje spaní. Slibujeme si, že příště je potřeba věnovat více pozornosti nejenom vybavení a dostupnosti, ale také přítomnosti potenciálním dálnicím. Naše T10, která nám vede vedle domu, je totiž taková korsická dálnice.

Nicméně, jsme rozhodnutí vytrvat. Přece jenom, plánujeme čas trávit hlavně na výletech po okolí, a na večerní posezení na zahradě, u sklenky vychlazeného růžového, to stačí. Tedy, výlety plánuje hlavně Polda, který údajně zná někoho, kdo na Korsice už byl, a zná to tam, takže má informace z první ruky. My ostatní spíš čekáme s čím Polda přijde.

Bavella

Na druhý den Polda navrhuje, že vyrazíme na Solenzaru, což je řeka v dolní části Korsiky, proslavená vodopády a tím, že kolem ní vede spousta turisticky zajímavým cest, částečně i slavná GR20, a vytyčuje jako postupný cíl Village de Bavella, která se nachází asi třicet kilometrů směrem do vnitrozemí, od ústí řeky Solenzara. Nikdo ovšem netuší, že těch třicet kilometrů se pojede v serpentýnách, kde dvě auta proti sobě se jen tak tak vyhnou. Na Solenzaře je údajně spousta hezkých míst na navštívení (a na koupání!), takže Bavella vypadá dobře.

Přestože byl jasně domluvený odjezd v devět ráno, překvapuje mne, že jsme nakonec s Irenou první, kdo vyjíždí, někdy kolem čtvrt na deset. Do Bavelly přijíždíme také první. Chvíli rekognoskujeme terén, a pak objevujeme stánek s mapami okolí, které jsou volně k dispozici. Bereme si tedy jednu mapu s vyznačenými cestami a protože zbytek výpravy je pořád v nedohlednu, rozhodujeme se vyrazit do hor. Irenu zaujme „alpinistická“ verze GR20, která tudy prochází, a která vede přes pár vrcholů v okolí. Převýšení šest set metrů nás nemůže odradit, náš cíl, Punta di u Pargulu ve výšce 1785 m, také ne.

GR20 stojí za samostatnou zmínku. GR je z francouzského sentier de grande randonnée (hlavní turistická stezka) a 20 je její číslo v evropském číslování a současně také bývalé číslo departmentu Korsiky (dnes má Korsika departmenty dva, 2A a 2B). Má necelých 180 kilometrů a protíná celý ostrov od severozápadu na jihovýchod. Celkové převýšení po celé trase je třináct kilometrů. Přechází korsický masiv a je vyhlášená horská trasa pro všechny příznivce hor. Dá se zvládnout za patnáct dní, když člověk půjde denně alespoň sedm hodin. Na trase jsou tábory, kde je možné přespávat, mimo ně je nocování zakázáno. GR20 má typické červenobílé značení a v terénu je také vyznačena hromádkami kamenů, což na první pohled vypadá zvláštně, ale v terénu, který je jinak dost nepřehledný, a nedává moc šancí na to, umístit barevnou značku, je to řešení velice praktické. GR20 je považována za jednu z nejtěžších turistických tras v Evropě.

GR20 je většinou popisovaná v itinerářích od severu na jih, byť k tomu není nějaký zvláštní důvod, a někteří proto doporučují ji jít opačně, aby se člověk pořád nepotkával s těmi stejnými lidmi. Je pravdou, že my šli ten kousek na Pargulu právě opačně a potkávali jsme dost skupinek jdoucí proti nám. Většinou působily zádumčivě. Nutno přiznat, že zhruba dva kilometry na mapě a zhruba šest set metrů kumulovaného převýšení jsme šli dvě a tři čtvrtě hodiny. Sice jsme se kochali, odpočívali, na skálu si vylezli, ale i tak, že bychom to šli nějak rychle se říci nedalo. Sestup sice byl rychlejší, ale ne nutně pohodlnější, protože to pro změnu na prašném nebo štěrkovém podloží z kopce klouzalo a v mém případě i navíc otravný v tom, že mi každou chvíli zapadl nějaký kámen do sandálů (které sice na výstup fungovaly dobře, ale na sestup se ukázaly jako jasně nedostatečné).

Naše vybavení nebylo nijak ohromující. V mapce psali, že je dobré mít s sebou odpovídající vybavení, což bylo: dobré boty, sluneční brýle, opalovací krém a dost vody. To jsme v zásadě měli. To, že jsme neměli nic dalšího byla naopak výhoda právě při zdolávání překážek, nebo prudkých výstupů. Navíc jsem se přepnul do nějaké jiného energetického režimu, takže jsem neměl vůbec hlad (možná to bylo tím vedrem, nebo zvykem z lodě na větší jídlo večer) a kromě vody jsem nic nepotřeboval. Nutno přiznat, že jsme nevylezli až na vrchol, ale skončili u nějakého rozcestníku Bocca di u Pargulu (1.662 m n.m.), ale i to na „alpinistický“ zážitek stačilo. Na to, že to byla těžší varianta GR20, byl tam docela provoz.

V serpentýnách se osvědčil i Fiat 500L. Zpátky si zařídila Irena, a tak jsem se mohl kochat výhledy do údolí, které stály zato. Dodatečně pak zjišťuji, že červený prach z výstupu, který se mi nalepil na propocené triko, se nedá vyprat.

Cap Corse

Den po výstupu volíme volnější režim, a zatímco ostatní vyráží opět pod Poldovým vedením na kešky a koupání, my volíme za cíl Bastii, relativně velké město na sever od nás, které se mi zdálo, že by mohlo být zajímavé. Po příjezdu se ukazuje, že se mi to jen zdálo. Dojem tak zachraňuje jen oběd v restauraci u tržiště na hlavním náměstí, kde jednak dobře vaří, a jednak je tam příjemný stín, když jinak venku zuří prudké slunce.

Protože máme ale relativně dost času, vyrážíme na Cap Corse, severní výběžek Korsiky, o kterém se traduje, že je miniaturou celého ostrova. Přejíždíme ústřední pohoří na západní pobřeží a hledáme romantickou pláž na koupání. První pokus o sestup po skaliskách k vodě ovšem ukazuje, že to asi nebude snadné. Skála je od moře tak rozedraná, že se po ní v podstatě nedá jít bosou nohou, nebo stát. Nakonec tedy potřeba vítězí nad uměleckým dojmem a končíme na naprosto konzumní písečné pláži L'Ambada. Nechápu, jak někdo na takovou pláž může dobrovolně jít. Kromě toho, že jsem se nedovedl vyhnout tomu, abych měl po chvíli písek všude, je navíc tento tak rozpálený, že se po něm nedá chodit (je to tmavý „korsický“ písek), a navíc je tam hlava na hlavě a člověk musí jít tři sta metrů vodou, aby se vůbec ponořil. Takže ani tady se nezdržíme.

