... a zase zpátky

Pro náhodného čtenáře doporučuji začít zde.

Sám sobě není nikdo prorokem a to se potvrdilo i druhý den, kdy Darling Harbour zůstal nedosažen. Vyrazil jsem sice pln elánu (a poměrně ve formě, vzhledem k tomu, že můj spánkový rytmus se zdálo se už konečně stabilizoval) vlakem do centra, ale když jsem pak vystoupil na své oblíbené stanici Wynyard, bylo jasné, že ne vše je úplně tak jak jsem čekal. Při příchodu na Circular Quai se to pak potvrdilo. Tu sobotu totiž bylo 26. ledna a to znamená Australia Day, což je něco jako výročí objevení (osídlení) prvními britskými kolonisty v roce 1787. Původně se to týkalo jen východního pobřeží (konkrétně Sydney), ale časem se z toho stal celokontinentální svátek. Pro původní domorodce to ovšem zůstává známo jako Den invaze (Invasion Day) a spíš než důvod k oslavám, je to důvod ke smutku.

Mohlo mě to trknout už ve vlaku, který byl neobvykle plný, ale když jsem viděl davy lidí proudící po Circular Quai, kolem Opery a dál po pobřeží kolem botanické zahrady, s vlaječkami, klobouky, tričky a dalšími proprietami v australských barvách, nebylo už pochyb. Zaplul jsem tedy do davu, poučen z předchozího dne už jen v kraťasech a tričku, a kochal se pobřežím. Asi mám slabost pro moře a pro lodě (v létě), a tak procházet se po břehu by mi stačilo na celý den. Dal jsem si však úkol, že se pokusím proniknout do centra, navštívím vyhlídkovou věž a v závěru dne pak projdu i zmiňovaný Darling Harbour.

Nejdřív jsem se ovšem zasekl v Hyde Parku, což je něco jako taková malá sydneyská varianta newyorského Central Parku, který byl z důvodu oslav kompletně obležený piknikujícími občany a různými stánky. Na silnicích okolo, které byly naštěstí pro auta uzavřené, vystavoval australský Jaguar klub historické jaguáry a jiná silná auta. Uprostřed probíhaly různé atrakce pro děti a dospělé a ve stáncích na okraji se rozdávaly vlaječky a člověk mohl dostat i „tetování“, takové jaké mívají děti z jogurtů, které se jenom obtiskne na kůži, s motivem australské vlajky. Jedna mladá aktivistka, vida mne, jak vše se zájmem pozoruji, se ke mně hned vrhla, že mi také jedno udělá, a když jsem odmítl, byla zjevně zklamaná. Chvíli jsem tedy obcházel okolo a pak pokračoval na vyhlídkovou věž, která je hned vedle parku.

Dostat se nahoru (spolu s obědem) ovšem zabralo víc času než jsem čekal. Zase jsem musel projít přes povinné focení. Že si mne australská tajná služba potřebuje vyfotit už jsem neřešil, ale že mi pak bude nabízet výsledné fotky za 30 australských babek, to mne vyloženě zklamalo. Výhled z věže byl trochu zkalen ostudně špinavými okny a také tím, že bylo oproti předchozímu dni zataženo a ve vzduchu byl opar, takže viditelnost nebyla tak dobrá. Za zmínku snad stojí jen 4D kino, které je součástí návštěvy vyhlídky (a které jí předchází). Přemýšlel jsem, proč v sále nejsou sedačky, ale to, stejně jako co asi bude 4D znamenat, se vyjasnilo ve chvíli, kdy uvaděčka oznámila, že máme po skončení dávat pozor, protože podlaha bude mokrá.

Film byl poměrně krátký (asi 5 minut), byl natočený ve 3D, ale přestože nám dali polarizační brýle, tak jsem tam moc 3D neviděl, a občas, např. při detailních záběrech na surfaře, nás posprchovali vodou, nebo na nás pouštěli dým a páru. Takový 4D fastfood na stojáka.

Když jsem se znovu ocitl v plných ulicích, představa toho, jak se prodírám davy minimálně ještě další tři hodiny mě tak odradila, že jsem nakonec Darling Harbour vynechal a vyrazil zpět na hotel. Měl jsem totiž v zásobě ještě plán B (co s načatým večerem?) - zajít do kina, které bylo kousek od hotelu. Ne že bych měl absťák, byla to spíše zvědavost a hlavně možnost vidět film v původním anglickém znění, bez titulků a v publiku z rodilých mluvčích. Kdyby dávali Hobita ve 3D a 48 FPS, asi bych šel na to, ale to bohužel dávali jen asi ve dvou kinech v Austrálii, takže nakonec jsem skončil u poslední tarantinovky Django Unchained. V porovnání s ostatními filmy od Tarantina pro mne spíš zklamání, ale to byli v podstatě už Hanební Pancharti (o excesech typu Grind House ani nemluvě). Překvapivé tedy bylo v zásadě jenom to, že mě lístek stál skoro 23 australských babek.

V neděli pak už od rána pršelo a protože jsem měl ještě dopoledne volné, probloumal jsem ho v blízkém nákupním centru, dokonce i připraven něco koupit. Místo toho jsem se však jen přesvědčil, že jsem pro nakupování ztracen a je jedno, jestli to je v Praze, Paříži, nebo třeba v Sydney.

Na letišti jsem se pak zeptal u Cathay Pacific, zda by mi mohli přerezervovat zpáteční cestu z economy do premium economy, neb, jak jsem zjistil bezprostředně předtím, z nějakého důvodu jsem měl cestu tam a cestu zpět v různých třídách. Dáma na informacích mě ubezpečila, že je také překvapená, ale že to momentálně nejde (premium economy byla plná), ale že bych mohl mít štěstí, protože prý letadla nejsou zdaleka obsazená. A skoro měla pravdu.

