Dépannage

V některých konstrukcích není francouzština příliš vynalézavá. Například la panne znamená porucha (nikoliv panna), nebo závada, prostě cokoliv, co brání tomu, aby věc fungovala. A její opravení, jak se dá i vlastně odvodit, je ve francouzštině doslova odporušení neboli le dépannage (všimněte si, že závada je rodu ženského, zatímco oprava mužského). Může se to týkat zašití košile, opravení výtahu, nebo znovuzprovoznění počítače.

Předpona de je obecně dost častá, a to i ve slovech, kde by to člověk nehledal. Třeba nalačno se řekne à jeun a tak odlačnění bude logicky déjeuner. Pro jistotu to funguje jako sloveso i podstatné jméno, aby člověk, potácející se na pokraji smrti hladem, náhodou neumřel při hledání správného gramatického tvaru. Jako sloveso to znamená obědvat a jako podstatné jméno je to oběd. Aby se to odlišilo, tak snídaně je pro změnu le petit déjeneur (tedy doslova malý oběd nebo ještě doslovněji malé odlačnění). Čímž se déjeneur ovšem obsahově zcela vyčerpalo, takže pro večeři už existuje jiné slovo dîner, nicméně opět je to stejné slovo pro podstatné jméno (večeře) a pro sloveso (večeřet). Což dokazuje, že vše, co souvisí s jídlem, je zásadního významu.

Abych se ale vrátil k depanáži (neplést s apanáží). Nedávno mi v autě zablikala na palubní desce kontrolka a zůstala svítit. Chvíli jsem zjišťoval, co by to mohlo být, než jsem si všiml, že to mám napsáno (při nastartování) rovnou pod nosem, byť francouzsky. Přepnul jsem si totiž palubní počítač do francouzštiny (i když umí i češtinu), neboť jsem časem došel k tomu, že tyhle detaily pomáhají k aklimatizaci. Když jsem ho před dvěma roky viděl poprvé ve francouzštině, tak mě to vyděsilo (a proto jsem to hned přepnul do češtiny), teď už to ale vlastně ani nevnímám.

Měl jsem tam napsáno, že mám prasklou pravou přední obrysovou žárovku. Což byla poměrně neškodná porucha, protože ty obrysovky i když svítí, tak stejně skoro nejsou vidět, a proto jsem jezdil se zapnutými potkávacími světly, byť to, zdá se, není povinné. Resp. je na to údajně zákon, ale není na to vyhláška, takže, jak mi to kdysi vysvětlovali, není, kdo by to kontroloval a kdo by to postihoval.

Nicméně jsem detailista, takže jsem na internetu vyšťoural český servisní manuál, abych zjistil, že výměna obrysové žárovky obnáší sundání masky a za určitých okolností může vyžadovat i rekalibraci světel. Navíc je potřeba dávat pozor, protože na potkávacích světlech může být až 30 kV (a ty se mohou příležitostně zapnout) a proto je lepší raději úplně odpojit baterku a pořádně se ujistit, že nic není pod proudem. Čímž ze mne původní nadšení domácího kutila vyprchalo a nemaje, ani nářadí, ani diagnostiku, jsem se tedy rozhodl svěřit výměnu autorizovanému servisu. Auto je stejně na leasing, takže by to měla hradit leasingová smlouva. A abych tam nejel jen kvůli žárovce, tak jsem po nich chtěl, ať se mrknou i na geometrii, neb jsem měl lehký pocit, že to jede lehčeji doleva. Nabídli mi to za férovou cenu (protože to leasingovka neproplácí), která byla jen o 80 % vyšší, než kolik to stálo v servisu v Praze (kde to ta samá leasingovka proplácela). Dohodli jsme se tedy nakonec, že napřed zjistí, jestli to je vůbec potřeba a teprve pak to budou řešit. No a pak mi řekli, že to potřeba nebylo a že žárovku vyměnili.

Jinou depanáž jsem rozjel na své nové košili, které se v pračce odpáral celý rukáv. Po korespondenci s prodejcem se ukázalo, že tento to má na háku, přestože se zjevně jedná o skrytou vadu - jak by člověk měl poznat, byť po důkladné prohlídce, že se mu při praní odpáře rukáv? Když jsem to diskutoval s kolegy, tak mě ujistili, že tohle (skryté vady) u košile nikdo neřeší. Kdyby to byla televize, nebo auto, tak ano, ale u položky za pár babek nemám šanci, i když jsem formálně v právu. Nicméně jeden kolega se nabídl, že to vezme své sousedce, která šije, jestli by to opravila. Ta zatím přišla s tím, že rukávy (oba) byly přišité špatným stehem - řetízkovým - zatímco správný má být obnitkovací (názvosloví jsem si musel najít), takže to vypáře a přešije. Protože kolega je z Marseille a ta sousedka je také tam, tak je to na dlouhé lokte. Pro jistotu jsem se pak podíval na svoje ostatní košile a zjistil, že polovina z nich má rukávy přišité tím samým stehem. Jsem zvědav, jak to dopadne.

