Chantilly

Poznámka: Tenhle příspěvek patří chronologicky na začátek prosince loňského roku.

Čtrnáct dní po Fontainebleau mi ve schránce přistál email od Jarmily, že přijede zase na den, a jestli bychom tedy nedali spolu to Chantilly. A aby toho nebylo málo, tak navrhla, že vezme ještě kamarádku Jolanu, která bude shodou okolností v Paříži také a sama by se nudila. Což bylo výzva, kterou jsem nemohl nepřijmout. Jednak jsme měli Chantilly od minule v seznamu nesplněných úkolů, a jednak jsem byl zvědavý na Jolanu. Jarmila mě ujistila, že si to určitě všichni tři užijeme, což mne zanechalo v mírném neurčitém rozechvění, nicméně jsem se začal těšit. Sice jsem nenápadně naznačil, že bychom mohli eventuálně místo Chantilly „dodělat“ Versailles, ale to byla spíš jen taková řečnická nabídka. Chantilly bylo totiž už dávno rozhodnuto.

Udělal jsem tedy (znovu) navigační přípravu na Chantilly, zkontroloval předpověď počasí, a zkontroloval auto a vybavení, protože to vypadalo, že dosáhnu zatím historicky největšího zatížení svého auta - až dvěma dalšími osobami. A na to jsem nebyl zvyklý ani já, ani auto. Akce byla plánovaná na neděli a všechno vypadalo dobře až do pátku, kdy se v Paříži pár fanatiků rozhodlo odpálit na ulici, a předtím pokud možno ještě co nejvíce lidí postřílet. Francouzi jsou sice zvyklí na ledacos, ale tohle bylo i na ně moc, takže nastal výjimečný stav a jeho důsledkem bylo také to, že nebylo jisté, kdy a jak vlastně Jarmila s Jolanou přijedou, kde budou přebývat, a jestli vůbec se na Chantilly půjde jít podívat.

Bezprostředně po atentátech totiž byla většina podniků v Paříži zavřená, lidem se doporučovalo spíš nevycházet a neorganizovat zbytečně happeningy, ani manifestace. Na což stejně nikdo neměl náladu. Také byla v zasažených oblastech omezená doprava a byla zavřená muzea, divadla a obecně všechna společenská, nebo kulturní místa. Šance byla, že Chantilly zavřené nebude, protože přece jenom už je trochu dál od Paříže, a navíc administrativně už ani nepatří do regionu Île-de-France, kterého se omezení týkala hlavně. Ovšem situace byla skutečně výjimečná a člověk si nemohl být jistý ničím.

Jarmila s Jolanou nakonec dorazily skoro přesně podle plánu, jedinou změnou bylo, že místo v centru bydlely v hotelu na letišti, což by kdykoliv jindy byl opruz, ale v tomhle konkrétním případě to byla výhoda, protože z letiště v Roissy je to do Chantilly zhruba půl hodinky autem. Je totiž na stejnou stranu od Paříže a dokonce na stejné dálnici. Pro mne to byla také pomoc, protože jsem nemusel zajíždět do Paříže, když jsem pro ně jel. A nakonec to byla svým způsobem pomoc vlastně pro všechny, protože než zůstávat v ochromené a smuteční Paříži, mohli jsme se od denních starostí nechat rozptýlit kulturními a jinými zážitky. A tak se také nakonec stalo.

Letiště v Roissy už znám jako svoje boty, takže pro mne nebyl problém tam holky najít, navíc provoz byl minimální, a tudíž vše bez problémů pokračovalo až do Chantilly, kde jsem si při vjezdu do parkoviště všiml na sloupku od závory nějakého upozornění ohledně baťůžků a jiných zavazadel, ale nepodařilo se mi dát dohromady význam, protože se mi zdálo, že tam v té větě chyběl nějaký zásadní údaj, třeba příslovečné určení způsobu nebo místa. Jsa si vědom ovšem své omezené francouzštiny, šel jsem se pak raději ještě slečny u brány přeptat, a slečna, když mne viděla, mi to pro změnu šla naproti vysvětlit. Baťůžky bylo potřeba nechat v autě. Vzal jsem tedy alespoň láhev vody a kšiltovku, zásadní vybavení do jakékoliv akce. Jolaně ovšem celou brašnu na foťák nechali a Jarmila si s sebou pro jistotu vzala jen foťák.

V Chantilly si můžete koupit několik různých druhů vstupenek, které jsou ovšem schválně definované tak, že pokud se chcete podívat do zámku a do parku (což je téměř nutné, protože park je v podstatě všude kolem zámku a navíc vypadá tak lákavě, že by byl hřích se tam nejít podívat) zjistíte, že nejlepší je si koupit lístek „všechno v jednom“, který je samozřejmě nejdražší. Což nás ovšem nemohlo odradit.

U vchodu do zámku se fotila nějaká svatba, přesněji ženich s nevěstou. Jolanu zaujaly nevěstiny šaty do té míry, že se pokusila ze mne na ně vyloudit nějaký názor. Bohužel jsem totálně zklamal, a současně si uvědomil, že vlastně netuším, podle čeho, nebo jak, bych měl hodnotit svatební šaty, aniž bych při tom vzal v úvahu nevěstu. S nevěstou, tam už bych si troufl vyslovit vlastní názor, což jsem taky udělal. Nevěsta se mi (v šatech) líbila. Ženich nezaujal nikoho.

