Pařížanem v Karibiku

Na přelomu roku jsme se s kamarády rozhodli, že vyrazíme letos v létě společně na jachtu, a aby to nebylo pořád Chorvatsko, padl návrh zkusit Korsiku. Což znělo dobře, ale protože jsem o Korsice mnoho nevěděl, obratem jsem začal pátrat po dostupných informacích na internetu a u známých. Při té příležitosti jsem narazil také na stránky Tomáše Kůdely, který se kolem Korsiky také kdysi plavil, a který momentálně nabízel dvě volná místa na své lodi na jedné etapě plavby po karibských ostrovech. Protože jsem o tom, podívat se do Karibiku, uvažoval už delší dobu, neváhal jsem a nabídky využil. Jedním z rozhodujících momentů bylo i to, že plavba měla začít na ostrově Saint-Martin (francouzsky) resp. Sint-Marteen (holandsky), kde je známé letiště Princess Juliana Intl. (SXM), kam letadla přistávají přeletem asi 10 metrů nad pláží, která letiště lemuje. Kdysi jsem se tam také napřistával s MS flight simulátorem.

Ze Saint-Martinu sliboval Tomáš plavbu na Britské panenské ostrovy (British Virgin Islands - BVI), jachtařky nenáročnou, zaměřenou na poznávání ostrovů, koupání a potápění. Což mi vyhovovalo. A motivován touto nabídkou, vzpomněl jsem si na své dětství, kdy jsme s rodiči jezdili na dovolenou k moři, a kdy jsem se vydržel celé hodiny potápět a pozorovat ryby a podmořský život, a rozhodl se pořídit si kompletní vybavení ke šnorchlování - tedy ploutve, šnorchl a masku.

Vybaven zánovní výbavou, s dioptrickou maskou, pro kterou mi poslední sklo dorazilo dva dny před odjezdem, jsem se jednoho rána ocitl na letišti v Orly, abych využil služeb Air Caraïbes a nechal se z chladného pařížského březnového počasí odnést do teplého Karibiku. S kým jsem tam měl setkat jsem pořádně moc nevěděl, kromě Tomáše a jeho příznivkyně Martiny mi byla identita zbytku posádky utajena. Ani jsem nevěděl, zda a koho budu mít v kajutě. Nicméně, příležitost k tomu, vypravit se Karabiku, se nenabízí každý den, takže jsem se tím nějak neznepokojoval. Patřilo to k exotice celé akce.

Air Caraïbes je takový low cost, který létá v podstatě jen na karibské ostrovy a obsluhuje převážně francouzské destinace. Letiště Princess Juliana je sice v holandské části ostrova, ale to je možná spíš dobře. Let proběhl bez problémů a pohodlně, protože jsem seděl na sedadle pro tři, uprostřed trupu, na kraji a místo uprostřed bylo volné. Na druhém konci seděla pohledná slečna. Začínalo to dobře.

Už jsem se tak nějak ustálil v tom, že na letadle nejím, takže i tady jsem vynechal. Raději si dám sendvič předem, nebo potom. Člověk vydrží bez jídla v pohodě několik dní, takže nemá smysl riskovat život a zdraví, kvůli osmi hodinám na palubě. Cesta utekla překvapivě rychle, ani jsem nemusel sáhnout po videu. (Po audiu jsem sáhl. ale vida nabídku současného francouzského popu, nějaké etno hudby a pak stylů, které jsem ani znát nechtěl, skončil jsem nakonec u zdrojů vlastních.)

Že bude na Saint-Martinu teplo jsem tušil, ale že tam bude takové teplo jsem nečekal. Díky časovému posunu jsme sice letěli osm hodin, ale vystoupil jsem odpoledne po třetí hodině, tedy v největším hicu. V letištní hale to ještě šlo, ale venku jsem už plánoval, že si při nejbližší příležitosti sundám košili a budu jen v tílku. Kam se vydat z letiště jsem věděl, protože jsem si to ráno našel na internetu. Tomáš dopředu nevěděl, kde bude kotvit, takže jsme se dopředu nedomlouvali a nechali to na poslední chvíli. Zato aktualizoval svoji polohu na svých stránkách, takže stačilo se ráno podívat tam a bylo to jasné. Když mi pak volal, jestli jsem už přiletěl, byl jsem právě v taxíku na cestě do maríny Fort Louis v severní (francouzské) části ostrova, která se jmenuje Marigot.

Saint-Martin je z části holandský a z části francouzský, ale platí se tam dolary, těmi americkými. V Karibiku existují i karibské dolary, ale ty jsem nikde neviděl. Teda, berou i eura, ale většinou v kurzu jedna ku jedné. Sice jsem si to dopředu zjistil, ale protože jsem stejně neměl, jak dolary získat, platil jsem taxikáři eury a protože jsem neměl drobné dal jsem mu padesátieurovku a on mi vrátil třicet dolarů, protože cesta do maríny stála dvacet. To byl můj první deal v Karibiku.

1. den - 17.3 - Posádka

Loď v maríně jsem našel lehce, byla to ta nejmenší a s českou vlajkou. Také jsem zjistil, že se jmenuje Ocean Journey, což by se mi bývalo hodilo na letišti, kde se mě imigrační úřednice ptala, co budu na ostrově dělat a kde. Když jsem jí řekl, že odjedu na lodi, tak chtěla vědět jméno lodi. Vysvětlil jsem jí, že to je plachetnice známého, a její jméno stejně nevím. To ji přesvědčilo.

Na lodi už čekal Markus, můj nový spolubydlící v kajutě, a Martin, který dorazil v předstihu z nákupu. Zbytek posádky a kapitán se pohybovali někde po Marigotu, buď na nákupech, nebo za poznáním. Vzhledem k tomu, že jsem přijel poslední (jak je mým dobrým zvykem), měl jsem v naší kajutě s palandami lukrativně tu horní, která nicméně měla minimální šířku i délku, takže jsem se na ni celý vešel (což byla moje prvotní obava). Co se do kajuty ovšem nevešlo byla moje taška, resp. moje věci. Markus na tom byl stejně, takže jsme museli vždy přes den mít věci na postelích a na noc je hodit do salónu. Postupně jsem to zoptimalizoval tak, že jsem nakonec nechával tašku v salónu pod stolem a část věcí pod Markusovou matrací, ale úplně ideální to teda nebylo.

Na lodi se sešla vytříbená směska. Martin s Monikou, Češi, žijící v Německu, Markus, Rakušák, žijící ve Švýcarsku, Tomáš s Martinou, žijící momentálně na lodi, a Igor s Míšou, žijící v divočině kousek od Brna. Kromě mě se všichni nějak znali. Martin s Monikou mluvili s Markusem výhradně německy, při čemž jsem ke svému překvapení zjistil, že pořád rozumím ještě celkem dost (s mluvením už to bylo o dost horší), ale jen když mluví německy Češi. Té rodilé němčině rozumím o poznání hůř. Většinou to ale stačilo na to, abych byl v obraze o čem je řeč, a když jsem měl potřebu se k něčemu vyjádřit, což se vyskytovalo výjimečně, vstoupil jsem do toho anglicky. Markus anglicky uměl, takže jsme se spolu v pohodě domluvili.

Při seznámení se také ukázalo, že jsem byl jediný, kdo přiletěl ten samý den, a kdo hned po akci odletí. Někteří přiletěli v předstihu, někteří zase plánovali zůstat déle. Markus to bral jeden den před a jeden den po. Takže mne vzal na večeři do restaurace, kde mu údajně večer předem chutnalo. Což bylo poměrně k věci, protože tím, že jsem v letadle nejedl, a měl den o šest hodin delší, měl jsem večer už celkem hlad.

Restaurace mne úplně neoslovila, na to, že byla na francouzské straně, ale je fakt, že jsem si dal fajitas. Možná, kdybych si dal rybu, jako Markus, tak bych byl spokojenější. Přece jenom byla větší šance, že budou mít čerstvou rybu, než krávu. Obsluhoval nás číšník, o kterém jsme si nebyli jisti, jakého je pohlaví. To se vyjasnilo, až prohlásil, že se jmenuje Riky, a že kdykoliv budeme něco potřebovat, můžeme ho zavolat jménem. Shodli jsme se s Markusem, že Rikyho potřebovat nebudeme.

