Pařížanem v Karibiku

Na přelomu roku jsme se s kamarády rozhodli, že vyrazíme letos v létě společně na jachtu, a aby to nebylo pořád Chorvatsko, padl návrh zkusit Korsiku. Což znělo dobře, ale protože jsem o Korsice mnoho nevěděl, obratem jsem začal pátrat po dostupných informacích na internetu a u známých. Při té příležitosti jsem narazil také na stránky Tomáše Kůdely, který se kolem Korsiky také kdysi plavil, a který momentálně nabízel dvě volná místa na své lodi na jedné etapě plavby po karibských ostrovech. Protože jsem o tom, podívat se do Karibiku, uvažoval už delší dobu, neváhal jsem a nabídky využil. Jedním z rozhodujících momentů bylo i to, že plavba měla začít na ostrově Saint-Martin (francouzsky) resp. Sint-Marteen (holandsky), kde je známé letiště Princess Juliana Intl. (SXM), kam letadla přistávají přeletem asi 10 metrů nad pláží, která letiště lemuje. Kdysi jsem se tam také napřistával s MS flight simulátorem.

Ze Saint-Martinu sliboval Tomáš plavbu na Britské panenské ostrovy (British Virgin Islands - BVI), jachtařky nenáročnou, zaměřenou na poznávání ostrovů, koupání a potápění. Což mi vyhovovalo. A motivován touto nabídkou, vzpomněl jsem si na své dětství, kdy jsme s rodiči jezdili na dovolenou k moři, a kdy jsem se vydržel celé hodiny potápět a pozorovat ryby a podmořský život, a rozhodl se pořídit si kompletní vybavení ke šnorchlování - tedy ploutve, šnorchl a masku.

Vybaven zánovní výbavou, s dioptrickou maskou, pro kterou mi poslední sklo dorazilo dva dny před odjezdem, jsem se jednoho rána ocitl na letišti v Orly, abych využil služeb Air Caraïbes a nechal se z chladného pařížského březnového počasí odnést do teplého Karibiku. S kým jsem tam měl setkat jsem pořádně moc nevěděl, kromě Tomáše a jeho příznivkyně Martiny mi byla identita zbytku posádky utajena. Ani jsem nevěděl, zda a koho budu mít v kajutě. Nicméně, příležitost k tomu, vypravit se Karabiku, se nenabízí každý den, takže jsem se tím nějak neznepokojoval. Patřilo to k exotice celé akce.

Air Caraïbes je takový low cost, který létá v podstatě jen na karibské ostrovy a obsluhuje převážně francouzské destinace. Letiště Princess Juliana je sice v holandské části ostrova, ale to je možná spíš dobře. Let proběhl bez problémů a pohodlně, protože jsem seděl na sedadle pro tři, uprostřed trupu, na kraji a místo uprostřed bylo volné. Na druhém konci seděla pohledná slečna. Začínalo to dobře.

Už jsem se tak nějak ustálil v tom, že na letadle nejím, takže i tady jsem vynechal. Raději si dám sendvič předem, nebo potom. Člověk vydrží bez jídla v pohodě několik dní, takže nemá smysl riskovat život a zdraví, kvůli osmi hodinám na palubě. Cesta utekla překvapivě rychle, ani jsem nemusel sáhnout po videu. (Po audiu jsem sáhl. ale vida nabídku současného francouzského popu, nějaké etno hudby a pak stylů, které jsem ani znát nechtěl, skončil jsem nakonec u zdrojů vlastních.)

Že bude na Saint-Martinu teplo jsem tušil, ale že tam bude takové teplo jsem nečekal. Díky časovému posunu jsme sice letěli osm hodin, ale vystoupil jsem odpoledne po třetí hodině, tedy v největším hicu. V letištní hale to ještě šlo, ale venku jsem už plánoval, že si při nejbližší příležitosti sundám košili a budu jen v tílku. Kam se vydat z letiště jsem věděl, protože jsem si to ráno našel na internetu. Tomáš dopředu nevěděl, kde bude kotvit, takže jsme se dopředu nedomlouvali a nechali to na poslední chvíli. Zato aktualizoval svoji polohu na svých stránkách, takže stačilo se ráno podívat tam a bylo to jasné. Když mi pak volal, jestli jsem už přiletěl, byl jsem právě v taxíku na cestě do maríny Fort Louis v severní (francouzské) části ostrova, která se jmenuje Marigot.

Saint-Martin je z části holandský a z části francouzský, ale platí se tam dolary, těmi americkými. V Karibiku existují i karibské dolary, ale ty jsem nikde neviděl. Teda, berou i eura, ale většinou v kurzu jedna ku jedné. Sice jsem si to dopředu zjistil, ale protože jsem stejně neměl, jak dolary získat, platil jsem taxikáři eury a protože jsem neměl drobné dal jsem mu padesátieurovku a on mi vrátil třicet dolarů, protože cesta do maríny stála dvacet. To byl můj první deal v Karibiku.

1. den - 17.3 - Posádka

Loď v maríně jsem našel lehce, byla to ta nejmenší a s českou vlajkou. Také jsem zjistil, že se jmenuje Ocean Journey, což by se mi bývalo hodilo na letišti, kde se mě imigrační úřednice ptala, co budu na ostrově dělat a kde. Když jsem jí řekl, že odjedu na lodi, tak chtěla vědět jméno lodi. Vysvětlil jsem jí, že to je plachetnice známého, a její jméno stejně nevím. To ji přesvědčilo.