Zlatým hřebem ovšem byla zkušenost s kancelářskou židlí, kterou mám doma u počítače. Před, možná půl rokem, z ní začaly vypadávat nějaké kousky suchého maziva, nebo oleje. Chvíli trvalo, než jsem zjistil, od čeho mám ty černé tečky na (světlém) koberci. Pak to přestalo. Nicméně mi to nedalo, a tak jsem napsal do obchodu, kde jsem židli před třemi lety koupil, v domnění, že mi možná dole chybí jen nějaký kryt, který by zabránil tomu, aby ty věci padaly na koberec. Je možné, že jsem ho ztratil, když jsem se stěhoval a počítal jsem s tím, že bych ho v nejhorším objednal a nějak do Francie dostal. Jaké však bylo moje překvapení, když mi odepsali, že prý potřebuji vyměnit celý píst, že mi to vymění v rámci záruční opravy, a že mám napsat, kdy se u mne má zastavit technik, aby to vyměnil. Zmátlo mne jednak, že židle je ještě v záruce (kupoval jsem ji tehdy v showroomu jako předváděcí kousek s 80% slevou, i se kterou ovšem byla cena pořád na úrovni „dobré kancelářské židle“), a že to vyžaduje výměnu pístu. Odpověděl jsem, že to asi bude problém, protože už nebydlím v Praze.

Po pár dnech ovšem přišla odpověď, kterou jsem nečekal. Prý to mám domluvené ve francouzské pobočce, která je shodou okolností kousek od Paříže, a že se mi ozvou. Nakonec jsem tedy vezl židli (sice mi nabízeli i opravu na místě, ale to by bylo také komplikované) tam. „Kousek“ sice bylo pětadvacet kilometrů od Paříže, ale to tak nějak odpovídalo v proporcích tomu pražskému umístění. Navíc to bylo stejným směrem, jako bydlím já. Dokonce i ta „obchodní“ zóna, kde to bylo, jako by té pražské z oka vypadla. Tam mi pak jeden žoviální monsieur, který vypadal jako bývalý ragbista, píst na počkání vyměnil, promazal mechaniku a popřál bonne journée. Jedinou vadou na kráse bylo, že jsem se při zpáteční cestě dostal do ranní špičky (mezi devátou a desátou ranní) a cesta zpět, místo půl hodiny, trvala skoro hodinu a půl.

Salut !

Jedna z věcí, o které jsem se zatím nezmiňoval, která však patří ke každodennímu rituálu, je zdravení a jeho různé formy a způsoby. Možná je to proto, že ač se s tím případný návštěvník setká téměř okamžitě, vyžaduje to určitou dobu, a také méně formální vztahy, aby si uvědomil všechny různé nuance a varianty. A také se hodí nějaká základní znalost francouzštiny.

Když mě napadlo, že o tom něco napíšu, a přemýšlel jsem, jak začít, došlo mi, že nejdříve budu muset udělat malou exkurzi do francouzských termínů, které se při zdravení používají. Což může být pro některé docela nuda, nicméně, bez toho by to bylo těžké pochopit.

Při běžném denním styku v práci, na úřadech, v obchodech, a podobně, je zdravení důležitá (a poměrně netriviální) součást společenské kultury. Což platí nejspíš o každé společnosti, národu, zemi, ale francouzská sofistikovanost je svým způsobem výjimečná a zajímavá (byť má i dost podobností s českými pozdravy a způsoby zdravení). Tam, kde si anglosaské země vystačí s poměrně neurčitým hello, případně určitějším good morning/evening, nabízí francouzština spoustu variací, které je ovšem třeba používat správně. Nyní tedy k teorii.

Francouzský den (le jour) se dělí na ráno (le matin), poledne (le midi), odpoledne (l'après-midi), večer (le soir) a noc (la nuit). Oproti češtině je vidět, že ve Francii nemají dopoledne, místo toho je pořád ráno, až do oběda. Pokud vám někdo řekne, že něco udělá „na konci rána“ (à la fin du matin), znamená to, že to udělá před obědem a nejspíš těsně před ním. Nebo to znamená, že by to měl udělat dopoledne, ale je si téměř jist, že to nestihne. Díky tomu se nedá „ráno“ moc použít jako termín při dojednávání schůzek. „Sejdeme se ráno“ je příliš neurčité. Francouzské ráno se spíš blíží významově českému dopoledni. Naproti tomu odpoledne je stejné v obou. Poledne (le midi) se používá poměrně často, a oproti českému je jeho francouzský význam přesný. Pokud se řekne à midi, znamená to přesně ve 12:00. Je to mimochodem také díky tomu, že když se řekne francouzsky „ve dvanáct (hodin)“ (à douze heures) a „ve dvě (hodiny)“ (à deux heures), zní to velice podobně. Takže, aby se předešlo nedorozumění, používá se místo prvního à midi. Co se týká večera a noci, je to také dost podobné českému významu. Večer začíná v blíže neurčenou dobu, v zimě, když se setmí, v létě po sedmé hodině večerní, nebo jinak podle zvyklostí. Dokud je člověk vzhůru, je to pořád večer a až jde spát, začíná noc.

