- „Mohl bych ochutnat kousek od tebe“, ptám se kolegy v kantýně, který se zjevně chystá si pošmáknout na své andouillette.
- „Určitě. Myslím, že tahle bude pro tebe akorát - není moc silná.“
- „Co myslíš tím silná? Jako kořeněná?“
- „Kořeněná, to ani ne, prostě - silná. V restauraci by byla silnější.“
A jak se řeklo, tak se stalo. Andouillette je tradiční jídlo, které jsem původně považoval jen za takovou specialitu, vhodnou například jako předkrm. Člověk zkusí tenký plátek a hned má chuť to pořádně zajíst. Ne tak ovšem Francouz. Ten si to dá klidně k obědu, v plné délce. Andouillete je něco jako český tvarůžek, ale z masa. Tedy přesněji řečeno, není z masa, ale zvířecího původu. Dělá se totiž z vnitřností - většinou tlustého střeva - čímž získává svoji charakteristickou vůni a tomu odpovídající chuť. Přestože vypadá jako klobása, maso v ní opravdu není. A přestože opečená vypadá dokonce i lákavě, chutná a voní - no - jako tlusté střevo. Přesto, vždy, když je k obědu, jde na dračku. Takže onehdá jsem se odhodlal a pod záminkou pokusu o hlubší porozumění mezi národy šel do toho. Tím do toho, byl asi jeden a půl centimetru silný plátek, který mi kolega zkušeně odkrojil. A vypadá to, že mám na nějakou dobu zase o čem přemýšlet.
Což mi připomnělo vtip, který zmiňuje Stephen Clarke ve své knize Talk To The Snail. Řekl to údajně Jacques Bodoin o skotské specialitě haggis: « D'abord, j'ai cru que c'était de la merde, mais après, j'ai regretté que ça n'en fût pas. » Bon appétit! ;-)
Minulý pátek byl firemní Vánoční oběd. Chtěl jsem se původně zúčastnit, ale protože jsem den předtím měl chvilkovou indispozici (která tak nějak navazovala na služební cestu o den den dřív), tak jsem nakonec odřekl. Nechtěl jsem se trmácet přes půl Paříže na oběd, který, jak se později ukázalo, zabral i s cestou čtyři hoďky. I když mne to trochu mrzelo, byla totiž přislíbena ukázka „molekulární“ kuchyně (cuisine moléculaire), což je taková zvláštní metoda vaření, připomínající spíš chemii, než kuchyni. Ne, že bych tím byl nějak osloven, ale jednou to vidět mohlo být zajímavé. Jinak ovšem mít na vybranou mezi tímhle a andouillette, měl bych dilema.
Ve úterý se mi stala zajímavá věc. Zrušili mi let, který byl naplánovaný na středu ráno (6:50 odlet z Roissy). Zajímavé na tom bylo, že mi poslali email, který došel někdy po deváté večer. A když jsem se k němu o jedenácti dostal, nevěděl jsem, jestli mám jásat (že nebudu muset vstávat ráno ve čtyři), nebo naopak spílat Lufthanse, že zase budu na schůzce pozdě, pokud tam vůbec budu. Email totiž alternativu nenabízel, jen lakonicky poznamenal, že mám zavolat někam do Německa. Ha - říkám si, to jsem teda zvědav, jak to mají zařízené. Ha - nijak převratně. Dovolal jsem se na automat, který mě nejdřív seznámil se všemi možnostmi, které jsem nepotřeboval, jak udělat rezervaci letu, hotelu, změnit rezervaci, atd, aby nakonec rezignoval a prohlásil, že teda, když jinak nedám, mě přepojí na operátora. Samozřejmě to celé říkal v němčině. Já se pro změnu celou dobu modlil, abych to německy dojednávat nemusel. A protože byli všichni operátoři obsazeni udělal mi férovou nabídku, pokud by mi nevadilo mluvit anglicky, mohu stisknout dvojku a přepojí mne na anglického operátora. Pro jistotu to ovšem řekl taky německy. Tím mi v tom ovšem nemohl zabránit.
Byly to ovšem jenom vlny, protože nakonec jsem stejně skončil u nějaké slečny, která mi říkala Sir a evidentně s angličtinou zápasila. Ovšem pořád to bylo o řád lepší, než kdybych se musel já ztrapňovat v němčině. Prý mne může přehodit na následující let o dvě hodiny později. Paráda, budu na schůzce jen o dvě hodiny později. Na druhou stranu, dvě hodiny spánku navíc byly k nezaplacení a ani jsem tam vlastně nechyběl :). Zpátky jsem se vracel až o čtvrt na deset večer a domů se dostal těsně před půlnocí. Výhoda byla, že kolem půlnoci už nebyla zácpa na periferiku. I tak jsem však ve čtvrtek odpadl a v pátek přišel o molekulární orgie.
Pro velký úspěch jsem si výlet do Mnichova zopakoval z pondělka na úterý. Tentokrát už v „rozumnou hodinu“ a nikdo nic nezrušil. V Mnichově zuří Vánoční trhy úplně stejně jako všude jinde (v Praze). Měl jsem původně chuť využít přenocování k tomu, že si koupím nějaké oblečení (už mám vyhlídnutý obchod), ale bohužel v návalu mě to totálně odradilo. Tak snad po novém roce. A proč v Mnichově? Chci otestovat novou teorii, kterou jsem vypracoval po nošení svých nových francouzských košil. Francouzská jednačtyřicítka není stejná jako česká a chci ověřit, jestli to skutečně vychází z fyziognomie jednotlivých národů. Německá by mi měla být bližší. Ty francouzské košile jsou (i v rovném střihu) užší, obtaženější a mají jinak přišité rukávy.
Přestože jsem v Mnichově zůstával jen na jednu noc, našel jsem na pokoji „pozornost“ podniku - u příležitosti blížících se Vánoc - sedmičku Bordeaux 2005 A.O.C. (Appellation d'Origine Contrôlée). Nevím úplně přesně jak to bylo myšleno, ale sám bych to nedal, ani kdybych chtěl a odvézt to zpět do Paříže jsem také nemohl, protože jsem zavazadlo, do kterého bych to mohl přidat, neměl a navíc mi připadalo tristní, vozit to zpátky do Francie. Skončilo tedy u mé mnichovské kolegyně. Moje mnichovská kolegyně nahradila moji pařížskou kolegyni, které po reorganizaci týmu přišla o německé zákazníky (zatímco mně zůstali). Takže mám novou parťačku (teda novou od května). A zase je to Francouzka (a napůl Angličanka), byť žije už 20 let v Mnichově. Zase až taková změna to tedy není ;-).
Využil jsem moderní technologie Lufthansy a použil poprvé palubní lístek v mobilu. Sice pořád ještě nevím, jak se tím prokazovat, protože překvapivě to zrovna chtěli jen při nástupu do letadla a tam jsem si to „pípl“ na samoobslužném turniketu sám. A také jsem poprvé použil S-Bahn, který jezdí z Mnichova na letiště a byl jsem překvapen. Ač to na rozdíl od francouzského RER nikde explicitně neinzeruje expresní služby, jede to 120 km/h a do centra to trvá přímou linkou 38 minut (což je rychlejší než taxíkem, nebo autem). A je to výrazně tišší a příjemnější. Jen nesmí mít člověk smůlu a přijít těsně po odjezdu. Ale jinak dobrá alternativa.
Jen při návratu z pařížského letiště domů se to trochu pokazilo. Google maps ukazovaly lepší situaci na vnějším periferiku, tak jsem to vzal po A1 a zaútočil na Paříž ze severu, bohužel situace se zhoršovala každou minutu (což jsem měl možnost sledovat na Google navigaci v přímém přenosu) a než jsem se vůbec dostal na periferik, byla už celá západní část totálně zasekaná až po Porte d'Auteuil, kde se na periferik napojuje A13. Nakonec to dalo na 40 km z terminálu 1 zhruba hodinu a čtyřicet minut a byl jsem rád, že jsem vůbec dojel. Ale po cestě jsem zažil jen tři nebezpečné situace.
A bonbónek na konec. Napsali mi ze sociálky. Zatím jen odpověď na moje neschopenky. Prý jsem nesplnil povinnost je odeslat do dvou dnů od vystavení a tudíž je zamítají. A udělují mi výstrahu a jestli to ještě jednou udělám, tak mi zkrátí proplácené dny na polovinu. Šťastné a Veselé!