Monte Cinto

Relaxační den jsme zařadili také proto, že na další den jsme plánovali vyrazit na Monte Cinto, nejvyšší horu Korsiky s vrcholem ve výšce 2.706 metrů a bylo potřeba se připravit, a to i teoreticky, protože nebylo úplně jasné, jestli a jak se tam vlastně dá dojít. Z dostupných zdrojů pak postupně vyšlo najevo, že na vrchol vedou tři cesty. Jedna ze severu, z Asca, o kterou se bez lezecké přípravy a vybavení nemá cenu pokoušet, a dvě z jihu, jedna „zleva“ od horského jezera Lac du Cinto (2289 m n.m.) a druhá „zprava“ z Refuge de l'Erco, což je příbytek na úpatí (1.667 m n.m), kde je možné bezpečně přenocovat před výstupem. Nocovat jsme tam nechtěli, ale i tak to vypadalo jako volba pro nás. Do nedalekého Lozzi (1.080 n.m.), se totiž dalo dojet autem a pak stačilo vystoupat z Lozzi na refuge a z refuge na vrchol.

Kousek pod Lozzi je navíc malé městečko Calacuccia a u něj poměrně velké jezero, takže i kdyby to neklaplo s Monte Cinto, tak by bylo kam se vypravit. Jako první postupný cíl tedy určujeme Calacuccii, mimo jiné také proto, že by tam měly být turistické informace, kde, doufám, se nám podaří zjistit podrobnosti k výšlapu.

Vyrážíme dopoledne, protože to nevypadá až tak daleko. Podle Google maps je to sedmdesát čtyři kilometrů, ale skoro hodinu a půl, což byl údaj, který jsem podcenil. Po cestě ještě nakupujeme sušenky, abychom měli alespoň nějakou energetickou zásobu. Já sice mám pocit, že toho moc nesním, ale Irena tvrdí, že se nám to může hodit. Posledních šestnáct kilometrů trasy pak vede po skále (a ve skále), se srázem na jedné straně, který je někdy chráněn kamennou zídkou, a vlastní skálou na straně druhé. Díky tomu není do poloviny zatáček vůbec vidět, takže je potřeba jet velmi opatrně. Irena raději spí, takže si ani nevychutná okamžik, kdy proti mně vyjede tahač s návěsem a musím couvat serpentýnami dolů, do výklenku ve skále, kam mě řidič tahače navigoval, aby mě mohl objet.

V Calacuccii nacházíme turistické informace, ale nevypadá to tam nějak akčně. Paní mi na otázku, zda mají nějakou mapu pro výstup na Monte Cinto, nabídne dvoustránkový malý leták, s ilustrační kresbou, kterou bych zvládl možná i já nakreslit lépe, ze které je vidět maximálně, že tam vede cesta. Prý nic jiného nemají. Ptám se jí tedy, jestli by mi mohla prodat tu mapu, co mají nalepenou na zdi a mají u ní cenu. Vytáhne novou, prý mohla. Pak se ještě ptám, jestli nemá něco detailnějšího pro přilehlé jezero, kde by byly vyznačené turistické cesty. Prý nic nemá, ale stejně tam žádné cesty nejsou.

No, neměl jsem z toho pocit, že by tady žili turistickým ruchem, ale z mapy jsem měl radost. Jednak byla poměrně detailní (1:25 000) a jednak byla nepromokavá. Z toho by si měl svaz českých turistů vzít příklad. Ty jejich mapy na jedno použití se už přežily. Každopádně, bez mapy jsem to viděl dost skepticky, ale s mapou naše šance (někam) dojít výrazně stouply. Přece jenom, GPS v mobilu je sice dobrá věc, ale jednak jsem neměl offline mapy, o signálu jsem si nedělal iluze a hlavně, žádný mobil nenahradí pořádnou papírovou mapu.

Přesouváme se tedy o kousek dál a výš do Lozzi, respektive do autokempu nad Lozzi, kde parkujeme auto, bereme si vodu a krabici sušenek a vyrážíme na refuge de l'Erco. Podle mapy by tam měla být značená cesta. A také že je. Těch, odhadem šest kilometrů na mapě, nám sice trvá vyjít dvě hodiny, ale je to po pěkné cestě. Moc lidí nepotkáváme, spíš krávy. Refuge je příbytek pro nocování, který může využít kdokoliv, kdo tam přijde, pokud tam je místo. Na GR20 jsou placené, tenhle vypadá, že je volný. Také je u něj k dispozici pitná voda. My jsme už ale dobrali vodu v pěkném potůčku, který teče okolo.

U refuge potkáváme nějaký pár, který právě dorazil, ale chystají se tam nocovat, s tím, že na vrchol se vydají druhý den brzo ráno. Odhadují, že výstup by mohl trvat tak pět hodin. To mi přijde dost, a tolik času nemáme, jsme však odhodlaní dojít kam to půjde, pojíme pár sušenek a vyrážíme.

Stoupání je možná prudší než na Bavelle, ale zase je lepší cesta, takže nám to jde celkem dobře, pokud se dá jeden a půl kilometru za dvě hodiny označit jako celkem dobře. Končíme před spárou ve skále, kterou je potřeba přelézt a jelikož to nevypadá triviálně, nechce si mi to zkoušet. Jsme asi sedm set metrů od vrcholu a čtyři sta metrů pod ním. Podle mapy tady začíná tečkovaná část výstupu, kterou mapa vysvětluje jako „těžší část trasy“. I tak si užíváme nádherný výhled do údolí, nad kterým krouží v naší výšce pár dravců. Kroužíme s nimi.

Sestup už je jednodušší a rychlejší a od refuge do Lozzi je to v podstatě pěkná procházka. Na cestě potkáváme dva býky, kteří stojí v zatáčce těsně vedle sebe, příčně na cestu, každý otočený na jinou stranu. Pronikám po levé straně, využívaje slepého úhlu, který má býk hlídající levou stranu, protože mu stíní jeho parťák stojící před ním. Po té, co je mineme, se oba synchronně otáčí o devadesát stupňů. Zjevně odhalili svůj omyl. Vracíme se na základnu, toho dne jako poslední, příjemně unavení a naladění.

Relaxace

Poslední den byl opět v duchu relaxace, po předchozím výstupu na Monte Cinto, zcela na místě. Navíc Polda s rodinou ten den odjel, takže žádný společný úkol nebyl stanoven a všichni si to tak nějak užívali. Zašli jsme na společný oběd do místní společensko-kulturně-sportovní zóny, kousek vedle v Moriani-Plage, kde byly restaurace, obchůdky a různé další atrakce. Večer jsme pak s Irenou vyrazili na vodopády, kde byli předchozí den Pavel s Danou na keších, a které Dana líčila v superlativech. Navíc byly kousek od nás.