2. den  - 18.3 - Vyplouváme

Druhý den ráno jsem vyrazil na pevninu s cílem najít bankomat, abych si vybral další eura. Sice se tady platilo všude v dolarech, ale kapitán z nějakého důvodu vedl společný měšec v eurech. Po bloumání po nábřeží a kochání se mořem jsem jeden našel a po cestě zpět našel i francouzskou pekárnu se sličnou pekařkou, takže jsem neodolal, a přestože nějaká snídaně na lodi byla, využil poslední příležitosti dostat se ke kvalitnímu pečivu. Bylo jasné, že tady končí kuchyně a na BVI už to bude boj. Vlastně jsem si připadal jako doma ve Francii. Všudypřítomné kruhové objezdy, omlácené fasády, čerstvý croissant s vůní kávy, právě vytažený z trouby, a bankomaty francouzských bank na každém rohu. Až mě napadlo, jestli jsem kvůli tomu musel letět přes půl zeměkoule.

Když jsem pak našel místo na nábřeží s výhledem na záliv a lodě, a pustil se do snídaně, netrvalo dlouho a objevil se přede mnou bezdomovec. Prý jestli nemám dolar, aby si mohl koupit snídani. Zjevně, už i bezdomovci rezignovali na eurozónu a vyžadovali „tvrdou“ měnu. Shodou okolností jsem žádný dolar neměl, ale i kdybych měl, stejně bych mu ho nedal. Nicméně nabídl jsem mu svoji oblíbenou buchtu s mandlemi a čokoládou, kterou jsem si koupil ke snídani. Na to bezdomovec překvapivě opáčil, že to rozhodně nemůže přijmout, protože jsem ji koupil ke snídani a bude mi chybět, a že by raději dolar. Ujistil jsem ho, že dolar mi bude chybět úplně stejně. Bezdomovec prohlásil, že by k snídani raději sendvič (jak Frantíci říkají obložené bagetě). Ujistil jsem ho, že si může vzít buď buchtu, nebo nic. Nakonec tedy souhlasil. Jestli ji ale snědl, nebo někomu prodal, nebo zahodil, netuším. Čistě technicky vzato na tom vydělal. Buchta stála více než euro. Mně ale nakonec stačil ten croissant, takže to bylo win-win.

A protože jsem měl ještě před vyplutím čas, šel jsem podívat na pevnost Fort Louis, ze které stojí už jen trosky na kopci nad zálivem, a ze které je nádherný výhled na záliv, město, marínu i moře se vzdálenými ostrovy. Motivace dosáhla vrcholu.

Nalodění a příprava se trochu protáhla, také mimo jiné proto, že čekáme, až nás přijde někdo z maríny odvázat. Prý je to tady zvyk a je to v ceně. Po dlouhé chvíli dorazí nějaký chlapík, takže vyplouváme s menším zpožděním, na naši první přeplavbu, do dvě stě metrů vzdálené pumpy, abychom dobrali naftu. Chlapíkovi u pumpy nefunguje terminál na karty a hotovost nebere, a tak posílá Tomáše platit zpátky do kanceláře maríny. Aspoň mu na cestu půjčí kolo. Nakonec však přece jen odrážíme nadobro a také opouštíme eurozónu, za čímž účelem nás Tomáš musel předtím na celnici odhlásit.

Naším prvním cílem je ostrov Anguilla, který leží kousek, asi šest námořních mil, severně od Saint-Martinu a první zastávkou je malý ostrůvek Sandy Island kousek severně nad ním. Tedy, byl by, kdybychom tam dorazili dříve, ale protože se chceme ještě přihlásit na Anguille (což je údajně nutné, pokud tam chceme kotvit), tak spěcháme k přístavu a Sandy Island necháváme na druhý den.
Protože při tom musíme Anguillu obeplout, dá to nakonec takových patnáct mil. Noc strávíme na kotvě a na břeh se podívá druhý den ráno jen Tomáš (první den to už nestihl), aby vyřídil formality. Sice máme na lodi dingu, ale když vidím elektromotůrek, kterým je poháněná, vlny v zálivu a vzdálenost k přístavu, nechávám Tomáše raději jet samotného, přestože bych se rád na ostrov podíval. Což je ovšem také ošemetné, protože dokud kapitán nepřihlásí celou posádku na imigračním, nesmí nikdo opustit loď. Prostě, tohle vyřizování celních a imigračních formalit na každém ostrůvku je poměrně nepraktické a nešikovné. Naštěstí nás to nebude trápit moc často.

3. den - 19.3 - Dog Island

Po ranním přihlášení a odhlášení vyrážíme na Sandy Island, kde je údajně korálový útes vhodný k potápění. Využívám tedy místa a testuji svoji výbavu, je to už let, co jsem se naposledy potápěl a tak se v tom trochu plácám, hlavně v ploutvích. A užiji si i adrenalin, kdy v úzké průrvě mezi útesy se vracím od ostrovu k lodi a vlny se mnou hází ze strany na stranu, občas na dosah skalisek.

Jinak, přestože Sandy Island má na délku asi dvě stě metrů a na šířku šedesát, je na něm bar, a protože místní barman rozjel diskotéku už od rána, přestože tam stály s námi možná jen asi dvě další lodě, a netrefil naše hudební ani hlukové preference, a to jsme stáli poměrně daleko od ostrova, rozhodli jsme se, že lepší už to nebude a vyrazili na další zastávku toho dne, Dog Island nějakých osm mil severozápadně v podstatě na cestě na BVI, kam jsme směřovali. Průvodce sliboval panenskou přírodu, sněhově bílé pláže a tyrkysově modré moře a hlavně soukromí a klid, které mělo být dáno tím, že tam nezastavují velké trajekty, nesmí se tam kotvit přes noc a navíc je potřeba mít vstupenku do národního parku, zakoupenou na Anguille. To nám všechno vyhovovalo.

A průvodce v zásadě nelhal, pláž i moře tam byly jak měly být, opuštění psi také. Jen když jsem se vydal pár metrů od pláže do vnitrozemí, narazil jsem na menší skládku, která mne, spolu s tím, že jsem neměl boty, od dalšího postupu odradila. Nicméně určitý pocit samoty a jedinečnosti, který pobyt na ostrově vyvolával, stál za to. Stejně tak pláž. Škoda, že byly vlny a vítr, takže koupání a plavání nebylo tak pohodlné a i loď s sebou pořád házela dost na to, aby si člověk mohl vychutnat odpolední Martini (které stejně nikdo nekoupil). V naivním očekávání jsem si lehl na pláž s tím, že se nechám omývat mořem. Podcenil jsem ovšem sílu moře a tak, když přišla první vlna, která mě omyla tak, že se mnou nejprve smýkla na zem, aby mne při svém návratu táhla do moře a odírala o písčité dnou takovou silou, že jsem si nebyl jist, jestli nemám sedřená záda, pochopil jsem, že ne vše je taková romantika, jak se zdá. Navíc jsem měl pak písek všude, včetně pár kila v plavkách a dalo práci ho pak ze sebe dostat.

Dog Island byl ovšem jen taková motivační zastávka před naší největší přeplavbou na ostrov Virgin Gorda v BVI, která měla mít sedmdesát až osmdesát mil a pro kterou jsem se rozhodli, že ji pojedeme přes noc a den, protože na cestě nebylo kde zastavit. Rozdělili jsme si služby na noc, po dvojicích a po třech hodinách. Vítr byl stabilní zaďák, takže jsem žádnou záludnost nečekal, ale i tak jsem si říkal, že by bylo dobré se na noční plavbu nějak prakticky (i teoreticky) připravit. K mému překvapení jsme žádnou přípravu nedělali, přestože jsem v podstatě, kromě Tomáše s Martinou byl jediný, kdo měl nějakou zkušenost s řízením lodě a s kormidlováním v noci. Pak jsem to pochopil. Tomáš v podstatě nechtěl, aby mu s lodí někdo kormidloval. Nastavil tam autopilota a dal pokyn, že ho máme vzbudit, když se stane něco nepředvídaného. A když jsme s Markusem přebírali od Igora s Míšou někdy po půlnoci službu, tak to v podstatě tak fungovalo.

4. den - 20.3 - BVI

Protože mně ale drásalo nervy poslouchat, jak v autopilotovi přeskakují převody při každé větší vlnce a nedává to, vypl jsem ho a odjeli jsme si s to s Markusem ručně. A přitom se kochali nádhernou noční oblohou. Já se také snažil díky kormidlování neusnout, protože jsem pořád pociťoval příznaky jetlagu a mezi půlnocí a čtvrtou ranní to pro mě bylo právě období spánku. Pak jsem se většinou probouzel a už nezaspal. Zato jsem chodil brzo spát. Pro větší výzvu na nás s Markusem vyšla také služba ráno v kuchyni, resp. na celý den. K mému překvapení ale ráno, kromě Tomáše s Martinou, kteří byli na pobyt na lodi už zvyklí, nikdo nesnídal. Zbytek posádky ležel mrtvý v kajutách a tento stav se v zásadě nezměnil až do pozdního odpoledne do maríny na Virgin Gordě. Bylo vidět, že kolébavá plavba, případně kolébavé kotvení si začaly vybírat svou daň. Připomnělo mi to loňskou plavbu v Bretani, kde to ovšem bylo tvrdší, protože jsme jeli asi třikrát větší vzdálenost a vlny byly větší, a kde jsem se poprvé setkal s mořskou nemocí. Tady naštěstí, až na mírné příznaky, jsem větší potíže neměl.