Jarmilu místo svatby zaujal audioguide a pořád po něm pokukovala, až jsme ji s Jolanou přesvědčili, ať si ho teda vezme. Naštěstí nám před tím paní u vchodu poradila, ze které hromady, protože ty jedny byly dezinfikované a ty druhé, zjevně, infikované. Překvapivě byly všechny ve francouzštině. Napřed jsem si myslel, že to nějak přepnu, ale po pár neúspěšných pokusech jsem to vzdal a šel se zeptat. Ač jsem byl přesvědčen, že něco jako volba jazyka na audioguidu musí být něco velice intiutivního. No, v podstatě to intuitivní bylo, pokud znal člověk desetimístný číselný kód, kterým se dostal do menu, aby jazyk mohl přepnout. Jak mi posléze předvedla ta stejná paní, co nám prvně poradila hromadu.

Prohlídka v zámku v Chantilly, a tady je možná dobré zmínit, že zámek, je, podobně jako ve Fontainebleau, v podstatě na kraji městečka stejného jména, se na první pohled může jevit trochu chaotická a méně navigačně nadaní jedinci se tam mohou i ztratit, nebo, v lepším případě, vynechat část prohlídky (případně, v horším případě, se někde zacyklit). Zámkem totiž nevede jedna nepřerušovaná cesta, kde by stačilo sledovat šipky, ale spíš jde o něco podobného stromu, s tím, že některé větve obsahují cykly, jak bychom aspoň řekli my matematici. Takže naivní algoritmy kompletního průchodu selhávají.

Po stránce zajímavosti a ve srovnání, jak s Versailles, tak s nedávným Fontainebleau, bych, jako naprostý laik, byl ochoten přiznat, že Chantilly mne zaujalo nejvíc. Nevím jestli na tom má nějaký vliv to, že jsem tam byl se dvěma holkama, ale objektivně lze přiznat, že miminálně, co se zařízení místností týče, vystaveného nábytku, obrazů a dalších artefaktů, je Chantilly s Fontainebleau srovnatelné. Kromě toho lze v Chantilly najít i věci dráždící návštěvníkův úsudek, jako například kůži ze lva, přilepenou na stěně i s hlavou, nebo sadu nástrojů, blíže neurčeného původu a významu, o jejichž funkci jsme s Jarmilou vedli téměř odbornou disputaci, do chvíle, než přišla Jolana a bez zaváhání prohlásila, že to jsou pokličky. Což v daný moment znělo tak přesvědčivě, že jsme ji dali okamžitě za pravdu. Byť Jarmilina teorie o tom, že šlo o kráječe těsta (v dnešní době známé jako kráječe na pizzu), měla také něco do sebe. Jen nevysvětlovala uspokojivě fakt, že tam těch kráječů měli tolik a v tolika různých velikostech. Já jsem se ze své skepse nezmohl ani na to.

Sám jsem si užil svůj moment slávy v zámecké kapli, kde jsem nejprve rozvinul teorii, že kostely jsou oltářem orientované na sever, abych tuto teorii bezprostředně na to vyvrátil podrobným pozorováním paprsků zapadajícího slunce, které promítalo barevnou mozaiku v okně na protější stěnu (hypoteticky západní strany, což byl zmíněný spor), a posléze opravil tak, že oltář je orientován na jih (čímž se slunce dostalo do souladu s teorií). Pak jsem se ovšem dočetl na internetu, že tradičně se křesťanské oltáře v kostelech stavěly na východě, resp. kostely se stavěly tak, aby oltář byl na východě, a tudíž vchod do kostela typicky na západě. To ovšem nebyl případ Chantilly.

Protože jediný, kdo měl z naší mikroskupiny audioguide, byla Jarmila, zůstávala trochu pozadu, neboť audioguide byl dost ukecaný. Jolana zase hodně fotila, a já se tak často ocital na čele, a to jsem se přitom snažil číst i přiložené letáky. Bohužel jsem se ale, vždy po pár odstavcích, ztratil. Buď v historických okolnostech, nebo v souvislostech. Takže jsem se po chvíli naučil v textu najít jen zásadní informace, nejhrubšího zrna, abych byl danou expozici, nebo místnost, schopen zařadit do nějakého období, nebo jinak odlišit od ostatních expozic, nebo místností. Například obrazy dovezené, obrazy domácí a obrazy ukradené. Na druhou stranu jsem si mohl dovolit kontemplovat umělecká díla a jiné zajímavosti, protože jsem měl dost času.

O zámku je třeba říci, že k němu patří, kromě parku, také stáje, ve kterých probíhají různá představení, od tradiční drezůry, až po pro koně adaptované pohádky. Stáje jsou kousek dál od zámku na západním konci parku. Zámek sám, nejen, že je obklopen vodními kanály, ale vypadá, jako kdyby na vodě stál, protože, až na několik přístupových cest, stěny zámku voda doslova omývá. Nicméně nejedná se o nějaký vodní hradní příkop, ale o kultivovaný zámecký park s vodními plochami, které se v parku za zámkem rozšiřují do poměrně velké a souvislé vodní plochy-kanálu, který se, zcela v duchu francouzské tradice, jmenuje Grand Canal. Každý zámek, který za něco stojí, má jeden.