Na osmihodinovém kousku ze Sydney do Hong Kongu jsem seděl sám na dvojce, takže cesta ubíhala v pohodě. Ukázalo se, že to, co jsem si pochvaloval na cestě tam, byly skutečně výhody premium economy třídy, protože tady jsem se tak tak vešel mezi sedadla a navíc systém sklápění byl jiný, kdy při sklopení se sedák ještě navíc posunul dopředu k sedadlu vepředu, čímž se místo ještě víc zmenšilo. Bohužel, na dvanáct a půl hodinovém letu z Hong Kongu do Paříže bylo letadlo úplně plné a pocit dobytčáku se vrátil. Navíc z nějakého důvodu se rozhodli nás vymrazit. Letuška mě sice ujistila, že mají nastavenou teplotu v kabině na 24 stupňů, ale při pohledu na lidi sedící v zimních bundách s nasazenými kapucemi a zabalených do dek, se o tom dalo s úspěchem pochybovat. Počítám, že jim buď nefungovala čidla, nebo měřila teplotu někde jinde. Naštěstí jsem se tomu už naučil čelit, takže jsem to přežil relativně bez ztráty kytičky, počítám ale, že hodně lidí se nachladilo. Škoda, tím si u mě Cathay Pacific pohoršila výborný dojem z cesty tam.

Během všech cest (tam i zpět) jsem viděl dohromady 11 filmů z nichž stojí za zmínku jen Ted, u kterého jsem se tak bavil, že jsem si ho pustil dvakrát (jednou tam a jednou zpět) a pak (500) Days of Summer, který jsem sice už viděl předtím, ale líbil se mi, a mezi ostatními se pořád zdál jako lepší volba. Ne že by ovšem nabídka byla chudá.

Dorazil jsem v pondělí ráno kolem sedmé (už před startem jsme nabrali hodinu zpoždění), pak strávil dvě hodiny v taxíku na cestě z letiště v ranní pondělní zácpě a když jsem nakonec dorazil, připadal jsem si jak po šifrovačce. To mi ovšem nebránilo v tom, abych vypral a nakoupil. Pak jsem spal celé odpoledne, trochu v noci, a pak celé úterý až do půl sedmé večer. Ve středu jsem šel do práce, ve čtvrtek letěl do Mnichova, v pátek se vrátil a v sobotu zase celý den spal a v noci pro změnu byl vzhůru. Takže jsem spal v neděli přes den. Tak to bychom měli, co se týká jet-lagu.

Něco k Austrálii. Vzhledem k tomu, že se mě po návratu každý na potkání ptal, jak se mi tam líbilo, měl jsem dost příležitostí si svůj postoj ujasnit a dojít k překvapivému závěru - záleží na tom, co člověk preferuje. Nemohu to samozřejmě zobecnit, protože Sydney je svým způsobem něco jako Paříž, ale i porovnání mezi těmito dvěma městy je určitě zajímavé.

Mám slabost pro přímořská města v teplém podnebním pásu (San Francisco, Kapské Město), takže to je plus pro Sydney. Sydney má poměrně malé centrum, kde jsou soustředěné všechny „mrakodrapy“, které se dá obejít a projít pěšky během jednoho dne. Kolem tohoto centra jsou pak většinou obytné čtvrti, které mají typické rodinné domky s malou zahrádkou a které se táhnou desítky kilometrů. Někde se pak vytvoří i malé centrum (jako třeba v Chatswoodu, kde jsem bydlel), které je téměř soběstačné - lidé tam mají kde bydlet a zároveň kam chodit do práce, nakupovat a do kina.

Do centra Sydney se pak dá pohodlně dostat vlakem. Lístek stojí čtyři australské babky, což je téměř zadarmo, protože jen za přejezd slavného mostu Harbour Bridge se platí tři. Druhá možnost je tunelem, ale tam se platí také. Jinak se člověk do Sydney ale nedostane. Kolem Sydney je spousta národních parků, které mají jednak význam v tom, že vytváří pěkné prostředí pro vyžití a jednak také v tom, že nutí růst ceny nemovitostí rychleji, než by bylo záhodno, protože prostě není kam expandovat. Hned vedle hotelu (a nádraží) stavěli dva „paneláky“ a když jsem se podivil, kdo by tam chtěl bydlet, tak jsem byl ujištěn, že s tím problém není. Vlastně jsou už dávno prodané a to rozhodně nebyly byty v nich levné.

Místní jsou v přesvědčení, že v Evropě je levněji. Je fakt, že říct „v Evropě“ a zahrnout do toho na jedné straně severské země a na druhé Česko nebo Rakousko, s Francíí a Německem mezi, je poměrně široká škála (nemluvě o pobaltských státech). Ale mohu potvrdit, že i ve srovnání s Paříží je Sydney dražší. Již vzpomínaný lístek do kina, nebo Coca-Cola index (3,50 australských babek, za 600 ml láhev koly z automatu na zastávce, versus 2 euro-babky za 500 ml láhev na zastávce v Paříži), a nebo čerstvé tasmánské třešně za 28 australských babek za kilo (nutno ovšem dodat, že tak velké třešně jsem viděl poprvé v životě). Na druhou stranu oběd (hlavní jídlo a pití) se dal pořídit do patnácti au-babek.