18. prosince 2012
1. prosince 2012
Loi Chatel
Tak se to nakonec stalo. Přišla mi carte vitale. Krásná, zelená a s čipem. A také s průvodním dopisem, kde bylo napsáno, že platí do konce roku. Po konzultaci s domorodci se ukázalo, že to je pouze doporučení. Kartu je potřeba totiž každý rok „aktualizovat“. Dobře si vybavuji historku, kterou vyprávěl kolega, jak jednou v lékárně se ho zeptali, zda chce aktualizovat svoji kartu a on naivně řekl ano. Pak trvalo asi tři měsíce uvést věci zpět do pořádku.
Nicméně, tohle si teď nepřipouštím. Až příště navštívím svého praktického lékaře budu moci konečně vyzkoušet výhody online propojení, kterým disponuje. S kartou a finálním číslem ze sociálky také přišel čas bilancování. Zjistil jsem, že tento rok se mi nahromadilo celkem dost různých dokumentů, které jsem zatím jen štosoval, v očekávání věcí příštích. Teď ovšem přišla chvíle je zpeněžit, respektive požádat o proplacení všeho, co jsem absolvoval. Jak jsem už zmiňoval, systém zdejší se liší od českého v tom, že většinu (což je většinou do 70 %) proplácí sociálka (CPAM - Caisse Primaire d'Assurance Maladie), zbytek pak proplácí Mutuelle, podle toho, jak výhodnou Mutuelle dotyčný má. Francouz si tedy nevybírá zdravotní pojišťovnu, tu má přímo ve státu, ale vybírá si pak Mutuelle, aby dostal i ten zbytek. Systém je, jak se dá čekat, poměrně komplikovaný, takže např. návštěva lékaře je, tuším od roku 2005, zatížená poplatkem 1 euro, který neproplácí nikdo. Stejně tak věci ne nutně nezbytné jsou většinou spíš v režii Mutuelle. Například proplácení brýlí, apod.
Za rok jsem napočítal 12 konzultací (návštěv praktického lékaře), což byly většinou rýmičky, nebo návštěvy kvůli pravidelným odborným vyšetřením, na které mi, stejně jako v Česku, musí napsat doporučení praktický lékař. Pět neschopenek a čtyři lístky z lékárny. Ty konzultace a lékárny by se částěčně (konzultace), nebo zcela (lékárny) vyřešily sami, pokud bych měl kartu. Že jsem ji neměl, dostal jsem vždy jen „potvrzení o zaplacení“, což byl list A4 popsaný odshora dolů. Normálně bych do listu vyplnil svoje nacionále a číslo a poslal na místní pobočku sociálky. Protože jsem neměl ale dlouho ani číslo (a když jsem pak měl provizorní, tak jsem to stejně raději odkládal), přišlo to na mne až teď. Včetně neschopenek, které se normálně musí odesílat do dvou dnů od vystavení na sociálku také.
Vyplňování vedlo mimo jiné k tomu, že jsem si uvědomil, jak často vlastně jsem musel chodit k doktorovi. Normálně bych to vyřešil krátkou absencí, chvíli si doma poležel a zase byl fit, ale místní systém bohužel vyžaduje neschopenku byť na jediný den, takže to dopadlo takto. Druhý důsledek byl, že jsem se naučil svoje číslo sécurité sociale (nebo, jak říkají místní zkráceně sécu) zpaměti, přestože má 15 cifer. Normálně nejsem schopný si už zapamatovat ani PIN na platební kartu. Celé to vedlo k tomu, že jsem posílal poměrně tlustou obálku a proto jsem se k tomu rozhodl napsat i průvodní dopis a zkusit si trochu procvičit krkolomné úvody a závěry. Naštěstí jsem našel tabulku, kde byly i fráze pro sociálku, a přestože mi to přišlo laciné, a měl jsem nutkání zaimprovizovat, nakonec jsem, s pocitem, že stejně budu za zoufalce, použil schválenou formulaci z tabulky. A poslal to doporučeně s doručenkou. Zrovna včera mi přišlo avízo o doručení.
Zajímavé bylo, že ohledně mé žádosti o ukončení mobilního paušálu mi avízo přišlo také poštou do schránky. Čekal jsem, že technologie třetího tisíciletí by mohly zvládnout doručenku i emailem, ale chápu, že jiné mechanismy ve státní mašinérii nejsou zatím na tento futuristický přístup nastaveny.
Mimochodem, když jsem u těch futuristických technologií, dnes jsem se při návštěvě svého bankovního konta online dozvěděl, že do února 2014 musí všechny instituce ve Francii přejít na zpracování inkasa podle SEPA, což, jestli jsem pochopil, se už začíná blížit systému, který se používá v Česku už přes 20 let. Bravo, francouzské bankovnictví se tak může z devatenáctého století ocitnout rovnou v jednadvacátém. Což také vysvětlilo to zvláštní inkaso od dopravního podniku, které se na účtu nově objevilo.
Ještě jednu možnost jsem dostal, abych si zlepšil svoji úroveň psaní úředních dopisů. Už minule jsem zmiňoval, že mi z pojišťovny (Axa), kde mám pojištěný byt (byť není můj), poslali novou nabídku na další pojišťovací období (rok). Nabídku mi zvýšili, oproti loňskému roku, o 13 babek. Což by nebylo asi tak hrozné, bráno absolutně, horší bylo, že to bylo přes 9 %. Což se mi zdálo nějak moc. Jsem sice z Česka zvyklý, že se mi pojišťovací splátky každým rokem snižují (Allianz), ale tady mi kolegové vysvětlili, že ve Francii se pravidelně pro změnu zvyšují. Může za to takzvaný „index ceny novostaveb“, který se počítá už od roku 1953, a který říká, že pokud dnes postavíte to samé jako v roce 1953, tak to bude zhruba 16x dražší. Pojišťovny ho musí zohledňovat do ceny pojistek. Index se počítá čtvrtletně a pro pojištění je rozhodující roční klouzavé navýšení. Což v mém případě dělalo 4,8 procenta.
Ještě je potřeba uvést, že mi zvýšení oznámili v dopise, který došel 22. listopadu, 8 dní před koncem pojištěného období. Podle zákona to mají udělat nejpozději 15 dní před koncem, ale o tom za chvíli. Píšu tedy email do pojišťovny (bohužel pobočka, která vede moji pojistku je souhrou roztodivných náhod v Grenoblu), proč mi zvyšují poplatek o 9 procent. Přichází lakonická odpověď, že to je kvůli zvýšení diktovanému státem a zvýšení poplatku vlastní pojišťovny. Zkoumám tedy všeobecné obchodní podmínky, kde se píše, že pojišťovna má právo měnit výši splátky v rámci změn indexu novostaveb a že to nezakládá právo na to od smlouvy odstoupit, nicméně, pokud je změna mimo tento rozsah, tak mohu jako pojištěnec požadovat ukončení smlouvy.
Volám tedy do pojišťovny, ale zjevně nemám odpovídající slovní zásobu na to, abych se dozvěděl víc, než bylo v předchozím emailu, prý mám napsat stížnost (réclamation). Dávám dohromady oficiální stížnost, dávám k dispozici již zjištěné údaje (index je 4,8 %, oni mi dávájí 9,2 %), a žádám nějaké vysvětlení, které by mi umožnilo to zvýšení pochopit a zaplatit. Mezitím se proklatě zkracuje čas pro zaplacení dalšího období. Za pár dní přichází stručný email, který říká, že: 9,2 = 4,8 + 4,4 a že 4,4 % procenta je navýšení pojišťovny. Když pominu, že tohle vysvětlení jsem si mohl napsat sám a ušetřit si dny čekání, tak druhá věc, která se mi nelíbí, že podle webu Axa na rok 2012 plánuje/plánovala průměrné zvýšení pojistek zhruba kolem 2,5 %.