Přestože původní plán byl provést prohlídku zámku a přilehlého okolí dokud bude otevřeno, po prohlídce zámku jsme usoudili, že pro krátkou pauza na kávu a něco menšího k snědku v zámecké kavárně, nám park neuteče. Seznámili jsme tedy Jolanu s café gourmand a v rámci poznávání lokálních pamětihodností ochutnali i vyhlášenou šlehačku. Sice jsem slečnu, co nás obsluhovala, vyvedl trochu z míry dotazem, zda ten pohár šlehačky je skutečně jen šlehačka, a nejsou v tom třeba jahody, nebo něco v tom smyslu. A poté, co mě ujistila, že to je jenom šlehačka, jsem zapochyboval, jestli se to dá i tak jíst „jen tak“. Ale když i to potvrdila, nechal jsem se přesvědčit. Nakonec, byli jsme na „pohár šlehačky“ tři, a to by bylo, abychom ho nedali. V kombinaci s café gourmand to vydalo na poměrně slušnou energetickou bombu, takže jsem začal pochybovat, jestli na večeři vydržím všechny chody. Ale holky mne ujistily, že to zvládnem.

Mezitím se už připozdilo, takže z procházky parkem zbyla jen taková krátká cesta tam (ke stájím) a zase zpátky (k zámku), přitom by si park rozhodně zasloužil delší dobu. Vzhledem k tomu, že už byla skoro tma, moc lidí v parku už nebylo, ale zato tam byly ovce, které se tam volně pásly. A tím nemyslím pár symbolických ovcí, jako třeba deset, nebo dvacet, ale odhadem tak dvě stě ovcí, které byly všude a nerušeně a spokojeně si užívaly čerstvou trávu. Cesty mezi ovcemi byly sice lehce oplocené, i tak ale měl člověk pocit, že je někde na pastvinách. Prostě takové francouzské safari.

Když padla noc a také oficiálně odbila šestá, kdy se pak uzavíral, přejeli jsme autem necelý kilometr do městečka vedle, abych holkám ukázal noční život na francouzském venkově. Podle tripadvisoru tam měla být spousta restaurací. Ukázalo se ale, že v neděli večer francouzský venkov až tak nežije. Většina podniků byla zavřená, a ty co nebyly, zase nevzbuzovaly důvěru. Po minulé zkušenosti se Žabákem a tripadvisorem jsem byl už v tomhle poměrně obezřetný. Takže jsme si prošli celou hlavní třídu, náměstí, což byla křižovatka, kde se křížila hlavní třída s vedlejší třídou, a kousek hlavní třídy za křižovatkou, abychom nakonec, s rostoucím hladem a připozdívající se hodinou, rezignovali na šneky a kachnu, což z nějakého důvodu bývá poslední dobu jídlo, které s Jarmilou míváme, a zapadli do blízké pizzerie.

To se vyplatilo, protože neměli anglický jídelní lístek a přeložit názvy a složení pizz jsem zvládl i tak. A to, co jsem nezvládl, se ukázalo, že bylo italsky, takže už vím, jak se řekne italsky řízek. Nakonec, nebýt toho, že nám ke konci vypnuli topení, tak to v podstatě nemělo chybu. Pokud tedy nepočítám, že místo obligátního café gourmand, které ovšem už zvládla jenom Jarmila, donesli čaj gourmand, což bylo to samé, ale s čajem. Bylo to poprvé, co jsem to viděl, a měl jsem pochybnosti, že to vůbec oficiálně existuje, ale rychlý pohled na Google mne usvědčil z omylu. Cokoliv gourmand existuje. Minimálně ve Francii. Pak už jsem jenom hodil holky na hotel a vrátil se zpátky domů, do doby „po atentátech“.

Fotky: Jolana

PF 2016

Letošní rok začal tím, že mi došla od Francouzské republiky výzva k zaplacení pokuty za překročení rychlosti. Teda, došla do firmy a sekretářka mi ji promptně přeposlala. Jak už bývá tradicí, bylo to na cestě z dovolené, a na dálnici, kde byla snížená rychlost na 110 km/h, jsem jel sto dvacet. Počítám, že normálně se tam jezdí tak padesát, protože to bylo už na kraji Paříže, kde jsou pořád zácpy, ale já tam zrovna jel v neděli o půlnoci, kdy tam skoro nikdo nebyl - na šesti pruzích. Chápu to tak, že to byla pomsta za to, že jsem celou cestu předtím jel po Francii 135 km/h, ale bylo tak hnusně, že se to nedalo změřit. A protože mi tradičně zase udělali nabídku, že když to uhradím hned a bez odmlouvání, nejlépe na internetu, tak dostanu třetinovou slevu, tak jsem nelenil a obratem svých čtyřicet pět babek zaplatil. Jestli jsem přišel také o bod netuším, a ani nevím, jak to zjistit.

Hned po výzvě mi dorazilo péefko od známého, stylově v obálce a s motivem, který mne pobavil. Navíc v provedení vysoké kvality, takže jsem ho vzal další den do práce, abych kolegům předvedl, jak to děláme v Česku. Ukázalo se ovšem, že zkratku PF nikdo neznal, a ani když jsem jim to rozvedl do francouzštiny - pour féliciter - tak netušili, o čem mluvím. Pokusil jsem se jim tedy vysvětlit tento zvyk, ale bohužel, uvedený text ve francouzštině nedává smysl. Minimálně ne tedy v tom smyslu, jaký bychom si asi představovali.