Posud je vše dost podobné. V čem je však rozdíl, že francouzština vytváří k některým částem dne (dokonce i ke dni samému) jejich „přechýlené“ ženské tvary - le jour x la journée, le matin x la matinée, le soir x la soirée. Tohle dokonce funguje i na rok - l'an x l'année. Ve všech případech vyjadřuje „ženský“ tvar konkrétní časový úsek (jinými slovy dobu, nebo interval), který je definován začátkem a koncem (byť tento může být neurčitý). Zatímco „mužský“ tvar vyjadřuje neurčitý pojem, který nespecifikuje blíže vlastní trvání. Dá se to zapamatovat třeba tak, že žena je praktická/konkrétní, zatímco muž je nepraktický/abstraktní :).

Například, „Je hezký den“ (C'est un beau jour), oproti: „Od rána do večera jsem moc nejedl“ (Je n'ai pas mangé beaucoup pendant la journée). La journée může znamenat 24 hodin (tedy od 00:00 do 24:00), nebo od rána do večera, nebo od mého příchodu do práce, do mého odchodu z práce, záleží na kontextu. Každopádně to je ale vždy určitá doba vymezená začátkem a koncem. V češtině se místo toho spíš používá opis od - do. Podobně by se dalo říci „od rána do oběda“ (matinée). Večer, ve smyslu konce dne, je le soir, ale večer, jako doba od, například příchodu z práce, do doby, než jdu spát, je la soirée. Někdy mohou ženské tvary přibírat i další význam, například matinée se používá v divadle (kde to ovšem znamená odpolední představení - nejspíš byli herci, v době kdy se toto označení zavedlo, zvyklí se probouzet odpoledne) a soirée znamená také večírek.

U let je to jednodušší. Vše, kde se používá letopočet je l'année, protože to je vždy konkrétní doba od 1. ledna daného roku, do 31. prosince téhož roku. „Narodil se v roce 2008“, bude Il est né dans l'année 2008. Zatímco „má pět let“ bude il a cinq ans. Ovšem „v (jeho) prvním roce“ bude dans sa première année, protože to vymezuje přesně jeden rok od jeho narození. Toliko tedy k teorii. A jaké jsou tedy možné pozdravy?

Bonjour
 
Bonjour je úplně základní pozdrav, se kterým se nedá nikdy udělat chyba, a který docela přesně odpovídá českému „dobrý den“. Můžete to použít na cizí lidi, i když je už dávno večer, v obchodě, v telefonu, ale i na nejbližší kolegy, nebo přátele. V obchodě nebo na úřadě to navíc má ještě vedlejší význam, pokud vás takhle pozdraví prodavač(ka) nebo úředník/úřednice, znamená to automaticky „co si přejete?“ (nebo „co pro vás mohu udělat?“). Často je to spojené s monsieur nebo madame.

Přijdete do pekárny a prodavačka začne konverzaci bonjour monsieur. Na to se dá odpovědět bonjour madame, ale většinou stačí jen bonjour. Pak řeknete, co chcete koupit a na konec přidáte s'il vous plaît. Čímž jednak dáte najevo, že už nic dalšího nechcete a jednak je to formální standardní ukončení objednávky. Je to tak formální a tak standardní, že když to tam nedáte, budou vás mít za burana. Mě už za něj mají, protože na to zapomínám. Většinou použiji zdvořilostní tvar na začátku věty, ale na konci už na to zapomenu.

Ovšem pozor, bonjour je pozdrav „potkávací“ (podobně jako české „dobrý den“), pro loučení je potřeba použít nějaký z pozdravů níže.

Au revoir
 
Au revoir je přímý ekvivalent českého „na shledanou“ (doslova to znamená znovu na viděnou). Je to, podobně jako bonjour, zcela univerzální pozdrav na rozloučení. Pokud se tedy potřebujete rozloučit. Používá se to i při telefonování, byť to vlastně nedává smysl, když mluvíte s někým, koho jste v životě neviděli, a nejspíš ani neuvidíte. Francouzština ale nemá obdobu českého „na slyšenou“.

Na druhou stranu, jsou situace, kdy české „na shledanou“ ve francouzštině nefunguje. Například, když jedete s cizími lidmi ve výtahu a při nástupu se pozdravíte bonjour, tak při výstupu si neřeknete au revoir. Protože se s těmi lidmi vlastně vůbec znovu vidět nechcete. Místo toho se použije jeden z pozdravů pro loučení uvedených dále.

Salut
 
Salut je pozdrav, který použijete při setkání s někým, s kým se už znáte buď dobře, nebo dlouho, byť ne třeba nijak důvěrně. Takto zdravím svoje kolegy. Je to méně formální, ale není to tak neformální, nebo důvěrné, jako české ahoj. Někdy telefonuji poprvé s někým, koho jsem možná viděl předtím jednou a řekneme si salut, čistě jen z toho titulu, že pracujeme ve stejné firmě, ve stejné organizaci. Jindy mi moji kolegové řeknou ráno bonjour.

Obecně ovšem platí, že použít salut s cizími lidmi by bylo krajně nezdvořilé a divné, zdaleka to není tak univerzální jako anglické hello, které se dá použít v podstatě všude. Na rozdíl od hello je ovšem salut jediný pozdrav, který lze použít jak při setkání, tak při loučení.

