Chèque Cadhoc

Francie stojí na šecích. Máte zaplatit někomu zálohu, chce po vás šek. Nabízí vám vaše firma nějakou finanční výhodu, nabízí to v šeku. Platíte nájem a neumíte to udělat bezhotovostně, budete potřebovat šek. Šekem zaplatíte i v Carrefouru chleba, když na věc přijde. Důvod je prostý, není to anonymní (což vyhovuje francouzské byrokracii) a je to zadarmo. Zaplatit hotově lze jen do výše 3.000 babek - je na to zákon - pokud jde o Francouze a do 15.000 babek pokud jde o cizince.

Jako jsou v Česku populární „stravenky“ (ať už určené k jídlu, nebo určené naopak k čemukoliv jinému kromě jídla), tak jsou ve Francii populární různé šeky, kterými firma opíjí své zaměstnance. Zaměstnanci s dětmi ve školním věku dostanou chèque scolaire, aby si za to mohli koupit tužky, sešity a pytlíky na cvičky. Zaměstnanci, kteří rádi jezdí na dovolenou si mohou zažádat o chèque vacances, což je příspěvek podniku na dovolenou. Funguje to jednoduše. Zaměstnanec si u své firmy „koupí“ zmíněný šek za cenu nižší než nominální. Rozdíl pak činí ten příspěvek a jeho výše se odvíjí od „koeficientu domácnosti“, čím víc dětí, případně nezaměstnaný partner, tím líp. Omezení s tím spojené spočívá v tom, že následně ten šek musí utratit „schválený způsobem“, tedy za dovolenou, nebo něco, co s ní souvisí. Pokud se navíc rozhodne pro nějakou nabídku sponzorovaného pobytu se zvýhodněnou cenou, může výrazně ušetřit. Zálohu na ni (tu dovolenou) samozřejmě složí šekem, pro změnu svým.

Chèque scolaire se mne netýká. K tomu, abych trávil dovolenou státně schváleným a regulovaný způsobem, jsem se zatím také nedostal, tudíž jsem ani nemusel skládat tu zálohu a úspěšně se tak šekům vyhýbám, dokonce nemám ani šekovou knížku. Téměř. Přece jenom, jeden šek mě pořád straší - chèque cadhoc. Název je taková slovní hříčka, se spojení dvou slov cadeau (dárek) a ad-hoc (ad-hoc). Na slovní hříčky si tady potrpí. Chèque cadhoc jsem vyfasoval už dohromady třikrát. Je to až překvapivé, že existuje šek, který se rozdává bez rozdílu všem.

První várka mi měla vypršet v květnu a utratit to byl oříšek. Měl jsem sice už trochu trénink z Prahy, kde mne pro změnu mučili Flexipassy, které jsem nakonec prodával se slevou kolegovi, protože se mi nepodařilo najít jiného, trvale udržitelného odběratele. Buď jsem s tím totiž mohl platit za něco, co jsem nepotřeboval nebo nechtěl, nebo za něco, co bych možná chtěl, ale zase to bylo jednodušší a levnější pořídit jinak. Nicméně oceňuji genialitu a lobbying dotyčného, který to vymyslel (skoro bych si tipl, že to vymysleli frantíci), že se mu podařilo přesvědčit firmy (a od státu na to vymoci výjimky), aby místo peněz dávali zaměstnancům tuhle zoufalost a ještě si za to nechat platit. Počítám, že chèque cadhoc funguje na podobném principu.

Ptal jsem se kolegů, co s ním - prý si mám něco koupit. Stáhl jsem si z internetu seznam povolených obchodů, ale nevyznal jsem se v něm. Zkoušel jsem se ptát příležitostně, třeba u Maria Dessuti, ale neuspěl jsem. Navíc to bylo potřeba dát do souladu se svými základními životními potřebami, což nebylo snadné:

• počítačové hry - nakupuji online
• letenky - nakupuji online
• košile - nakupuji online