Na lodi už čekal Markus, můj nový spolubydlící v kajutě, a Martin, který dorazil v předstihu z nákupu. Zbytek posádky a kapitán se pohybovali někde po Marigotu, buď na nákupech, nebo za poznáním. Vzhledem k tomu, že jsem přijel poslední (jak je mým dobrým zvykem), měl jsem v naší kajutě s palandami lukrativně tu horní, která nicméně měla minimální šířku i délku, takže jsem se na ni celý vešel (což byla moje prvotní obava). Co se do kajuty ovšem nevešlo byla moje taška, resp. moje věci. Markus na tom byl stejně, takže jsme museli vždy přes den mít věci na postelích a na noc je hodit do salónu. Postupně jsem to zoptimalizoval tak, že jsem nakonec nechával tašku v salónu pod stolem a část věcí pod Markusovou matrací, ale úplně ideální to teda nebylo.

Na lodi se sešla vytříbená směska. Martin s Monikou, Češi, žijící v Německu, Markus, Rakušák, žijící ve Švýcarsku, Tomáš s Martinou, žijící momentálně na lodi, a Igor s Míšou, žijící v divočině kousek od Brna. Kromě mě se všichni nějak znali. Martin s Monikou mluvili s Markusem výhradně německy, při čemž jsem ke svému překvapení zjistil, že pořád rozumím ještě celkem dost (s mluvením už to bylo o dost horší), ale jen když mluví německy Češi. Té rodilé němčině rozumím o poznání hůř. Většinou to ale stačilo na to, abych byl v obraze o čem je řeč, a když jsem měl potřebu se k něčemu vyjádřit, což se vyskytovalo výjimečně, vstoupil jsem do toho anglicky. Markus anglicky uměl, takže jsme se spolu v pohodě domluvili.

Při seznámení se také ukázalo, že jsem byl jediný, kdo přiletěl ten samý den, a kdo hned po akci odletí. Někteří přiletěli v předstihu, někteří zase plánovali zůstat déle. Markus to bral jeden den před a jeden den po. Takže mne vzal na večeři do restaurace, kde mu údajně večer předem chutnalo. Což bylo poměrně k věci, protože tím, že jsem v letadle nejedl, a měl den o šest hodin delší, měl jsem večer už celkem hlad.

Restaurace mne úplně neoslovila, na to, že byla na francouzské straně, ale je fakt, že jsem si dal fajitas. Možná, kdybych si dal rybu, jako Markus, tak bych byl spokojenější. Přece jenom byla větší šance, že budou mít čerstvou rybu, než krávu. Obsluhoval nás číšník, o kterém jsme si nebyli jisti, jakého je pohlaví. To se vyjasnilo, až prohlásil, že se jmenuje Riky, a že kdykoliv budeme něco potřebovat, můžeme ho zavolat jménem. Shodli jsme se s Markusem, že Rikyho potřebovat nebudeme.

2. den  - 18.3 - Vyplouváme

Druhý den ráno jsem vyrazil na pevninu s cílem najít bankomat, abych si vybral další eura. Sice se tady platilo všude v dolarech, ale kapitán z nějakého důvodu vedl společný měšec v eurech. Po bloumání po nábřeží a kochání se mořem jsem jeden našel a po cestě zpět našel i francouzskou pekárnu se sličnou pekařkou, takže jsem neodolal, a přestože nějaká snídaně na lodi byla, využil poslední příležitosti dostat se ke kvalitnímu pečivu. Bylo jasné, že tady končí kuchyně a na BVI už to bude boj. Vlastně jsem si připadal jako doma ve Francii. Všudypřítomné kruhové objezdy, omlácené fasády, čerstvý croissant s vůní kávy, právě vytažený z trouby, a bankomaty francouzských bank na každém rohu. Až mě napadlo, jestli jsem kvůli tomu musel letět přes půl zeměkoule.

Když jsem pak našel místo na nábřeží s výhledem na záliv a lodě, a pustil se do snídaně, netrvalo dlouho a objevil se přede mnou bezdomovec. Prý jestli nemám dolar, aby si mohl koupit snídani. Zjevně, už i bezdomovci rezignovali na eurozónu a vyžadovali „tvrdou“ měnu. Shodou okolností jsem žádný dolar neměl, ale i kdybych měl, stejně bych mu ho nedal. Nicméně nabídl jsem mu svoji oblíbenou buchtu s mandlemi a čokoládou, kterou jsem si koupil ke snídani. Na to bezdomovec překvapivě opáčil, že to rozhodně nemůže přijmout, protože jsem ji koupil ke snídani a bude mi chybět, a že by raději dolar. Ujistil jsem ho, že dolar mi bude chybět úplně stejně. Bezdomovec prohlásil, že by k snídani raději sendvič (jak Frantíci říkají obložené bagetě). Ujistil jsem ho, že si může vzít buď buchtu, nebo nic. Nakonec tedy souhlasil. Jestli ji ale snědl, nebo někomu prodal, nebo zahodil, netuším. Čistě technicky vzato na tom vydělal. Buchta stála více než euro. Mně ale nakonec stačil ten croissant, takže to bylo win-win.