Našel jsem si tedy nejbližší pobočku Axy v okolí a vyrazil tam rozhodnut, že smlouvu ukončím a přejdu někam jinam. Nejde o 13 babek (ty už jsem v tom čase, který jsem tomu věnoval, dávno utratil) ale o princip :). Na pobočce mne uzemnili tím, že pobočky jsou nezávislé (jak jinak), takže co dělá pobočka v Grenoblu, je jedna věc a co by mohli udělat oni tady jiná. Kdybych ale chtěl, tak prý mohou moji smlouvu převzít a aspoň budu moci si všechno vyjasnit osobně. Večer pak zkouším francouzskou Allianz, ale po vyplnění celého třístránkového formuláře na webu se všemi údaji o sobě i bytu jsem se na konci dočkal jen hlášky, že služba momentálně nefunguje a že jim je to líto a brzo to zase fungovat bude. Proč, když to nefunguje, mě vůbec nechají vyplnit ty tři stránky? Nevím, ale Allianz padla taky.
Což je mimochodem poměrně běžný (na můj vkus) jev. Nějaké stránky nefungují, ale není tam uvedeno proč, nebo kdy zase budou. Prostě nefungují.
Ale zpátky k pojišťovně. Jsem v prekérní situaci. Chci ukončit smlouvu, ale je poslední den období. Volám tedy znovu do Grenoblu. Prý mám poslat doporučený dopis s doručenkou, musím to udělat ještě dnes (rozhoduje razítko pošty) a v dopise mám uvést, že podle loi Chatel, ukončuji smlouvu. La loi Chatel (Chatelův zákon), je zákon, který umožňuje pojištěncům ukončit smlouvu bez penalizace, buď před vypršením období, nebo do 20 dnů po něm, pokud pojišťovna nedoručila výši nové splátky dříve, než 15 dní před koncem období. Jasné, ne?
Protože jsem se teoreticky také trochu připravil, tak namítám, že loi Chatel nemohu použít, protože podle jiného zákona (o pojištění nájemníků) musím byt mít pojištěný i v prosinci, a zatím žádnou jinou pojistku domluvenou nemám. Navrhuji, že bych použil zákon o ukončení smlouvy z důvodu, že nová částka neodpovídá zvýšením zvýšení indexu ceny novostaveb, ale to by vyžadovalo zaplatit celé další období a pak žádat vrácení poměrné částky. Výhoda by byla, že bych měl prosinec pokrytý a v mezičase něco mohl sehnat. Což se zase nezdá paní z pojišťovny na druhé straně tak, že mi nabízí, že mi vypočítá novou splátku. Prý jestli mám nějakou bižuterii. Přiznávám, že ne. Což vedlo k nové nabídce, která byla skoro o 20 babek levnější, než původní sazba! A pokud na tu nabídku přistoupím a potom budu chtít, mohu nechat svoji smlouvu převést do pobočky, kterou mám blíž.
Jsem z toho jelen a pro jistotu se ptám, jestli rozdíl je opravdu jen v bižuterii, protože když jsem porovnal, čistě vizuálně, smlouvu, kterou mi poslala, s tou z minulého roku, tak nevidím žádný, byť sebemenší, rozdíl. A pak nabídku přijímám. Takže jsem pořád u Axa, pořád v Grenoblu a nemám už pojištěnou bižuterii a bůhví co pojištěného mám. Ale nemusel jsem použít loi Chatel.
Nicméně, tohle si teď nepřipouštím. Až příště navštívím svého praktického lékaře budu moci konečně vyzkoušet výhody online propojení, kterým disponuje. S kartou a finálním číslem ze sociálky také přišel čas bilancování. Zjistil jsem, že tento rok se mi nahromadilo celkem dost různých dokumentů, které jsem zatím jen štosoval, v očekávání věcí příštích. Teď ovšem přišla chvíle je zpeněžit, respektive požádat o proplacení všeho, co jsem absolvoval. Jak jsem už zmiňoval, systém zdejší se liší od českého v tom, že většinu (což je většinou do 70 %) proplácí sociálka (CPAM - Caisse Primaire d'Assurance Maladie), zbytek pak proplácí Mutuelle, podle toho, jak výhodnou Mutuelle dotyčný má. Francouz si tedy nevybírá zdravotní pojišťovnu, tu má přímo ve státu, ale vybírá si pak Mutuelle, aby dostal i ten zbytek. Systém je, jak se dá čekat, poměrně komplikovaný, takže např. návštěva lékaře je, tuším od roku 2005, zatížená poplatkem 1 euro, který neproplácí nikdo. Stejně tak věci ne nutně nezbytné jsou většinou spíš v režii Mutuelle. Například proplácení brýlí, apod.
Za rok jsem napočítal 12 konzultací (návštěv praktického lékaře), což byly většinou rýmičky, nebo návštěvy kvůli pravidelným odborným vyšetřením, na které mi, stejně jako v Česku, musí napsat doporučení praktický lékař. Pět neschopenek a čtyři lístky z lékárny. Ty konzultace a lékárny by se částěčně (konzultace), nebo zcela (lékárny) vyřešily sami, pokud bych měl kartu. Že jsem ji neměl, dostal jsem vždy jen „potvrzení o zaplacení“, což byl list A4 popsaný odshora dolů. Normálně bych do listu vyplnil svoje nacionále a číslo a poslal na místní pobočku sociálky. Protože jsem neměl ale dlouho ani číslo (a když jsem pak měl provizorní, tak jsem to stejně raději odkládal), přišlo to na mne až teď. Včetně neschopenek, které se normálně musí odesílat do dvou dnů od vystavení na sociálku také.
Vyplňování vedlo mimo jiné k tomu, že jsem si uvědomil, jak často vlastně jsem musel chodit k doktorovi. Normálně bych to vyřešil krátkou absencí, chvíli si doma poležel a zase byl fit, ale místní systém bohužel vyžaduje neschopenku byť na jediný den, takže to dopadlo takto. Druhý důsledek byl, že jsem se naučil svoje číslo sécurité sociale (nebo, jak říkají místní zkráceně sécu) zpaměti, přestože má 15 cifer. Normálně nejsem schopný si už zapamatovat ani PIN na platební kartu. Celé to vedlo k tomu, že jsem posílal poměrně tlustou obálku a proto jsem se k tomu rozhodl napsat i průvodní dopis a zkusit si trochu procvičit krkolomné úvody a závěry. Naštěstí jsem našel tabulku, kde byly i fráze pro sociálku, a přestože mi to přišlo laciné, a měl jsem nutkání zaimprovizovat, nakonec jsem, s pocitem, že stejně budu za zoufalce, použil schválenou formulaci z tabulky. A poslal to doporučeně s doručenkou. Zrovna včera mi přišlo avízo o doručení.
Zajímavé bylo, že ohledně mé žádosti o ukončení mobilního paušálu mi avízo přišlo také poštou do schránky. Čekal jsem, že technologie třetího tisíciletí by mohly zvládnout doručenku i emailem, ale chápu, že jiné mechanismy ve státní mašinérii nejsou zatím na tento futuristický přístup nastaveny.
Mimochodem, když jsem u těch futuristických technologií, dnes jsem se při návštěvě svého bankovního konta online dozvěděl, že do února 2014 musí všechny instituce ve Francii přejít na zpracování inkasa podle SEPA, což, jestli jsem pochopil, se už začíná blížit systému, který se používá v Česku už přes 20 let. Bravo, francouzské bankovnictví se tak může z devatenáctého století ocitnout rovnou v jednadvacátém. Což také vysvětlilo to zvláštní inkaso od dopravního podniku, které se na účtu nově objevilo.
Ještě jednu možnost jsem dostal, abych si zlepšil svoji úroveň psaní úředních dopisů. Už minule jsem zmiňoval, že mi z pojišťovny (Axa), kde mám pojištěný byt (byť není můj), poslali novou nabídku na další pojišťovací období (rok). Nabídku mi zvýšili, oproti loňskému roku, o 13 babek. Což by nebylo asi tak hrozné, bráno absolutně, horší bylo, že to bylo přes 9 %. Což se mi zdálo nějak moc. Jsem sice z Česka zvyklý, že se mi pojišťovací splátky každým rokem snižují (Allianz), ale tady mi kolegové vysvětlili, že ve Francii se pravidelně pro změnu zvyšují. Může za to takzvaný „index ceny novostaveb“, který se počítá už od roku 1953, a který říká, že pokud dnes postavíte to samé jako v roce 1953, tak to bude zhruba 16x dražší. Pojišťovny ho musí zohledňovat do ceny pojistek. Index se počítá čtvrtletně a pro pojištění je rozhodující roční klouzavé navýšení. Což v mém případě dělalo 4,8 procenta.