Údajně jsou v Evropě i levnější auta (což nemohu posoudit). Je ovšem třeba podotknout, že Australan si pod pojmeme evropské auto představuje Mercedes, BMW nebo Volvo. Ostatní značky tam nejsou vidět (ještě trochu VW a Škoda). Silnicím dominují japonci (Honda, Toyota, Lexus) a korejci.

Druhá věc, která dominuje silnicím, jsou bezpečnostní kamery. A dominují nejen silnicím, ale v podstatě každému veřejnému prostoru. Nikdy jsem neviděl tolik kamer na jednom místě jako v obchodech. Ruku v ruce s kamerami jdou různé výstražné nápisy a zákazy. Co se nesmí a kolik to bude stát, když to bude. Když se k tomu přidá zkušenost z příjezdu do země (v podstatě nic se nesmí dovážet, ani voda) a vyplňování formulářů (totéž znovu pak při odjezdu), které se týká i domorodců a silná státní cenzura v médiích (filmy, počítačové hry), nakonec má člověk pocit, že ta na první pohled pohodová země, kde se lidé k sobě chovají jako lidé, je vlastně jen jedna strana mince.

I z toho důvodu jsem odjížděl se smíšenými pocity. Že mě na odjezdu namátkově vybrali pro kontrolu, jestli jsem nepřišel během pobytu v Austrálii do styku s výbušninami, už byla jenom taková (tasmánská) třešinka na dortu.

Cesta tam, ...

Po tradičním konci roku, spojeném s návštěvou rodné hroudy a oslavou Silvestra v tradičním kruhu přátel na tradičním místě, začal i nový pařížský rok poměrně tradičně. Ze sociálky mi napsali, že jsem byl nějak moc nemocný a jestli budu ještě jednou nemocný, tak na mě přijde kontrola a přijde i na mého praktického lékaře, aby se ujistila, že mě skutečně dobře léčí - zatím jsem se mu to neodvážil ukázat :). Na tradičním výročním zasedání naší miniskupiny v práci jsem se tradičně dozvěděl, že mám víc jezdit k zákazníkům a netradičně jsem si koupil Xbox 360, abych se doma necítil tak sám...

Když se mne pak šéf zeptal, jestli bych nechtěl odjet na týden do Austrálie, přišlo to sice jako blesk z čistého nebe, ale vlastně jsem ani neváhal. Původně tam měl jet kolega (neboť inkriminovaný zákazník spadá do jeho kompetence), ale něco mu do toho na poslední chvíli přišlo, takže jsem byl vybrán jako náhradní dobrovolník na poslední chvíli já. Na poslední chvíli znamená týden před odjezdem. V pátek mi to řekli a příští sobotu jsem měl letět.

Vyrazil jsem tedy domů ověřit, zda mi ještě platí pas, což byl možná dobrý impuls začít uvažovat o novém, neb ten starý vyprší v srpnu. Pak jsem v jedné skvělé foto kabince vyrobil čtyři fota na žádost o vízum, na kterých vypadám všelijak, rozhodně však ne neškodně. Při ovládání fotokabinky jsem si vzpomněl na šifrovačky, neboť ovládání automatu mi připomínalo šifru "UFO" blahé paměti na Noci Tapürů. Bylo potřeba najít správnou sekvenci mačkání čtyř barevných tlačítek, v návaznosti na zvuky, které automat vydával. Adrenalin tomu dodávalo to, že bylo potřeba současně v určité fázi procedury do automatu hodit blíže neurčenou částku peněz, kterou automat nerozměňoval ani nevracel a já měl u sebe pouze 5 babek v drobných.

Do žádosti o vízum jsem směle uvedl, že mám za sebou vojenský výcvik s tím, že kdyby chudáci australští úřednici tušili, co se za tím skrývá, asi by mě tam nepustili za to, že si z nich dělám legraci. Pak jsem podal žádost o schválení cesty ve firemním systému cesťáků a doufal, že se to podaří schválit dřív, než budu muset odletět. Z letenek moc na výběr nebylo, ale smluvní tarif, který nám systém nabízí (a který je většinou dražší, než když si najdu stejný let na internetu) mi nakonec pár přijatelných variant nabídl, takže jsem mohl odejít na víkend a doufat, že minimálně počáteční hybný moment byl udělen. V pondělí jsem pak odletěl do Kodaně v přesvědčení, že až se ve čtvrtek vrátím, budu už mít všechno připravené a vyřízené. Čtenář určitě už tuší, že přání bylo otcem myšlenky.

Ve čtvrtek jsem zjistil, že nemám ani vízum, protože agentura, která to normálně zařizuje, to pro Austrálii nedělá, ani letenku, protože náš geniální systém, když do pátku večera neměl cestu potvrzenou, letenku prostě suše zrušil. Šéf mě ale uklidnil, že kvůli vízu něco vyplnil na internetu, a teoreticky by to mělo stačit a pro letenku jsem si prostě šel na internet sám. Byly doby kdy jsem obcházel několik různých stránek s letenkami (opodo, expedia, v Česku letuška), ale poslední dobou mám pocit, že stačí už chodit jen na jedno místo, ze kterého se stává něco jako google na poli hledání letenek. Ve spojení s tímhle považuji v podstatě cestování letadlem za vyřešené.