A protože jsem měl ještě před vyplutím čas, šel jsem podívat na pevnost Fort Louis, ze které stojí už jen trosky na kopci nad zálivem, a ze které je nádherný výhled na záliv, město, marínu i moře se vzdálenými ostrovy. Motivace dosáhla vrcholu.

Nalodění a příprava se trochu protáhla, také mimo jiné proto, že čekáme, až nás přijde někdo z maríny odvázat. Prý je to tady zvyk a je to v ceně. Po dlouhé chvíli dorazí nějaký chlapík, takže vyplouváme s menším zpožděním, na naši první přeplavbu, do dvě stě metrů vzdálené pumpy, abychom dobrali naftu. Chlapíkovi u pumpy nefunguje terminál na karty a hotovost nebere, a tak posílá Tomáše platit zpátky do kanceláře maríny. Aspoň mu na cestu půjčí kolo. Nakonec však přece jen odrážíme nadobro a také opouštíme eurozónu, za čímž účelem nás Tomáš musel předtím na celnici odhlásit.

Naším prvním cílem je ostrov Anguilla, který leží kousek, asi šest námořních mil, severně od Saint-Martinu a první zastávkou je malý ostrůvek Sandy Island kousek severně nad ním. Tedy, byl by, kdybychom tam dorazili dříve, ale protože se chceme ještě přihlásit na Anguille (což je údajně nutné, pokud tam chceme kotvit), tak spěcháme k přístavu a Sandy Island necháváme na druhý den.
Protože při tom musíme Anguillu obeplout, dá to nakonec takových patnáct mil. Noc strávíme na kotvě a na břeh se podívá druhý den ráno jen Tomáš (první den to už nestihl), aby vyřídil formality. Sice máme na lodi dingu, ale když vidím elektromotůrek, kterým je poháněná, vlny v zálivu a vzdálenost k přístavu, nechávám Tomáše raději jet samotného, přestože bych se rád na ostrov podíval. Což je ovšem také ošemetné, protože dokud kapitán nepřihlásí celou posádku na imigračním, nesmí nikdo opustit loď. Prostě, tohle vyřizování celních a imigračních formalit na každém ostrůvku je poměrně nepraktické a nešikovné. Naštěstí nás to nebude trápit moc často.

3. den - 19.3 - Dog Island

Po ranním přihlášení a odhlášení vyrážíme na Sandy Island, kde je údajně korálový útes vhodný k potápění. Využívám tedy místa a testuji svoji výbavu, je to už let, co jsem se naposledy potápěl a tak se v tom trochu plácám, hlavně v ploutvích. A užiji si i adrenalin, kdy v úzké průrvě mezi útesy se vracím od ostrovu k lodi a vlny se mnou hází ze strany na stranu, občas na dosah skalisek.

Jinak, přestože Sandy Island má na délku asi dvě stě metrů a na šířku šedesát, je na něm bar, a protože místní barman rozjel diskotéku už od rána, přestože tam stály s námi možná jen asi dvě další lodě, a netrefil naše hudební ani hlukové preference, a to jsme stáli poměrně daleko od ostrova, rozhodli jsme se, že lepší už to nebude a vyrazili na další zastávku toho dne, Dog Island nějakých osm mil severozápadně v podstatě na cestě na BVI, kam jsme směřovali. Průvodce sliboval panenskou přírodu, sněhově bílé pláže a tyrkysově modré moře a hlavně soukromí a klid, které mělo být dáno tím, že tam nezastavují velké trajekty, nesmí se tam kotvit přes noc a navíc je potřeba mít vstupenku do národního parku, zakoupenou na Anguille. To nám všechno vyhovovalo.

A průvodce v zásadě nelhal, pláž i moře tam byly jak měly být, opuštění psi také. Jen když jsem se vydal pár metrů od pláže do vnitrozemí, narazil jsem na menší skládku, která mne, spolu s tím, že jsem neměl boty, od dalšího postupu odradila. Nicméně určitý pocit samoty a jedinečnosti, který pobyt na ostrově vyvolával, stál za to. Stejně tak pláž. Škoda, že byly vlny a vítr, takže koupání a plavání nebylo tak pohodlné a i loď s sebou pořád házela dost na to, aby si člověk mohl vychutnat odpolední Martini (které stejně nikdo nekoupil). V naivním očekávání jsem si lehl na pláž s tím, že se nechám omývat mořem. Podcenil jsem ovšem sílu moře a tak, když přišla první vlna, která mě omyla tak, že se mnou nejprve smýkla na zem, aby mne při svém návratu táhla do moře a odírala o písčité dnou takovou silou, že jsem si nebyl jist, jestli nemám sedřená záda, pochopil jsem, že ne vše je taková romantika, jak se zdá. Navíc jsem měl pak písek všude, včetně pár kila v plavkách a dalo práci ho pak ze sebe dostat.