To, co ovšem vypadalo, vzdušnou čarou na mapě, jako kousek, bylo přes půl hodiny jízdy autem celkem do kopce, v divokých serpentýnách, až k místu, kde přes silnici byla nasypaná hromada hlíny a průjezd dál byl nemožný. Pokud tedy člověk neměl terénní čtyřkolku, na kterých se tam někteří proháněli. Dana nám dala dva tipy, ale ten první, co byl níže a blíže, jsme přejeli, tak jsme pokračovali plynule na ten vyšší (Cascade de l'Ucelluline). Přístup nebyl úplně triviální, ale i tak tam bylo relativně plno, a hodně lidí se v přilehlé tůni koupalo. Než jsme tam ale vylezli, tak všichni odešli, takže jsme toho využili a také se pod vodopádem vykoupali. Po dlouhé době sladká, čistá a čerstvá voda měla povzbuzující účinek. Stejně tak výhled na moře.

Také jsme si všimli, že někdo zapomněl na větvích stromku, který rostl na skalní plošině pod tůňkou tričko a kraťasy, a pod ním mobil. Obojí jsme tam nechali. U auta jsme pak potkali nějakou slečnu jak usilovně něco hledá se psem, a protože jsme je viděli i vodopádu, zeptal jsem se jí, jestli nehledá mobil. Když přiznala, že ano, poslali jsme ji na skálu pod vodopádem.

Večer nás pak navštívila majitelka, dámskou části naší výpravy důvěrně přezdívaná babice, která si přišla stěžovat na naše stížnosti, které psala Jana pravidelně na agenturu, přes kterou jsme měli vilu zamluvenou. Normálně bych se do toho nepletl, ale protože majitelka neuměla moc dobře anglicky a jen o něco lépe německy, nakonec jsme končili u francouzštiny a v ten moment jsem přicházel na scénu já, většinou jinak zcela neinformován, takže naše hovory někdy vypadaly dost bizarně.

Například, když si začala stěžovat, že jsme si stěžovali, že se nedá chodit na pláž a já jí tvrdil, že na pláž se chodit dá, protože jsem tam sám několikrát byl, na což one prohlásila, že mne tam teda zavede, aby mi ukázala, že to jde. A tak jsme šli na pláž. Netušil jsem co, ale něco se zjevně ztratilo v překladu. Pak se vyjasnilo, že se tam tudy sice chodit dá, ale dělníci na stavbě nám říkali, že je tam průchod zakázán. Na což ona prohlásila, že si nemáme všímat dělníků a normálně tam chodit dál. Nebo, když jsme upozorňovali, že ze stavby jsou od rána slyšet stavební stroje, tak nám tvrdila, že tam probíhají jen dokončovací práce v interiéru a žádný hluk odtam nejde. A pak jsme šli kolem toho bagru... Aspoň jsem si trochu procvičil francouzštinu.

Bonifacio

Ve čtvrtek odjíždíme skoro všichni, jen Pavlovi s Danou se tam nakonec tak zalíbilo, že zůstávají do pátku. S Irenou míříme do Bonifacia, abychom se přeplavili na Sardinii. Nocleh máme v Santa Terese. Máme koupený lístek na trajekt na osmou večer, ale pokud to půjde, plánujeme ho vyměnit na pátou. V jednu přijíždíme do Bonifacia, ale budka s lístky je zavřená až do tří. Vyrážíme tedy napřed na oběd a poté na prohlídku druhé části náhorní plošiny, kterou jsme při první návštěvě nestihli. Je od tam pěkný výhled na útesy a na moře. A moře je neklidné. Jednak zjevně fouká přesně do bonifácké zátoky, takže i lodě v maríně jsou neklidné, jednak jsou už i trochu vlny (tipuji tak do dvou metrů). Předpověď hlásí vítr v bonifácké úžině kolem třiceti uzlů, ale těžko říci, jestli k tomu není potřeba připočíst bonifáckou konstantu.

V dáli vidíme loďku, která se udatně probíjí, zmítána vlnami, proti větru a zjevně míří do Bonifacia. Když se přiblíží, ukáže se, že to je trajekt, který má v pět odjíždět. To dává tušit potíže. Když se chlapíka v budce ptám, jestli nám může vyměnit lístek z osmé na pátou, tak prohlásí, že ho vyměnit musí, protože v osm žádný trajekt nepojede. Jen si říkám, co bychom dělali, kdybychom přijeli až na tu osmou.

Na trajektu si ti zkušení už lehají na záda na palubu a připravují se na vlny. Musím přiznat, že po týdnu na lodi mne tohle už nemůže rozhodit a vyplutí si užívám. Místo na Santa Teresu plujeme sice první půlku cesty na Mallorcu, ale to jen kvůli vlnám kapitán musí křižovat. Přitom pozoruji posádku trajektu, která krmí racky, kteří se v silném větru dokáží zastavit na jednom místě nad palubou. Pak mne ale začne přerušovaná slaná sprcha unavovat, a tak si jdu na chvíli zdřímnout. Což se bude posléze hodit.

Sardinie

Protože přijíždíme do Santa Teresy v předstihu a máme odhadem tak ještě dvě až tři hodiny světla, vyrážíme na Capo Testa, což je mys, pět kilometrů na západ od Santa Teresy, tvořený žulovými masivy, který sloužil už Římanům jako strategické místo, a kde se současně od nepaměti těžila žula. V tom, co zbylo, pak moře vytvořilo svým stálým působením roztodivné tvary, někdy něco připomínající, jindy fantastické. My měli příležitost to vidět navíc v momentě, kdy celou západní stranu bičovaly vlny rozbouřeného moře, podporované silným větrem. Po možná hodině lezení po balvanech se vracíme do Santa Teresy, napřed najdeme náš B&B, pak něco k snědku a jdeme spát. Venku kvílí třicet uzlů.

Druhý den je naším jediným úkolem přepravit se do Olbie, odkud pak další den ráno máme odlétat. Nocleh máme kousek na východ od Olbie směrem do ústí olbijského zálivu, nedaleko od moře v oblasti, která se jmenuje Pittulongu. Než tam ale dojedeme, zastavíme se ještě v Tempio Pausania, což je stylové kamenné městečko, nicméně jinak nijak zvlášť zajímavé, a protože se tam dlouho nezdržíme, pokračujeme v podstatě plynule na Monte Limbara, která se vypíná nedaleko a kam to vypadá, že by se dalo vyjet autem, až téměř na vrchol. Což se nám v zásadě i podaří, nicméně původní plán, dojít pěšky, bere za své, když se na vrcholu spustí déšť, silný vítr a teplota klesne na patnáct stupňů. Pozorujeme tedy okolní údolí pouze z auta a vracíme se zpět.