Pour féliciter znamená doslova pro blahopřát. Schválně to píši takhle, aby vyniklo, že féliciter je sloveso, které se ovšem může pojit jen s nějakou osobou (které se blahopřeje). Předložka pour se pak ovšem objeví spíš za oslavencem, například:
- Féliciter les parents pour la naissance de son fils.
- Blahopřát rodičům k narození jejich syna.
Jediný platný kontext, který jsem našel je například:
- Donner des conseils pour féliciter des parents.
- Dávat rady, jak blahopřát rodičům.
Prostě, ač jsem se snažil, jak jsem mohl, naroubovat to na nějaký smysluplný francouzský význam, který by se dal nějak vztáhnout k příchodu nového roku, se mi nepodařilo. Možná, kdyby to bylo pour fêter, kde fêter znamená oslavovat a může se pojit i s událostí, dalo by se k tomu něco vymyslet. Navíc jsem zjistil, že vlastně ani nevím, co to má přesně znamenat česky.

Je to přání dotyčnému, aby se mu dařilo v novém roce? Nebo je to výzva, aby oslavil příchod nového roku? (Otázka je, proč by to měl chtít dělat.). Nebo to je výzva k radosti, že jsme přežili rok předchozí a doufáme, že přežijeme i ten následující. To, že mi poslední dobou na většině péefek chodí obrázky dotyčného s rodinou, k vyřešení téhle zapeklité otázky také nepřispívá. České všechno nejlepší do nového roku mi přijde daleko jasnější a přímočařejší. To ovšem překvapivě nikdo neposílá.

Protože mi to ale nedalo, jal jsem se prohledat internetové zdroje, abych se dozvěděl, že tuto „tradici“ zavedl nějaký intelektuál, někdy v předminulém století, protože mu to patrně přišlo cool. Nicméně, narazil jsem i na zajímavé anonymní vysvětlení na anonymním českém jazykovém fóru, kde jedna z účastnic tvrdila, že pour féliciter byl jeden z přípisků, které se ve Francii kdysi psaly na vizitky. Když dotyčný toho, koho chtěl navštívit, nesehnal, tak u něj nechal svoji vizitku, a k ní něco připsal. A pokud zrovna chybějící byl oslavenec a dotyčný dorazil s kytkou, nechal tam s vizitkou i kytku a na svoji vizitku napsal p.f., což mělo znamenat, že tam byl proto, aby mu blahopřál. Bohužel ani to mi nikdo z kolegů nepotvrdil. Ptal jsem se pak i své německé kolegyně (která je ovšem Francouzka), ale zdá se, že v Německu to také nikdo nezná. Takže to vypadá, jako další francouzské brambory.

Vánoční

Vypukly Vánoce. Přesněji, vypukla vánoční horečka. Ještě přesněji, vypukla nákupní horečka. Tak jako každý rok. Letos jsem to zaregistroval díky francouzskému Amazonu, který vyhlásil nejen „Black Friday“ (po vzoru amerického Amazonu), nebo „Cyber Monday“ (podle téhož), ale rovnou celý „Cyber Week“, který nejen zásoboval denními nabídkami – tj. nějakou slevou, která vyprší o půlnoci, nebo nějaké jiné, časově poměrně blízké, příležitosti, ale také „flash“ prodejemi, kam začal dávat na různě dlouho dobu, různě zlevněné věci. Sice normálně slevy nesleduji, ale jelikož na Amazonu nakupuji celkem často, tak mi to neuniklo, a při procházení jedné takové nabídky mne zaujal dalekohled.

Ne, že bych potřeboval nový dalekohled, ale při poslední plavbě se ukázalo, že dalekohled na palubě se hodí a vzhledem k tomu, že povinné vybavení, které na lodi normálně zahrnuje i dalekohled, většinou neposkytuje odpovídající světelnost, nebo ostrost, zvláště v kritických situacích, kdy moře je rozbouřené, kardinální znaky se zmítají na vlnách a kapitán se musí rozhodnout, kudy pojede. Posádka pak může kvalitní optiku ocenit při pozorování studentek na studentské regatě, a jiných přírodních krás, které plavba na moři přináší. Maje toto vše na paměti, jsem podlehl vábení „kybernetického výprodeje“ a objednal si dalekohled 10x42, který byl navíc vodotěsný, což mi přišlo, že bude podmínka pro námořní techniku nutná.

Ještě než mi dalekohled došel, jsem se ale s nadšením sobě vlastním vrhl do zkoumání různých dalekohledů, typů a provedení, abych se vzápětí přesvědčil, že mít na dalekohledu „waterproof“ zdaleka stačit nebude a že optika 10x42 není úplně to pravé, spíš, že to je přesně to, co se na loď nehodí. Zvětšení 10x se sice papírově zdá lepší, než zvětšení 8x, ale také přináší daleko větší citlivost na třes a udržet takové zvětšení v klidu vyžaduje pevnou ruku chirurga a to i na pevné zemi, nemluvě o lodi zmítající se v živlu. Naopak průměr čelní čočky 42 mm představuje spíše menší řešení, a tím pádem i menší světelnost, menší výstupní světelný svazek a obecně všechno slabší. Samozřejmě uvedený dalekohled měl i nezanedbatelné výhody. Například byl relativně malý (12x15cm) i lehký (tři čtvrtě kila) a se svým zvětšením a kvalitní optikou se hodil výborně na pozorování ptáků, nebo něčeho jiného, co se dalo pozorovat z pevného postoje, případně lehu, na pevné zemi a v podmínkách kvalitního osvětlení. Což večerní připlouvání do maríny nebo zátoky rozhodně nesplňovalo.