Dog Island byl ovšem jen taková motivační zastávka před naší největší přeplavbou na ostrov Virgin Gorda v BVI, která měla mít sedmdesát až osmdesát mil a pro kterou jsem se rozhodli, že ji pojedeme přes noc a den, protože na cestě nebylo kde zastavit. Rozdělili jsme si služby na noc, po dvojicích a po třech hodinách. Vítr byl stabilní zaďák, takže jsem žádnou záludnost nečekal, ale i tak jsem si říkal, že by bylo dobré se na noční plavbu nějak prakticky (i teoreticky) připravit. K mému překvapení jsme žádnou přípravu nedělali, přestože jsem v podstatě, kromě Tomáše s Martinou byl jediný, kdo měl nějakou zkušenost s řízením lodě a s kormidlováním v noci. Pak jsem to pochopil. Tomáš v podstatě nechtěl, aby mu s lodí někdo kormidloval. Nastavil tam autopilota a dal pokyn, že ho máme vzbudit, když se stane něco nepředvídaného. A když jsme s Markusem přebírali od Igora s Míšou někdy po půlnoci službu, tak to v podstatě tak fungovalo.

4. den - 20.3 - BVI

Protože mně ale drásalo nervy poslouchat, jak v autopilotovi přeskakují převody při každé větší vlnce a nedává to, vypl jsem ho a odjeli jsme si s to s Markusem ručně. A přitom se kochali nádhernou noční oblohou. Já se také snažil díky kormidlování neusnout, protože jsem pořád pociťoval příznaky jetlagu a mezi půlnocí a čtvrtou ranní to pro mě bylo právě období spánku. Pak jsem se většinou probouzel a už nezaspal. Zato jsem chodil brzo spát. Pro větší výzvu na nás s Markusem vyšla také služba ráno v kuchyni, resp. na celý den. K mému překvapení ale ráno, kromě Tomáše s Martinou, kteří byli na pobyt na lodi už zvyklí, nikdo nesnídal. Zbytek posádky ležel mrtvý v kajutách a tento stav se v zásadě nezměnil až do pozdního odpoledne do maríny na Virgin Gordě. Bylo vidět, že kolébavá plavba, případně kolébavé kotvení si začaly vybírat svou daň. Připomnělo mi to loňskou plavbu v Bretani, kde to ovšem bylo tvrdší, protože jsme jeli asi třikrát větší vzdálenost a vlny byly větší, a kde jsem se poprvé setkal s mořskou nemocí. Tady naštěstí, až na mírné příznaky, jsem větší potíže neměl.

Virgin Gorda se údajně jmenuje podle toho, že mořeplavcům připomínala tlustou/těhotnou(?) ležící panu, čehož jsem si nějak nevšiml, ale je fakt, že nemám takovou zkušenost s tlustými ležícími panami. Zato mne zaujal malý ostrůvek Fallen Jerusalem (Zbořený Jeruzalém), který vyčnívá z moře v protaženém pásu ostrůvků a skalisek, který vybíhá z jižního cípu ostrova a který každý, kdo připlouvá od závětrných karibských ostrovů, musí minout. Zaujal mne tím, že zvláštní balvany v uskupeních z návětrné strany skutečně vytvářely iluzi zbořeného města.

Přistání na ostrově proběhlo naštěstí bez komplikací, byť jsme tam museli volat vícekrát, a nakonec nás nějaký zřízenec naváděl voláním ze břehu. V poměrně malé malé maríně bylo místo. Přestože BVI i Anguilla patří pod britskou správu, jsou administrativně samostatné, takže jsme se museli zase přihlásit a tentokrát i vyplnit dvě dlouhé papírové nudle, pro imigrační a celní úřad. Teprve pak jsme mohli na břeh. Vyrazil jsem najít bankomat, abych si vybral dolary a pak se spolu s Markusem vydal na průzkum přilehlého městečka Spanish Town. S těmi dolary je to zajímavé. Přestože jsou BVI pod britskou zprávou, hlavní měna jsou dolary. Další zajímavost, které jsem si všiml, na BVI se jezdí vlevo (v souladu s britskou tradicí), ale protože tam mají většinou americká auta (a ceny benzínu jsou v dolarech za galon), mají volanty také vlevo. Holt tradice je tradice a ekonomická nutnost je ekonomická nutnost.

Centrum ve Spanish Townu se nám najít nepodařilo. Původně jsem myslel, že to bude někde blízko kostela, ale v místě se ukázalo, že blízko kostela není nic než kostel. Pak jsme ještě našli policejní stanici, která připomínala spíš garáž a polorozpadlý hostel, jako z filmu Davida Lynche. Cesta z přístavu ke kostelu se jmenovala příznačně Millionaire Road, ale vida rozpadající se domy okolo, byl jsem celkem rád, že tam jdeme s Markusem dva. Takhle jsem si rozhodně Karibik nepředstavoval. Nakonec tedy největší společenskou událostí byla návštěva sámošky v maríně, kde jsem se pokoušel koupit něco neškodného na pití. Na jídlo jsem si netroufl. Měli tam totiž běžné levné americké potraviny - barevné, sladké a bez tuků a cukrů.

Abych osvětlil ten americký vliv. Britské panenské ostrovy jsou východní částí souostroví Panenských ostrovů, zatímco západní část tohoto souostroví tvoří Americké panenské ostrovy (US Virgin Islands - USVI). Ostrovy jsou od sebe, co by kamenem dohodil, a tudíž je příznačné, že vše na BVI pochází z Ameriky, akorát to jezdí vlevo. Pro svoji různorodost a četnost jsou oblíbeným cílem jachtařů, potápěčů, koupačů, a dalších vyznavačů moře, hlavně britská část, která má těch středně velkých ostrovů přece jen více, a také dále od sebe, takže taková týdenní plavba se tam dá krásně naplánovat. A o to nám v podstatě šlo.