Nakonec, když se začal blížit den D, zašel jsem do blízkého Auchanu, kde mne zaujala reklama cuisinez comme un chef (vařte jako šéfkuchař), v rámci které nabízeli sadu hrnců i jednotlivě. Původní idea sice byla, že ty hrnce si člověk mohl koupit za nějaké Auchan body (něco jako Billa nálepky), které dostával za útratu, když měl věrnostní kartu Auchan. Tu sice nemám (ač tam nakupuji pravidelně), ale nic mi nebránilo v tom, si ty hrnce koupit za plnou pálku. A zaplatit to šekem. Z věcí do domácnosti to byla další relativně důležitá věc, která mi chyběla, hned po počítačových hrách, letenkách a košilích. Mám sice sexy pánev z pravého rezavějícího železa, ale ta na vaření polévky z pytlíku není úplně vhodná. Nevím totiž jak se mi to stalo, ale v rámci nějakého hnutí mysli jsem si po příjezdu do Francie koupil polévku v pytlíku, aniž bych ji měl v čem uvařit. Variantu s konvicí na čaj jsem zavrhl jako příliš hardcore a pánev neměla dostatečný objem.

Vyrazil jsem tedy nakonec do Auchanu, vyzbrojen svými šeky (mezitím se mi sešly už dvě dávky, dohromady za devadesát babek), několikrát se ujistil na informacích, že s tím skutečně mohu zaplatit a vítězoslavně naložil dva vyhlédnuté hrnce, jeden s pokličkou a jeden zase s rukojetí a oba se stejným průměrem, abych mohl sdílet tu jednu pokličku (na což jsem obzvláště hrdý). Když na mě pak na kase přišla řada, říkám pokladní, že budu chtít platit šekem, ale ona, že to napřed namarkuje, a pak to vyřešíme. Takže to namarkovala a pak říká: „Ale tím šekem nemůžete platit za potraviny“, a já na to „no vždyť to nechci, chci zaplatit tyhle dva hrnce“, a ona „no, to ale musím rozmarkovat za dva nákupy“ a fronta za mnou začala povážlivě hlučet. Nikdo mě však neinzultoval.

Doma jsem si hned cvičně uvařil tu rok starou polévku z pytlíku, která byla mimochodem překvapivě dobrá, a zjistil, že nemám žufánek. Premiéra tedy úplně jako šéfkuchař nebyla. Nicméně žufánek jsem pořídil vzápětí a od té doby je moje kuchyně úplná. Navíc oceňuji na těch hrncích jednu věc, která je velice praktická, a to je vylaserovaná objemová stupnice na vnitřní straně. Odměřit litr na polévku je tak hračka. Radost z toho, že jsem se úspěšně zbavil svých chèques cadhoc ovšem netrvala dlouho. Týden na to jsem totiž vyfasoval další várku.

Moins cher

Vliv pařížského prostředí na poločas rozpadu mých košil by si zasloužil samostatnou studii. I „držáky“, která pamatují snad ještě dobu totality se začaly pomalu odporoučet do věčných lovišť. Což mi způsobilo podobné starosti, které jsem řešil už před rokem, kde a jaké košile dokoupit. Bohužel, před rokem jsem zjevně situaci uspokojivě nevyřešil, neboť košile loni nové, zdaleka nevypadají, že by vydržely a zdaleka nevypadají (po roce nošení) ani tak, jak bych si přál. Po neúspěšném průzkumu v různých nákupních centrech v blízkém i vzdáleném okolí jsem se nakonec rozhodl provést anketu mezi kolegy. Ukázalo se, že už samotná diskuse o košilích nebude snadná.

Jeden kolega mi radil zkusit obchod Zara, druhý poněkud podezřele znějící Mario Dessuti. Zaru znám a asi by mě nikdy nenapadlo si tam jít kupovat košili, ale řekl jsem si nakonec, že stejně nemám na vybranou a tak se tam vypravil. A jak jsem si představoval, košili jsem si tam nekoupil. Problém s těmihle globalizovanými obchody je v tom, že všude mají stejnou nabídku a pokud se mi nelíbí střih, materiál, nebo kvalita zpracování, je jedno jestli to je v Praze, nebo v Paříží, všude to je na jedno brdo. To samé se mi stalo s Marks & Spencer, kde jsem si kdysi koupil pyžamo a při pokusu ho koupit znova jsem zjistil, že ho už přestali prodávat (vyrábět) a bylo jedno, jestli to by M&S v Praze, nebo v Paříži. Kdysi jsem si u M&S (v Praze) koupil i košile a tuhle chybu už neudělám - vlastně, teď, když nad tím přemýšlím, tak v podstatě všechno, co jsem si koupil u M&S byla chyba, s výjimkou toho pyžama, které pro jistotu už nemají a ponožek. I tak jsem se ale vypravil do místního M&S, abych se ve svém pozorování znovu utvrdil.