Protože sleva byla docela zásadní, nebál jsem se nabídnout dalekohled, před tím, než jsem ho vrátil, ostatním známým a příznivcům. Ukázalo se ovšem, že sledování ptáků není v Česku ještě tak rozšířené a zájem nikdo neprojevil. Tak jsem dalekohled nakonec Amazonu zase vrátil. A protože už mám i potřebné know-how, v dalším pokusu se už zmást nenechám. Bohužel se stalo ovšem to, co se mi běžně stává, když se do koupi nějaké věci ponořím – zjistím, co nechci, a jakých nedostatků se vyvarovat, a nakonec mi nezbyde, než koupit to nejlepší na trhu. Což způsobuje, že se člověku doma hromadí jen to nejlepší a začíná ztrácet kontakt s realitou běžného konzumenta. Navíc to také leze do peněz.

Dalším znakem blížících se Vánoc byl vánoční potlach v práci (nevím, jak jinak přeložit Pot de Noël), který spočíval v tom, že každý z kolegů, kterých bylo celkem dost, donesl něco z domu, případně co koupil, dalo se to na jeden velký stůl v jedné konferenčce a všichni zúčastnění si pak brali a ochutnávali. A protože se to netýkalo jen jídla, ale i pití, bylo to kompletní. Pro mne jako imigranta to samozřejmě bylo zajímavé i čistě ze studijních důvodů, protože jsem mohl ochutnat různé koláče (sladké i slané), které jsou ve francouzských rodinách typické, případně i takové exkluzivity jako domácí portské (ze skutečných hroznů z Portugalska), případně domácí kuskus. Bohužel nabídka zdaleka převažovala poptávku, takže jsem, aspoň, co se týká jídla, poměrně rychle odpadl, a tak se alespoň věnoval vínům a s kolegou probral místopis hlavních vinařských oblastí a charakteristických vlastností jim příslušejících vín.

Bohužel došlo také k malé osobní tragédii, když mi kolega příležitostně prozradil, že sedm z deseti francouzských restauracích nevaří, ale jen ohřívá jídlo nakoupené ve velkovýrobě. Když jsem se to dozvěděl, tak to se mnou tak otřáslo, že jsem musel sáhnout po celé sedmičce červeného, abych chmury aspoň trochu rozptýlil. Situace se údajně vyhrotila natolik, že francouzské ministerstvo pro francouzskou kuchyni dokonce někdy loni vydalo vyhlášku, že restaurace budou muset začít uvádět, zda jídlo připravují na místě, nebo ne. A teoreticky by to mělo už platit. Akorát jsem to v žádné restauraci neviděl.

V únoru ovšem má vyjít nové aktualizované vydání michelinského průvodce pro rok 2016 po hotelech a restauracích, které si hodlám za své těžce vydělané peníze pořídit, abych se neblamoval na tripadvisoru, nebo jinak, a budu ho nosit všude s sebou. Šance, že by se do průvodce dostala nějaká restaurace nezaslouženě je i podle Francouzů zanedbatelná. Aspoň na něco je ta jejich posedlost centralizovaným dohledem a známkováním dobrá. Sice mne zaujala tříhvězdičková restaurace, kde onehdá povečeřel Hollande s Obamou, ale možná bude lepší začít nejdřív něčím méně exkluzivním, s méně hvězdičkami, případně více vidličkami. Ostatně, jak vám každý Francouz potvrdí, i víno je potřeba začít ochutnávat od toho nejhoršího, aby pak mohl člověk ocenit to nejlepší, a také fakt, že za něj dá majlant.

Ve Francii proběhly regionální volby, které volí místní rady v regionech. Navíc od prvního ledna příštího roku se celá Francie reorganizuje, staré menší regiony se slučují do nových větších, což přináší jistá pnutí nejen na politické, ale i národní scéně, protože někteří se snaží tuto „centralizaci“ populisticky interpretovat negativně, jako ztrátu svébytnosti a lokálních pravomocí na úkor „super regionu“. Čemuž se nedivím. Naše lokální politická buňka v čele se starostou pořád bije na poplach – jen si nejsem jist, zda pro anebo proti.

Jinak to vypadá, že ve výsledcích poměrně uspěla nacionalistická strana Marine Le Pen, která využila posledních přehmatů a obecně neschopnosti vládnoucí garnitury. Na scénu se také vrací již několikrát zatracený „Sarko“, jak mu Francouzi důvěrně říkají, který zdá se být nezničitelný, na rozdíl od jeho manželky, která si to zvládla udělat sama, minimálně co se vizáže týče. Nový kolega v práci, který je Ital a zrovna si koupil byt, už začal plánovat, kam emigruje, až to tady Le Penová zavře a vyžene imigranty. Já jsem si sice nic nekoupil, takže jsem v zásadě pořád připraven, ale i tak jsem zjistil, že těch míst, kam bych vyloženě chtěl, zase tolik v Evropě není. Každopádně mám ještě chvíli času si to rozmyslet, než se politika dostane mezi lid.

Tento týden mi kolega v práci sdělil, že mu můj hlas připomíná George Clooneyho z reklamy na Nespresso, a to přesně v tom, že máme s Georgem úplně stejnou výslovnost jména Jean. George tak v reklamě volá na Jeana Dujardina, který je údajně populární francouzský komik, ale už hrál i v Hollywoodu, a který mne zaujal jako vyšetřující soudce v La French. Rozhodně by mi nevadilo být přirovnáván ke Clooneymu, nebo i jen k jeho hlasu, ale v tomhle konkrétním případě si nejsem úplně jist, jak si tohle sdělení vyložit. Prý se mu při tom úplně vrací živý obraz reklamy. Tak doufám, že George na své výslovnosti tohoto slova dost zapracoval, protože v reklamě nic jiného neříká.