Přestože Americké panenské ostrovy jsou hned vedle, je díky imigrační administrativě volné přeplouvání mezi nimi v podstatě nemožné. Minimálně tedy na soukromé plachetnici. Člověk by se musel vždycky na jednom území odhlásit, a na druhém přihlásit. A protože přihlášení a odhlášení lze dělat jen na pár místech, stálo by to spoustu času a nakonec i peněz. BVI se prohlašují za ráj jachtařů a v podstatě proti tomu nelze nic namítnout, s výjimkou přebujelé administrativy. A poplatků. Za proclení, za vstupenku do národních parků, za povolení vůbec plachtit v okolních vodách, atd.

Zastávka ve Spanish Townu měla pozitivní vliv jednak v tom, že se všichni opět stabilizovali, po dlouhé době umyli (ve sladké vodě) a také, že jsme dobrali pitnou vodu. Na začátku totiž kapitán prohlásil, že máme jen 320 litrů vody, což na deset dní dává 32 litrů na den a tudíž musíme šetřit a zakázal v podstatě jakékoliv umývání s výjimkou nádobí a rukou. Variantu, že bychom někde vodu nabrali, považoval za dostatečně nejistou, aby se na ni spoléhal. Ne že bychom se s plnou nádrží začali sprchovat, ale mohl jsem si dovolit takový luxus, jako třeba umýt svoje dvoje brýle, dle potřeby, aniž bych při tom měl pocit, že tím dávám všanc životy svých souputníků.

Díky tomuto úspornému režimu jsem si také ověřil, že člověk se vlastně až tak moc umývat ve sladké vodě nepotřebuje. Ranní a večerní koupel v moři stačí, když si zvykne na to, že má sůl v posteli, po těle a ve vlasech. Navíc, slaná voda a potažmo sůl má určitě i nějaký pozitivní vliv, protože mě přestala trápit suchá a podrážděná místa na kůži.

5. den - 21.3 - The Baths

Ráno další den vyplouváme k blízkému útesu The Baths, kde jsou údajně jednak pěkné korálové útesy na potápění a navíc unikátní cesta pod balvany na úrovni moře. Unikátní cestu si nechávám ujít, protože se mi zatím nepodařilo vyřešit, jak se dostat na břeh s brýlemi, aniž bych při plavbě riskoval jejich ztrátu nebo poškození. Mám sice plavecké dioptrické (a teď už i potápěčské), ale chodit po ostrově mezi turisty s potápěčskou maskou jsem považoval přece jen za příliš hardcore. Takže zůstávám u pozorování útesů. Viděl jsem krásné barevné ryby, zajímavé ryby a poměrně nebezpečně vypadající ryby. Želvu jsem neviděl.

Mimochodem, The Baths patří do národního parku, takže tam platí zvláštní pravidla pro kotvení (která platí pro všechna místa, označená jako národní park na BVI). Například, že se tam může kotvit jen na bójích. Že jsou tam bóje různé barvy (a velikosti) a každá je určená pro někoho jiného. Že v případě návalu je omezené stání na bóji na devadesát minut. A že se tam nesmí stát přes noc. Máme štěstí, že najdeme poslední volnou bóji a stojíme pak na ní celý den. A to jsme si mysleli, že tam budeme relativně brzo. Teprve později jsem zjistil, v jakém rytmu se na BVI pohybuje. Zásadně ráno. Ráno člověk vyrazí z místa, kde kotvil, do dalšího kotviště, aby tam zabral nějaké dobré místo. Tam pak stojí celý den až do večera. A druhý den nanovo.

Je ovšem pravdou, že tenhle způsob trávení času na moři nemá s jachtingem moc společného a proto se také provozuje spíš na jiném typu lodi, než byla naše jednotrupá a osmi lidmi okupovaná, čtyřicetistopá plachetnice. Což jsme zjistili ještě ten večer, když jsme připlouvali do nedaleké zátoky u ostrova Cooper Island asi pět mil jihozápadně. Jednak jsme tam připluli za tmy, což nebylo optimální, protože nebyly vidět bóje. Druhak tam bylo plno. Kdo někdy viděl v Chorvatsku „fakt velkou zátoku“ plnou bójí, kde třeba bylo až patnáct lodí, tak tady mohl být u vytržení, jako já. Jednak těch lodí bylo hodně, možná přes třicet a navíc, většina těch lodí byla dvakrát tak větší jak my. Katamarány s obývacím pokojem a sedačkou uprostřed, barbecue grilem na zádi a stylovými svíčkami. Vůně masa se linula zátokou a vše stylově osvětlené kotevními světly, které se jako roj světlušek vznášely nad zátokou.

Bóji jsme nenašli. Co jsme ale našli, na konci zátoky, tři katamarány stojící na kotvě. Jeden z katamaránů měl vytuněný podvozek a stěžeň modrými světly. Ptal jsem se jich, jestli stání na kotvě je tady dovolené. Tvrdili, že ano, a ať si nastudujeme pravidla kotvení v BVI. Tak jsme tam hodili kotvu taky a pravidla si nastudovali druhý den.