Bonsoir

Po bonjour je to druhý nejčastější (a také druhý formální) pozdrav. Používá se večer, od kdy přesně se nedá přesně říci, záleží to na situaci i vztahu těch, co se zdraví. Prakticky ovšem by se dalo říci, že s odchodem z práce začíná „večer“ a od té chvíle je vhodné použít i příslušný pozdrav. Bonsoir je nicméně pořád formální, tedy pozdraví vás tak třeba prodavačka, nebo vrátný. Na druhou stranu, podobně jako bonjour se to dá použít i s kolegy, aniž by to znělo strojeně. Bonsoir je sice potkávací pozdrav, ale dá se podle situace chápat i jako pozdrav rozloučení.

Bonne journée

Po předchozím teoretické úvodu doufám, že bonne journée, je už jasné :). Používá se při loučení, místo formálního au revoir a znamená „hezký den“, nebo „hezký zbytek dne“. Prakticky se ovšem používá většinou jen dopoledne, protože odpoledne a večer přejímají tento význam jiné pozdravy. Typická situace je ráno v práci ve výtahu. Při nástupu si všichni řeknou bonjour a při výstupu bonne journée.

Bon après-midi

Je další loučící pozdrav, používaný odpoledne, kdy bonne journée už nevystihuje přesně zbývající dobu, po kterou přejeme dotyčnému dobré. Jako příklad je opět možné vzít výtah v práci (zdá se, že výtah představuje skvělý model pro všechny možné situace), když se lidé vrací z oběda. Typicky se už nezdraví při nástupu. Pokud se předtím neviděli, mohou použít bonjour. Při výstupu si ale popřejí bon après-midi - tedy dobré odpoledne. Protože bon après-midi je výhradně loučící pozdrav, nikdy se nepoužije pro setkání.

Bonne soirée

Při loučení s někým, kdo odpoledne/večer odchází, nebo o něm víte, že nejde hned spát, se často používá bonne soirée. Je to taková obdoba bonne journée, nebo bon après-midi pro večer. Méně formální a více závisející na okolnostech. Když odcházím večer z práce, tak mne jedna recepční na vchodu zdraví bonsoir, což je formálnější varianta a v pozdravu převažuje výraz toho, že se vlastně vidíme poprvé během dne (služba se po obědě střídá) a tudíž se hodí pozdrav „setkávací“ bez vedlejšího významu. Druhá recepční mě zdraví bonne soirée, čímž mi přeje „hezký večer“ (nebo zbytek dne) a v pozdravu převládá význam „loučící se“, s tím, že současně dává najevo, že tím, že odcházím z práce, mám před sebou ještě celý večer, který mohu strávit jinak (než prací). A přeje mi, abych ho strávil dobře.

Bonne nuit

Pouze, pokud se s někým vidíte těsně před spaním :).

Bon matin

Ve francouzštině neexistuje, místo toho se používá bonjour.

Další pozdravy, které se používají pravidelně jsou bon week-end (week-end, s pomlčkou uprostřed, je skutečně francouzské slovo, které ovšem Francouzi někdy zkrátí jen na bon week, čímž zmatou ty, co mluví anglicky), kterým se v pátek loučíte s ostatními, případně před dovolenou bonnes vacances. Vzhledem k tomu, že Francouzi mají spoustu dovolené, je tento pozdrav také poměrně běžný :). Tolik tedy k verbální pozdravům. Někdy příště si probereme ty neverbální.

Dlouhý víkend

S tím, jak udeřil 15. srpen, jsem si řekl, že zkusím letos něco netradičního. Napadla mne kacířská myšlenka vzít si v pátek den volna (jak říkají místní, tzv. pont) a volné čtyři dny využít k náročnější akci. Kolegové mě sice varovali, že dostat se ve čtvrtek z Paříže, a v neděli do ní, bude adrenalin, protože podobnou kacířskou myšlenku mají všichni, kdo tady bydlí a ještě neodjeli na dovolenou. Přesto však jsem o tom nepřestal uvažovat a jako první cíl, který mám tak trochu na seznamu restů, bylo Saint-Malo. Když jsem ovšem tím směrem namířil svůj oblíbený server na hledání ubytování, vypadlo mi celých nula nabídek. A nejen pro Saint-Malo, ale i pro bližší a vzdálenější okolí. Pravda, byl jsem naivní, ale že až tak, to jsem nedoufal. Saint-Malo bude tedy muset na svoji šanci ještě počkat.

Když tedy nevyšel prodloužený víkend u moře, řekl jsem si, co s načatým volnem a dovolenou v pátek zase zrušil. Přestože se totiž mělo jednat o týden, kdy ani pes, unavený sluncem, neštěkne, nakonec z toho bylo spíš něco, co připomínalo DEFCON 2, takže jsem vůbec neměl problém s tím, co si v pátek v práci počnout, spíš naopak. Nicméně 15. srpen zrušit nešel, a tak jsem se rozhodl ho využít ke zvýšení své kulturní úrovně návštěvou místního kina. Což se do té doby stávalo maximálně jednou za dobu mého pobytu. Šlo tedy v podstatě o zdvojnásobení mé kulturní zdatnosti, a abych tento kulturní šok neponechal náhodě, vše jsem pečlivě naplánoval. Vybraný film měl všechny předpoklady, aby naplnil mé nejvyšší nároky. Dvě hlavní role hráli mí dva oblíbení herci, natočil to režisér, který předtím natočil pouze jeden film, který se mi dost líbil a mělo to rozpočet jak prase.