Fontainebleau

Přišel podzim, zrovna se lámal letní čas na zimní, a nečekaně se ozvala Jarmila, s již tradiční nabídkou, někam vyrazit, s tím, že bude mít volno celý den, takže bychom mohli dát šanci nějakým vzdálenějším pamětihodnostem. Nutno ovšem zmínit, že „celý den“ znamená v Jarmilině rytmu časový úsek od poledne jednoho dne, do poledne druhého dne, tudíž ho většinou nelze celý vyplnit homogenní aktivitou, jakou je třeba výlet. Další věc, která je na tom zvláštní, že zatímco člověk by čekal, že v noci stejně bude spát, Jarmila to nepotřebuje, minimálně ne tolik, jako běžný smrtelník, takže večery s ní bývají dlouhé. Na druhou stranu, všechny výlety, které jsme zatím podnikli, se do tohoto rozdělení krásně vešly.

Původní myšlenka, že bychom dokončili prohlídku Versailles, přesněji řečeno Trianonu a usedlosti Marie-Antoinetty, vzala zasvé, když se ukázalo, že ve Versailles je v pondělí zavřeno. Každé pondělí. Pokud tedy někdo plánujete návštěvu Versailles, neplánujte to na pondělí. Kde ovšem zavřeno nebylo, byly další dva cíle, které máme v hledáčku už nějakou dobu - zámek Fontainebleau (tam je zavřeno pro změnu v úterý) a zámek Chantilly (taky zavřeno v úterý, ale jen mimo sezónu, v sezóně je otevřeno pořád). Oba jsou plus mínus stejně daleko, jen Fontainbleau je na jih a Chantilly na sever. Oba mají kolem sebe zajímavé vodní nádrže, a oba jsou populárními turistickými destinacemi.

Fontainebleau je ovšem také známé mezi skálolezci, protože v okolních lesích jsou populární „balvany“, vyhledávané lezci z celé Evropy. Chantilly naproti tomu je známé svojí šlehačkou. O balvanech jsem Jarmile raději ani neříkal, ale o šlehačce se asi někde dočetla, protože když vyšlo najevo, že máme tyhle dvě volby, naznačovala mi celkem zřetelně, že by dala přednost Chantilly. Zdůvodňovala to ovšem tím, že tam bude otevřeno o hodinu déle. Čemuž jsem se nebránil a udělal navigační přípravu pro Chantilly. V obou zámcích probíhají příležitostně i zajímavé doprovodné akce, nebo představení, ale na náš den zrovna nikde nic nebylo, takže různá otevírací doba byl jediný objektivní rozlišovací znak.

V mezičase mi Jarmila napsala, že bude bydlet tentokrát jinde, než obvykle, a ať jí zavolám do hotelu na pokoj. Volám tedy do hotelu a poprvé v historii (kdy volám někomu do hotelu) se mne spojovatelka ptá na jméno hosta, kterému volám. Okamžitě mě napadne, že jsem zvědav, jak tohle dopadne. Jarmila má hezké české příjmení, které ale obsahuje dobrou polovinu písmen s diakritikou, takže je mi jasné, že pokud to řeknu „hezky česky“, tak ta Francouzka na ústředně nemá šanci tomu rozumět. Na druhou stranu, jsem asi příliš velký patriot, abych se snažil tu výslovnost prznit tím, že se to pokusím přečíst francouzsky, a to přesto, že mám v živé paměti jednu z prvních hodin francouzštiny na Pražském Francouzském Institutu, kde nám učitel, rodilý Francouz, zdůrazňoval, že pokud budeme chtít, aby Francouzi chápali správně naše jména, musíme jim je číst francouzsky, tedy tak, jak by je četl Francouz. A jako příklad tehdy dával jméno prezidenta Václava Havla a přesvědčoval nás, že by se to mělo číst [vaklaf avel], byť už si teď vlastně ani nejsem jist, jestli ta poslední písmena na konci by se měla správně číst nebo ne, protože ve francouzštině se normálně poslední jedno až tři nevyslovují.

Takže jsem to řekl česky a spojovatelka prohlásila, že tam nikdo takový není. Ptám se jí tedy, jestli volám do správného hotelu a na správné ulici, což ji znejistilo natolik, že mne nakonec vyzvala, ať jí to nahláskuji, aby pak prohlásila: „Ale to vůbec není to, co jste mi říkal prvně monsieur“, a bez dalších otázek mne přepojila. Což jsem chápal, ale to bylo tak všechno, co jsem byl ochoten s tím dělat. Nový hotel měl ovšem i nějaké výhody. Třeba jsem tam mohl bez problémů zaparkovat skoro před vchodem a nemusel hledat místo někde v garáži. A protože to bylo v oblasti, kterou už trochu znám, nemusel jsem ani nijak zvlášť bloudit, abych tam dojel, a do gpsky se díval spíš pro jen pro formu, než z nutnosti.