Virgin Gorda se údajně jmenuje podle toho, že mořeplavcům připomínala tlustou/těhotnou(?) ležící panu, čehož jsem si nějak nevšiml, ale je fakt, že nemám takovou zkušenost s tlustými ležícími panami. Zato mne zaujal malý ostrůvek Fallen Jerusalem (Zbořený Jeruzalém), který vyčnívá z moře v protaženém pásu ostrůvků a skalisek, který vybíhá z jižního cípu ostrova a který každý, kdo připlouvá od závětrných karibských ostrovů, musí minout. Zaujal mne tím, že zvláštní balvany v uskupeních z návětrné strany skutečně vytvářely iluzi zbořeného města.

Přistání na ostrově proběhlo naštěstí bez komplikací, byť jsme tam museli volat vícekrát, a nakonec nás nějaký zřízenec naváděl voláním ze břehu. V poměrně malé malé maríně bylo místo. Přestože BVI i Anguilla patří pod britskou správu, jsou administrativně samostatné, takže jsme se museli zase přihlásit a tentokrát i vyplnit dvě dlouhé papírové nudle, pro imigrační a celní úřad. Teprve pak jsme mohli na břeh. Vyrazil jsem najít bankomat, abych si vybral dolary a pak se spolu s Markusem vydal na průzkum přilehlého městečka Spanish Town. S těmi dolary je to zajímavé. Přestože jsou BVI pod britskou zprávou, hlavní měna jsou dolary. Další zajímavost, které jsem si všiml, na BVI se jezdí vlevo (v souladu s britskou tradicí), ale protože tam mají většinou americká auta (a ceny benzínu jsou v dolarech za galon), mají volanty také vlevo. Holt tradice je tradice a ekonomická nutnost je ekonomická nutnost.

Centrum ve Spanish Townu se nám najít nepodařilo. Původně jsem myslel, že to bude někde blízko kostela, ale v místě se ukázalo, že blízko kostela není nic než kostel. Pak jsme ještě našli policejní stanici, která připomínala spíš garáž a polorozpadlý hostel, jako z filmu Davida Lynche. Cesta z přístavu ke kostelu se jmenovala příznačně Millionaire Road, ale vida rozpadající se domy okolo, byl jsem celkem rád, že tam jdeme s Markusem dva. Takhle jsem si rozhodně Karibik nepředstavoval. Nakonec tedy největší společenskou událostí byla návštěva sámošky v maríně, kde jsem se pokoušel koupit něco neškodného na pití. Na jídlo jsem si netroufl. Měli tam totiž běžné levné americké potraviny - barevné, sladké a bez tuků a cukrů.

Abych osvětlil ten americký vliv. Britské panenské ostrovy jsou východní částí souostroví Panenských ostrovů, zatímco západní část tohoto souostroví tvoří Americké panenské ostrovy (US Virgin Islands - USVI). Ostrovy jsou od sebe, co by kamenem dohodil, a tudíž je příznačné, že vše na BVI pochází z Ameriky, akorát to jezdí vlevo. Pro svoji různorodost a četnost jsou oblíbeným cílem jachtařů, potápěčů, koupačů, a dalších vyznavačů moře, hlavně britská část, která má těch středně velkých ostrovů přece jen více, a také dále od sebe, takže taková týdenní plavba se tam dá krásně naplánovat. A o to nám v podstatě šlo.

Přestože Americké panenské ostrovy jsou hned vedle, je díky imigrační administrativě volné přeplouvání mezi nimi v podstatě nemožné. Minimálně tedy na soukromé plachetnici. Člověk by se musel vždycky na jednom území odhlásit, a na druhém přihlásit. A protože přihlášení a odhlášení lze dělat jen na pár místech, stálo by to spoustu času a nakonec i peněz. BVI se prohlašují za ráj jachtařů a v podstatě proti tomu nelze nic namítnout, s výjimkou přebujelé administrativy. A poplatků. Za proclení, za vstupenku do národních parků, za povolení vůbec plachtit v okolních vodách, atd.

Zastávka ve Spanish Townu měla pozitivní vliv jednak v tom, že se všichni opět stabilizovali, po dlouhé době umyli (ve sladké vodě) a také, že jsme dobrali pitnou vodu. Na začátku totiž kapitán prohlásil, že máme jen 320 litrů vody, což na deset dní dává 32 litrů na den a tudíž musíme šetřit a zakázal v podstatě jakékoliv umývání s výjimkou nádobí a rukou. Variantu, že bychom někde vodu nabrali, považoval za dostatečně nejistou, aby se na ni spoléhal. Ne že bychom se s plnou nádrží začali sprchovat, ale mohl jsem si dovolit takový luxus, jako třeba umýt svoje dvoje brýle, dle potřeby, aniž bych při tom měl pocit, že tím dávám všanc životy svých souputníků.

Díky tomuto úspornému režimu jsem si také ověřil, že člověk se vlastně až tak moc umývat ve sladké vodě nepotřebuje. Ranní a večerní koupel v moři stačí, když si zvykne na to, že má sůl v posteli, po těle a ve vlasech. Navíc, slaná voda a potažmo sůl má určitě i nějaký pozitivní vliv, protože mě přestala trápit suchá a podrážděná místa na kůži.

5. den - 21.3 - The Baths

Ráno další den vyplouváme k blízkému útesu The Baths, kde jsou údajně jednak pěkné korálové útesy na potápění a navíc unikátní cesta pod balvany na úrovni moře. Unikátní cestu si nechávám ujít, protože se mi zatím nepodařilo vyřešit, jak se dostat na břeh s brýlemi, aniž bych při plavbě riskoval jejich ztrátu nebo poškození. Mám sice plavecké dioptrické (a teď už i potápěčské), ale chodit po ostrově mezi turisty s potápěčskou maskou jsem považoval přece jen za příliš hardcore. Takže zůstávám u pozorování útesů. Viděl jsem krásné barevné ryby, zajímavé ryby a poměrně nebezpečně vypadající ryby. Želvu jsem neviděl.

Mimochodem, The Baths patří do národního parku, takže tam platí zvláštní pravidla pro kotvení (která platí pro všechna místa, označená jako národní park na BVI). Například, že se tam může kotvit jen na bójích. Že jsou tam bóje různé barvy (a velikosti) a každá je určená pro někoho jiného. Že v případě návalu je omezené stání na bóji na devadesát minut. A že se tam nesmí stát přes noc. Máme štěstí, že najdeme poslední volnou bóji a stojíme pak na ní celý den. A to jsme si mysleli, že tam budeme relativně brzo. Teprve později jsem zjistil, v jakém rytmu se na BVI pohybuje. Zásadně ráno. Ráno člověk vyrazí z místa, kde kotvil, do dalšího kotviště, aby tam zabral nějaké dobré místo. Tam pak stojí celý den až do večera. A druhý den nanovo.

Je ovšem pravdou, že tenhle způsob trávení času na moři nemá s jachtingem moc společného a proto se také provozuje spíš na jiném typu lodi, než byla naše jednotrupá a osmi lidmi okupovaná, čtyřicetistopá plachetnice. Což jsme zjistili ještě ten večer, když jsme připlouvali do nedaleké zátoky u ostrova Cooper Island asi pět mil jihozápadně. Jednak jsme tam připluli za tmy, což nebylo optimální, protože nebyly vidět bóje. Druhak tam bylo plno. Kdo někdy viděl v Chorvatsku „fakt velkou zátoku“ plnou bójí, kde třeba bylo až patnáct lodí, tak tady mohl být u vytržení, jako já. Jednak těch lodí bylo hodně, možná přes třicet a navíc, většina těch lodí byla dvakrát tak větší jak my. Katamarány s obývacím pokojem a sedačkou uprostřed, barbecue grilem na zádi a stylovými svíčkami. Vůně masa se linula zátokou a vše stylově osvětlené kotevními světly, které se jako roj světlušek vznášely nad zátokou.