6. den - 22.3 - Salt Island

Vypadá to, že stání mimo bóji je skutečně povolené, ale jen v případě, že jsou všechny bóje plné, člověk stojí minimálně 100 metrů za bójemi (od pevniny) a musí hodit kotvu do písku. Je zakázáno hodit kotvu na korál, nebo do mořské trávy. Pro jistotu tedy ráno překotvíme na bóji. Tento den máme před sebou nejkratší přeplavbu, asi jednu míli na vedlejší Salt Island. Salt Island se jmenuje podle slaného jezera, které je v jeho centru. Po včerejší zkušenosti tam připlouváme s předstihem a za světla. Překvapivě tam skoro nikdo není. Vyhazujeme kotvu kousek od pláže a vyrážíme hromadně všichni na břeh. Na břehu to vypadá pochmurně. Jeden nedostavěný, a nyní pomalu chátrající dům, jedna polorozpadlá chata, a čtyři hroby, jeden relativně čerstvý, z jejichž nápisů se dá vytušit osud osadníků. Prázdnota místa mě vybízí k výstupu na vedlejší kopec, ze kterého pozoruji západ slunce, lodě plující okolo, zbytek výpravy obcházející ostrov a hlavně, užívám si okamžik přítomnosti, který vyruší jen projíždějící hotel, ze kterého se line diskotéková hudba do vzdálenosti několika kilometrů.

K večeru se k nám v zátoce přidá ještě jedna plachetnice a nám již dobře známý vytuněný katamarán, kterému Monika začíná říkat modrásek. Oproti návalu předchozí noci si připadáme skoro na samotě. V poznámce v námořních mapách Navionics nacházím doporučení, nezdržovat se na ostrově po setmění, protože tam straší duchové zemřelých osadníků, a také posádky parníku RMS Rhone, který se potopil u západního cípu ostrova v hurikánu v roce 1867. My máme v plánu vyrazit podívat se na vrak druhý den, a chceme tam být co nejdřív, abychom sehnali bóji. Vrak, kromě toho, že je asi nejznámějším místem na potápění v BVI, totiž patří do národního parku a navíc má výjimku, že se u něj nesmí kotvit v žádném případě (i kdyby všechny bóje byly obsazené).

7. den - 23.3 - Deliverance

Vyrážíme na vrak. Je tam sice už celkem plno, ale jednu bóji se nám podaří ukořistit. Vedle nás stojí krásná elegantní nablýskaná plachetnice, minimálně padesát stop dlouhá, old style, se jménem Stop Work Order. Majitel, kromě peněz, má zjevně i smysl pro humor. Vrak má být v hloubce asi patnáct metrů, tak jsem zvědavý, jak to bude vidět z hladiny, ale je překvapivě čistá voda a vidět je dost dobře. Pod námi se u vraku pohybuje nějaká skupinka potápěčů. Dodává to místu určitou důležitost a výjimečnost. Tedy, pokud člověku nestačí vlastní vrak. Obeplouvám se šnorchlem místo i s přilehlým útesem několikrát. Těžko říct, jestli se vrakem člověk může kochat, spíš je to další příležitost, zpřítomnit si osud lidí, kteří se tudy tehdy plavili, a kteří už do cíle nedorazili. Z více než 146 lidí na palubě jich přes sto při havárii utonulo. Přitom byli pár desítek metrů od břehu.

Po prozkoumání vraku vyrážíme na „delší“ přeplavbu na asi šest mil vzdálený Norman Island a abychom tam nebyli hned, bereme to oklikou kolem Peter Islandu. Zátoka je plná bójí, takže hledáme nějakou volnou, kde to vypadá klidně. Na západní straně zátoky se zdá není moc lidí, takže se uvazujeme kousek od stylového škuneru, i za cenu, že jsme na dolní straně zátoky (po větru). Teprve pohled do průvodce prozrazuje, že stylový škuner je noční podnik, který je vyhlášený divokými zábavami do pozdní noci. Což přesvědčuje posádku překotvit na druhou stranu zátoky.

V zátoce funguje rozvážková služba, která se jmenuje „Deliverance“, u které si může člověk objednat zásadní (a základní) potřeby, jídlo a pití, pokud mu během grilování večer dojdou. Objednává se to pak na kanálu 16, což jachtaři ocení. Takže místo MAYDAY je možné slyšet hlášky typu Deliverance, Deliverance, Deliverance, tady jachta Alfa, potřebovali bychom nějaké nealko, pivo a chleba. Jestli to pak Deliverance doručila netuším, ale vím, že nikdo neodpověděl.
Ostatně dokoupit se dalo i bez vyvolávání, což jsme si ověřili už den předem, kdy jsme odchytli dva domorodce na člunu, a koupili od nich chleba za pouhých šest amerických babek (zato byl ale hnusný).

Jediný, kdo se vydal na břeh byl Markus. Ostatním se veslovat půl kilometru do zátoky nechtělo. Markus by taky nešel, ale musel. Naše mikro dinga vypadala navíc ve srovnání s ostatními dingami spíš jako dětský člun a to, že na něm člověk vesloval, už jen podtrhovalo dojem, že to musí dělat pro zábavu. Igor pustil večer nějakou muziku, která mne sice neoslovila, ale holky se na to odvázaly a začaly tančit na lavičkách v kokpitu. Tanec se mi líbil, ale hudba mne rušila, tak jsem se Igora zeptal, jestli tohle fakt poslouchá. Na to odpověděl, že to skládá.