Vyrazili jsme tedy na Chantilly, ale první věc, kterou bylo potřeba udělat, bylo trefit na periferik. Ať už jede člověk na jih, nebo na sever, nemá cenu se snažit prodírat přes Paříž a zvlášť v pondělí, byť kolem poledne bývá doprava relativně mírná. No a stalo se to, co se stává maximálně jednou za čtyři návštěvy, že jsem místo na vnější periferik najel na vnitřní. Což by samo o sobě ještě nebyla žádná tragédie, ale při pokusu sjet na nejbližším sjezdu se mi podařilo trefit A6a, hlavní dálnici na Orly a obecně jih Francie, na které se posléze ukázalo, že nejbližší možnost otočení bude asi za pět kilometrů a tedy, že by možná stálo za to zvážit možnost, přece jenom jet nakonec místo do Chantilly na Fontainebleau. Na správné dálnici jsme už byli a mohli se vyhnout, kromě zajížďky, i objíždění celé Paříže. Když jsem pak nadhodil, že A6 se také jmenuje dálnice slunce (Autoroute du Soleil), a že tudíž by nás toto mohlo i potkat, souhlasila i Jarmila.

Pokračovali jsme tedy za sluncem a na jih, až jsem si všiml, že navigace na telefonu už delší dobu neukázala změnu polohy. Bohužel Google maps, zdá se, jdou poslední dobou od desíti k pěti, a to, co před pár lety vypadalo, jako v zásadě hotová věc, je čím dál horší a méně funkční. Kromě toho, že přestalo fungovat zvětšování a zmenšování mapy, tak se navigace po posledních aktualizacích navíc začala zasekávat a mrznout. A to se přihodilo i teď mně. Cesta na zámek sice nebyla nějak komplikovaná a v hrubých obrysech jsem ji měl v hlavě, ale kde přesně odbočit jsem si nepamatoval a spoléhal se slepě na techniku, věříce, že doby, kdy spolujezdec měl na klíně mapu, aby dělal navigátora, máme definitivně za sebou.

Když se ukázalo, že mapy přestaly fungovat úplně, a budu muset restartovat telefon, „přeroutoval“ jsem navigaci na palubní navigaci v autě. Celé to chvíli trvalo, takže poté, co jsem konečně zadal správně cíl trasy do palubního systému, byli jsme už pár kilometrů za naším sjezdem. To ale nevadilo, protože možných sjezdů je tam víc, ale malá zajížďka to byla, a také jsme se dostali na placený úsek, který jsme si na pár kilometrů a za pár centů mohli dosyta užít.

Zámek Fontainebleau je přímo ve městečku stejného jména, a celé osídlení je obklopené lesy, které se nepřekvapivě jmenují Fontainebleauský les. Ať člověk přijíždí odkudkoliv, tak si toho nemůže nevšimnout, protože les sám má rozlohu dvě stě osmdesát kilometrů čtverečných, takže to není žádný lesík, a městečko se zámkem je přesně uprostřed. Jinak jsou okolo většinou pláně a pole, tudíž to o to víc vynikne. Navigace je také jednoduchá, protože stačí jet „pořád do lesa“.

Protože jsme za sebou měli už návštěvu zámku ve Versailles, mohli jsme srovnávat, a ač nejsem nějaký zámkofil, musím přiznat, že Fontainebleau se mi líbil svojí stylizací více. Jednak jsou jednotlivé místnosti zařízené a vybavené nábytkem, což ve Versailles (až na jednu část) není, a jednak, doplňující výstavy byly více svázané se zámkem nebo jeho dřívějšími obyvateli. Navíc, hlavním tématem zámku Fontainebleau je Napoleon, což je osoba svojí výjimečností určitě zajímavá a to i ve srovnání  se zástupem francouzských králů a jiné šlechty. Pro zájemce existuje virtuální prohlídka na google street view, které je překvapivě velice kvalitní a docela věrně vystihuje, co uvidíte na místě, a nebo přímo oficiální virtuální prohlídka i s exponáty (ta ovšem trochu „drhne“).

Na zámek jsme dorazili až odpoledne a tak se stalo, že jsme byli mezi posledními, co pustili dovnitř, a pak byli celou dobu mezi posledními, kteří procházeli trasu prohlídky. To se projevovalo tak, že vždy, když jsme přešli do další místnosti, objevil se odněkud zřízenec a dveře, kterými jsme prošli, za námi zamkl a postavil se k nim, snad, abychom se nepokusili proniknout zpátky. Trochu mě to znervózňovalo a měl jsem pocit, že náš zpomalený pohyb vpřed zase znervózňoval je. Nakonec jsme to ale stihli v limitu, i díky tomu, že část expozice, věnovaná papežské části zámku, byla zavřená. Co mne zaujalo, že kromě obligátních suvenýrů se před prohlídkou dal půjčit dobový kostým dvorní dámy (a možná i pážete), ve kterém se pak člověk mohl procházet po zámku a fotit se in situ. Jarmilu to sice nezaujalo, ale dvě holčičky, co šli s mámou kousek před námi, si to docela užívaly.

Protože ale nejen uměním živ je člověk, a večeře byla ještě daleko, rozhodli jsme se využít nabídky místní kavárny a před prohlídkou parku se trochu zahřát a posilnit, a protože moc toho už na výběr neměli, nezbylo nám, než si dát palačinku a jako zákusek, poslední dva makarónky. Od té doby, co jsem Jarmile ukázal café gourmand, se nebojí experimentovat, a tohle byl pokus, jak se k tomu přiblížit. Mimochodem, z café gourmand se na našich výletech stal takový malý test, podle kterého se dá leckdy dobře odhadnout obecná kvalita kavárny, nebo restaurace. Od, dnes již památného, café gourmand ve Versailles, kde nám místo toho donesli zbytky koláčů (a z citronového sundali citrón, protože asi vypadal už dost špatně), se ukazovalo, že vlastní provedení se liší nejen skladbou, ale i kvalitou jednotlivých „komponent“ a že zdaleka neplatí, že by café gourmand nemohlo překvapit, v jakémkoliv smyslu.