A tam jsem našel dokonce lepší spoj, než mi předtím nabízel náš firemní systém. Původně nabídka byla přes Čínu (jedním směrem přes Kanton, a zpátky přes Šanghaj) s China Southern a China Eastern. Cesta tam trvala 24 hodin a cesta zpět 27 hodin. Amadeus mi ale nabídl let přes Hong Kong s Cathay Pacific za skoro stejnou cenu v lepší (než běžné) ekonomické třídě a i kratší (22,5 hodiny tam a 24,5 hodiny zpět). Tomu jsem nemohl odolat. Od té doby, co jsem viděl akční dokumentární film o tom, jak se stavělo nové hongkongské letiště, jsem si říkal, že jednou se tam budu muset podívat. Navíc pro Hong Kong mám slabost už od dob, kdy jsem si poprvé přečetl Tai Pan a hned poté Noble House. A poslední ujištění přišlo z různých diskusí na internetu, kde většinou Cathay Pacific chválili (zatímco o China Southern/Eastern se tohle zrovna říct nedalo).

V sobotu jsem tedy znovu stál na Roissy. Z nějakého důvodu se Aéroports de Paris rozhodli, že nejlepší bude nalodit Boeing 777 autobusy, protože je potřeba si užít břečku, která na ranveji z čerstvě napadlého sněhu vznikla, takže naloďování se trochu protáhlo. Pak se to protáhlo ještě o něco víc díky odmrazování. Startovali jsme asi s hodinovým zpožděním - což mě nemohlo ovšem vyvést z míry - měl jsem v Hong Kongu 2 hodiny na přestup a při 11 hodinovém letu se přece nemůže nic stát.

Nějakou záhadou se mi podařilo koupit lístky do třídy "premium economy", což vypadalo jako normální třída, ale určité odlišnosti tam byly. Např. místa mezi sedadly bylo tolik, že jsem, ani když jsem chtěl, nedosáhl koleny na sedadlo přede mnou. Také menu bylo trochu jiné a hlavně, těch řad bylo  relativně málo, možná 8 a byly oddělené od přední business třídy a zadní economy přepážkou a záclonami, takže člověk neměl pocit velkokapacitního dobytčáku, jak si to pamatuji z loňského letu s Lufthansou do Kapského Města. Někdo si se mnou chtěl vyměnit místo, čemuž jsem nebránil a vyhrál jsem tím nejhezčí a současně velmi milou sousedku v kabině, takže jsem se i trochu věnoval společenské konverzaci.

Ukázalo se, že technologie infotainmentu zase pokročila (opět ve srovnání s loňským letem), takže na filmy se dalo dívat na HD displeji s dotykovým ovládáním, sluchátka dokonce i trochu izolovala hluk a co byla hlavně bomba, v sedadle byl integrovaný USB konektor, ze kterého se dal dobíjet telefon, a pokud by člověk připojil např. iPod/iPhone, mohl si z něho přes dotykáč i přehrávat písničky. Letušky byly velice milé a tak jsem byl vlastně tak příjemně překvapen, že jsem se nakonec odhodlal zkusit palubní menu. Tady se bohužel patrně pokrok zastavil a kdybych věděl, že na letišti v Hong Kongu budu mít dost času a že tam bude celé patro různých bister, možná bych to raději vydržel o chlebu a o vodě. Každopádně, po jedenácti a půl hodinách letu na Hong Kong, jsme tam kolem sedmé ráno místního času skutečně přistáli a já mohl ve vycházejícím slunci zdáli pozorovat absurdní paneláky tyčící se mezi kopci jako kůly. Přitom jsem si znovu uvědomil, že se tam určitě chci někdy podívat. Bohužel mne ale místo toho čekal osm a půl hodinový let do Sydney, mé cílové destinace.

Protože nás prohnali znovu bezpečnostní kontrolou musel jsem zlikvidovat láhev Evianu, kterou jsem si v Paříži koupil do letadla pro případ nouze, ale na kterou nikdy nedošlo, protože roznáška nápojů fungovala bezchybně. Většinu jsem vypil a zbytek zahodil. A abych nic neponechal náhodě, hned po průchodu kontrolou jsem si koupil novou láhev vody. Zaujalo mne, že ji dělala Coca-Cola a jmenovala se Bon Aqua :). A tu jsem při nástupu do letadla zahodil celou, protože na letech do Austrálie je zakázáno brát si do kabiny jakékoliv tekutiny v množství větším než malém (bez ohledu na to, jestli je člověk koupí na letišti v zabezpečené zóně). A je to napsané na tabuli před vstupem do letadla :).

Jinak ovšem let proběhl bez problémů, takže po dalších 8 hodinách a několika filmech jsem stál konečně na australské půdě. Můj podezřelý vzhled způsobil, že jsem byl vybrán pro namátkový výslech, proč a co budu v Austrálii dělat a zda mám lístek zpět a když jsem je ujistil, že tam pracovat nebudu, tak mne pustili.

Jelikož jsem se teoreticky připravil, hned jak jsem vyzvedl kufr, vyrazil jsem hledat prodejnu Vodafone, abych si koupil simku, se kterou bych se mohl po dobu svého pobytu připojovat na internet. Specifický trh v Česku totiž způsobuje, že ač mám normálně simku od českého Vodafone, tento nemá s tím australským Vodafonem nic společného. Zajímavé je, že kolega od zákazníka, který přijel z Irska a měl simku od tamního operátora, který se jmenuje 3, měl v síti australského Vodafone služby plně dostupné v rámci svého irského paušálu.