Bóji jsme nenašli. Co jsme ale našli, na konci zátoky, tři katamarány stojící na kotvě. Jeden z katamaránů měl vytuněný podvozek a stěžeň modrými světly. Ptal jsem se jich, jestli stání na kotvě je tady dovolené. Tvrdili, že ano, a ať si nastudujeme pravidla kotvení v BVI. Tak jsme tam hodili kotvu taky a pravidla si nastudovali druhý den.

6. den - 22.3 - Salt Island

Vypadá to, že stání mimo bóji je skutečně povolené, ale jen v případě, že jsou všechny bóje plné, člověk stojí minimálně 100 metrů za bójemi (od pevniny) a musí hodit kotvu do písku. Je zakázáno hodit kotvu na korál, nebo do mořské trávy. Pro jistotu tedy ráno překotvíme na bóji. Tento den máme před sebou nejkratší přeplavbu, asi jednu míli na vedlejší Salt Island. Salt Island se jmenuje podle slaného jezera, které je v jeho centru. Po včerejší zkušenosti tam připlouváme s předstihem a za světla. Překvapivě tam skoro nikdo není. Vyhazujeme kotvu kousek od pláže a vyrážíme hromadně všichni na břeh. Na břehu to vypadá pochmurně. Jeden nedostavěný, a nyní pomalu chátrající dům, jedna polorozpadlá chata, a čtyři hroby, jeden relativně čerstvý, z jejichž nápisů se dá vytušit osud osadníků. Prázdnota místa mě vybízí k výstupu na vedlejší kopec, ze kterého pozoruji západ slunce, lodě plující okolo, zbytek výpravy obcházející ostrov a hlavně, užívám si okamžik přítomnosti, který vyruší jen projíždějící hotel, ze kterého se line diskotéková hudba do vzdálenosti několika kilometrů.

K večeru se k nám v zátoce přidá ještě jedna plachetnice a nám již dobře známý vytuněný katamarán, kterému Monika začíná říkat modrásek. Oproti návalu předchozí noci si připadáme skoro na samotě. V poznámce v námořních mapách Navionics nacházím doporučení, nezdržovat se na ostrově po setmění, protože tam straší duchové zemřelých osadníků, a také posádky parníku RMS Rhone, který se potopil u západního cípu ostrova v hurikánu v roce 1867. My máme v plánu vyrazit podívat se na vrak druhý den, a chceme tam být co nejdřív, abychom sehnali bóji. Vrak, kromě toho, že je asi nejznámějším místem na potápění v BVI, totiž patří do národního parku a navíc má výjimku, že se u něj nesmí kotvit v žádném případě (i kdyby všechny bóje byly obsazené).

7. den - 23.3 - Deliverance

Vyrážíme na vrak. Je tam sice už celkem plno, ale jednu bóji se nám podaří ukořistit. Vedle nás stojí krásná elegantní nablýskaná plachetnice, minimálně padesát stop dlouhá, old style, se jménem Stop Work Order. Majitel, kromě peněz, má zjevně i smysl pro humor. Vrak má být v hloubce asi patnáct metrů, tak jsem zvědavý, jak to bude vidět z hladiny, ale je překvapivě čistá voda a vidět je dost dobře. Pod námi se u vraku pohybuje nějaká skupinka potápěčů. Dodává to místu určitou důležitost a výjimečnost. Tedy, pokud člověku nestačí vlastní vrak. Obeplouvám se šnorchlem místo i s přilehlým útesem několikrát. Těžko říct, jestli se vrakem člověk může kochat, spíš je to další příležitost, zpřítomnit si osud lidí, kteří se tudy tehdy plavili, a kteří už do cíle nedorazili. Z více než 146 lidí na palubě jich přes sto při havárii utonulo. Přitom byli pár desítek metrů od břehu.

Po prozkoumání vraku vyrážíme na „delší“ přeplavbu na asi šest mil vzdálený Norman Island a abychom tam nebyli hned, bereme to oklikou kolem Peter Islandu. Zátoka je plná bójí, takže hledáme nějakou volnou, kde to vypadá klidně. Na západní straně zátoky se zdá není moc lidí, takže se uvazujeme kousek od stylového škuneru, i za cenu, že jsme na dolní straně zátoky (po větru). Teprve pohled do průvodce prozrazuje, že stylový škuner je noční podnik, který je vyhlášený divokými zábavami do pozdní noci. Což přesvědčuje posádku překotvit na druhou stranu zátoky.

V zátoce funguje rozvážková služba, která se jmenuje „Deliverance“, u které si může člověk objednat zásadní (a základní) potřeby, jídlo a pití, pokud mu během grilování večer dojdou. Objednává se to pak na kanálu 16, což jachtaři ocení. Takže místo MAYDAY je možné slyšet hlášky typu Deliverance, Deliverance, Deliverance, tady jachta Alfa, potřebovali bychom nějaké nealko, pivo a chleba. Jestli to pak Deliverance doručila netuším, ale vím, že nikdo neodpověděl.
Ostatně dokoupit se dalo i bez vyvolávání, což jsme si ověřili už den předem, kdy jsme odchytli dva domorodce na člunu, a koupili od nich chleba za pouhých šest amerických babek (zato byl ale hnusný).

Jediný, kdo se vydal na břeh byl Markus. Ostatním se veslovat půl kilometru do zátoky nechtělo. Markus by taky nešel, ale musel. Naše mikro dinga vypadala navíc ve srovnání s ostatními dingami spíš jako dětský člun a to, že na něm člověk vesloval, už jen podtrhovalo dojem, že to musí dělat pro zábavu. Igor pustil večer nějakou muziku, která mne sice neoslovila, ale holky se na to odvázaly a začaly tančit na lavičkách v kokpitu. Tanec se mi líbil, ale hudba mne rušila, tak jsem se Igora zeptal, jestli tohle fakt poslouchá. Na to odpověděl, že to skládá.

8. den - 24.3 - Sandy Cay

Máme před sebou poslední dva dny a chystáme se je využít ve velkém stylu, tedy jachtingem. Ještě předtím se ovšem přesouváme na západní okraj zátoky, kde jsou jeskyně „pokladů“ vyhlášené mezi šnorchlisty. Šnorchlujeme skoro dvě hodiny, ale protože tam začíná být nával, uvolňujeme naši bóji pro další zájemce a vyrážíme směr Jost Van Dyke Island.

Obeplouváme největší ostrov v BVI - Tortolu, po levé straně současně míjíme St. John, který ovšem patří už k Americkým panenským ostrovům, a kam tudíž bez administrativní anabáze nemůžeme a míříme k malému ostrůvku Sandy Cay, který slibuje panenskou přírodu. A vskutku, po týdnu plavení se v Karibiku konečně vidím na vlastní oči stylový karibský ostrov s písečnou pláží, palmami a stylově modrým mořem okolo. Bohužel, tradiční problém, jak se na ostrov dostat s brýlemi, jsem zatím nevyřešil, takže obcházím kus pláže v plaveckých brýlích a pak se vracím na loď. Noc chceme strávit u vedlejšího ostrova Jost Van Dyke, ale když tam večer dorazíme, ukáže se, že nejsme zdaleka sami a tak na nás nakonec zůstává kotvení skoro až venku ze zátoky. Naštěstí, Tomáš má šedesát metrů kotevního řetězu, takže nás nějaká hlubší zátoka nemůže rozházet.

9. den - 25.3 - Road Town

Poslední den míříme na Tortolu, do Road Townu, což je v podstatě hlavní město BVI. Většina z nás má letadlo z Tortoly na Saint-Martin a Tomášovi tam zase přijede nová posádka, která nás bude střídat na následující úsek na plavbu na Bermudy. Z Jost Van Dyku na Tortolu je to v podstatě stejný úsek jako jsme pluli den předem, jen s tím rozdílem, že tentokrát je to pěkně proti větru, takže si to dáváme na stoupačku. A je vidět, že pro jachtařské panice to je nečekaný zážitek, protože pěkně fouká a z proplutí úzkým průplavem na plachty je pěkný adrenalin. Jinak se ovšem nic zásadního nestane, takže nakonec největší adrenalin je vyvázání v maríně.

Nejdřív tam volám vysílačkou, posílají mne k molu B, kóji 23. Protože mola nejsou v maríně zjevně značená a prostřední molo vypadá jako C, vyrážíme k molu nalevo. Tam ovšem parkuje malá, kapotovaná, motorová pramice. Snažím se dovolat do maríny rádiem, ale nikdo neodpovídá. Po chvíli marných pokusů se dovolat, obeplouváme i molo napravo, ale tam je v kóji také plno, takže nakonec volám do maríny telefonem. Poté, co omylem vytočím někoho ve Francii, pak bůhvíkde, se nakonec dovolám nějaké slečně, která mi poradí, abych si marínu vyvolal vysílačkou. Takže zpátky na stromy. Tvrdím jim, že na místě 23 někdo stojí. Tvrdí mi, že tam nikdo není. Situace se vysvětluje, když nás nakonec někdo z maríny navádí na prostřední molo, kde je kóje 23 skutečně prázdná. A pak se také vysvětluje, že to, co jsme považovali za písmeno C (a označení prostředního mola) byl znak telefonu na budce před molem.