Mario Dessuti oproti tomu znělo skoro jako Adibas pánské módy, ale kolega se dušoval, že to skutečně existuje a že s tím má dobrou zkušenost, obchod je prý kousek od práce a hlavně, největší výhoda je, že tam mají všechny košile za jednotnou cenu čtyřicet babek, což, jak se všichni v práci shodli je moins cher. Tady bych udělal malou lingvistickou odbočku.

Ve francouzštině neexistuje jednoslovný ekvivalent českého levný (anglického cheap, německého billig, slovenského lacný). Pokud chce Francouz říci, že je něco levné, použije spojení pas cher, které doslovně přeloženo značí ne drahé. Ve Francii je tudíž zboží buď drahé (cher), nebo „méně drahé“ (moins cher), nebo „ne drahé“ (pas cher). Předpokládám, že etymologie vychází z doby, kdy všechno bylo drahé a jen něco nebylo až tak drahé, takže to vlastně bylo „méně drahé“ až „nedrahé“. Latina, zdá se totiž, jednoslovný výraz má, takže se vymlouvat na románské kořeny nelze. Na druhou stranu, Francouzi tomu rozumí úplně stejně jako Češi, Němci nebo Slováci. Tudíž jsou neustále v supermarketech bombardováni billboardy s nápisy jako např. vivre mieux, vivre moins cher (žít lépe, žít levněji) apod. Technicky existuje pro levný i výraz bon marché (což by se dalo přeložit jako dobrý obchod / dobrá cena), ale to jsem snad slyšel za celou dobu jednou. Všechno se točí kolem cher.

Zpět však ke košilím. Vyrazil jsem tedy jednou v polední pauze do zmiňovaného obchůdku. Původně jsem chtěl navštívit i v okolí inzerovaný obchod Bruce Field, které ovšem v mezičase zkrachoval, takže nakonec jsem byl rád i za Mario Dessuti. Naproti byl Mario Cerutti, ale tím jsem nenechal zmást. Překvapivě ochotný prodavač, na kterého jsem tam narazil, nakonec způsobil, že jsem si koupil nejen košili, ale i „pracovní“ kalhoty, čistě na zkoušku, abych zjistil, zda by to mohla být moje značka. Ne že bych si na značkách zakládal, ale pokud se mi nějaká osvědčí, tak se většinou snažím u ní setrvat dokud nezkrachuje. Bohužel poslední dobou krachují dost často.

Protože ale test kalhot nedopadl úplně přesvědčivě a i košile mě zatím nechává chladným, a protože se v mezičase další tři košile rozpadly, musel jsem sáhnout k extrémním prostředkům a jít na internet. Normálně takový průzkum dělám, když si chci koupit nový počítač, nebo telefon, ale ne u košil nebo kalhot. Ovšem tady, nevěda už jak dál, nic jiného mi nezbylo. A skutečně jsem našel poměrně obsáhlý internetový obchod s košilemi (dokonce český) a i poměrně zajímavé diskuse k různým značkám (v češtině). Dokonce jsem chvíli zvažoval, že bych si tam pár „testovacích“ kousků objednal, ale nakonec se ukázalo, že případná doprava sem, případně řešení reklamací by to asi zkomplikovalo víc, než bych si přál. Nicméně, našel jsem minimálně značku (přesněji dvě), která by mohla stát za pokus a tak mě nenapadlo nic jiného, než to dát do Googlu a zkusit najít něco ve Francii.