Stánek jsem našel, ale byl už zavřený, zbývalo totiž už jen 15 minut do konce oficiální pracovní doby. Stánek hned naproti, konkurenčního operátora Optus, byl ale otevřený, takže jsem nakonec skončil u konkurence - vivat Vodafone. U Optusu mne překvapili tím, že mi prodali za 15 australských babek kartu na 7 dní se vším neomezeným (volání, smsky, data). Čím mě ovšem překvapili ještě víc, že si nechali moji platební kartu a já na to přišel až u hotelu, když jsem chtěl zaplatit taxikáři. Měl jsem sice ještě tři další, ale ztratit kreditku hned první den mi přišlo jako lameřina, i když se to stává maximálně jednou za 25 let. Omlouvám to jen těmi 24 hodinami předtím. Druhý den jsem tam hned ráno zavolal a když mě ujistili, že ji tam mají, tak si ji pak večer vyzvedl a přitom se seznámil trochu i se systémem vlaků a projel se dvakrát po Harbour Bridge, což jak mi den předtím vysvětlil taxikář, je jedna z nejznámějších dominant v Sydney, potažmo v celé Austrálii (na stejné úrovni jako Opera). Když jsem se ptal, čím je tak zajímavý, tak prý tím, že je velký - to ovšem říkal taxikář.

Po čtyřech dnech práce mě čekal volný pátek a s ním výzva, kam se vrtnout. Kolegové od zákazníka, které jsem trénoval, mi nabízeli totiž tolik možností, že bych v podstatě musel projít celou Sydney a objet přívozy všechny okolní pláže a národní parky, abych viděl vše, co podle nich bylo nezbytné vidět. Vida horko, které udeřilo, bylo mi jasné, že toho tolik nevydržím, takže jsem nakonec vyrazil na Manly. Manly, přesněji její pláž, je asi nejznámější a nejoblíbenější pláž v okolí, jejíž výhodou je, že je otevřená na volné moře. Když jdou tedy vlny, je rájem surfařů. Doufaje, že potkám nějaké sličné surfařky, nasedl jsem na Circular Quai, což je hlavní přístav pro všechny přívozy, které jezdí přes záliv na všechny strany, na přívoz a vychutnával si cestu. Při ní jsem si nemohl odpustit Operu, kterou přívoz krásně objíždí, takže si ji člověk může prohlédnout ze všech stran.

Jít na pláž v dlouhých kalhotách nebyl úplně ten nejlepší nápad, zvlášť když teplota se blížila třicítce a nebe bylo bez mráčků. Proti minulému pátku, kdy teploty dosahovaly 45 stupňů ve stínu to ovšem byl příjemný chládek. Surfařek jsem sice moc neviděl, ale jinak tam bylo pěkně, jen voda byla překvapivě zakalená, že to bylo vidět až od silnice. Asi od toho písku. Zítra mě čeká Darling Harbour.

Fotky jsou z mobilu, spíš ze zvědavosti, co to všechno dokáže.

On se répète

- „Mohl bych ochutnat kousek od tebe“, ptám se kolegy v kantýně, který se zjevně chystá si pošmáknout na své andouillette.
- „Určitě. Myslím, že tahle bude pro tebe akorát - není moc silná.“
- „Co myslíš tím silná? Jako kořeněná?“
- „Kořeněná, to ani ne, prostě - silná. V restauraci by byla silnější.“

A jak se řeklo, tak se stalo. Andouillette je tradiční jídlo, které jsem původně považoval jen za takovou specialitu, vhodnou například jako předkrm. Člověk zkusí tenký plátek a hned má chuť to pořádně zajíst. Ne tak ovšem Francouz. Ten si to dá klidně k obědu, v plné délce. Andouillete je něco jako český tvarůžek, ale z masa. Tedy přesněji řečeno, není z masa, ale zvířecího původu. Dělá se totiž z vnitřností - většinou tlustého střeva - čímž získává svoji charakteristickou vůni a tomu odpovídající chuť. Přestože vypadá jako klobása, maso v ní opravdu není. A přestože opečená vypadá dokonce i lákavě, chutná a voní - no - jako tlusté střevo. Přesto, vždy, když je k obědu, jde na dračku. Takže onehdá jsem se odhodlal a pod záminkou pokusu o hlubší porozumění mezi národy šel do toho. Tím do toho, byl asi jeden a půl centimetru silný plátek, který mi kolega zkušeně odkrojil. A vypadá to, že mám na nějakou dobu zase o čem přemýšlet.

Což mi připomnělo vtip, který zmiňuje Stephen Clarke ve své knize Talk To The Snail. Řekl to údajně Jacques Bodoin o skotské specialitě haggis: « D'abord, j'ai cru que c'était de la merde, mais après, j'ai regretté que ça n'en fût pas. » Bon appétit! ;-)

Minulý pátek byl firemní Vánoční oběd. Chtěl jsem se původně zúčastnit, ale protože jsem den předtím měl chvilkovou indispozici (která tak nějak navazovala na služební cestu o den den dřív), tak jsem nakonec odřekl. Nechtěl jsem se trmácet přes půl Paříže na oběd, který, jak se později ukázalo, zabral i s cestou čtyři hoďky. I když mne to trochu mrzelo, byla totiž přislíbena ukázka „molekulární“ kuchyně (cuisine moléculaire), což je taková zvláštní metoda vaření, připomínající spíš chemii, než kuchyni. Ne, že bych tím byl nějak osloven, ale jednou to vidět mohlo být zajímavé. Jinak ovšem mít na vybranou mezi tímhle a andouillette, měl bych dilema.