Protože máme relativně dost času využíváme ho k drhnutí lodi a úklidu. Kapitán si potrpí na čistotu, takže nám vytáhne různé čistící přípravky, vybaví nás kartáči a přidělí nám práci. Chlapík s vedlejšího katamaránu, který je dvakrát větší než naše loď, a který si s výrazem fajnšmekra obtáhl stěrkou vnitřní strop jeho otevřené paluby, nás jen s pobavením pozoruje a oceňuje náš zápal pro věc.

V maríně také využíváme místních výdobytků jako jsou záchody nebo umyvadla. Chtěl jsem využít i sprchy, ale když jsem se ve sprše vysvlékl, zjistil jsem, že je na žetony. Jeden mi nakonec slečna na recepci za tři babky ráda prodala. Prý voda poteče sedm minut a rozhodně ji nemám zastavovat během sprchování (třeba kdybych chtěl šetřit vodou). Tak jsem si vzpomněl na mládí, jak jsme odhadovali čas a pustil se do toho. Obava, že se ocitnu ve sprše bez vody a s mýdlem na těle mne vybičovala k takovému výkonu, že jsem se nejen zvládl osprchovat a umýt si hlavu (což po deseti dnech koupání pouze v moři je svým způsobem zážitek), ale měl i dost času na to, abych experimentálně vyvrátil původní podezření, že po zastavení vody během sprchování už znova téci nebude.

Na večer jsme pak vyrazili do víru nočního života. Tedy přesněji řečeno, chtěli jsme, ale zpočátku bylo celkem nejisté, zde se nám nějaký noční život podaří najít. V okolí maríny bylo pouze pár opuštěných ulic, sem tam nějaká banka, nebo firma. Nakonec to byl Igor, kdo se neohroženě vrhl na prvního domorodce a nepustil ho, dokud z něj nevypáčil, kde je nejbližší hospoda.

První podnik, kde jsme se rozhodli najíst, nás příliš neoslovil, takže se tam příliš nezdržujeme a hned po jídle vyrážíme jinam. Což znamená o dvě stě metrů dál. Údajně to měl být lepší a vyhlášenější podnik, což nemohu potvrdit. Co mohu potvrdit, že uvnitř byla pěkná zima (asi americký zvyk) a venku bylo příjemně i večer. Bezkonkurenční ovšem byla servírka, svérázná černoška, ze které jsme se pokoušeli vymámit kávu a nějaké zákusky. Nejprve nás uzemnila tím, že kávu sice mají, ale pro jednoho ji dělat nebude. Tak jsme vylosovali dalšího dobrovolníka na kávu. Pak jsme se nemohli shodnout, jaké vlastně ty koláče mají. Pořád nám nabízela nějaký „killing pie“, což důvěru úplně nevzbuzovalo. Teprve až poté, co jsem do něj šel, vyšlo najevo, že šlo o „key lime pie“. Druhý koláč byl tuším „cherry pie“ a pak ještě jeden, a tím se nabídka vyčerpala. Což by nevadilo, kdyby to vyrovnala kvalita koláčů. To bohužel ovšem nebyl náš případ. Takže jsme se nakonec shodli, že nejlepší jídlo bylo z vlastních zásob na lodi. Zároveň to byla symptomatická tečka za celou akcí.

10. den - 26.3 - SXM

Další den se už každý vypravil buď domů, nebo za dalším poznáváním. Já jsem odlétal první, takže jsem vyrazil na letiště hned ráno. Na letišti, které mimochodem svojí vnitřní vybaveností vypadalo jako brněnské hlavní nádraží, mě skásli o dvacet babek za to, abych mohl odletět. Pak jsem prošel do „terminálu“, což byla jedna velká místnost, vypadající jako čekárna (na brněnském hlavním nádraží), ze které vedly čtyři východy ven na letištní plochu. Do letadel se chodilo z haly pěšky. Když jsem viděl ty desetimístné jednomotorové hornoplošníky, které přilétaly a odlétaly, tak jsem se nedivil.

Co bylo trochu zneklidňující, že v čekárně nebyly žádné ukazatele, ze kterého východu, kdy, a co letí. Nad východy sice visely obrazovky, ale na dvou svítila nějaká reklama na kabelovou televizi a na dalších dvou byly nějaké rozpisy, ale nebylo z nich patrné, jakých společností (nebo jakých letů). Jen cílové stanice. Občas něco sice hlásili v nádražním rozhlase, ale tomu nerozuměli ani rodilí Američani, kterých jsem se ptal, kam letí, abych si ujasnil, jestli letím stejným letadlem.

Nakonec se ukázalo, že naše letadlo mělo zpoždění asi tři čtvrtě hodiny, což nám ovšem nikdo nepovažoval za důležité sdělit, a teprve až přistálo, objevil se zřízenec, který nás do něj nahnal. Bylo nás asi osm, co jsme letěli touhle linkou, v letadle pro dvacet. Příště budu muset věnovat víc pozornosti tomu, co mi vyhledávač letenek nabídne.

Vlastní let ovšem bohatě vynahradil veškeré strádání. Sedl jsem si do druhé řady, viděl jsem celou cestu do kokpitu na budíky (protože kokpit neměl dveře) a mohl tak střídavě pozorovat malebné ostrovy a práci pilota. Nutno ovšem přiznat, že pilot zapnul pár minut po startu autopilota, a pak ho před přistáním na Saint-Martinu zase vypnul.

Letiště na Tortole je sice Intl. ale letenku do Paříže mi vystavit nemohli, takže jsem musel na SXM vyjít z terminálu, přes pasovou kontrolu, do veřejné haly, tam si vystát frontu s celým zbytkem letadla na palubní lístek, a pak zase přes pasovou kontrolu zpátky. Štěstí bylo, že mi aspoň mohli odbavit tašku až do Paříže, takže jsem ji přitom nemusel tahat s sebou. Zajímavé bylo, že třeba Air France, měla stánek přímo v terminálu. Air Caraïbes ovšem na tohle zatím nedozrálo.

Před startem pak kapitán přišel na to, že fouká příliš, aby s námi bezpečně odstartoval, což bylo překvapivé, vzhledem k tomu, že na Saint-Martinu fouká celý rok nepřetržitě, a tudíž bude lepší odstartovat bez paliva, a nabrat ho někde jinde, a to konkrétně na Guadeloupe. Drobná zajížďka nás stála jen asi tři hodiny, takže z devítihodinového letu byl rázem let dvanáctihodinový. Zato jsem ale seděl uprostřed prostřední řady, nevešel se mezi sedadla a nefungovalo mi video. Když jsem pak vystupoval na Orly, byl jsem rád, že jsem cestu přežil. Air Caraïbes mi pak poslali dotazník, jak jsem byl s tímhle konkrétním letem spokojen. Tak doufám, že z mých odpovědí něco vyvodí. Čímž skončil můj výlet do Karibiku. Krásné mulatky tam nebyly.

Chantilly

Poznámka: Tenhle příspěvek patří chronologicky na začátek prosince loňského roku.

Čtrnáct dní po Fontainebleau mi ve schránce přistál email od Jarmily, že přijede zase na den, a jestli bychom tedy nedali spolu to Chantilly. A aby toho nebylo málo, tak navrhla, že vezme ještě kamarádku Jolanu, která bude shodou okolností v Paříži také a sama by se nudila. Což bylo výzva, kterou jsem nemohl nepřijmout. Jednak jsme měli Chantilly od minule v seznamu nesplněných úkolů, a jednak jsem byl zvědavý na Jolanu. Jarmila mě ujistila, že si to určitě všichni tři užijeme, což mne zanechalo v mírném neurčitém rozechvění, nicméně jsem se začal těšit. Sice jsem nenápadně naznačil, že bychom mohli eventuálně místo Chantilly „dodělat“ Versailles, ale to byla spíš jen taková řečnická nabídka. Chantilly bylo totiž už dávno rozhodnuto.