První odkaz, co mi vypadl, byl nějaký výprodej na francouzském Amazonu a druhý byl výprodej někde jinde. Normálně si na Amazonu kupuji hudbu, knihy a videa, poslední dobou pak i telefony, žehličky a varné konvice - proč tedy nezkusit košile? Protože to byl výprodej, nabídka byla omezená, nicméně jednu jsem si vybral. Stejně tak na tom druhém internetovém odchodě. A také ceny byly díky výprodeji výrazně nižší, takže jsem neměl pocit, že riskuji příliš, v nejhorším bych to vrátil, nebo třeba i někomu (pro)dal. Prostě jsem objednal takový zkušební vzorek a během týdne jsem ho měl ve schránce. Košile z francouzského e-shopu došla dřív a vypadá zatím dobře, ale ještě jsem neměl možnost ji vyzkoušet, ta druhá z Amazonu byla ve skutečnosti z německého e-shopu, a přišla mi o číslo menší. Pro jistotu jsem si ji vyzkoušel, a asi bych ji nosit mohl, ale byla prostě o číslo menší a bylo to znát (na délce rukávů, v ramenou i kolem krku). Což mě mrzelo, protože košile se mi docela líbila. Po reklamaci na Amazonu mi obratem vrátili peníze a posléze po dotazu přímo u obchodníka se ukázalo, že mi to vyměnit nemůže a že jestli chci, tak si ji mohu nechat. Takže hledám dál a nemusí to být už nutně moins cher.

On ne passe pas

Minulý týden jsem si zase, po krátké pauze, odskočil do Mnichova. Mám tam oblíbeného zákazníka a oblíbenou kolegyni. Schůzka od tří do pěti dávala šanci na poměrně bezbolestný let „na otočku“, což znamená, že člověk nemusí vstávat o půl páté ráno, nebo že nepřiletí o půlnoci - teoreticky. Navštívil jsem tedy stránky své oblíbené letecké společnosti, abych si udělal rezervaci. Normálně chodím na vyhledávače letenek, ale zjistil jsem, že na lety do Mnichova to v podstatě nemá smysl. S Air France letět nechci a tím pádem jiná volba není.

Tam jsem ovšem bohužel zjistil, že ranní let je sice v pohodě (odlet v 11:00 je tak akorát na to, aby člověk „nemusel vstávat o půl páté“), ale večer to nějak neklaplo. Optimální spojení v 19:15 bylo už plné a další let byl až ve 21:15. Nu což, řekl jsem si, aspoň se nezasekám na periferiku a do půlnoci snad budu doma. Mnichovské letiště (Terminal 2) je celkem příjemné, dá se tam najíst nebo jen tak posedět bez ztráty kytičky. (Proto je nutné nelétat s Air France, která létá z Terminálu 1, kde se stěží dá posedět o jídle už ani nemluvě.)

Po schůzce jsem se ovšem necítil na to, abych vyrazil do víru velkoměsta a tak jsem byl na letišti o dvě hodiny dřív a protože kolega letadlo na 19:25 do Marseille sehnal, přemýšlel jsem, co s načatým večerem. Takže když jsem zaslechl poslední výzvu pro odlet do Paříže ve 19:15, neváhal jsem a vyrazil na stojánku, jestli bych se tam náhodou ještě nevmáčkl. A byl jsem o to víc překvapen, když mi řekli, že ano. A bylo to grátis. Sice jsme měli trochu zpoždění, ale na druhou stranu pořád jsem byl o hodinu a půl v Paříži dříve, ale zase dost pozdě na to, aby hrozila nějaké výrazná zácpa. Pro jistotu jsem to hned po přistání zkontroloval na Google mapách, ale kromě krátké kolony na ohybu A1 těsně před Paříží, byla celá trase zelená.

V dobré náladě jsem vyrazil s očekáváním drobného zdržení a užíval si volnou silnici. Když jsem dorazil ke koloně v předvídaném místě, trochu mě zarazilo, že se postupně čtyřproudová dálnice zužovala na tři, dva, jeden až posléze dráha opustila dálnici úplně a vyvrhla nás na Saint-Denis. Už se mi to stalo jednou, takže jsem věděl, že nemám očekávat žádnou nápovědu. Prostě dálnice je zavřená, tak si jeďte kam chcete, nám je to jedno.

Věděl jsem, že se budu držet na západní straně, ale nevěděl jsem, jak velká je uzavírka. Nicméně, něco mi vnuklo dát si před cestou z letiště do držáku v autě telefon s připravenou navigací, přestože trasu znám dost dobře, a teď se to hodilo. Místo navigace jsem vygooglil uzavírky, kde jsem s hrůzou zjistil, že je zavřená nejen A1 až na periferik, ale také celý západní periferik. Což jsem vygooglil asi ve stejné době, kdy jsem se už přiblížil k periferiku a zjistil, že na něj nenajedu.