Ještě je potřeba uvést, že mi zvýšení oznámili v dopise, který došel 22. listopadu, 8 dní před koncem pojištěného období. Podle zákona to mají udělat nejpozději 15 dní před koncem, ale o tom za chvíli. Píšu tedy email do pojišťovny (bohužel pobočka, která vede moji pojistku je souhrou roztodivných náhod v Grenoblu), proč mi zvyšují poplatek o 9 procent. Přichází lakonická odpověď, že to je kvůli zvýšení diktovanému státem a zvýšení poplatku vlastní pojišťovny. Zkoumám tedy všeobecné obchodní podmínky, kde se píše, že pojišťovna má právo měnit výši splátky v rámci změn indexu novostaveb a že to nezakládá právo na to od smlouvy odstoupit, nicméně, pokud je změna mimo tento rozsah, tak mohu jako pojištěnec požadovat ukončení smlouvy.
Volám tedy do pojišťovny, ale zjevně nemám odpovídající slovní zásobu na to, abych se dozvěděl víc, než bylo v předchozím emailu, prý mám napsat stížnost (réclamation). Dávám dohromady oficiální stížnost, dávám k dispozici již zjištěné údaje (index je 4,8 %, oni mi dávájí 9,2 %), a žádám nějaké vysvětlení, které by mi umožnilo to zvýšení pochopit a zaplatit. Mezitím se proklatě zkracuje čas pro zaplacení dalšího období. Za pár dní přichází stručný email, který říká, že: 9,2 = 4,8 + 4,4 a že 4,4 % procenta je navýšení pojišťovny. Když pominu, že tohle vysvětlení jsem si mohl napsat sám a ušetřit si dny čekání, tak druhá věc, která se mi nelíbí, že podle webu Axa na rok 2012 plánuje/plánovala průměrné zvýšení pojistek zhruba kolem 2,5 %.
Našel jsem si tedy nejbližší pobočku Axy v okolí a vyrazil tam rozhodnut, že smlouvu ukončím a přejdu někam jinam. Nejde o 13 babek (ty už jsem v tom čase, který jsem tomu věnoval, dávno utratil) ale o princip :). Na pobočce mne uzemnili tím, že pobočky jsou nezávislé (jak jinak), takže co dělá pobočka v Grenoblu, je jedna věc a co by mohli udělat oni tady jiná. Kdybych ale chtěl, tak prý mohou moji smlouvu převzít a aspoň budu moci si všechno vyjasnit osobně. Večer pak zkouším francouzskou Allianz, ale po vyplnění celého třístránkového formuláře na webu se všemi údaji o sobě i bytu jsem se na konci dočkal jen hlášky, že služba momentálně nefunguje a že jim je to líto a brzo to zase fungovat bude. Proč, když to nefunguje, mě vůbec nechají vyplnit ty tři stránky? Nevím, ale Allianz padla taky.
Což je mimochodem poměrně běžný (na můj vkus) jev. Nějaké stránky nefungují, ale není tam uvedeno proč, nebo kdy zase budou. Prostě nefungují.
Ale zpátky k pojišťovně. Jsem v prekérní situaci. Chci ukončit smlouvu, ale je poslední den období. Volám tedy znovu do Grenoblu. Prý mám poslat doporučený dopis s doručenkou, musím to udělat ještě dnes (rozhoduje razítko pošty) a v dopise mám uvést, že podle loi Chatel, ukončuji smlouvu. La loi Chatel (Chatelův zákon), je zákon, který umožňuje pojištěncům ukončit smlouvu bez penalizace, buď před vypršením období, nebo do 20 dnů po něm, pokud pojišťovna nedoručila výši nové splátky dříve, než 15 dní před koncem období. Jasné, ne?
Protože jsem se teoreticky také trochu připravil, tak namítám, že loi Chatel nemohu použít, protože podle jiného zákona (o pojištění nájemníků) musím byt mít pojištěný i v prosinci, a zatím žádnou jinou pojistku domluvenou nemám. Navrhuji, že bych použil zákon o ukončení smlouvy z důvodu, že nová částka neodpovídá zvýšením zvýšení indexu ceny novostaveb, ale to by vyžadovalo zaplatit celé další období a pak žádat vrácení poměrné částky. Výhoda by byla, že bych měl prosinec pokrytý a v mezičase něco mohl sehnat. Což se zase nezdá paní z pojišťovny na druhé straně tak, že mi nabízí, že mi vypočítá novou splátku. Prý jestli mám nějakou bižuterii. Přiznávám, že ne. Což vedlo k nové nabídce, která byla skoro o 20 babek levnější, než původní sazba! A pokud na tu nabídku přistoupím a potom budu chtít, mohu nechat svoji smlouvu převést do pobočky, kterou mám blíž.
Jsem z toho jelen a pro jistotu se ptám, jestli rozdíl je opravdu jen v bižuterii, protože když jsem porovnal, čistě vizuálně, smlouvu, kterou mi poslala, s tou z minulého roku, tak nevidím žádný, byť sebemenší, rozdíl. A pak nabídku přijímám. Takže jsem pořád u Axa, pořád v Grenoblu a nemám už pojištěnou bižuterii a bůhví co pojištěného mám. Ale nemusel jsem použít loi Chatel.
21. listopadu 2012
La Poste
Přežil jsem sice skvělou akci v Brně, i výstavku, ale neradoval se dlouho. Už víkend po výstavce mne odstavila nějaká slabost a další víkend, když jsem si naplánoval dokonce na pátek dovolenou, abych měl čas „udělat nákupy“, mne skolila pařížská rýmička. Počítám, že to přinesl nějaký kolega, bylo jich více, který s tím hrdinně chodil do práce. Mne ovšem v pátek místo nákupů čekala postel, víkend jsem přežil s migrénou, abych v pondělí zase začal nabírat normální provozní režim.
Protože jsem potřeboval neschopenku (l'arrêt de travail), hned jsem se objednal ke svému praktickému lékaři, který ovšem v pondělí neordinoval, v úterý byl plný, takže mne vzal až dnes. Nechápu ještě úplně přesně jak to funguje, ale údajně mi mohl dát neschopenku maximálně jeden den dozadu, takže v pondělí si vezmu dovolenou - ještě, že jsem si nechal pár posledních dní v zásobě na podobné případy.
Pařížská rýmička je poměrně zákeřná a může se projevovat různě. Většinou tak, že má člověk rýmu (tak, že zlikviduje menší rodinné balení papírových kapesníků), kašle a občas má trochu teplotu. Připomíná to trochu prasečí chřipku, jen s tím rozdílem, že u toho nejsou horečky a většinou stačí ležet v posteli - pokud ovšem se k tomu nepřidá migréna. Když jsem tedy po pár dnech vybíral zase poštovní schránku, doufal jsem, že tam najdu svoji carte vitale. V mezičase mi totiž už dorazilo definitivní číslo sécurité sociale a tak jsem měl zato, že to byla reakce na moji odeslanou žádost o carte vitale a že tedy už musí dorazit každou chvíli.
Moje nadšení trochu zchladil dnes pan doktor, když mi prozradil, že má pacienty, kteří na kartu čekají i několik měsíců (jeden prý dokonce už deset). Myslel jsem, že mi jen špatně rozuměl, a že patrně myslí „čekají, od začátku podání žádosti o sécurité sociale“ (což v mém případě už také trvá přes 10 měsíců), ale ubezpečil mne, že ne. Že čekají na kartu od podání žádosti o kartu (té, co jsem vyplnil před čtrnácti dny). Tak moje nadšení zase rychle opadlo. Možná je to jen nepříjemnost, protože s definitivním číslem bych už teoreticky neměl mít žádný problém, ale je fakt, že potvrzení o jeho přidělení, které mi přišlo poštou, má omezenou platnost jen do konce roku. Nepočítám, že by francouzská sociálka předvídala konec světa a spíš místo toho tuším nějakou kulišárnu.
Ve schránce jsem tak místo toho našel dopis od realitky, že mi zvýšili nájem (podle nějakého zákona o výpočtu a zvyšování nájmů), a že mám dodat potvrzení o pojištění, jak mi velí moje povinnost nájemníka. Čímž mi připomněli, že bych měl zaplatit pojistku na další rok. Tady totiž platí pojištění nemovitosti nájemník. A když jsem se začal pídit po tom, jak to zaplatit, zjistil jsem, že mi pojistku zdražili a nikde nenašel proč. Takže se celá akce zasekla a čekám na vysvětlení od pojišťovny. Doufám, že to pak i s tím potvrzením stihnu, aby nedošlo zase k nějakému porušení zákona (jako minule s dovolenou).