Udělal jsem tedy (znovu) navigační přípravu na Chantilly, zkontroloval předpověď počasí, a zkontroloval auto a vybavení, protože to vypadalo, že dosáhnu zatím historicky největšího zatížení svého auta - až dvěma dalšími osobami. A na to jsem nebyl zvyklý ani já, ani auto. Akce byla plánovaná na neděli a všechno vypadalo dobře až do pátku, kdy se v Paříži pár fanatiků rozhodlo odpálit na ulici, a předtím pokud možno ještě co nejvíce lidí postřílet. Francouzi jsou sice zvyklí na ledacos, ale tohle bylo i na ně moc, takže nastal výjimečný stav a jeho důsledkem bylo také to, že nebylo jisté, kdy a jak vlastně Jarmila s Jolanou přijedou, kde budou přebývat, a jestli vůbec se na Chantilly půjde jít podívat.

Bezprostředně po atentátech totiž byla většina podniků v Paříži zavřená, lidem se doporučovalo spíš nevycházet a neorganizovat zbytečně happeningy, ani manifestace. Na což stejně nikdo neměl náladu. Také byla v zasažených oblastech omezená doprava a byla zavřená muzea, divadla a obecně všechna společenská, nebo kulturní místa. Šance byla, že Chantilly zavřené nebude, protože přece jenom už je trochu dál od Paříže, a navíc administrativně už ani nepatří do regionu Île-de-France, kterého se omezení týkala hlavně. Ovšem situace byla skutečně výjimečná a člověk si nemohl být jistý ničím.

Jarmila s Jolanou nakonec dorazily skoro přesně podle plánu, jedinou změnou bylo, že místo v centru bydlely v hotelu na letišti, což by kdykoliv jindy byl opruz, ale v tomhle konkrétním případě to byla výhoda, protože z letiště v Roissy je to do Chantilly zhruba půl hodinky autem. Je totiž na stejnou stranu od Paříže a dokonce na stejné dálnici. Pro mne to byla také pomoc, protože jsem nemusel zajíždět do Paříže, když jsem pro ně jel. A nakonec to byla svým způsobem pomoc vlastně pro všechny, protože než zůstávat v ochromené a smuteční Paříži, mohli jsme se od denních starostí nechat rozptýlit kulturními a jinými zážitky. A tak se také nakonec stalo.

Letiště v Roissy už znám jako svoje boty, takže pro mne nebyl problém tam holky najít, navíc provoz byl minimální, a tudíž vše bez problémů pokračovalo až do Chantilly, kde jsem si při vjezdu do parkoviště všiml na sloupku od závory nějakého upozornění ohledně baťůžků a jiných zavazadel, ale nepodařilo se mi dát dohromady význam, protože se mi zdálo, že tam v té větě chyběl nějaký zásadní údaj, třeba příslovečné určení způsobu nebo místa. Jsa si vědom ovšem své omezené francouzštiny, šel jsem se pak raději ještě slečny u brány přeptat, a slečna, když mne viděla, mi to pro změnu šla naproti vysvětlit. Baťůžky bylo potřeba nechat v autě. Vzal jsem tedy alespoň láhev vody a kšiltovku, zásadní vybavení do jakékoliv akce. Jolaně ovšem celou brašnu na foťák nechali a Jarmila si s sebou pro jistotu vzala jen foťák.

V Chantilly si můžete koupit několik různých druhů vstupenek, které jsou ovšem schválně definované tak, že pokud se chcete podívat do zámku a do parku (což je téměř nutné, protože park je v podstatě všude kolem zámku a navíc vypadá tak lákavě, že by byl hřích se tam nejít podívat) zjistíte, že nejlepší je si koupit lístek „všechno v jednom“, který je samozřejmě nejdražší. Což nás ovšem nemohlo odradit.

U vchodu do zámku se fotila nějaká svatba, přesněji ženich s nevěstou. Jolanu zaujaly nevěstiny šaty do té míry, že se pokusila ze mne na ně vyloudit nějaký názor. Bohužel jsem totálně zklamal, a současně si uvědomil, že vlastně netuším, podle čeho, nebo jak, bych měl hodnotit svatební šaty, aniž bych při tom vzal v úvahu nevěstu. S nevěstou, tam už bych si troufl vyslovit vlastní názor, což jsem taky udělal. Nevěsta se mi (v šatech) líbila. Ženich nezaujal nikoho.

Jarmilu místo svatby zaujal audioguide a pořád po něm pokukovala, až jsme ji s Jolanou přesvědčili, ať si ho teda vezme. Naštěstí nám před tím paní u vchodu poradila, ze které hromady, protože ty jedny byly dezinfikované a ty druhé, zjevně, infikované. Překvapivě byly všechny ve francouzštině. Napřed jsem si myslel, že to nějak přepnu, ale po pár neúspěšných pokusech jsem to vzdal a šel se zeptat. Ač jsem byl přesvědčen, že něco jako volba jazyka na audioguidu musí být něco velice intiutivního. No, v podstatě to intuitivní bylo, pokud znal člověk desetimístný číselný kód, kterým se dostal do menu, aby jazyk mohl přepnout. Jak mi posléze předvedla ta stejná paní, co nám prvně poradila hromadu.

Prohlídka v zámku v Chantilly, a tady je možná dobré zmínit, že zámek, je, podobně jako ve Fontainebleau, v podstatě na kraji městečka stejného jména, se na první pohled může jevit trochu chaotická a méně navigačně nadaní jedinci se tam mohou i ztratit, nebo, v lepším případě, vynechat část prohlídky (případně, v horším případě, se někde zacyklit). Zámkem totiž nevede jedna nepřerušovaná cesta, kde by stačilo sledovat šipky, ale spíš jde o něco podobného stromu, s tím, že některé větve obsahují cykly, jak bychom aspoň řekli my matematici. Takže naivní algoritmy kompletního průchodu selhávají.

Po stránce zajímavosti a ve srovnání, jak s Versailles, tak s nedávným Fontainebleau, bych, jako naprostý laik, byl ochoten přiznat, že Chantilly mne zaujalo nejvíc. Nevím jestli na tom má nějaký vliv to, že jsem tam byl se dvěma holkama, ale objektivně lze přiznat, že miminálně, co se zařízení místností týče, vystaveného nábytku, obrazů a dalších artefaktů, je Chantilly s Fontainebleau srovnatelné. Kromě toho lze v Chantilly najít i věci dráždící návštěvníkův úsudek, jako například kůži ze lva, přilepenou na stěně i s hlavou, nebo sadu nástrojů, blíže neurčeného původu a významu, o jejichž funkci jsme s Jarmilou vedli téměř odbornou disputaci, do chvíle, než přišla Jolana a bez zaváhání prohlásila, že to jsou pokličky. Což v daný moment znělo tak přesvědčivě, že jsme ji dali okamžitě za pravdu. Byť Jarmilina teorie o tom, že šlo o kráječe těsta (v dnešní době známé jako kráječe na pizzu), měla také něco do sebe. Jen nevysvětlovala uspokojivě fakt, že tam těch kráječů měli tolik a v tolika různých velikostech. Já jsem se ze své skepse nezmohl ani na to.

Sám jsem si užil svůj moment slávy v zámecké kapli, kde jsem nejprve rozvinul teorii, že kostely jsou oltářem orientované na sever, abych tuto teorii bezprostředně na to vyvrátil podrobným pozorováním paprsků zapadajícího slunce, které promítalo barevnou mozaiku v okně na protější stěnu (hypoteticky západní strany, což byl zmíněný spor), a posléze opravil tak, že oltář je orientován na jih (čímž se slunce dostalo do souladu s teorií). Pak jsem se ovšem dočetl na internetu, že tradičně se křesťanské oltáře v kostelech stavěly na východě, resp. kostely se stavěly tak, aby oltář byl na východě, a tudíž vchod do kostela typicky na západě. To ovšem nebyl případ Chantilly.

Protože jediný, kdo měl z naší mikroskupiny audioguide, byla Jarmila, zůstávala trochu pozadu, neboť audioguide byl dost ukecaný. Jolana zase hodně fotila, a já se tak často ocital na čele, a to jsem se přitom snažil číst i přiložené letáky. Bohužel jsem se ale, vždy po pár odstavcích, ztratil. Buď v historických okolnostech, nebo v souvislostech. Takže jsem se po chvíli naučil v textu najít jen zásadní informace, nejhrubšího zrna, abych byl danou expozici, nebo místnost, schopen zařadit do nějakého období, nebo jinak odlišit od ostatních expozic, nebo místností. Například obrazy dovezené, obrazy domácí a obrazy ukradené. Na druhou stranu jsem si mohl dovolit kontemplovat umělecká díla a jiné zajímavosti, protože jsem měl dost času.