Bylo jasné, že nemá cenu se proplétat v uličkách okolo, takže jsem se skoro otočil a zamířil sem, což byl nejbližší most přes řeku. Plán byl, že pojedu podél druhého břehu po D7 (D není dálnice ale státní silnice - route départementale, dálnice jsou značené A -  autoroute) v podstatě až domů. Bohužel, tu křižovatku na druhé straně jsem ale nedal, a uvázl na N315. To ovšem stále ještě nebylo ztraceno, protože jsem se tím vlastně namířil na A86, což je vlastně druhý městský okruh (první je periferik). Když pominu, že z N315 se na A86 v podstatě nedá odbočit, nakonec jsem se tam nějak dostal a už si to uháněl kolem Colombes a Nanterre na jih.

V mezičase jsem zjistil dvě věci - navigace, která naviguje zarputile zpátky na periferik, je k ničemu (dělaly to obě, jak Google, tak navigace zabudovaná v autě, která by teoreticky měla uzavírky zvládat, ale nějak je nezvládala), a druhak, ten výřez z mapy na telefonu, nebo na navigaci mi zdaleka nestačí na to, abych zvládl naplánovat trasu. Takže jsem to řešil spíš ad-hoc.

První ad-hoc nastal před tunelem. Západní tunel na A86 (10 km) je určitě zajímavý a jednou si ho stojí za to projet. Pro mě měl ovšem dvě nevýhody, je placený a vyúsťuje daleko za Versailles (tedy, nevyúsťuje, jde z něj i odbočit na A13, ale tím jsem si nebyl jist), což by se mi ne úplně hodilo (a navíc jsem si ho už jednou projel :)). Takže jsem uhnul na D173 s tím, že se pak napojím na A13, která mě vyhodí kousek od Boulogne-Billancourt, kde už to znám. Tento plán nepočítal s tím, že A13 do Paříže bude zavřená a místo na Paříž se ocitnu na silnici do Versailles.

Po krátkém zaváhání (a prohlídce rezidenční zástavby) se tedy vracím zpět na křižovatku a všímám si, že v tomhle směru je dokonce ukazatel objíždky. Naštěstí se příliš nevzdaluje od A13 a tak jen křižovatky a semafory ruší poklidnou, téměř půlnoční jízdu. Pak ještě netrefím správný výjezd (shodou okolností jsem tudy už několikrát jel a věděl jsem, že si musím dávat pozor, ovšem únava a podmínky mne přemohly), takže se ocitnu na druhé (špatné) straně řeky, ale to mi nemůže zabránit v tom, abych se, možná hapticky, ale vytrvale blížil k domovu. Po dvou hodinách a skoro 80 kilometrech, tam pak nakonec i dorazím. Škoda, že byla tma a pršelo, užil bych si to víc.

Dodatečně pak zjišťuji, že uzavírky na periferiku, po deváté večer, jsou poměrně obvyklé a byla to jen moje nezkušenost, že jsem se nepoučil před cestou. Správný kapitán se pozná podle přípravy. A kdybych to udělal, nejspíš bych volil úplně jiný přípoj na Paříž a východní periferik a možná si tak minimálně hodinu ušetřil. Tak snad příště.

L'Année fiscale

Dostal jsem přáníčko od berňáku. Bylo to v krásném igelitovém pytlíku velikosti A4, v takovém, v jakém vám vaše oblíbená spořitelna, nebo váš dodavatel elektřiny, posílají výroční časopis o světlých zítřcích. Dodává to punc zájmu a zároveň nemáte pocit, že se o vás nikdo nezajímá. Ve Francii si na to potrpí i státní pokladna. Možná to znamená, že také prosperuje, nebo že má o vás zájem. Nicméně, ten zájem má ze zákona a jak se říká, v životě jsou dvě jistoty ...