Také jsem se rozhodl zaplatit tu daň z bydlení - online. Řekl jsem si, aspoň něco ti Frantíci už dotáhli do 21. století. Bohužel ne tak docela. Zaplatit daň online spočívalo v tom, že jsem si na internetu zadal, že to chci zaplatit online, v prohlížeči se mi z toho vygenerovala stránka pro povolení k inkasu, kterou jsem musel poslat (poštou) do svojí banky. Protože inkaso ve Francii nejde povolit online, ale musí se vždycky poslat papír a to i do super-moderní-zcela-plně-internetové banky, jako mám já. Tak jsem to tam poslal a jsem zvědav jak se to vyvrbí.
Na to, že mi poštou chodí výplatnice, nebo každý měsíc faktura z realitky, už jsem si zvykl, ale když mi posledně ohledně služební kreditky nabídli, abych se zaregistroval online (abych nemusel štosovat papírové výpisy, které, přestože jsem udělal pár položek za měsíc, měly minimálně vždy aspoň tři samostatné listy) a poté, co jsem vyplnil všechny náležitosti, mi sdělili, že mi přístupové heslo přijde poštou, začalo mi docházet, proč je La Poste pořád v kurzu. Po pekárně a lékárně je to v podstatě třetí nejdůležitější věc, kterou chcete mít v okolí, ale na rozdíl od pekáren nebo lékáren jich je o poznání méně.
I můj učitel francouzštiny mi doporučoval, abych vždy, když budu ve sporu, sáhl k písemné korespondenci a nespoléhal na telefon nebo email. Jedině doporučený dopis s potvrzením o doručení (lettre recommandée avec accusé de réception - zkráceně RAR) je účinný prostředek jak dosáhnout svého. Čímž pak motivačně uvedl hodinu, kde mi předložil příklad dopisu, který byl špatně formulovaný (pro cvičební účely napsaný Japoncem a adresovaný francouzské firmě), a chtěl abych ho přeformuloval správně. Chudák Japonec si v něm stěžoval, že si koupil auto, a že s ním, a se servisem, má jenom problémy. Při té hodině jsem pochopil, že psaní formálních dopisů ve francouzštině nebude věc, ve které někdy něčeho dosáhnu, a pokud se nebudu chtít ztrapnit, budu muset spoléhat na předdefinované šablony, včetně uvítacích, závěrečných a výplňkových frází. Ty fráze se patrně tradují už z dob Františka I., jinak si nedovedu vysvětlit, proč se na některé z nich dnešní slovníky vůbec nechytají.
Ale abych se vrátil k poště. Některé věci se mi líbí. Třeba samoobsluha. Člověk přijde, sám si dopis nebo balíček zváží, zaplatí (kartou nebo drobnými), váha mu vytiskne známku, tu si sám nalepí a nakonec to sám hodí do schránky, která je venku. Nebo to, že třeba pro poslání balíku do zahraničí je možné si podací lístek připravit a vytisknout doma na počítači (po zaplacení online kartou), nalepit na balík a na poště při podání si to jen nechat oskenovat a orazit.
Dnes se obě věci potkaly. Formální dopisy a moderní poštovní technologie. Potřeboval jsem zrušit svůj mobilní paušální tarif, který jsem si před měsícem na zkoušku objednal. Přestože to je super výhodný tarif, zrovna mně úplně nevyhovuje. A přestože té firmě pořád fandím, v tomhle mne trochu zklamala. Zatímco objednání SIMky jde udělat na pár kliků online, zrušení je potřeba udělat zasláním doporučeného dopisu s potvrzenkou. Oproti ostatním operátorům je rozdíl pořád ještě dost velký v tom, že to je zadarmo a že je to možné udělat kdykoliv. Nicméně, je potřeba zapojit poštu.
Nejdřív jsem si zkusil najít na internetu, co přesně tam poslat. Obchodní podmínky Free jsou totiž poměrně vágní a říkají jen něco ve smyslu - pokud to chcete zrušit, pošlete nám svoji žádost v dopise (doporučeném s potvrzenkou) na naši adresu. Když je něco vágní, je potřeba to nepodcenit, protože vágnost často neznamená interpretační volnost, ale spíš jen, že dotyčný buď nevěděl, nebo nepovažoval za nutné být přesnější. A protože domorodci jsou na tohle samozřejmě už vytrénovaní, tak mě ani nepřekvapilo, když jsem na webu našel více dotazů, jak přesně má ten dopis vypadat a pak dokonce i šablonu, kam stačilo už jen doplnit nacionále odesílatele a adresáta. Protože to zjevně je netriviální, dokonce na to existuje celý web. Podotýkám, že ten web se zabývá pouze tvorbou žádostí o zrušení přípojky (mobilní, internetové) :).
Maje šablonu, rozhodl jsem se prubnout technologie třetího tisíciletí v podání La Poste. A sice poslání doporučeného dopisu s doručenkou z tepla svého domova. Už jsem jednou přes internet posílal balík (tam ale bylo potřeba ten balík donést na poštu), takže jsem nebyl úplný panic, tady tohle byl ale whole new level. Někdo ovšem někde v diskusi psal, že to přesně takhle udělal, a vyšlo to, což mě povzbuzovalo.
Připravil jsem si tedy krásný dopis v PDF, včetně podpisu, který jsem si vyfotil a vložil jako obrázek a zaregistroval se na boutique. Uznáte, že tomu jde těžko odolat. Drobný problém nastal jen při zadávání adresy adresáta, která nebyla přesně podle normy, ale nakonec jsem se přes to dostal, když jsem „oddělení rušení připojek“ napsal do kolonky pro ulici. Finální test inteligence ovšem přišel nakonec. Když se mi zobrazila výsledná podoba, byl na mém dopise vpravo nahoře červený obdélník a v něm červeně napsáno - „toto místo musí zůstat volné, pro vytištění adresy adresáta“. Ten obdélník i nápis se lehce kryl s adresou adresáta, kterou jsem tam napsal už sám. Ukázalo se totiž, že jsem někde zatrhl volbu, že chci, aby vytiskli adresu ve výrobě. Tak jsem to zase odtrhl, lehce vyladil umístění, prošel celou proceduru, potvrdil a nakonec zaplatil. Co by se teď mělo stát, že pošta ten můj dopis vytiskne, dá do obálky (doporučeně s doručenkou) a doručí. Pak mi emailem potvrdí, že to přišlo. A stálo to ani ne sedm babek. A pak mi třeba zruší ten paušál.
Protože jsem potřeboval neschopenku (l'arrêt de travail), hned jsem se objednal ke svému praktickému lékaři, který ovšem v pondělí neordinoval, v úterý byl plný, takže mne vzal až dnes. Nechápu ještě úplně přesně jak to funguje, ale údajně mi mohl dát neschopenku maximálně jeden den dozadu, takže v pondělí si vezmu dovolenou - ještě, že jsem si nechal pár posledních dní v zásobě na podobné případy.
Pařížská rýmička je poměrně zákeřná a může se projevovat různě. Většinou tak, že má člověk rýmu (tak, že zlikviduje menší rodinné balení papírových kapesníků), kašle a občas má trochu teplotu. Připomíná to trochu prasečí chřipku, jen s tím rozdílem, že u toho nejsou horečky a většinou stačí ležet v posteli - pokud ovšem se k tomu nepřidá migréna. Když jsem tedy po pár dnech vybíral zase poštovní schránku, doufal jsem, že tam najdu svoji carte vitale. V mezičase mi totiž už dorazilo definitivní číslo sécurité sociale a tak jsem měl zato, že to byla reakce na moji odeslanou žádost o carte vitale a že tedy už musí dorazit každou chvíli.