O zámku je třeba říci, že k němu patří, kromě parku, také stáje, ve kterých probíhají různá představení, od tradiční drezůry, až po pro koně adaptované pohádky. Stáje jsou kousek dál od zámku na západním konci parku. Zámek sám, nejen, že je obklopen vodními kanály, ale vypadá, jako kdyby na vodě stál, protože, až na několik přístupových cest, stěny zámku voda doslova omývá. Nicméně nejedná se o nějaký vodní hradní příkop, ale o kultivovaný zámecký park s vodními plochami, které se v parku za zámkem rozšiřují do poměrně velké a souvislé vodní plochy-kanálu, který se, zcela v duchu francouzské tradice, jmenuje Grand Canal. Každý zámek, který za něco stojí, má jeden.

Přestože původní plán byl provést prohlídku zámku a přilehlého okolí dokud bude otevřeno, po prohlídce zámku jsme usoudili, že pro krátkou pauza na kávu a něco menšího k snědku v zámecké kavárně, nám park neuteče. Seznámili jsme tedy Jolanu s café gourmand a v rámci poznávání lokálních pamětihodností ochutnali i vyhlášenou šlehačku. Sice jsem slečnu, co nás obsluhovala, vyvedl trochu z míry dotazem, zda ten pohár šlehačky je skutečně jen šlehačka, a nejsou v tom třeba jahody, nebo něco v tom smyslu. A poté, co mě ujistila, že to je jenom šlehačka, jsem zapochyboval, jestli se to dá i tak jíst „jen tak“. Ale když i to potvrdila, nechal jsem se přesvědčit. Nakonec, byli jsme na „pohár šlehačky“ tři, a to by bylo, abychom ho nedali. V kombinaci s café gourmand to vydalo na poměrně slušnou energetickou bombu, takže jsem začal pochybovat, jestli na večeři vydržím všechny chody. Ale holky mne ujistily, že to zvládnem.

Mezitím se už připozdilo, takže z procházky parkem zbyla jen taková krátká cesta tam (ke stájím) a zase zpátky (k zámku), přitom by si park rozhodně zasloužil delší dobu. Vzhledem k tomu, že už byla skoro tma, moc lidí v parku už nebylo, ale zato tam byly ovce, které se tam volně pásly. A tím nemyslím pár symbolických ovcí, jako třeba deset, nebo dvacet, ale odhadem tak dvě stě ovcí, které byly všude a nerušeně a spokojeně si užívaly čerstvou trávu. Cesty mezi ovcemi byly sice lehce oplocené, i tak ale měl člověk pocit, že je někde na pastvinách. Prostě takové francouzské safari.

Když padla noc a také oficiálně odbila šestá, kdy se pak uzavíral, přejeli jsme autem necelý kilometr do městečka vedle, abych holkám ukázal noční život na francouzském venkově. Podle tripadvisoru tam měla být spousta restaurací. Ukázalo se ale, že v neděli večer francouzský venkov až tak nežije. Většina podniků byla zavřená, a ty co nebyly, zase nevzbuzovaly důvěru. Po minulé zkušenosti se Žabákem a tripadvisorem jsem byl už v tomhle poměrně obezřetný. Takže jsme si prošli celou hlavní třídu, náměstí, což byla křižovatka, kde se křížila hlavní třída s vedlejší třídou, a kousek hlavní třídy za křižovatkou, abychom nakonec, s rostoucím hladem a připozdívající se hodinou, rezignovali na šneky a kachnu, což z nějakého důvodu bývá poslední dobu jídlo, které s Jarmilou míváme, a zapadli do blízké pizzerie.

To se vyplatilo, protože neměli anglický jídelní lístek a přeložit názvy a složení pizz jsem zvládl i tak. A to, co jsem nezvládl, se ukázalo, že bylo italsky, takže už vím, jak se řekne italsky řízek. Nakonec, nebýt toho, že nám ke konci vypnuli topení, tak to v podstatě nemělo chybu. Pokud tedy nepočítám, že místo obligátního café gourmand, které ovšem už zvládla jenom Jarmila, donesli čaj gourmand, což bylo to samé, ale s čajem. Bylo to poprvé, co jsem to viděl, a měl jsem pochybnosti, že to vůbec oficiálně existuje, ale rychlý pohled na Google mne usvědčil z omylu. Cokoliv gourmand existuje. Minimálně ve Francii. Pak už jsem jenom hodil holky na hotel a vrátil se zpátky domů, do doby „po atentátech“.

Fotky: Jolana

PF 2016

Letošní rok začal tím, že mi došla od Francouzské republiky výzva k zaplacení pokuty za překročení rychlosti. Teda, došla do firmy a sekretářka mi ji promptně přeposlala. Jak už bývá tradicí, bylo to na cestě z dovolené, a na dálnici, kde byla snížená rychlost na 110 km/h, jsem jel sto dvacet. Počítám, že normálně se tam jezdí tak padesát, protože to bylo už na kraji Paříže, kde jsou pořád zácpy, ale já tam zrovna jel v neděli o půlnoci, kdy tam skoro nikdo nebyl - na šesti pruzích. Chápu to tak, že to byla pomsta za to, že jsem celou cestu předtím jel po Francii 135 km/h, ale bylo tak hnusně, že se to nedalo změřit. A protože mi tradičně zase udělali nabídku, že když to uhradím hned a bez odmlouvání, nejlépe na internetu, tak dostanu třetinovou slevu, tak jsem nelenil a obratem svých čtyřicet pět babek zaplatil. Jestli jsem přišel také o bod netuším, a ani nevím, jak to zjistit.

Hned po výzvě mi dorazilo péefko od známého, stylově v obálce a s motivem, který mne pobavil. Navíc v provedení vysoké kvality, takže jsem ho vzal další den do práce, abych kolegům předvedl, jak to děláme v Česku. Ukázalo se ovšem, že zkratku PF nikdo neznal, a ani když jsem jim to rozvedl do francouzštiny - pour féliciter - tak netušili, o čem mluvím. Pokusil jsem se jim tedy vysvětlit tento zvyk, ale bohužel, uvedený text ve francouzštině nedává smysl. Minimálně ne tedy v tom smyslu, jaký bychom si asi představovali.

Pour féliciter znamená doslova pro blahopřát. Schválně to píši takhle, aby vyniklo, že féliciter je sloveso, které se ovšem může pojit jen s nějakou osobou (které se blahopřeje). Předložka pour se pak ovšem objeví spíš za oslavencem, například:
- Féliciter les parents pour la naissance de son fils.
- Blahopřát rodičům k narození jejich syna.
Jediný platný kontext, který jsem našel je například:
- Donner des conseils pour féliciter des parents.
- Dávat rady, jak blahopřát rodičům.
Prostě, ač jsem se snažil, jak jsem mohl, naroubovat to na nějaký smysluplný francouzský význam, který by se dal nějak vztáhnout k příchodu nového roku, se mi nepodařilo. Možná, kdyby to bylo pour fêter, kde fêter znamená oslavovat a může se pojit i s událostí, dalo by se k tomu něco vymyslet. Navíc jsem zjistil, že vlastně ani nevím, co to má přesně znamenat česky.

Je to přání dotyčnému, aby se mu dařilo v novém roce? Nebo je to výzva, aby oslavil příchod nového roku? (Otázka je, proč by to měl chtít dělat.). Nebo to je výzva k radosti, že jsme přežili rok předchozí a doufáme, že přežijeme i ten následující. To, že mi poslední dobou na většině péefek chodí obrázky dotyčného s rodinou, k vyřešení téhle zapeklité otázky také nepřispívá. České všechno nejlepší do nového roku mi přijde daleko jasnější a přímočařejší. To ovšem překvapivě nikdo neposílá.

Protože mi to ale nedalo, jal jsem se prohledat internetové zdroje, abych se dozvěděl, že tuto „tradici“ zavedl nějaký intelektuál, někdy v předminulém století, protože mu to patrně přišlo cool. Nicméně, narazil jsem i na zajímavé anonymní vysvětlení na anonymním českém jazykovém fóru, kde jedna z účastnic tvrdila, že pour féliciter byl jeden z přípisků, které se ve Francii kdysi psaly na vizitky. Když dotyčný toho, koho chtěl navštívit, nesehnal, tak u něj nechal svoji vizitku, a k ní něco připsal. A pokud zrovna chybějící byl oslavenec a dotyčný dorazil s kytkou, nechal tam s vizitkou i kytku a na svoji vizitku napsal p.f., což mělo znamenat, že tam byl proto, aby mu blahopřál. Bohužel ani to mi nikdo z kolegů nepotvrdil. Ptal jsem se pak i své německé kolegyně (která je ovšem Francouzka), ale zdá se, že v Německu to také nikdo nezná. Takže to vypadá, jako další francouzské brambory.