Park ve Fontainebleau by určitě byl zajímavý na procházku, ale zavírali ho v šest večer a tak jsme tam moc času nestrávili. Místo toho jsme vyrazili do městečka, najít nějakou restauraci k večeři, ale bohužel jsme tam byli moc brzo, což nám vysvětlili v jedné, když jsme se chtěli usadit k jídlu. Kuchyně prý otvírá až v sedm. Jestli čekat do sedmi ve Fontainebleau, nebo vyrazit do Paříže a zkusit štěstí tam, nakonec dopadlo ve prospěch Paříže, protože to vypadalo časově optimálně. Bohužel jsem nevzal v úvahu večerní zácpu na A6, což mne nenapadlo, že by směrem k Paříži mohlo nastat, ale když jsem pak o tom přemýšlel, tak mi došlo, že v tuhle hodinu vlastně na směru nezáleží.

Ve výsledku jsme tedy moc času neušetřili, ale zase jsem mohl vzít Jarmilu do restaurace, kterou jsem měl už delší dobu v plánu, ale která tím, že je kousek od práce, v oblasti, která je absolutně mimo turistický ruch, není normálně úplně po cestě, aby se tam mohl člověk po procházce kolem Seiny zastavit. Teď nám ale hrálo do karet, že jsme jeli okolo, bylo to po cestě k hotelu, a navíc jsem tam mohl lehce zaparkovat v garáži ve firmě. V restauraci bylo vidět, že většina osazenstva jsou místní, a i obsluha byla tradiční, a nakonec jsme se výborně najedli a došlo i na café gourmand, které bylo zatím nejlepší, jaké jsem za svůj pobyt v Paříži měl. Z čehož jsem měl radost i proto, že moje předchozí pokusy, navečeřet se v Paříži, dopadly zoufale. Škoda, že je ta restaurace tak z ruky.

A tím skončil náš výlet do Chantilly. Nikoliv ovšem testování restaurací, protože za týden se objevila Jarmila znovu, ale protože měla volno jen večer, nezbylo nám, než začít tím, že zajdem někam na večeři. Zároveň se pochlubila vizitkou do nějaké restaurace, kterou jí údajně doporučila kolegyně, a která byla blízko hotelu, kde bydlela posledně. Hotel se sice od té doby zase změnil, ale protože to nebylo daleko ani od toho nového, vyrazili jsme tam pěšky, a abych se pojistil, pro jistotu jsem tam zavolal a zamluvil místo pro dva. Sice mne trochu překvapilo, že se mne ani nezeptali na jméno, ale řekl jsem si budiž. Byla neděle večer, kdy normálně moc lidí do restaurací nechodí, takže tam asi nával nebude. Navíc bylo dost brzo, kolem sedmé.

Když jsme tam dorazili, kromě jednoho stolu, kde byli zjevně cizinci, tam nikdo nebyl. Měli tam tři stoly pro dva, a když nás k jednomu usazovali, tak jsem si všiml, že ten nejlepší byl zarezervovaný. Říkám tedy číšníkovi, jestli to není ten náš, a byl. Je pravda, že postupem času se restaurace začala plnit, ale pořád bylo vidět, že je neděle. Večeři jsme si užili, i obligátní café gourmand. Tedy minimálně Jarmila, protože já, přestože jsem se na akci připravil mírnou hladovkou, jsem měl dost, a ukázalo se, že laťka nastavená před týdnem, zůstane zatím nepřekonána. A protože bylo teprve devět hodin, řekli jsme si, co s načatým večerem a vyrazili do víru velkoměsta.

Výhoda nočních procházek kolem Seiny, kdy je zima, fouká a případně i trochu prší, je v tom, že tam není moc lidí a stejně tak i provoz v ulicích není tak rušný (a hlučný). V podstatě jde o optimální podmínky pro klidnou procházku. Což jsme také učinili a pak se ještě podívali na druhou stranu řeky na Place de la Concorde a trochu to omrkli kolem rue Rivoli, ale protože kolem půlnoci už nikde nic nefungovalo, vrátili se zpátky na levý břeh a pomalu se vraceli k hotelu.

Za zmínku stojí jen krátká zastávka na palačinku (v případě Jarmily) a na malou „šestnáctku“ (můj případ) v brasserii po cestě, která byla jediná široko daleko, kde měli tou dobou otevřeno, a kde nás družný číšník zkoušel, odkud jsme a podle přízvuku se to snažil uhodnout. Nutno přiznat, že mu to moc nešlo. Mě hádal na Němce a Jarmilu pro změnu na Rusku, čímž si nás úplně nezískal, ale je fakt, že český přízvuk v podstatě nikdo nezná, takže se není čemu divit. Dojem však napravil, když zjistil, že jsme Češi a vytasil se s českým „děkuji“. Na bulváru Saint-Germain v jednu hodinu v noci.

Pak už se mi jenom protočily panenky, když jsem platil parkování v garáži kousek od hotelu, a mohl vyrazit domů, plný elánu do dalšího pracovního týdne.

Fotky: Jarmila