8. den - 24.3 - Sandy Cay

Máme před sebou poslední dva dny a chystáme se je využít ve velkém stylu, tedy jachtingem. Ještě předtím se ovšem přesouváme na západní okraj zátoky, kde jsou jeskyně „pokladů“ vyhlášené mezi šnorchlisty. Šnorchlujeme skoro dvě hodiny, ale protože tam začíná být nával, uvolňujeme naši bóji pro další zájemce a vyrážíme směr Jost Van Dyke Island.

Obeplouváme největší ostrov v BVI - Tortolu, po levé straně současně míjíme St. John, který ovšem patří už k Americkým panenským ostrovům, a kam tudíž bez administrativní anabáze nemůžeme a míříme k malému ostrůvku Sandy Cay, který slibuje panenskou přírodu. A vskutku, po týdnu plavení se v Karibiku konečně vidím na vlastní oči stylový karibský ostrov s písečnou pláží, palmami a stylově modrým mořem okolo. Bohužel, tradiční problém, jak se na ostrov dostat s brýlemi, jsem zatím nevyřešil, takže obcházím kus pláže v plaveckých brýlích a pak se vracím na loď. Noc chceme strávit u vedlejšího ostrova Jost Van Dyke, ale když tam večer dorazíme, ukáže se, že nejsme zdaleka sami a tak na nás nakonec zůstává kotvení skoro až venku ze zátoky. Naštěstí, Tomáš má šedesát metrů kotevního řetězu, takže nás nějaká hlubší zátoka nemůže rozházet.

9. den - 25.3 - Road Town

Poslední den míříme na Tortolu, do Road Townu, což je v podstatě hlavní město BVI. Většina z nás má letadlo z Tortoly na Saint-Martin a Tomášovi tam zase přijede nová posádka, která nás bude střídat na následující úsek na plavbu na Bermudy. Z Jost Van Dyku na Tortolu je to v podstatě stejný úsek jako jsme pluli den předem, jen s tím rozdílem, že tentokrát je to pěkně proti větru, takže si to dáváme na stoupačku. A je vidět, že pro jachtařské panice to je nečekaný zážitek, protože pěkně fouká a z proplutí úzkým průplavem na plachty je pěkný adrenalin. Jinak se ovšem nic zásadního nestane, takže nakonec největší adrenalin je vyvázání v maríně.

Nejdřív tam volám vysílačkou, posílají mne k molu B, kóji 23. Protože mola nejsou v maríně zjevně značená a prostřední molo vypadá jako C, vyrážíme k molu nalevo. Tam ovšem parkuje malá, kapotovaná, motorová pramice. Snažím se dovolat do maríny rádiem, ale nikdo neodpovídá. Po chvíli marných pokusů se dovolat, obeplouváme i molo napravo, ale tam je v kóji také plno, takže nakonec volám do maríny telefonem. Poté, co omylem vytočím někoho ve Francii, pak bůhvíkde, se nakonec dovolám nějaké slečně, která mi poradí, abych si marínu vyvolal vysílačkou. Takže zpátky na stromy. Tvrdím jim, že na místě 23 někdo stojí. Tvrdí mi, že tam nikdo není. Situace se vysvětluje, když nás nakonec někdo z maríny navádí na prostřední molo, kde je kóje 23 skutečně prázdná. A pak se také vysvětluje, že to, co jsme považovali za písmeno C (a označení prostředního mola) byl znak telefonu na budce před molem.

Protože máme relativně dost času využíváme ho k drhnutí lodi a úklidu. Kapitán si potrpí na čistotu, takže nám vytáhne různé čistící přípravky, vybaví nás kartáči a přidělí nám práci. Chlapík s vedlejšího katamaránu, který je dvakrát větší než naše loď, a který si s výrazem fajnšmekra obtáhl stěrkou vnitřní strop jeho otevřené paluby, nás jen s pobavením pozoruje a oceňuje náš zápal pro věc.

V maríně také využíváme místních výdobytků jako jsou záchody nebo umyvadla. Chtěl jsem využít i sprchy, ale když jsem se ve sprše vysvlékl, zjistil jsem, že je na žetony. Jeden mi nakonec slečna na recepci za tři babky ráda prodala. Prý voda poteče sedm minut a rozhodně ji nemám zastavovat během sprchování (třeba kdybych chtěl šetřit vodou). Tak jsem si vzpomněl na mládí, jak jsme odhadovali čas a pustil se do toho. Obava, že se ocitnu ve sprše bez vody a s mýdlem na těle mne vybičovala k takovému výkonu, že jsem se nejen zvládl osprchovat a umýt si hlavu (což po deseti dnech koupání pouze v moři je svým způsobem zážitek), ale měl i dost času na to, abych experimentálně vyvrátil původní podezření, že po zastavení vody během sprchování už znova téci nebude.

Na večer jsme pak vyrazili do víru nočního života. Tedy přesněji řečeno, chtěli jsme, ale zpočátku bylo celkem nejisté, zde se nám nějaký noční život podaří najít. V okolí maríny bylo pouze pár opuštěných ulic, sem tam nějaká banka, nebo firma. Nakonec to byl Igor, kdo se neohroženě vrhl na prvního domorodce a nepustil ho, dokud z něj nevypáčil, kde je nejbližší hospoda.