Vánoční

Vypukly Vánoce. Přesněji, vypukla vánoční horečka. Ještě přesněji, vypukla nákupní horečka. Tak jako každý rok. Letos jsem to zaregistroval díky francouzskému Amazonu, který vyhlásil nejen „Black Friday“ (po vzoru amerického Amazonu), nebo „Cyber Monday“ (podle téhož), ale rovnou celý „Cyber Week“, který nejen zásoboval denními nabídkami – tj. nějakou slevou, která vyprší o půlnoci, nebo nějaké jiné, časově poměrně blízké, příležitosti, ale také „flash“ prodejemi, kam začal dávat na různě dlouho dobu, různě zlevněné věci. Sice normálně slevy nesleduji, ale jelikož na Amazonu nakupuji celkem často, tak mi to neuniklo, a při procházení jedné takové nabídky mne zaujal dalekohled.

Ne, že bych potřeboval nový dalekohled, ale při poslední plavbě se ukázalo, že dalekohled na palubě se hodí a vzhledem k tomu, že povinné vybavení, které na lodi normálně zahrnuje i dalekohled, většinou neposkytuje odpovídající světelnost, nebo ostrost, zvláště v kritických situacích, kdy moře je rozbouřené, kardinální znaky se zmítají na vlnách a kapitán se musí rozhodnout, kudy pojede. Posádka pak může kvalitní optiku ocenit při pozorování studentek na studentské regatě, a jiných přírodních krás, které plavba na moři přináší. Maje toto vše na paměti, jsem podlehl vábení „kybernetického výprodeje“ a objednal si dalekohled 10x42, který byl navíc vodotěsný, což mi přišlo, že bude podmínka pro námořní techniku nutná.

Ještě než mi dalekohled došel, jsem se ale s nadšením sobě vlastním vrhl do zkoumání různých dalekohledů, typů a provedení, abych se vzápětí přesvědčil, že mít na dalekohledu „waterproof“ zdaleka stačit nebude a že optika 10x42 není úplně to pravé, spíš, že to je přesně to, co se na loď nehodí. Zvětšení 10x se sice papírově zdá lepší, než zvětšení 8x, ale také přináší daleko větší citlivost na třes a udržet takové zvětšení v klidu vyžaduje pevnou ruku chirurga a to i na pevné zemi, nemluvě o lodi zmítající se v živlu. Naopak průměr čelní čočky 42 mm představuje spíše menší řešení, a tím pádem i menší světelnost, menší výstupní světelný svazek a obecně všechno slabší. Samozřejmě uvedený dalekohled měl i nezanedbatelné výhody. Například byl relativně malý (12x15cm) i lehký (tři čtvrtě kila) a se svým zvětšením a kvalitní optikou se hodil výborně na pozorování ptáků, nebo něčeho jiného, co se dalo pozorovat z pevného postoje, případně lehu, na pevné zemi a v podmínkách kvalitního osvětlení. Což večerní připlouvání do maríny nebo zátoky rozhodně nesplňovalo.

Protože sleva byla docela zásadní, nebál jsem se nabídnout dalekohled, před tím, než jsem ho vrátil, ostatním známým a příznivcům. Ukázalo se ovšem, že sledování ptáků není v Česku ještě tak rozšířené a zájem nikdo neprojevil. Tak jsem dalekohled nakonec Amazonu zase vrátil. A protože už mám i potřebné know-how, v dalším pokusu se už zmást nenechám. Bohužel se stalo ovšem to, co se mi běžně stává, když se do koupi nějaké věci ponořím – zjistím, co nechci, a jakých nedostatků se vyvarovat, a nakonec mi nezbyde, než koupit to nejlepší na trhu. Což způsobuje, že se člověku doma hromadí jen to nejlepší a začíná ztrácet kontakt s realitou běžného konzumenta. Navíc to také leze do peněz.

Dalším znakem blížících se Vánoc byl vánoční potlach v práci (nevím, jak jinak přeložit Pot de Noël), který spočíval v tom, že každý z kolegů, kterých bylo celkem dost, donesl něco z domu, případně co koupil, dalo se to na jeden velký stůl v jedné konferenčce a všichni zúčastnění si pak brali a ochutnávali. A protože se to netýkalo jen jídla, ale i pití, bylo to kompletní. Pro mne jako imigranta to samozřejmě bylo zajímavé i čistě ze studijních důvodů, protože jsem mohl ochutnat různé koláče (sladké i slané), které jsou ve francouzských rodinách typické, případně i takové exkluzivity jako domácí portské (ze skutečných hroznů z Portugalska), případně domácí kuskus. Bohužel nabídka zdaleka převažovala poptávku, takže jsem, aspoň, co se týká jídla, poměrně rychle odpadl, a tak se alespoň věnoval vínům a s kolegou probral místopis hlavních vinařských oblastí a charakteristických vlastností jim příslušejících vín.

Bohužel došlo také k malé osobní tragédii, když mi kolega příležitostně prozradil, že sedm z deseti francouzských restauracích nevaří, ale jen ohřívá jídlo nakoupené ve velkovýrobě. Když jsem se to dozvěděl, tak to se mnou tak otřáslo, že jsem musel sáhnout po celé sedmičce červeného, abych chmury aspoň trochu rozptýlil. Situace se údajně vyhrotila natolik, že francouzské ministerstvo pro francouzskou kuchyni dokonce někdy loni vydalo vyhlášku, že restaurace budou muset začít uvádět, zda jídlo připravují na místě, nebo ne. A teoreticky by to mělo už platit. Akorát jsem to v žádné restauraci neviděl.

V únoru ovšem má vyjít nové aktualizované vydání michelinského průvodce pro rok 2016 po hotelech a restauracích, které si hodlám za své těžce vydělané peníze pořídit, abych se neblamoval na tripadvisoru, nebo jinak, a budu ho nosit všude s sebou. Šance, že by se do průvodce dostala nějaká restaurace nezaslouženě je i podle Francouzů zanedbatelná. Aspoň na něco je ta jejich posedlost centralizovaným dohledem a známkováním dobrá. Sice mne zaujala tříhvězdičková restaurace, kde onehdá povečeřel Hollande s Obamou, ale možná bude lepší začít nejdřív něčím méně exkluzivním, s méně hvězdičkami, případně více vidličkami. Ostatně, jak vám každý Francouz potvrdí, i víno je potřeba začít ochutnávat od toho nejhoršího, aby pak mohl člověk ocenit to nejlepší, a také fakt, že za něj dá majlant.

Ve Francii proběhly regionální volby, které volí místní rady v regionech. Navíc od prvního ledna příštího roku se celá Francie reorganizuje, staré menší regiony se slučují do nových větších, což přináší jistá pnutí nejen na politické, ale i národní scéně, protože někteří se snaží tuto „centralizaci“ populisticky interpretovat negativně, jako ztrátu svébytnosti a lokálních pravomocí na úkor „super regionu“. Čemuž se nedivím. Naše lokální politická buňka v čele se starostou pořád bije na poplach – jen si nejsem jist, zda pro anebo proti.

Jinak to vypadá, že ve výsledcích poměrně uspěla nacionalistická strana Marine Le Pen, která využila posledních přehmatů a obecně neschopnosti vládnoucí garnitury. Na scénu se také vrací již několikrát zatracený „Sarko“, jak mu Francouzi důvěrně říkají, který zdá se být nezničitelný, na rozdíl od jeho manželky, která si to zvládla udělat sama, minimálně co se vizáže týče. Nový kolega v práci, který je Ital a zrovna si koupil byt, už začal plánovat, kam emigruje, až to tady Le Penová zavře a vyžene imigranty. Já jsem si sice nic nekoupil, takže jsem v zásadě pořád připraven, ale i tak jsem zjistil, že těch míst, kam bych vyloženě chtěl, zase tolik v Evropě není. Každopádně mám ještě chvíli času si to rozmyslet, než se politika dostane mezi lid.

Tento týden mi kolega v práci sdělil, že mu můj hlas připomíná George Clooneyho z reklamy na Nespresso, a to přesně v tom, že máme s Georgem úplně stejnou výslovnost jména Jean. George tak v reklamě volá na Jeana Dujardina, který je údajně populární francouzský komik, ale už hrál i v Hollywoodu, a který mne zaujal jako vyšetřující soudce v La French. Rozhodně by mi nevadilo být přirovnáván ke Clooneymu, nebo i jen k jeho hlasu, ale v tomhle konkrétním případě si nejsem úplně jist, jak si tohle sdělení vyložit. Prý se mu při tom úplně vrací živý obraz reklamy. Tak doufám, že George na své výslovnosti tohoto slova dost zapracoval, protože v reklamě nic jiného neříká.