Moje nadšení trochu zchladil dnes pan doktor, když mi prozradil, že má pacienty, kteří na kartu čekají i několik měsíců (jeden prý dokonce už deset). Myslel jsem, že mi jen špatně rozuměl, a že patrně myslí „čekají, od začátku podání žádosti o sécurité sociale“ (což v mém případě už také trvá přes 10 měsíců), ale ubezpečil mne, že ne. Že čekají na kartu od podání žádosti o kartu (té, co jsem vyplnil před čtrnácti dny). Tak moje nadšení zase rychle opadlo. Možná je to jen nepříjemnost, protože s definitivním číslem bych už teoreticky neměl mít žádný problém, ale je fakt, že potvrzení o jeho přidělení, které mi přišlo poštou, má omezenou platnost jen do konce roku. Nepočítám, že by francouzská sociálka předvídala konec světa a spíš místo toho tuším nějakou kulišárnu.
Ve schránce jsem tak místo toho našel dopis od realitky, že mi zvýšili nájem (podle nějakého zákona o výpočtu a zvyšování nájmů), a že mám dodat potvrzení o pojištění, jak mi velí moje povinnost nájemníka. Čímž mi připomněli, že bych měl zaplatit pojistku na další rok. Tady totiž platí pojištění nemovitosti nájemník. A když jsem se začal pídit po tom, jak to zaplatit, zjistil jsem, že mi pojistku zdražili a nikde nenašel proč. Takže se celá akce zasekla a čekám na vysvětlení od pojišťovny. Doufám, že to pak i s tím potvrzením stihnu, aby nedošlo zase k nějakému porušení zákona (jako minule s dovolenou).
Také jsem se rozhodl zaplatit tu daň z bydlení - online. Řekl jsem si, aspoň něco ti Frantíci už dotáhli do 21. století. Bohužel ne tak docela. Zaplatit daň online spočívalo v tom, že jsem si na internetu zadal, že to chci zaplatit online, v prohlížeči se mi z toho vygenerovala stránka pro povolení k inkasu, kterou jsem musel poslat (poštou) do svojí banky. Protože inkaso ve Francii nejde povolit online, ale musí se vždycky poslat papír a to i do super-moderní-zcela-plně-internetové banky, jako mám já. Tak jsem to tam poslal a jsem zvědav jak se to vyvrbí.
Na to, že mi poštou chodí výplatnice, nebo každý měsíc faktura z realitky, už jsem si zvykl, ale když mi posledně ohledně služební kreditky nabídli, abych se zaregistroval online (abych nemusel štosovat papírové výpisy, které, přestože jsem udělal pár položek za měsíc, měly minimálně vždy aspoň tři samostatné listy) a poté, co jsem vyplnil všechny náležitosti, mi sdělili, že mi přístupové heslo přijde poštou, začalo mi docházet, proč je La Poste pořád v kurzu. Po pekárně a lékárně je to v podstatě třetí nejdůležitější věc, kterou chcete mít v okolí, ale na rozdíl od pekáren nebo lékáren jich je o poznání méně.
I můj učitel francouzštiny mi doporučoval, abych vždy, když budu ve sporu, sáhl k písemné korespondenci a nespoléhal na telefon nebo email. Jedině doporučený dopis s potvrzením o doručení (lettre recommandée avec accusé de réception - zkráceně RAR) je účinný prostředek jak dosáhnout svého. Čímž pak motivačně uvedl hodinu, kde mi předložil příklad dopisu, který byl špatně formulovaný (pro cvičební účely napsaný Japoncem a adresovaný francouzské firmě), a chtěl abych ho přeformuloval správně. Chudák Japonec si v něm stěžoval, že si koupil auto, a že s ním, a se servisem, má jenom problémy. Při té hodině jsem pochopil, že psaní formálních dopisů ve francouzštině nebude věc, ve které někdy něčeho dosáhnu, a pokud se nebudu chtít ztrapnit, budu muset spoléhat na předdefinované šablony, včetně uvítacích, závěrečných a výplňkových frází. Ty fráze se patrně tradují už z dob Františka I., jinak si nedovedu vysvětlit, proč se na některé z nich dnešní slovníky vůbec nechytají.
Ale abych se vrátil k poště. Některé věci se mi líbí. Třeba samoobsluha. Člověk přijde, sám si dopis nebo balíček zváží, zaplatí (kartou nebo drobnými), váha mu vytiskne známku, tu si sám nalepí a nakonec to sám hodí do schránky, která je venku. Nebo to, že třeba pro poslání balíku do zahraničí je možné si podací lístek připravit a vytisknout doma na počítači (po zaplacení online kartou), nalepit na balík a na poště při podání si to jen nechat oskenovat a orazit.
Dnes se obě věci potkaly. Formální dopisy a moderní poštovní technologie. Potřeboval jsem zrušit svůj mobilní paušální tarif, který jsem si před měsícem na zkoušku objednal. Přestože to je super výhodný tarif, zrovna mně úplně nevyhovuje. A přestože té firmě pořád fandím, v tomhle mne trochu zklamala. Zatímco objednání SIMky jde udělat na pár kliků online, zrušení je potřeba udělat zasláním doporučeného dopisu s potvrzenkou. Oproti ostatním operátorům je rozdíl pořád ještě dost velký v tom, že to je zadarmo a že je to možné udělat kdykoliv. Nicméně, je potřeba zapojit poštu.
Nejdřív jsem si zkusil najít na internetu, co přesně tam poslat. Obchodní podmínky Free jsou totiž poměrně vágní a říkají jen něco ve smyslu - pokud to chcete zrušit, pošlete nám svoji žádost v dopise (doporučeném s potvrzenkou) na naši adresu. Když je něco vágní, je potřeba to nepodcenit, protože vágnost často neznamená interpretační volnost, ale spíš jen, že dotyčný buď nevěděl, nebo nepovažoval za nutné být přesnější. A protože domorodci jsou na tohle samozřejmě už vytrénovaní, tak mě ani nepřekvapilo, když jsem na webu našel více dotazů, jak přesně má ten dopis vypadat a pak dokonce i šablonu, kam stačilo už jen doplnit nacionále odesílatele a adresáta. Protože to zjevně je netriviální, dokonce na to existuje celý web. Podotýkám, že ten web se zabývá pouze tvorbou žádostí o zrušení přípojky (mobilní, internetové) :).
Maje šablonu, rozhodl jsem se prubnout technologie třetího tisíciletí v podání La Poste. A sice poslání doporučeného dopisu s doručenkou z tepla svého domova. Už jsem jednou přes internet posílal balík (tam ale bylo potřeba ten balík donést na poštu), takže jsem nebyl úplný panic, tady tohle byl ale whole new level. Někdo ovšem někde v diskusi psal, že to přesně takhle udělal, a vyšlo to, což mě povzbuzovalo.
Připravil jsem si tedy krásný dopis v PDF, včetně podpisu, který jsem si vyfotil a vložil jako obrázek a zaregistroval se na boutique. Uznáte, že tomu jde těžko odolat. Drobný problém nastal jen při zadávání adresy adresáta, která nebyla přesně podle normy, ale nakonec jsem se přes to dostal, když jsem „oddělení rušení připojek“ napsal do kolonky pro ulici. Finální test inteligence ovšem přišel nakonec. Když se mi zobrazila výsledná podoba, byl na mém dopise vpravo nahoře červený obdélník a v něm červeně napsáno - „toto místo musí zůstat volné, pro vytištění adresy adresáta“. Ten obdélník i nápis se lehce kryl s adresou adresáta, kterou jsem tam napsal už sám. Ukázalo se totiž, že jsem někde zatrhl volbu, že chci, aby vytiskli adresu ve výrobě. Tak jsem to zase odtrhl, lehce vyladil umístění, prošel celou proceduru, potvrdil a nakonec zaplatil. Co by se teď mělo stát, že pošta ten můj dopis vytiskne, dá do obálky (doporučeně s doručenkou) a doručí. Pak mi emailem potvrdí, že to přišlo. A stálo to ani ne sedm babek. A pak mi třeba zruší ten paušál.
7. listopadu 2012
Ça roule
Došla mi žádost o carte vitale. Tak jsem ji obratem podepsal, přidal fotokopii občanky a fotku a svěřil svůj osud do rukou La poste. Zajímavé, že nikde nezmiňovali číslo sécurité sociale. Tak doufám, že se ho časem také dozvím, protože na něj čeká moje mutuelle. A čeká už rok.