Ve úterý se mi stala zajímavá věc. Zrušili mi let, který byl naplánovaný na středu ráno (6:50 odlet z Roissy). Zajímavé na tom bylo, že mi poslali email, který došel někdy po deváté večer. A když jsem se k němu o jedenácti dostal, nevěděl jsem, jestli mám jásat (že nebudu muset vstávat ráno ve čtyři), nebo naopak spílat Lufthanse, že zase budu na schůzce pozdě, pokud tam vůbec budu. Email totiž alternativu nenabízel, jen lakonicky poznamenal, že mám zavolat někam do Německa. Ha - říkám si, to jsem teda zvědav, jak to mají zařízené. Ha - nijak převratně. Dovolal jsem se na automat, který mě nejdřív seznámil se všemi možnostmi, které jsem nepotřeboval, jak udělat rezervaci letu, hotelu, změnit rezervaci, atd, aby nakonec rezignoval a prohlásil, že teda, když jinak nedám, mě přepojí na operátora. Samozřejmě to celé říkal v němčině. Já se pro změnu celou dobu modlil, abych to německy dojednávat nemusel. A protože byli všichni operátoři obsazeni udělal mi férovou nabídku, pokud by mi nevadilo mluvit anglicky, mohu stisknout dvojku a přepojí mne na anglického operátora. Pro jistotu to ovšem řekl taky německy. Tím mi v tom ovšem nemohl zabránit.

Byly to ovšem jenom vlny, protože nakonec jsem stejně skončil u nějaké slečny, která mi říkala Sir a evidentně s angličtinou zápasila. Ovšem pořád to bylo o řád lepší, než kdybych se musel já ztrapňovat v němčině. Prý mne může přehodit na následující let o dvě hodiny později. Paráda, budu na schůzce jen o dvě hodiny později. Na druhou stranu, dvě hodiny spánku navíc byly k nezaplacení a ani jsem tam vlastně nechyběl :). Zpátky jsem se vracel až o čtvrt na deset večer a domů se dostal těsně před půlnocí. Výhoda byla, že kolem půlnoci už nebyla zácpa na periferiku. I tak jsem však ve čtvrtek odpadl a v pátek přišel o molekulární orgie.

Pro velký úspěch jsem si výlet do Mnichova zopakoval z pondělka na úterý. Tentokrát už v „rozumnou hodinu“ a nikdo nic nezrušil. V Mnichově zuří Vánoční trhy úplně stejně jako všude jinde (v Praze). Měl jsem původně chuť využít přenocování k tomu, že si koupím nějaké oblečení (už mám vyhlídnutý obchod), ale bohužel v návalu mě to totálně odradilo. Tak snad po novém roce. A proč v Mnichově? Chci otestovat novou teorii, kterou jsem vypracoval po nošení svých nových francouzských košil. Francouzská jednačtyřicítka není stejná jako česká a chci ověřit, jestli to skutečně vychází z fyziognomie jednotlivých národů. Německá by mi měla být bližší. Ty francouzské košile jsou (i v rovném střihu) užší, obtaženější a mají jinak přišité rukávy.

Přestože jsem v Mnichově zůstával jen na jednu noc, našel jsem na pokoji „pozornost“ podniku - u příležitosti blížících se Vánoc - sedmičku Bordeaux 2005 A.O.C. (Appellation d'Origine Contrôlée). Nevím úplně přesně jak to bylo myšleno, ale sám bych to nedal, ani kdybych chtěl a odvézt to zpět do Paříže jsem také nemohl, protože jsem zavazadlo, do kterého bych to mohl přidat, neměl a navíc mi připadalo tristní, vozit to zpátky do Francie. Skončilo tedy u mé mnichovské kolegyně. Moje mnichovská kolegyně nahradila moji pařížskou kolegyni, které po reorganizaci týmu přišla o německé zákazníky (zatímco mně zůstali). Takže mám novou parťačku (teda novou od května). A zase je to Francouzka (a napůl Angličanka), byť žije už 20 let v Mnichově. Zase až taková změna to tedy není ;-).

Využil jsem moderní technologie Lufthansy a použil poprvé palubní lístek v mobilu. Sice pořád ještě nevím, jak se tím prokazovat, protože překvapivě to zrovna chtěli jen při nástupu do letadla a tam jsem si to „pípl“ na samoobslužném turniketu sám. A také jsem poprvé použil S-Bahn, který jezdí z Mnichova na letiště a byl jsem překvapen. Ač to na rozdíl od francouzského RER nikde explicitně neinzeruje expresní služby, jede to 120 km/h a do centra to trvá přímou linkou 38 minut (což je rychlejší než taxíkem, nebo autem). A je to výrazně tišší a příjemnější. Jen nesmí mít člověk smůlu a přijít těsně po odjezdu. Ale jinak dobrá alternativa.

Jen při návratu z pařížského letiště domů se to trochu pokazilo. Google maps ukazovaly lepší situaci na vnějším periferiku, tak jsem to vzal po A1 a zaútočil na Paříž ze severu, bohužel situace se zhoršovala každou minutu (což jsem měl možnost sledovat na Google navigaci v přímém přenosu) a než jsem se vůbec dostal na periferik, byla už celá západní část totálně zasekaná až po Porte d'Auteuil, kde se na periferik napojuje A13. Nakonec to dalo na 40 km z terminálu 1 zhruba hodinu a čtyřicet minut a byl jsem rád, že jsem vůbec dojel. Ale po cestě jsem zažil jen tři nebezpečné situace.

A bonbónek na konec. Napsali mi ze sociálky. Zatím jen odpověď na moje neschopenky. Prý jsem nesplnil povinnost je odeslat do dvou dnů od vystavení a tudíž je zamítají. A udělují mi výstrahu a jestli to ještě jednou udělám, tak mi zkrátí proplácené dny na polovinu. Šťastné a Veselé!