Nevím, jestli za to mohla ta poslední vlastnost, nebo to, že si režisér psal i scénář, ale dopadlo to tak, že jsem skoro litoval svých deseti babek, které jsem za to dal - bezhotovostně samozřejmě. Proto se k filmu ani dál nebudu vyjadřovat. Naproti tomu kino si krátký komentář zaslouží. V Paříži je spousta kin. Většina z nich má více sálů, dalo by se říci, že jsou to multiplexy, nicméně rozdíl oproti mastodontům v Praze je ten, že kina jsou poměrně stará, ve starých domech a přestože jsou vybavená luxusními pohodlnými sedáky a mnohakanálovým zvukem, velikost sálů (a pláten) je pořád stejná už od konce 19. století, kdy to bratři Pathé, pan Gaumont a další rozjeli. Dnes je většina kin součástí právě těchto řetězců a není problém najít několik konkurenčních, a někdy i vlastních kin, kousek od sebe. Což se podařilo i mně na bulváru Saint-Germain, kam jsem se vypravil. Výhodu to mělo, že podle toho, jak sem chytl dopravu, tak jsem si pak mohl vybrat, do kterého kina zajdu.

Zaujalo mne i pár reklam, které byly v pásmu před filmem. Například to, že v Paříži vystoupí Большой театр, případně upozornění na aktuální vernisáže, které právě začínají. Jak jsou diváci hollywoodského letního sci-fi blockbusteru cílovou skupinou pro balet mi sice trochu uniká, ale přišlo mi to i tak jako zajímavé zpestření. Když pak došlo na upoutávky na nové filmy, tak musím přiznat, že z těch amerických si nepamatuji ani jeden, přestože ji bylo víc, ale francouzské si pamatuji oba, protože byly ze života běžných Francouzů.

Jeune & Jolie řešící morální dilema dospívající mladé dívky, která se dá na prostituci a líbí se jí to. Navíc má pěkné tělo a nebojí se to ukázat. A její matku hraje herečka, pro kterou mám také slabost. Naproti tomu Grand Central je milostné drama z prostředí jaderné elektrárny, kde vášně a radiace si denně vybírají krutou daň. (Tady je potřeba zmínit, že jde o slovní hříčku, protože centrale - ovšem s e na konci - znamená francouzsky elektrárna. Lokalizace názvu pro americký trh ovšem bude trochu oříšek.) A když o tom teď přemýšlím, tak mě napadá, že tam vlastně ani nikdo nechroupal popcorn. Až na ten film, v podstatě optimální podmínky.

Po úspěšně zabitých dvou hodinách, jsa kousek od Saint-Michel, jsem si řekl, že bych mohl splnit další svůj rest a vylézt do věže katedrály Notre Dame. Tahle možnost mi až do nedávna byla skryta, ale teď, když už o tom vím, přišlo mi, že by bylo škoda, optimální světelné a tepelné podmínky, nevyužít. Bohužel tam ovšem bylo zavřeno. Prošel jsem se tedy trochu kolem Seiny, po latinské čtvrti, pokochal se výprodeji v (již) zavřených obchodech a vrátil se zpět na základnu.

V pátek jsem pak v rámci propagace českého stylu života ve Francii svému bývalému učiteli francouzštiny věnoval mlýnek na mák, který jsem po dlouhé úvaze vybral jako věc typicky českou (ve Francii se mlýnek na mák neprodává a nikoho by ani nenapadlo jíst mák jinak, než nasypaný na bagetě) a také užitečnou. Jednou se mi totiž svěřil, že jeho žena experimentuje s českou kuchyní, podle kuchařky, kterou si přivezli z dovolené v jižních Čechách a donesl mi na ochutnávku makovník. Samozřejmě z nepomletého máku. Teď vypadal, že ho mlýnek zaujal, tak jsem zvědav, jestli to bude mít i nějaký praktický dopad.

V sobotu jsem dohrál poslední díl Halo, kvůli kterému jsem si vlastně koupil Xbox, což byl další rest a poté, co jsem zamáčkl slzu dojetí z romantického závěru celé série a nemaje nic lepšího na práci, vyrazil jsem na kole na delší výlet, v optimálním případě až do Versailles. Chtěl jsem to vzít přes Parc de Saint-Cloud, který ale bohužel dole zavřeli, protože se tam chystá nějaká mohutná rocková akce (všiml jsem si toho už minulý víkend, kde jsem tam pro změnu přijel z druhé strany), nicméně po krátkém zaváhání na mé oblíbené křižovatce, která není úplně přátelská cyklistům, se mi i tak podařilo se do parku dostat.