Cestou zpět pak ještě pozdravíme Lago del Coghinas, které je zajímavé hlavně tím, že tam je teplo, svítí slunce, a voní tráva, a pak už nabereme směr na Pittulongu. V B&B se nemůžeme dozvonit, tak se tam pokouším dovolat. Nějaká paní mi odpovídá italsky, tak jí italsky říkám, že nemluvím italsky, a jestli neumí anglicky. Prý ne, ale umí francouzsky. Výborně, tak to na ni vybalím francouzsky a ona mi odpovídá italsky. Nakonec to nějak dáme dohromady. Zvláštní, že přestože mluvila jen italsky, tak si dovedla s Irenou pěkně povykládat, a i já jsem z jejího vyprávění něco pochytil. Irena přitom mluvila nějakým obecným románským jazykem, patrně vycházejícím ze španělštiny. Člověk by neměl mít předsudky. Večer pak oficiálně zakončíme celou expedici večeří na pláži, kterou Irena objevila při odpoledním koupání, za svíček, šumění moře, a přistávajících letadel.

Druhý den ráno už stačí jen vrátit auto, což je díky tomu, že je zase sobota a změna turnusů, ještě horší, než prvně jeho převzetí, pak podat zavazadla, což je díky (dez)organizaci, kterou to easyjet řeší, také na dlouhé lokte, a nakonec, doběhnout na last call na stojánku, kde sice vyvolávají last call, ale nikoho zatím do letadla nepustili. Po startu se kocháme všemi ostrovy a zátokami, kde jsme plachtili, protože letová dráha vede přesně podél pobřeží mezi Sardinií a La Maddelenou, pak vidíme i vrcholky hor na Korsice a dokonce poznáváme cestu, kde jsme stoupali na Monte Cinto. A protože jsme se nestihli najíst, dáváme si snídani v letadle, která nakonec není tak špatná, jak by se mohlo zdát. Korunu tomu nasadí letuška, která se nás ptá, jestli nejsme Belgičani, protože se jí zdálo, že mám belgický přízvuk.

Expedice Sardinie - Korsika 2016 (Sardinie)

Na počátku roku, v posilvestrovské náladě, jsme se s kamarády rozhodli, že letos vyrazíme společně na loď. Sice jsem o tom už několik let mluvil, ale teprve letos dozrál čas k tomu, abychom to uskutečnili. Respektive k tomu, aby mužská část výpravy, získala požehnání svých drahých poloviček k účasti. Bylo to skoro novoroční předsevzetí. Jako destinace byla vybrána Korsika a jako předběžný termín konec srpna. Záměr by takový, že zatímco pánové se budou plavit na lodi a užívat si volnost moře, dámy budou trávit stejnou dobu na břehu a kochat se přírodními krásami na pevnině. Děti se rozdělí podle pohlaví - kluci na loď, holky na břeh.

Do zdravého jádra námořníků se přihlásil Polda a Pavel s Radkem a Martinem. Což dávalo už pět lidí do posádky (včetně mě) a mohli jsme zahájit organizaci. Poměrně brzo se podařilo přesvědčit i Janu, aby mohl jet i Rosťa, čímž nás už bylo šest a rozšířilo se tím i zázemí na souši, kde zůstávaly Dana, Vilma s Hankou a Petrou, a Jana s Jéňou. Abych trochu narušil jednodruhové roztřídění, přizval jsem na loď Irenu, se kterou se mi to před dvěma lety v Chorvatsku líbilo, ale na loňské Chorvatsko jsem ji nepřesvědčil, doufaje, že by se mohla nechat zlákat exotickou korsickou přírodou.

Přestože jsme organizaci začali téměř bezprostředně po novoročním rozhodnutí, nebylo dlouho jasné, odkud vlastně budeme vyplouvat a ani ve kterém termínu. Původní plán, že půjčíme loď na Korsice, vzal zasvé, když se ukázalo, že tam skoro není co, a ani kde, půjčit. Jako alternativa se pak vynořila Sardinie, kterou nám doporučovali i Zindulkovci. Když se pak i suchozemská část smířila s tím, že stráví týden místo na Korsice na Sardinii, zamluvili jsme loď na Sardinii. Nicméně, jak někdo podotkl, když už tam budeme, nebylo by možná špatné, se přece jen na tu Korsiku podívat, a tak se z původního týdenního výletu stala čtrnáctidenní dovolená, s druhým týdnem na Korsice, a to už v kompletní sestavě. A protože čtrnáct dní se nám už na konec srpna umístit nepodařilo, přeložili jsme celou akci na začátek července.

Organizace se rozjela naplno a v podstatě se nezastavila až do odjezdu. Rodiny cestovaly z Česka auty, aby celou cestu završily trajektem z Livorna do Golfo Aranci, což je malebná zátoka u ústí olbijského zálivu a já s Irenou jsme plánovali do Olbie přiletět. Protože část výpravy projevila zájem vyplout už v sobotu (kdy jsme měli přebírat loď), nakonec jsem zvolil ranní let s EasyJet, abych byl v devět ráno v Olbii a mohl co nejdříve lod převzít. Trajekt totiž také přijížděl ráno, dokonce už v sedm, a Irena měla přiletět večer.

Sardinie

1. den - vítr sílí

Přebírání lodi v maríně Cala Dei Sardi bylo jiné, než na co je člověk zvyklý z chorvatských megamarín. Jednak vlastní marína je v podstatě jen jedno molo do tvaru T, u kterého kotví všechny lodě. Výhoda je, že pokud chce člověk sehnat někoho z charterovky North Sardinia Sail (NSS), stačí se projít po molu nebo nakouknout do kanceláře. Druhak, vlastní organizace předání je jiná. Respektive, je. Takže když s Janou, které pro mne přijela na letiště, přijedeme do maríny, dostanu pořadové číslo 6, s tím, že v 11:30 se mám hlásit v kanceláři, abych udělal „byrokratickou část“ (jak mi vysvětlili předtím), abych pak následně mohl převzít loď. Měl jsem určité pochyby, jak to bude fungovat, ale skutečně, asi v 11:33 vcházím do kanceláře NSS. Podepíšu všechny smlouvy, doplatím všechny doplatky, a za to dostanu „kapitánský kufřík“, který obsahuje důležité věci jako mapy, dalekohled, kličku na otevírání nádrží s vodou a nebo korsickou národní vlajku „s černochem“, kterou bych měl vyvěsit, kdybych veplul do korsických vod. Na závěr mi sdělí, že loď by mohla být kolem půl druhé. Využívám tedy volného času a přidávám se ke zbytku výpravy, která se v mezičase dočasně usadila ve vile, kde bude první týden ubytována suchozemská část, a která je nedaleko od maríny.