Už jsem o tom nejspíš psal, ale protože jednak mi už paměť neslouží a jednak jsem určitě neměl minule tolik informací, vrhnu se do toho znovu. Ve Francii funguje finanční systém trochu „jinak“ a neznalého může překvapit. Také mají daně a sociální a zdravotní odvody, ale mechanismy se liší a i občan se toho účastní trochu jinak. Jak jsem už zmiňoval, moje výplatnice jsou dvě stránky A4 hustě popsané s mnoha řádky (52 dohromady na obou stranách) a sloupci (7 na stránce) a v nich hromadou čísel. Co je samozřejmě nejdůležitější je, že na začátku je hrubá mzda a pak následují srážky. Srážek je několik druhů, všechny nakonec vybere stát nebo ekvivalent zdravotní pojišťovny (mutuelle), ale podle toho na co, tak jsou rozděleny i na výplatnici. Sociální a zdravotní pojištění, jak by se řeklo u nás.

Pěkná vizualizace je tady, bohužel v francouzštině, ale je to interaktivní a člověk si může zjistit více o jednotlivých položkách. Ta moje je dost podobná, jen o něco delší. Dokonce mám pocit, že francouzští účtaři jsou náležité hrdí na to, že tomu rozumí. Obecně se má zato, že francouzská výplatnice patří k nejsložitějším na světě. Ale je možné, že to je jen národní pověra vycházející z typické francouzské nátury.

Zajímavé na té výplatnici je, že tam není daň z příjmu (ani její záloha, jak zvykem v Česku). Nevím, jestli to je výdobytek odborů, nebo naopak důsledek tuhé byrokracie, ale daň prostě na výplatnici není a to tedy znamená, že peníze, které člověk dostává během roku, jsou nedaněné a naopak, stát je o daň ochuzen až do doby, kdy dojde k placení. Údajně existuje možnost, nechat si daň srážet, ale jak jsem pochopil, není to povinnost. Na druhou stranu, člověk se nesmí nechat strhnout tím, že je v balíku a pěkně šetřit, aby měl na zaplacení daně, až ho úřad vyzve. A úřad ho vyzve až v dubnu. A dá mu čas do konce května, případně do konce června, pokud se rozhodne podat přiznání na internetu.

To, že není na výplatnici daň, může také přinést nedorozumění a posléze i zklamání, pokud si člověk vyjedná plat a pak zjistí, že to, co bylo nabídnuto jako čistá mzda je ve skutečnosti před zdaněním. A není to ztraceno v překladu, ve Francii se skutečně tomuhle polotovaru říká čistá mzda. Díky megalomanské výplatnici není ovšem potřeba populární potvrzení o dosažených příjmech, protože to je automaticky na každé výplatnici, kde je na konci uveden i celkový příjem od začátku fiskálního roku, včetně srážek a „čistého příjmu“. Ten údaj o čistém příjmu je důležitý následně pro podání daňového přiznání. A protože firma to hlásí finančáku také, pak se stane, že člověku dojde do schránky v úhledném pytlíku daňové přiznání, které je už předvyplněné sumou, kterou má člověk na poslední výplatnici za dané zdaňovací období. Pro případ, že by byl mimo svoji schránku, dojde mu i email s tím, že ještě jednodušší a zábavnější je podat daňové přiznání na Internetu. Kdo by odolal?

V rozechvění jsem z pytlíku vytáhl daňové přiznání, které má jen dva listy A4, ale zato přes sto políček, krypticky číslovaných jako 1AU, nebo 2TR a podobně. Z toho byla předvyplněná políčka dvě. Moje příjmy, jak je nahlásila má firma, a moje odečitatelné položky, kde byla nula. Zbytek se mne netýkal. Jednak mne překvapilo, že jsem si vydělal tolik a jednak mě polilo horko, když jsem zjistil z internetové simulace, kolik budu platit daň. Vyzvídal jsem u kolegů, co se dá udělat pro snížení této závratné sumy, ale bohužel většina nabízených řešení nebyla pro mne schůdná. Například oženit se, pořídit si děti (navíc vyložený bonus přichází až se třetím dítětem), platit paní na uklízení, zateplit si dům, nebo financovat ve své čtvrti ekologické iniciativy. Dokonce jsem koketoval s tím, zkusit uplatnit slevu za úroky z hypotéky, tak jako jsem to dělal v Česku. Bohužel místní zákon, který to umožňoval (minulý čas je na místě, protože už zase neplatí), se vztahoval jen na nemovitosti zakoupené nejdříve v roce 2007 a jen na la résidence principale, což ve stručnosti znamená nemovitost, kde člověk současně bydlí.