Loi Chatel

Tak se to nakonec stalo. Přišla mi carte vitale. Krásná, zelená a s čipem. A také s průvodním dopisem, kde bylo napsáno, že platí do konce roku. Po konzultaci s domorodci se ukázalo, že to je pouze doporučení. Kartu je potřeba totiž každý rok „aktualizovat“. Dobře si vybavuji historku, kterou vyprávěl kolega, jak jednou v lékárně se ho zeptali, zda chce aktualizovat svoji kartu a on naivně řekl ano. Pak trvalo asi tři měsíce uvést věci zpět do pořádku.

Nicméně, tohle si teď nepřipouštím. Až příště navštívím svého praktického lékaře budu moci konečně vyzkoušet výhody online propojení, kterým disponuje. S kartou a finálním číslem ze sociálky také přišel čas bilancování. Zjistil jsem, že tento rok se mi nahromadilo celkem dost různých dokumentů, které jsem zatím jen štosoval, v očekávání věcí příštích. Teď ovšem přišla chvíle je zpeněžit, respektive požádat o proplacení všeho, co jsem absolvoval. Jak jsem už zmiňoval, systém zdejší se liší od českého v tom, že většinu (což je většinou do 70 %) proplácí sociálka (CPAM - Caisse Primaire d'Assurance Maladie), zbytek pak proplácí Mutuelle, podle toho, jak výhodnou Mutuelle dotyčný má. Francouz si tedy nevybírá zdravotní pojišťovnu, tu má přímo ve státu, ale vybírá si pak Mutuelle, aby dostal i ten zbytek. Systém je, jak se dá čekat, poměrně komplikovaný, takže např. návštěva lékaře je, tuším od roku 2005, zatížená poplatkem 1 euro, který neproplácí nikdo. Stejně tak věci ne nutně nezbytné jsou většinou spíš v režii Mutuelle. Například proplácení brýlí, apod.

Za rok jsem napočítal 12 konzultací (návštěv praktického lékaře), což byly většinou rýmičky, nebo návštěvy kvůli pravidelným odborným vyšetřením, na které mi, stejně jako v Česku, musí napsat doporučení praktický lékař. Pět neschopenek a čtyři lístky z lékárny. Ty konzultace a lékárny by se částěčně (konzultace), nebo zcela (lékárny) vyřešily sami, pokud bych měl kartu. Že jsem ji neměl, dostal jsem vždy jen „potvrzení o zaplacení“, což byl list A4 popsaný odshora dolů. Normálně bych do listu vyplnil svoje nacionále a číslo a poslal na místní pobočku sociálky. Protože jsem neměl ale dlouho ani číslo (a když jsem pak měl provizorní, tak jsem to stejně raději odkládal), přišlo to na  mne až teď. Včetně neschopenek, které se normálně musí odesílat do dvou dnů od vystavení na sociálku také.

Vyplňování vedlo mimo jiné k tomu, že jsem si uvědomil, jak často vlastně jsem musel chodit k doktorovi. Normálně bych to vyřešil krátkou absencí, chvíli si doma poležel a zase byl fit, ale místní systém bohužel vyžaduje neschopenku byť na jediný den, takže to dopadlo takto. Druhý důsledek byl, že jsem se naučil svoje číslo sécurité sociale (nebo, jak říkají místní zkráceně sécu) zpaměti, přestože má 15 cifer. Normálně nejsem schopný si už zapamatovat ani PIN na platební kartu. Celé to vedlo k tomu, že jsem posílal poměrně tlustou obálku a proto jsem se k tomu rozhodl napsat i průvodní dopis a zkusit si trochu procvičit krkolomné úvody a závěry. Naštěstí jsem našel tabulku, kde byly i fráze pro sociálku, a přestože mi to přišlo laciné, a měl jsem nutkání zaimprovizovat, nakonec jsem, s pocitem, že stejně budu za zoufalce, použil schválenou formulaci z tabulky. A poslal to doporučeně s doručenkou. Zrovna včera mi přišlo avízo o doručení.

Zajímavé bylo, že ohledně mé žádosti o ukončení mobilního paušálu mi avízo přišlo také poštou do schránky. Čekal jsem, že technologie třetího tisíciletí by mohly zvládnout doručenku i emailem, ale chápu, že jiné mechanismy ve státní mašinérii nejsou zatím na tento futuristický přístup nastaveny.

Mimochodem, když jsem u těch futuristických technologií, dnes jsem se při návštěvě svého bankovního konta online dozvěděl, že do února 2014 musí všechny instituce ve Francii přejít na zpracování inkasa podle SEPA, což, jestli jsem pochopil, se už začíná blížit systému, který se používá v Česku už přes 20 let. Bravo, francouzské bankovnictví se tak může z devatenáctého století ocitnout rovnou v jednadvacátém. Což také vysvětlilo to zvláštní inkaso od dopravního podniku, které se na účtu nově objevilo.

Ještě jednu možnost jsem dostal, abych si zlepšil svoji úroveň psaní úředních dopisů. Už minule jsem zmiňoval, že mi z pojišťovny (Axa), kde mám pojištěný byt (byť není můj), poslali novou nabídku na další pojišťovací období (rok). Nabídku mi zvýšili, oproti loňskému roku, o 13 babek. Což by nebylo asi tak hrozné, bráno absolutně, horší bylo, že to bylo přes 9 %. Což se mi zdálo nějak moc. Jsem sice z Česka zvyklý, že se mi pojišťovací splátky každým rokem snižují (Allianz), ale tady mi kolegové vysvětlili, že ve Francii se pravidelně pro změnu zvyšují. Může za to takzvaný „index ceny novostaveb“, který se počítá už od roku 1953, a který říká, že pokud dnes postavíte to samé jako v roce 1953, tak to bude zhruba 16x dražší. Pojišťovny ho musí zohledňovat do ceny pojistek. Index se počítá čtvrtletně a pro pojištění je rozhodující roční klouzavé navýšení. Což v mém případě dělalo 4,8 procenta.