Spolu pak vyrážíme na oběd do místní pizzerie, kde číšníci mluví pouze italsky a německy, což zjistí Jana náhodou, když se číšníka omylem zeptá německy. Do té doby jsme se snažili se střídavými úspěchy domlouvat anglicky. Uprostřed oběda mi volají z NSS, že loď je připravená, takže po obědě vyrážíme ve dvou autech na loď. Respektive já s Rosťou na loď a Pavel s Poldou na nákup. Z NSS mi jako osobní asistentku pro předání přidělují Danielu, která je velmi sympatická, takže je těžké se soustředit na mapy a světlice. Nicméně loď s Rosťou nakonec přece jen přebereme, drobné nedostatky si vyjasníme, naložíme proviant a v zásadě spokojení se těšíme na první vyplutí.

Máme pěknou pětačtyřicítku Sun Odyssey, se čtyřmi kajutami a dvěma záchody (jeden záchod dokonce s elektrickým splachováním, které se ovšem v průběhu plavby ukáže jako daleko méně účinné, než klasické ruční), která sice má nejlepší léta za sebou, ale je vidět, že je dobře udržovaná a na které nám fungují všechny instrumenty. Jediné, co nefunguje, ale to se ukáže až později, je ukazatel pitné vody v tanku, respektive její spotřeby. Také nefunguje ukazatel stavu baterie motoru, ale kdo by ten potřeboval, že.

Šéf maríny nám ovšem radí, abychom raději nevyjížděli. Sice nefouká až zas tolik, aby se nedalo vyplout, nicméně podle něj, vítr má ještě sílit, a navíc na volném moři bude ještě silnější. Nakonec tedy v sobotu nevyplouváme, přestože k večeru vítr upadá, s tím, že do druhého dne do večera by se měl vítr utišit, a že bychom mohli tedy vyplout v neděli odpoledne nebo večer. V maríně je slyšet ze všech stran čeština, a když pak potkám (jiného) Pavla, se kterým jsem byl loni v La Manche, tak mi potvrdí, že ve stejném termínu tam Zindulka organizuje nějakou firemní regatu. Dokonce mě do ní omylem strčili, když objednávali lodě, takže v maríně měli trochu chaos v tom, kam vlastně patřím.

Do večera se tedy nic zásadního nestane a večer pak vyrazíme s (naším) Pavlem na letiště vyzvednout Irenu a zpátky to vezmeme kolem Auchanu, který je výjimečně jednou za rok, zrovna ten den, otevřen až do půlnoci, abychom tam dokoupili věci, které byly potřeba, ale na loď je nikdo nedovezl, protože jsem k tomu výslovně nevyzval (utěrky, houbičky, jar, pytlíky do koše), a jiné věci, které se mohly hodit, ale nikoho nenapadlo je koupit (víno, klobása).

2. den - vítr pořád sílí

Druhý den sledujeme netrpělivě vítr a s námi možná polovina zbylých lodí. Když se odpoledne zdá, že by mohl začít ustávat, vyrážíme na moře. Předtím si ale ještě dáme jedno cvičné přistání v maríně, aby si posádka zvykala, při kterém nás zachraňují ještě náhodní kolemjdoucí ze břehu, a při kterém si zopakuji, že vítr z boku, byť by šel jen nepatrně, není radno podceňovat. Zvlášť když fouká kolem dvaceti uzlů. Pak ještě dotankujeme vodu a můžeme vyrazit.

Podle předpovědi má foukat něco přes dvacet, v nárazech kolem třiceti. Míříme na sever, k souostroví La Maddalena, Ovšem, nezdá se, že by vítr ustával. Právě naopak. Původně refované plachty ještě více refujeme, až nám nezbyde jen malý cípek hlavasky. V té chvíli fouká už kolem čtyřiceti uzlů a přestože nejsou nějak velké vlny, část posádky začíná být zádumčivá. Je jasné, že na nějaký jachting už to nevypadá, takže nabíráme směr do nejbližší zátoky, která je shodou okolností přesně proti větru. Vítr stoupá na pětačtyřicet. Zasouváme poslední kousek hlavasky do stěžně, a byť vypadala, že ničemu nepomáhala, po jejím sbalení loď viditelně zrychlila. Přesto máme skoro tři tisíce otáček na motoru, abychom se proti větru vůbec pohnuli. Posádka hlásí, že v poryvech se vítr přehoupl přes padesát uzlů. Přemýšlím, jestli nám ten budík nepřidává.

Po více než hodinovém boji se živlem, který svádí u kormidla hlavně Martin s Poldovou a Rosťovou pomocí, a který já kontroluji ze suchého podpalubí, protože mne téměř nepřetržitá vodorovná sprcha, která panuje na palubě, neláká, doplouváme do zátoky Gulfo Pevero, která je zhruba pět mil vzdušnou čarou od naší domovské maríny. No, moc daleko jsme nedojeli, ale zato jsme si to užili. Kotvíme tam, kde to nejméně fouká a připravujeme se na noc. Chci vyhlásit hlídky, ale vida, že k půlnoci se vítr přece jen uklidňuje, a vida také vyčerpanou posádku, nakonec od tohoto záměru upouštím. Kdybychom se utrhli, tak stejně odplujeme na moře. Pro jistotu ale nastavím hlídání polohy lodi na mobilu, a nakonec všichni usínáme spánkem zaslouženým.

3. den - rodinný výlet

Ráno už podle předpovědi moc nefouká, takže využíváme klidných podmínek, k pohodové přeplavbě na motor do zhruba osm mil vzdálené zátoky a maríny Cala Bitta, kde hodláme nabrat na loď suchozemskou část naší výpravy, která bydlí ve vile nedaleko od maríny a která projevila zájem se na lodi také jednou svézt. Zkouším novinku a volám do maríny vysílačkou, jestli tam můžeme přistát, abychom nabrali posádku. Odpovídají mi italsky, ale chápu z toho, že můžeme. Aby taky ne, když je přední molo celé holé. Podle pilotu postavili tuhle marínu jako obslužnou pro luxusní rekreační komplexy, které měly vyrůst na pevnině, ale nějak k tomu růstu nakonec nedošlo, a tak tam zbyla jen ta marína.

Nabereme zbytek výpravy, a plně naložení, v počtu 13 osob (včetně Jéni), přeplouváme na necelé čtyři míle vzdálený ostrov Caprera, který patří do souostroví La Maddalena, do zátoky Porto Palma, která je zjevně vhodná ke koupání a kotvení.