První podnik, kde jsme se rozhodli najíst, nás příliš neoslovil, takže se tam příliš nezdržujeme a hned po jídle vyrážíme jinam. Což znamená o dvě stě metrů dál. Údajně to měl být lepší a vyhlášenější podnik, což nemohu potvrdit. Co mohu potvrdit, že uvnitř byla pěkná zima (asi americký zvyk) a venku bylo příjemně i večer. Bezkonkurenční ovšem byla servírka, svérázná černoška, ze které jsme se pokoušeli vymámit kávu a nějaké zákusky. Nejprve nás uzemnila tím, že kávu sice mají, ale pro jednoho ji dělat nebude. Tak jsme vylosovali dalšího dobrovolníka na kávu. Pak jsme se nemohli shodnout, jaké vlastně ty koláče mají. Pořád nám nabízela nějaký „killing pie“, což důvěru úplně nevzbuzovalo. Teprve až poté, co jsem do něj šel, vyšlo najevo, že šlo o „key lime pie“. Druhý koláč byl tuším „cherry pie“ a pak ještě jeden, a tím se nabídka vyčerpala. Což by nevadilo, kdyby to vyrovnala kvalita koláčů. To bohužel ovšem nebyl náš případ. Takže jsme se nakonec shodli, že nejlepší jídlo bylo z vlastních zásob na lodi. Zároveň to byla symptomatická tečka za celou akcí.

10. den - 26.3 - SXM

Další den se už každý vypravil buď domů, nebo za dalším poznáváním. Já jsem odlétal první, takže jsem vyrazil na letiště hned ráno. Na letišti, které mimochodem svojí vnitřní vybaveností vypadalo jako brněnské hlavní nádraží, mě skásli o dvacet babek za to, abych mohl odletět. Pak jsem prošel do „terminálu“, což byla jedna velká místnost, vypadající jako čekárna (na brněnském hlavním nádraží), ze které vedly čtyři východy ven na letištní plochu. Do letadel se chodilo z haly pěšky. Když jsem viděl ty desetimístné jednomotorové hornoplošníky, které přilétaly a odlétaly, tak jsem se nedivil.

Co bylo trochu zneklidňující, že v čekárně nebyly žádné ukazatele, ze kterého východu, kdy, a co letí. Nad východy sice visely obrazovky, ale na dvou svítila nějaká reklama na kabelovou televizi a na dalších dvou byly nějaké rozpisy, ale nebylo z nich patrné, jakých společností (nebo jakých letů). Jen cílové stanice. Občas něco sice hlásili v nádražním rozhlase, ale tomu nerozuměli ani rodilí Američani, kterých jsem se ptal, kam letí, abych si ujasnil, jestli letím stejným letadlem.

Nakonec se ukázalo, že naše letadlo mělo zpoždění asi tři čtvrtě hodiny, což nám ovšem nikdo nepovažoval za důležité sdělit, a teprve až přistálo, objevil se zřízenec, který nás do něj nahnal. Bylo nás asi osm, co jsme letěli touhle linkou, v letadle pro dvacet. Příště budu muset věnovat víc pozornosti tomu, co mi vyhledávač letenek nabídne.

Vlastní let ovšem bohatě vynahradil veškeré strádání. Sedl jsem si do druhé řady, viděl jsem celou cestu do kokpitu na budíky (protože kokpit neměl dveře) a mohl tak střídavě pozorovat malebné ostrovy a práci pilota. Nutno ovšem přiznat, že pilot zapnul pár minut po startu autopilota, a pak ho před přistáním na Saint-Martinu zase vypnul.

Letiště na Tortole je sice Intl. ale letenku do Paříže mi vystavit nemohli, takže jsem musel na SXM vyjít z terminálu, přes pasovou kontrolu, do veřejné haly, tam si vystát frontu s celým zbytkem letadla na palubní lístek, a pak zase přes pasovou kontrolu zpátky. Štěstí bylo, že mi aspoň mohli odbavit tašku až do Paříže, takže jsem ji přitom nemusel tahat s sebou. Zajímavé bylo, že třeba Air France, měla stánek přímo v terminálu. Air Caraïbes ovšem na tohle zatím nedozrálo.

Před startem pak kapitán přišel na to, že fouká příliš, aby s námi bezpečně odstartoval, což bylo překvapivé, vzhledem k tomu, že na Saint-Martinu fouká celý rok nepřetržitě, a tudíž bude lepší odstartovat bez paliva, a nabrat ho někde jinde, a to konkrétně na Guadeloupe. Drobná zajížďka nás stála jen asi tři hodiny, takže z devítihodinového letu byl rázem let dvanáctihodinový. Zato jsem ale seděl uprostřed prostřední řady, nevešel se mezi sedadla a nefungovalo mi video. Když jsem pak vystupoval na Orly, byl jsem rád, že jsem cestu přežil. Air Caraïbes mi pak poslali dotazník, jak jsem byl s tímhle konkrétním letem spokojen. Tak doufám, že z mých odpovědí něco vyvodí. Čímž skončil můj výlet do Karibiku. Krásné mulatky tam nebyly.