Pak jsem si ale naštěstí vzpomněl, že mi omylem započítali ve firmě do roku 2012 i dvě výplaty z roku 2011, čímž jich tam bylo dohromady čtrnáct místo dvanácti. To mi jednak snížilo základ a jednak, díky progresívní sazbě, ještě více snížilo daň. Drobné zklamání z toho, že si vlastně tolik nevydělám tím bylo vrchovatě vyváženo :). Sice jsem něco našetřil, ale každá babka dobrá. V euforii jsem se tedy vrhl na internet, že přiznání podám. Podání probíhá nepoměrně jednodušeji než v Česku. Pokud mohu srovnat, neboť elektronické daňové přiznání v Česku jsem podával od roku 2006. V podstatě člověk jen odkliká věci, které jsou už předvyplněné, jako jméno, adresa, telefon, dokonce i email, a pak potvrdí i vlastní údaje o příjmech a případně je opraví nebo doplní. Stejně tak pro případné slevy na dani. A pak to odešle. Žádný digitální podpis, žádné komplikované ověřování prostupnosti atd.

Jediný drobný zádrhel jsem měl v políčku, kde jsem chtěl vysvětlit, proč jsem si daňový základ snížil. Vylíčil jsem tam celou situaci a když jsem to chtěl odeslat, objevila se chyba - údajně nesmím používat formátovací znaky, speciální znaky a podezřelé znaky. Ty první a ty poslední tam nebyly výslovně uvedeny a ty druhé jsem v textu žádné neměl. Při hledání na internetu, zda se někdo potýkal s podobným problémem, jsem našel nějaký starý odkaz, kde nakonec autor tvrdil, že to vyřešil tím, že odstranil kompletně interpunkci, nové řádky a pod. To mi přišlo sice hardcore, ale v zoufalství nevěda, dal jsem tomu šanci. Bohužel to nepomohlo. Pak jsem zkoušel kopírovat text do políčka v různých kódováních (pokud to tedy mělo nějaký vliv, čímž si nejsem jist), ale také bezúspěšně. Nakonec tedy metodou postupného přidávání textu jsem objevil, že zakázaný znak bylo velké dlouhé é. Což mě překvapilo, protože to je úplně normální znak francouzské abecedy. Vyplnění přiznání 5 minut, vyplnění vzkazu hodina a půl...

Následně přijde dopis s vyúčtováním. To je totiž další zvláštnost. Výsledná vypočtená daň v daňovém přiznání není. Mám sice příručku o třiceti stranách, která výpočet popisuje, ale to je spíše pro fajnšmekry, kteří si to chtějí zkontrolovat. Provést výpočet bezchybně není v silách běžného smrtelníka, a proto s tím státní aparát počítá a dělá to za něj. Tak se nechám překvapit. Naštěstí vydělávám méně než milion babek ročně, takže mi nehrozí, že bych platil 75 procent daň, jak se teď chystá zavést president Hollande.

Také jsem se konečně rozhoupal k tomu, zrušit svůj první francouzský účet. Bohužel Barclays ve srovnání s Boursoramou nemá šanci. A vzhledem k tomu, že mám ještě další účet u těch zoufalců z ING Direct, přišlo mi, že mít tři účty je zbytečné, nehledě na to, že Barclays byla navíc jediná, která měla měsíční poplatky. Měl jsem sice trochu výčitky, protože se na začátku snažili, ale bohužel já od banky potřebuji hlavně spolehlivý online přístup. Boursorama je sice v rámi možností skoro OK, ale stejně je kvůli zkostnatělému francouzskému bankovnictví tak 10 let za českými bankami. Pořád doufám, že si jednou budu moci povolovat a zakazovat inkaso přímo v bance a nebudu si muset kvůli tomu dopisovat s několika institucemi.

Napsal jsem tedy žádost, přidal přestřiženou platební kartu a Barclays, snad aby dostála svému obrazu, už přes měsíc zavírá můj účet.