Nutno zmínit, že celé arcipelago La Maddalena je chráněná oblast, která se podle míry ochrany uvnitř ještě rozděluje na zóny MA a MB. Zóna MB v podstatě kopíruje pobřeží ostrovů do vzdálenosti 300 metrů do moře. V zóně MB se může kotvit jen na místech, kde neroste mořská tráva (Posidonia Oceanica) a v sezóně se v zónách MB nesmí kotvit po setmění. To samé platí pro stání na bójkách. Do zóny MA se v podstatě nesmí vůbec - ani projíždět. Překvapivě, zóny MA jsou i kolem ostrovů, které nepatří vyloženě do oblasti kolem La Maddaleny.

V zátoce Porto Palma se koupeme, piknikujeme, kupujeme si od projíždějící lodi se zmrzlinou Magnum za šest babek a užíváme si čisté a klidné moře. V předvečer pak vyrážíme zpět do Cala Bitta, abychom vrátili suchozemskou část na pevninu. Cestou tam a i cestou zpět nám i trochu foukne, takže vytáhneme plachty a posádka může předvést, jak se v mezičase zocelila. Tentokrát už do maríny vysílačkou nevolám (vida, že se tam od rána nic nezměnilo, a pořád je tam stejně prázdno), ale když přistaneme, hned přijde chlapík a poradí mi, že mám vždy před připlutím do maríny vysílačkou zavolat na kanálu VHF 9, je to prý dobrý zvyk. Beru si tedy ponaučení pro příště.

V maríně pak dobereme vodu, při které se Pavel seznámí s obsluhou maríny, a kterou svým vyjednavačským umem přiměje k tomu, aby nám prodali vodu v ceně dvanácti babek jen za devět, ale vystavili k tomu doklad na dvanáct. Protože Cala Bitta není nic, kde by člověk chtěl dlouho zůstávat, pro přespání se ještě trochu posuneme o nějakých jedenáct mil po pobřeží, do komorní zátoky Porto Puddu, kde kotvíme na pěti metrech, kousek od pláže.

4. den - Bonifacio

Na Bonifacio jsem se těšil od té doby, co jsem věděl, že budeme v oblasti, takže jakmile se naskytla příležitost, zamířili jsme tam. Chvíli jsme motorovali, ale podle zásady, že v bonifácké úžině vždycky fouká, i na plachty došlo. Příjezd do Bonifacia je úchvatný a zvlášť, když tam člověk přijíždí na malé lodi, může si vychutnat majestátnost útesů otevřených do moře a stejně tak bonifáckou zátoku, která je dlouhým úzkým průsmykem, na jehož jedné straně stojí ve skále město a na druhé jsou v malých zátokách kotviště pro lodě.

Nebylo mi úplně jasné, kam zakotvit, tak jsem se držel osvědčeného postupu, napřed to celé projet a třeba se něco vyvrbí. A na konci zátoky, před marínou, se skutečně vyvrbil mladík na člunu, který nás navedl až do maríny, v podstatě k poslednímu molu, které bylo pro náš typ lodě. Schválně jsem si to změřil na mapě, podle které to vypadá, že vzdálenost mezi protějšími moly našeho bazénu, u kterých se stálo na mooringová lana (tak jak to známe z Chorvatska), byla 135 stop. Když tak proti sobě zaparkovali dvě pětačtyřicítky, zbývalo tam tak akorát místo ještě na jednu mezi ně, a to nepočítám mooringy, které se táhly napříč bazénem z jedné strany na druhou.

Do toho jsem nacouvával. Naštěstí jsem měl stání vedle na straně blíž k výjezdu volné, i tak ale bylo otáčení, před naproti stojícím katamaránem, který trochu „přesahoval“, poměrně hodinářská práce. Když jsem chlapíkovi na břehu řekl, že tam nocovat nebudeme, ale zdržíme se tak na čtyři hoďky, tak velkoryse prohlásil, že to je v pohodě, a že se ani nemusíme nikde hlásit. Vyrazili jsme tedy do víru Bonifacia, nejprve na jídlo a posléze na prohlídku, s tím, že se sejdeme na lodi zase v pět odpoledne, abychom ještě stihli někam do večera doplout. Původní záměr, dát si k pozdnímu obědu v nějaké dobré restauraci nějakou místní specialitu, vzal za své, když jsme se nemohli dohodnout, která je dobrá restaurace, a co je místní specialita. Nakonec jsme tedy skončili v bufetu, kde si polovina dala sendviče, Rosťa nic, Irena salát a já mušle. Tolik tedy k místní specialitě v dobré restauraci.

Pak jsme vyrazili na prohlídku, ale protože se čas už chýlil, stačili jsme s Irenou už jen rychle projít tam a zpět cíp Bonifacia, který stojí na útesu „napravo“ od hlavní cesty, která nahoru na útes od přístavu vede. Rosťa se někam ztratil a Polda s Pavlem a kluky vyrazili někam na keše. V pět jsem byl u lodi první, ovšem za cenu, že jsem někde ztratil Irenu, doufaje, že najde cestu zpět. Našla zbytek výpravy.

V mezičase ovšem přistála druhá pětačtyřicítka i na našem pravoboku a vypadalo to, že vyplutí bude ještě méně triviální, než přistání. Stáli jsme tam totiž v úplně plném bazénu, těsně na fendry, a šikmo ve směru výjezdu navíc z druhé strany katamarán, který přečuhoval. Nicméně, nocovat jsme v Bonifaciu nechtěli, takže jsem dal pokyn k vyplutí. Chlapík z německé lodi nalevo, se kterým se Irena v mezičase seznámila, jen suše prohlásil, že vyplutí bude „tricky“, s čímž jsem nemohl nesouhlasit. Posádka z běloruské lodi napravo, se kterou se zase seznámil Pavel s Poldou, a které se líbila naše pruhovaná trika, se zajímala pro změnu kam jedeme, a kde budeme spát. V zásadě nám ale všichni fandili.

Začal jsem se vysouvat z mezery mezi sousedními loděmi, jak mi to natlačené fendry dovolovaly, a když byla skoro půlka lodě venku, přijeli najednou tři chlapíci z maríny na gumáku, že rozhodně nemám vyjíždět, protože se blíží „big boat“ a musím počkat až přejede. Takže jsme tam stáli do půlky venku z řady, ale pořád ještě dost na těsno, aby nás v poloze držely fendry, o které jsme se o vedlejší lodě opírali. Mohli jsme aspoň ještě trochu pokonverzovat.