Tentokrát jsem volil cestu po severní straně parku, která jím prochází od východu na západ po celé jeho délce, a byl jsem překvapený, jaké, téměř ideální, podmínky na kolo představuje. A i když nakonec z parku vyjde, vyústí do malebné vesničky a dál pokračuje lesy v podstatě až do Versailles (zde ovšem mám na mysli městečko Versailles, nikoliv populární zámek a park, který je jeho součástí).

Po průjezdu severní částí Versailles jsem se po bulváru de la Reine dostal až k parku a to k jeho severnímu vchodu, který vede do veřejné části, tedy do části, kam se neplatí a kam si může každý zajít dělat, co uzná za vhodné, jako v každém jiném parku. Piknikovat, běhat, projet se na kole, atd. Se vstupem do parku jsem současně získal i iluzi určité nadřazenosti, vida houfy japonských turistů, kteří letěli přes půl zeměkoule, aby se sem mohli podívat. A já to mám, k branám versailleského parku, zhruba šestnáct kilometrů, necelou hodinku na kole. Což je docela dobrá volba pro delší vyjížďky.

Odtud jsem pokračoval ke Grand Canal, což je vodní nádrž zhruba uprostřed, ve tvaru květu lilie, který začíná u zámeckých zahrad. Zde může neznalý návštěvník zůstat trochu zaražen, když zjistí, že se kolem jezírka nedá projít na jižní stranu parku, protože toto jezírko, zde malou, zato však suchou nohou nepřekonatelnou částí, patří do zámeckých zahrad, kam z parku není přístup. (Tedy, možná tam přístup někdy je, ale tentokrát byl zavřený.) Po krátké diskusi se zřízencem se však ukázalo, že je možné celý Grand Canal obejít, případně objet. Když vás tohle potká, je asi lepší tam být na kole, protože délka cesty podél vody je necelých šest kilometrů. Prostě, ten park je fakt velký.

Výjezdem na jižní straně jsem se dostal už na poměrně frekventovanou silnici, po které bych se teoreticky mohl vrátit, ale to jsem nechtěl. Chtěl jsem jet zpět zase přes lesy, a navíc se stavit ještě na jednom místě, které bylo na seznamu tajných cílů. Ve Versailles sídlí totiž francouzská pobočka (a vlastně i evropská) Blizzardu (modří už vědí), kde mají (mimo jiné) sochu Kerrigan v nadživotní velikosti. Bohužel, socha je v atriu a není zvenku v podstatě vidět a do areálu jsem vstupovat nechtěl, takže jsem zahlédl jen kousek pařátů nad hlavou, z takové malé uličky na boku, pod dohledem bezpečnostní kamery přímo nade mnou. Další cestu se mi pak podařilo naplánovat kolem vysílače, což byl patrně nejvyšší bod v okolí. Přitom jsem zjistil, že jet podle navigace na mobilu by bylo lepší, kdyby ho člověk nemusel na každé křižovatce vytahovat z kapsy. Tuhle technickou stránku budu muset ještě dořešit. Nakonec to dalo pěkných čtyřicet kiláků a pocit dobře vykonané práce.

Abych trochu uvolnil ztuhlé svaly ze včerejšího výletu, vyrazil jsem dnes opět na věže Notre Dame. Bohužel došlo ale k tomu, čeho jsem se trochu bál. Kolem katedrály se vinula stometrová fronta a vypadalo to, že minimálně hodinu by mi zabralo čekání. A protože jsem měl rozjímavou náladu, místo tvrdnutí ve frontě jsem se vypravil podél řeky, od katedrály k Musée d'Orsay. V centru se totiž kolem Seiny dá procházet po sníženém nábřeží. Má to tu výhodu, že tam není ten (jinak dost intenzivní) hluk z okolních ulic. Bohužel to také ale slouží, zdá se, jako veřejné záchodky a pach moči, zvláště v průchodech, snad díky teplu a dusnu, byl tak intenzivní, že jsem občas měl pocit, že se jí musím brodit. Na řece byl živý provoz, a protože jsem byl na nábřeží relativně osamocen (čemuž jsem se po chvíli ani nedivil), byl jsem často centrem pozornosti dětí, které na mě z okolo projíždějících lodí mávaly. Mával jsem jim taky a záviděl jejich bezprostřednost. Když pak nábřeží skončilo, vzal jsem to na metro a poměrně přímočaře domů, abych ještě stihl zablogovat a konečně zase jednou měl něco k tématu.

Barcelona

Přestože je oficiálně doba dovolených a nikdo od nikoho neočekává nějakou přehnanou aktivitu, stalo se, že jsem byl přesto nucen na skok se zastavit v Barceloně. Zákazník musel dokončit práci nejpozději v pátek ráno, aby to v pátek odpoledne byli kolegové z firmy ještě schopní zpracovat, předtím, než pak všichni hromadně odjedou na dovolenou (příští týden je týden 15. srpna). A protože to u zákazníka pořád trochu drhlo a výsledek byl nejistý, byl jsem požádám, abych se tam vypravil a celou situaci zachránil. Trochu mi s tím kolidovalo to, že jsem současně zaskakoval za všechny svoje kolegy, kteří si shodou okolností vybrali dovolenou právě minulý týden (a další týdny předtím, nebo potom), nicméně - náš zákazník, náš pán - a tak jsem vyrazil.