Při té příležitosti (vydat se na poštu) jsem vyplnil i žádost o slevu na svůj nový mobilní telefon. Samsung ve Francii rozjel propagaci ve velkém a začal u té příležitosti nabízet slevy na kde co, třeba na nová pouzdra, nebo nové telefony do těch pouzder. Řekl jsem si, že tedy zkusím Samsung také o něco pumpnout - 70 babek se může hodit. Bez dossieru to ale samozřejmě nepůjde. Chci si tedy vyrobit svůj, podle instrukcí na webu, ale zaseknu se hned na druhém kroku - identifikaci telefonu. V nabídce je asi šest možností, ale ani jedna se mi nepozdává. Abych to vysvětlil, na webu je potřeba zadat všechny údaje do formuláře, který následně vygeneruje PDF a unikátní číslo složky, které pak dotyčný žadatel vytiskne a spolu s dalšími náležitostmi zašle jako svůj dossier na adresu Samsungu.
Kromě formuláře musí dossier obsahovat: potvrzení o nákupu, originál štítek s čárovým kódem, který je potřeba odstranit z krabičky a samozřejmě RIB. Bez RIBu by to nešlo. Když pominu to, že odstranění štítku vyžadovalo pečlivou a přesnou práci s nožem, tak mi pořád nebylo jasné, jak přesně vyplnit ten první formulář, stejně jako mě fascinovala kolonka, kam to vypadalo, že si mám sám napsat výši slevy. Rozhodl jsem se tam tedy zavolat. Po proklikání se tónovou volbou jsem se ovšem nakonec dostal k automatu, který prohlásil něco ve smyslu: "všichni naši operátoři jsou zaneprázdněni, díky, že zavoláte jindy" a zavěsil. Tak jsem to vzdal, přestal to řešit, nějak to vyplnil, vytiskl, přidal všechny doličné předměty a poslal Samsungu. Jsem zvědav, co se bude dít. Slevu by mi měli vrátit do 10 týdnů.
Ještě bych se rád tématicky vrátil k předchozímu příspěvku. Ten let do Mnichova nebyl s Lufthansou, ale s Air France. A Air France příjemně překvapila. Jednak mi přehodili zpáteční letenku na dřívější let (o dvě hodiny) a jednak mi novou letenku vystavili v priority class a stálo to jenom sto babek. V letadle jsem pak zjistil, že letím v business třídě, když mi letuška přinesla místo obligátních (nepoživatelných) slaných křupek, kompletní menu o třech (mikro) chodech, moučníku, druhém moučníku a sýru. Což bylo zvlášť výhodné i vzhledem k tomu, že v terminálu samotném byl jen jeden osamocený (a prázdný) výčep a měl jsem obavu, jestli po přistání v Paříži někde nějaké jídlo seženu.
Mám pocit, že si to dělají naschvál. V Mnichově létá Lufthansa z terminálu 2 (což je ten novější a mnohem hezčí - až donedávna můj nejoblíbenější terminál) a Air France z terminálu 1 (což je ten starší a se spartánskou výbavou). V Paříži si to prohodí (Lufthansa z jedničky, Air France z dvojky).
Zato Air Berlin tenhle víkend dostál svému slovu - tedy přesněji slovu mé kolegyně. I když vlastně, nebyl to Air Berlin, ale FlyNiki. Odlet z Paříže minulou středu večer byl z terminálu 3. A tak jsem si prvně uvědomil, kde jsem to vlastně posledně přistál, když jsem se divil, že tenhle terminál neznám, přestože do Paříže létám už čtyři roky. Terminál 3 se vyznačuje tím, že tam nevede ani vlak, ani shuttle, ani lokální vláček. Létají z něj obskurní společnosti jako Air Berlin, FlyNiki, nebo WizzAir. Je potřeba tam dojít pěšky. Ukazatele říkají, že to trvá pět minut. Když jsem vystupoval z RER, kde jsem musel nechat odjet asi 3 vlaky, protože jsem se do nich nedostal, a časová rezerva se tím povážlivě ztenčila, tak jsem to proklínal. Navíc se těch pět minut jde normálně venku po chodníku, přes silnice a podchody. Na přechodu navíc typicky čeká hromada cestujících na to, až jim zmáčknu tlačítko pro chodce (už jsem to dělal dvakrát). Prostě vyloženě dostupný terminál.
Takže se ve chvatu dostavím na terminál a zjistím, že tam je pár lidí, pár zaměstnanců a při registraci kufru si všimnu, že u mého letu jede nenápadný nápis, že let bude asi o hodinu a půl opožděn. Trochu mě to mate, protože na všech ostatních tabulích svítí, že let bude podle plánu. Ptám se tedy letušky, co to znamená. Prý ještě nepřiletělo letadlo, možná přiletí za hodinu a tím pádem se to trochu posune. Ale jestli chci, tak mě prý ubytují vedle v hotelu, dostanu k tomu voucher na 150 babek a zítra si odletím jako pán v 8:30. Chvíli to zvažuji, ale nakonec nechci. Jen upozorním otce, který pro mne jede na letiště do Vídně, aby to posunul o hodinu a půl.
O hodinu později mne oslovuje chlapík, co předtím registroval kufry, že hledají dobrovolníka, který přespí v Paříži a nabízí mi znovu to, co už mi nabízela slečna předtím. Voucher prý budu moci použít na jakýkoli let s FlyNiki. Vzhledem k tomu, že ve mě dozrává chlapské rozhodnutí s FlyNiki už nikdy nikam neletět, ztrácí tahle kompenzace trochu ze své přitažlivosti. Znovu to zvažuji a znovu odmítám. Do Vídně přilétám před půlnocí, úplně plným letadlem. Nechápu to, protože cena za letenku nebyla tak malá (minimálně ta moje). Přilétám nakonec asi o dvě hodiny později a navíc zjišťuji, že cesta ze stojánky k výdeji zavazadel trvá pěšky asi čtvrt hodiny a vypadá, že prochází všemi zákoutími vídeňského letiště. Připomíná mi to cestu skrz obchodní dům IKEA a jen nechápu, proč považovali za důležité to mít na letišti. Navíc letadla jsou tak low cost, že se do mezery mezi sedadly nevejdu nohama - což se potvrzuje i při zpátečním letu. Takže - Fly Niki? Jamais!
A když už jsem u toho cestování. Včera jsem se vracel z výstavky RER. RER je zkratka, která znamená Réseau Express Régional - regionální expresní síť (spojů). E považuji za artefakt, protože jsme se ploužili asi dvacítkou. A to jsem nechal jeden vlak ujet, přesněji řečeno, jsem se tam nevešel. Kolegyně, se kterou jsem se vracel, se tam naopak vešla, resp. nepodařilo se jí zůstat na peróně. Protože kolem třetí odpoledne někdo spadl do kolejiště, byla v sedm večer zcela ochromená celá severovýchodní trasa. Cesta domů mi trvala skoro dvě hodiny.
Dnes jsem se tedy rozhodl na to vyzrát a odešel z výstavky před koncem, abych se vyhnul špičce. Jedu si tak v přímém vlaku (přímý vlak vynechává většinu zastávek mezi výstavištěm a Paříží), v poloprázdném vagóně a libuji si jak jsem na to vyzrál. Byla to předčasná sebechvála. Nikdy se nechvástej, žes vyzrál na RATP. Na Gare du Nord, dvě zastávky před tím, než jsem měl přestupovat, nám řekli, že na další zastávce to nějak neodsýpá a chvilku si počkáme. Pak chvilku zvedli na pár minut. Po dalších pár minutách suše oznámili, že vlak, ve kterém jedem, nepřeváží pasažéry a máme si vystoupit. Po dalších pár minutách zahlásili, že už zase převáží a máme si nastoupit. Pak hlásili, že to už pojede, ale musíme si pár minut počkat. Když jsme se konečně rozjeli, tak to bylo jen na chvíli, aby nám pak řidič pustil předmluvenou zprávu, že protože výjimečně stojíme v tunelu mimo stanici, nemáme vystupovat do kolejiště - což si ani nedovedu moc představit, vzhledem k tomu, jak jsou tunely malé. Nicméně, člověk nikdy neví. Možná, že ten zoufalec, co tam včera spadl, měl jen podobný zážitek jako já dnes a nedovedl se s tím vyrovnat jinak, než skokem. Připomnělo mi to scénku z Obecné školy.