Když už to trvalo poměrně dlouho, a zdálo se nám, že máme už jet, provedl jsem manévr, o kterém jsem do té doby ani netušil, že jde, vytočil loď ze škvíry, a jal se opustit bazén, když se najednou objevili znovu chlapci v gumáku, s tím, že máme počkat. A pak jsem uviděl konečně ten „big boat“. A pochopil jsem, že fakt vyplout nemohu. Do maríny, úplně dozadu, couvala mohutná několikapatrová jachta, která zabírala celou plavební dráhu. Protože trochu foukalo, mohl jsem si procvičit další dovednost, jak udržet loď na místě, když se člověk může pohybovat jen v jednom směru a fouká mu přitom zboku. To už o nás věděly všechny lodě v bazénu.

Nakonec i „big boat“ přejel a my konečně vyjeli do zátoky, ve které ale bylo pořád dost rušno, takže jsem byl stále ve střehu. Někde v půlce se k nám najednou začala z boku blížit na kolizním kurzu poměrně velká plachetnice jménem Ancares, která právě odrazila a chtěla se zařadit do plavební dráhy ladným obloukem. To, že na konci jejich ladného oblouku jsme byli my, jim zjevně nevadilo. Ani chlapíkovi u kormidla, ani slečnám na přídi, které nás celou dobu pozorovaly. Napřed jsem měl zato, že se chtějí zařadit za nás, ale když už to vypadalo na srážku, tak mi nezbylo, než na ně nedůstojně zařvat. Naštěstí nám „pohladili“ svojí kotvou na přídi jen náš záďový koš a kromě skřípání kovu ke škodě nedošlo. Pak stačilo ještě minout loď v protisměru, ke které jsem se dostal skoro až na fendry, když jsem uhýbal Ancaresu, a byli jsme z největšího mumraje venku. U ústí zátoky jsem pak dal kormidlo Pavlovi a šel si dát panáka.

Zbytek cesty do zátoky Sant'Manza na Korsice už byl na motor, protože vítr úplně opadl, takže jsem se věnoval jen stanovování kurzu a užíval si poklidnou plavbu až do zátoky, která měla přes míli na šířku a skoro tři na délku a ve které uprostřed byla jediná „kotevní bóje“. Když jsem tu bóji viděl, pochopil jsem, že víc by se jich tam už nevešlo. Nebo spíš lodí, které na takových bójích kotví. My to však dali normálně na kotvu.

5. den - motýlek

Po kotvení na Korsice se vracíme zpět na Sardinii a bereme to rovnou kolem Ile Cavallo, o kterém v pilotu píší, že se tam raději nemáme přibližovat, natož pak zkusit zakotvit, protože ostrov je soukromý a majitelé si nepřejí, aby tam veřejnost jezdila. Tomu údajně také pomáhají gumové čluny obsazené agresivními strážci, které usměrňují lodě, které by tam „zabloudily“. Tak se tam ani nepřibližujeme. Následně pak míjíme i neobydlený Ile Lavezzi, který je hned vedle (byť je to spíš takový shluk skalisek, než souvislý ostrov) a protože začne trochu foukat, rozhodneme se vyzkoušet motýla. Na motýla to sice moc nejede, protože jachta vedle nás, se kterou závodíme, a která jede jen na genu, nám po čase ujede, ale zato se nám podaří nechtěná halza.

Naštěstí to odnesu jen já, který, ač vyzbrojen rukavicemi, jsem odvazoval kontraotěž ráhna, a když došlo na nečekanou halzu, tak při pokusu chránit si obličej a hlavu, jsem držel otěž déle, než bylo záhodno. Mám spálené nejen rukavice (poprvé jsem je vytáhl), ale také konečky dvou prstů (poprvé jsem na zkoušku vytáhl rukavice s nechráněnými konečky). No nic, zdá se, že do konce týdne si za lana už moc nezatahám. Bezprostřední dezinfekci provádím speciální edicí koňaku Rémy Martin (Sklep 16), který je pro podobné účely první pomoci výhodně uložen ve stolku v kokpitu, a který se osvědčil už den předem v Bonifaciu.

Následně pak kotvíme v malebné zátoce u ostrova Santa Maria, stejného jména, kousek od izolovaného nebezpečí a pozorujeme turistický ruch. Kolem nás proudí lodi plné turistů do a ze zátoky, které se umně proplétají mezi kotvícími jachtami. My se v mezičase koupeme, užíváme si čistého moře a výborné klobásy, kterou jsme koupili první den v Auchanu, a která v mezičase, na záchodě, pěkně dozrála. Záchod bylo jediné místo, kam jsem ji mohl, pro její silnou vůni, pověsit.

Moc se nám ze zátoky nechce, ale jsme v zóně MB a je jasné, že do večera se musíme uklidit někam na pevninu (tedy na hlavní ostrov Sardinie). A protože pěkně fouká vyrážíme oklikou, kolem ostrovů přímo naproti. Když se ovšem po více než hodině dostaneme skoro na stejné místo, ze kterého jsem vyjeli, fouká zase už moc, a nemá cenu dál pokoušet štěstí s plachtami, navíc to máme dále jen na čistou stoupačku. Současně ověřujeme teorii o bonifácké konstantě - která je v našem případě kolem patnácti uzlů, a kterou je potřeba speciálním způsobem přičíst k předpovědi. Například, když předpověď říká, že bude foukat třiadvacet, s nárazy kolem třiceti, bude ve skutečnosti foukat čtyřicet.

Takže nakonec to je na motor až do zátoky Porto Liscia, která je hned vedle Porto Puddu, kde jsem stáli druhý den plavby. Kotvíme sice na šestnácti metrech, ale to nám nevadí, protože máme šedesát metrů řetězu. Sice trochu fouká, ale to nám taky nevadí, protože fouká od břehu do moře. S námi tam v padesátimetrových rozestupech kotví pár dalších lodí.

6. den - La Maddalena

Předposlední den se konečně také dostáváme k tomu, abychom se podívali na La Maddalenu, tím myslím „hlavní město“, na hlavním ostrově celého souostroví. Plánujeme krátkou zastávku, na nákup, na dočerpání vody, a pokud k tomu budou podmínky, tak i na prohlídku ostrova. Podle pilota mi vychází, že nejlepší bude jet do starého přístavu Cala Gavetta, který se ale teď jmenuje Porto Mercantile. Má to být blízko do města a komornější. Přijíždíme tam ještě před polednem. Volám vysílačkou na kanále VHF 9 „Porto Mercantile“, ale nikdo se mi neozývá. Po zkušenosti z Cala Bitta si netroufnu tam natvrdo vjet a proto zkouším ještě telefon, který najdu na internetu. Dovolám se dokonce, a někdo mi na druhém konci potvrdí, že tam můžeme zajet, dokonce na dvě hodiny zdarma. Jedeme tedy do maríny, podle pravidla, napřed si to celé projet a třeba se něco vyvrbí.