Ještě je potřeba uvést, že mi zvýšení oznámili v dopise, který došel 22. listopadu, 8 dní před koncem pojištěného období. Podle zákona to mají udělat nejpozději 15 dní před koncem, ale o tom za chvíli. Píšu tedy email do pojišťovny (bohužel pobočka, která vede moji pojistku je souhrou roztodivných náhod v Grenoblu), proč mi zvyšují poplatek o 9 procent. Přichází lakonická odpověď, že to je kvůli zvýšení diktovanému státem a zvýšení poplatku vlastní pojišťovny. Zkoumám tedy všeobecné obchodní podmínky, kde se píše, že pojišťovna má právo měnit výši splátky v rámci změn indexu novostaveb a že to nezakládá právo na to od smlouvy odstoupit, nicméně, pokud je změna mimo tento rozsah, tak mohu jako pojištěnec požadovat ukončení smlouvy.

Volám tedy do pojišťovny, ale zjevně nemám odpovídající slovní zásobu na to, abych se dozvěděl víc, než bylo v předchozím emailu, prý mám napsat stížnost (réclamation). Dávám dohromady oficiální stížnost, dávám k dispozici již zjištěné údaje (index je 4,8 %, oni mi dávájí 9,2 %), a žádám nějaké vysvětlení, které by mi umožnilo to zvýšení pochopit a zaplatit. Mezitím se proklatě zkracuje čas pro zaplacení dalšího období. Za pár dní přichází stručný email, který říká, že: 9,2 = 4,8 + 4,4 a že 4,4 % procenta je navýšení pojišťovny. Když pominu, že tohle vysvětlení jsem si mohl napsat sám a ušetřit si dny čekání, tak druhá věc, která se mi nelíbí, že podle webu Axa na rok 2012 plánuje/plánovala průměrné zvýšení pojistek zhruba kolem 2,5 %.

Našel jsem si tedy nejbližší pobočku Axy v okolí a vyrazil tam rozhodnut, že smlouvu ukončím a přejdu někam jinam. Nejde o 13 babek (ty už jsem v tom čase, který jsem tomu věnoval, dávno utratil) ale o princip :). Na pobočce mne uzemnili tím, že pobočky jsou nezávislé (jak jinak), takže co dělá pobočka v Grenoblu, je jedna věc a co by mohli udělat oni tady jiná. Kdybych ale chtěl, tak prý mohou moji smlouvu převzít a aspoň budu moci si všechno vyjasnit osobně. Večer pak zkouším francouzskou Allianz, ale po vyplnění celého třístránkového formuláře na webu se všemi údaji o sobě i bytu jsem se na konci dočkal jen hlášky, že služba momentálně nefunguje a že jim je to líto a brzo to zase fungovat bude. Proč, když to nefunguje, mě vůbec nechají vyplnit ty tři stránky? Nevím, ale Allianz padla taky.

Což je mimochodem poměrně běžný (na můj vkus) jev. Nějaké stránky nefungují, ale není tam uvedeno proč, nebo kdy zase budou. Prostě nefungují.

Ale zpátky k pojišťovně. Jsem v prekérní situaci. Chci ukončit smlouvu, ale je poslední den období. Volám tedy znovu do Grenoblu. Prý mám poslat doporučený dopis s doručenkou, musím to udělat ještě dnes (rozhoduje razítko pošty) a v dopise mám uvést, že podle loi Chatel, ukončuji smlouvu. La loi Chatel (Chatelův zákon), je zákon, který umožňuje pojištěncům ukončit smlouvu bez penalizace, buď před vypršením období, nebo do 20 dnů po něm, pokud pojišťovna nedoručila výši nové splátky dříve, než 15 dní před koncem období. Jasné, ne?

Protože jsem se teoreticky také trochu připravil, tak namítám, že loi Chatel nemohu použít, protože podle jiného zákona (o pojištění nájemníků) musím byt mít pojištěný i v prosinci, a zatím žádnou jinou pojistku domluvenou nemám. Navrhuji, že bych použil zákon o ukončení smlouvy z důvodu, že nová částka neodpovídá zvýšením zvýšení indexu ceny novostaveb, ale to by vyžadovalo zaplatit celé další období a pak žádat vrácení poměrné částky. Výhoda by byla, že bych měl prosinec pokrytý a v mezičase něco mohl sehnat. Což se zase nezdá paní z pojišťovny na druhé straně tak, že mi nabízí, že mi vypočítá novou splátku. Prý jestli mám nějakou bižuterii. Přiznávám, že ne. Což vedlo k nové nabídce, která byla skoro o 20 babek levnější, než původní sazba! A pokud na tu nabídku přistoupím a potom budu chtít, mohu nechat svoji smlouvu převést do pobočky, kterou mám blíž.

Jsem z toho jelen a pro jistotu se ptám, jestli rozdíl je opravdu jen v bižuterii, protože když jsem porovnal, čistě vizuálně, smlouvu, kterou mi poslala, s tou z minulého roku, tak nevidím žádný, byť sebemenší, rozdíl. A pak nabídku přijímám. Takže jsem pořád u Axa, pořád v Grenoblu a nemám už pojištěnou bižuterii a bůhví co pojištěného mám. Ale nemusel jsem použít loi Chatel.