Při té příležitosti (vydat se na poštu) jsem vyplnil i žádost o slevu na svůj nový mobilní telefon. Samsung ve Francii rozjel propagaci ve velkém a začal u té příležitosti nabízet slevy na kde co, třeba na nová pouzdra, nebo nové telefony do těch pouzder. Řekl jsem si, že tedy zkusím Samsung také o něco pumpnout - 70 babek se může hodit. Bez dossieru to ale samozřejmě nepůjde. Chci si tedy vyrobit svůj, podle instrukcí na webu, ale zaseknu se hned na druhém kroku - identifikaci telefonu. V nabídce je asi šest možností, ale ani jedna se mi nepozdává. Abych to vysvětlil, na webu je potřeba zadat všechny údaje do formuláře, který následně vygeneruje PDF a unikátní číslo složky, které pak dotyčný žadatel vytiskne a spolu s dalšími náležitostmi zašle jako svůj dossier na adresu Samsungu.
Kromě formuláře musí dossier obsahovat: potvrzení o nákupu, originál štítek s čárovým kódem, který je potřeba odstranit z krabičky a samozřejmě RIB. Bez RIBu by to nešlo. Když pominu to, že odstranění štítku vyžadovalo pečlivou a přesnou práci s nožem, tak mi pořád nebylo jasné, jak přesně vyplnit ten první formulář, stejně jako mě fascinovala kolonka, kam to vypadalo, že si mám sám napsat výši slevy. Rozhodl jsem se tam tedy zavolat. Po proklikání se tónovou volbou jsem se ovšem nakonec dostal k automatu, který prohlásil něco ve smyslu: "všichni naši operátoři jsou zaneprázdněni, díky, že zavoláte jindy" a zavěsil. Tak jsem to vzdal, přestal to řešit, nějak to vyplnil, vytiskl, přidal všechny doličné předměty a poslal Samsungu. Jsem zvědav, co se bude dít. Slevu by mi měli vrátit do 10 týdnů.
Ještě bych se rád tématicky vrátil k předchozímu příspěvku. Ten let do Mnichova nebyl s Lufthansou, ale s Air France. A Air France příjemně překvapila. Jednak mi přehodili zpáteční letenku na dřívější let (o dvě hodiny) a jednak mi novou letenku vystavili v priority class a stálo to jenom sto babek. V letadle jsem pak zjistil, že letím v business třídě, když mi letuška přinesla místo obligátních (nepoživatelných) slaných křupek, kompletní menu o třech (mikro) chodech, moučníku, druhém moučníku a sýru. Což bylo zvlášť výhodné i vzhledem k tomu, že v terminálu samotném byl jen jeden osamocený (a prázdný) výčep a měl jsem obavu, jestli po přistání v Paříži někde nějaké jídlo seženu.
Mám pocit, že si to dělají naschvál. V Mnichově létá Lufthansa z terminálu 2 (což je ten novější a mnohem hezčí - až donedávna můj nejoblíbenější terminál) a Air France z terminálu 1 (což je ten starší a se spartánskou výbavou). V Paříži si to prohodí (Lufthansa z jedničky, Air France z dvojky).
Zato Air Berlin tenhle víkend dostál svému slovu - tedy přesněji slovu mé kolegyně. I když vlastně, nebyl to Air Berlin, ale FlyNiki. Odlet z Paříže minulou středu večer byl z terminálu 3. A tak jsem si prvně uvědomil, kde jsem to vlastně posledně přistál, když jsem se divil, že tenhle terminál neznám, přestože do Paříže létám už čtyři roky. Terminál 3 se vyznačuje tím, že tam nevede ani vlak, ani shuttle, ani lokální vláček. Létají z něj obskurní společnosti jako Air Berlin, FlyNiki, nebo WizzAir. Je potřeba tam dojít pěšky. Ukazatele říkají, že to trvá pět minut. Když jsem vystupoval z RER, kde jsem musel nechat odjet asi 3 vlaky, protože jsem se do nich nedostal, a časová rezerva se tím povážlivě ztenčila, tak jsem to proklínal. Navíc se těch pět minut jde normálně venku po chodníku, přes silnice a podchody. Na přechodu navíc typicky čeká hromada cestujících na to, až jim zmáčknu tlačítko pro chodce (už jsem to dělal dvakrát). Prostě vyloženě dostupný terminál.
Takže se ve chvatu dostavím na terminál a zjistím, že tam je pár lidí, pár zaměstnanců a při registraci kufru si všimnu, že u mého letu jede nenápadný nápis, že let bude asi o hodinu a půl opožděn. Trochu mě to mate, protože na všech ostatních tabulích svítí, že let bude podle plánu. Ptám se tedy letušky, co to znamená. Prý ještě nepřiletělo letadlo, možná přiletí za hodinu a tím pádem se to trochu posune. Ale jestli chci, tak mě prý ubytují vedle v hotelu, dostanu k tomu voucher na 150 babek a zítra si odletím jako pán v 8:30. Chvíli to zvažuji, ale nakonec nechci. Jen upozorním otce, který pro mne jede na letiště do Vídně, aby to posunul o hodinu a půl.
O hodinu později mne oslovuje chlapík, co předtím registroval kufry, že hledají dobrovolníka, který přespí v Paříži a nabízí mi znovu to, co už mi nabízela slečna předtím. Voucher prý budu moci použít na jakýkoli let s FlyNiki. Vzhledem k tomu, že ve mě dozrává chlapské rozhodnutí s FlyNiki už nikdy nikam neletět, ztrácí tahle kompenzace trochu ze své přitažlivosti. Znovu to zvažuji a znovu odmítám. Do Vídně přilétám před půlnocí, úplně plným letadlem. Nechápu to, protože cena za letenku nebyla tak malá (minimálně ta moje). Přilétám nakonec asi o dvě hodiny později a navíc zjišťuji, že cesta ze stojánky k výdeji zavazadel trvá pěšky asi čtvrt hodiny a vypadá, že prochází všemi zákoutími vídeňského letiště. Připomíná mi to cestu skrz obchodní dům IKEA a jen nechápu, proč považovali za důležité to mít na letišti. Navíc letadla jsou tak low cost, že se do mezery mezi sedadly nevejdu nohama - což se potvrzuje i při zpátečním letu. Takže - Fly Niki? Jamais!
A když už jsem u toho cestování. Včera jsem se vracel z výstavky RER. RER je zkratka, která znamená Réseau Express Régional - regionální expresní síť (spojů). E považuji za artefakt, protože jsme se ploužili asi dvacítkou. A to jsem nechal jeden vlak ujet, přesněji řečeno, jsem se tam nevešel. Kolegyně, se kterou jsem se vracel, se tam naopak vešla, resp. nepodařilo se jí zůstat na peróně. Protože kolem třetí odpoledne někdo spadl do kolejiště, byla v sedm večer zcela ochromená celá severovýchodní trasa. Cesta domů mi trvala skoro dvě hodiny.
Dnes jsem se tedy rozhodl na to vyzrát a odešel z výstavky před koncem, abych se vyhnul špičce. Jedu si tak v přímém vlaku (přímý vlak vynechává většinu zastávek mezi výstavištěm a Paříží), v poloprázdném vagóně a libuji si jak jsem na to vyzrál. Byla to předčasná sebechvála. Nikdy se nechvástej, žes vyzrál na RATP. Na Gare du Nord, dvě zastávky před tím, než jsem měl přestupovat, nám řekli, že na další zastávce to nějak neodsýpá a chvilku si počkáme. Pak chvilku zvedli na pár minut. Po dalších pár minutách suše oznámili, že vlak, ve kterém jedem, nepřeváží pasažéry a máme si vystoupit. Po dalších pár minutách zahlásili, že už zase převáží a máme si nastoupit. Pak hlásili, že to už pojede, ale musíme si pár minut počkat. Když jsme se konečně rozjeli, tak to bylo jen na chvíli, aby nám pak řidič pustil předmluvenou zprávu, že protože výjimečně stojíme v tunelu mimo stanici, nemáme vystupovat do kolejiště - což si ani nedovedu moc představit, vzhledem k tomu, jak jsou tunely malé. Nicméně, člověk nikdy neví. Možná, že ten zoufalec, co tam včera spadl, měl jen podobný zážitek jako já dnes a nedovedl se s tím vyrovnat jinak, než skokem. Připomnělo mi to scénku z Obecné školy.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)