Ještě než se ale stihneme otočit, objeví se dva chlapíci na gumáku a vyhodí nás ven. Prý, ať si stoupneme zvenku. Teda doufám, že to říkali, mluvili italsky, i když jsme jim anglicky říkal, že jsem někomu volal, a že nám dovolili tam zajet. Prý nemám komu co volat, jen jim. Oni tam totiž pracují. Při výjezdu také zjišťuji svoji osudovou chybu. Marína se měla volat na kanále VHF 72, což bylo napsáno na velké tabuli u vjezdu. Proto nám nikdo neodpovídal.

Když se mi podaří přistát zvenku (ne, že by zrovna nějak foukalo, ale rozteče pacholat a umístění mooringu nějak neodpovídaly velikosti naší lodi), přijde ten samý chlapík, co byl prvně na člunu, s tím, že tam můžeme stát jen hodinu, a ať si stoupneme bokem, že mooringy jsou padesátimetrová lana pro velké lodě. A nezapomene zdůraznit, že tam pracuje. Řeknu mu, že si jen dobereme vodu a nakoupíme, což akceptuje s tím, že někdo musí být pořád na lodi, protože čeká velkou loď, která tam bude kotvit. A obligátně dodá, že on tam pracuje. Přemýšlím, jestli v italštině má tahle fráze nějaký zvláštní význam, který se překladem do angličtiny vytrácí.

Vyšleme tedy část posádky na nákupy a s Poldou a Martinem převazujeme loď, a to rovnou několikrát, protože se mi pořád něco nezdá. Chlapík z maríny měl přece jen v jedné věci pravdu. To mooringové lano nebylo na naši loď. Nicméně, to bylo asi tak všechno, co jsem si chtěl o něm pamatovat, a stejně tak opadla jakákoliv touha se tam zdržovat déle, než bylo nezbytně nutné. Navíc nechutně peklo.

Protože ostatní se nabažili města při nákupech, nakonec jednohlasně volíme útěk, do romantické zátoky Cala Capo Ferrari, která je přesně na opačné straně ostrova, kde, jak je už dobrou tradicí, se koupeme, šnorchlujeme, piknikujeme a jinak reflektujeme krásy moře. Pak to kolem ostrova otáčíme dál, obeplouváme i již známou Capreru a míříme k „pevnině“. V průběhu také domlouváme se suchozemskou částí výměnu části posádky. Kluci by se chtěli jít dívat na finále ve fotbalu a Petra by se zase chtěla svézt na lodi. Navrhuji za tím účelem touch down v Cala Bitta. Nakonec ale suchozemci od této varianty odstupují, takže se už nikde nezastavujeme a pokračujeme do zátoky Liscia Di Vacca, která uzavírá ze severu Porto Cervo.

V pilotu sice píší, že je lepší Porto Cervo navštívit mimo sezónu, kdy by tam měly být ceny dostupné i pro nemilionáře, ale to nás nemůže odradit. Hoši doufají, že najdou nějakou hospodu, nebo bar na břehu, kde by mohli finále sledovat. Pavel jede s nimi, aby na ně dohlédl a s Pavlem jede Irena, aby na to nebyl sám. Za tím účelem také poprvé od začátku plavby spustíme na vodu gumák. A to jsem je musel v maríně při přebírání lodi přesvědčovat, že nechci závěsný motor. Napřed si nejsme jistí, zda se výpravě na gumáku podaří dosáhnout cíle, protože se chvíli po prvním výsadku vracejí ke člunu a nasedají, ale pak nám mizí v dáli směrem k hlavní obydlené části, takže počítáme, že asi ví, co dělají, a když se ani po delší době nevrací, věříme, že našli svůj cíl. S Rosťou a Poldou vychutnáváme poslední noc na moři, západ slunce, světla na pobřeží a další atrakce, které stání v zátoce nabízí. Podle toho, jak se vrátila výprava za fotbalem bych řekl, že poslední noc se po všech stránkách vydařila.

7. den - delfínci

Poslední den už improvizujeme a protože máme, zdá se, celkem dost času, necháme se navnadit Poldou na návštěvu ústí olbijské zátoky, kde údajně, když připlouval trajektem, viděl delfíny. Protože jsme zatím žádné delfíny neviděli, rozhodneme se dát Poldovi šanci, a vyrážíme na Olbii. Míjíme zátoku s naší marínou, kam se pak budeme muset vrátit, a plujeme dál na jih, kolem majestátného Capo Figari a točíme na Golfo Aranci, nicméně zastavujeme ještě před ní, u malého ostrova Isola di Figarolo, v jehož závětří už kotví další lodě. No, není to tam taková pohoda jako v zátokách, kde jsme stávali předtím, ale co bychom pro delfíny neudělali. Navíc, vykoupat, nebo vypít láhev dobrého růžového, se tam dá taky.

Když se ovšem ani po několika hodinách neobjeví ani avizovaní delfíni, ani nic jiného, vzdáváme to, vytahujeme kotvu, obkroužíme ostrůvek i Capo Figari pro změnu ze druhého směru, a protože přestává foukat roztáčíme motor a směřujeme zpátky, tentokrát už skutečně „domů“ do Cala Dei Sardi. Přitom spekulujeme, kolik toho Polda na trajektu noc před přistáním vypil. Čeká nás však ještě jeden úkol. Musíme dotankovat, ale to by nemusel být problém, protože pumpa je hned ve vedlejší maríně v Portiscu, která je od té naší coby kamenem dohodil. Po cestě se navíc ještě trochu rozfouká, takže si zakřižujeme, a když se blížíme k pumpě, tak už fouká tak silně, že balíme plachty v předstihu, abychom se pak zařadili do fronty.

Napřed to vypadá, že tam čeká pár lodí a půjde to rychle. Pak to vypadá, že přesto, že tam čeká pár lodí, tak to půjde pomalu, a nakonec to vlastně docela rychle uteklo. Po loňské blamáži na pumpě v Chorvatsku, tentokrát neponechám nic náhodě a nic zvláštního se nestane. Pak už stačí jen přeplout posledních pár set metrů do naší maríny a jsme doma. A protože tam ani není nával, předáváme loď bez problémů hned po přistání. Využíváme svérázného zázemí maríny (sprchy a záchody zamykané pohybovým čidlem, které je potřeba neustálým pohybem udržovat v zamknutém stavu - což například na záchodě může být výzva) a usínáme poslední noc na lodi s tím, že druhý den, do osmi hodin ráno, ji máme opustit. Tím tématicky končí část na Sardinii a druhý den nás čeká druhá část expedice - Korsika, byť se tam musíme napřed dopravit.

Fotky: Polda (1, 11, 13, 15-19), Pavel (2, 3, 5-7)