Sehnat letenku večer před odletem bylo poměrně snadné, jen mě lowcost Vueling skasíroval o fullcost cenu - 350 babek za zpáteční letenku ze čtvrtka na pátek z Orly do Barcelony. To jsem ovšem neřešil, ať si to řeší jiní. Stejně jako hotel. Minule, když jsem byl v Barceloně, tak bylo buď hnusně, nebo jsem byl tak unavený, že jsem se v podstatě nikam nepodíval. Řekl jsem si tedy, že tentokrát se určitě někam podívám, přestože podle předpovědi měl večer ze čtvrtka na pátek být děštivý a neomylně na booking.com zamířil na centrum. Poté, co jsem vyloučil hotely s bazénem, neboť ve většině případů to spíš vypadalo jako pokus o bazén, a navíc bych stejně asi neměl čas se tam koupat, jsem skončil u hotelu NH Barcelona Centro, který, jak je z názvu patrné, snad už víc ve středu být nemohl.

Byl dokonce tak moc v centru, že taxikář, který mne tam vezl, prohlásil, že se tam autem nedá dojet a tudíž mě vysadí na nejbližší možné zastávce. Nejbližší možná zastávka byla na La Rambla, kam jsme se i tak plížili rychlostí skupiny německých důchodců. Když jsem se pak proplétal s kufrem davy turistů v malých uličkách, pochopil jsem, proč tam nechtěl jet. Jaké však bylo moje překvapení, když druhý den ráno mi z hotelu zavolali taxíka a ten dorazil přímo před hotel.

Taxíky v Barceloně jsou kapitola sama pro sebe. Můj zákazník je v industriální zóně, která je sice kousek od letiště, ale nějak se tam rovně nedá dojet, takže tam ten taxík stejně spíš dokrouží a tak 15 až 25 minut si vezme. Taxíky obecně neberou platební karty. Taxikáři nemluví anglicky. Měl jsem chuť se zeptat, jestli mluví nějakou jinou řečí, ale nakonec jsem si řekl, že je to jedno. Třeba taxikář, který mne vezl poslední den na letiště, se mnou občas po cestě prohodil pár slov. Ani jsem se neodvážil použít naučenou frázi „nemluvím španělsky“, kdyby náhodou nemluvil španělsky, ale třeba katalánsky. Místo toho jsem občas řekl oukej nebo Vueling, podle toho, o čem se mi zdálo, že zrovna mluví, nebo na co se mne ptá.

Jinak jsem měl na papíru vždy vytištěnou adresu kam jedu, k zákazníkovi i do hotelu. K zákazníkovi dokonce i s mapkou, kterou mi dali přímo oni, protože už mají zkušenosti s tím, že to taxikáři nenajdou. Někoho totiž napadlo, pojmenovat ulice v industriální zóně všechny stejně a to Carrer (což znamená něco jako silnice, nebo ulice) a rozlišují se jen číslem. Navíc to carrer je asi katalánsky, takže, i když by si to člověk chtěl najít v navigaci na Google, musí si to napřed přeložit do španělštiny (kde to je carretera). Když se ulice jmenuje například Carrer del Número 112, tak je docela šance, že vedle ní by mohla být Carrer del Número 111 a Carrer del Número 113. Protože ale není žádné rozlišení mezi těmi, co vedou ze severu na jih a z východu na západ, nějak jednoduše si ulice zapamatovat nejde. Výsledná adresa pak vypadá tedy např. Carrer del Número 107, no. 35. No vyznejte se v tom, když to navíc Google nenajde, protože neumí katalánsky.

Další zvláštnost u taxíků, která mne zaujala, bylo to, že taxík jedoucí z letiště má příplatek asi čtyři a půl babky za to, že jede z letiště a navíc, minimální cena, kterou pasažér může zaplatit je dvacet babek. I když tedy například z letiště do industriální zóny (i s blouděním) by to stálo patnáct babek, taxikář si řekne o dvacet, a protože neumí anglicky, ukáže vám na okně vylepený tarif, kde je to napsáno. Ten, kdo si stěžuje na taxíky v Praze by si to měl někdy zkusit v Paříži, nebo Barceloně.

Abych se ale vrátil zpět do hotelu. Dostal jsem lukrativní pokoj v pátém patře, kde jsem z okna skoro viděl přes okolní střechy, orientovaný navíc do velmi tiché ulice, což je v Barceloně skutečně vzácné, protože i malé uličky jsou většinou hlučné. Pokoj byl navíc dvakrát větší, než jsem normálně v dané cenové kategorii zvyklý, takže poměrně dobře naladěn jsem si řekl, co s načatým večerem a vyrazil na La Rambla. Pochopil jsem, že La Rambla je „ta ulice“. Pokud by člověk měl projít jednu z celého města, tak je to právě tato. A když už jsem ji měl hned za rohem, vyrazil jsem tam.

Hned, jak jsem vplul do davu, jsem si uvědomil výjimečnost svého oblečení. Moje pracovní polobotky, dlouhé světlé bavlněné kalhoty a károvaná košile s krátkým rukávem, jakkoli jsem je považoval za styl pro volný čas, vhodný na večerní procházku, zcela vyčnívaly z davu. Dav byl oblečen téměř bezvýhradně do sandálů, šortek a potištěných triček. Tedy přesněji řečeno pánové. U dam a dívek jsem si všiml zajímavého oblečení, které bohužel (nebo naštěstí) do Paříže ještě nedorazilo. Něco jako noční košile, ale asi z hedvábí, spíš kratší, než delší, na stranách navíc vysoko vystřižená až na boky a v podstatě poloprůhledná. Pro starého mládence, žijícího v celibátu, to byla tvrdá zkouška. Ale zvládl jsem to.

Kochaje se pamětihodnostmi jsem se pomalu dostal až do přístavu a dál pokračoval směrem k velké budově postavené uprostřed a v podstatě obklopené ze všech stran vodou. Šli tím směrem davy lidí, a tak jsem byl zvědavý, co to je. Trochu mne zklamalo, když jsem zjistil, že to je jen další varianta na obchodně-zábavně-restaurační centrum, ale protože procházka kolem moře, nebo přístavu, mne v zásadě nikdy nemůže zklamat, nakonec jsem toho i tak nelitoval. Obešel jsem celý moloch a přitom se nechal okouzlit výhledem na nábřeží noční Barcelony, moře, kotvící lodě a vstřícností večera. Zdáli od nábřeží zněly latinské rytmy, na druhé straně přístavu se vyjímal hotel W, který dominuje vybíhajícímu cípu, který uzavírá přístav. Slunce pomalu zašlo a restaurace se začaly plnit.

Přitahován hudbou, došel jsem až ke skupince hudebníků, kteří improvizovali před náhodným publikem. Temperamentní Španělky (nebo Katalánky, nebo turistky) k tomu tančily k všeobecnému pobavení a uznání okolostojících. Nemít druhý den před sebou ultimátní úkol, nejspíš bych se nechal zlákat atmosférou a vydal se za dalšími poznáními, takto mi nezbylo, než se otočit zpátky k hotelu a po cestě zkusit ulovit něco k snědku. Přestože všude bylo plno lákavých nabídek na tapas nebo paellu, nakonec jsem skončil v Burger Kingu. Vím, že je to ostuda a stydím se za to, ale bohužel mám určité zábrany chodit sám do restaurace, zvlášť v případě, kdy vlastní jídlo přímo vybízí k tomu, aby ho člověk s někým sdílel - jako například tapas. Druhá věc, která je mi omluvou, bylo už deset hodin a nemohl jsem strávit další dvě hodiny v restauraci, což by si nějaký dobrý chod s dobrým vínem zasloužil.

Burger King na nábřeží ovšem byl takový fast food po španělsku. Chvíli mi trvalo, než jsem si překvapeně uvědomil, že chlapíkovi za pultem trvá asi 10 minut obsloužení jednoho zákazníka. A i když byly otevřené všechny kasy, jinde to nebylo lepší. A dokonce ani nevypadal, že by nějak zmatkoval, nebo nevěděl, co dělat. Prostě byl akorát p-o-m-a-l-ý.

Protože jsem se vracel do hotelu z druhé strany, rozhodl jsem se místo širokého bulváru projít starobylými uličkami a přitom mi došlo, že jsou mi vlastně velice blízké. Různě se klikatící, stoupající, spojené schody, sem tam přerušené malým náměstím. Nevím, jestli to byla podobnost s Prahou, nebo jen dojem z místa, ale měl jsem intenzívní chuť se tam procházet a kochat bez cíle mnohem déle, než mi můj časový plán dovoloval. Malebná zákoutí, kamenné stavby, kostely a katedrály, zahrádky, spolu s vlahou nocí, měly svoje kouzlo, které na mne silně působilo, nehledě na už zmiňované jiné vnady.

Bez práce ovšem nejsou koláče, takže kolem půlnoci jsem dorazil na hotel. Měl jsem poslat pár emailů, a v podstatě bych je i rychle poslal, nebýt zcela zoufalého internetového připojení v hotelu přes wifi. Po deseti minutách neúspěšné snahy připojit se na autentizační server swisscomu jsem to vzdal. Nemít svůj soukromý datový roaming, asi bych se nepřipojil. Tolik tedy ke „skvělému a rychlému připojení od swiscomu“ - rozhodně nebrat.

Ráno přišlo vystřízlivění. Temperamentní Katalánky se někam vytratily, bílá barva místo jogurtu tomu také nepřidala. Škoda, že jsem to nevěděl předtím, než jsem si tím zalil svoje kiwi. Kolegové od zákazníka mi říkali, že snídaně jsou pro ně v podstatě velice malé, nedůležité jídlo. Někdo snídá jen kávu, někdo nesnídá vůbec. Možná proto na to v hotelu taky kašlou. O to víc se pak nají na oběd. Typické dva chody v kantýně tomu dávaly za pravdu. A večeře je pak opět střídmější.

Nakonec ale vše dobře dopadlo, práci se podařilo dokončit a předat a tak jsem mohl odletět s pocitem, že má cesta nebyla nadarmo a zároveň si nechat inspiraci pro případnou cestu příští. ¡Hasta mañana!